ECLI:CZ:US:2010:1.US.141.10.1
sp. zn. I. ÚS 141/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. J. B., zastoupené JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem, se sídlem Škroupova 957, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 2 T 127/2008, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 10 To 218/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1188/2009, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 1. 2010, stěžovatelka napadla rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 2 T 127/2008 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byla shledána vinnou trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") účinného do 30. 6. 2008. Rovněž napadla rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 10 To 218/2009 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jímž byl k odvolání státního zástupce zrušen rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a bylo o něm nově rozhodnuto podle §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1188/2009 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), který bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku krajského soudu.
Stěžovatelka byla odsouzena, stručně shrnuto, za to, že jako posudková lékařka referátu Lékařské posudkové služby České správy sociálního zabezpečení podílející se na řízení a rozhodování o dalším trvání či změnách nároků na vyplácení invalidních důchodů posuzovaných osob si dala slíbit a přijala úplatky.
Dotčená za prvé namítá, že dovolací soud se dostatečně nevypořádal s otázkou posouzení jejího postavení jako veřejného činitele. Jak vyplývá z komentáře k §89 odst. 9 trestního zákona, za veřejného činitele je považován pouze volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník státního orgánu nebo orgánu samosprávy nebo příslušník ozbrojeného sboru nebo ozbrojených sil. Je sporné, zda po novele trestního zákona č. 175/1990 Sb. lze mezi státní orgány zahrnout i orgány státních organizací, pokud na základě zákonného zmocnění plní některé funkce státní správy (např. lékař při rozhodování o pracovní neschopnosti, ředitel střední školy při rozhodování o přijetí ke studiu na střední školu apod.). Uvedenou novelou byli totiž mimo pracovníků hospodářských, družstevních či společenských orgánů z definice veřejného činitele vypuštěni i pracovníci státních organizací, pokud se podíleli na plnění úkolů státu a společnosti a používali přitom pravomoci, která jim byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Stěžovatelka je navíc toho názoru, že z §1 až 4, §8 a §9 zákona 582/1991 Sb. vyplývá, že při rozhodování o zdravotním stavu a pracovní schopnosti je rozhodovací pravomocí nadána státní instituce jako celek, to jest Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ"), nikoli pověřený lékař.
Dále se v ústavní stížnosti upozorňuje, že pokud se týče podkladů, na základě kterých ČSSZ rozhoduje, dle §8 odst. 8 jsou prioritní lékařské zprávy ošetřujícího lékaře, nikoli nález lékaře určeného ČSSZ. Nebylo prokázáno porušení jejích povinností vyplývajících z jejího postavení posudkové lékařky při posuzování zdravotního stavu paní N. (zde ani sama neposuzovala), ani P. a M. Naopak, v případě pánů P. a M. požadovala doplnění zdravotní dokumentace o závěry vyšetření odborných lékařů a až poté učinila vlastní závěr, pokud se týče omezení obou posuzovaných co do pracovní způsobilosti, přičemž se nijak neodchýlila od závěrů odborných vyšetření.
Stěžovatelka má též za to, že nebyly naplněny podmínky pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Dle §88 odst. 1 trestního řádu, je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Jak vyplývá z příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaného soudcem dne 16. 4. 2008, je tento příkaz vydán v souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu nepřímého úplatkářství podle §162 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit obžalovaný F. G. Tímto příkazem je nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu účastnické stanice stěžovatelky. Soud odvolací odkázal na Trestně právní úmluvu o korupci zveřejněnou ve Sbírce zákonů (správně Sbírce mezinárodních smluv - pozn. ÚS) pod č. 70/2002 Sb. Tato mezinárodní smlouva však pouze v obecné rovině zavazuje signatáře k povinnosti upravit vnitrostátní legislativu, případně přijmout další opatření k tomu, aby byla potírána trestná činnost uplácení osob v postavení veřejného činitele, tedy nespecifikuje, jaká opatření může každý jednotlivý signatářský stát využít k tomu účelu, ale ponechává na úvaze každého státu, aby upravil vlastní legislativu či přijal jiná opatření k odhalování a případně potrestání trestné činnosti v oblasti uplácení u osob v postavení veřejného činitele s podmínkou, aby tato opatření byla účinná. Nadto důkaz použitý proti navrhovatelce byl získán z odposlechu nařízeného proti obžalovanému F. G., který zcela jistě nebyl a ani nemohl být v postavení veřejného činitele.
Pochybnosti má i v případě předstíraného převodu. Svědek M. byl kontaktován spoluobžalovaným F. G. dne 10. 2. 2008. Dne 19. 2. 2008 učinil trestní oznámení na policii a dne 24. 3. 2008 byl jako oznamovatel vyslechnut opakovaně. Jak vyplynulo z výpovědi svědka M., tento považoval návrh spoluobžalovaného F. G. od samého počátku za nesmyslný a proto v žádném případě neměl v úmyslu dále na jeho nabídku reagovat. Pokud tak učinil, potom poté, co byl instruován a o to požádán policií. Lze tedy uzavřít, že stát prostřednictvím Policie České republiky vstoupil do trestního řízení a stal se tedy součástí skutkového děje. Jedná se o porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V tomto směru je odkazováno na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 579/99 (správně III. ÚS 597/99 - pozn. ÚS).
Soudy dle názoru stěžovatelky též neměly použít jako důkaz protokol o sledování a výpovědi utajených svědkyň M. a J., které prováděly sledování v galerii Koruna. Výslechy obou svědkyň byly navrženy a následně soudem provedeny k návrhu obhajoby po zjištění závažných nesrovnalostí právě v protokolu o sledování. Stěžovatelka se cítí zkrácena na svém právu na řádnou obhajobu tím, že nebylo možné konfrontovat výpovědi svědkyň s vyjádřením stěžovatelky a především pak pokládat další otázky k vyjasnění dalších skutečností. Možnost případné konfrontace se jeví jako důležitou ve vztahu k poznání, zda svědkyně se skutečně na místě zdržovaly, kde se pohybovaly a zda mohly slyšet a posléze prezentovat části hovoru mezi obžalovanými, jak je uvedly, respektive citovaly ve sporném protokolu o sledování. I kdyby bylo možno užít jako důkaz protokol o sledování, nelze již jako důkaz použít příslušné citace údajné části rozhovoru v něm uvedené. To proto, že protokol cituje pouze vybrané části, aniž by bylo možné je posoudit v celém kontextu děje a především celého rozhovoru. Protokol by musel zachycovat přesné znění celého rozhovoru a nikoli toliko "výběr" dle úvahy osob, které protokol vyhotovily, především s ohledem na prohlášení těchto osob v pozici utajeného svědka, že spolu konzultovaly jednotlivé výroky a do protokolu uvedly jen ty, na kterých se spolu shodly.
Stěžovatelka má za to, že došlo k porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužil.
Okresní státní zastupitelství v Hradci Králové sdělilo, že rozsudek okresního soudu považuje za výsledek zákonného trestního řízení a pokud jde o námitky stěžovatelky plně se ztotožňuje se závěry soudů vyšších instancí.
Krajský soud a Nejvyšší soud odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a navrhly, aby Ústavní stížnost byla odmítnuta.
Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové a Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 4 T 250/2008 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K nesouhlasu s užitou interpretací §89 odst. 9 trestního zákona, ve kterém je definován pojem veřejný činitel, Ústavní soud konstatuje, že výklad jednotlivých ustanovení obecného práva, včetně pojmů užívaných trestním zákonem a obdobných otázek, je plně na obecných soudech. Ústavnímu soudu totiž, jak ustáleně judikuje, zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva. Teprve pokud by výklad přijatý obecnými soudy porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Obecné soudy pouze provedly výklad obecného práva jako orgány k tomu oprávněné, přičemž se této otázce věnovaly velmi podrobně (srovnej zejména str. 8-11 usnesení Nejvyššího soudu). Uvážily přitom i to, že dle §8 odst. 9 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ve znění účinném do 20. 8. 2008 při posuzování plné invalidity a částečné invalidity musí lékaři okresních správ sociálního zabezpečení vycházet z lékařských zpráv a posudků vypracovaných odbornými lékaři o zdravotním stavu občanů, kdy nutno upozornit, že posudkový lékař je při výkonu posudkové činnosti nadán určitými pravomocemi, jejichž obsahem nepochybně je prvek moci i prvek rozhodování. V rámci posouzení zdravotního stavu jednotlivých osob totiž mimo jiné hodnotí vztah a dopad nepříznivého zdravotního stavu posuzovaných osob do některých právně významných důsledků, konkrétně v případě posuzování invalidity jde o zhodnocení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti posuzované osoby. Takovéto zhodnocení zda, respektive do jaké míry, je dotyčná osoba práce schopna či neschopna, přísluší výhradně posudkovému lékaři, je svého druhu rozhodnutím a nepochybně představuje zcela určující a stěžejní podklad mimo jiné pro vydání správního rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu (viz §39 zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění).
Pokud stěžovatelka poukazuje na to, že se neodchýlila od závěrů odborných vyšetření, tato skutečnost není pro posouzení její viny rozhodující. Skutkovou podstatu trestného činu dle §160 odst. 1 trestního zákona naplní ten, kdo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu přijme nebo si dá slíbit úplatek, přičemž není nezbytné, aby přijatý úplatek jednání pachatele při obstarávání věcí obecného zájmu skutečně ovlivnil.
Pokud jde o názor, že Trestněprávní úmluva o korupci uveřejněná jako č. 70/2002 Sb.m.s. dále úmluva) nezavazuje k trestnímu stíhání předmětného trestného činu, Ústavní soud má za to, že toto přesvědčení dotčené je v rozporu se zněním a smyslem úmluvy. Citovaná úmluva je ostatně v rozhodovací praxi Ústavního soudu považována za úmluvu ve smyslu §88 odst. 1 trestního řádu již ustáleně - viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 50/08, IV. ÚS 128/08, I. ÚS 161/08 (veškerá zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou zveřejněna na http://www.usoud.cz). Co se týče skutečnosti, že spoluobžalovaný G. nebyl veřejným činitelem, podstatné je, že byla splněna podmínka, že bylo vedeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, jakož i další předpoklady vyžadované §88 odst. 1 trestního řádu. Jednání jednotlivých pachatelů v tomto směru nelze uměle oddělovat.
Ke stěžovatelčiným výhradám vůči užitému předstíranému převodu Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že problematikou takzvané policejní provokace se již zabýval v řadě svých rozhodnutí, např. sp. zn. III. ÚS 597/99, I. ÚS 591/01, I. ÚS 607/01, I. ÚS 728/01, II. ÚS 710/01, I. ÚS 729/02, II. ÚS 143/02, II. ÚS 797/02, III. ÚS 405/02, I. ÚS 610/03, I. ÚS 14/04, I. ÚS 151/04, III. ÚS 29/04, III. ÚS 323/04, II. ÚS 583/05, IV. ÚS 566/05, II. ÚS 677/06, III. ÚS 670/06, III. ÚS 1285/07. O provokaci jde zejména v případě, kdy policie svým zákrokem do života občana vyvolá v tomto občanovi úmysl spáchat trestný čin, ačkoliv předtím tento občan žádný takový úmysl neměl a na páchání provokovaného trestného činu nepomyslel. V usnesení sp. zn. I. ÚS 607/01 tak Ústavní dospěl k závěru, že jestliže neutrální osoba nabídne občanovi úplatek z policejních peněz a tento občan, který o přijetí úplatku nikdy ani neuvažoval, zlákán příležitostí, úplatek přijme, lze vytvoření takovéto situace považovat za provokaci. Jestliže ale existují nepřímé důkazy, že určitá osoba bere úplatky, je vytvoření takovéto situace pouhým opatřením přímého důkazu, nikoliv provokací. U pachatele, který se podle všeho již několika útoků trestného činu dopustil, nejde ze strany policie o jednání odporující Listině.
Policisté především nesmějí podněcovat k trestným činům. Takovým podněcování však není např. situace, kdy pachatelé hledali zájemce o koupi heroinu a když to policie zaregistrovala, předstírala o koupi drogy zájem (I. ÚS 591/01). Naopak za nepřípustnou provokaci byl judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (Teixeira de Castro a další proti Portugalsku) považován takový případ, kdy policisté v civilu požádali muže podezřelého z užívání drog o zprostředkování koupě heroinu s cílem identifikovat překupníky a tento následně kontaktoval další osobu, která drogu obstarala a vůči níž na základě toho bylo vedeno trestní řízení, ač nebylo zřejmé, že by příslušné orgány měly pádné důvody k tomu, podezírat tuto osobu z účasti na obchodování s drogami, že by měla sklon k páchání této trestné činnosti, a tato osoba ani neměla drogy doma, ale musela je obstarat. Evropský soud pro lidská práva za těchto okolností dovodil, že se policisté neomezili na čistě pasivní přezkoumání činnosti stěžovatele, ale působili na něho vlivem, který ho podnítil ke spáchání trestného činu. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 710/01 pak tento judikát Evropského soudu pro lidská práva vztáhl na případ stěžovatele odsouzeného za nedovolené ozbrojování, který obstaral zbraně poté, co se na něj v této věci obrátil spoluobviněný, který o ně byl požádán policií. Obecné soudy se přitom při hodnocení postupu policie spokojily pouze s poznatkem policistů, že se obvinění zabývali obchodem se zbraněmi, ač z obsahu spisového materiálu nebylo možno zjistit, jaké konkrétní skutečnosti policisty k takovému tvrzení vedly, a to ani např. že by v minulosti byl stěžovatel pro obchodování se zbraněmi již dříve trestán, a nic nenasvědčovalo tomu, že by v období před kontaktem s policií měl nějaké zbraně a při domovní prohlídce ani žádné nebyly nalezeny. Ústavní soud v tomto nálezu zdůraznil, že policejní orgán využitím operativně pátracích prostředků nesmí vyvolat trestnou činnost nebo se jiným způsobem aktivně podílet na utváření skutkového děje tak, aby podněcoval či usměrňoval do té doby neexistující úmysl pachatele daný trestný čin spáchat.
Ústavně zaručená práva a svobody takzvanou policejní provokaci nepřipouštějí, na druhou stranu však Ústavní soud ani v nálezu sp. zn. III. ÚS 597/99 nevyloučil jakýkoliv zásah policie do jednání pachatele trestného činu (I. ÚS 728/01). Konání orgánů činných v trestním řízení v případě předstíraných převodů či užití agentů představuje vskutku jisté jejich vstupování do skutkového děje. Ústavněprávní relevanci však nabývají až takové jejich postupy, jež překračují únosnou míru aktivity, jež je dána na jedné straně jejím cílem (přispět k odhalení pachatele trestného činu, respektive prokázání trestné činnosti) a na druhé straně - negativně - požadavkem, aby se policejní orgány na trestné činnosti aktivně samy nepodílely ve smyslu jejího iniciování, podněcování či rozvíjení (podrobně viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/07). Je přípustné, aby jednání policisty tvořilo jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nesmí se však jednak o určující či podstatný prvek trestného činu. V tomto směru Ústavní soud přihlíží k tomu, zda to byl pachatel, kdo ve věci vystupoval aktivně a cílevědomě, včetně toho, zda např. iniciativně navazoval kontakt, navrhoval způsob spáchání činu, rozhodoval o místě, způsobu a konspiraci setkání, požadoval či nabízel konkrétní množství předávané věci, apod. (viz např. II. ÚS 797/02, III. ÚS 29/04, III. ÚS 323/04, I. ÚS 610/03, I. ÚS 14/04, II. ÚS 583/05, IV. ÚS 566/05, II. ÚS 677/06, III. ÚS 670/06). Není přitom vyloučeno, aby ze strany předstírajícího došlo po prvotní aktivitě pachatele k vyjednávání o podmínkách transakce (I. ÚS 151/04).
Ve světle výše uvedeného je zřejmé, že v projednávané věci užití předstíraného převodu při ústavněprávní přezkumu obstojí, neboť celý čin byl iniciován výhradně ze strany pachatelů, trestná činnosti stejného druhu byla stěžovatelce prokázána i v dalších dvou případech, a pro závěr, by snad úmysl spáchat trestný čin byl v odsouzených vyvolán ze stran policie, žádné indicie nesvědčí.
Ohledně námitek proti důkazům protokolem o sledování a výpověďmi utajených svědkyň M. a J., Ústavní soud rovněž žádné pochybení obecných soudů neshledal, přičemž nepovažuje za nutné tuto část stěžovatelčiny argumentace podrobněji rozebírat, neboť tyto důkazy měly v řízení toliko podpůrný význam. Obecné soudy, pokud jde o skutkový děj v galerii Koruna, vyšly především ze svědectví R. N., která daný úplatek poskytla.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu