ECLI:CZ:US:2010:3.US.2440.10.1
sp. zn. III. ÚS 2440/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, (adresa pro doručování: Přerov, nám. T. G. M. 11), proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1496/2009, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 5 To 15/2009-4412, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 45 T 3/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluvy").
V jednotlivostech stěžovatel namítá, že:
1. Proces dokazování se vyznačoval "svévolným přístupem ze strany obecných soudů", existencí opomenutých důkazů a porušením zásady presumpce neviny.
Znalecký posudek Ing. P. zabývající se účetnictvím společnosti Z, spol. s r.o., podle nějž stěžovatel nemohl v roce 1994 počítat s řádným a včasným splacením jejích dluhů, "lze bezesporu označit jako zcela nepostačující a pro účely dalšího trestního řízení zcela nepoužitelný", a vypracovaný znalcem, který "vůbec nedisponoval potřebnými odbornými znalostmi ve vztahu k problematice". Posudku (včetně jeho doplnění) vytýká, že nevycházel z účetnictví za roky 1992-93 s vysvětlením, že bylo ztraceno, přičemž přehlédl, že potřebné údaje byly dostupné ze zprávy finančního úřadu o daňové kontrole; připomíná, že "sama státní zástupkyně uznala, že při dostupnosti úplných podkladů mohly být výsledky dokazování odlišné". Nadto znalec Ing. P. byl v rámci hlavního líčení vyslechnut jen v nedostatečném rozsahu a jeho posudek nebyl přednesen.
Procesní situace opomenutého důkazu nastala tím, že odvolací soud se odmítl zabývat oponentním znaleckým posudkem (zpracovaný Ústavem oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava, jenž upozornil na nesprávné posouzení ekonomické situace společnosti Z, spol. s r.o.) s věcně neudržitelným zdůvodněním, že "jeho zpracovatelé vycházeli z kopií materiálů opatřených obhájcem stěžovatele, aniž by měli k dispozici výpovědi svědků vyjadřujících se k podnikatelské činnosti předmětných společností na území Ukrajiny a Ruské federace a aniž by disponovali alespoň zbylou částí účetnictví obchodní společnosti Z, spol. s r.o."; ve skutečnosti naopak oba znalecké posudky vycházely z podkladů totožných.
Soudy "se spokojily s neúplnými a nedostatečnými důkazy", čímž nutily stěžovatele, aby v rozporu s principem presumpce neviny "převzal důkazní břemeno", přičemž chybějící část účetnictví za r. 1993 a 1994 dohledal "v důsledku úporné a nákladné snahy" až v průběhu dovolacího řízení v lednu 2010. Na jejím podkladě znalecký ústav Ostravská znalecká, a.s. konstatoval, že společnost Z, spol. s r.o., resp. její jednatel, mohla objektivně předpokládat, že bude v období leden-květen 1994 schopna dostát svým závazkům. Jestliže Nejvyšší soud dovodil, že tyto námitky nelze podřadit dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podal podle stěžovatele výklad, který Ústavní soud označuje "za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu"; rovněž ve vztahu k tomuto posudku jde o opomenutý důkaz.
Další procesní nedostatky realizace dokazování stěžovatel spojuje s výslechy "svědků z Ruska a Ukrajiny ohledně závazků tamějších společností vůči společnosti Z, spol. s r.o."; nalézací soud se omezil na konstatování, že někteří z předvolaných svědků se nedostavili, a o jejich vyslechnutí se již nepokusil, nereagoval na sdělení svědka, že mu k cestě brání nedostatek peněžních prostředků, resp. nevyvodil procesní důsledky z okolnosti, že někteří svědci předvolání nebyli.
V předchozím řízení (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 5 To 6/2001, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti státní zástupkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně o vrácení obžaloby k došetření) přitom tyto důkazy (tj. znalecké posouzení ekonomické situace společnosti Z, spol. s r.o. a výslechy zahraničních svědků) byly označeny za nezbytné pro "postavení osoby stěžovatele před soud".
2. V neposlední řadě stěžovatel dovozuje, že jednání popsané pod body 2 a 3 skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně ani "není trestným činem". S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/99 a 8 Tz 303/2000, resp. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, dovozuje, že jelikož předmětné úvěry byly zajištěny zástavami a ručením, trestný čin podvodu podle §250 tr. zákona co do subjektivní stránky, tj. "úmyslu úvěry nevrátit, resp. způsobit škodu", naplněn nebyl. Podle stěžovatele je "naprosto mylná" argumentace dovolacího soudu uplatněná v jeho věci, zahrnující zmínku, že "jednotlivé zástavy především nebyly v majetku obviněného, ale ve vlastnictví různých fyzických a právnických osob ... zajištění navíc přijímaly subjekty, které nebyly v žádném vztahu ke společnosti Z, spol. s r.o.". Funkce těchto právních záruk jsou totiž zachovány "bez ohledu na to, zda zajištění poskytl sám dlužník (resp. stěžovatel) či osoba třetí".
3. Výše trestu, tvrdí dále stěžovatel, byla stanovena za situace, kdy od doby spáchání trestního činu do skončení odvolacího řízení uplynulo čtrnáct let, a to "bez jakéhokoliv zohlednění délky trestního stíhání a účelu trestněprávních sankcí". Má za to, že konstatování obecných soudů, podle kterých uložený trest již délku trestního řízení zohledňuje, je věcně neudržitelné a stojí v kolizi s nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, ze dne 12. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 380/09, a ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09, resp. zde vymezenými hledisky přiměřenosti trestu. Stěžovatel zdůrazňuje, že trestní řízení "dlouhodobě ovlivnilo i jeho rodinný a profesní život" a "z důvodu dlouhotrvajícího stresu způsobeného trestním řízením stěžovatel vážně onemocněl (již dvakrát soud odložil nástup výkonu uloženého trestu)"; není přitom sporu, že od roku 1994 do současnosti vede řádný život. Upozorňuje rovněž, že k inkriminovanému jednání došlo "za období tzv. podnikatelské euforie probíhající v počátcích tržní ekonomiky", a jde tudíž o nepřípustnou "čirou represi". Dovozuje, že mělo být využito institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby.
4. Stěžovatel konečně "pro zachování komplexního pohledu na danou trestní věc" namítá, že byl v období od 20. 5. 1996 do 16. 4. 1999 "trestně stíhán jako uprchlý", ačkoli - podle jeho názoru - nebyly naplněny předpoklady §302 tr. řádu, neboť pobytem v cizině se trestnímu řízení nemínil vyhýbat.
Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznán vinným spácháním trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 4 tr. zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození OKD Doprava, a. s. a EKOSTAV - MORAVIA, a. s. odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že je podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl, a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
Stěžovatelovy námitky jsou obsahově diferencované; první skupinu představují námitky směřující především proti provádění a hodnocení důkazů, respektive námitky proti skutkovým zjištěním obecných soudů a jejich nedostatku (pod bodem 1), druhou pak (zejména) proti hmotněprávnímu posouzení věci (pod body č. 2 a 3) a relativně samostatně stojí námitka pod bodem 4.
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnosti, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že výtky procesní provenience - pod bodem 1 - neobstojí.
Obecné soudy založily svá zjištění ohledně ekonomické situace společnosti Z spol. s r.o. zejména na svědeckých výpovědích jejích zaměstnanců, jakož i dalších osob obeznámených s předmětnou obchodní činností (srov. rozsudek soudu prvního stupně, str. 16-31, usnesení odvolacího soudu, str. 14). Z těchto výpovědí podle obecných soudů vyplynulo, že stěžovatelovy společnosti v rozhodném období až na nevýznamné výjimky "žádné obchodní případy nerealizovaly" a "žily ze základního kapitálu a veškeré provozní náklady hradily z úvěrů a půjček". Stojí za zaznamenání, že stěžovatel v ústavní stížnosti nevede s těmito výpověďmi bližší polemiku.
Není spolehlivého (ústavněprávního) argumentu pro úsudek, že obecné soudy přecenily význam (doplněného) posudku znalce Ing. P., vycházejícího z neúplných účetních dokladů; soud prvního stupně výslovně připustil - odtud vyplývající - nedosažitelnost "skutečně objektivního znaleckého posudku".
Úsudek o ekonomické situaci společnosti Z spol. s r.o. není v ústavněprávní rovině diskvalifikován ani poukazem na zprávu finančního úřadu (str. 6), který daňový zisk společnosti Z, spol. s r.o. dovodil z "Protokolu o jednání ze dne 28. 6. 1993" a "Smlouvy ze dne 20. 2. 1993", resp. ujednání o dodávkách motorové nafty (příjmy příštích období ve výši 39 163 770 Kč); soud prvního stupně v této souvislosti připomenul, že společnost URINTORG dohodnutou motorovou naftu nedodávala "již od 26. 7. 1993" (str. 43 rozsudku).
Ústavněprávní deficit napadených rozhodnutí nelze dovodit ani z rozsahu, v jakém byl vyslechnut znalec Ing. P.
S námitkou ohledně výslechu jmenovaných občanů Ruské federace a Ukrajiny se vypořádal odvolací soud (str. 16 usnesení) poukazem na závěrečnou řeč obhájce před soudem prvního stupně (procesní spis, č.l. 4222), který uvedl, že "by přicházely v úvahu výslechy dalších svědků, nicméně s ohledem na praxi a zkušenost, kterou má i soud v rámci řízení, má za to, že šance na jakékoli výslechy spoluprací dožádáním je prakticky nulová, a proto, jde-li o výslechy svědků, návrhy nečiní".
Ohledně stěžovatelových námitek směřujících do dovolacího řízení postačí poukázat na výstižné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu; není vskutku důvod k pochybnostem, že stěžovatel v dovolání uplatnil - ve vztahu k prokazování ekonomické situace společnosti Z, spol. s r.o. - výlučně námitky skutkové, resp. procesní, které žádný ze způsobilých dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu nenaplňují. Dovolací soud proto z jejich hlediska rozhodnutí odvolacího soudu věcně přezkoumat nemohl, a nelze tudíž sdílet názor, že jeho výklad ustanovení §268 odst. 1 písm. g) tr. řádu je neústavně restriktivní. Situace obdobná těm, v nichž se Ústavní soud přiklonil k širšímu pojetí tohoto dovolacího důvodu (srov. kupříkladu nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 216/04 a I. ÚS 55/04) zde není, jelikož není dovoditelný stav zjevného (extrémního) rozporu mezi tím, co bylo podle obsahu spisu v řízení zjištěno, a skutkovými závěry uvedenými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku (srov. též sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 4/04, II. ÚS 193/04, I. ÚS 585/04, I. ÚS 670/05, II. ÚS 29/06, II. ÚS 283/06, II. ÚS 566/06). Ostatně dovolací soud právem poukázal též na to, že dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tohoto specifického obsahového vymezení stěžovatel v dovolání ani neuplatnil.
Zůstává samozřejmé, že tím není predisponováno uplatnění stěžovatelem poukazovaných "nových důkazů" v rámci případného řízení o obnově řízení.
V dalším bylo třeba se zabývat ústavní stížností v části, v níž stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů co do roviny hmotněprávního posouzení věci.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 8 odst. 2 Listiny se v rovině právního posouzení věci (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti již nepřicházejí v úvahu) nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Oproti očekáváním stěžovatele protiústavnost v uvedeném smyslu v dané věci (této její části) dovodit nelze rovněž.
Ohledně způsobené škody lze poukázat na shodná zjištění obecných soudů, že některé ze zástavních smluv byly soudně prohlášeny za neplatné. S argumentací stěžovatele odkazující na výše označenou judikaturu Ústavního soudu se v podstatném smyslu míjí kritizované sdělení odvolacího soudu, pakliže konstatoval, že "pokud byly úvěry zajištěny zástavami, ... nejednalo se o zástavy ve vlastnictví obžalovaného, nýbrž ve vlastnictví zcela odlišných právnických a fyzických osob, jež mu byly zajištěny prostřednictvím realitní kanceláře a prostřednictvím inzerce a obžalovaný tak svým jednáním neuváděl v omyl pouze předmětné peněžní ústavy, nýbrž i tyto zástavní věřitele, neboť finanční prostředky získané úvěry nepoužil způsobem, který by mu garantoval dosažení zisku v jím prováděné podnikatelské činnosti, a byl tak srozuměn s případnou realizací těchto zástav ve prospěch uvedených peněžních ústavů".
Nelze ani spolehlivě dovodit, že "výsledná" škoda byla nižší, než se uvádí ve skutkových větách rozsudku soudu prvního stupně, neboť věřitel (Agrobanka Praha, a.s. v likvidaci) byl oprávněn se domáhat - a posléze se vskutku domáhal - úhrady nesplacených úvěrů po ručitelích, resp. realizací zástavních práv (srov. rozsudek soudu prvního stupně, str. 13 a násl., resp. str. 43-45). Je možné jen vytknout formulační nepřesnost výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, týkající se strukturování těchto způsobených škod, nerozlišující škodu vzniklou bance, resp. zástavním dlužníkům a ručitelům.
Též s námitkou stěžovatele ohledně tvrzeného pochybení spočívajícího v uložení "nepřiměřeného" trestu se obecné soudy náležitě vypořádaly, když především odvolací soud podrobně rozvedl, jakými úvahami se při ukládání výše trestu řídil, a dovolací soud aplikaci těchto hledisek - na podrobně argumentované bázi - přezkoumal. Jelikož není důvodu pochybovat, že o trestu bylo rozhodnuto v mezích zákonného uvážení, prosadí se limity ústavněprávního přezkumu, jež byly vyloženy shora; důsledkem jejich uplatnění pak je, že o "nezdůvodněném, resp. nepředvídatelném excesu" zde uvažovat nelze.
Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nikterak nestojí v kolizi
s nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel poukazuje. Ústavní soud zde kladl důraz na povinnost soudů zkoumat vztah délky řízení k dalším atributům řízení, jako jsou složitost jeho předmětu, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity účastníků řízení aj.; připomínal rovněž, že není jeho úlohou předjímat, jaký konkrétní trest či v jaké výši má být uložen tak, aby byl ústavní princip proporcionality respektován.
Ve stěžovatelově věci obecné soudy vzaly v potaz zejména výši způsobené škody, složitý skutkový základ případu (trestní řízení bylo dne 16. 11. 1998 přerušeno se zřetelem k nemožnosti věc "náležitě objasnit" bez přítomnosti stěžovatele), resp. že se na průtazích sám podílel svojí nedosažitelností pro orgány činné v trestním řízení (viz okolnost, že v období od 20. 5. 1996 do 16. 4. 1999 bylo vedeno trestní řízení proti uprchlému). Neúměrná délka řízení, jakož i polehčující okolnosti (stěžovatel se nedopustil trestného činu v období před ani po spáchání inkriminovaného jednání), nalezly zdůvodněného výrazu v uložení trestu odnětí svobody na jeho samé spodní hranici, neuložením jiného v úvahu přicházejícího trestu (trestu zákazu činnosti nebo trestu peněžitého) a zařazením do mírnějšího typu věznice. Ani situace, kdy by bylo možné z ústavněprávních hledisek obecným soudům vytknout, že se neuchýlily k aplikaci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §40 odst. 1 tr. zák., zde přesvědčivě dovoditelná není.
Kasační důsledky nezakládají ani námitky ohledně nedostatku důvodu pro konání řízení proti uprchlému, což ostatně stěžovatel implicite připouští spojením těchto výtek jen s poskytnutím "komplexního pohledu na danou trestní věc", resp. je tak tomu i absencí argumentace ve prospěch úsudku, že předmětný procesní postup měl relevantní vliv na výsledek trestního řízení.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat; zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu