ECLI:CZ:US:2010:4.US.3034.08.1
sp. zn. IV. ÚS 3034/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, Ostrava - Moravská Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1207/2008-1026 ze dne 22. 10. 2008 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 223/2008-979 ze dne 27. 5. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 12. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 101 T 196/2006 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu č. j. 101 T 196/2006-824 ze dne 2. 11. 2006 shledán vinným trestným činem loupeže dle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), jehož se měl dopustit tím, že dne 9. 12. 2005 v době kolem 9.55 hod. v Havířově-Městě zamaskován a s pistolí v ruce přinutil pracovnici pobočky Raiffeisenbank, a. s., k otevření trezoru a vydání peněz, dále trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit prodáním a darováním pervitinu několika osobám, a konečně dvojnásobným trestným činem úvěrového podvodu dle §250b odst. 1, 3 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že celkem v šesti případech v žádosti o finanční úvěr uvedl nepravdivé údaje o svém zaměstnání. Za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání čtyř let za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 12 T 165/2005 ze dne 15. 11. 2005. Stěžovatel byl rovněž zavázán uhradit poškozené Raiffeisenbank, a. s., škodu ve výši 425.799,60 Kč, České spořitelně, a. s., 87.196,- Kč, Beneficial Finance, a. s., 7.951,- Kč a GE Money Multiservis, a. s., 17.998,- Kč. Posledně uvedená poškozená byla se zbytkem nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele, jakož i odvolání státního zástupce, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") č. j. 5 To 733/2006-851 ze dne 9. 1. 2007 zamítnuto, dovolání stěžovatele pak bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 777/2007-894 ze dne 18. 7. 2007 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Poté, co byla nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008 posledně uvedená usnesení krajského a Nejvyššího soudu zrušena, rozhodl krajský soud po provedení dalšího dokazování o odvolání stěžovatele, které tento omezil pouze na výrok o vině pod bodem 1) a na výrok o trestu, tak, že jej usnesením č. j. 5 To 223/2008-979 ze dne 27. 5. 2008 jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud posléze usnesením č. j. 3 Tdo 1207/2008-1026 ze dne 22. 10. 2008 odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že usnesením krajského soudu č. j. 5 To 223/2008-979 ze dne 27. 5. 2008 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1207/2008-1026 ze dne 22. 10. 2008 byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2, 36 odst. 1 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž měl za to, že ani po provedení dalšího dokazování nebyla prokázána jeho vina, pokud šlo o skutek uvedený v rozsudku okresního soudu pod bodem 1), tzn. o skutek, který byl kvalifikován jako trestný čin loupeže. Stěžovatel konstatoval, že o jeho vině bylo rozhodnuto pouze na základě videozáznamu, který byl ovšem natolik nekvalitní, že na něm nebylo možno osobu pachatele identifikovat, což krom znalce uznal i okresní soud, dále na základě svědeckých výpovědí, o jejichž obecné věrohodnosti, jakož i o schopnosti svědků poznat osobu zachycenou na videozáznamu, bylo ovšem možno důvodně pochybovat, a konečně na základě důkazu srovnáním pachových stop, který však byl procesně nepoužitelný, neboť byl získán v rozporu s procesními předpisy. V souvislosti s tvrzením o nepoužitelnosti důkazu srovnáním pachových stop poukázal stěžovatel na skutečnost, že záznam o provedení odběru pachových stop byl do spisu založen až s odstupem dvou let, což vzbuzuje důvodné pochybnosti o tom, zda byl skutečně vyhotoven v době odběru. Pochybnosti o použitelnosti tohoto důkazu neodstranil ani výslech policejního technika, neboť tento si již věc nepamatoval a popsal pouze obecný postup. V žádném případě tak nebylo vyvráceno tvrzení stěžovatele, že odběr pachových stop byl u něj prováděn třikrát, a to bez řádné protokolace a bez poskytnutí poučení o možnosti úkon odmítnout dle §114 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Nadto nebyl obhájce o konání tohoto úkonu vyrozuměn, čímž došlo ke zkrácení ústavně zaručeného práva stěžovatele na obhajobu, neboť se jednalo o případ nutné obhajoby dle §36 trestního řádu. Samotné provedení důkazu srovnáním pachových stop pak proběhlo bez přítomnosti nezávislé třetí osoby a rovněž i bez přítomnosti obhájce stěžovatele, který by se, pokud by byl o úkonu vyrozuměn, jeho provedení zúčastnil. Kromě procesně nepoužitelného důkazu srovnáním pachových stop, byly veškeré ostatní důkazy toliko důkazy nepřímými a nejednoznačnými, které ve svém souhrnu neposkytovaly dostatečnou oporu pro spolehlivý závěr o vině stěžovatele. Z takto vyložených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1207/2008-1026 ze dne 22. 10. 2008 a usnesení krajského soudu č. j. 5 To 223/2008-979 ze dne 27. 5. 2008 zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal stanoviska účastníků řízení.
Krajský soud ve svém vyjádření konstatoval, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou totožné s těmi, které stěžovatel opakovaně uplatnil již v řízení nalézacím a odvolacím, proto v obecné rovině odkázal na odůvodnění svého usnesení č. j. 5 To 223/2008-979 ze dne 27. 5. 2008. Co se týče důkazu záznamem Policie ČR, Okresního ředitelství, skupiny kriminalistické techniky Karviná, ČTS: ORKA-1067/OK-2005-03, o odběru srovnávací pachové konzervy ze dne 29. 3. 2006, tento byl dohledán na základě výzvy adresované Okresnímu státnímu zastupitelství v Karviné. Ze zprávy státního zástupce ze dne 22. 5. 2008 vyplývalo, že žádný další odběr než ten, který byl dne 29. 3. 2006 řádně zadokumentován, na stěžovateli prováděn nebyl. V odvolacím řízení byl rovněž proveden důkaz výslechem kriminalistického technika npor. M. B., který potvrdil, že podpis na záznamu se shoduje s jeho podpisem a současně jednoznačně vyloučil, že by odběr pachových stop mohl trvat pouze pět minut, jak uváděl stěžovatel ve vztahu k dalším údajným odběrům. Z těchto důvodů považoval krajský soud námitky směřující vůči možné manipulaci se záznamem o odběru srovnávací pachové konzervy za liché. Krajský soud dále konstatoval, že porovnání pachových stop je neopakovatelným úkonem ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu, proto by při neexistenci záznamu o odběru pachové stopy z místa činu, o odběru srovnávací pachové konzervy a o jejich vzájemném porovnání již nebylo možno tuto vadu zhojit v dalším průběhu trestního řízení. O takový případ se však dle krajského soudu nejednalo. Policejní orgán má vnitřními normami stanovenu povinnost vytvářet tzv. koncept vyšetřovacího spisu, který uschovává i po předání trestního spisu. Je proto možné, aby byl záznam dohledán právě v tomto konceptu. V projednávané věci se záznam o odebrání srovnávací pachové konzervy skutečně podařilo nalézt, přičemž byl tento důkaz v souladu se zásadou bezprostřednosti a veřejnosti proveden jeho přečtením v odvolacím řízení. Dle názoru krajského soudu byla absence tohoto záznamu v trestním spise nejspíše zapříčiněna nedopatřením. Ve světle takto doplněného dokazování se námitky stěžovatele, týkající se počtu provedených odběrů, jevily krajskému soudu jako pochybné. K námitce, že o odběru pachové stopy měl být uvědoměn obhájce, resp. že měla být přítomna nezávislá osoba, krajský soud uvedl, že toto je sice nanejvýš žádoucí pro bezproblémové užití tohoto důkazu v budoucnu, nicméně trestní řád podmínky pro provádění technologické expertizy a s ní spojených úkonů výslovně nestanoví. Nelze proto dovodit, že by nevyrozumění obhájce činilo tento úkon procesně neúčinným. Z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu rovněž vyplývá, že policejní orgán není povinen poučit osobu o právu odmítnout provedení odběru pachové stopy. Výsledek porovnání pachových stop, tzn. odborné vyjádření Policie ČR, správy Severomoravského kraje, skupiny služební kynologie Ostrava ze dne 10. 4. 2006 č. j. PSN-7-31/KYN2006, nadto nebylo jediným důkazem o vině stěžovatele. Dle názoru krajského soudu měla značnou hodnotu i rekognice provedená v přípravném řízení na základě fotografií získaných z videozáznamu bezpečnostní kamery. Přestože z vyjádření znalce RNDr. J. Š. vyplývalo, že na základě tohoto záznamu nebylo možno provést antropologickou analýzu, neznamená to, že by takový záznam nemohl posloužit pro pořízení fotografií. Právě osoby, které stěžovatele znaly, jej takto i na kvalitativně horších fotografiích poznaly, přičemž je zjevné, že na fotografiích č. 65 a 66 byla osoba pachatele dobře identifikovatelná. Část svědků zopakovala svou výpověď při předložení fotografií i u hlavního líčení, pokud někteří svědci svou výpověď z přípravného řízení změnili, lze se důvodně domnívat, že se z jejich strany jednalo o účelové jednání. V závěru svého vyjádření krajský soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Shodný návrh vzneslo rovněž Krajské státní zastupitelství v Ostravě, které taktéž považovalo ústavní stížnost za nedůvodnou. Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo s tím, že své vyjádření k dovolání stěžovatele považuje za konečné, Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
III.
Ústavní soud následně přistoupil k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
V nálezu sp. zn. II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008, jímž zrušil usnesení krajského soudu č. j. 5 To 733/2006-851 ze dne 9. 1. 2007 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 777/2007-894 ze dne 18. 7. 2007, vytýkal Ústavní soud obecným soudům, že se dostatečně nevypořádaly s obhajobou stěžovatele, a to především v té části, v níž namítal procesní nepoužitelnost důkazu srovnáním pachových stop (odborné vyjádření Policie ČR, správy Severomoravského kraje, skupiny služební kynologie Ostrava ze dne 10. 4. 2006 č. j. PSN-7-31/KYN2006), čímž došlo k porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 40 odst. 3 Listiny. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že tento ústavněprávní deficit byl obecnými soudy v dalším průběhu řízení odstraněn. Krajský soud provedl za účelem objasnění okolností, za nichž byl odběr srovnávací pachové konzervy prováděn, důkaz záznamem o odběru srovnávací pachové konzervy ze dne 29. 3. 2006 (č. l. 964), který byl dodatečně dohledán Okresním státním zastupitelstvím v Karviné, a důkaz výslechem svědka M. B., který odběr srovnávací pachové konzervy prováděl. Krajský soud na základě takto doplněného dokazování zdůvodnil, proč není namístě závěr, že došlo k dodatečné manipulaci s tímto záznamem, resp. proč se tento záznam nenacházel v trestním spise od počátku a z jakých důvodů považoval krajský soud možnost, že u stěžovatele došlo k opakování odběru, za značně nepravděpodobnou. Závěry krajského soudu se jevily jako přesvědčivé a z hlediska ústavněprávního jim nebylo možno nic vytknout. Bylo tedy možno uzavřít, že pochybnosti o odběru srovnávací pachové konzervy, které vedly ke kasaci předchozích rozhodnutí obecných soudů, byly dodatečným dokazováním vyvráceny.
K dalším souvisejícím námitkám Ústavní soud uvádí, že povinnost stěžovatele strpět odběr srovnávací pachové stopy konstatoval Ústavní soud již v kasačním nálezu sp. zn. II. ÚS 2168/07, a to s odkazem na právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. III. ÚS 528/06 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 47, nález č. 159, str. 75 a násl.). Ústavní soud tedy neshledal důvodnou námitku, že stěžovatel měl být orgány činnými v trestním řízení poučen o možnosti tento úkon odmítnout. Co se týče přítomnosti obhájce při provádění srovnání pachových stop, Nejvyšší soud tuto otázku velmi podrobně analyzoval v odůvodnění svého usnesení č. j. 3 Tdo 1207/2008-1026 ze dne 22. 10. 2008 (str. 5 a 6 usnesení), přičemž dovodil, že se nejedná o úkon, u nějž by účast obhájce měla být apriori zajištěna, nýbrž tuto lze toliko připustit. Jelikož ze spisového materiálu nevyplývalo, že by obhájce stěžovatele oznámil orgánům činným v trestním řízení, že chce být vyrozumíván o všech úkonech přípravného řízení ve smyslu §165 odst. 3 trestního řádu, neměla dle názoru Nejvyššího soudu jeho nepřítomnost za následek nepoužitelnost důkazu. Ústavní soud považuje závěry Nejvyššího soudu, jak byly prezentovány v odůvodnění napadeného usnesení, za ústavně konformní, přičemž je třeba podotknout, že stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl žádné konkrétní argumenty, jimiž by reagoval na obsáhle odůvodněný právní názor Nejvyššího soudu, a omezil se toliko na obecné proklamace o porušení práva na obhajobu.
Konečně pokud jde o námitku, že důkazy, jež byly v trestním řízení provedeny, neposkytovaly dostatečnou oporu pro závěr o vině stěžovatele, Ústavní soud poznamenává, že mu dle ustálené judikatury nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Z rozhodnutí obecných soudů bylo dostatečně zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházely a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily; odůvodnění těchto rozhodnutí byla logická a konzistentní a obecné soudy se v nich v dostatečném rozsahu vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat.
Ústavní soud toliko připomíná, že již v minulosti uznal obecnou věrohodnost důkazu srovnáním pachových stop a konstatoval, že jeho užití je v souladu s §89 odst. 2 trestního řádu, dle kterého za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 341/96, I. ÚS 394/97, IV. ÚS 202/98, II. ÚS 313/99, II. ÚS 418/99, III.ÚS 623/2000, IV. ÚS 10/02, II. ÚS 152/03, II. ÚS 90/04, II. ÚS 546/04, I. ÚS 671/05, II. ÚS 350/06, IV. ÚS 573/06, I. ÚS 2443/07 a další, všechna dostupná na http://usoud.cz). Na základě důkazu srovnání pachových stop je ovšem možné vyvodit jen to, že se pachatel v minulosti nacházel na místě, na němž byla stopa sejmuta. Pouze na základě důkazního pramene v podobě pachové stopy by tedy nebylo možno jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že právě stěžovatel se dopustil trestného činu, za který byl trestně stíhán a následně i odsouzen. V nyní projednávané věci však stěžovatel nebyl usvědčován pouze prostřednictvím pachové stopy, ale rovněž pomocí dalších důkazních prostředků, a to zejména výpovědí svědků, kteří pachatele identifikovali na fotografiích, pořízených z videozáznamu přepadení banky. Závěr obecných soudů, že důkazy provedené v trestním řízení, byť se jednalo toliko o důkazy nepřímé, svědčily ve svém souhrnu jednoznačně o vině stěžovatele, proto Ústavní soud shledal plně akceptovatelným.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu