ECLI:CZ:US:2012:3.US.2789.12.1
sp. zn. III. ÚS 2789/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti GRATO spol. s r. o., se sídlem v Mariánských Lázních, Palackého ul. 796/57a, IČO: 41033281, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti části II. výroku o náhradě nákladů řízení rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 115 EC 189/2010-41 ze dne 11. května 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 23. 7. 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí.
2. Stěžovatelka spatřovala porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v tom, že okresní soud nesprávně posoudil otázku náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka namítala, že okresní soud postupoval dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne 29. 3. 2012 a rozhodl o částečném nepřiznání nákladů řízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí neodkázal na žádné zákonné ustanovení a nepostupoval podle svého diskrečního oprávnění na snížení nákladů řízení ve smyslu ustanovení §150 či §151 odst. 2 o. s. ř., nýbrž zhodnotil, že vynaložení nákladů na právní pomoc advokáta bylo pro žalobkyni neúčelné. Stěžovatelka uvedla, že s ohledem na plný úspěch ve věci důvodně očekávala v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř., že při vcelku jasné právní kvalifikaci předmětné věci jí bude v případě úspěchu ve sporu přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu, neboť v důsledku uplatňování svého nároku soudní cestou byla nucena vyhledat právní pomoc v zájmu zajištění odborné péče při hájení svých práv. Uvedené jednání okresního soudu stěžovatelka zhodnotila i jako porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhla proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí v části týkající se náhrady nákladů řízení zrušil.
II.
3. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť shledal, že se rozhodné skutečnosti shodně podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z přiložených kopií napadených rozhodnutí, které stěžovatelka k návrhu připojila.
4. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka žádala obecné soudy, aby byla žalovanému (vedlejšímu účastníkovi) uložena povinnost zaplatit žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelce) částku 1 008 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Okresní soud ve Frýdku - Místku napadeným rozsudkem uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již stěžovatelka nabyla postoupením, a o nákladech tohoto řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 2 229, 60 Kč Nákladový výrok soud odůvodnil tak, že náklady advokátního zastoupení stěžovatelce přiznal ve výši ekvivalentu jednonásobku vymáhané částky (odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne 29. 3. 2012). Přiznaná částka nákladů řízení tedy sestává z částky 1 929,60 Kč za právní zastoupení a 300 Kč za zaplacený soudní poplatek.
5. Vyšel přitom ze zjištění, že stěžovatelka je právnickou osobou, která v oblasti vymáhání pohledávek podniká, přičemž ekonomickým důvodem "nákupu" pohledávek dopravce pro jejich další vymáhání v soudním řízení není pohledávka (jistina) samotná, ale očekávané přiznané náklady soudního řízení, a to především právního zastoupení. Podle soudu však lze na takovém podnikateli, jenž hromadně "nakupuje a vymáhá" pohledávky, spravedlivě požadovat i dostatečné vybavení "personální a materiální", potřebné pro výkon podnikání, jež si zvolil, jakož i základní odborné znalosti pro vymáhání pohledávek daného právního základu. Věc byla "typově velmi jednoduchá", podobné nároky uplatňuje stěžovatelka vzorovým návrhem, v němž jsou jen měněny identifikační údaje žalované strany a údaje o konkrétní jízdě žalovaného bez platné jízdenky.
III.
6. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody." [viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].
7. Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod.
8. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23), nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), nález sp. zn. III. ÚS 619/2000 ze dne 24. 5. 2001 (N 79/22 SbNU 165), usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006, dostupné na http://nalus.usoud.cz].
9. Zákonné principy obsažené v ustanoveních §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř., dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a dále v ustanovení §150 o. s. ř., jež umožňuje mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, kterému by jinak tato náhrada příslušela, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti. Tento závěr Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 221/04 ze dne 13. 10. 2005 (N 199/39 SbNU 111), usnesení sp. zn. II. ÚS 563/01 ze dne 1. 4. 2003 (U 8/30 SbNU 519), dostupné na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud znovu připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu, zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Ústavní soud ovšem připomíná, že v analogických věcech ústavních stížností stěžovatelky GRATO spol. s r.o. i stěžovatelů dalších (např. Bazcom a.s., Solidní finance a.s. a dalších), vycházejících z řízení, ve kterých obecné soudy náklady advokátního zastoupení nepřiznaly v plné výši (jako nikoli účelně vynaložené), Ústavní soud konstatoval, že "... pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený" (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2771/11 ze dne 27. 12. 2011).
11. Na řečeném nemění ničeho ani odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012, pakliže v něm Ústavní soud nabídl obecným soudům i jiné možnosti hodnocení nákladových výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob", jež bude pokládat též za ústavně konformní. Konečně je třeba zdůraznit, že účelnost nákladů řízení není možné poměřovat tím, že náhradu nákladů řízení paušálně upravují právní předpisy podzákonné právní síly. Účelnost vynaložených nákladů je dána konkrétními okolnostmi sporu (řízení před obecnými soudy) a jako taková může být v každém případu posuzována zvlášť. Stěžovatelce však nic nebrání v tom, aby před obecnými soudy účelnost vynaložených nákladů náležitě prokázala a nespoléhala se na její paušální náhradu, která sama o sobě nic nevypovídá o tom, zda stěžovatelce nějaké náklady vznikly a zda byly důvodně vynaložené.
12. Předmětem náhrady nákladů řízení tak sice nemusí být náhrada za zastupování advokátem, bude-li obecným soudem v konkrétních poměrech toto zastupování shledáno zcela neúčelným, ale mohou to být jiné náklady, které by koneckonců mohl a musel vynaložit i originární věřitel. Ústavní soud v citovaném nálezu nabídl obecným soudům možný a ústavněkonformní způsob řešení uvedeného komplexního problému, který zbaví stěžovatelku (a osob v podobné právní situaci) náročného prokazování a zároveň umožní soudům spravedlivě rozhodnout i ve vztahu k žalovaným osobám.
13. Při vztáhnutí výše uvedených obecných principů a závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 na projednávaný případ dospěl Ústavní soud k přesvědčení, že postup soudu, vedoucí k vydání napadené části výroku o náhradě nákladů řízení, nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Okresní soud o náhradě nákladů řízení rozhodl dle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že zavázal procesně neúspěšného žalovaného zaplatit stěžovatelce, která měla v řízení plný úspěch, na nákladech řízení částku 2 229,60 Kč k rukám právní zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku. Nákladový výrok soud odůvodnil tak, že náklady advokátního zastoupení stěžovatelce přiznal ve výši ekvivalentu jednonásobku vymáhané částky. Přiznaná částka nákladů řízení tedy sestává z částky 1.929,60 Kč za právní zastoupení a 300 Kč za zaplacený soudní poplatek.
14. Okresní soud dospěl z konkrétních skutečností k závěru, že v projednávané věci se jednalo, ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu, o spravedlivé a respektující ústavní princip proporcionality přiznat odměnu za zastupování stěžovatelky ve výši 2 230 Kč. Stěžovatelkou vynaložené náklady na právní zastoupení advokátem byly do stanovené výše potřebné k účelnému uplatňování práva a toto své rozhodnutí soud dostatečně odůvodnil v souladu s požadavky spravedlivého procesu. Dle nich z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [a není-li tomu tak, je posuzované rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, čímž se právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování ocitají mimo rámec čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy - srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153), nález sp. zn. III. ÚS 170/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 96/18 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 1007/07 ze dne 17. 9. 2007 (N 145/46 SbNU 421), dostupné in http://nalus.usoud.cz].
15. Z ústavní stížnosti nevyplynulo, že by stěžovatelka před Okresním soudem ve Frýdku - Místku tvrdila a prokazovala existenci jiných nákladů, jež by při ochraně svého (majetkového) práva účelně vynaložila. Rozhodnutím ve věci samé bylo stěžovatelce vyhověno, z čehož nutno dovodit, že soudní ochrana jí odepřena nebyla; v řízení vedoucím k vydání napadeného rozhodnutí byla stěžovatelka zastoupena advokátem, a proto také nemůže důvodně tvrdit, že bylo porušeno její právo na právní pomoc. K tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud připomíná, že tento článek sám o sobě subjektivní základní práva nezakládá, neboť obsahuje společně s článkem 95 Ústavy především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 285/02 ze dne 29. 5. 2003 (N 73/30 SbNU 193), usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz].
IV.
16. Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2012
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu