ECLI:CZ:US:2014:2.US.1051.14.1
sp. zn. II. ÚS 1051/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Feryny, zastoupeného Mgr. Martinem Huškem, advokátem AK se sídlem Krkonošská 90, 468 41 Tanvald, proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. srpna 2012 č. j. 12 C 19/2011 - 44, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 9. srpna 2013 č. j. 12 C 19/2011-73 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 20. prosince 2013 č. j. 30 Co 446/2012-98, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 20. prosince 2013 č. j. 30 Co 446/2012-98, za účasti 1) Okresního soudu v Jablonci nad Nisou a 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. března 2014 a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 15. dubna 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 20. prosince 2013 č. j. 30 Co 446/2012-98.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost, kterou žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") napadl pravomocné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 24. února 2010 č. j. 29 Co 80/2010-27, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 25. ledna 2010 č. j. 12 C 163/2009-22, jímž byl zamítnut návrh žalobce na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 8. října 2009 č. j. 29 Co 779/2008-241.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 20. prosince 2013 č. j. 30 Co 446/2012 - 98 bylo usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. srpna 2012 č. j. 12 C 19/2012- 44 ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 9. srpna 2013 č. j. 12 C 19/2012- 73 zrušeno (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. bylo řízení o žalobě pro zmatečnost zastaveno. Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a to první žalované 5.929 Kč a druhému žalovanému 5.929 Kč (výrok pod bodem III.).
II.
Ačkoli stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím jako celku, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že tato směřuje výlučně proti výroku pod bodem III. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 20. prosince 2013 č. j. 30 Co 446/2012- 98, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V ústavní stížnosti stěžovatel výslovně uvádí, že nemá výhrady k rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně, neboť tím odvolací soud vyhověl jeho odvolání, a stejně tak nemá výhrady k zastavení řízení za situace, kdy stěžovatel vzal svoji žalobu zpět, přestože v odůvodnění rozhodnutí není uveden důvod zpětvzetí, tj. délka projednávání předmětné věci.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v povinnosti uložené mu rozhodnutím krajského soudu uhradit žalovaným "údajné" náklady řízení. Odůvodnění rozhodnutí je podle stěžovatele v rozporu s obsahem spisu, skutková zjištění jsou chybná, jsou uváděna fakta, která nemají oporu v listinách, stanoviska soudu si vzájemně odporují a odůvodnění soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí, že z postupu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou je zcela zřejmé, že tento soud nepovažoval za nutné požadovat od žalovaných vyjádření k žalobě a ve věci rozhodl. Žalovaným tak ani žádné náklady nevznikly. To podle stěžovatele dokládá i skutečnost, že proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. srpna 2012 č. j. 12 C 19/2011-44, ve kterém soud o žádných nákladech nerozhodl, pokud jde o náhradu nákladů řízení, nijak nebrojili. Stěžovatel je přesvědčen, že soud již nemůže dodatečně přiznávat náklady řízení, navíc, jak je ze spisu zřejmé, náklady svévolně vzniklé, tedy ne účelně vynaložené a dokonce v jiném řízení pravomocně skončeném 31. prosince 2010 vzniklé a "účtované" v roce 2013 (č. l. 61), což dokládá i přípis č. l. 85 spisu: "Přiznávání náhrady nákladů by mělo mít i sankční charakter .... a proto uplatňoval právní zástupce i jako úkon vyjádření se k odvolání z 15. dubna 2011 - viz příloha, jež se vztahuje k jiné žalobě)". Krajský soud se tedy přiklonil k názoru právního zástupce ve smyslu sankcionovat stěžovatele za jeho snahu zákonným postupem hájit svá práva, a pokud ve skutečnosti žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, je nutné je vymyslet a to např. "obhajobou" speciálních plných mocí jako plných mocí nekonečných. Stěžovatel pro úplnost poukazuje i na "plnou moc", kterou měl Mgr. Hraško dne 2. července 2013 pověřit svého zaměstnance k zastupování při ústním jednání. Uvedená listina nemá potřebné náležitosti plné moci, není napsána na hlavičkovém papíru, který Mgr. Hraško běžně používá, není uvedeno, co ho opravňuje pověřit svého zaměstnance a v neposlední řadě je zcela zřejmé, že listinu nepodepsal Mgr. Hraško. Stejně tak stěžovatel nesouhlasí s požadavkem Mgr. Rady ohledně náhrady odměny a paušálu za vyjádření se k odvolání žalobce.
Popsaný postup krajského soudu považuje stěžovatel za porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to zvláště za situace, kdy se žalovaní proti prvostupňovému rozhodnutí neodvolali. Za hrubé porušení práva na spravedlivé a nestranné soudní řízení pokládá stěžovatel postup krajského soudu i ve smyslu odmítnutí uplatnění aplikace ust. §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.").
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Je zásadně věcí soudu, ten který případ projednávajícího, uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05).
Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení (ust. §150 o. s. ř.) naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000). Současně však Ústavní soud dodává, že pokud soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu ust. §150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 397/05).
Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci svůj výrok týkající se nákladů řízení dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Do závěrů tohoto soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť v jeho argumentaci neshledal žádný protiústavní exces.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem Krajského soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. prosince 2013 č. j. 30 Co 446/2012-98, je třeba uvést, že takový postup by byl možný (ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 209/94, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, U 2/3 SbNU 313); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu