ECLI:CZ:US:2018:4.US.2863.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2863/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené Mgr. Ladislavem Kudrnou, MBA, advokátem, sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2018 č. j. 12 Co 180/2018-120 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. května 2018 č. j. 21 P 5/2018-89, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a 1. nezletilé G. P., v soudním řízení zastoupené městskou částí Praha 2, sídlem náměstí Míru 20, Praha 2 - Vinohrady, a 2. D. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka (dále též "matka") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka namítá porušení čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva").
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením vydal podle §102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, předběžné opatření, podle kterého se stěžovatelce, která je matkou 1. vedlejší účastnice (dále též "nezletilá" nebo "dcera"), ukládá povinnost strpět, že nezletilá zahájí školní docházku ve školním roce 2018/2019 v Základní škole J., a na této základní škole bude zatímně nezletilá plnit školní docházku (výrok I). Rozhodl také, že opatrovníkem nezletilé se pro řízení o vydání tohoto předběžného opatření a pro řízení o návrhu 2. vedlejšího účastníka (dále též "otec") na rozhodnutí o tom, kam bude nezletilá docházet do základní školy v situaci neshody rodičů na této záležitosti, jmenuje městská část Praha 2 (výrok II).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením k odvolání stěžovatelky toliko do výroku I usnesení obvodního soudu toto usnesení v napadeném výroku potvrdil. Dospěl k závěru, že byly osvědčeny skutečnosti rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením spočívající jednak v tom, že nezletilá byla přijata k docházce na dvou základních školách [a to na ZŠ J., kterou preferuje otec mj. z důvodu výuky italštiny, tak na Základní školu S., kterou preferuje matka, a kam byla nezletilá přijata do dvoujazyčné třídy s rozšířenou výukou angličtiny], a za druhé v dohodě rodičů o úpravě poměrů nezletilého dítěte po rozvodu manželství rodičů ze dne 2. 11. 2017 podepsané oběma rodiči. Městský soud vycházel ze zájmu nezletilé, který je hlavním hlediskem při jakémkoliv rozhodnutí týkajícím se nezletilých. Otec nezletilé je italské národnosti, jeho mateřským jazykem je italština a s nezletilou jezdí pravidelně do Itálie. Rodiče nezletilé se dohodli dne 2. 11. 2017 na tom, že nezletilá dcera bude navštěvovat ZŠ J. (čl. V. odst. 3 dohody), přičemž městský soud shledal správný postup obvodního soudu, který tuto dohodu uzavřenou mezi rodiči považoval za závaznou. Městský soud neshledal důvodnou námitku matky, že k této dohodě byla donucena otcem pod pohrůžkou toho, že jinak nebude otec souhlasit se svěřením nezletilé do její péče. Dále zvažoval námitky matky v tom směru, že pro nezletilou by byl snazší nástup do první třídy a přechod k základnímu vzdělání ve škole situované v místě, kde docházela do mateřské školy a již v první třídě by tak měla známé spolužáky z mateřské školy. Podle městského soudu je tato námitka sice důvodná, nicméně nejde o silnější argument, než skutečnost, že bude nezletilé poskytnuto vzdělání v italském jazyce, když lze předpokládat, že se krátce po nástupu do první třídy ZŠ J. již během prvního měsíce seznámí se svými novými spolužáky, což je v případě zahájení školní docházky běžné. Další argument matky ohledně dostupnosti ZŠ S., která je nedaleko od bydliště nezletilé, také neshledal odvolací soud jako zásadní důvod pro nedodržení dohody rodičů. Městský soud dospěl při porovnání důvodů pro zahájení školní docházky v ZŠ J. a důvodů pro změnu dohody rodičů a zahájení školní docházky v ZŠ S. k závěru, že převažují důvody ve prospěch zahájení školní docházky v ZŠ J. Vzhledem k tomu, že se jedná o předběžné opatření, kdy soud neprováděl dokazování a vychází pouze z listinných důkazů, které mu byly předloženy, nelze dle městského soudu provést výslech nezletilé, který by ostatně ohledně této otázky ani nepovažoval za vhodný, a to zejména z důvodu věku nezletilé.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí trpí projevem svévole. Akcentuje, že dle judikatury Ústavního soudu je účelem předběžného opatření ochrana účastníka, který o jeho vydání žádá, musí však být zachovávána též práva toho, vůči komu předběžné opatření směřuje. Má-li být předběžným opatřením uložena povinnost, musí mít účastníci řízení možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i námitky ve vztahu k takovému návrhu, které se promítnou do úvahy soudu ohledně posouzení jeho důvodnosti. Bylo tedy povinností soudu vyžádat si před nařízením předběžného opatření vyjádření účastníka, vůči němuž směřovalo. Z výše uvedeného tak vyplývá, že ve vztahu k posouzení důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření mají mít účastníci řízení možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i námitky. K dodržení shora uvedených zásad a principů v řešeném případě zjevně nedošlo, neboť stěžovatelce nebyla dána žádná příležitost, aby se vyjádřila k otcem podanému návrhu na předběžné opatření. Stěžovatelka tedy zdůrazňuje, že obvodní soud postupoval vadně, pakliže stěžovatelku nevyzval k vyjádření k návrhu otce, a tato tak v důsledku postupu obvodního soudu, aprobovaným odvolacím soudem, neměla žádnou možnost oponovat jím podanému návrhu, čímž došlo k zásahu do jejích ústavně garantovaných práv, pročež navrhuje zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklad, kdyby řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze; je však třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
9. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů takové kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky či její nezletilé dcery a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
10. Nelze přehlédnout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá fakticky toliko to, že neměla žádnou možnost oponovat podanému návrhu otce na vydání předmětného předběžného opatření. Tato námitka však ve světle obsahu zejména napadeného usnesení městského soudu neobstojí. Městský soud se totiž s argumentací stěžovatelky velmi důkladně a přesvědčivě vypořádal, a to zejména v bodech 10 až 14 napadeného usnesení (klíčová argumentace odvolacího soudu je ostatně shrnuta sub 3 tohoto usnesení), přičemž Ústavní soud v jeho odůvodnění neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry městského soudu (a ostatně i předchozí závěry obvodního soudu) jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
11. Jestliže se stěžovatelka dovolává porušení čl. 90 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9].
12. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 31/97). Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Ústavní kautely soudního procesu tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele.
13. Po přezkumu obou napadených rozhodnutí Ústavní soud shledává, že obecné soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá další rozhodování civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu