ECLI:CZ:US:2020:1.US.2251.20.1
sp. zn. I. ÚS 2251/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ľ. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupeného Mgr. Michalem Hledíkem, advokátem se sídlem Mělník, Kpt. Jaroše 317/24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020 č. j. 3 Tdo 402/2020-256, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019 č. j. 11 To 349/2019-212 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. 10. 2019 č. j. 14 T 107/2019-190, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Mělníku, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, trest vyhoštění na neurčito a ústavní ochranné léčení sexuologické. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel namítá, že v jeho trestní věci nastal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a z nich odvozovanými právními závěry. Nejvyššímu soudu vytýká, že se nedostatečným způsobem vypořádal s chybami vytýkanými stěžovatelem, své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a bez kritického hodnocení pouze opakuje argumenty soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Brojí proti tomu, že trestní soudy neprovedly jím navrhované důkazy, zejména revizní znalecký posudek ke znaleckému posudku doc. Zvěřiny, psychologický znalecký posudek na věrohodnost poškozeného a výslech některých svědků. Má za to, že trestní soudy porušily princip presumpce neviny, resp. zásadu in dubio pro reo, když jej uznaly vinným pouze na základě výpovědi poškozeného a nepřímých důkazů. Doznává pouze spáchání čtyř dílčích útoků, uskutečnění dalších tří, za něž byl rovněž odsouzen, má za neprokázané. Je přesvědčen, že trestní soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně v jeho neprospěch a přehlížely či bagatelizovaly okolnosti svědčící v jeho prospěch.
Stěžovatel dále namítá, že žádné z napadených rozhodnutí dostatečně nevysvětluje závěry soudů o jeho údajné vědomosti o věku poškozeného. Podle něj je z okolností případu zřejmé, že mohl důvodně předpokládat, že již poškozenému bylo patnáct let, takže jednal v právním omylu ve smyslu §19 trestního zákoníku. Uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný, specificky pak brojí proti uložení trestu vyhoštění, když má za to, že uložení tohoto trestu nebylo přípustné, neboť je osobou ve smyslu §80 odst. 3 písm. e) trestního zákoníku. Vymezuje se též proti uložení ochranného sexuologického léčení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do takového hodnocení zasahoval. Extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli, Ústavní soud nezjistil.
Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám. Prokázání viny stěžovatele ze spáchání stíhaného skutku, resp. všech dílčích útoků, se sice opravdu opíralo především o výpověď poškozeného, nicméně taková důkazní situace je u některých trestných činů (mj. právě u sexuálně motivovaných deliktů) poměrně běžná a Ústavní soud v obdobných případech opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11, III. ÚS 1854/10, III. ÚS 722/12 a III. ÚS 1310/13). Z hlediska dodržení práva na spravedlivý (řádný) proces je v tomto směru rozhodující, zda trestní soudy svůj závěr o věrohodnosti výpovědi poškozeného dostatečně a racionálně odůvodnily.
V posuzovaném případě trestní soudy požadavku na řádné odůvodněná beze zbytku dostály. Výpověď poškozeného vyhodnotily jako zcela věrohodnou především proto, že korespondovala ostatním provedeným důkazům, včetně částečného doznání stěžovatele, výpovědím svědků i znaleckému posudku z oboru psychiatrie a sexuologie. Věrohodnost výpovědi poškozeného byla potvrzena rovněž podrobnou zprávou dětské psycholožky, která byla přítomna výslechu poškozeného. Okresní soud v Mělníku odůvodnil hodnocení provedených důkazů velmi podrobně (srov. č. l. 8-10 rozsudku), přičemž se neopomněl ani vypořádat s námitkami obhajoby (např. ohledně údajného pokládání návodných otázek poškozenému), a Ústavní soud nemá, co by v tomto směru soudu vytknul. Žádné pochybení nelze spatřovat ani v postupu odvolacího a dovolacího soudu, které hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem i jeho odůvodnění považovaly za bezvadné, a omezily se tudíž na to, že na něj ve svých rozhodnutích odkázaly.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani v jeho tvrzení, že napadená rozhodnutí nedostatečně odůvodňují závěr o vědomosti stěžovatele o věku poškozeného. Opět lze odkázat na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Mělníku (srov. č. l. 9), jakož i na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze (srov. č. l. 3). Trestní soudy zcela logicky vycházely především ze skutečnosti, že se stěžovatel s poškozeným znali několik let a stěžovatel věděl, že poškozený je žákem základní školy. Tyto argumenty vyznívají zcela přesvědčivě a ani v tomto ohledu Ústavní soud nemá potřebu skutkové závěry trestních soudů jakkoli revidovat. Spíše pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelovo tvrzení o existenci právního omylu na jeho straně je zcela nepodložené a zjevně nesprávné, uvažovat by bylo možno maximálně o omylu skutkovém, který však byl uvedeným způsobem trestními soudy vyvrácen.
Jestliže stěžovatel trestním soudům vytýká, že odmítly provést některé jím navrhované důkazy, Ústavní soud k tomu nejprve připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).
V posuzovaném případě Okresní soud v Mělníku nepřehlédl důkazní návrhy obhajoby a jejich odmítnutí dostatečně a přesvědčivě odůvodnil (srov. č. l. 10 rozsudku). Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, kvůli kterým by měly vznikat pochybnosti o znaleckém posudku doc. Zvěřiny a měly by tedy zakládat potřebu revizního posudku. Nelze navíc přehlédnout, že pokud obhajoba nebyla spokojena s výsledky znaleckého zkoumání, nic jí nebránilo, aby předložila vlastní znalecký posudek. Ve vztahu ke stěžovatelem požadovanému znaleckému zkoumání věrohodnosti poškozeného lze připomenout již výše zmíněnou skutečnost, že výslechu poškozeného byla přítomna dětská psycholožka, která vypracovala podrobnou zprávu podporující závěr o jeho věrohodnosti. Pokud jde o návrhy stěžovatele na výslech některých svědků, Okresní soud v Mělníku je zcela racionálně odmítl jako nadbytečné proto, že se projednávaná trestná činnost odehrávala beze svědků, a to s výjimkou posledního dílčího útoku, jemuž byli přítomni svědkové, které ovšem nalézací soud neopomněl vyslechnout.
Jako opodstatněnou nevyhodnotil Ústavní soud ani námitku stěžovatele týkající se uloženého trestu a ochranného léčení. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií pro stanovení druhu a výměry trestu. K takové situaci však v daném případě nedošlo a Ústavní soud akceptuje důvody, o které rozhodnutí o trestu opřel nalézací soud (srov. č. l. 10-11 rozsudku). S námitkou stěžovatele ohledně údajné nepřípustnosti uložení trestu vyhoštění se dostatečným způsobem vypořádal odvolací soud (srov. č. l. 4 usnesení) a jeho argumentaci doplnil soud dovolací (srov. č. l. 8-9 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel na tuto argumentaci v ústavní stížnosti reaguje jen konstatováním, že "se vymezuje proti závěrům soudu odvolacího a dovolacího, že by v jeho případě byla dána obava z ohrožení veřejného pořádku", nicméně toto své "vymezení se" nijak nevysvětluje a neodůvodňuje. Ani v uložení ústavního ochranného léčení sexuologického neshledal Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, zvláště když i v tomto případě se stěžovatel omezil na nezdůvodněné tvrzení o pochybnostech o objektivním přístupu znalce a objektivitě závěrů znaleckého posudku.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu