ECLI:CZ:US:2020:2.US.3987.19.1
sp. zn. II. ÚS 3987/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem, sídlem Dr. Skaláka 1447/10, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2019 č. j. 7 Tdo 922/2019-1306, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. února 2019 č. j. 2 To 197/2018-1222 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 14. června 2018 č. j. 4 T 27/2016-1157, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení předmětu řízení
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 12. 2019, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby zrušil shora označená rozhodnutí, neboť jimi, dle jeho soudu, byla porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 39 Listiny.
II.
Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Svým shora specifikovaným rozsudkem Okresní soud v Přerově (dále jen "okresní soud") shledal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsoudil jej dle §240 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce dvou let a tří měsíců, jehož výkon dle §81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dle §82 odst. 1 v délce trvání dvou let.
3. Stěžovatel byl takto odsouzen pro skutek, který měl (stručně vyjádřeno) spočívat v tom, že podal dne 30. 3. 2010 u Finančního úřadu v Přerově přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009, ve kterém záměrně za účelem vyměření nižší daně neuvedl příjem z prodeje kmenových akcií obchodní společnosti A, které nakoupil od 30. 1. 2009 do 11. 2. 2009 za úhrnnou částku 1 180 000 Kč a prodal dne 12. 3. 2009 společnosti B (dále jen "B") za částku 9 805 670 Kč, čímž si snížil daňovou povinnost neoprávněně o 1 293 840 Kč (dále jen "předmětný skutek").
4. Stěžovatel se závěry nalézacího soudu nesouhlasil a podal proti jeho rozsudku odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci (dále jen "krajský soud"), který jeho odvolání usnesením zamítl. Stěžovatel podal proti němu dovolání, jež Nejvyšší soud svým usnesením odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako podané z jiného než zákonného důvodu.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh a vývoj trestního řízení před obecnými soudy a konstatuje, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel byl odsouzen a potrestán za jednání, které dosud nebylo řádně ukončeno a zatím neexistuje pravomocné rozhodnutí správce daně, dle kterého by bylo možno následně spatřovat daňový delikt a dovozovat stěžovatelovu trestně právní odpovědnost. Napadenými rozhodnutími byly porušeny zásady subsidiarity trestní represe a tím i ústavní princip nullum crimen sine lege zaručený čl. 39 Listiny. Obecné soudy porušily zásadu in dubio pro reo tím, že přijaly nesprávný právní závěr a dopustily se nezákonných rozhodnutí, neboť skutková tvrzení ve výroku napadeného rozsudku nalézacího soudu neodpovídají skutečné důkazní situaci. Pro rozhodnutí o vině stěžovatele nebyl dostatečný podklad, neboť ani vysoký stupeň podezření sám o sobě nemůže být důvodem pro vydání odsuzujícího rozsudku.
6. Stěžovatel připustil, že část akcií společnosti A nabyl od drobných akcionářů a tyto následně převedl na nabyvatele společnost B, přičemž nesplnil časový test, ale nesouhlasil s tím, že by se údajně snažil vyhnout daňové povinnosti. Komisionářská smlouva byla uzavřena platně, nebyl jí obcházen zákon a měla legitimní ekonomickou kauzu. Obecné soudy nevyhověly důkazním návrhům stěžovatele, neprovedly stěžejní důkaz výslech svědka p. E. s odkazem na nedosažitelnost a nedostatečně se vypořádaly s námitkami stěžovatele. Žádný důkaz nepotvrdil, že by byla některá komisionářská smlouva antedatovaná, naopak bylo potvrzeno, že je p. E. podepsal. Uzavření komisionářské smlouvy bylo přitom naprosto zásadní pro výrok ve věci samé. Za extrémní rozpor stěžovatel považuje právě to, že při prokázání existence komisionářských smluv obecné soudy dovodily jejich účelovost, ačkoli tato nebyla nijak prokázána. Ze strany obecných soudů šlo tak pouze o spekulace a domněnky, že šlo o přátelskou službu p. E. stěžovateli a jeho spoluobviněným. Obecné soudy rovněž dokazování prováděly jednostranně v jeho neprospěch tak, aby skutková zjištění zapadala do obecnými soudy vykonstruovaného smyšleného skutkového děje. Stěžovatel byl v dobré víře v řádně uzavřenou komisionářskou smlouvu a předmětné daňové přiznání činil s nejlepším vědomím a svědomím, že mu žádný zdanitelný zisk z prodeje předmětných akcií nevznikl. Stěžovatel se nedopustil ničeho protiprávního, pouze důsledně využil všech zákonných možností ke snížení daňového základu. Údaje uváděné v předmětném daňovém přiznání tak byly pravdivé. Bez potřebné subjektivní stránky ve formě úmyslu přitom trestný čin dle §240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku nelze spáchat. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil všechna rozhodnutí napadená ústavní stížností.
IV.
Posouzení Ústavním soudem
7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoli jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoli jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele [např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nalus.usoud.cz]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva. Posuzovaná ústavní stížnost je z uvedeného hlediska zjevně neopodstatněná.
8. Předně je třeba konstatovat, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakuje svoji obhajobu, kterou již uplatňoval v řízení před obecnými soudy. Nevypořádává se však s jejich závěry, toliko opakovaně prosazuje své konkurenční stanovisko a snaží se o to, aby Ústavní soud sám znovu jeho vinu posoudil na místo okresního soudu. K tomu však Ústavní soud povolán není.
9. V podstatě celá stěžovatelova argumentace je vystavěna na předpokladu, že komisionářské smlouvy uzavřené stěžovatelem s bývalým jednatelem společnosti p. W. H. E. nebyly účelové pouze s cílem snížit stěžovatelovu daňovou povinnost. Ústavní soud k tomu však konstatuje, že tento předpoklad obecné soudy vyvrátily způsobem zcela souladným s ústavním pořádkem a požadavky na ochranu stěžovatelových ústavně zaručených základní práv a svobod. Stěžovatel tak po Ústavním soudu požaduje, aby tento skutkový závěr přehodnotil. Odvolává se přitom na údajné porušení zásady volného hodnocení důkazů a materiální pravdy obecnými soudy.
10. Ústavní soud podotýká, že zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání, které skutečnosti zvolit [srov. např. nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) či nález ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen krajský soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1922/09 (N 196/54 SbNU 411) či nález ze dne 13. 1. 1999 sp. zn. II. ÚS 282/97 (N 5/13 SbNU 33)].
11. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou činnost Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 (N 140/74 SbNU 185), nález ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03 (N 32/32 SbNU 293) či nález ze dne 9. 2. 1998 sp. zn. IV. ÚS 418/97 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 260/05 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení ze dne 18. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 593/02 (U 14/32 SbNU 539)].
12. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521), nález ze dne 9. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 10/02 (N 84/30 SbNU 287), nález ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. III. ÚS 532/01 (N 10/25 SbNU 69), nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 464/99 (N 109/19 SbNU 63) či nález ze dne 21. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 639/03 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález ze dne 25. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 125/04 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 372/03 (N 196/35 SbNU 569) či nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 464/99 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález ze dne 4. 3. 1998 sp. zn. I. ÚS 394/97 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení ze dne 30. 11. 1998 sp. zn. IV. ÚS 106/98 (U 72/12 SbNU 537)].
13. Ústavní soud neshledal námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti za důvodné. Stěžovatel se snaží Ústavní soud přesvědčit, že závěr obecných soudů o účelovosti uzavření komisionářských smluv je svévolný, není pro něj žádný podklad v provedeném dokazování, a tedy stojí v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Ústavní soud poukazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, z nichž jednoznačně plyne, že se všechny obecné soudy, které rozhodly ve stěžovatelově věci, velmi pečlivě předmětnými komisionářskými smlouvami zabývaly a podrobně zdůvodnily své závěry, že tyto byly účelové (viz body 41. až 57. napadeného rozsudku okresního soudu, body 17. až 30. napadeného usnesení krajského soudu a body 30. až 42. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Obecné soudy zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu.
14. Odůvodnění obecných soudů k této otázce jsou rozsáhlá, precizní a vyčerpávající natolik, že na ně Ústavní soud bez dalšího odkazuje. Obecné soudy, zejména okresní soud, přitom v žádném případě nepostupovaly svévolně ani své skutkové závěry neučinily v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, jak uvádí stěžovatel, neboť to, že předmětné komisionářské smlouvy nebyly uzavřeny, dovodily na podkladu celé řady svědeckých výpovědí i listinných důkazů (např. že nikdo ze zainteresovaných osob ve společnosti B o komisionářských smlouvách nevěděl, včetně tehdejšího jednatele, že o nákupu akcií nebylo účtováno jakožto o nakoupených prostřednictvím komisionářských smluv, že samotná tvrzení stěžovatele a jeho spoluobviněných ohledně mechanismu komisionářských smluv se lišila podle toho, s čím přicházel správce daně a správní soudy v následných řízeních před nimi, že stěžovatel ani spoluobvinění se ve skutečnosti komisionářskými smlouvami neřídili a ani příjem z údajné komisionářské odměny nepřiznali k dani z příjmů), zabýval se i motivací stěžovatele a jeho spoluobviněných, jejich vzájemnými vztahy a z nich vyplývajícího způsobu rozdělení akcií odrážejícího se i v jejich cenách atd.).
15. Ústavní soud konstatuje, že žádný z obecných soudů nevykročil z mezí zásady volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6 trestního řádu a žádné z tvrzení stěžovatele není způsobilé přesvědčit Ústavní soud o tom, že by klíčový skutkový závěr obecných soudů o účelovosti komisionářských smluv byl na základě provedených důkazů učiněn v příkrém rozporu se zásadami elementární logiky či že by byl svévolný.
16. Ústavní soud souhlasí s hodnocením Nejvyššího soudu v bodě 29. jeho napadeného usnesení, že se nejedná o situaci tzv. opomenutého důkazu, neboť obecné soudy řádně odůvodnily, proč výslech p. E. neprovedly (viz bod 45. napadeného rozsudku nalézacího soudu a bod 26. napadeného usnesení krajského soudu). Obecné soudy se řádně vypořádaly s tím, proč by jeho výpověď nebyla způsobilá závěry o vině stěžovatele i jeho spoluobviněných zvrátit a proč by ostatní důkazy stejně spolehlivě tento závěr prokazovaly, i kdyby jejich verzi potvrdil; nad rámec toho se okresní soud i pokusil svědka kontaktovat a předvolat jej k výslechu. Ústavní soud se tedy nemůže ztotožnit se závěrem stěžovatele, že šlo o důkaz naprosto stěžejní.
V.
Závěr
17. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí obecných soudů bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že obecné soudy se vydáním napadených rozhodnutí ani postupem jim předcházejícím nedopustily porušení žádného stěžovatelova ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu