ECLI:CZ:US:2020:3.US.1417.20.1
sp. zn. III. ÚS 1417/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. H., zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 30. května 2019, č. j. 1 T 17/2019-255, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. září 2019, č. j. 4 To 444/2019-350, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2020, č. j. 7 Tdo 77/2020-384, za účasti Okresního soudu v Českém Krumlově, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti shora uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "nalézací soud"), Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť jimi dle jejího názoru byla porušena její ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 39 Listiny, a proto Ústavnímu soudu navrhla jejich zrušení.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Napadeným rozsudkem nalézacího soudu byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle §147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a dle §147 odst. 2 trestního zákoníku ve spojení s §67 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byla za tento přečin odsouzena k peněžitému trestu 240 denních sazeb po 250 Kč, tedy v celkové výši 60 000 Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v délce čtyř měsíců dle §69 odst. 1 trestního zákoníku a současně dle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 36 měsíců. Nalézací soud taktéž uložil stěžovatelce povinnost dle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zaplatit poškozené - zdravotní pojišťovně - škodu ve výši 220 574,20 Kč a se zbytkem uplatněného nároku poškozenou odkázal dle §229 odst. 1 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Skutek, kladený stěžovatelce za vinu, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatelka měla dne 3. 9. 2018 okolo 6:45 hodin jako řidička osobního automobilu tovární značky Škoda Octavia při vjíždění na hlavní silnici z vedlejší silnice nerespektovat dopravní značku "dej přednost v jízdě", nedat přednost zleva po hlavní silnici přijíždějícímu osobnímu motorovému vozidlu značky Hyundai, jehož řidič byl v důsledku toho nucen náhle snížit rychlost a prudce brzdit, kvůli čemuž vjel do protisměru, kde kolidoval se z protisměru přijíždějícím motocyklem, jehož řidička v důsledku toho utrpěla četná zranění, zejména zlomeniny, které ji omezovaly v obvyklém způsobu života po dobu výrazně delší šesti měsíců (dále jen "předmětný skutek").
5. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku nalézacího soudu odvolání směřující do všech jeho výroků, na jehož podkladě vydal odvolací soud svůj napadený rozsudek. Jím dle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil výrok o trestech napadeného rozsudku nalézacího soudu a dle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl sám tak, že stěžovatelce uložil peněžitý trest v celkové výši 40 000 Kč a trest zákazu činnosti v délce dvou let. Jinak zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu nedotčen.
6. Stěžovatelka brojila proti tomuto napadenému rozsudku odvolacího soudu dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl svým napadeným usnesením tak, že je odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
IV. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka nejprve v rámci své argumentace seznamuje Ústavní soud s podstatnými body dosavadního průběhu trestního řízení, zejména se svým stanoviskem k předmětnému skutku, pak formuluje vlastní námitky proti napadeným rozhodnutím obecných soudů, tedy 1) porušení principu in dubio pro reo, 2) extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry obecných soudů.
8. Obě tyto námitky jsou velmi úzce propojeny, neboť pramení z přesvědčení stěžovatelky, že obecné soudy vzaly za prokázanou nesprávnou verzi nehodového děje, ačkoliv stěžovatelka nabízela verzi jinou, která by ji vyviňovala, přičemž tato její verze odpovídá provedenému dokazování, zejména technicky byla možná. Jelikož obecné soudy za této situace preferovaly verzi, která byla pro stěžovatelku méně příznivá, dopustily se porušení zásady in dubio pro reo, a jelikož skutková verze průběhu nehodového děje, jíž vzaly za prokázanou, neodpovídá dokazování, zatížily svá rozhodnutí vadou extrémního rozporu.
9. Dle stěžovatelčina názoru obecné soudy měly upřednostnit skutkovou variantu, podle níž byl výlučným viníkem dopravní nehody řidič osobního motorového vozidla Hyundai přijíždějícího po hlavní silnici. Ten, neznalý místních poměrů, neboť dle svých vlastních slov projížděl touto cestou teprve podruhé, jel nepřiměřeně rychle, určitě rychleji než 90-100 km/h, jak vyplynulo ze znaleckého zkoumání, z nějž obecné soudy vycházely, podcenil horizont, pro který nemohl vidět stěžovatelčino vozidlo včas, a v důsledku toho nezvládl řízení a kolidoval s motocyklem.
10. Kdyby přitom jel nejvyšší povolenou rychlostí, stěžovatelčino vozidlo by stihlo včas opustit křižovatku, z čehož plyne, že ani řidiči vozidla Hyundai nemohlo vytvořit neočekávatelnou překážku. Stěžovatelka přitom v nepřehledném úseku na křižovatce druhé vozidlo neviděla včas a ani je včas vidět nemohla. Upozornila rovněž na to, že správnost tohoto jejího argumentu potvrdil i státní zástupce činný při Nejvyšším státním zastupitelství, který se s ním ztotožnil ve svém vyjádření k jejímu dovolání. Obecné soudy přitom rozhodly v rozporu se závěry judikatury, na niž stěžovatelka odkazuje, podle níž v případě excesivního překročení rychlosti vozidla, jemuž měl druhý účastník dopravní nehody dát přednost, je výlučným viníkem dopravní nehody první, příliš rychle jedoucí řidič.
11. Obecné soudy dle stěžovatelky při hodnocení příčinné souvislosti a zavinění přitom rovněž přecenily skutečnost, že stěžovatelka viděla vozidlo Hyundai v určité vzdálenosti před příjezdem ke křižovatce, než jí zmizelo v důsledku charakteru terénu z dohledu. Pokud by totiž stěžovatelka měla za takové situace při příjezdu na křižovatku, odkud žádné vozidlo již nemohla vidět kvůli nevhodným výhledovým poměrům, čekat, zda přece nepřijede, kladlo by to na ni nepřiměřené nároky, neboť za takové situace by vlastně do křižovatky nikdy vjet nemohla a nelze vyloučit ani možnost, že takové vozidlo, které zmizí v důsledku terénu z dohledu, někde odbočí či zastaví.
12. Stěžovatelce se přitom v době, kdy vozidlo viděla, muselo jevit, že jede normálně, a tedy očekávala, že zachová rozumný způsob jízdy i nadále, tedy že v nepřehledném terénu před křižovatkou zpomalí a pojede opatrně, tedy důvodně musela vzhledem ke svým zkušenostem s daným místem počítat s tím, že její vozidlo křižovatkou ještě stihne projet. Tomu odpovídalo podle stěžovatelky i vzájemné postavení jejího vozidla a vozidla Hyundai před začátkem nehodového děje, které bylo rovněž nesprávně zjištěno. Obecné soudy taktéž neprovedly jí navržené důkazy, konkrétně na zpracování revizního znaleckého posudku, výslechy soudního znalce a jejího syna, který byl ve vozidle přítomen s ní, místní šetření, rekonstrukci a vyšetřovací pokus.
V. Posouzení Ústavním soudem
13. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Obecně Ústavní soud uvádí, že stěžovatelčina argumentace je vystavěna fakticky toliko na polemice se skutkovými závěry obecných soudů motivované jejím nesouhlasem s tím, že ji obecné soudy uznaly vinnou. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka přitom prakticky rezignuje na vypořádání se se závěry napadených rozhodnutí obecných soudů a jejich argumentační překonání, a toliko se omezuje na opakování svých tezí, na nichž vystavěla svou procesní strategii již v průběhu řízení před obecnými soudy. Tím staví Ústavní soud do role další instance skutkového přezkumu, která mu, jak výše uvedeno, nenáleží. Napadená rozhodnutí ani řízení před obecnými soudy, která k nim vedla, nevykazují žádné ústavněprávní deficity.
16. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jednoznačně vyplývá, že důvodná pochybnost o průběhu nehodového děje před nimi nevznikla, přičemž tato odůvodnění jsou přesvědčivá a úplná. Ani sama stěžovatelka přitom v zásadě nerozporuje celkový průběh nehodového děje, pouze nesouhlasí s některými dílčími aspekty skutkových zjištění, která učinily obecné soudy, a rovněž rozvíjí polemiku o tom, kdo předmětnou dopravní nehodu zavinil, a to s cílem přesvědčit Ústavní soud, že výlučným viníkem byl řidič vozidla Hyundai. Tento materiální obsah stěžovatelčiných námitek však o žádném porušení jejích ústavně zaručených základních lidských práv či svobod nesvědčí. Konkrétně pak Ústavní soud jednotlivé stěžovatelčiny námitky vypořádává takto:
17. Námitka 1) je zjevně nedůvodná. Zásada in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obžalovaného [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům. Pojí se tak v zásadě se dvěma okruhy situací - v prvém z nich existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování, a alespoň jedna z nich musí být pro obžalovaného výhodnější než ostatní skutkové verze; ve druhém výsledky dokazování neumožňují vytyčení ani jedné realistické skutkové verze.
18. Naopak pokud je skutkový děj, resp. alespoň skutkový stav, spolehlivě, tedy bez důvodných pochybností, zjištěn v procesu dokazování, případné hypotetické konstrukce, které nejsou důkazně podložené, nebo pro ně sice důkazy dávají podklad, avšak tyto konstrukce v podstatných bodech skutková zjištění ustálená soudy nejsou způsobilá vyvrátit, není pro aplikaci zásady in dubio pro reo místa.
19. V nynějším případě stěžovatelka vlastní průběh nehodového děje v podstatě nepopírá. Souhlasí s tím, že vozidlo Hyundai viděla v určité vzdálenosti před křižovatkou, pak že jí však zmizelo z dohledu kvůli terénní vlně, že místo nehody dobře zná, neboť tudy projíždí prakticky denně, že na hlavní silnici, po níž k místu nehody přijíždělo vozidlo Hyundai, není dopravní značkou omezena nejvyšší povolená rychlost i že při vjezdu z jejího směru není do křižovatky dobře vidět, že silnice je zde velmi úzká, a že do křižovatky za těchto okolností vjela, neboť se domnívala, že jí stihne projet dříve, než k ní dojede vozidlo Hyundai. Stěžovatelka tak vlastně za těchto okolností žádnou alternativní skutkovou verzi nepředkládá, její argumentace se omezuje toliko na zpochybnění některých dílčích skutečností (zejména postavení vozidel před začátkem odvíjení nehodového děje a rychlost vozidla Hyundai - viz níže) a ve zbytku jde pouze o polemiku ohledně toho, kdo dopravní nehodu zavinil, což je však polemika právní, nikoliv skutková.
20. K porušení zásady in dubio pro reo proto dojít nemohlo. Pregnantně ostatně nedůvodnost aplikace zásady in dubio pro reo pro absenci konkurující verze skutkového děje vyjádřil odvolací soud v bodě 18. svého napadeného rozsudku, s nímž se Ústavní soud zcela ztotožňuje.
21. I námitka 2) zcela postrádá ústavněprávní relevanci. České trestní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
22. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
23. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
24. Stěžovatelka tak sice označuje údajná pochybení obecných soudů právě jako extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a výslovně zmiňuje též údajnou vadu opomenutých důkazů spočívající v nevyžádání revizního znaleckého posudku a nevyslechnutí soudního znalce a svědka - jejího syna, který v době předmětného skutku jel v jejím vozidle s ní, materiálně však nejde o žádnou námitku podřaditelnou pod některý z výše uvedených okruhů, který umožňuje výjimečně Ústavnímu soudu proti procesu dokazování a jeho výsledkům zasáhnout.
25. Uvádí-li stěžovatelka, že bylo prokázáno, že vozidlo Hyundai nemohlo při příjezdu ke křižovatce jet rychlostí 90 - 100 km/h, zcela opomíjí, že na tomto závěru se shodly všechny tři ve věci provedené znalecké posudky, což rovněž obecné soudy v napadených rozhodnutích konstatovaly. Tato stěžovatelčina námitka tak zůstává v rovině toliko nepodloženého tvrzení, neboť stěžovatelka ani nijak jeho zdroj nespecifikuje, nezpůsobilého vyvrátit závěry spolehlivě zjištěné znaleckým zkoumáním a nevyvolávajícím žádnou, tím méně pak důvodnou, pochybnost.
26. Obdobně je tomu i u její námitky, že byla nesprávně zjištěna místa, v nichž se obě vozidla nacházela v okamžiku, kdy měla vizuální kontakt. I toto skutkové zjištění bylo podloženo znaleckým zkoumáním, o jehož výsledcích v zásadě nebylo mezi znalci sporu, nadto z této námitky nikterak nevyplývá, jak by se odchylné zjištění ohledně této skutečnosti odrazilo v závěru o její vině. Pro závěr obecných soudů, že stěžovatelka vozidlo Hyundai při příjezdu na křižovatku viděla k ní přijíždět po hlavní silnici, následně je ztratila z dohledu, a poté přesto na křižovatku vjela a odbočila, ačkoliv vozidlo Hyundai projet neviděla a nevěděla, kde se zrovna nachází, v zásadě místo, kde poprvé vozidlo Hyundai spatřila, nehraje roli, což ostatně obecné soudy stěžovatelce i přesvědčivě vyložily.
27. Stejně tak stěžovatelka nereagovala na způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s její námitkou, že při ztracení se vozidla jedoucího po hlavní silnici z dohledu před příjezdem ke křižovatce není možno na nikoho klást povinnost čekat, zda se toto vozidlo přece jen neobjeví. Obecné soudy uzavřely, že stěžovatelka místo, kde k dopravní nehodě došlo, dobře znala a věděla, že mezi místem, kde se vozidlo Hyundai nacházelo v době, kdy s ním ztratila při příjezdu ke křižovatce vizuální kontakt, a křižovatkou, se nenachází žádná odbočka, odpočívadlo, parkoviště atd. (srov. bod 19. napadeného rozsudku nalézacího soudu či s. 5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
28. Jestliže za těchto okolností stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nijak kvalifikovaně na tyto závěry obecných soudů nereagovala a setrvala na opakování svých námitek prakticky týmiž slovy, Ústavní soud se omezí toliko na zjištění, že tyto závěry obecných soudů jsou logické a racionální. Není totiž úkolem Ústavního soudu nad rámec toho argumentaci stěžovatelky proti nim dotvářet.
29. Nutno přitom podotknout, že obecné soudy věnovaly plnou pozornost i zavinění řidiče vozidla Hyundai, tedy že reflektovaly stěžovatelčiny argumenty (viz body 20. až 21. napadeného rozsudku nalézacího soudu, body 24. až 25. napadeného rozsudku odvolacího soudu a s. 5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Nelze tak z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout závěrům obecných soudů, že řidič vozidla Hyundai měl vzhledem k dopravní situaci před křižovatkou vzhledem k terénní vlně zpomalit a že jeho podíl na dopravní nehodě činil 30 %, avšak že to na odpovědnosti stěžovatelky za trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku ničeho nezměnilo, neboť právě ona porušila primárně důležitou povinnost vyplývající ze zákona o provozu na pozemních komunikacích - dát na křižovatce přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní silnici, o němž věděla, že se po ní blíží a že ona není v době zahájení jízdního manévru odbočení na hlavní silnici schopna určit jeho polohu ani rychlost.
30. Obecné soudy přitom pečlivě zdůvodnily, proč v daném případě za primární považovaly povinnost stěžovatelky dát vozidlu Hyundai přednost v jízdě (tedy počkat, než projede), a nikoliv povinnost řidiče vozidla Hyundai zpomalit na úseku s tzv. horizontem, ačkoliv v něm nebyla dopravní značkou omezena nejvyšší povolená rychlost. Srov. blíže zejména body 20. až 25. napadeného rozsudku odvolacího soudu, s nimiž se Ústavní soud zcela ztotožňuje a vůči jejichž obsahu rovněž stěžovatelka nevznesla žádnou kvalifikovanou reakci. Stěžovatelka se tak nijak nevypořádává už s prostým závěrem, že k jedné dopravní nehodě může vést porušení povinností více účastníků provozu na pozemních komunikacích, která mohou za splnění dalších okolností založit jejich paralelní odpovědnost, včetně té trestní. Její setrvalé poukazování na porušení povinností řidičem vozidla Hyundai tak a priori nemůže vést k závěru, že by tím její trestní odpovědnost nutně musela být vyloučena.
31. Stěžovatelčina výtka, že obecné soudy popřely závěry judikatury o výlučném zavinění řidiče excesivně rychle jedoucího vozidla, jemuž druhý účastník dopravní nehody nedal přednost, tak nemá při zhodnocení spoluzavinění řidiče vozidla Hyundai na cca 30 % relevanci. Zjevně vychází nikoliv z obecnými soudy zjištěného údaje, že vozidlo Hyundai se pohybovalo rychlostí cca 90 - 100 km/h, ale z jejího vlastního, avšak v řízení před obecnými soudy nepotvrzeného závěru, že jeho vozidlo jelo rychleji, nebo z předpokladu, že překročení nejvyšší povolené rychlosti (vždy jednoznačně zákonem a dopravními značkami) je identické jako překročení rychlosti potřebné k bezpečnému ovládání vozidla a k zastavení na vzdálenost dohledu (vždy závisející na konkrétní dopravní situaci), ačkoliv jde o dvě různé kategorie s různými právními důsledky.
32. Nevyhovění návrhům na doplnění dokazování o vypracování revizního znaleckého posudku a o výslech syna stěžovatelky nelze považovat za postup zakládající vadu tzv. opomenutých důkazů. Ve věci byly vypracovány celkem tři znalecké posudky (ze dvou vycházel již nalézací soud v hlavním líčení, třetí byl dodán obhajobou v rámci řízení odvolacího), přičemž v podstatných okolnostech rozhodných pro posouzení odborných otázek předmětného skutku se všechny tři shodovaly, a tedy nevznikl důvod pro vyžadování revizního znaleckého posudku, což ostatně obecné soudy dostatečně stěžovatelce vysvětlily (viz bod 12. napadeného rozsudku nalézacího soudu, body 11. a 13. až 15. napadeného rozsudku odvolacího soudu a s. 4 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
33. Stejně lze z ústavněprávního hlediska akceptovat i odůvodnění obecných soudů o nevyhovění návrhu na výslech svědka - syna stěžovatelky jeho nadbytečností, jestliže jej zhodnotily tak, že by za daných okolností nemohl vypovídat o tom, co přesně a kdy stěžovatelka viděla při příjezdu ke křižovatce. Námitku zamítnutí návrhu na výslech soudního znalce, provedení místního šetření, rekonstrukce a vyšetřovacího pokusu pak stěžovatelka nikterak nerozvedla a Ústavnímu soudu proto není zřejmé, v čem přesně by měla tato vada spočívat a jaký vliv na ochranu stěžovatelčiných ústavně zaručených základních lidských práv a svobod by měla mít.
VI. Závěr
34. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů neshledal v mezích stěžovatelčiných námitek nic, co by tato rozhodnutí či postup předcházející jejich vydání zatěžovalo vadou neústavnosti. Žádnou takovou flagrantní vadu, která by svědčila o přepjatém formalismu Ústavního soudu, pokud by přes ni ústavní stížnost odmítl jen proto, že ji stěžovatelka výslovně nenamítla, neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu