ECLI:CZ:US:2020:3.US.795.20.1
sp. zn. III. ÚS 795/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky P. P., zastoupené Mgr. Václavem Němcem, advokátem se sídlem Českobratrská 3321/46, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 2. 2019, č. j. 6 T 208/2018-189, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 6. 2019, č. j. 55 To 164/2019-206, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, č. j. 8 Tdo 1491/2019-248, za účasti Okresního soudu v Liberci, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností usiluje stěžovatelka o zrušení napadených rozhodnutí Okresního soudu v Liberci (dále jen "nalézací soud"), Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, a to proto, že jimi mělo dojít k porušení jejích ústavně zaručených základních lidských práv dle čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 a 3 Listiny, čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 10 odst. 2 Listiny, 26 odst. 1 a 3 Listiny, čl. 30 odst. 1 Listiny, čl. 32 odst. 1, 2 a 5 Listiny, čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 39 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
2. Ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, které jí zákon poskytuje, a byla k ní připojena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku ochrany práv stěžovatelky, který jí zákon přiznává. Splňuje tedy všechny procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Napadeným rozsudkem nalézacího soudu byla stěžovatelka spolu se svým otcem uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu dle §209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za nějž byla odsouzena dle §209 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku, jehož výkon dle §81 odst. 1 trestního zákoníku nalézací soud podmíněně odložil a dle §82 odst. 1 trestního zákoníku stanovil zkušební dobu v délce trvání osmnácti měsíců. Současně dle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil stěžovatelce zaplatit společně a nerozdílně s jejím otcem poškozené České republice - České správě sociálního zabezpečení (dále jen "poškozená") škodu ve výši 205 153 Kč.
4. Skutek, kladený stěžovatelce a jejímu otci za vinu, spočíval, stručně řečeno, v tom, že po předchozí vzájemné dohodě se záměrem vylákat z poškozené vyšší nemocenské dávky a vyšší peněžitou pomoc v mateřství, než na kterou by jinak měla nárok, uzavřeli dne 1. 9. 2014 poté, co stěžovatelka účelově ukončila dne 31. 8. 2014 pracovní poměr s předchozím zaměstnavatelem, pracovní smlouvu na dobu neurčitou na pozici obchodního zástupce se stěžovatelkou na straně zaměstnance a jejím otcem zastupujícím zaměstnavatele (právnickou osobu), se sjednanou mzdou v celkové výši 45 000 Kč, ačkoliv oba od počátku věděli, že stěžovatelka v důsledku svého rizikového těhotenství a nedostatečné kvalifikace nebude schopna vykonávat pro nového zaměstnavatele žádnou práci, takže uzavření pracovní smlouvy bylo pouze účelové s cílem předstírat vyšší příjmy stěžovatelky za účelem vylákání vyšších dávek souvisejících s těhotenstvím a mateřstvím, k čemuž i došlo, neboť stěžovatelce byla následně dne 19. 9. 2014 vystavena pracovní neschopnost a stěžovatelce v důsledku účelového nového pracovního poměru byly vypláceny v období od 3. 10. 2014 do 22. 2. 2015 dávky (nemocenské a peněžité pomoci v mateřství) úhrnem vyšší o 205 153 Kč, než kdyby stěžovatelka zůstala v předcházejícím zaměstnání (dále jen "předmětný skutek").
5. Proti napadenému rozsudku nalézacího soudu se odvolali stěžovatelka a její otec v plném rozsahu a proti výroku o trestu v jejich neprospěch i státní zástupce, avšak obě tato odvolání zamítl dle §256 trestního řádu odvolací soud svým napadeným usnesením. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
IV. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje vývoj řízení před obecnými soudy, následně vymezuje jednotlivá údajná porušení svých ústavně zaručených základních lidských práv a proti napadeným rozhodnutím obecných soudů vznáší tyto konkrétní námitky: 1) odsouzení na základě ničím nepodložených domněnek; 2) porušení rovnosti zacházení z důvodu těhotenství; 3) nesprávné hodnocení důkazů a extrémní rozpor mezi nimi a skutkovými zjištěními, 4) nesprávná formulace skutku; 5) odklon od dosavadní judikatury; 6) porušení presumpce neviny; 7) nesprávný výrok o povinnosti nahradit škodu; 8) porušení zásady subsidiarity trestní represe. V jednotlivostech lze shrnout obsah těchto námitek následovně:
7. Ad 1) stěžovatelka tvrdí, že byla odsouzena toliko na základě zjištění, že ukončila bývalý pracovní poměr, začala nový pracovní poměr a byla na počátku těhotenství. To však znaky žádného trestného činu nezakládá, přičemž obecné soudy toliko presumují, že se tak stalo na základě předchozí dohody se stěžovatelčiným spolupachatelem za účelem vylákání plnění od státu. To však vůbec prokázáno nebylo. Stěžovatelka se rovněž ohradila proti tomu, že obecné soudy dovodily její vědomost o tom, že jí bude po osmnácti dnech vystavena pracovní neschopnost na základě krvácení. Vzhledem k jejím předchozím samovolným potratům stěžovatelka rovněž nemohla vědět, zda dítě donosí. Obecné soudy tak nepřípustně nahradily svobodné rozhodnutí stěžovatelky o jejím soukromém životě svou vlastní úvahou, jak se měla podle nich rozhodnout správně. To je dle stěžovatelky nepřijatelné.
8. Stěžovatelka rovněž spatřuje blíže nespecifikovaný rozpor závěru obecných soudů, že kdyby nebyla těhotná, její pracovní poměr by platně vznikl, ale když těhotná byla, byl sjednán neplatně, s Listinou.
9. Rovněž stěžovatelka vyzdvihuje, že trestní soudy nemají pravomoc měnit soukromoprávní vztahy. Se stěžovatelkou nový zaměstnavatel i v následujících letech jednal jakožto se zaměstnankyní a v roce 2016 s ní jednal o ukončení pracovního poměru dohodou, tedy měl za to, že pracovní poměr vznikl platně a účinně.
10. Stěžovatelka taktéž dodala, že kdyby měla v úmyslu vylákat co nejvyšší dávky, byla by sjednaná mzda mnohem vyšší a zbytečně by neztrácela prvních 19 dní, po něž mohla nemocenskou pobírat. Závěry obecných soudů jsou tak v rozporu s logikou věci.
11. Ad 2) stěžovatelka dovozuje, že její odsouzení napadeným rozsudkem nalézacího soudu je projevem diskriminace na základě těhotenství. Obecné soudy dovodily, že stěžovatelka nesměla v těhotenství změnit zaměstnání, což je v rozporu s rovností před zákonem a ochranou před diskriminací. Stěžovatelka tuto svou námitku opírá i o skutečnost, že jiný zaměstnanec-muž původního zaměstnavatele přešel spolu s ní rovněž k novému zaměstnavateli, ale obecné soudy u něj žádnou fiktivnost uzavření pracovního poměru neshledaly.
12. Ad 3) stěžovatelka brojí proti způsobu, jakým obecné soudy hodnotily důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodily. Dle stěžovatelky provedené dokazování prokázalo, že její pracovní poměr vznikl a trvá dodnes, že měl svůj ekonomický důvod a není na něm nic protiprávního. Na druhou stranu v konstrukci obecných soudů jsou mezery a příkré rozpory s provedeným dokazováním. Např. na jedné straně obecné soudy tvrdí, že stěžovatelku si nový zaměstnavatel vzhledem k výši její mzdy nemohl dovolit, na straně druhé uvádí, že stěžovatelka přecházela od původního zaměstnavatele v ekonomických potížích k prosperujícímu novému zaměstnavateli. Rovněž to, že obecné soudy shledaly výši mzdy stěžovatelky u nové zaměstnavatele za nepřiměřenou, dle stěžovatelky neodpovídá realitě, neboť to opomíjí rozdíly v náročnosti práce i pracovním úvazku. Mzda je přitom ryze soukromoprávní otázka, do níž stát nemá co zasahovat, s výjimkou minimální mzdy. Za další takový rozpor stěžovatelka považuje, že Nejvyšší soud vyvodil o špatném hospodaření spoluobviněného s majetkem nového zaměstnavatele jiné závěry, než k jakým dospěl nalézací soud v jiné trestní věci, v níž byl stěžovatelčin spoluobviněný odsouzen pro trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku dle §220 trestního zákoníku. Obecné soudy rovněž zcela nesprávně vyhodnotily svědecké výpovědi svědků L. a R. a svědkyně C.
13. Stěžovatelka se rovněž vymezuje proti závěru obecných soudů, že neměla na práci v novém pracovním poměru žádnou kvalifikaci. Profese obchodního zástupce žádnou zvláštní formální kvalifikaci nevyžaduje, přičemž stěžovatelka s obchodem měla předchozí zkušenosti, což obecné soudy zcela pominuly. Také závěr odvolacího soudu, že její spoluobviněný věděl o tom, že stěžovatelka je těhotná, neboť toleroval skutečnost, že pro nového zaměstnavatele ničeho nevykonala, a přesto jí vyplácel mzdu, je dle stěžovatelky nesmyslný, neboť to svědčí naopak pro závěr, že zaměstnavatel byl se stěžovatelkou spokojen. Kdyby jí navíc mzdu nevyplácel, dopouštěl by se vůči ní diskriminace z důvodu těhotenství.
14. Ad 4) stěžovatelka napadá popis skutku v napadeném rozsudku nalézacího soudu. Ten podle ní neobsahuje žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by uzavřený pracovní poměr byl fiktivní. Naopak byly provedeny důkazy, z nichž jednoznačně vyplývá, že tento pracovní poměr byl skutečný. Popis skutku rovněž neobsahuje všechny znaky trestného činu podvodu, zejména z něj není zřejmé, kdo a jak měl být uveden v omyl, jakož ani zda stěžovatelka a její spoluobviněný měli jednat jako spolupachatelé či každý zvlášť. Absentuje i vyjádření subjektivní stránky.
15. Ad 5) stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se odchýlil při svém rozhodnutí od svých předchozích závěrů vyjádřených ve věci pod sp. zn. 8 Tdo 1002/2015, která je téměř totožná, aniž věc předložil velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Tím porušil i stěžovatelčino právo na zákonného soudce a zatížil své rozhodnutí vadou nepředvídatelnosti.
16. Ad 6) stěžovatelka obecným soudům vytýká, že vůči ní porušily presumpci neviny. Stěžovatelka neměla zpětně možnost prokázat, že u nového zaměstnavatele řádně pracovala, a obecné soudy učinily opačný závěr bez jakýchkoliv důkazů. Nejvyšší soud nad rámec toho hrubě porušil stěžovatelčinu presumpci neviny, když v bodě 31. svého napadeného usnesení uvedl, že z výpovědi svědka R. nelze učinit spolehlivé zjištění, které by vyvrátilo závěr obecných soudů o fiktivnosti jejího pracovního poměru. Dle stěžovatelky tak obecné soudy vycházely z toho, že pracovní poměr byl fiktivní, ještě předtím, než k této otázce vedly dokazování.
17. Ad 7) stěžovatelka rozporuje výši škody, kterou ji bylo uloženo uhradit poškozené. Obecné soudy dle stěžovatelky zcela opomněly zákonné odvody a nárok na rodičovský příspěvek stěžovatelce, pokud by jí nevznikl nárok na peněžitou pomoc v mateřství, jakož i daň z příjmu zaplacenou v návaznosti na nový pracovní poměr.
18. Ad 8) stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že Nejvyšší soud v její věci nedůvodně neaplikoval zásadu subsidiarity trestní represe. Typicky v majetkových věcech, jako je ta stěžovatelčina, mají dle jejího názoru být primárně uplatňovány prostředky práva občanského a obchodního. Právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení přitom počítají i s neoprávněně vyplacenými dávkami, proto měly být aplikovány jen příslušné postupy těchto právních předpisů. K tomu stěžovatelka odkazuje na řadu judikátů Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.
V. Posouzení Ústavním soudem
19. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Obecně Ústavní soud může konstatovat, že celá ústavní stížnost je toliko opakováním obhajoby stěžovatelky v průběhu trestního řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka tak usiluje de facto o to, aby Ústavní soud znovu a nezávisle na tom, k čemu dospěly obecné soudy, posoudil její obhajobu a dospěl k závěrům, které by pro stěžovatelku byly příznivé. K tomu však Ústavní soud oprávněn není. Stěžovatelka se přitom vůbec, nebo jen zcela nedostatečně vypořádává s tím, jak na její obhajobu reagovaly obecné soudy, zejména Nejvyšší soud, ve svých napadených rozhodnutích. Nejvyšší soud přitom v podstatě kompletní stěžovatelčinu argumentaci vzal v úvahu, a to způsobem, který nikterak nevybočuje z mezí ústavní konformity. Ústavní soud tak nemá důvodu, aby proti napadeným rozhodnutím obecných soudů zasahoval. K jednotlivým námitkám se pak Ústavní soud vyjadřuje následovně:
21. K námitkám 1) a 3) Ústavní soud uvádí, že jejich obsah je v zásadě toliko polemikou s provedeným dokazováním a jeho závěry. Jak Ústavní soud ustáleně a setrvale judikuje, dokazování v trestním řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů, což Ústavnímu soudu zásadně brání v tom, aby v řízení o ústavní stížnosti přehodnocoval důkazy, které neprovedl sám, ale které provedly obecné soudy, a činil na jejich podkladě vlastní skutkové závěry. Ústavní soud proto jen stručně rekapituluje význam zásady volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
22. To však neznamená, že by proces dokazování stál zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
23. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
24. Ústavní soud žádnou takovou vadu v napadených rozhodnutích na podkladě stěžovatelčiných námitek 1) a 3) nespatřuje. Všechny tři obecné soudy se těmito námitkami stěžovatelky zabývaly a důsledně vyložily, na základě čeho dovodily, že se předmětného skutku dopustila (srov. k tomu zejména body 10. až 12. napadeného rozsudku, body 13. až 15. napadeného usnesení odvolacího soudu a body 30. až 32. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). V konfrontaci s odůvodněním napadených rozhodnutí obecných soudů vysvítá, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti účelově vytrhává jednotlivé skutečnosti zjištěné v trestním řízení z kontextu, zaměřuje se na ty, které lze prezentovat izolovaně jako svědčící ve prospěch obhajoby, a důsledně ignoruje ty skutečnosti, které svědčí naopak v její neprospěch a které mění i celkový kontext věci.
25. Stěžovatelka tak např. nijak nereaguje na to, že jak ona, tak i její spoluobviněný v průběhu řízení měnili své výpovědi, a to ve zcela stěžejních aspektech a pod tlakem vývoje důkazní situace, tedy např. že spoluobviněný stěžovatelky, její otec, již v roce 2014 (tj. roku předmětného skutku) nehradil za společnosti její závazky nutné k vlastnímu podnikání, že stěžovatelka původně tvrdila, že o svém těhotenství v době uzavírání nové pracovní smlouvy nevěděla, ačkoliv bylo následně zjištěno, že již 18. 8. 2014 jí lékař těhotenství potvrdil a vzhledem k jeho rizikovosti jí vypsal pracovní neschopnost, v níž stěžovatelka setrvávala až do 1. 9. 2014, kdy ji stěžovatelka zrušila a ještě téhož dne podepsala pracovní smlouvu s novým zaměstnavatelem. Stěžovatelkou opomenut zůstává i argument o nepotřebnosti její pracovní pozice u nového zaměstnavatele, neboť tuto vykonávala pouhé dva týdny (resp. necelé tři), než jí opět byla vypsána pracovní neschopnost, přičemž dále již v této společnosti, za niž jednal její otec, tato pozice najednou nebyla zapotřebí, nadto tato pozice byla ohodnocena téměř čtyřnásobně v porovnání se mzdou u předchozího zaměstnavatele. Za těchto okolností Ústavní soud nemohl stěžovatelce dát za pravdu, že by obecné soudy vycházely z nepodložených presumpcí. Izolovaným napadáním jednotlivostí, které není způsobilé vyvrátit či alespoň zpochybnit celkový kontext skutkového stavu tak, jak jej ustálily obecné soudy, stěžovatelka nemohla docílit kasačního zásahu ze strany Ústavního soudu.
26. To se týká i tvrzených extrémních rozporů mezi některými důkazy a skutkovými zjištěními na jejich podkladě učiněnými. Ústavní soud totiž připomíná, že extrémním rozporem není každý subjektivně pociťovaný nesouhlas se způsobem, jakým byl důkaz proveden, resp. co z něj obecný soud vyvodil. Ústavní soud je povolán k nápravě jen těch nejextrémnějších excesů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 721/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 199/58 SbNU 767) či nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Extrémní rozpor je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)].
27. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Extrémní nesoulad může být dán i tehdy, je-li odsouzení v trestním řízení založeno na neuzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které nevylučují, že čin mohla spáchat i jiná osoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)].
28. Žádný z jednotlivě stěžovatelkou vypočtených údajných rozporů mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry přitom parametrům extrémního rozporu nevyhovuje. I zde se projevuje stěžovatelčina snaha účelově překrucovat zjištěná fakta a přizpůsobovat si je potřebám své obhajoby. Opakovaně v průběhu řízení tvrzený rozpor ohledně ekonomické situace původního a nového zaměstnavatele žádným rozporem není, neboť skutečnost, že nový zaměstnavatel byl v lepší ekonomické kondici než původní, ještě neznamená, že by si automaticky mohl dovolit se stěžovatelkou ujednat tak vysokou mzdu za činnost, jíž reálně dle zjištění obecných soudů ani nebyla potřeba. Ostatně nový i starý zaměstnavatel jakožto právnické osoby byly propojeny osobou stěžovatelčina spoluobviněného a dle skutkových zjištění obecných soudů k založení nového zaměstnavatele došlo právě z důvodu ekonomických potíží původního zaměstnavatele.
29. Ani vyhodnocení svědeckých výpovědí, které podle stěžovatelky zakládá extrémní rozpor, nevybočuje z mezí volného hodnocení důkazů. Obecné soudy vyložily podrobně, proč z těchto výpovědí dospěly k závěru, že stěžovatelka pro nového zaměstnavatele reálně ničeho neodvedla. I zde se projevuje tendenčnost ve stěžovatelčině výkladu skutečností zjištěných dokazováním před obecnými soudy, kdy tato např. dovozuje, že svědkyně C. nemohla stěžovatelku ve společnosti vidět, neboť do ní nastoupila až v době, kdy již stěžovatelka čerpala rodičovskou dovolenou, ačkoliv tato svědkyně nevypovídala o tom, zda fyzicky stěžovatelku ve společnosti viděla, ale o tom, že z pozice osoby nově do společnosti nastoupivší a mající ekonomické vzdělání nenašla vůbec žádné stopy po stěžovatelčině činnosti v ní. Obdobně to platí i pro stěžovatelkou zpochybňované výpovědi ostatních svědků, které tato rovněž vytrhává z kontextu.
30. Ani závěr obecných soudů o nedostatečné kvalifikaci stěžovatelky nelze považovat za stojící v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Stěžovatelka zjevně přeceňuje význam tohoto závěru obecných soudů. I kdyby bylo pravdivé tvrzení stěžovatelky, že měla několikaleté zkušenosti se stejným druhem práce (obchodní zastoupení), stále by to nevysvětlovalo nárůst mzdy téměř čtyřnásobný (i při zohlednění nárůstu pracovního úvazku, přičemž i zde Ústavní soud nespatřuje ničeho protiústavního na závěru obecných soudů, že při rizikovém těhotenství náhlé navýšení pracovního úvazku nasvědčuje fiktivnosti nového pracovního poměru) a zejména bezpečný závěr obecných soudů, že stěžovatelka pro nového zaměstnavatele prakticky ničeho nevykonala, o čemž dle zjištění obecných soudů svědčilo mimo jiné i to, že stěžovatelka ani její spoluobviněný nebyli schopni přesně určit, co vlastně měla v rámci svého pracovního poměru vykonávat. Konečně ani poukaz na to, že kdyby nový zaměstnavatel stěžovatelce mzdu nevyplácel, dopustil by se vůči ní diskriminace, a že byl zřejmě se stěžovatelčinou prací spokojen, nikterak neřeší zásadní (a stěžovatelkou setrvale opomíjené zjištění obecných soudů), že po jejím odchodu do pracovní neschopnosti náhle její pozice nebyla pro nového zaměstnavatele nutná.
31. Bezpředmětná je i stěžovatelčina námitka, že kdyby těhotná nebyla, vznikl by její pracovní poměr platně. Trestní řízení se nevede pro skutky hypotetické, ale reálné a zcela konkrétní. Jestliže obecné soudy ústavně konformním způsobem dospěly k závěru, že stěžovatelka uzavřela pracovní smlouvu se svým spoluobviněným účelově jen kvůli získání vyšších dávek ze systému sociálního zabezpečení, soulad takového závěru s ústavou nijak neohrožuje skutečnost, že kdyby stěžovatelka nebyla jednala takto účelově, o žádný trestný čin by se nejednalo.
32. Identicky je tomu i ohledně námitky, že nový zaměstnavatel i nadále se stěžovatelkou jakožto se zaměstnankyní jednal. Stěžovatelka opomíjí, že obecné soudy si ani v její věci neosobovaly pravomoc autoritativně deklarovat neexistenci jejího pracovního poměru se soukromoprávními důsledky, neboť to ani není v pravomoci trestních soudů. Předmětem řízení byl navíc toliko předmětný skutek, další běh událostí pro posouzení trestní odpovědnosti stěžovatelky nebyl relevantní. Trestní soudy se tak zabývaly toliko tím, zda byl pracovní poměr stěžovatelky fiktivní v době předmětného skutku. Stěžovatelkou uváděné skutečnosti navíc nesvědčí o tom, že by ani následně její pracovní poměr nebyl fiktivní a administrativní úkony, které zmiňuje (např. zasílání evidenčních listů), čistě formální, ale i kdyby následně po předmětném skutku začaly na podkladě fiktivně uzavřené pracovní smlouvy obě její strany tuto smlouvu materiálně naplňovat, na spáchání předmětného skutku to ničeho nemění.
33. Konečně ani hypotetická úvaha, jak by stěžovatelka asi byla jednala, kdyby chtěla zisk ze své trestné činnosti maximalizovat, nemohla Ústavní soud o žádném extrémním rozporu v dokazování obecných soudů přesvědčit. To totiž nic na závěru obecných soudů o tom, že stěžovatelka se dopustila předmětného skutku, nemění. Je možné jen dodat, že pokud by stěžovatelka ve stejný den uzavřela fiktivní pracovní poměr s podstatně vyšší mzdou a ten samý den by nastoupila pracovní neschopnost, fiktivnost tohoto pracovního poměru by byla příliš zjevná. Její motivace takto nepostupovat je tedy nasnadě.
34. Námitka 2) se míjí s podstatou věci. Stěžovatelka nebyla uznána vinnou trestným činem podvodu proto, že by byla těhotná či že by jí obecné soudy chtěly upírat právo na volbu práce v těhotenství, ale proto, že podle skutkových zjištění obecných soudů, jimiž je Ústavní soud vázán, účelově předstírala skutečnosti nutné k vylákání vyšších plnění ze systému sociálního zabezpečení, než k jakým byla reálně oprávněna. Že se tak stalo v souběhu s jejím těhotenstvím, není pro posouzení její trestní odpovědnosti relevantní.
35. Námitkou 4) se z ústavněprávního hlediska již zcela dostatečným až vyčerpávajícím způsobem zabýval Nejvyšší soud v bodech 39. až 40., 44. a 47. až 48. svého napadeného usnesení a stěžovatelka toto odůvodnění nikterak nevyvrací či nezpochybňuje. V těchto bodech Nejvyšší soud zcela přesvědčivě vyložil, proč popis skutku obsahuje všechny skutkové okolnosti nutné pro právní kvalifikaci trestným činem podvodu dle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství dle
§23 trestního zákoníku. Jelikož touto svou námitkou stěžovatelka toliko opakuje svou obhajobu z předchozího průběhu trestního řízení, s níž se již zcela dostatečným a zcela přesvědčivým způsobem obecné soudy v čelem s Nejvyšším soudem vypořádaly, neotevírá se Ústavnímu soudu žádná možnost pro tuto námitku napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit.
36. S námitkou 5) se vypořádal Nejvyšší soud v bodech 41. a 49. svého napadeného usnesení, nač stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nikterak nereaguje. Nemá tak ani ambici závěr Nejvyššího soudu, že nynější věc a kauza vedená jím pod sp. zn. 8 Tdo 1002/2015 se podstatně liší právě fiktivností pracovního poměru, vyvrátit či argumentačně překonat. Jelikož právě nedostatečné vyřešení otázky fiktivnosti pracovního poměru bylo ve věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 8 Tdo 1002/2015 důvodem ke zrušení tehdy napadených rozhodnutí a úvahy ohledně subsidiarity trestní represe byly tedy vyjádřeny toliko jako obiter dictum, přičemž Nejvyšší soud zvláště zdůraznil, že těmito úvahami nikterak nepředvídá výsledek opakovaného hlavního líčení, nemůže Ústavní soud pro absenci bližší stěžovatelčiny argumentace závěr Nejvyššího soudu v nynější věci považovat za ústavněprávně vadný.
37. K námitce 6) Ústavní soud odkazuje toliko na výše uvedené sub 21. až 33. tohoto usnesení, neboť jde v podstatě jen o jinou formulaci stěžovatelčina nesouhlasu s provedeným dokazováním a jeho závěry.
38. K vytýkané pasáži odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu může Ústavní soud toliko konstatovat, že stěžovatelka ji opět účelově vytrhává z celého kontextu řízení. Nejvyšší soud vzhledem ke svému postavení v soustavě obecných soudů obecně i vzhledem ke svému postavení dovolacího soudu v trestním řízení neprováděl ve stěžovatelčině věci nalézací řízení, ale řízení o mimořádném opravném prostředku. Napadená pasáž tak nebyla prvotním skutkovým zjištěním, u nějž by takovýto závěr byl nepochybně porušením presumpce neviny, nicméně Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání touto pasáží toliko reagoval na námitku stěžovatelky, že fiktivnost jejího pracovního poměru bez dalšího vyvrací výpověď svědka R. Tedy Nejvyšší soud na základě této výpovědi nikterak nezjišťoval skutkový stav ve věci, ale toliko stěžovatelce vysvětlil, že tato výpověď sama o sobě nemá důsledek, který s ní stěžovatelka spojuje. Navazující tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy dopředu vycházely z verze o fiktivnosti jejího pracovního poměru, na podkladě této vytčené pasáže z usnesení Nejvyššího soudu pak postrádá jakoukoliv logiku, neboť Nejvyšší soud tuto pasáž vytvořil až se značným časovým odstupem od hlavního líčení, v němž byl skutkový stav ustálen bez jakékoliv součinnosti s ním nalézacím soudem.
39. Pro námitku 7) platí mutatis mutandis to samé, co pro námitku 5). Stěžovatelka ji formuluje velmi stroze a úplně v ní opomíjí způsob, jímž se s ní vypořádal Nejvyšší soud v bodech 45. a 46. svého napadeného usnesení. Z těchto pasáží přitom vyplývá, že nalézací soud vycházel při výpočtu výše škody z rozdílu mezi částkou, jež byla stěžovatelce vyplacena, a částkou, která by jí bývala byla vyplacena, kdyby byla setrvala v předchozím zaměstnání. Ani v tomto ohledu tak Ústavní soud pro nedostatek bližšího rozvedení námitky nemůže z vlastní iniciativy doplňovat stěžovatelčinu argumentaci a postup obecných soudů a priori protiústavním neshledává.
40. Konečně ani námitka 8) nebyla způsobilá přivodit ve věci jiné rozhodnutí. U této námitky stěžovatelka přebírá téměř doslovně část odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, účelově však nezmiňuje jeho zbytek, v jehož důsledku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve stěžovatelčině věci není tzv. přímá aplikace zásady subsidiarity trestní represe dle §12 odst. 2 trestního zákoníku na místě (viz body 49. až 52.), a to zejména s ohledem na to, že jí způsobená škoda více než čtyřikrát překročila zákonnou hranici škody větší, která založila právní kvalifikaci předmětného skutku jakožto podvodu dle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. S těmito vývody Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud ani z hlediska ochrany stěžovatelčiných ústavně zaručených základních lidských práv a svobod důvodu nesouhlasit.
VI. Závěr
41. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí obecných soudů bez nutnosti opatřovat si ve věci další podklady dospěl k závěru, že obecné soudy se vydáním svých napadených rozhodnutí ani postupem jim předcházejícím nemohly dopustit porušení žádných ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu