ECLI:CZ:US:2021:2.US.3603.20.1
sp. zn. II. ÚS 3603/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, IČO 01312774, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti výrokům č. III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2020, č. j. 19 Co 842/2020-1161, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 29. 12. 2020, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Výroky č. III. a IV. shora specifikovaného rozsudku odvolacího soudu (dále jen "napadený rozsudek") rozhodl odvolací soud o odvolání žalobců v řízení, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalovaná, proti výroku o náhradě nákladů řízení rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") ze dne 12. 5. 2020, č. j. 25 C 98/2018-1022, a to tak, že jej změnil (výrok III. napadeného rozsudku) a uložil stěžovatelce povinnost uhradit každému z obou žalobců na náhradě nákladů řízení částku 519 371,82 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce,
a současně (výrok IV. napadeného rozsudku) uložil stěžovatelce povinnost zaplatit každému z obou žalobců na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 667,68 Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce. Původní řízení před nalézacím soudem se týkalo nároku podle §11a zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").
3. Nalézací soud svým výše zmíněným rozsudkem přiznal žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 148 416 Kč. Žalobci v tehdejším řízení však podali proti tomuto výroku odvolání, o němž rozhodl odvolací soud shora uvedeným způsobem, neboť měl za to, že nalézací soud sice správně dospěl k závěru, že žalobcům náleží náhrada nákladů řízení, správně zohlednil jednotlivé úkony právní služby, správně vypočetl náhradu cestovních výdajů a náhradu za ztrátu času, pochybil však při stanovení výše odměny za jeden úkon právní služby dle §9 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť vycházel z tarifní hodnoty dle §9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu odpovídajícího tarifní hodnotě 35 000 Kč. Odvolací soud ovšem vyšel z toho, že
v případě řízení o uložení povinnosti České republice uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního majetku podle zákona o půdě je třeba výši odměny za jeden úkon právní služby dle advokátního tarifu stanovit z hodnoty převáděných pozemků. Vzhledem k tomu, že žalobci byli úspěšní s uspokojením svých restitučních nároků ve výši 4 407 514, 58 Kč, odvolací soud tak určil výši odměny advokáta za jeden úkon právní služby na 41 504 Kč a s takto určenou hodnotou dospěl k celkové výši nákladů 1 038 743,64 Kč, z nichž na každého ze dvou žalobců připadla polovina, tedy právě 519 371,82 Kč.
4. Jelikož proti výroku napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení před nalézacím soudem ani před odvolacím soudem není přípustné dovolání, stěžovatelka se obrátila s ústavní stížností přímo na Ústavní soud.
III. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka předně uvádí, že jí je známo, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu není ve sporech o náklady řízení zpravidla ústavní stížnost přípustná, jakož i toho, že Ústavní soud není jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice. Stěžovatelka má však za to, že vzhledem k velkému počtu sporů s žalobci z původního řízení a jejich opakující se podstatě je namístě, aby obecné soudy zobecnily dopad této situace na práva stěžovatelky na vlastnictví majetku dle čl. 11 Listiny a na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 3765/18 připomíná, že nelze advokátní tarif aplikovat mechanicky, naopak je třeba zvažovat konkrétní okolnosti odůvodňující případný odklon, a s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 2995/09 podotýká, že soud se musí zabývat tím, zda taková mechanická aplikace nemůže přinést absurdní důsledky. Stěžovatelka dále poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž přiměřenost přiznané náhrady nákladů řízení musí odrážet nejen povahu a hodnotu sporu, ale také i částky přiznávané v obdobných typových sporech.
6. Stěžovatelka v nynější věci namítá, že nárok obou původních žalobců vychází ze stejného skutkového základu, restituční kauzy mají charakteristickou povahu, pro niž je typické, že je zahajován větší počet sporů, a protože jednotlivé úkony obou původních žalobců byly z podstatné části totožné, nezvyšuje zastupování jich obou jediným právním zástupcem náročnost právní služby tak, aby náhrada nákladů řízení byla téměř dvojnásobná. Napadeným rozsudkem byla přiznána náhrada nákladů ve výši téměř 1/4 ceny požadovaných náhradních pozemků. Stěžovatelka má za to, že odvolací soud tak měl aplikovat §9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu, přiznat jako účelnou pouze plnou náhradu nákladů u jednoho z vedlejších účastníků, případně moderovat výši náhrady nákladů dle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
IV. Posouzení Ústavním soudem
7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná základní práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka správně připomíná, že rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla nedosahuje ústavněprávní intenzity [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); usnesení sp. zn. III. ÚS 3055/20 ze dne 9. 3. 2021, bod 8.] a Ústavní soud jeho jednotlivosti v zásadě nepřezkoumává (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3521/20 ze dne 22. 3. 2021, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2677/18 ze dne 23. 2. 2021 či usnesení ze dne 24. 11. 2005
sp. zn. I. ÚS 457/05).
9. Ačkoliv se tak ani rozhodování o náhradě nákladů řízení nemůže vymykat elementárním požadavkům obecných garancí práva na soudní ochranu, jeho ústavněprávní přezkum je omezený a kasační zásah Ústavního soudu připadá do úvahy v zásadě jen v případech extrémních vybočení z pravidel upravujících přiznávání náhrady nákladů řízení (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 886/20 ze dne 23. 3. 2021, bod 9.; usnesení sp. zn. II. ÚS 522/21 ze dne 2. 3. 2021, bod 7.; usnesení sp. zn. II. ÚS 162/21 ze dne 15. 3. 2021, bod 6.; usnesení sp. zn. II. ÚS 563/21 ze dne 15. 3. 2021, bod 7.) či z obecných principů spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 892/20 ze dne 9. 3. 2021), např. má-li být rozhodnutím o náhradě nákladů účastník řízení fakticky potrestán za prosazování určitého právního názoru (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 648/18 ze dne 30. 6. 2020), nebo představuje-li toto rozhodnutí závažný a značně intenzivní exces z hlediska intenzity zásahu do ústavně zaručených základních práv (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 242/21 ze dne 9. 3. 2021, bod 12.; či usnesení sp. zn. IV. ÚS 218/21 ze dne 23. 2. 2021).
10. Již tak omezená šíře přezkumu se ještě umenšuje tam, kde podstata porušení ústavně zaručených základních práv či svobod má být spatřována v neuplatnění některého z mimořádných institutů, typicky moderace nákladů řízení dle §150 občanského soudního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2306/20 ze dne 2. 3. 2021, bod 20.). V takových případech musí být intenzita zásahu základních práv či svobod účastníka řízení mimořádně vysoká, např. musí jít o zjevně netolerovatelný případ svévole [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)].
11. V nynější věci stěžovatelka nepředložila žádný argument, který by svědčil o splnění některého z výše uvedených mimořádných předpokladů kasačního zásahu Ústavního soudu do řízení o náhradě nákladů řízení občanského soudního řízení sporného. Stěžovatelka je zjevně nespokojena toliko s celkovou výší povinnosti nahradit žalobcům z původního řízení náklady řízení, která jí byla napadeným rozsudkem uložena. Nenamítá nic proti konstrukci ani výpočtu náhrady nákladů řízení, nedovolává se žádné zjevné a extrémní chyby, jíž by se měl odvolací soud v nynější věci dopustit. Domáhá se tedy ve skutečnosti jen toho, aby Ústavní soud uložil odvolacímu soudu, aby rozhodl o náhradě nákladů řízení s využitím některého z mimořádných postupů a výši náhrady nákladů, kterou jinak korektně spočetl, snížil.
12. Co se týče právního zastoupení stejným advokátem, vyplývá z bodu 12. odůvodnění napadeného rozsudku, že odvolací soud snížil náhradu nákladů každému z žalobců o 20 % dle §12 odst. 4 advokátního tarifu, který takovouto situaci výslovně upravuje a zohledňuje implicitní dublování některých úkonů právní služby při zastoupení více účastníků řízení stejným právním zástupcem právě takovýmto snížením. Další snižování náhrady nákladů z tohoto důvodu je tak již třeba považovat za mimořádný postup ve shora nastíněném smyslu, pro nějž však stěžovatelka nepředložila žádný konkrétní argument.
13. Jelikož odvolací soud nepostupoval zjevně svévolně (ostatně to ani sama stěžovatelka netvrdí), Ústavní soud k mimořádnému kasačnímu zákroku proti napadenému rozhodnutí s přihlédnutím ke všem specifikům nynější věci (restituční podstata sporu, povaha stěžovatelky jakožto subjektu veřejného práva, celková výše přiznaných nákladů v poměru k hodnotě předmětu sporu, která dosahuje toliko cca jedné čtvrtiny, skutečnost, že spor byl relativně dlouhý a byl odvolacím soudem na podkladě opravných prostředků řešen opakovaně) neshledává žádný důvod, který by vyplýval z možného porušení některého stěžovatelčina ústavně zaručeného základního práva či svobody.
14. K argumentu zvláštní povahy restitučních sporů pak Ústavní soud musí připomenout, že stát nemůže bezdůvodně těžit z toho, že osoba oprávněná dle zákona
o půdě musela dosáhnout přiznání svého nároku až cestou soudního řízení, protože nedošlo k vydání pozemku či převedení náhradního pozemku postupem předvídaným zákonem o půdě, přičemž není sebemenšího důvodu, proč by v těchto soudních sporech neměla platit zásada úspěchu ve sporu, kterou principiálně Ústavní soud respektuje jako obecné vodítko rozhodování o náhradě nákladů řízení [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 563/01 ze dne 1. 4. 2003 (U 8/30 SbNU 519)]. Nelze odhlédnout ani od toho, že v tomto řízení stěžovatelka nevystupuje v typickém horizontálním vztahu, neboť při vydávání pozemků či náhradních pozemků dle zákona o půdě rozhoduje autoritativně v mocenském postavení. Ochrany práva vlastnit majetek by se tak v řízení o věci samé dovolávat nemohla [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2695/08 [U 11/51 SbNU 819], tím méně se jej může dovolávat z hlediska pouhé náhrady nákladů řízení.
V. Závěr
15. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal ani v napadeném rozhodnutí, ani v řízení, které předcházelo jeho vydání, žádnou stěžovatelkou vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého jejího ústavně zaručeného práva či svobody ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelkou neuvedenou, rozhodl bez potřeby projednat věc meritorně mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu