ECLI:CZ:US:2022:1.US.3253.21.1
sp. zn. I. ÚS 3253/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti N. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Helenou Morozovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Olšanská 2643/1a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021 č. j. 11 Tdo 1226/2020-17489, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. 11 To 27/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018 sp. zn. 48 T 6/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, peněžitému trestu v celkové výši 22 500 Kč a trestu propadnutí věci. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 a čl. 48 Listiny základních práv Evropské unie, čl. IX francouzské Deklarace práv člověka a občana, čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy při objasnění věci, zejména při hodnocení důkazů porušily zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající princip in dubio pro reo. Soud prvního stupně podle něj neuvedl, z čeho dovodil závěr o jeho vině, a své závěry často dovozoval z pouhé domněnky, např. že při padělání úředního dokladu byla použita jeho fotografie. Má za to, že mu nebylo prokázáno padělání dokladu, jeho použití ani podepsání nájemní smlouvy, při níž měl být uvedený doklad použit. Je přesvědčen, že v jeho případě absentoval propojený řetězec nepřímých důkazů, z nichž by bylo možno dovodit závěr o jeho vině. Namítá rovněž, že jemu uložený trest je v rozporu se zásadou legitimního očekávání a rovnosti při ukládání trestů. V této souvislosti poukazuje na to, že z vytýkaného jednání neměl žádný zisk, a přesto mu byl uložen přísný trest, který se v jiných případech ukládá např. za nakládání s pervitinem.
Stěžovatel dále trestním soudům vytýká, že bez dostatečného odůvodnění neprovedly jím navrhovaný důkaz v podobě znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, kterým mělo být prokázáno, že nepodepsal nájemní smlouvu na byt. Rozporuje úvahu nalézacího soudu o tom, že jeho tvrzením nelze uvěřit s ohledem na důkaz v podobě zubního kartáčku, který byl zajištěn na místě trestné činnosti a na němž byla nalezena mj. stěžovatelova DNA. Namítá, že v rámci soudního řízení mu byly opakovaně předkládány listiny přeložené nikoli do srbštiny, ale do chorvatštiny, přičemž na jeho stížnosti týkající se této skutečnosti nebylo nijak reagováno a rozhodnutí Nejvyššího soudu mu nebylo přeloženo vůbec.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Výše uvedené námitky směřují převážně k revizi hodnocení provedených důkazů a z nich plynoucích skutkových zjištění. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů.
Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95). V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám.
Z napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a polemizuje se skutkovými závěry soudů stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se v nemalé části své ústavní stížnosti omezuje na obecné výtky směřované vůči trestním soudům a jejich rozhodnutím. To se týká zejména jeho tvrzení o neprokázání jeho viny, resp. o tom, že v jeho případě absentoval řetězec propojených nepřímých důkazů, z nichž by bylo možné závěr o vině dovodit. Ústavní soud proto nemůže reagovat jinak než rovněž obecným konstatováním, že trestní soudy svůj závěr o vině stěžovatele dostatečně odůvodnily. Předně je třeba v tomto směru odkázat na rozsudek nalézacího soudu, kde byly srozumitelně popsány důkazy usvědčující stěžovatele i další členy organizované zločinecké skupiny. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") se na č. l. 202-203 svého rozsudku rovněž vypořádal s obhajobou předloženou stěžovatelem, resp. jeho obhájkyní, přičemž argument v podobě stop DNA stěžovatele a dalšího obžalovaného nalezených na zubním kartáčku je třeba vnímat jen jako jeden z nepřímých důkazů, který však nezůstal osamocen.
Konkrétnější podobu má stěžovatelova námitka, že mu nebylo spolehlivě prokázáno použití jeho fotografie na padělaném průkazu totožnosti, samotné padělání tohoto dokladu ani jeho použití při podepsání nájemní smlouvy k bytu. Ústavní soud však považuje tuto námitku za neopodstatněnou. Předně je třeba uvést, že stěžovatel byl uznán vinnými (mimo jiné) nikoli tím, že padělal průkaz totožnosti, ale že tuto veřejnou listinu užil jako pravou. Z výpovědi svědkyně A. pak vyplynulo, že při uzavírání předmětné nájemní smlouvy byla pořízena fotokopie dokladu znějícího na jméno F. B., přičemž tato kopie je součástí trestního spisu a na uvedeném padělaném dokladu je fotografie stěžovatele. Zmíněná svědkyně navíc potvrdila, že jí stěžovatel při prohlídce bytu předložil doklad, z něhož byla fotokopie pořízena (srov. č. l. 123-124 a 192-193 rozsudku městského soudu).
S uvedeným souvisí i námitka stěžovatele, že trestní soudy odmítly doplnit dokazování o znalecký posudek z oboru písmoznalectví, kterým mělo být prokázáno, že nájemní smlouvu na byt nepodepsal on. Ústavní soud k tomu nejprve připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). Tak tomu bylo i v nyní posuzovaní věci, kdy odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatele na doplnění dokazování uvedeným znaleckým posudkem, neboť takový důkaz považoval za nadbytečný (srov. č. l. 54 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Vzhledem k výše uvedeným důkazům, z nichž bylo možno dovodit, že stěžovatel pronájem bytu v P. zařizoval, neshledává Ústavní soud důvod k tomu, aby závěr o nadbytečnosti znaleckého dokazování rozporoval.
Pokud jde o námitku týkající se uloženého trestu, Ústavní soud i v tomto případě musí připomenout svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena v §37 a násl. trestního zákoníku. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Ústavní soud v tomto směru odkazuje zejména na č. l. 208-209 rozsudku městského soudu, kde byly řádně vypočteny polehčující i přitěžující okolnosti, jakož i další faktory (zejména rozsah trestné činnosti a podíl na ní), které byly při vyměřování trestu vzaty v úvahu. Je třeba připomenout, že stěžovatel byl odsouzen za pět trestných činů, z nichž dva jsou zvlášť závažnými zločiny. Úhrnný trest byl stěžovateli vyměřován podle trestní sazby uvedené v §283 odst. 4 trestního zákoníku, která činí deset až osmnáct let odnětí svobody. Dvanáctiletý trest odnětí svobody uložený stěžovateli byl tedy vyměřen v dolní polovině této zákonné trestní sazby. Ústavní soud proto v trestu, který byl stěžovateli uložen, nespatřuje žádný exces.
Jestliže stěžovatel namítá, že mu v rámci soudního řízení byly opakovaně předkládány listiny přeložené nikoli do srbštiny, ale do chorvatštiny, musí Ústavní soud odkázat na stěžovatelovo odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jakož i na jeho dovolání proti rozsudku soudu odvolacího, která si Ústavní soud vyžádal a z nichž vyplývá, že stěžovatel tuto námitku neuplatňoval v žádném z těchto opravných prostředků. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 432/98, III. ÚS 117/2000 a IV. ÚS 430/05, usnesení sp. zn. II. ÚS 242/2000, I. ÚS 269/02, I. ÚS 1324/08 a řada dalších) jde proto o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita) resp. o nepřípustné novum. Je-li podle čl. 4 Ústavy úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu