ECLI:CZ:US:2022:3.US.115.22.1
sp. zn. III. ÚS 115/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem se sídlem Příkop 2a, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, č j. 49 T 7/2016-7934, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 3 To 48/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, č. j. 4 Tdo 524/2021-8821, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 1. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že těmito rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 39 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným rozsudkem nalézací soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu dle §21 trestního zákoníku. Za tento trestný čin nalézací soud uložil stěžovateli dle §240 odst. 3 za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku a §43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v délce pěti let, k jehož výkonu jej zařadil dle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroků o trestech uložených dřívějšími odsuzujícími rozsudky za sbíhající se trestné činy a dle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a v družstvech na dobu pěti let. Nalézací soud rovněž dle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil stěžovateli společně a nerozdílně s dalšími čtyřmi spoluobviněnými nahradit poškozenému škodu ve výši 6 152 229 Kč.
3. Skutek, v němž byl spatřován uvedený trestný čin, měl spočívat, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel měl spolu se skupinou dalších osob provozovat řetězec subjektů (právnických osob), které si měly vzájemně přeprodávat zboží za účelem jeho vývozu do Indonésie a prodeje na tamních trzích, ačkoliv tento účel nikdy neměly naplnit, neboť zboží mělo být do Indonésie prodáváno za značně nadhodnocené ceny, za které je obchodníci v Indonésii nebyli ochotni koupit, a celá operace měla za jediný ekonomický účel vylákání neoprávněného odpočtu na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") na výstupu při prodeji zboží z Evropské unie do třetího státu, přičemž předmětného zboží se spoluobvinění v Indonésii různými způsoby měli zbavovat (darování, vyhození atd.); s tím, že role stěžovatele v tomto řetězci jako jednatele obchodní společnosti X, byla, že měl účelově vystavovat faktury, na jejichž základě jiní členové v řetězci za své právnické osoby neoprávněně uplatňovali nadměrný odpočet, přičemž stěžovatel měl takto být zapojen do tří skutků, z nichž u dvou k vylákání odpočtu v celkové výši 19 017 908 Kč nedošlo, u jednoho byl tímto způsobem vylákán nadměrný odpočet ve výši 6 152 229 Kč (dále jen "předmětné skutky").
4. Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel spolu s dalšími spoluobviněnými odvolání, na jehož podkladě odvolací soud svým napadeným rozsudkem zrušil dle §258 odst. 1 písm. d) a e), odst. 2 trestního řádu výrok o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl při nezměněných výrocích o vině a o trestu zákazu činnosti tak, že uložil stěžovateli prakticky stejný trest odnětí svobody jako soud nalézací, toliko z výroku vypustil zmínku o §58 odst. 1 trestního zákoníku, který dle jeho názoru nalézací soud ani neaplikoval, ani aplikovat neměl. Co do viny a s touto výhradou i co do uložených trestů se odvolací soud zcela ztotožnil se soudem nalézacím.
5. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nejprve rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a následně jim vytýká, že mu nebylo prokázáno, že by věděl o svém zapojení do trestné činnosti svých spoluobviněných. Stěžovatel vyzdvihuje, že se účastnil pouze dílčích jednání a o záměrech svých spoluobviněných neměl žádnou povědomost. Tu obecné soudy vyvozují toliko z listinných důkazů, což dle stěžovatelova přesvědčení není možné, neboť jeho odsouzení je tak založeno toliko na jedné skupině důkazů hodnocené izolovaně od všech ostatních důkazů. Nebyl přitom proveden žádný důkaz, z nějž by vyplývala stěžovatelova vědomost o trestné činnosti jeho spoluobviněných, nepotvrdil to žádný svědek ani spoluobviněný ve svých výpovědích, nevyplynulo to z provedených odposlechů telefonních hovorů či e-mailové korespondence. Stěžovatel popírá, že by tuto vědomost měl, a setrvává na svém stanovisku, že obecné soudy ji vyvodily jen z toho, že provedl předmětné obchody, což však není pro takový závěr postačující.
IV. Posouzení Ústavním soudem
7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak v ní stěžovatel sám připouští, jedná se o opakování stanoviska, které zastával při své obhajobě v celém průběhu trestního řízení před obecnými soudy a spočívá toliko v nesouhlasu stěžovatele se skutkovými zjištěními tak, jak je obecné soudy vyvodily z provedeného dokazování. Dokazování je však zásadně doménou obecných soudů, do níž Ústavní soud zasahovat nesmí. Dokazování v trestním řízení je totiž ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů, která mírou důkazu činí kvalifikované vnitřní přesvědčení soudu. Dosáhnou-li skutkového stavu obecné soudy na jeho základě a v mezích, které ústavní pořádek dokazování v trestním řízení vytyčuje, nemůže výsledek zakládat vadu protiústavnosti rozhodnutí, které se o takový skutkový stav opírá.
9. Ústavní soud proto jen stručně rekapituluje význam zásady volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
10. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
11. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
12. Žádnou z těchto vad napadená rozhodnutí netrpí. Obecné soudy stěžovatelovu obhajobu nepřehlédly a na jeho argumentaci o údajném neprokázání jeho vědomosti o trestné činnosti spoluobviněných reagovaly způsobem, který nelze považovat za ústavně nekonformní.
13. Nalézací soud v bodě 88. svého rozsudku uvedl, že výpověď stěžovatele, který popřel vědomost o trestné činnosti, považuje za účelovou, neboť tento znal i další osoby, které do ní byly zapojeny, a v návaznosti na pohyb zboží věděl, že obchodní společnost, za niž jednal, představuje v celém obchodním schématu jen mezičlánek mezi tím, od koho kupuje, a komu obratem prodává, tedy pouze navyšoval výslednou cenu, což nedává z ekonomického hlediska žádný smysl, leda by účelem celého schématu bylo neoprávněné vylákání nadměrného odpočtu na DPH. Na základě těchto zjištění nalézací soud u stěžovatele dovodil existenci úmyslu nepřímého ve vztahu k následku.
14. Odvolací soud se s touto úvahou ztotožnil v bodě 17. svého napadeného rozsudku s tím, že ji rozvedl a uzavřel, že ve spojení s personální propojeností zainteresovaných společností a vzájemným přefakturováváním nemohli spoluobvinění nevědět, že pravým účelem jejich činnosti je právě páchání předmětné daňové činnosti, přičemž mezi jednotlivými skutky docházelo ke komplikování celého schématu z důvodu zmatení správce daně. V bodě 18. pak odvolací soud zasadil tato skutková zjištění do kontextu judikatury Nejvyššího soudu k otázce zavinění tzv. bílých koní, kdy uzavřel, že stěžovatel a další spoluobviněný na stejné pozici vykazovali takovou míru lhostejnosti, která ve smyslu této judikatury zakládá nepřímý úmysl, neboť přes vědomí, že jejich společnosti jsou jenom nastrčenými články a že vlastně nerealizují obchodní vedení, neboť pouze vykonávají pokyny jiné osoby, která k jejich společnostem neměla žádný formální vztah, v rozporu s péčí řádného hospodáře a dalších povinností členů statutárního orgánu v řetězci setrvali.
15. Stejný názor vyjádřil i Nejvyšší soud na s. 21 a 22 svého napadeného usnesení, který přesvědčení o tom, že stěžovatel byl aktivním (slovy nalézacího soudu "chodícím" bílým koněm), kromě všeho výše uvedeného dovodil i z toho, že si zřejmě zpětně neuvědomoval svou roli v obchodní společnosti X, neboť nesprávně tvrdil, že byl jejím zakladatelem.
16. Tyto závěry obecných soudů se Ústavnímu soudu nejeví jako a priori nelogické, neracionální, argumentačně neudržitelné či deformující provedené důkazy. Naopak z provedeného dokazování tak, jak je obecné soudy, zejména nalézací soud, rekapitulovaly, tyto skutkové závěry vyplývají. Nachází se tak v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, pro což z ústavněprávního hlediska postačuje, představují-li byť jeden z několika logicky možných výsledků konkrétně provedeného dokazování.
17. Stěžovatel se s nimi koneckonců ve své ústavní stížnosti nijak nevypořádal, konkrétně na ně nereagoval ani neuvedl důvody, proč dle jeho názoru neobstojí; pouze setrval na svém původním stanovisku, že provedené dokazování bylo pro skutkový závěr o jeho vědomosti o trestné činnosti nedostatečné. Na straně druhé obecné soudy vyložily, proč dospěly k opačnému závěru, a toto jejich odůvodnění je ústavně souladné. Za těchto okolností se Ústavní soud omezuje toliko na konstatování, že z hlediska ústavněprávních požadavků na dokazování, ustalování skutkového stavu a jeho odůvodnění v soudním rozhodnutí napadená rozhodnutí obstojí a ústavní stížnost obsahuje toliko neadresnou povšechnou polemiku s nimi, která bez dalšího odůvodnění nemůže na tomto hodnocení ničeho změnit.
V. Závěr
18. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení jeho ústavně zaručených základních práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny a dle čl. 39 Listiny. Žádné flagrantní porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu