ECLI:CZ:US:2022:3.US.1885.22.1
sp. zn. III. ÚS 1885/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Holubkové, zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5, proti II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, č. j. 21 Cdo 1984/2020-533, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 7. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka na Ústavním soudu domáhá zrušení II. výroku shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala žalobou po vedlejší účastnici několika nároků plynoucích z pracovního úrazu s vážnými následky na zdraví, který utrpěla na pracovní cestě jako spolujezdkyně při dopravní nehodě zaviněné řidičem protijedoucího vozu. I. výrokem shora specifikovaného rozsudku Nejvyšší soud změnil výrok rozsudku odvolacího soudu potvrzující část výroku soudu prvého stupně, jímž tento soud zamítl žalobu na zaplacení částky 1 310 562,50 Kč, a to tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit tuto částku stěžovatelce do tří dnů od právní moci rozsudku; a zamítl dovolání v části, v níž směřovalo proti části výroku rozsudku odvolacího soudu potvrzujícího zamítnutí žaloby na zaplacení částky 963 249,50 Kč soudem prvého stupně. Napadeným II. výrokem shora konkretizovaného rozsudku Nejvyšší soud uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 183 165,10 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 49 035,25 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 37 885,10 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně stěžovatelky (dále jen "napadený výrok"). III. výrokem výše uvedeného rozsudku Nejvyšší soud uložil vedlejší účastnici zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 50 634,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka nejprve rozsáhle popisuje průběh předcházejících řízení před obecnými soudy, následně brojí proti napadenému výroku. Jelikož odvolací soud přiznal stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem částku 470 847,30 Kč, Nejvyšší soud jí v celkovém součtu přiznal o 200 762 Kč méně, čímž značně snížil finanční efekt svého meritorního rozhodnutí pro stěžovatelku. Stěžovatelka přitom v průběhu řízení před obecnými soudy byla postupně stále úspěšnější a dosáhla přiznávání dalších a dalších nároků. Nejvyšší soud rovněž nedostál své povinnosti odůvodnit svůj rozsudek způsobem zakotveným v §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
4. Přitom postupoval nesprávně, neboť určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni, aniž by bylo zřejmé, z jakého právního předpisu vycházel, když vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníků advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "přísudková vyhláška"), byla zrušena nálezem Ústavního soudu a dle názoru stěžovatelky ji nelze nahradit nepřezkoumatelnou úvahou soudu. Příslušenstvím pohledávky z titulu náhrady újmy na zdraví jsou i náklady spojené s jejím uplatněním. Ve sporech o nárocích z újmy na zdraví je třeba při stanovení náhrady nákladů řízení vycházet až z výsledné přisouzené částky, nikoliv z částky uplatněné v žalobě. Stěžovatelka má dále za to, že pod újmou, kterou je škůdce povinen v případech zásahu do zdraví člověka nahradit, je i újma spočívající v nákladech řízení, za něž považuje v souladu s požadavky právní jistoty náklady stanovené advokátním tarifem.
5. Nejvyšší soud dle jejího názoru rovněž postupoval v rozporu s právním názorem vysloveným v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, publ. jako Rc 73/2013 SbSRS, který, stejně jako judikatura Ústavního soudu po zrušení přísudkové vyhlášky, preferuje pro určování odměny za zastupování advokátem při rozhodování o náhradě nákladů řízení advokátní tarif. Dle stěžovatelčiných informací je 21. senát Nejvyššího soudu jediným, který takto nepostupuje. V době, kdy stěžovatelka žalobu podala, navíc existovala jednotná a ustálená praxe při rozhodování o náhradě nákladů řízení, na jejímž základě jí vzniklo legitimní očekávání, které Nejvyšší soud napadeným výrokem nenaplnil.
6. Stěžovatelka se rovněž dovolává zvláštních principů pracovněprávních vztahů - principu ochrany zaměstnance a principu uspokojivých a bezpečných podmínek pro výkon práce.
IV. Posouzení Ústavním soudem
7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
8. Ústavní soud připomíná, že rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla nedosahuje ústavněprávní intenzity [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); usnesení sp. zn. III. ÚS 3055/20 ze dne 9. 3. 2021, bod 8.] a Ústavní soud jeho jednotlivosti v zásadě nepřezkoumává (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3521/20 ze dne 22. 3. 2021, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2677/18 ze dne 23. 2. 2021 či usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05).
9. Ačkoliv se tak ani rozhodování o náhradě nákladů řízení nemůže vymykat elementárním požadavkům obecných garancí práva na soudní ochranu, jeho ústavněprávní přezkum je omezený a kasační zásah Ústavního soudu připadá do úvahy v zásadě jen v případech extrémních vybočení z pravidel upravujících přiznávání náhrady nákladů řízení (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 886/20 ze dne 23. 3. 2021, bod 9.; usnesení sp. zn. II. ÚS 522/21 ze dne 2. 3. 2021, bod 7.; usnesení sp. zn. II. ÚS 162/21 ze dne 15. 3. 2021, bod 6.; usnesení sp. zn. II. ÚS 563/21 ze dne 15. 3. 2021, bod 7.) či z obecných principů spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 892/20 ze dne 9. 3. 2021), např. má-li být rozhodnutím o náhradě nákladů účastník řízení fakticky potrestán za prosazování určitého právního názoru (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 648/18 ze dne 30. 6. 2020), změní-li obecný soud výrok o náhradě nákladů v parametrech tzv. překvapivého rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3905/19 ze dne 4. 10. 2021), zkrátí-li výrok o náhradě nákladů řízení bez odůvodnění (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1052/21 ze dne 14. 9. 2021) nebo představuje-li výrok o náhradě škody z jiného důvodu závažný a značně intenzivní exces z hlediska intenzity zásahu do ústavně zaručených základních práv (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 242/21 ze dne 9. 3. 2021, bod 12.; či usnesení sp. zn. IV. ÚS 218/21 ze dne 23. 2. 2021).
10. Náhrada náleží toliko za náklady skutečně účelně vynaložené, čemuž odpovídá povinnost obecných soudů zabývat se všemi okolnostmi relevantními pro posouzení této účelnosti (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4012/18 ze dne 8. 3. 2021 či nález sp. zn. IV. ÚS 2374/19 ze dne 7. 7. 2020), přičemž při uplatňování pravidel obsažených v §142 odst. 1 až odst. 3 občanského soudního řádu je třeba také zvažovat, zda a případně jak se v průběhu řízení před obecnými soudy měnil jeho předmět (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2890/20 ze dne 24. 2. 2021).
11. V nynější věci Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadený výrok materiálně trpěl některou z těchto typově uvedených vad, umožňujících Ústavnímu soudu výjimečně proti nákladovému výroku rozhodnutí obecných soudů zasáhnout. Napadený výrok je Nejvyšším soudem odůvodněn vcelku podrobně na s. 11 až 13, přičemž z tohoto odůvodnění je patrné, že Nejvyšší soud se posouzení této otázky věnoval dostatečně a že jeho postup je řádně zdůvodněn. Rozvedl svůj myšlenkový pochod při určení primárního kritéria uvedeného v §142 odst. 2 občanského soudního řádu pro jednotlivé stěžovatelkou uplatněné nároky, a to způsobem, který ani sama stěžovatelka v tomto ohledu nijak nezpochybňuje, a byl si vědom i problému postupu při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení přísudkové vyhlášky v kontextu navazující judikatury Ústavního soudu, přičemž výše paušálních odměn za řízení v jednom stupni, které Nejvyšší soud stanovil pro jednotlivá řízení v nynější věci, nejsou natolik nízké, že by vyvolávaly podezření ze svévolnosti, šikanózního postupu, odrazujícího efektu vůči stěžovatelce nebo stranění vedlejší účastnici. Celková výše přiznané náhrady nákladů řízení rovněž nesvědčí pro závěr, že by jí byla zasažena sama podstata práva na soudní ochranu.
12. Za těchto okolností možný různý přístup senátů Nejvyššího soudu k této otázce či problematika nepředvídatelnosti představují jevy sice nežádoucí, ale s přihlédnutím k povaze této otázky coby pouze vedlejší k samotnému předmětu řízení nedisponující zpravidla dostatečným potenciálem k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce (viz výše), neposouvají nynější věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. 6. 2016 (N 106/81 SbNU 681), na který rovněž Nejvyšší soud odkázal, připustil, že používání advokátního tarifu pro stanovení výše náhrady nákladů řízení není bezvýjimečné a obecné soudy mají povinnost postupovat jinak, vyžadují-li si to principy spravedlnosti či legitimního očekávání (viz bod 38. odkazovaného nálezu). Odchýlení se od advokátního tarifu a podpůrné využití přísudkové vyhlášky, resp. modifikaci principu paušální částky náhrady za stupeň řízení, pak Ústavní soud připouští i ve své další rozhodovací praxi, odůvodňují-li to okolnosti daného případu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1802/20 ze dne 10. 11. 2020, bod 24.; usnesení sp. zn. III. ÚS 3765/18 ze dne 21. 5. 2019, bod 11., či usnesení III. ÚS 3126/17 ze dne 10. 4. 2018, bod 14.).
13. Jelikož stěžovatelka svůj postoj zakládá na přesvědčení, že tento postup, který Nejvyšší soud zvolil v její věci, je a priori vyloučen, a tedy již jen odklonem od určení náhrady nákladů řízení výlučně dle advokátního tarifu došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv, nezaměřuje se ve svých úvahách na to, zda v její věci byly dány mimořádné okolnosti, které by takový postup odůvodňovaly. Při absenci bližší argumentace k této rovině a při nesprávnosti stěžovatelčina přesvědčení o "neodchýlitelnosti" od advokátního tarifu Ústavní soud nebude sám blíže přezkoumávat mimořádnost okolností, které vedly Nejvyšší soud k takto odchylnému způsobu určení náhrady nákladů řízení, neboť tím by již suploval vlastní iniciativu stěžovatelky, což mu v řízení o ústavní stížnosti nepřísluší.
14. Ve zbytku své argumentace pak stěžovatelka směšuje náhradu nákladů řízení s vlastními uplatněnými nároky, které se jejím prostřednictvím de facto snaží rozšířit. Tomu však přisvědčit nelze. Náklady spojené s uplatněním pohledávky na náhradu újmy jsou toliko jejím příslušenstvím, nikoliv další samostatnou pohledávkou (srov. přiměřeně nález sp. zn. III. ÚS 2389/20 ze dne 30. 11. 2021). Jde tedy o nárok závislý coby příslušenství na této pohledávce, ale řídící se vlastními a oddělenými pravidly pro přiznávání v občanském soudním řízení. Neodráží v sobě nijak vlastní reálný ani právní důvod vzniku této pohledávky, ale představuje ekonomickou hodnotu, kterou věřitel musel vynaložit na její soudní vymožení. Základním, byť ne bezvýjimečným, východiskem pro posouzení tohoto nároku v občanském soudním řízení sporném je vedle účelnosti vynaložení nákladů úspěch ve sporu. Stěžovatelka přitom, jak již poznamenáno, nijak nebrojí proti tomu, jak Nejvyšší soud posoudil její úspěšnost při uplatnění jednotlivých nároků, nesouhlasí pouze s celkovou výší (ne)přiznaných částek paušálních náhrad za jednotlivé stupně řízení. Její snaha obohatit o náhradu nákladů řízení obor vlastního hlavního nároku, resp. nároků vyplývajících z újmy na zdraví, tak žádné ústavněprávní ochrany nezasluhuje.
V. Závěr
15. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a její přílohy neshledal nic, co by v mezích stěžovatelčiných námitek svědčilo o porušení jejích ústavně zaručených základních práv či jiné součásti ústavního pořádku. Žádné takové flagrantní porušení neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu