ECLI:CZ:US:2022:1.US.2761.21.1
sp. zn. I. ÚS 2761/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Janem Veselým, advokátem se sídlem Na Zábradlí 205/1, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2019, č. j. 10 T 8/2018-14790, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 3 To 115/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021, č. j. 8 Tdo 323/2021-15478, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 10. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá shora specifikovaná rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Nejvyššího soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení, neboť jimi dle jeho názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 39 Listiny, čl. 40 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným rozsudkem městský soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spolupachatelství s dalšími osobami dle §23 trestního zákoníku, za nějž byl odsouzen dle §240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce šesti let, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Poškozený - Česká republika - Finanční úřad pro Kraj Vysočina byl týmž rozsudkem dle §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odkázán se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Skutek, který byl stěžovateli kladen za vinu, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel měl být spolu se svými spolupachateli zapojen do řetězce obchodních společností, které spolu v období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2015 provozovaly fiktivní obchody za účelem neoprávněného uplatňování daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") na vstupu, čímž došlo ke krácení vlastní daňové povinnosti těchto obchodních společností, a za účelem neoprávněného uplatnění nadměrného odpočtu DPH, čímž byla dosažena neoprávněná daňová výhoda, přičemž tento řetězec měl fungovat tak, že české společnosti na pozici tzv. missing traderů nakupovaly fiktivně zboží ze Slovenské republiky, fiktivně s ním obchodovaly s českými společnostmi na pozici tzv. bufferů, od nichž následně zboží fiktivně koupily společnosti na pozici tzv. profit takerů, které je dále prodávaly zahraničním společnostem v jiných členských státech Evropské unie včetně Slovenska, v souvislosti s čímž uplatňovaly nadměrné odpočty DPH, přičemž následně zboží bylo znovu prodáno českým společnostem na pozici tzv. missing traderů, čímž měla být v celkové výši zkrácena na úkor České republiky daň z přidané hodnoty o 172 722 728 Kč. Stěžovatel měl v rámci této struktury dle odsuzujícího rozsudku městského soudu figurovat jako člen statutárních orgánů obchodních společností na pozici tzv. missing traderů, příp. do orgánů těchto obchodních společností dosazovat účelově třetí osoby, které nevěděly nic o povaze činnosti těchto obchodních společností, nevedly účetnictví, nevystavovaly faktury, nevyvíjely žádnou činnost; dále měl ovládat společnosti podnikající na území Slovenské republiky, vystavovat po dohodě s ostatními spolupachateli fiktivní faktury, provádět bezhotovostní platby, komunikovat s úřady finanční správy atd., aby vše vyvolávalo dojem, že jím řízené společnosti provozují legální podnikatelskou činnost, tedy že nejde jen o fiktivní obchody (dále jen "předmětný skutek").
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, jež vrchní soud zamítl svým rozsudkem dle §256 trestního řádu, jímž zrušil částečně výroky rozsudku městského soudu ve vztahu ke dvěma stěžovatelovým spoluobviněným a sám znovu rozhodl, avšak stěžovatele se tato změna nijak nedotkla. Stěžovatel brojil proti rozsudku vrchního soudu dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením dle
§265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnuje průběh řízení před obecnými soudy a následně předkládá svou vlastní argumentaci ve prospěch svého návrhu na jejich zrušení. Napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká: 1) vady znaleckého posudku a procesu jeho vzniku; 2) nesplnění podmínek pro přiznání statusu spolupracujícího obviněného jednomu ze spoluobviněných; 3) ignorování skutečnosti, že nevznikla žádná škoda; 4) neprokázání účasti stěžovatele na trestné činnosti. Konkrétně lze podstatu každé z těchto námitek přiblížit následovně:
6. Ad 1) se stěžovatel vymezuje proti tomu, že obecné soudy vycházely ohledně viny jeho a jeho spoluobžalovaných zejména ze znaleckého posudku. Obhájci však nebyli řádně informováni o tom, že tento je zpracováván, takže se k němu nemohli jakkoliv vyjádřit a ovlivnit zadání. Pochybení v tomto smyslu připustil přitom dokonce i vrchní soud, avšak stěžovatel nesouhlasí s jeho závěrem, že toto bylo zhojeno možností klást soudnímu znalci dotazy v průběhu hlavního líčení, neboť tento závěr se neshoduje se závěrem městského soudu, který sám uvedl, že soudní znalec nebyl při svém výslechu zcela konkrétní. Vrchní soud si sám byl vědom i dalších pochybení ve znaleckém posudku, které ale nijak nenapravil.
7. Stěžovatel odkazuje rovněž na s. 537 znaleckého posudku, kde podle jeho názoru soudní znalec připouští, že pro bezpečné posouzení, zda si subjekty neoprávněně snižovaly daňovou povinnost, není k dispozici dostatek podkladů. Založily-li obecné soudy závěr o jeho vině na takovém znaleckém posudku, jde dle stěžovatele o extrémní rozpor mezi provedeným důkazem a skutkovými zjištěními.
8. Dále se dle stěžovatele soudní znalec dopustil nepřípustného právního hodnocení, když získaná data zasazoval do schématu karuselového podvodu. Sám tedy prováděl dokazování a dospěl k závěru, že jde o karuselový podvod, což připustil dle stěžovatele on i obecné soudy. Vycházel přitom evidentně především ze svých názorů, ostatně i v seznamu použité odborné literatury figurují z celkem sedmi položek čtyři jeho publikace.
9. Soudní znalec rovněž nepřípustně konzultoval znalecký posudek s policejním orgánem, přičemž obhájcům byla takto poskytnuta nedefinitivní předběžná verze znaleckého posudku, která se od verze konečné podstatně lišila, a znalec ani nebyl schopen existenci různých verzí posudku vysvětlit. To připustil i Nejvyšší soud.
10. Ad 2) stěžovatel poukazuje na skutečnost, že spoluobviněný Č., s nímž bylo trestní stíhání vedeno jako se spolupracujícím obviněným, vůbec nesplňoval podmínky pro přiznání tohoto statusu, a důkazní hodnota jeho výpovědi je tak pochybná. Tento spoluobviněný se nikdy k činu nedoznal a tvrdil, že až po zahájení trestního stíhání mu došlo, že vzhledem k objemu obchodů muselo jít o daňový únik. Sám tedy popřel, že by úmyslně páchal trestnou činnost, a naopak tvrdil, že jím zprostředkovávané obchody byly legální, pouze si dle svých slov uvědomil, že ji páchali ostatní spoluobvinění. Doznání jakožto podmínka pro přiznání statusu spolupracujícího obviněného však musí být úplné a bezvýhradné.
11. Vyvodil-li navíc městský soud z této výpovědi, že spolupracující obviněný jednoznačně vyloučil, že tzv. hlavní společnosti nakupovaly manipulační techniku v objemech, jaké by odpovídaly daňovým přiznáním, pak to stěžovatel považuje za další extrémní rozpor mezi provedeným důkazem a skutkovými zjištěními z něj vyvozenými. Naproti tomu se městský soud nijak nevypořádal s tvrzením spolupracujícího obviněného, že všechny jím zprostředkované obchody byly legální, přičemž v popisu předmětného skutku jsou přitom jako fiktivní faktury uvedeny i faktury za společnosti, které do tohoto okruhu spadají.
12. Výpověď spolupracujícího obviněného přitom rovněž nepřinesla žádné informace způsobilé významně přispět k objasnění zločinu, neboť tato pouze potvrdila, že mezi předmětnými společnostmi probíhaly obchody, což však nikdo nezpochybňoval ani bez ní. Jestliže navzdory tomu byl po celou dobu veden jako spolupracující obviněný, bylo tím porušeno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces a právo odepřít výpověď, neboť tento status jej fakticky nutil poskytovat informace, které z jeho pohledu mohly být způsobilé usvědčit jeho i ostatní spoluobviněné, aby si výhody plynoucí z tohoto statusu udržel, ačkoliv mu tento nikdy neměl být přiznán.
13. Ad 3) stěžovatel zdůrazňuje, že již v průběhu řízení před soudem prvého stupně vyšla najevo skutečnost, že předmětným skutkem nevznikla žádná škoda. Daň, která měla být zkrácena, byla doměřena dodatečnými daňovými výměry, které však byly zrušeny jako nezákonné Odvolacím finančním ředitelstvím ještě před vydáním napadeného rozsudku městského soudu a finanční úřad za předmětnými společnostmi neeviduje žádné nedoplatky. Nedošlo-li ke vzniku žádné škody, jsou stěžovatel a jeho spoluobvinění odsouzeni za nulové zkrácení daně. To je dle stěžovatele v rozporu se zásadou nulla poena sine lege, tj. není viny bez zákona (sic! není trestu bez zákona - pozn. Ústavního soudu).
14. Ad 4) stěžovatel tvrdí, že činnosti, kterých se měl dle obecných soudů dopouštět, spadají do rámce běžných aktivit člena statutárního orgánu obchodní korporace, z nichž nelze dovodit žádné zapojení do trestné činnosti. Rovněž nebyla prokázána ani jeho subjektivní stránka. I kdyby stěžovatel do trestné činnosti zapojen byl, obecné soudy nesprávně kvalifikovaly jeho účast jako spolupachatelství, neboť jeho jednání nenaplňovalo samo o sobě žádný znak skutkové podstaty a nebylo ani článkem řetězu, který ve svém souhrnu skutkovou podstatu naplňuje, neboť nebyl viněn z toho, že by vytvářel fiktivní faktury či že by podával daňová přiznání v úmyslu krátit daň, přičemž prokázán nebyl ani společný úmysl. Stěžovatelova trestní odpovědnost je tak v podstatě automaticky vyvozována jen z toho, že byl jednatelem společnosti, která údajně měla páchat trestnou činnost.
15. K tomu stěžovatel doplnil, že i kdyby bylo prokázáno, že se podílel na krácení daně u některé obchodní společnosti, nebylo na místě jeho účast kvalifikovat jako spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku, ale jen jako účastenství ve formě pomoci dle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku.
IV. Posouzení Ústavním soudem
16. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
17. K námitce 1) považuje Ústavní soud za žádoucí připomenout obecná východiska své ustálené judikatury v otázce znaleckého posudku v trestním řízení. Znalecký posudek jako důkazní prostředek má v trestním řízení své nezastupitelné místo a institucionálně se jedná o spolehlivější způsob ustalování skutkových okolností vyžadujících odborné znalosti než odborné vyjádření [nález sp. zn. III. ÚS 1076/08 ze dne 15. 8. 2008 (N 144/50 SbNU 269)]. Na jedné straně trestní soudy nejsou oprávněny nahrazovat absenci znaleckých závěrů k určité otázce vlastním hodnocením [nález sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012 (N 54/64 SbNU 673)], na straně druhé jsou však povinny znalecký posudek hodnotit na základě volného hodnocení důkazů stejně jako kterýkoliv jiný důkaz, tedy na základě jejich vnitřního přesvědčení a v souvislostech s jinými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012 (N 41/64 SbNU 471) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1796/15 ze dne 24. 11. 2015 (U 19/79 SbNU 617)].
18. Opak by byl z ústavněprávního hlediska nepřípustným přenášením odpovědnosti za výsledek dokazování ze soudu na soudního znalce [srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381)]. Kritické hodnocení znaleckého posudku se musí týkat jak znaleckých závěrů, tak procesu vzniku znaleckého posudku, použitých podkladů, metod atd. a musí zahrnovat jak věcnou správnost, tak právní korektnost [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70 SbNU 221) či nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149)], přičemž nesouhlasí-li soud se závěry znaleckého posudku, musí pečlivě své odchýlení se od nich odůvodnit [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 77/01 ze dne 10. 7. 2001 (N 104/23 SbNU 45)].
19. V nynější věci závěry obecných soudů vycházely ze znaleckého posudku, který těmto požadavkům vyhovoval. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy znalecký posudek vyhodnotily v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu samostatně i v souvislostech s jinými provedenými důkazy. Nepřebíraly závěry soudního znalce nekriticky, odůvodnily řádně, se kterým z nich se ztotožňují a proč a poměřovaly je i s dalšími skutečnostmi zjištěnými v průběhu řízení. Z tohoto hlediska tak nezatížily svá napadená rozhodnutí žádnou shora uvedenou vadou týkající se znaleckého dokazování, která by byla způsobilá založit jeho protiústavnost.
20. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelovým závěrem, že by obhajobě bylo znemožněno se ke znaleckému posudku vyjádřit. Stěžovatel netvrdí ani neprokazuje, že by mu nebylo předloženo finální znění znaleckého posudku, že by se s ním nemohl seznámit v plném rozsahu a že by mu bylo odepřeno právo klást znalci otázky, navrhnout revizní znalecký posudek či předložit znalecký posudek vlastní. Skutečnost, že obhajobě nebylo řádně doručeno opatření o přibrání znalce, a tedy jí bylo znemožněno ihned vznést námitky dle §105 odst. 3 trestního řádu, může sice být vnímána jako procesní vada řízení, nicméně trestní řád nevyžaduje, aby námitky proti osobě znalce, jeho odbornosti či formulaci otázek byly v určité konkrétní lhůtě [srov. shodně FENYK, J.; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. K §105. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), bod 26.]. Naopak §105 odst. 3 věta třetí za středníkem trestního řádu připouští, že námitky mohou být vzneseny dokonce až v opravném řízení.
21. Z pohledu zachování stěžovatelových ústavně zaručených základních práv je tak relevantní jen to, zda obecné soudy rozhodovaly na základě znaleckého posudku, s nímž by stěžovateli bylo zcela znemožněno se seznámit či na něj adekvátním způsobem reagovat. Takovou vadou však obecné soudy trestní řízení vedené proti stěžovateli nezatížily. Opak nelze dovozovat ani z jediné z kontextu vytržené věty odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, podle níž znalec neodpovídal na některé otázky zcela konkrétně. Všechny tři obecné soudy se okolnostmi vzniku znaleckého posudku a právy obhajoby ve vztahu k němu zabývaly mnohem podrobněji a dospěly k závěru, že tato porušena nebyla, neboť obviněným bylo umožněno na opatření o přibrání znalce reagovat již v přípravném řízení a následně i v řízení před soudem, čehož využili (srov. např. bod 58. napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
22. Nedostatečně konkrétní je rovněž námitka stěžovatele, že sám soudní znalec připustil, že nemá dost podkladů k tomu, aby učinil závěr, že předmětný skutek byl tzv. karuselovým podvodem. Stěžovatel zde uvádí jediné souvětí z několikasetstranného posudku, opomíjeje jeho kontext a explicitní závěry znaleckého posudku. Při svém výslechu v hlavním líčení však znalec sám sice připustil, že se mu pro chybu v nosiči dat nedostávaly záznamy o tzv. skladovém hospodářství, ale výslovně potvrdil, že měl k dispozici všechny podklady, které ke zpracování znaleckého posudku potřeboval (srov. bod 83. napadeného rozsudku městského soudu).
23. Znalec rovněž ve znaleckém posudku konstatoval ekonomickou nesmyslnost údajných obchodních transakcí (viz bod 92. napadeného rozsudku městského soudu), rozpory ve výrobních číslech vysokozdvižných vozíků i jejich štítků (viz bod 90. napadeného rozsudku městského soudu) atd. Je tedy zřejmé, že soudní znalec nepochyboval o tom, že má dostatek podkladů a že z nich byl schopen vyvodit potřebné závěry, a tedy stěžovatelův poukaz na jedinou pasáž vytrženou z kontextu je zavádějící.
24. Obecné soudy se v odůvodnění svých napadených rozhodnutí vypořádaly s tím, co ze znaleckého posudku vyplývá, zcela vyhovujícím způsobem (viz bod 94. napadeného rozsudku vrchního soudu a bod 63. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Výslovně přitom (a to dokonce v pasáži, kterou stěžovatel přímo cituje v ústavní stížnosti) vymezily, které otázky byly zadány znalci nevhodně či nadbytečně, a deklarovaly, že tyto otázky náleží k zodpovězení toliko soudu. Ústavní soud nenalezl důvod zakládající pochybnost, že v souladu s tím obecné soudy také postupovaly, a stěžovatel k tomuto závěru ani nijak nenapřel své argumentační úsilí.
25. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou, že se znalec dopouštěl nepřípustného právního hodnocení. Struktura vzájemných vztahů jednotlivých společností participujících na předmětném skutku nebyla otázkou právní, ale skutkovou. Znalec se tedy nijak neprotivil zadání znaleckého posudku ani funkci, kterou znalecké dokazování v trestním řízení má, když na podkladě shromážděných dokumentů tuto strukturu rekonstruoval. Obecné soudy se přitom opřely právě o zjištění této struktury soudním znalcem, nikoliv o jeho komentáře nebo hodnocení.
26. Zcela odpovídajícím způsobem byla obecnými soudy vypořádána i otázka nehotové verze znaleckého posudku a komunikace s policejním orgánem před odevzdáním definitivní verze. Stěžovatel správně poukázal na to, že tuto vadu konstatoval i Nejvyšší soud. Ve stěžovatelově náhledu by již to mělo stačit ke zrušení napadených rozhodnutí, nicméně tento náhled zcela opomíjí, že Nejvyšší soud se touto okolností podrobně zabýval, zkoumal, zda byla v tomto ohledu dodržena práva obhajoby, a konstatoval, že ano, neboť jednak byla obhajoba upozorněna na možnost průběžně se ke znaleckému posudku vyjadřovat ještě v přípravném řízení, jednak nikdy nebyla pochybnost o tom, která verze znaleckého posudku je ta jediná autorizovaná, a rovněž v hlavním líčení byl předmětem výslechu znalce především právě proces vzniku znaleckého posudku, který Nejvyšší soud vyhodnotil tak, že po něm nezbyly žádné pochybnosti o procesní použitelnosti předmětného znaleckého posudku (viz bod 58. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Pokud na tuto skutečnost stěžovatel nijak nereaguje, přesvědčivost tohoto závěru Nejvyššího soudu zůstává pro Ústavní soud nezpochybněna.
27. K námitce 2) Ústavní soud rovněž uzavírá, že postrádá ústavněprávní relevanci. Stěžovatel se domáhá toliko přezkoumání skutkových závěrů, které obecné soudy z výpovědi spoluobviněného Č. v kontextu dalších důkazů vyvodily. Žádá tak po Ústavním soudu, aby sám přezkoumal provedené důkazy a na jejich základě ustálený skutkový stav, k čemuž však Ústavní soud povolán není. Dokazování v trestním řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
28. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
29. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
30. Žádnou z těchto vad však rozhodnutí napadená v nynější věci netrpí. I výpověď spolupracujícího obviněného musí být posouzena prizmatem zásady volného hodnocení důkazů, byť včetně velmi pečlivého posouzení věrohodnosti spolupracujícího obviněného [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)]. To v nynější věci obecné soudy učinily. Stěžovatel i v rámci této námitky vytrhuje z kontextu konkrétní dílčí pasáž výpovědi spoluobviněného Č., mezi níž a zjištěným skutkovým stavem spatřuje extrémní rozpor.
31. K tomu Ústavní soud připomíná, že extrémním rozporem není každý subjektivně pociťovaný nesouhlas se způsobem, jakým byl důkaz proveden, resp. co z něj obecný soud vyvodil. Ústavní soud je povolán k nápravě jen těch nejextrémnějších excesů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 721/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 199/58 SbNU 767) či nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Extrémní rozpor je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Extrémní nesoulad může být dán i tehdy, je-li odsouzení v trestním řízení založeno na neuzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které nevylučují, že čin mohla spáchat i jiná osoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)].
32. V nynější věci již jejím prostým porovnáním s rekapitulací obsahu jeho výpovědi (viz bod 15. napadeného rozsudku městského soudu) je zřejmé, že byť se v některých dílčích aspektech mohla jeho výpověď měnit, ve zcela převažujícím rozsahu koresponduje s popisem předmětného skutku tak, jak jej ustálily orgány činné v trestním řízení, a nadto spoluobviněný Č. v hlavním líčení svou vinu plně doznal. Dílčí nepřesnosti v jeho dílčích vyjádřeních v určité procesní fázi včetně částečného nesouhlasu s některými (z hlediska celkového rozsahu trestné činnosti zcela zanedbatelnými) detaily tak ve smyslu shora nastíněné judikatury Ústavního soudu nemohou představovat extrémní rozpor, který by jej oprávnil ke kasačnímu zásahu proti napadeným rozhodnutím.
33. Stěžovateli rovněž nepřísluší jakákoliv argumentace porušením práv spoluobviněného Č., neboť není oprávněn domáhat se nápravy porušení ústavně zaručených základních práv jiných osob než sebe samého, nadto nutnou podmínkou přiznání statusu spolupracujícího obviněného je souhlas obviněného se svým označením jakožto spolupracujícím obviněným - srov. expresis verbis §178a odst. 1 písm. c) trestního řádu. Obviněný, který o tento status usiluje, se tak ústavně přípustným způsobem vědomě sám vzdává práva nepřispívat ke svému obvinění [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3525/16 ze dne 7. 8. 2018 (N 133/90 SbNU 191)]. Jen spoluobviněný Č. by se ostatně před Ústavním soudem mohl domáhat hypotetického porušení svých ústavně zaručených základních práv přiznáním statusu spolupracujícího obviněného, s nímž by nesouhlasil. Ostatně nic takového stěžovatel ani netvrdí, natož prokazuje. Buď, jak buď, označení spoluobviněného Č. jako spolupracujícího obviněného se nedotklo ústavně zaručených základních práv stěžovatele žádným způsobem, který by umožňoval Ústavnímu soudu zakročit.
34. Námitkou 3) stěžovatel toliko opakuje svou obhajobu uplatněnou již v řízeních o odvolání a dovolání, s níž se však vrchní soud i Nejvyšší soud přesvědčivě vypořádaly, na což stěžovatel nyní nijak nereaguje. Vrchní soud i Nejvyšší soud vyšly z nezávislosti trestního řízení na řízení daňovém, odlišného postupu při posuzování účetních dokladů v trestním a daňovém řízení, jakož i toho, že nedoplatek na DPH nemohl vzniknout z obchodů, které byly toliko fiktivní (srov. bod 88. napadeného rozsudku vrchního soudu a bod 64. napadeného usnesení Nejvyššího soudu), přičemž již jen z rekapitulace obsahu odvolání poškozeného se jednoznačně podává, že důvodem pro zastavení řízení byly především procesní důvody (překročení prekluzivní lhůty, nerozhodnutí o daňové povinnosti z doby před zahájením insolvenčního řízení do data přezkumného jednání atd.). Nejen z hlediska formální nezávislosti trestního řízení na řízení daňovém, ale i z hlediska materiálního je tak zřejmé, že jen samotný fakt, že orgány finanční správy neevidují za předmětnými obchodními korporacemi žádné daňové nedoplatky, nutně nevylučuje závěr o tom, že se předmětný skutek stal. Jestliže stěžovatel svou námitku zakládá naopak na tom, že jen absence těchto nedoplatků právě takový závěr vylučuje, pak se mýlí. Nenabídl-li žádnou další argumentaci ohledně příčin zastavení daňových řízení a důvodu, proč by tyto příčiny závěry o spáchání předmětného skutku měly vylučovat, neshledává Ústavní soud v odpovědi, které se stěžovateli na tuto námitku ze strany obecných soudů dostalo, žádné ústavněprávní pochybení.
35. Konečně ani námitka 4) nemohla Ústavní soud přesvědčit. Stěžovatel touto námitkou ani nezpochybňuje skutková zjištění obecných soudů, jako je spíše ignoruje. Obecné soudy ustálily skutková zjištění, podle nichž byl stěžovatel zapojen do předmětného skutku tak, jak bylo popsáno výše. Ústavní soud neshledal na podkladu stěžovatelovy argumentaci žádného důvodu k tomu, aby tato skutková zjištění považoval za výsledek ústavně deficitně provedeného trestního řízení, a tedy je povinen z nich vycházet (viz výše).
36. Obecné soudy přitom stěžovateli nekladly za vinu to, že by vykonával funkci jednatele, ale že této funkce zneužíval k činnosti skupiny obchodních korporací dopouštějících se karuselového podvodu. Vyjádření jeho účasti v rámci popisu skutku na s. 4 napadeného rozsudku městského soudu přitom jednoznačně tyto skutečnosti konkretizuje tak, že stěžovatel za předmětné společnosti potvrzoval doklady spojené s nákupem zboží a komunikoval s finančním úřadem, prováděl platby či je nechal provádět, a to vše činil, ačkoliv věděl, že šlo pouze o fiktivní obchody, a dále sháněl pro předmětné obchodní společnosti osoby na pozici jednatelů jakožto tzv. "bílých koní". Ústavní soud nemá pochybnost o tom, že tento popis skutku odpovídající skutkovým zjištěním obecných soudů, které, jak uvedeno výše, Ústavní soud nemá důvod přezkoumávat, obsahuje dostatečně vyjádřený úmysl stěžovatele. Nekonkrétní námitky stěžovatele v tom smyslu, že mu úmysl nebyl prokázán, jsou ve světle toho nepřezkoumatelné.
37. Nejvyšší soud v bodě 72. srozumitelně vysvětlil, proč zapojení stěžovatele do předmětného skutku nutno kvalifikovat jako spolupachatelství, nikoliv účastenství ve formě pomoci. Ústavní soud nemá důvodu se s tímto právním hodnocením Nejvyššího soudu nespokojit. Představa, že by stěžovatel jako statutární orgán obchodních korporací zapojených do karuselového podvodu úmyslně nenaplňoval ani článek řetězu, z nějž se skládá naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu dle §240 trestního zákoníku, zcela postrádá logiku. Trestněprávní doktrína i praxe dlouhodobě zastávají názor, že přispění všech spolupachatelů nemusí být stejné [srov. např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 330; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. K §23 (citováno dle: ASPI: právní informační systém), bod 4. a judikaturu tam uváděnou], přičemž některý ze spolupachatelů sám nemusí naplnit svým jednáním ani jediný znak objektivní stránky, a přesto o spolupachatelství zásadně půjde, je-li u něj dán společný úmysl (srov. např. ŠČERBA a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 409).
38. V nynějším případě však správně obecné soudy neměly pochyb o tom, že stěžovatelovo jednání vytvářelo přinejmenším článek řetězu, jímž byla naplněna objektivní stránka předmětného trestného činu. Právě provozováním fiktivních obchodů v řetězci společností, neodvádění DPH těmi z nich, kterým tato povinnost vznikla na pomyslném začátku tohoto řetězce, a naopak uplatňování tzv. vratitelného přeplatku těm z nich, které stojí na jeho konci, je naplněn znak "zkrátí". Pro jeho naplnění je přitom jednání všech těchto společností stejně důležité, neboť by bez jejich vzájemné provázanosti ke zkrácení daně dojít nemohlo.
V. Závěr
39. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné takové flagrantní porušení neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu