ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.146.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 146/2021-9888
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2021 o dovolání obviněných 1) M. H. D. , nar. XY v XY, Vietnamská socialistická republika, státní příslušník Vietnamské socialistické republiky, trvale bytem XY, t. č. XY, Vietnamská socialistická republika, 2) A. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Teplice, a 3) T. P. H. nar. XY v XY, Vietnamská socialistická republika, státní příslušník Vietnamské socialistické republiky, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2019, sp. zn. 15 To 82/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 1/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných M. H. D., A. K. a T. P. H. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2018, sp. zn. 4 T 1/2017, byl obviněný M. H. D. (pod bodem I.) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněná A. K. byla týmž rozsudkem Městského soudu v Praze (pod bodem II.) uznána vinnou zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný T. P. H. byl citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze (pod bodem II.) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
2. Za uvedené jednání byl obviněný M. H. D. odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle §67 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb ve výši 250 Kč, tj. v celkové výši 100.000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců. Obviněná A. K. pak byla citovaným rozsudkem soudu prvního stupně odsouzena podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné uložen rovněž trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu s vloženou SIM kartou. Obviněný T. P. H. byl citovaným rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle §67 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb ve výši 250 Kč, tj. v celkové výši 100.000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců.
3. Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obvinění M. H. D., A. K. a T. P. H. předmětné trestné činnosti dopustili společně s dalšími osobami (tj. se spoluobviněnými T. O. P., D. K. V., M. L., D. L., H. N. X.) tím, že:
I. obvinění T. O. P., M. H. D., D. K. V. a M. L.
v odpoledních hodinách dne 10. 12. 2015 kolem 15:40 hod. v XY v nákupní zóně na parkovišti u prodejny ASKO nábytek obviněný M. L. převzal pro již odsouzeného M. D., nar. XY, od obviněného D. K. V. tři sportovní tašky, které obsahovaly 13.569,88 gramu psychoaktivního konopí s obsahem 1.921,885 gramu delta-9-tetrahydrokanabinolu, přičemž toto konopí uložil do vozidla tov. zn. Citroën C8, RZ XY, kterým na místo činu přijel M. D. a který vzápětí po uložení tohoto zboží zaplatil za konopí na tomto místě obviněnému M. H. D. finanční hotovost blíže nezjištěné výše a téhož dne pak byl v 16:04 hodin ve svém automobilu tov. zn. Citroën C8, RZ XY, M. D. kontrolován v XY, před domem čp. XY hlídkou Policie České republiky, kdy v jeho vozidle bylo psychoaktivní konopí shora uvedeného množství zajištěno, přičemž k realizaci tohoto prodeje došlo po vzájemných telefonických a osobních dohodách, kdy prodej organizovala obviněná T. O. P. sama či za součinnosti svého přítele - obviněného M. H. D., přičemž sama konopí objednala u dodavatele - obviněného D. K. V. a této transakci předcházelo také jednání v odpoledních hodinách dne 9. 12. 2015 v XY, na parkovišti ve XY, kdy obviněný M. H. D. ukázal obviněnému M. L. a M. D. vzorek psychoaktivního konopí, který však byl nevyhovující a dále opakované jednání obviněné T. O. P. s obviněným M. L. a M. D. dne 10. 12. 2015 ve 13:08 až 13:20 hod. a 13:42 až 13:44 hod. na parkovišti ve XY, kde se zúčastněné osoby domlouvaly na tom, kdy, na jakém místě a v jakém množství k předání konopí dojde,
přičemž konopí je podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka omamná zařazena v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a rovněž je zařazena do seznamu č. IV Jednotné Úmluvy o omamných látkách, přičemž k zacházení s touto látkou je třeba zvláštního povolení dle ustanovení §4 a ustanovení §8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, kterým obvinění nedisponovali, čehož si byli vědomi,
a delta-9-tetrahydrocanabinol (Δ9-THC) je l átkou psychotropní uvedenou v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a je rovněž zařazena do seznamu č. I Úmluvy o psychotropních látkách, přičemž k zacházení s touto látkou je třeba zvláštního povolení dle ustanovení §4 a ustanovení §8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, kterým obvinění nedisponovali, čehož si byli vědomi,
II. obvinění D. L., A. K., T. P. H., H. N. X.
ve dnech 19. až 20. 1. 2016 si nejprve obviněný T. P. H. vyjednal u obviněného H. N. X. dodávku 17 kg konopí, které tomuto zajistil odděleně trestně stíhaný T. D. T. a pro kterou dne 20. 1. 2016 obviněný T. P. H. vyslal obviněného D. L. a obviněnou A. K. do XY, přičemž na základě informace, že je změna místa předávky, kterou mu telefonicky poskytl H. N. X., tyto nasměroval do XY, kde pak již kolem 16. hod. na obviněné D. L. a A. K. čekali obviněný H. N. X., odděleně trestně stíhaný T. D. T. a další dvě dosud neustanovené osoby asijské národnosti a poté, co T. D. T. v XY, na parkovišti u čerpací stanice Robin Oil, osobně informoval obviněné D. L. a A. K. o způsobu předávky, tito dva obvinění odešli pro vozidlo tov. zn. Škoda Superb, šedé barvy, RZ XY, v němž se nacházelo uvedené konopí a tímto vozem se přemístili zpět na parkoviště u čerpací stanice Robin Oil, kde ostatní shora uvedené osoby včetně obviněného H. N. X. vyčkávali, obviněný D. L. vozidlo tov. zn. Superb zaparkoval mezi vozidlo obviněného H. N. X. a vozidlo tov. zn. XY, stříbrné barvy, RZ XY, kterým na místo činu s obviněnou A. K. přijeli a ihned poté, v 16:49 hod., obviněný D. L. z vozu tov. zn. Superb vystoupil, otevřel jeho zavazadlový prostor, obviněná A. K. otevřela pravé zadní dveře svého vozidla tov. zn. BMW, do něhož obviněný uložil červenomodrobílou tašku a dva černé igelitové pytle, obsahující 17.081 gramu psychoaktivního konopí s obsahem 1.817,91 gramu delta-9-tetrahydrokanabinolu, s nímž pak obvinění D. L. a A. K. vozidlem tov. zn. BMW odjeli z místa činu a s nímž pak také byli kolem 17:00 hod. zajištěni pracovníky hlídky Celního úřadu pro Olomoucký kraj na 236. kilometru dálnice D1 u obce XY,
přičemž konopí je podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka omamná zařazena v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a rovněž je zařazena do seznamu č. IV Jednotné Úmluvy o omamných látkách, přičemž k zacházení s touto látkou je třeba zvláštního povolení dle ustanovení §4 a ustanovení §8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, kterým obvinění nedisponovali, čehož si byli vědomi,
a delta-9-tetrahydrocanabinol (Δ9-THC) je l átkou psychotropní uvedenou v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a je rovněž zařazena do seznamu č. I Úmluvy o psychotropních látkách, přičemž k zacházení s touto látkou je třeba zvláštního povolení dle ustanovení §4 a ustanovení §8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, kterým obvinění nedisponovali, čehož si byli vědomi.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni výše jmenovaní obvinění a v jejich neprospěch též státní zástupce. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tato odvolání projednal, načež svým rozsudkem ze dne 25. 1. 2019, sp. zn. 15 To 82/2018, zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, a to z podnětu odvolání obviněné A. K. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu ve výroku o jí uloženém trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu byla následně obviněná A. K. výše uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, při nezměněném výroku napadeného rozhodnutí nalézacího soudu o vině pod bodem II., odsouzena podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pak byl obviněné uložen rovněž trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu s vloženou SIM kartou. Naproti tomu odvolání obviněných M. H. D. a T. P. H., stejně jako odvolání státního zástupce podané v neprospěch všech výše uvedených obviněných, byla odvolacím soudem podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
II.
Jednotlivá dovolání a vyjádření k nim
5. Obviněný M. H. D. napadl dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce obě rozhodnutí nižších soudů, a to v celém jejich rozsahu. V rámci svého mimořádného opravného prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí dle jeho mínění spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž namítá mimo jiné i porušení svého práva na spravedlivý proces, a to v důsledku existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.
6. Obviněný v rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku předně namítá, že skutková zjištění nalézacího soudu vychází ve značném rozsahu z důkazů, které byly provedeny nebo získány nezákonným způsobem, přičemž námitky obhajoby k procesní nezpůsobilosti důkazů nebyly soudy nižších stupňů řádně vypořádány. Obviněný ve svém dovolání konkrétně namítá, že přepracovaný protokol o sledování osob a věcí ze dne 12. 2. 2018 obsahoval také poznatky ze sledování osob a věcí realizovaného na základě státním zástupcem opožděně povoleného, a tedy i nezákonného sledování. Nalézací soud přitom dle mínění obviněného nikterak neprovedl zpětnou kontrolu tohoto přepracovaného protokolu, přičemž jeho pochybení nebylo odstraněno ani odvolacím soudem, který se dle dovolatele vůbec neseznámil se spisem, neboť v opačném případě by nemohl učinit závěr o zákonnosti tohoto důkazu.
7. Další námitka obviněného směřuje do provedených odposlechů. Nalézací soud podle dovolatele ve svém příkazu k jejich provedení neuvedl, jaké konkrétní skutečnosti mají být pro trestní řízení zjištěny a neřešil, zda lze sledovaného účelu dosáhnout i jinak. Naopak pouze převzal návrh státního zástupce k nařízení odposlechů u velkého množství telefonních stanic, aniž by bylo zřejmé, kdo je jejich uživatelem a zda skutečně některý z uživatelů participuje na trestné činnosti. Soud se rovněž nezabýval ani odůvodněním doby trvání povolených odposlechů. V důsledku těchto pochybení je tak dle obviněného založena nezákonnost předmětného příkazu a tím i vadnost všech dalších důkazů na uvedený příkaz obsahově navazujících. Městský soud v Praze dále dle mínění obviněného neodůvodnil, z jakých konkrétních důvodů došlo k prodloužení doby trvání odposlechů. Závěry o užívání konkrétní telefonní stanice jeho osobou jsou dle jeho názoru pouhou spekulací. Obviněný nadto poukazuje na skutečnost, že protokoly o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu neobsahují všechny zákonné náležitosti podle §88 odst. 6 tr. řádu.
8. Obviněný M. H. D. ve svém dovolání dále hodnotí výpověď spolupracujícího obviněného M. L., přičemž zpochybňuje jeho výpověď ohledně obchodů s rybami v tržnici XY, ohledně jednání s dalšími vietnamskými členy uzavřené organizované skupiny, jakož i způsob, jakým mohli komunikovat, když spolupracující obviněný neumí vietnamsky. Dále považuje za těžko uvěřitelné, že spolupracující obviněný některé vietnamské osoby bez problémů identifikoval, když předtím tvrdil, že je nezná a nemá na ně uložena telefonní čísla. Obviněný dále poukazuje, že družka spolupracujícího obviněného provozovala growshop zaměřený na komponenty pro pěstování konopí. Soud se tedy dle obviněného nezabýval věrohodností spolupracujícího obviněného a vnitřními rozpory v jeho výpovědi, která byla motivována záměrem dosáhnout uložení co nejnižšího trestu, přičemž tyto námitky obhajoby nevypořádal řádně ani odvolací soud.
9. Další z námitek obviněného směřuje do procesního postupu nalézacího soudu, jenž v rámci hlavního líčení provedl důkaz přečtením znaleckého posudku, kterým bylo zkoumáno konopí zajištěné v části trestní věci, která byla vyloučena k samostatnému projednání. Znalecký posudek z jiné trestní věci lze dle obviněného sice číst jako listinný důkaz, avšak pouze pokud nemá pro rozhodnutí ve věci zásadní význam. Pro dovolatele však měl předmětný posudek zásadní význam, ježto se vztahoval k množství obchodovaného konopí a od něho se odvíjejícího velkého rozsahu jakožto znaku kvalifikované skutkové podstaty. Za této situace pak obhajoba neměla možnost uplatnit námitky proti osobě znalce, jeho odbornému zaměření, formulaci otázek položených znalci, ani klást znalci otázky v rámci hlavního líčení. Odvolací soud se přitom touto námitkou vznesenou obviněným v jeho odvolání zabýval zcela nedostatečně a spokojil se s pouhým konstatováním zákonnosti postupu nalézacího soudu. Dle dovolatele přitom dále není ani zřejmé, jaké konopí (zajištěné u podezřelého D.) bylo vůbec zkoumáno, a to s ohledem na špatný popis tašek, v nichž se konopí nacházelo, jakož i rozdíly ve zjištěném obsahu účinné látky v jednotlivých vzorcích.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu, jakožto i jemu předcházející rozhodnutí městského soudu a následně sám rozhodl tak, že se obviněný M. H. D. zprošťuje obžalohy.
11. Rovněž obviněná A. K. napadla dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce obě rozhodnutí nižších soudů, a to v celém jejich rozsahu. V rámci svého mimořádného opravného prostředku uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí dle jejího mínění spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
12. Obviněná v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítá absenci důkazů pro závěr o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, kterým byla shledána vinnou. Dovolatelka byla dle svého tvrzení toliko jakožto řidička vypomáhající svému partnerovi, tedy spoluobviněnému D. L., přítomna při předání drogy. Tato skutečnost ovšem sama o sobě nemůže založit závěr o tom, že věděla, pro co a v jakém množství jede, ani kam a komu má být droga dovezena. Opačné závěry soudů, opřené zejména o výsledky provedeného odposlechu telekomunikačního provozu, jsou dle obviněné v rozporu se zásadou in dubio pro reo .
13. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí městského soudu, a dále nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Obviněný T. P. H. napadl dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce výše citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a to v celém jeho rozsahu. Také tento obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí dle jeho mínění spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
15. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný předně namítá, že v hlavním líčení nebyly provedeny důkazy, které by svědčily o jeho vině a na jejichž základě by byl zjištěn skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Konkrétně pak rozporuje zákonnost provedeného odposlechu telekomunikačního provozu, jelikož příkazy k jeho provedení nesplňují zákonné náležitosti a požadavky podle §88 tr. řádu. Dle obviněného totiž musí být dán nejen důvodný předpoklad existence skutečností významných pro trestní řízení, nýbrž musí být i dostatečně zváženo, zda je nelze zjistit jiným způsobem. Takové úvahy však v příkazech soudu dle mínění obviněného absentují, v důsledku čehož je přesvědčen, že odposlechy pořízené na základě takovýchto vadných příkazů jsou od počátku nezákonné a touto vadou jsou stiženy i další důkazy na ně navazující. Protokoly o provedení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu navíc dle obviněného neobsahují všechny náležitosti uvedené v §88 odst. 6 tr. řádu.
16. Obviněný nadto zpochybňuje i procesní použitelnost znaleckého posudku o rekognici hlasu, jelikož přibraná znalkyně uvedla, že neovládá vietnamský jazyk, tzn. že bez konzultanta nemohla znalecký posudek provést. Poslední z námitek dovolatele směřuje k prokázání jeho zapojení do organizované skupiny, jejímž členem se necítí být, jelikož dle svého tvrzení pouze pomáhal svému synovi, kterým je spoluobviněný D. L., a to prostým tlumočením vietnamštiny.
17. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu a dále odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
18. K podaným dovoláním jednotlivých obviněných zaslala své písemné stanovisko ze dne 18. 10. 2019 státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která ve svém vyjádření uvedla, že všichni obvinění učinili součástí svých dovolání především námitky proti zjištěnému skutkovému stavu, jakož i námitky procesní povahy, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Oba nižší soudy se přitom výhradami obviněných, které v průběhu trestního řízení uplatnili, a jež jsou současně shodné s jejich dovolací argumentací, bezezbytku a správně vypořádaly. Státní zástupkyně současně považuje skutková zjištění soudů za správná a odpovídající provedeným důkazům, přičemž zastává názor, že z jejich rozhodování nelze dovodit ani vadu tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů, kterýžto nedostatek by odůvodňoval přezkum skutkových zjištění Nejvyšším soudem.
19. Ve vztahu k námitce nezákonnosti znaleckého posudku z oboru audioexpertízy vznesené obviněným T. P. H. státní zástupkyně konstatuje, že znalkyně řádně vysvětlila postupy, které při zkoumání použila a vyjádřila se taktéž ke zvoleným znaleckým metodám. Jakožto konzultanta zvolila v souladu s trestním řádem lingvistu zabývajícího se vietnamským jazykem. Dle státní zástupkyně by bylo prakticky nemožné, aby byl k vypracování posudku úkolován pouze znalec ovládající jazyk, v němž se hovor vedl, přičemž tento postup nebyl nikdy soudy zpochybněn.
20. K dovolací námitce obviněného T. P. H., kterou tento brojí proti začlenění do organizované skupiny, státní zástupkyně uvádí, že tato námitka byla soudy obou stupňů rovněž spolehlivě vyřešena, když Městský soud v Praze podrobně ve svém rozsudku uvedl, proč považuje obviněného za člena organizované skupiny, v čem spočívala navenek činnost organizované skupiny a vyjádřil se také k jeho roli a úkolům v organizované skupině.
21. Ke společně uplatněným dovolacím námitkám obviněných T. P. H. a M. H. D. směřujícím do zákonnosti provedeného záznamu a odposlechu telekomunikačního provozu státní zástupkyně uvádí, že těmito námitkami se velmi podrobně zabýval Městský soud v Praze, který v odůvodnění svého rozsudku odkázal na stávající přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Ve vydaných příkazech k záznamu a odposlechu telekomunikačního provozu byly řádně uvedeny vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána při potírání drogové trestné činnosti a bylo uvedeno, že odposlechem telekomunikačního provozu lze získat důležité důkazy pro trestní řízení. V příkazech sice nabylo uvedeno výslovně, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jiným způsobem nebo by jeho dosažení bylo podstatně ztíženo, nicméně tyto okolnosti nepochybně vyplývají z odůvodnění příkazů. V dotčených příkazech byla příslušným soudem řešena otázka povolování příkazů k odposlechům na telefonní čísla neznámých uživatelů, bylo zdůrazněno stadium trestního řízení, ve kterém se příkazy k odposlechům vydávají, obezřetnost, konspirativnost a promyšlenost jednání pachatelů drogových deliktů, jakož i nutnost maximálního utajení policejních orgánů prověřujících drogovou trestnou činnost.
22. K námitkám obviněného M. H. D. proti použitelnosti znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze z trestní věci jednoho z obviněných, která byla vyloučena k samostatnému projednání, státní zástupkyně uvádí, že takovýto postup je možný za situace, kdy je znalecký posudek přečten jakožto listinný důkaz a obviněnému je umožněno, aby se s tímto posudkem seznámil a vyjádřil se k němu, což soud prvního stupně dodržel. Zároveň soud postupoval též v souladu se zásadou o urychleném projednání zejména vazebních trestních věcí, jež je uvedena v §2 odst. 4 tr. řádu. Pořizování nového znaleckého posudku ke zkoumání stejného rostlinného materiálu by přitom v daném případě nemělo ani logické opodstatnění.
23. Státní zástupkyně se následně věnuje námitce obviněného M. H. D. brojící proti nezákonnosti protokolu o sledování osob a věcí ze dne 12. 2. 2018. Ten je výsledkem postupu, v jehož rámci soud prvního stupně, vědom si zjištěných nedostatků jednoho ze sledování, uložil policejnímu orgánu, aby znovu zpracoval protokol o sledování osob a věcí ze dne 10. 12. 2015 a ponechal v něm pouze tu část, která byla realizována na základě řádně vydaných povolení státním zástupcem. Nalézací soud po rozdělení poznatků dle státní zástupkyně při hodnocení skutkových zjištění zcela správně vycházel pouze z těch, které jsou důkazně využitelné. Poslední námitka jmenovaného obviněného, směřující do hodnocení pravdivosti výpovědi spolupracujícího obviněného M. L., se pak dle státní zástupkyně nedá nikterak podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod.
24. Státní zástupkyně se závěrem věnovala námitkám dovolatelky A. K., jež svoje dovolání opřela o tvrzení neexistence subjektivní stránky trestného činu, kterým byla shledána vinnou. Soudy obou stupňů se však dle státní zástupkyně touto námitkou podrobně zabývaly a dospěly správně k závěru, že obviněná věděla, co je předmětem kurýrní cesty, jíž se účastnila. Takové cesty přitom nepodnikali se spoluobviněným D. L. poprvé, o čemž svědčí způsob uskutečnění cesty, změna místa, kde měla být zásilka marihuany v průběhu cesty na Moravu převzata, okolnosti a způsob naložení zásilky a především telefonní komunikace se spoluobviněným T. P. H. v době, kdy došlo k jejich zadržení.
25. Státní zástupkyně tedy v závěru navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání všech třech obviněných v neveřejném zasedání odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.
III.
Přípustnost dovolání
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou jednotlivá dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. řádu, zda byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále zkoumal, zda učiněná podání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
27. Po prostudování podaných dovolání Nejvyšší soud shledal, že obvinění všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, pročež předmětná dovolání vyhodnotil jako přípustná a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jejich věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
28. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
29. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jenž shodně učinili součástí svých dovolání všichni tři obvinění, Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
30. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, tedy neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
31. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl obviněnému přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
32. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
33. Nejvyšší soud tak v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda jednotlivá dovolání obviněných splňují kritéria jimi uplatněných či jiných dovolacích důvodů. Po prostudování předmětného spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že námitky obviněných uplatněným, ale ani žádným jiným v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu taxativně uvedeným dovolacím důvodům, neodpovídají. Současně Nejvyšší soud již na tomto místě pouze stručně předesílá, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal takové pochybení, které by zasahovalo do práva obviněných na spravedlivý proces, a ve věci nebyl dán ani důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů, jak se toho obvinění v podaných dovoláních domáhají.
34. Obviněná A. K. ve svém dovolání prostřednictvím svých námitek usiluje výlučně o zpochybnění skutkových závěrů stran okolností rozhodných pro posouzení naplnění existence subjektivní stránky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněná za tímto účelem namítá především nedostatečnost dokazování ve vztahu k jejímu zapojení do dotčené trestné činnosti, ježto provedené důkazy dle jejího tvrzení nevyvrací možnost, že jako zamilovaná dívka pouze doprovázela svého partnera na cestě, aniž by si byla vědoma jakýchkoli podrobností ohledně účelu cesty, okolností převzetí drogy či jejího množství. Takovéto námitky ryze skutkové povahy jsou však v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem zcela irelevantní. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná.
35. V kontextu námitek obviněné, jimiž tato brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, Nejvyšší soud konstatuje, že Městský soud v Praze v předmětné věci postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. řádu, tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá z dalších skutečností popsaných na straně 60. až 70. jeho odůvodnění, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, přičemž o jeho správnosti nevyvstávají žádné důvodné pochybnosti. Následně i odvolací soud (především v bodě 34. odůvodnění svého rozhodnutí) opětovně přesvědčivě a logicky vyložil, z jakých konkrétních důvodů ani on neuvěřil verzi prezentované obviněnou o tom, že se jakožto partnerka spoluobviněného D. L. u trestné činnosti vyskytla toliko náhodou, když se tomuto snažila vypomoci tím, že jej inkriminovaného dne svezla autem bez jakékoli znalosti účelu cesty. Dle zjištění nalézacího soudu, s nimiž se plně ztotožnil i soud odvolací, naopak obviněná A. K. komunikovala a domlouvala se přímo se spoluobviněným T. P. H. (otcem jejího partnera), jenž telefonicky organizoval předávku drogy a oba spoluobviněné úkoloval. Z provedených odposlechů telekomunikačního provozu a zkoumáním zajištěných mobilních telefonů bylo zjištěno, že se obviněná neúčastnila cesty za účelem přebrání a přepravy drogy poprvé, načež konspirativním způsobem informovala obviněného T. P. H. o zmaření účelu cesty poté, co byli s jejím partnerem na zpáteční cestě z XY zastaveni pracovníky hlídky Celního úřadu. Z výsledků sledování je pak zřejmé, že se obviněná nacházela přímo u samotného předání drogy, přičemž minimálně v důsledku této skutečnosti byla seznámena i s množstvím předávané látky.
36. Obviněná přitom fakticky nenamítá, že by ze skutkových zjištění nalézacího soudu nebylo možné dovodit závěry o existenci okolností rozhodných pro naplnění subjektivní stránky předmětné trestné činnosti, nýbrž se primárně domáhá změny či doplnění skutkových zjištění ve svůj prospěch. Poté až sekundárně, na podkladě takto dosažené změny skutkových zjištění, požaduje, aby byla pro svou nevědomou a náhodnou účast na jednání spoluobviněných zproštěna obžaloby. Uvedené námitky, jejichž pravá podstata směřuje do hodnocení provedených důkazů a z něj učiněných skutkových zjištění, nemohly s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod obviněnou uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně upravený v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněná navíc uplatňovala identické námitky v rámci své obhajoby prakticky již od počátku trestního stíhání, přičemž tyto byly především odvolacím soudem ve výše uvedeném bodě odůvodnění jeho rozhodnutí řádně vypořádány.
37. Nejvyšší soud s ohledem na rozsah dokazování provedeného nalézacím soudem nepřisvědčil ani námitce obviněné A. K., že v nyní posuzované věci došlo k porušení zásady in dubio pro reo , když taktéž tuto svoji argumentaci spojuje s výše uvedenou námitkou směřovanou proti skutkovému stavu, který dle jejího tvrzení nebyl stran její znalosti účelu cesty, a tedy i vědomého zapojení do trestné činnosti spoluobviněných, zjištěn dostatečně. Za daného stavu lze v souladu s výše uvedeným konstatovat, že oba nižší soudy posuzovaly věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodily shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny. V projednávané věci se tak nejedná o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování.
38. Taktéž obviněný M. H. D. své námitky formálně podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž v rámci zvolené dovolací argumentace nikterak nerozporoval hmotně právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, nýbrž brojil pouze proti zjištěnému skutkovému stavu, a to v důsledku tvrzeného chybného hodnocení údajně nevěrohodné výpovědi spolupracujícího obviněného M. L. a nezákonnosti klíčových usvědčujících důkazů. Obviněný tedy tyto své výhrady znovu zaměřil toliko proti provedeným důkazům, které jej z trestné činnosti usvědčily, respektive proti závěrům, které městský soud z těchto důkazů vyvodil, a svými námitkami pouze negoval skutková zjištění nalézacího soudu, která potvrdil i soud odvolací, aby cestou dovolacího řízení dosáhl pro něho příznivějšího rozhodnutí. Takový postup však s odkazem na jím zvolený ani žádný jiný zákonem vymezený důvod dovolání nemohl být úspěšný. Nejvyšší soud v souladu s výše uvedeným opětovně připomíná, že dovolání je ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Obviněný navíc uplatnil tyto námitky již ve svém odvolání, přičemž tyto byly vrchním soudem řádně vypořádány.
39. Důvodnost nelze v první řadě přiznat námitce, jíž obviněný M. H. D. rozporuje hodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného M. L., jehož označuje za nevěrohodného. Jednotlivé výpovědi spolupracujícího obviněného byly totiž podrobeny procesu hodnocení důkazů nalézacím soudem v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů jako jakýkoliv jiný důkazní prostředek v souladu §2 odst. 6 tr. řádu. Městský soud se podrobně úlohou tohoto spolupracujícího obviněného zabýval, když rekapituloval všechny jeho výpovědi z přípravného řízení i hlavního líčení, které podrobil kritickému zhodnocení, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti. Své myšlenkové procesy při hodnocení důkazů nalézací soud rovněž náležitým způsobem odůvodnil, přičemž zde nejsou patrny jakékoliv rozpory, jež by mimo jiné odporovaly principům logiky apod. Nalézací soud shledal, že obsah jednotlivých výpovědí spolupracujícího obviněného M. L. koresponduje se zjištěními učiněnými na základě řady dalších důkazů (zejména výsledků provedených odposlechů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí). Identické závěry ohledně věrohodnosti výpovědi jmenovaného spoluobviněného poté učinil též soud odvolací, jenž v bodě 24. odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že se plně ztotožňuje s hodnocením důkazů provedeným městským soudem a nemá připomínky ke způsobu, jakým městský soud dospěl ke skutkovým závěrům. Ačkoli má obviněný za to, že jeho odvolací námitky nebyly Vrchním soudem v Praze dostatečně a řádným způsobem vypořádány, Nejvyšší soud se s tímto názorem neztotožňuje, a to s ohledem na charakter námitek obviněného, jenž se pouze pomocí řady nepřímých tvrzení a spekulací pokoušel znevěrohodnit osobu spolupracujícího obviněného L. V této souvislosti je přitom na místě poukázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). V této souvislosti lze odkázat též na obdobně koncipovanou aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
40. Ani ve svém dovolání přitom obviněný M. H. D. přímo nevyvrací žádnou z relevantních částí výpovědi spolupracujícího obviněného M. L., nýbrž opětovně vyjadřuje své pochybnosti o jeho důvěryhodnosti a jím tvrzené skutečnosti považuje za nedostatečně prokázané. Přitom předkládá mimo jiné i tvrzení, jež nemají s předmětnou trestnou činností ničeho společného, a těmito se v obecné rovině snaží znevěrohodnit jeho osobu (např. tvrzení ohledně provozování tzv. growshopu specializovaného na potřeby pěstitelů konopí partnerkou spolupracujícího obviněného apod.). Nejvyšší soud přitom nemohl shledat žádného důvodu ke kasačnímu zásahu toliko v důsledku obecných tvrzení dovolatele, dle kterého se zdá výpověď spolupracujícího obviněného „až pohádková“, o některých skutečnostech pouze uvádí, že jsou „k zamyšlení“, k dalším skutečnostem uvádí, že „je otázkou“, proč tomu tak mělo být, jiné označuje za „zvláštní“ a „těžko uvěřitelné“ (např. vyjádření dovolatele učiněné ve snaze zpochybnit jak tvrzení spolupracujícího obviněného L. o tom, že na tržnici XY obchodoval s rybami, tak skutečnost, proč by mu měli členové vietnamské komunity důvěřovat), přičemž na základě svých obecných a vágních úvah závěrem dovozuje existenci vnitřních rozporů ve výpovědi spolupracujícího obviněného. Prostřednictvím těchto námitek se přitom obviněný M. H. D. pouze opětovně domáhá odlišného hodnocení tohoto klíčového důkazu, který výpověď spolupracujícího obviněného představuje. Nejvyšší soud ovšem na podkladě předloženého spisového materiálu nemohl učinit závěr o tom, že by hodnotící úvahy nalézacího soudu stran věrohodnosti výpovědi spolupracujícího obviněného M. L. byly svévolné, rozporuplné, nelogické, nepřezkoumatelné a odporující základním principům hodnocení důkazů.
41. S ohledem na námitku procesní nepoužitelnosti protokolu o sledování osob a věcí ze dne 12. 2. 2018, jenž měl dle obviněného M. H. D. obsahovat rovněž poznatky ze sledování osob a věcí provedeného na základě nezákonného povolení ze dne 11. 12. 2015, Nejvyšší soud v prvé řadě poukazuje na skutečnost, že otázkou zákonnosti provedených sledování a použitelnosti z nich vzešlých protokolů se velmi podrobně zabýval jak nalézací soud, tak odvolací soud. Zjištěné dílčí pochybení orgánů činných v trestním řízení přitom bylo v nyní projednávaném případě zhojeno již nalézacím soudem, a to nařízením vypracování nového protokolu, v němž byly na základě pokynu soudu prvního stupně zohledněny pouze poznatky z řádně provedených sledování osob a věcí, tedy ze sledování osoby spoluobviněné T. O. P. a objektu areálu na adrese XY, jakožto i osob, které s obviněnou přišly do styku, či vcházely a vycházely ze sledovaného objektu, a to až do jejich ustanovení. Shodně se závěry odvolacího soudu učiněnými v bodě 25. odůvodnění jeho rozhodnutí přitom Nejvyšší soud neshledal, že by přepracovaný protokol ze dne 12. 2. 2018 obsahoval skutečnosti získané výlučně na základě nezákonného sledování osob a věcí (tedy ze sledování motorových vozidel, ve vztahu k němuž nebyl dodržen postup dle §158d odst. 5 tr. řádu, konkrétně zákonná čtyřicetiosmihodinová lhůta pro dodatečné vydání povolení ke sledování státním zástupcem). Naopak veškeré v tomto nově zpracovaném protokolu obsažené poznatky mají návaznost na zbylá dvě sledování osob a věcí, která byla provedena zcela zákonným způsobem, pročež je na místě konstatovat, že nalézací soud v tomto směru postupoval naprosto přiléhavě, veden snahou o dodržení zásad spravedlivého procesu. V nyní přezkoumávaném případě je přitom nutno poukázat na skutečnost, že navzdory tomu, že argumentace obviněného M. H. D. byla soudy nižších stupňů opakovaně odmítnuta, ten se ve svém dovolání opětovně spokojil pouze s obecným konstatováním „zcela zřejmé“ nezákonnosti provedeného důkazu, aniž by poukázal na konkrétní skutečnosti, jež měly být nalézacím soudem při rozhodování o otázce viny zohledněny, a to navzdory svému původu v procesně nepoužitelném úkonu (tj. ve sledování osob a věcí provedeného dne 10. 12. 2015, ke kterému však policejní orgán obdržel dodatečné povolení státního zástupce až dne 14. 12. 2015). Danou procesní námitku obviněného tak Nejvyšší soud shledal neopodstatněnou, v důsledku čehož je na místě konstatovat, že postupem nalézacího soudu nedošlo k zásahu do ústavních práv obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces.
42. K další námitce obviněného M. H. D., jíž tento brojí (stejně jako obviněný T. P. H.) proti provedenému odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, Nejvyšší soud úvodem podotýká, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu jakožto zajišťovací institut je za podmínek vymezených v §88 tr. řádu dovoleným zásahem do tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením, které je zaručeno čl. 13 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 tr. řádu lze pouze tehdy, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Podle ustanovení §88 odst. 2 tr. řádu odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařizuje předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce obligatorně v písemné podobě. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i příslušný návrh státního zástupce k jeho vydání, přitom musí obsahovat uživatelskou adresu či zařízení, osobu uživatele, dobu, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn a která nesmí být delší než čtyři měsíce, dále konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu (včetně doby jeho trvání) odůvodňují, účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i odůvodnění, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené.
43. K požadavkům kladeným na odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu či povolení ke sledování osob a věcí, potažmo k hodnocení zákonnosti těchto úkonů a důkazů získaných na jejich základě, je namístě připomenout i některá související doktrinální východiska. Kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k vyloučení důkazu. Trestní řád sice pro některé důkazy vyžaduje zvláštní podmínky jejich opatření a provedení, nicméně v případě jejich nesplnění zpravidla výslovně nestanoví jako důsledek neplatnost, neúčinnost apod. daného důkazu. Činí tak pouze tehdy, když by provedení důkazu způsobilo státu nebo osobě, proti níž se řízení vede, vážnou škodu nebo ohrozilo jiné státem uznané zájmy, přičemž takové důkazy jsou v trestním řízení nepřípustné. Doktrína pak konkrétně ve vztahu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i ke sledování osob a věcí konstatuje, že případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo povolení ke sledování osob a věcí, které dostatečně podrobně neobsahuje všechny požadavky uvedené v §88 odst. 1, 2 tr. řádu, nemusí bez dalšího založit nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených na jejich podkladě, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro jejich vydání [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až 179h) . Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, str. 804, 877, 878, 1196].
44. Se zřetelem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že obviněnými M. H. D. a T. P. H. shodně rozporované příkazy soudců k nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, resp. k prodloužení jeho trvání, byly navzdory případným formálním nedostatkům jejich odůvodnění vydány v mezích zákona a jejich odůvodnění jsou dostatečná, neboť z formálně-materiálního hlediska splňují všechny náležitosti vymezené v §88 tr. řádu. Kromě závěru o tom, že jsou splněny zákonné podmínky uvedené v §88 odst. 1 tr. řádu, neboť v době jeho vydání bylo v dané věci vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu, k jehož stíhání Českou republiku zavazují vyhlášené mezinárodní smlouvy, jsou v dotčeném příkazu uvedeny také skutečnosti, z nichž plyne důvodnost návrhu a účel odposlechů, a to v souvislosti s obsahem spisového materiálu. Tyto dokumenty pak obsahují ještě podrobnější popis zjištěných skutkových okolností prověřované trestné činnosti materiálně odůvodňující nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i pasáže, které ve smyslu testu účinnosti trojí kontroly (policejní orgán – státní zástupce – soud) formálně i věcně doplňují odůvodnění jednotlivých náležitostí příkazu vydaného soudem. Tento závěr je přitom v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí tohoto soudu sp. zn. 5 Tdo 829/2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014, sp. zn. 4 Pzo 10/2015), jakož i související judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz rozhodnutí tohoto soudu ve věcech Bašić proti Chorvatsku, Dragojević proti Chorvatsku), podle níž nedostatečné odůvodnění příkazů k odposlechům nemá dopad na přípustnost takto získaných důkazů v trestním řízení.
45. V daném případě je zapotřebí přihlédnout k povaze vyšetřované trestné činnosti, jež je zřejmá jak ze samotných odůvodnění příkazů soudců k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a návrhů, na jejichž základě byly tyto vydány, tak i z příslušného spisového materiálu, přičemž si nelze reálně představit, že by bylo možné zjišťovat skutečnosti důležité pro trestní řízení prostřednictvím úkonů jiných či méně invazivně zasahujících do základních práv podezřelých. Z poznatků získaných do daného okamžiku je především zřejmé, že v dané věci bylo dáno důvodné podezření kontinuálního páchání sofistikované a vysoce závažné trestné činnosti, jejíž pachatelé jednali konspirativně se snahou o maximální možné utajení v uzavřené komunitě, o čemž svědčí především jejich obezřetný a promyšlený postup směřující k tomu, aby jejich protiprávní jednání nebylo odhalitelné. Absenci explicitního odůvodnění nezbytnosti nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na nejdelší možnou dobu, stejně jako ostatní náležitosti, které absentují v odůvodnění soudního příkazu (nicméně se nacházejí v návrzích k jejich nařízení či přímo ve spisovém materiálu, které byly podkladem pro jeho vydání), lze sice označit za formální nedostatek odůvodnění posuzovaného příkazu, nicméně ve smyslu shora rozvedených doktrinálních a judikaturních východisek zdůrazňujících formálně-materiální přístup je nutno konstatovat, že určujícím je fakt, že okolnosti daného případu popsané v příkazu jednoznačně odůvodňují maximální dobu trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to především vzhledem k rozsahu a charakteru prověřované trestné činnosti.
46. K naplnění náležitostí protokolů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Nejvyšší soud konstatuje, že v daných protokolech skutečně absentují údaje o obsahu, čase jednotlivých hovorů, číslech, osobách uživatelů účastnických stanic a označení toho, která z účastnických stanic je volající a která volaná. Přílohy těchto protokolů nicméně tvoří uzavřené nepřepisovatelné nosiče DVD-R s uvedením názvu akce, jejichž obsahem jsou vybrané záznamy telekomunikačního provozu pořízené v konkrétní uvedené akci v původním rozsahu, které mají být užity jako důkaz, obsahující údaje o čase jednotlivých hovorů, číslech, osobách uživatelů účastnických stanic a označení toho, která z účastnických stanic je volající a která volaná. Úřední záznamy o obsahu předmětných nosičů, které jsou v procesním spise obsaženy bezprostředně v návaznosti na samotné protokoly, tedy veškeré výše uvedené údaje obsahují, a to včetně obsahu jednotlivých SMS zpráv a hovorů. Jako formální pochybení lze tak označit pouze to, že obsah nosičů DVD-R se záznamy telekomunikačního provozu není uveden přímo v protokolech jako takových, ale jsou zde toliko uvedeny informace o skutečnosti, že obsahem nosičů jsou vybrané záznamy telekomunikačního provozu. Ty jsou pak uvedeny v úředním záznamu o obsahu nosičů, které tvoří přílohu k předmětným protokolům k záznamům telekomunikačního provozu. Tato skutečnost však podle Nejvyššího soudu není nikterak způsobilá založit absolutní neplatnost tohoto důkazu v důsledku absence zákonných náležitostí, když se jedná pouze o nepodstatnou formální vadu, v jejímž důsledku nebyla porušena práva obviněných a požadavky zákona byly materiálně naplněny. Zákonností odposlechů a jejich procesní použitelností se přitom zabýval již soud prvního stupně, který neshledal námitky obviněných důvodnými. S těmito závěry, které shledal za zcela výstižné a dostačující, se následně ztotožnil i soud odvolací, který rovněž dovodil, že jde o akty, které lze považovat za zákonné.
47. Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal ani porušení práva obviněného M. H. D. na spravedlivý proces v důsledku postupu nalézacího soudu, který v rámci hlavního líčení přistoupil k přečtení znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví chemie ze dne 6. 1. 2016, který byl zpracován v trestní věci odsouzeného M. D., který byl pro identické jednání stíhán odděleně. V této souvislosti je důležité primárně zdůraznit fakt, že ačkoli se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry obsaženými v obviněným odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 3 Tdo 772/2010, dle kterého je takový postup možný jen ohledně znaleckého posudku, který nemá pro rozhodnutí soudu stěžejní význam, nejsou tyto závěry v důsledku značně rozdílné důkazní situace bezezbytku aplikovatelné na nyní řešený případ. V nyní posuzované věci totiž byla znaleckým zkoumáním řešena relativně jednoduchá otázka spočívající v prostém zvážení rostlinného materiálu a aplikace konkrétních doporučených postupů za účelem zjištění exaktního výsledku určujícího obsah účinné látky v konopí. Výsledek znaleckého zkoumání byl pak zohledněn jakožto jedna ze skutečností důležitých pro zvážení naplnění kvalifikačního znaku spočívajícího v rozsahu spáchané trestné činnosti (přičemž samotné množství konopí a účinné látky byly dostatečně podloženy také dalšími důkazy, a to zejména odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie zpracovaného Policií ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odborem kriminalistické techniky a expertiz ze dne 11. 12. 2015 a jeho doplňku ze dne 15. 12. 2015, kterýmžto byl zkoumání podroben obsah vzorku odebraného z jedné ze tří zajištěných tašek konopí, a dále výpovědí spoluobviněného M. L.). Za situace, kdy ani žádný z obviněných před nalézacím soudem nebrojil proti přečtení výše uvedeného znaleckého posudku coby listinného důkazu, ani neučinil návrh na provedení nového znaleckého posudku, nelze postup soudu považovat za odporující výše uvedené judikatuře, v níž výsledek znaleckého zkoumání z oblasti grafologie sloužil jakožto stěžejní důkaz pro závěr o vině obviněné.
48. Nejvyšší soud k tomuto doplňuje, že soud prvního stupně postupoval v souladu s trestním řádem a respektoval všechna zákonná práva obviněných, když znalecký posudek, jehož závěr měl sloužit k potvrzení skutečností zjištěných na základě dalších důkazů, v hlavním líčení provedl jako listinný důkaz a umožnil obviněnému, aby se s ním seznámil, a podle §214 tr. řádu se k němu vyjádřil. Své rozhodnutí o vině tak nezaložil na nepřípustném důkazu z hlediska zachování rovnosti stran při jeho provádění. S námitkou proti přečtení znaleckého posudku vypracovaného v rámci jiné trestní věci, jíž obviněný uplatnil až v rámci podaného odvolání, se přitom řádným způsobem vypořádal soud druhého stupně v bodě 30. odůvodnění svého rozhodnutí, jímž odvolání obviněného M. H. D. jako nedůvodné zamítl. Také odvolací soud konstatoval, že s postupem nalézacího soudu je třeba plně souhlasit, jelikož byl tento aprobován mimo jiné i Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1613/2016, a to za předpokladu, že je znalecký posudek proveden jako listinný důkaz v souladu s §213 odst. 1 nebo 2 tr. řádu a obviněnému je umožněno, aby se s ním seznámil a vyjádřil se k němu podle §214 tr. řádu. Taktéž z obsahu samotného znaleckého posudku nebyly v nyní posuzované věci zjištěny žádné důvodné pochybnosti o jeho správnosti z hlediska průkaznosti jím zkoumaného materiálu, kterak se snaží obviněný dovodit jeho srovnáním s odborným vyjádřením (kteréžto ovšem zkoumalo vzorek z jiné z celkem tří zajištěných tašek s konopím), či poukazem na ne zcela identické popisy zajištěných tašek konopí (jež se ovšem lišily pouze s ohledem na podrobnost popisu ve vztahu k dominantní barvě a doplňkům).
49. Rovněž obviněný T. P. H. své námitky formálně podřadil pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž v rámci zvolené dovolací argumentace ani tento dovolatel nenapadl hmotně právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, nýbrž rozporuje zákonnost příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a protokolů k těmto důkazům se vážících (k tomu viz výše vypořádání identické námitky obviněného M. H. D.), dále zpochybňuje procesní použitelnost znaleckého posudku z oboru audioexpertíza, kterým byl ztotožněn jakožto jeden z mluvčích v rámci realizovaných odposlechů, a zároveň zcela popírá své zapojení do organizované skupiny. Nejvyšší soud přitom odkazuje na shora uvedené a opakuje, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu, ale ani žádného z dalších zákonných dovolacích důvodů již nelze relevantně namítat skutková pochybení, neboť pro Nejvyšší soud je skutkový stav zjištěný v rámci nalézacího, popř. doplněný v rámci odvolacího řízení již daný. Obviněný sice de facto svojí argumentací, směřující proti provedených důkazům a skutkovým závěrům z nich učiněných, implicitně namítá porušení práva na spravedlivý proces, avšak z jeho námitek nebylo možné dovodit zásadní exces, který by odůvodnil výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších instancí. Veškeré vznesené výhrady jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu pouhou polemikou se skutkovými závěry a procesním postupem soudů prvního a druhého stupně, se kterými se obviněný neztotožnil.
50. Obviněný T. P. H. ve svém dovolání předkládá ničím nepodloženou vlastní verzi o průběhu skutkového děje, z níž následně dovozuje, že nebyl naplněn kvalifikační znak spočívající ve spáchání činu coby členem organizované skupiny, a to s ohledem na skutečnost, že jeho jednání spočívalo v prostém tlumočení komunikace do vietnamštiny na žádost jeho syna (spoluobviněného D. L.). Toto tvrzení je ovšem v přímém rozporu s četnými zjištěními nalézacího soudu, učiněnými především na základě provedených odposlechů telekomunikačního provozu. Z těchto je totiž zcela zjevné, že obviněný T. P. H. v žádném případě toliko pasivně nepřekládá jménem svého syna jeho komunikaci, nýbrž sám aktivně vyjednává a organizuje předávku drog v konkrétním množství, přičemž má komplexní znalost o celé operaci (spoluobviněné D. L. a A. K. úkoluje tak, že se po domluvené změně místa uskuteční předávka drog „tam kde posledně“) a v jednání s dodavateli vystupuje jakožto vůdčí postava, nikoli jako prostředník. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že výše uvedení spoluobvinění právě obviněnému T. P. H. oznámili konspirativním způsobem neúspěch své cesty poté, co byli zastaveni hlídkou celního úřadu, načež obviněný T. P. H. telefonicky kontaktoval osoby zapojené do prodeje drog, s nimiž okolnosti selhání celé akce dále řešil. Pokud tedy nově bez zohlednění či rozporování výše uvedených skutečností ve svém dovolání obviněný uvedl pouze to, že bez jakéhokoli zapojení a znalosti věci tlumočil komunikaci svého syna, jedná se zcela zjevně o tvrzení účelové, které nemá žádnou oporu v provedených důkazech, naopak bylo těmito spolehlivě vyvráceno.
51. Také další námitku obviněného T. P. H., směřující proti znaleckému posudku z oboru audioexpertíza, kterým byla provedena rekognice jeho hlasu, považuje Nejvyšší soud za neopodstatněnou, přičemž podotýká, že se touto ve svém rozhodnutí řádně zabývaly také oba soudy nižších stupňů, přičemž Nejvyšší soud se s těmito plně ztotožňuje a pro stručnost odkazuje především na bod 26. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. K faktickému tvrzení obviněného, že by znalecké zkoumání z oboru audioexpertíza mělo být vždy provedeno osobou ovládající řeč, jíž mluví ztotožňovaná osoba, lze konstatovat, že s ohledem na účel dotčeného institutu je takovýto požadavek zcela absurdní, přičemž jej nelze ani vzdáleně vyvodit ze žádného ze zákonných ustanovení ani požadavků stanovených judikaturou. Zároveň by pak za těchto podmínek bylo prakticky nemožné zajistit pro účely trestního řízení, v němž obvinění hovoří málo užívanými jazyky či specifickými dialekty, součinnost znalců z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopická expertíza, znalých takovýchto jazyků. Naopak je přibrání konzultanta znalkyní, jak již bylo konstatováno i soudy nižších stupňů, třeba označit za postup, jenž byl aprobován pro účely trestního řízení také Nejvyšším soudem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1153/2013). Znalkyně PhDr. Marie Svobodová přitom v hlavním líčení popsala, jakým způsobem v rámci fonoskopické expertízy za použití sluchové a instrumentální metody identifikovala jednotlivé obviněné, přičemž poukázala na skutečnost, že v rámci této expertízy nezkoumá samotný obsah řeči, nýbrž analyzuje jednotlivé parametry řeči, např. barvu hlasu, kvalitu hlasu, polohu, artikulaci jednotlivých hlásek, samohlásek, konzoltů, souhlásek, jejich vzájemnou koartikulaci, jak mluvčí spojuje, jaký má způsob frázování řeči, tzn. kterak mluvčí dýchá, člení text apod. V návaznosti na obecně formulovanou námitku obviněného, který ani nerozporuje užití konzultanta znalkyní, nýbrž pouze rozporuje její odbornost v důsledku její neznalosti vietnamského jazyka, tak nezbývá než konstatovat, že není nikterak zřejmé, proč by důsledkem této skutečnosti měla být (a to i přes součinnost konzultanta, jakož i s přihlédnutím k užitým metodám a účelu znaleckého zkoumání, jež nikterak nesouvisí s obsahem řeči, ale jeho formou) absolutní nezpůsobilost znalce a tedy i procesní nepoužitelnost daného znaleckého posudku.
V. Závěr
52. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že jednotliví obvinění svými námitkami uplatněnými v jimi podaných dovoláních převážně opakují svoji obhajobu užitou již dříve před oběma soudy nižších stupňů a na základě toho se mimo jiné domáhají přehodnocení provedených důkazů, revize skutkových zjištění a vyloučení podstatné části klíčových důkazů. Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, a to při plném respektování práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). V nyní přezkoumávané věci přitom nebylo ani shledáno, že by v rámci provedeného řízení došlo k porušení práva obviněných na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění jimi napadeného rozsudku vrchního soudu. Naopak, odvolací soud se se zásadními námitkami obviněných, stejně jako s hlavními procesními i hmotněprávními aspekty dané věci řádně vypořádal.
53. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněných považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat mimo jiné i na právní názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud však v nyní přezkoumávané věci neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, které v nyní posuzovaném případě rozhodně nebylo porušeno. (K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
54. Za daného stavu je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny jednotlivých obviněných mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, a dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. K tomu lze jen doplnit, že obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15).
55. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněných M. H. D., A. K. a T. P. H. nebyly zjištěny zákonné podmínky pro jeho kasační zásah, když dovolací argumentace obviněných neodpovídala jimi uplatněnému – ale ani žádnému jinému zákonnému – dovolacímu důvodu. Jelikož pak v rámci přezkumu nebyla zjištěna ani žádná pochybení na straně orgánů činných v trestním řízení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání všech tří obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není , s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 3. 2021
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu