ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.1478.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 1478/2019-3016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovolání obviněného D. D. , narozeného XY v XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2019, č. j. 3 To 124/2019-2717, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 63/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný D. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 2. 2019, č. j. 2 T 63/2018-1274, uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se přitom obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil následovně:
od přesně nezjištěné doby od dubna 2017 do 4. 9. 2017 v místě svého trvalého bydliště v obci XY, okr. Prostějov, na přilehlém pozemku u rodinného domu č. p. XY, v rozporu s ustanoveními §4, §8 a §24 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, za účelem následného zpracování do toxikomansky využitelné podoby v několika stádiích růstu pěstoval nejméně 17 kusů rostlin konopí o velikosti od 60 do 230 cm, které byly částečně zbaveny vrcholíků, přičemž nejméně 27 kusů rostlin konopí bylo již vypěstováno a nacházelo se v půdních prostorách uvedeného domu ve stádiu sušení, když ze všech těchto rostlin po příslušném procesu – kompletním vysušením, odstraněním toxikologicky nevýznamných stonků a semen a zpracování do podoby toxikomansky využitelné drtě složené z usušeného květenství a horních lístků konopí, způsobilé ke spotřebě jako tzv. marihuanu, získal či mohl získat 331,5 g sušené rostlinné hmoty, obsahující 2,25 g zakázaného množství účinné látky delta-9-tetra hydrokanabinolu (THC),
přičemž konopí je podle seznamu IV Jednotné Úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb.) omamnou látkou uvedenou v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě zákonného zmocnění uvedeného v §44c odst. 1 zákona č. 167/1998, o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a jeho účinná látka delta-9-tetrahydrokanabinol je jako psychotropní látka zařazena do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách a uvedena jako psychotropní látka v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě zákonného zmocnění uvedeného v §44c odst. 1 zákona č. 167/1998, o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž tak učinil s vědomím, že se o takové látky jedná.
2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně obviněnému uložil podle §283 odst. 1, §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výši 22 500 Kč, kdy podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ nevykonání tohoto trestu ve stanovené lhůtě stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 90 dnů. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku dále obviněnému uložil i trest propadnutí věci, konkrétně 192,60 g rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii, vč. stonků a kořenů, a 132,70 g rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii, vč. stonků a semen, vše uloženo ve dvou papírových pytlích. Konečně v souladu s §70 odst. 6 tr. zákoníku soud prvního stupně rozhodl, že propadlé věci připadají státu.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které však Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněný ve svém dovolání předně namítá, že rozsudek soudu prvního stupně je – soudě dle jeho odůvodnění – tendenčně, neobjektivně a nezákonně zaměřen vůči jeho osobě. Současně obviněný tvrdí zásah do svých ústavně zaručených základních práv a svobod, především práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jakož i porušení principu presumpce neviny, jež spatřuje v tom, že jeho obhajoba, podle které konopí pěstoval k vědeckým, léčebným a výzkumným účelům nebyla řádně vyvrácena, resp. k jejímu prokázání navrhoval provést výslech jím uvedených svědků, čemuž však soud prvního stupně nevyhověl. Podle obviněného přitom soud prvního stupně nemohl nijak predikovat, jaký bude obsah výpovědí jednotlivých svědků.
6. Dále obviněný tvrdí, že konopí, které bylo zajištěno, představovalo léčebné konopí, sám jej pěstoval a hlídal, aby mělo jen velmi nízký obsah THC (k čemuž dodává, že konopí s obsahem THC ve výši 0,68 % ani nemůže mít halucinogenní účinky) a bylo tedy určeno pouze k výše uvedeným účelům. To měli potvrdit i jednotliví svědci, kteří konopí od obviněného dostávali vzhledem ke svým zdravotním problémům jako léčebné konopí. Ve světle výše uvedeného pak obviněný nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož jeho obhajoba nemůže obstát, neboť není lékařem. Naopak, tímto formalistickým postupem soud prvního stupně (jakož i odvolací soud, který bez dalšího jeho závěr podpořil) zasáhl do jeho práva na obhajobu. Nad rámec výše uvedeného obviněný dodává, že z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že je nesporně odborníkem v dané oblasti, pročež zamítnutí jím navržených důkazů nemůže obstát, když soud prvního stupně svůj závěr učinil bez jakéhokoliv dokazování. Závěrem této námitky pak obviněný dodává, že neprovedením jím navržených důkazů se dostatečně nezabýval ani odvolací soud, čímž mu bylo upřeno jeho právo na obhajobu.
7. Podle obviněného se dále soud prvního stupně nepravdivě vyjádřil k problematice léčivého konopí, když uvedl, že všichni nemocní, kteří jej potřebují, si jej mohou legálně opatřit z lékáren. K tomu se odvolací soud již nijak nevyjádřil. Obviněný je přesvědčen, že je zjevné, že jeho jediným úmyslem je pomáhat nemocným, těžko mu lze prokázat úmysl šířit toxikomanii ve společnosti, jak tvrdí orgány činné v trestním řízení.
8. Další pochybení pak obviněný spatřuje v tom, že skutek uvedený v rozsudku soudu prvního stupně postrádá obligatorní náležitosti daného trestného činu, neboť v něm není popsána subjektivní stránka obviněného – není tedy poznat, zda jednal v úmyslu přímém či nepřímém, ani jak soud k tomuto závěru dospěl (uvedené podle obviněného nelze seznat ani z příslušné pasáže odůvodnění jeho rozsudku). Podle orgánů činných v trestním řízení se měl obviněný svého jednání dopustit v úmyslu vyrobit psychotropní látku, tento úmysl mu také musí být prokázán. Obviněný má však za to, že se nedopustil jednání pro společnost nebezpečného, ale právě naopak, neboť je uznávaným odborníkem v oblasti léčby konopím, který pomáhá těžce nemocným pacientům s jejich léčbou, která je navíc v jiných zemích zcela beztrestná. Z tohoto obviněný usuzuje, že se co do subjektivní stránky nemohl dopustit shora uvedeného trestného činu. Obdobné tvrzení vznáší i co do objektivní stránky daného trestného činu, resp. jeho objektu, kdy namítá, že v rozsudku musí být v rámci předmětného skutku definováno, jakým způsobem bylo jednání pro společnost nebezpečné (k čemuž obviněný připomíná objekt trestného činu podle §283 tr. zákoníku). V projednávané věci však jde podle obviněného o zcela odlišnou situaci, když ve většině případů se pachatelé dopouštějí této trestné činnosti za účelem dosažení zisku z prodeje drog. Obviněný však naopak pomáhal prokazatelně velmi nemocným osobám zlepšit jejich zdravotní stav, pročež si měl soud prvního stupně položit otázku, zda je léčení nemocných pro společnost nebezpečné.
9. Obviněný je proto přesvědčen, že mu vůbec nebyl prokázán úmysl a tento ani není uveden v předmětném skutku. Z podstaty věci nebyl obviněný navíc ani schopen svým jednáním porušit zájem společnosti, který je zcela nekonkrétně uveden v rozsudku. Naopak, za této situace se obviněný domnívá, že s odkazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku je otázkou, zda uvažovat vůbec o tom, že se dopustil trestné činnosti, či zda se jeho jednání má řešit trestní represí. Nadto obviněný zdůrazňuje, že je povinností orgánů činných v trestním řízení zcela vyvrátit jeho obhajobu, tedy že měl v úmyslu použít konopí výhradně k léčbě nemocných pacientů.
10. V neposlední řadě obviněný brojí proti procesnímu postupu odvolacího soudu, jímž bylo kráceno jeho právo na obhajobu. Jeho obhájce se totiž nejprve ze zahraničí omluvil z nařízeného jednání, aby nedošlo ke zbytečným průtahům. Toto odvolací soud nejprve odmítl, avšak po návratu obhájce obviněného doložil, že již dříve bylo nařízeno hlavní líčení v jiné trestní věci a výslovně soudu sdělil další možné termíny. Následně odvolací soud stanovil termín veřejného zasedání na 13. 6. 2019, načež obhájce opět doložil, že má již nařízené hlavní líčení v jiné trestní věci. Na to však odvolací soud reagoval tak, že návrhu na odročení veřejného zasedání nevyhověl, čímž mu podle obviněného odepřel jeho právo na obhajobu.
11. Na základě výše uvedeného proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího osudu zrušil, stejně tak zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil.
12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem konstatoval, že obviněný ve svém dovolání opakuje svoji obhajobu, kterou soustavně uplatňoval v průběhu celého trestního řízení a s níž se soudy nižších stupňů vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. K tomu státní zástupce konkrétně odkazuje na body 5. až 9. rozsudku soudu prvního stupně a body 12. až 22. usnesení odvolacího soudu, zvláště pak na bod 10. usnesení odvolacího soudu, v němž se tento zabýval důvody nevyhověním žádosti obhajoby o opakované odročení veřejného zasedání. Se zde uvedenou argumentací se státní zástupce plně ztotožňuje a ve zbytku na ni odkazuje; dílčí dovolací námitky obviněného pak rozděluje do tří skupin, k nimž se vyjadřuje následovně.
13. První skupina námitek obviněného se týká jeho nesouhlasu s užitou právní kvalifikací a s neaplikováním §12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž dané námitky považuje státní zástupce za podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Má však za to, že na obsáhlou argumentaci dovolatele reagovaly neméně obsáhle oba soudy nižších stupňů, které přiléhavě odkázaly na množství předchozích soudních rozhodnutí o totožné předchozí činnosti dovolatele a zejména na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 3354/2016, jímž byly zodpovězeny všechny námitky dovolatele ohledně vztahu českých a evropských předpisů upravujících pěstování konopí. Ohledně námitek absence jednotlivých znaků skutkové podstaty pak státní zástupce konstatuje, že obviněný patrně nerozlišuje objekt a objektivní stránku trestného činu, když k objektivní stránce vysvětluje, že nebyl zasažen objekt trestného činu. Ve vztahu k námitce týkající se objektu trestného činu, který dle obviněného „je zcela nekonkrétně uveden v rozsudku“ , má státní zástupce za to, že není zřejmé, jak jinak by měl být podle dovolatele objekt (ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, když samotné odůvodnění zásadně nelze napadat dovoláním) uveden.
14. Podle státního zástupce je navíc objekt trestného činu z výroku rozsudku nalézacího soudu zcela jednoznačně patrný, a to sice přímo z právního posouzení předmětného skutku. Každá skutková podstata každého trestného činu totiž v sobě zahrnuje mimo jiné i objekt, přičemž v tomto případě jím je „zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami, přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku a prekursory“ (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2862.). Má-li však obviněný na mysli, že jeho jednání nebylo škodlivé pro společnost, jde podle státního zástupce o situaci, kdy objekt dán byl, neboť jinak by nemohly být naplněny všechny znaky skutkové podstaty a úvaha o užití §12 odst. 2 tr. zákoníku by byla bezpředmětná. Stran škodlivosti jednání obviněného, jakož i k důvodům neužití §12 odst. 2 tr. zákoníku, se nadto vyjádřily oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, k čemuž státní zástupce odkazuje na bod 20. usnesení odvolacího soudu (s jehož závěry se zjevně ztotožňuje).
15. Z těchto důvodů má státní zástupce za to, že dovolání obviněného sice v této části odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, leč je zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku je správné.
16. Druhá skupina námitek směřuje proti konání veřejného zasedání před odvolacím soudem, ačkoliv se z tohoto omluvil obhájce obviněného a které tak proběhlo bez přítomnosti obhájce i obviněného. Státní zástupce na začátek toliko poznamenává, že uvedená námitka by odpovídala dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. b) nebo c) tr. řádu, které však obviněný neuplatnil. V podrobnostech pak státní zástupce připomíná, že odvolací soud v bodu 10. svého usnesení vysvětlil, proč opakovanou žádost obhajoby vyhodnotil jako obstrukci a této nevyhověl. Takový postup odvolacího soud odpovídá závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 68/97, jakož i nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08 a konečně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1454/2011, uveřejněné pod číslem 6/2013 Sb. rozh. tr. Státní zástupce je proto přesvědčen, že opakovaná omluva z veřejného zasedání, v němž je beztak těžiště argumentace obhajoby obsaženo v písemně vyhotoveném odvolání, již znaky obstrukce obsahuje a odvolací soud tak neporušil právo obviněného na obhajobu, ani právo účastnit se veřejného zasedání, v němž bylo projednáváno jím podané odvolání. Ani této námitce obviněného tedy státní zástupce nepřitakal.
17. Zbývající – třetí – část dovolacích námitek obviněného státní zástupce považuje za neodpovídající žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Obviněný v daném směru namítá v prvé řadě porušení pravidla in dubio pro reo , když jeho obhajoba neměla být jednoznačně vyvrácena a nebyla prokázána ani subjektivní stránka jeho jednání. Nejvyššímu soudu však dle státního zástupce nepřísluší zabývat se otázkou dodržení uvedeného pravidla v předchozím řízení, neboť jde o zásadu procesněprávní (k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, jakož i ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018).
18. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se pak podle státního zástupce podává, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ (nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Ačkoliv lze podle rozhodovací praxe danou námitku podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takový postup je namístě pouze v případě potřeby korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04), přičemž má-li takový exces spočívat v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, muselo by se podle citovaného nálezu jednat o „případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu“. Jinými slovy by podle státního zástupce obviněný musel namítnout nikoliv jen to, že k logickému skutkovému zjištění učiněnému soudem existuje stejně logická alternativa tvrzená obviněným, nýbrž že skutkové zjištění učiněné soudem zcela postrádá jakýkoliv logický základ. Tak dalece však obviněný ve své dovolací argumentaci nezašel.
19. Obviněný dále konstatuje, že nebyly provedeny jím navržené důkazy a je tedy dána existence důkazů opomenutých. K tomu státní zástupce připomíná, že opomenutým důkazem je jen takový důkaz, jenž byl zamítnut „ bez věcně adekvátního odůvodnění“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Soud prvního stupně však neprovedení obviněným požadovaného výslechu svědků v bodu 13. svého rozsudku náležitě objasnil, přičemž je zřejmé, že k zamítnutí důkazního návrhu účastníka řízení tedy přistoupil pro nadbytečnost, což je legitimní důvod pro neprovedení navrženého důkazu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). Obdobně odvolací soud v bodu 13. svého usnesení vyložil své důvody pro posouzení obviněným navrhovaných důkazů jako nadbytečných. O opomenuté důkazy tak v dané trestní věci nejde, pročež nelze ani hovořit o porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Tato námitka tak nenaplňuje žádný dovolací důvod.
20. Vzhledem k tomu, že přinejmenším část dovolacích námitek sice shledal jako spadající pod obviněným uplatněný dovolací důvod, avšak současně tuto vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou, navrhuje státní zástupce, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
21. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obviněnému k případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
23. Nejvyšší soud toliko konstatuje, že dne 5. 11. 2019 uplynula obviněnému zákonná lhůta k podání dovolání ve smyslu §265e odst. 1 tr. řádu, když usnesení odvolacího soudu bylo obviněnému doručeno dne 2. 9. 2019 a jeho obhájci dne 5. 9. 2019 (viz č. l. 2844 a 2845; srov. §60 odst. 2 tr. řádu). Z tohoto důvodů – v souladu s ustanovením §265f odst. 2 tr. řádu a usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, bodem 15. – proto Nejvyšší soud k pozdějším doplněním dovolací argumentace obviněného již nepřihlížel.
24. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
25. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
26. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
27. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
28. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
29. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
30. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s průběhem jemu předcházejícího trestního řízení, musí konstatovat, že dovolací argumentace obviněného sice dílem odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak nelze jeho námitkám přisvědčit. Zbývající část dovolacích námitek se pak míjí s obviněným uplatněným, jakož i s jakýmkoliv jiným, zákonným dovolacím důvodem. Z těchto důvodů tak Nejvyšší soud nemohl dovolání obviněného vyhovět a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. K jednotlivým dovolacím námitkám považuje Nejvyšší soud – ve shodě s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – za nezbytné uvést následující:
31. Obviněný v rámci podaného dovolání především namítá, že skutek uvedený v rozsudku soudu prvního stupně postrádá obligatorní náležitosti trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. In concreto obviněný tvrdí, že ve skutku není popsána subjektivní stránka a nelze tak seznat, zda jednal v úmyslu přímém či úmyslu nepřímém, ani jak soud prvního stupně k danému závěru dospěl. Jestliže se měl obviněný shora popsaného jednání dopustit v úmyslu vyrobit psychotropní látku, musel by mu být takový úmysl prokázán. Stran naplnění objektivní stránky daného trestného činu obviněný oponuje, že v napadeném rozsudku soudu prvního stupně mělo být definováno, jakým způsobem bylo jeho jednání pro společnost nebezpečné, k čemuž připomíná objekt trestného činu podle §283 tr. zákoníku. Obviněný totiž nepěstoval konopí za účelem zisku z prodeje drog, ale činil tak proto, že chtěl pomáhat prokazatelně těžce nemocným osobám. Závěrem dané námitky obviněný poukazuje na §12 odst. 2 tr. zákoníku a táže se, zda má být vůbec jeho jednání řešeno trestní represí.
32. Nejvyšší soud konstatuje, že takto formulované námitky obviněného lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť směřují proti právnímu posouzení skutku, jímž byl tento uznán vinným, jakožto trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný de facto rozporuje naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu, jakož i objektu dané skutkové podstaty. Pouze pro upřesnění Nejvyšší soud uvádí, že ač obviněný hovoří i o objektivní stránce skutkové podstaty daného trestného činu, prakticky ve vztahu k této ničeho neuvádí (pokud měl obviněný na mysli existenci následku jeho jednání, ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku, k této se Nejvyšší soud vysloví stručně níže).
33. Přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed.
34. Podle §13 odst. 2 tr. zákoníku přitom platí, že k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.
35. Z §15 odst. 1 písm. a) a b) tr. zákoníku vyplývá, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [písm. a)], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [písm. b)].
36. Otázkou zavinění obviněného ve vztahu k danému trestnému činu se zabýval soud prvního stupně v bodu 15. svého rozsudku, kdy v návaznosti na učiněná skutková zjištění uzavřel, že obviněný „jednal v úmyslu přímém, věděl, co činí. Věděl, že pěstuje konopí za účelem získání psychotropní látky, byl si naprosto vědom toho, že konopí, které pěstuje a dále zpracovává, je psychotropní látkou. Toto vědomí plyne i z předchozích trestních řízení, která proti němu byla vedena, je si plně vědom trestněprávních následků svého jednání. Konopí také pěstoval vědomě za tím účelem, by získal psychotropní látku a tuto předal jinému.“ Odvolací soud následně v bodu 16. svého usnesení připomněl, že totožná trestná činnost obviněného byla jak soudem prvního stupně, tak i soudem odvolacím a Nejvyšším soudem, jakož i Ústavním soudem již v minulosti řešena, přičemž obviněný byl opakovaně upozorněn na protiprávnost svého jednání spočívajícího v pěstování konopí s obsahem delta-9-tetrahydrokanabinolu vyšším než 0,3 %. S ohledem na tato zjištění proto tzv. skutková věta rozsudku soudu prvního stupně uvádí, že obviněný se dopustil shora popsaného jednání „s vědomím, že se o takové látky (pozn. tj. o konopí a jeho účinnou látku delta-9-tetrahydrokanabinol) jedná.“
37. Řečeno slovy zákona tedy obviněný věděl, že svým jednáním spočívajícím v pěstování a následném sušení rostliny konopí ohrožuje zájem chráněný ustanovením §283 tr. zákoníku (k objektu tohoto trestného činu se Nejvyšší soud vyjádří níže). Současně obviněný chtěl způsobem uvedeným v daném ustanovení [tj. dílem výrobou psychotropní látky a dílem jednáním bezprostředně směřujícím k její úmyslné výrobě] takovýto zájem ohrozit (protože takovou látku chtěl vyrobit – z jeho konkrétního jednání se ani jiná možnost nenabízí). Přitom volní složka jeho zavinění (chtění), jakkoliv není v rámci skutkové věty explicitně vyjádřena, se zjevně podává ze způsobu jeho jednání, s nímž byl následek v podobě ohrožení chráněného zájmu zcela neoddělitelně spjat. Vnitřní nesouhlas obviněného se zákonem stanovenou mezní hodnotou pro obsah látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů, které může obsahovat konopí, s nímž lze pro průmyslové, technické a zahradnické účely nakládat ve smyslu §5 odst. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o návykových látkách“), bez povolení k zacházení ve smyslu §4 téhož zákona, popř. licence vydané podle §24 odst. 1 písm. a) a §24a odst. 1 téhož zákona, není pro posouzení jeho trestní odpovědnosti jakkoliv relevantní. Jak totiž zdůraznil soud prvního stupně, obviněný si byl vědom protiprávnosti svého počínání a navzdory tomu jednal způsobem shora popsaným.
38. Nejvyšší soud tak má za to, že závěr soudu prvního stupně, který následně aproboval i soud odvolací, totiž že obviněný se dopustil předmětného trestného činu v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, odpovídá jeho učiněným skutkovým zjištěním, která našla odraz ve skutkové větě jeho rozsudku. Jinými slovy právnímu posouzení skutku soudem prvního stupně nelze v tomto ohledu ničeho vytknout.
39. Obviněný dále uvádí, že v napadeném rozsudku soudu prvního stupně mělo být definováno, jakým způsobem bylo jeho jednání pro společnost nebezpečné, k čemuž připomenul, že konopí nepěstoval za účelem zisku z prodeje drog, ale činil tak proto, že chtěl pomáhat prokazatelně těžce nemocným osobám. Jakkoliv tato námitka obviněného působí až zmatečně, neboť spojuje jak problematiku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, tak i objektu skutkové podstaty trestného činu (kteréžto její prvky je od sebe třeba náležitě odlišovat), nelze ji shledat jako opodstatněnou. Je tomu tak proto, jelikož objekt trestného činu je implicite vyjádřen v rámci každé skutkové podstaty a jeho vymezení je v prvé řadě úlohou teorie trestního práva a zákonodárce. Jinými slovy objekt – jakožto vztah či zájem na určitých hodnotách – jakkoliv je součástí skutkové podstaty trestného činu, není nijak výslovně uveden v každém jednotlivém ustanovení zvláštní části trestného zákoníku, ale je třeba jej vždy dovozovat z obsahu a účelu dané normy trestního práva, jejíž primární funkcí (resp. celé trestněprávní regulace jako takové) je ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob, zájmů společnosti a ústavního zřízení České republiky, před činy soudně trestnými, nebo činy jinak trestnými (srov. KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 6., 268.).
40. Samotný objekt skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku již výše připomenul státní zástupce, přičemž jde o „zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami, přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku a prekursory“ (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2862.). Uvedený zájem obviněný svým jednáním, spočívajícím dílem v pokusu o výrobu psychotropní látky, dílem v její samotné výrobě, zcela jednoznačně ohrozil, čímž současně došlo i k nastoupení trestněprávně relevantního následku, jakožto obligatorního znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, zde v podobě ohrožení zájmu na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s omamnými a psychotropními látkami. Dlužno dodat, že s ohledem na to, že trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku představuje tzv. ohrožovací delikt (srov. marginální rubriku dílu 1, hlavy VII zvláštní části trestního zákoníku), postačí pro naplnění jeho skutkové podstaty – co do trestněprávně relevantního následku – toliko ohrožení daného chráněného zájmu, nikoliv i jeho porucha.
41. Ani tuto dovolací námitku proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat jako důvodnou.
42. Poslední dovolací námitka obviněného, podřaditelná pod jím deklarovaný dovolací důvod, pak spočívá ve výtce vůči právnímu posouzení skutku, při němž prý nebyla zohledněna zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Touto otázkou se však shodně zabývaly jak soud prvního stupně (viz bod 13. jeho rozsudku), tak i soud odvolací (srov. bod 20. jeho usnesení).
43. Z §12 odst. 2 tr. zákoníku se podává, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
44. K uvedenému Nejvyšší soud připomíná, že obecně je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin (naopak typová společenská škodlivost je vyjádřena již prostřednictvím konstrukce skutkových podstat jednotlivých trestných činů). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (k tomu srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012-II., uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
45. V nyní projednávané trestní věci obviněného však nebylo zjištěno nic výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu. Na uvedeném závěru navíc nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že obviněný soustavně namítá, že jeho jednání je výrazně společensky prospěšné, neboť jím pomáhá vážně nemocným lidem, jakož ani to, že se trestné činnosti nedopouštěl ze ziskuchtivosti. Nelze totiž akceptovat, že v situaci, kdy je nakládání s konopím regulováno za podmínek vymezených shora vzpomenutou právní úpravou, se obviněný rozhodne tuto nerespektovat. Dlužno dodat, že společenská škodlivost trestné činnosti obviněného se vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace s ohledem na její rozsah, neboť u obviněného bylo zajištěno jednak 17 kusů rostlin konopí o velikosti od 60 do 230 cm, nacházejících se v různých stadiích růstu, a dále nejméně 27 rostlin konopí, které se již nacházely ve stadiu sušení. Celkem tak obviněný získal či mohl získat 331,5 g marihuany obsahující 2,25 g účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinolu, což nelze označit za marginální množství drogy, jakkoliv trestný čin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku minimální množství omamné či psychotropní látky, přípravku některou z těchto látek obsahujícího, prekursoru či jedu, jež pachatel nedovoleně vyrobí nebo s nímž nakládá, nestanovuje.
46. Dlužno dodat, že již ve svém usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1231/2011, Nejvyšší soud připomněl, že jsou obecně známy léčebné účinky zejména produktů z marihuany a již bylo i oficiálními lékařskými institucemi potvrzeno, že takové efekty přípravky z marihuany mají (k tomu ostatně srov. §24a a násl. zákona o návykových látkách). Nejvyššímu soudu je ze své dosavadní rozhodovací praxe rovněž známo, že obviněný jím popisovanou léčebnou činnost provozoval a že se touto problematikou dlouhodobě zabývá. To jej však nezbavuje trestní odpovědnosti, neboť obviněnému za vinu kladená trestná činnost spočívala v tom, že bez příslušného oprávnění konopí zpracovával do podoby marihuany (obsahující účinnou látku delta-9-tetrahydrokanabinol o celkovém poměru téměř 0,7 %) využitelné pro toxikomanii. Na druhou stranu se obviněným popsaná motivace – jakkoliv při domovní prohlídce žádné léčivé přípravky z konopí nebyly nalezeny (viz bod 9. rozsudku soudu prvního stupně) – odrazila ve výši uloženého trestu, který lze označit za velmi mírný, co do druhu i jeho výměry.
47. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ani této části argumentace obviněného nemohl dát za pravdu, pročež jeho dovolání v této části shledal zjevně neopodstatněným ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Jen pro upřesnění považuje Nejvyšší soud za nezbytné vyzdvihnout, že jde v pořadí o několikátou trestní věc obviněného mající v podstatě tentýž skutkový podklad (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 11 Tdo 1455/2018, ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 11 Tdo 61/2018, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 11 Tdo 426/2018, či ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 323/2016).
48. Další část dovolacích námitek obviněného se již vymyká jím uplatněnému dovolacímu důvodu. Avšak vzhledem k tomu, že jejich podstatou je tvrzené porušení práva obviněného na spravedlivý proces, resp. jeho dílčích atributů, Nejvyšší soud nemohl rezignovat na účinnou ochranu tohoto ústavně zaručeného práva obviněného a přistoupil k posouzení důvodnosti jím vznášených námitek. Již na tomto místě však předesílá, že ani v této části nelze dovolání obviněného vyhovět.
49. Obviněný v prvé řadě brojí proti neprovedení, resp. zamítnutí jím navrhovaných důkazů, konkrétně výslechu jednotlivých svědků, kteří měli potvrdit, že jim obviněný poskytoval vzhledem k jejich zdravotním obtížím léčebné konopí.
50. Tato námitka zjevně směřuje k aplikaci doktríny tzv. opomenutých důkazů , kterou ve své rozhodovací praxi postupně formuloval Ústavní soud. Ve světle této doktríny je pak třeba právo na spravedlivý proces vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny a v důsledku toho též v rozporu s článkem 95 Ústavy České republiky. Ony opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, či ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 402/05).
51. Soud prvního stupně se návrhy obhajoby na doplnění dokazování výslechy svědků J., P., P., A. a L. zabýval v bodu 13. svého rozsudku, přičemž konstatoval, že obhajoba obviněného, že pěstoval léčebné konopí, nemůže obstát, když není lékařem, popř. osobou, která by měla aplikovat konopí a rozhodovat o tom, kdo jakou léčbu konopím podstoupí. Uvedený poznatek soud prvního stupně získal provedením šetření v příslušných databázích, z nichž nebylo zjištěno, že by obviněný získal od Státního ústavu pro kontrolu léčiv licenci ve smyslu §24a zákona o návykových látkách a tudíž nebyl osobou oprávněnou pěstovat konopí pro léčebné použití. Jestliže za této situace dospěl (byť tak výslovně neuvedl) soud prvního stupně k závěru o nadbytečnosti důkazních návrhů obviněného, neboť skutkový stav věci měl za prokázaný bez jakýchkoliv důvodných pochybností (jak doplnil odvolací soud v bodu 13. svého usnesení), má Nejvyšší soud takový závěr za udržitelný a dostatečně přesvědčivě odůvodněný. Lze toliko dodat, že odmítnutí důkazu pro jeho nadbytečnost, tj. proto, že určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno, představuje jeden ze tří důvodů, na nichž lze založit neakceptování důkazního návrhu obviněného (resp. obecně účastníka – strany jakéhokoliv soudního řízení) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09].
52. Nejvyšší soud proto uzavírá, že soudy nižších stupňů se důkazními návrhy obviněného (ať již šlo o výslechy svědků zmiňované obviněným, popř. o listiny předložené obviněným, netýkající se jeho případného oprávnění pěstovat konopí pro léčebné použití na základě licence podle §24a zákona o návykových látkách) náležitě zabývaly a jejich zamítnutí pro nadbytečnost nelze považovat za jakkoliv excesivní v tom smyslu, že by vedlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
53. Další procesní námitka obviněného směřuje proti procesnímu postupu odvolacího soudu, který rozhodl o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného a jeho obhájce, čímž mělo dojít ke zkrácení práva obviněného na obhajobu.
54. Na úvod této námitky Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný uplatnil ve svém dovolání pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož podstatu Nejvyšší soud ozřejmil výše. Vytýkanou vadu spočívající v konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, potažmo jeho obhájce, lze přitom napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) či písm. c) tr. řádu (jak správně připomenul státní zástupce), což však obviněný – byť zastoupen svým obhájcem – neučinil. Je proto otázkou, zda se Nejvyšší soud může danou námitkou obviněného vůbec zabývat. Protože však její podstata tkví v tvrzeném porušení základního práva obviněného na spravedlivý proces, přičemž základní práva a svobody jsou ve smyslu článku 4 Ústavy České republiky pod ochranou soudní moci, nemohl Nejvyšší soud tuto dovolací námitku obviněného bez dalšího oslyšet.
55. Pro upřesnění považuje Nejvyšší soud za potřebné v prvé řadě připomenout průběh relevantní části odvolacího řízení, která předcházela konání veřejného zasedání dne 13. 6. 2019. Dne 23. 5. 2019 bylo obviněnému do datové schránky doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 6. 6. 2019, a to za účelem projednání a rozhodnutí o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tentýž den bylo obdobné vyrozumění doručeno i jeho obhájci (č. l. 1696a). Dne 23. 5. 2019 byl odvolacímu soudu doručen do datové schránky přípis obviněného, obsahující (mimo jiné) i omluvu jeho obhájce z veřejného zasedání nařízeného na 6. 6. 2019 (č. l. 2362). Následujícího dne obdržel odvolací soud rovněž žádost samotného obhájce obviněného o odročení veřejného zasedání s tím, že má na daný den nařízeno soudní jednání ve dvou jiných věcech a není si schopen zajistit substituční zastoupení (č. l. 2387). Dne 29. 5. 2019 byl obhájci obviněného doručen přípis, v němž mu předsedkyně senátu odvolacího soudu sdělila, že jeho žádosti nebude vyhověno, přičemž si je povinen zajistit si substituenta a v dané věci zároveň není dán důvod nutné obhajoby a veřejné zasedání tak lze konat i bez přítomnosti obhájce obviněného. Závěrem byl pak obhájce upozorněn, že nedostaví-li se k veřejnému zasedání dne 6. 6. 2019, bude konáno v jeho nepřítomnosti (viz č. l. 2425). Podáním, doručeným odvolacímu soudu dne 1. 6. 2019, obhájce obviněného opětovně požádal odvolací soud o odročení nařízeného veřejného zasedání s tím, že vzhledem k tomu, že se nachází v zahraničí, není s to zajistit si subsituenta na den 6. 6. 2019, přičemž obviněný na jeho osobní účasti při veřejném zasedání trvá. Současně obhájce odvolacímu soudu sdělil, v jakých dnech měsíce června (počínaje 17. 6.) má již nařízeny další úkony v jiných věcech (č. l. 2437). Přípisem odvolacího soudu ze dne 5. 6. 2019, jenž byl téhož dne doručen do datových schránek obviněného i jeho obhájce, byli tito informování o odročení veřejného zasedání v dané trestní věci na 13. 6. 2019. Ještě téhož dne odvolací soud obdržel do datové schránky podání obviněného označené jako „Oznámení k veletrhu léčivých odrůd konopí dne 13. 6. 2019 v XY - srdečně zveme celý senát sp. zn. 3To 124/2019“ (č. l. 2663). Dne 10. 6. 2019 pak odvolací soud obdržel žádost obhájce obviněného o odročení nařízeného veřejného zasedání, a to z důvodu kolize, neboť na den 13. 6. 2019 bylo již od 23. 5. 2019 nařízeno hlavní líčení v jiné trestní věci (v níž vystupuje jako obhájce) vedené pod sp. zn. 4 T 85/2018 u Okresního soudu v Kladně (č. l. 2708). Na témže listu je pak připojen úřední záznam s tím, že všichni členové senátu 3 To odvolacího soudu se v době od 10. do 12. 6. 2019 účastnili školení v Kroměříži, přičemž s žádostí o odročení veřejného zasedání byla předsedkyně senátu seznámena dne 12. 6. 2019 ve 13 hodin po návratu ze školení. Této nové žádosti o odročení veřejného zasedání již nebylo vyhověno s odůvodněním, že v dané trestní věci nešlo o důvod nutné obhajoby, přičemž veřejné zasedání bylo možné konat v tomto případě i bez přítomnosti obhájce a pokud se k němu nedostaví, bude tak i konáno (č. l. 2711).
56. Dne 13. 6. 2019 od 9:00 hod. proběhlo u odvolacího soudu veřejné zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí o odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně. Součástí protokolu o veřejném zasedání je i informace o tom, že obviněný, ani jeho obhájce, se k veřejnému zasedání nedostavili, přičemž předsedkyně senátu konstatovala omluvu obhájce a jeho žádost o odročení veřejného zasedání ze dne 24. 5. 2019, jíž bylo vyhověno, jakož i novou žádost ze dne 10. 6. 2019 a obsah přípisu na č. l. 2711, který byl uveden výše. Po poradě senátu bylo následně vyhlášeno usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného (č. l. 2714). V odůvodnění svého usnesení pak odvolací soud toliko doplnil, že veřejné zasedání bylo konáno v nepřítomnosti obviněného za splnění zákonných podmínek stanovených §202 odst. 2 tr. řádu per analogiam , přičemž ve věci nešlo o případ nutné obhajoby a obhájce, který byl o veřejném zasedání řádně a včas vyrozuměn, byl upozorněn, že jeho další žádosti již nebude vyhověno. Odvolací soud rovněž připomenul, že s ohledem na „pozvánku“ obviněného ze dne 5. 6. 2019 (č. l. 2663) považoval další žádost o odročení veřejného zasedání za obstrukci, pročež jí již nevyhověl (viz bod 10. usnesení odvolacího soudu).
57. Jde-li o otázku nepřítomnosti obviněného u veřejného zasedání dne 13. 6. 2019, je zřejmé, že tato nebyla řádně omluvena (srov. podání na č. l. 2663 a násl.). Vzhledem k absenci řádné omluvy neúčasti obviněného nelze uvažovat o nepřípustném zásahu do práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny.
58. Pokud jde o otázku nepřítomnosti obhájce obviněného u veřejného zasedání dne 13. 6. 2019, ani v tomto směru se Nejvyšší soud neztotožnil s výhradami obviněného, totiž že konáním veřejného zasedání došlo k porušení jeho práva na obhajobu ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny. Nyní projednávaná trestní věc se především odlišuje od té, jíž se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08. Obhájce obviněného odvolací soud žádal o odročení veřejného zasedání opakovaně, přičemž v obou případech svoji žádost odůvodnil kolizí s jinou trestní věcí konající se tentýž den, jakož i tím, že obviněný na jeho účasti při veřejném zasedání trval. V případě prvé žádosti o odročení veřejného zasedání, které odvolací soud posléze i vyhověl, však obhájce svoji žádost podpořil i tím, že v době podání žádosti se nacházel v zahraničí a nebyl tak s to zajistit si případnou substituci jiným obhájcem. V případě druhé žádosti ze dne 10. 6. 2019 však již obhájce – ačkoliv byl na možnost substituce odvolacím soudem již dříve upozorněn a ačkoliv od doručení vyrozumění o odročení veřejného zasedání na 13. 6. 2019 uplynulo již pět dní – tuto odůvodnil opět kolizí s hlavním líčením v jiné trestní věci. Obhájce obviněného přitom nijak neobjasnil, z jakého důvodu nebylo možné nynější kolizi vyřešit udělením substituce v jiné (kolidující) trestní věci. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom v případech, kdy se zvolený obhájce nemůže zúčastnit nařízeného hlavního líčení nebo veřejného zasedání a nechá se zastoupit jiným advokátem, nejde o porušení práva na obhajobu a soud není povinen takové jednání odročit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1454/2011, uveřejněné pod číslem 6/2013 Sb. rozh. tr.).
59. Nejvyšší soud tak má za to, že pokud v této situaci odvolací soud nevyhověl opětovné žádosti obhájce obviněného o odročení veřejného zasedání, které následně proběhlo v jeho nepřítomnosti, jakož i v nepřítomnosti obviněného (který se z účasti na veřejném zasedání ani neomluvil), neporušil tím právo obviněného na obhajobu ve smyslu článku 40 odst. 3 Listiny.
60. Zbývající dovolací námitky obviněného spočívají v rozporování skutkových závěrů soudu prvního stupně, a to včetně tvrzení o porušení pravidla in dubio pro reo . K tomu povařuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí shledal skutkové závěry, jakož i hodnocení důkazů, provedené soudy nižších stupňů, plně v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§2 odst. 5 a 6 a §125 odst. 1 tr. řádu) a nemá, co by jim vytknul. Zvláště k problematice zavinění obviněného k předmětnému trestnému činu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil v předchozí části tohoto dovolání.
61. Co se týče údajného porušení pravidla in dubio pro reo , je třeba připomenout, že z uvedeného se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Protože však na straně soudů nižších stupňů nepanovala žádná pochybnost týkající se skutkového stavu věci, kterou by bylo nutné vyložit ve prospěch obviněného, nelze skutkové závěry považovat za odporující zmíněnému pravidlu, jež má svůj původ v ústavně zakotvené presumpci neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny.
62. Dlužno dodat, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, tzv. extrémní nesoulad , který ostatně ani obviněný výslovně ve svém dovolání nenamítá, nelze shledávat pouze v tom, že dovolatel není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 707/2015, ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 11 Tdo 605/2018, anebo ze dne 13. 3. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1632/2018), což je i případ nyní projednávané trestní věci obviněného.
63. Zcela na závěr Nejvyšší soud dodává, že namítá-li dále obviněný, že rozsudek soudu prvního stupně je tendenčně a neobjektivně zaměřen vůči jeho osobě, je třeba říci, že odůvodnění napadeného rozsudku naopak působí věcně, nestranně a objektivně a nelze z něj vyvodit jakoukoliv formu animozity vůči osobě obviněného.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
64. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného D. D. nebyly dány podmínky pro jeho případný kasační zásah. Ačkoliv totiž část jeho dovolací argumentace odpovídala i jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud námitky obviněného stran údajného nesprávného právního posouzení skutku shledal jako zjevně neopodstatněné. Ve zbytku pak dovolací argumentace obviněného neodpovídala žádnému z jím uplatněných dovolacích důvodů, přičemž jeho výhrady směřující do údajného porušení práva na spravedlivý proces, potažmo jeho dílčích aspektů, včetně práva na obhajobu, neshledal jako důvodné. Proto byl Nejvyšší soud nucen dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 6. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.