ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.519.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 519/2023-1175
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2023 o dovolání, které podal obviněný R. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. 9 To 382/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 46/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 10. 2022, sp. zn. 3 T 46/2019, byl obviněný R. K. uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že společně s odděleně stíhanými R. K., nar. XY, a J. K., nar. XY, ve společném úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky, po vzájemné dohodě a ve vzájemné součinnosti, využili zájmu M. D., nar. XY, o zakoupení bytu na adrese XY do vlastnictví výše jmenovaného, přičemž to byl právě R. K., kdo zprostředkoval kontakt M. D. na J. K. a R. K., poté, co se před ním M. D. zmínil o svém záměru zakoupit bytovou jednotku do svého vlastnictví ,
J. K. dne 25. 5. 2015 v Olomouci nechal podepsat ze své pozice tipaře společnosti Českomoravská stavební spořitelna, a.s. (dále jen ČMSS a.s.), M. D. nevyplněné písemnosti, které dne 25. 5. 2015 vyhotovila zástupkyně ČMSS, a.s., J. M. v její kanceláři v XY na ulici XY, a to návrh na uzavření smlouvy o stavebním spoření č. 6 683885-5-02 s cílovou částkou ve výši 500.000 Kč, k této zároveň vyhotovila žádost o poskytnutí meziúvěru/úvěru ve výši 500.000 Kč, kde v této žádosti, již po jejím podpisu, bez vědomí a souhlasu M. D., J. K. uvedl, že uvedené finanční prostředky budou použity na rekonstrukci bytu v nájmu a splacení půjčky,
přičemž v rámci zajištění rozhodujících dokumentů pro schválení předmětného úvěru R. K. vyhotovil bez souhlasu a vědomí K. M., majitele bytové jednotky č. 4 v osobním vlastnictví na adrese XY a M. D., falešnou nájemní smlouvu o pronájmu tohoto bytu na adrese XY, údajně uzavřenou dne 1. 8. 2013 K. M. jako pronajímatelem a M. D. jako nájemcem, dále bez vědomí M. D. vyhotovil potvrzení o příjmech jmenovaného,
R. K., pověřený jednatel spol. W. t. d., IČ: XY, vyhotovil na žádost obžalovaného jménem této společnosti falešnou fakturu č. 140037 ze dne 12. 11. 2014 na částku 238.000 Kč jako platbu za údajnou rekonstrukci bytového jádra bytové jednotky č. 4 v obci XY s uvedením odběratele M. D., kdy tyto písemnosti předložil J. K. zástupkyni ČMSS, a.s., J. M. v její kanceláři v XY na ulici XY, která zajistila jejich odeslání na ústředí společnosti ČMSS, a.s., poté J. K. dne 23. 5. 2015 v Olomouci sepsal falešné uznávací prohlášení na částku ve výši 238.000 Kč, vynaloženou za údajnou rekonstrukci blíže neoznačeného neurčeného bytu, kde je jako věřitel uvedena K. K. a dlužník M. D., které nechal podepsat M. D., včetně úředního ověření podpisu, toto prohlášení taktéž dne 25. 5. 2015 podepsala v XY na žádost obžalovaného J. K. i K. K.,
poté dne 29. 5. 2015 J. K. odvezl M. D. za přítomnosti K. K. k podpisu smlouvy do sídla společnosti ČMSS, a.s., v Praze 10, Vinohradská 169/3218, kde po vyzvednutí dalších písemností, konkrétně žádostí o čerpání, které částečně nevyplněné nechal J. K. podepsat M. D., včetně úředního ověření podpisu, po doložení všech potřebných písemností k předmětnému úvěru, došlo k samotnému podpisu úvěrové smlouvy číslo 10118225-5-01 na částku ve výši 500.000 Kč,
přičemž R. K. si byl vědom, že bez předložení výše uvedených listin by k jejímu uzavření nedošlo, kdy ke dni 1. 6. 2015 poskytnuté finanční prostředky byly ČMSS, a.s., vyplaceny na účty č. XY a XY, jimiž fakticky disponoval R. K., a tyto finanční prostředky použil R. K, jednak ve svůj prospěch, jednak byly z části předány dle pokynu R. K., čímž společnosti ČMSS, a.s., způsobili škodu ve výši 500.000 Kč .
Za to byl obviněný odsouzen podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 (tří) roků.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Českomoravská stavební spořitelna, a. s., IČ: 49241397, se sídlem Vinohradská 3218/169, Praha 10, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 10. 2022, sp. zn. 3 T 46/2019, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. 9 To 382/2022 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného R. K. vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že společně s odděleně stíhanými R. K., nar. XY, J. K., nar. XY, ve společném úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky, po vzájemné dohodě a ve vzájemné součinnosti, využili zájmu M. D., nar. XY, o zakoupení bytu na adrese XY v Luhačovicích do vlastnictví výše jmenovaného, přičemž to byl právě R. K., kdo zprostředkoval kontakt M. D. na J. K. a R. K., poté, co se před ním M. D. zmínil o svém záměru zakoupit bytovou jednotku do svého vlastnictví,
J. K. dne 25. 5. 2015 v Olomouci nechal podepsat ze své pozice tipaře společnosti Českomoravská stavební spořitelna, a.s. (dále jen ČMSS, a.s.), M. D. nevyplněné písemnosti, které dne 25. 5. 2015 vyhotovila zástupkyně ČMSS, a.s., J. M. v její kanceláři v XY na ulici XY, a to návrh na uzavření smlouvy o stavebním spoření č. 6 683885-5-02 s cílovou částkou ve výši 500.000 Kč, k této zároveň vyhotovila žádost o poskytnutí meziúvěru/úvěru ve výši 500.000 Kč, kde v této žádosti, již po jejím podpisu, bez vědomí a souhlasu M. D., J. K. uvedl, že uvedené finanční prostředky budou použity na rekonstrukci bytu v nájmu a splacení půjčky,
přičemž v rámci zajištění rozhodujících dokumentů pro schválení předmětného úvěru R. K. bez vědomí M. D. vyhotovil potvrzení o příjmech jmenovaného,
R. K., pověřený jednatel spol. W. t. d., IČ: XY, vyhotovil na žádost obžalovaného jménem této společnosti falešnou fakturu č. 140037 ze dne 12. 11. 2014 na částku 238.000 Kč jako platbu za údajnou rekonstrukci bytového jádra bytové jednotky č. 4 v obci XY s uvedením odběratele M. D., kdy tyto písemnosti předložil J. K. zástupkyni ČMSS, a.s., J. M. v její kanceláři v XY na ulici XY, která zajistila jejich odeslání na ústředí společnosti ČMSS, a.s., poté J. K. dne 23. 5. 2015 v Olomouci sepsal falešné uznávací prohlášení na částku ve výši 238.000 Kč, vynaloženou za údajnou rekonstrukci blíže neoznačeného neurčeného bytu, kde je jako věřitel uvedena K. K. a dlužník M. D., které nechal podepsat M. D., včetně úředního ověření podpisu, toto prohlášení taktéž dne 25. 5. 2015 podepsala v XY na žádost obžalovaného a J. K. i K. K.,
poté dne 29. 5. 2015 J. K. odvezl M. D. za přítomnosti K. K. k podpisu smlouvy do sídla společnosti ČMSS, a.s., v Praze 10, Vinohradská 169/3218, kde po vyzvednutí dalších písemností, konkrétně žádostí o čerpání, které částečně nevyplněné nechal J. K. podepsat M. D., včetně úředního ověření podpisu, po doložení všech potřebných písemností, včetně falešné nájemní smlouvy o pronájmu tohoto bytu na adrese XY, údajně uzavřenou dne 1. 8. 2013 K. M. jako pronajímatelem a M. D. jako nájemcem, vyhotovené bez souhlasu a vědomí K. M., majitele bytové jednotky č. 4 v osobním vlastnictví na adrese XY, i M. D., k předmětnému úvěru, došlo k samotnému podpisu úvěrové smlouvy číslo 10118225-5-01 na částku ve výši 500.000 Kč,
přičemž R. K. si byl vědom, že bez předložení výše uvedených listin by k jejímu uzavření nedošlo, kdy ke dni 1. 6. 2015 poskytnuté finanční prostředky byly ČMSS, a.s., vyplaceny na účty č. XY a XY, jimiž fakticky disponoval R. K., a tyto finanční prostředky použil R. K. jednak ve svůj prospěch, jednak byly z části předány dle pokynu R. K., čímž společnosti ČMSS, a.s., způsobili škodu ve výši 500.000 Kč .
Za to byl obviněný odsouzen podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 (dvou) roků.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Českomoravská stavební spořitelna, a. s., IČ: 49241397, se sídlem Vinohradská 3218/169, Praha 10, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Projednávaná věc je u Nejvyššího soudu podruhé. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 46/2019 bylo nejprve rozhodnuto rozsudkem ze dne 21. 5. 2020, jímž byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a byl mu uložen trest. Obviněný následně podal odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 9 To 293/2020, a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 334/2021, a to tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ze znění skutkové věty bylo možno vyvodit dvě samostatné linie jednání obviněného a spoluobviněných R. K. a J. K. V rámci první šlo o koordinovaný postup obviněného a spoluobviněných, kteří byli vedeni stejným záměrem, tj. vylákáním úvěrových finančních prostředků uvedením nepravdivých údajů při žádosti o poskytnutí úvěru, a to na osobu M. D., na jejichž podkladě ČMSS, a.s., jako úvěrový věřitel provedl majetkovou dispozici, tedy poskytnutí úvěru ve výši 500.000 Kč, přičemž takové jednání je třeba kvalifikovat jako trestný čin úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, neboť škodlivý následek ve formě neoprávněně vyplacených peněžních prostředků, je v příčinné souvislosti s jednáním spoluobviněných. V rámci druhé dějové linie se jednalo o jednání obviněného a spoluobviněných vůči M. D., který byl žadatelem o úvěr a kterého všichni tři spoluobvinění uváděli v omyl tím, že jej ujišťovali o tom, že je k jeho žádosti vyřizován úvěr na koupi bytu v Luhačovicích, kdy soudy dospěly k závěru, že jednání obviněného bylo trestným činem podvodu podle §209 tr. zákoníku. Nejvyšší soud současně poukázal na to, že poškozený M. D. s ohledem na znění skutkové věty nemohl v rámci §209 tr. zákoníku vystupovat v postavení poškozeného subjektu, tj. toho, kdo byl uveden v omyl, neboť se sám, byť v podřízené a ne nijak významné roli částečně podílel na uvedení nepravdivých údajů při žádosti o úvěr, kdy podepisoval listiny a materiály pro ČMSS, a. s., které neodpovídaly skutečnosti, tedy, že nebyla dána příčinná souvislost mezi omylem M. D. a jím učiněnou majetkovou dispozicí.
V rámci nového projednání věci pak Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. 9. 2021 uznal obviněného R. K. vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a uložil mu trest. Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 9 To 392/2021, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 9. 2021 zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí s tím, že nalézací soud nedostál všem pokynům uložených mu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 334/2021, zejména ve vztahu ke skutkovým zjištěním uvedeným ve skutkové větě napadeného rozhodnutí dostatečně nevymezil jednání, jehož se dopustil obviněný, případně některá skutková zjištění nebyla v souladu s odůvodněním rozsudku.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. 9 To 382/2022, podal obviněný dovolání (č. l. 1137-1141), přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Obviněný má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně nebyly nedůvodně provedeny jím navrhované podstatné důkazy. Rozhodnutí rovněž spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, kdy není jasné, zda je dovolatel spolupachatelem anebo účastníkem ve smyslu ustanovení §23 a §24 tr. zákoníku na odlišném trestném činu jiných pravomocně odsouzených osob, které v tomto řízení vystupují ad absurdum jako věrohodní svědci. Rovněž není zjevné, z jakého titulu odpovídá za škodu, když z věci neměl sebemenší prospěch. Poukázal rovněž na to, že totožné jednání bylo u spoluobviněného J. K. posouzeno jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Obviněný konstatoval, že veškeré jeho protiprávní jednání mělo spočívat pouze v tom, že v rámci zajištění rozhodujících dokumentů pro schválení předmětného úvěru bez vědomí svědka M. D. vyhotovil potvrzení o jeho příjmech a takto postupoval na žádost J. K., který tou dobou působil na pozici tzv. tipaře ČMSS, a. s. Uvedené potvrzení o příjmech však vydal jako zaměstnavatel se souhlasem M. D., kdy tento svědek jej zmocnil k součinnosti s J. K. a explicitně potvrdil, že k vyhotovení potvrzení udělil souhlas s předstihem. Byl to totiž dovolatel, kdo M. D. pana K. na samém počátku v dobré víře doporučil.
Dovolatel odkazuje na zásadu subsidiarity trestní represe s tím, že je hluboce přesvědčen, že se v projednávané věci nedopustil žádného protiprávního jednání, které by navíc dosahovalo takové společenské škodlivosti, aby z něj mohla být vyvozena trestní odpovědnost. Trvá na tom, že se snažil M. D. coby svému zaměstnanci pomoci, a to i kdyby vyhotovil bez jeho vědomí potvrzení o příjmech svědka. Dále namítá porušení zásady in dubio pro reo, jejích porušení spatřuje ve skutečnosti, že skutkové zjištění, že část finančních prostředků získaných od ČMSS, a.s., mu byla svědkem R. K. předána na jeho pokyn, se podává toliko z výpovědi tohoto svědka. Peníze byly zaslány na dva účty, s nimiž disponoval právě svědek, resp. již pravomocně odsouzený R. K. Soud tak vyvodil majetkový prospěch dovolatele pouze z ničím nepodložené výpovědi jmenovaného svědka. Obviněný poukázal na to, že poté, co se na něj M. D. obrátil, obdržel od svědka K. 30.000 Kč, které M. D. předal, což tento potvrdil s tím, že měl pocit, že se mu snažil dovolatel pomoci.
Dále obviněný namítá, že mu nebylo umožněno provést důkazy výslechem svědků K., K., K., D., M. a M. Jelikož došlo ke změně právní kvalifikace oproti obžalobě, je opakování důkazů důvodné, resp. provedení zmíněných důkazů je podmínkou pro posouzení jeho viny. Původní výslechy byly totiž vedeny s ohledem na původní kvalifikaci skutku, přičemž rovněž nelze opomenout, že současně došlo i k odchýlení se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Odvolací soud totiž vypustil tu část skutkové věty, která se týkala vytvoření falešné nájemní smlouvy. Obžaloba a obhajoba má mít rovné postavení a podle obviněného je nepřípustné nevyslechnout svědkyni M., která mohla popsat kardinální trestněprávní jednání a charakterizovat svědky K., K., D. a K. Dovolateli zároveň nebylo umožněno provést další důkazy, které by více osvětlily skutkový stav a dokázaly jeho nevinu. Uvedl dále, že existují důvodné pochybnosti o tom, zda udělil či neudělil pokyn paní K., aby čehokoliv podepisovala. Považuje za absurdní, že jmenovaná, která byla v rozhodné době partnerkou J. K., což mělo vliv i na obsah jejích v průběhu času se měnících výpovědí, nebyla v této věci trestně stíhaná. Zcela jednoznačně to byla ona, J. K. a M. D., kteří jako jediní jednali s poškozenou ČMSS, a. s.
Obviněný je přesvědčen, že jeho odsouzení bylo založeno toliko na účelově vybraných a navíc objektivně nevěrohodných nepřímých důkazech, které netvoří ucelený řetězec a jsou dle jeho názoru v rozporu s logikou a obvyklým během věcí. Bez důvodných pochybností nebyla a ani nemohla být prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a obohacením jiného. Soud konstatoval jeho vinu na základě hypotetické spekulace, čímž došlo k porušení kardinální zásady trestního práva in dubio pro reo. Navíc i pokud by byla tato příčinná souvislost zcela hypoteticky prokázána, vyvození trestněprávní odpovědnosti by nebylo možné s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. 9 To 382/2022, zrušil, stejně jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 10. 2022, sp. zn. 3 T 46/2019, a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 9. 6. 2023, sp. zn. 1 NZO 290/2023.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že soudy obou stupňů postupovaly při povinném respektu k uloženému procesnímu postupu ze strany dovolacího soudu. Pokud soudu nalézacímu bylo při zjištění vadného způsobu právního posouzení dovolatelova jednání, plynoucího z popisu tzv. skutkové věty výroku o vině, uloženo ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř., aby ve skutkové větě jasně vymezil učiněná skutková zjištění a tyto zastřešil odpovídající právní kvalifikací, pak není pochyb o tom, že se tak stalo v souvislosti s přijetím přezkumného závěru dovolacího soudu na podkladě již opatřeného důkazního stavu věci při ponechání pouhé možnosti jeho doplnění. Pokud tedy dovolatel namítá, že mu nebylo umožněno provést důkazy opětovnými výslechy, pak je na takto uplatněnou námitku tzv. opomenutých důkazů nutno nahlížet ve smyslu její nepřípustnosti. I kdyby tomu tak nebylo, je namístě, aby dovolatel tvrzení takové vady také tomu odpovídajícím způsobem odůvodnil, tedy, že vada postupu se posléze odrazila ve správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro naplnění znaků skutkové podstaty přisouzeného přečinu. Dovolatel však vyjádřil pouze svůj nesouhlas s tím, že jeho důkazní návrhy byly zamítnuty. Již odvolací soud uvedl, že s možností odlišného způsobu právního posouzení vytýkaného jednání byl dovolatel seznámen již v odůvodnění kasačního usnesení dovolacího soudu. Pokud v této návaznosti uplatnil důkazní návrhy na výslechy již výše jmenovaných svědků, pak o nich bylo na obou soudních úrovních s tomu odpovídajícím odůvodněním také rozhodnuto aniž by došlo k zásahu do jeho práva na obhajobu ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (v podrobnostech srov. zejm. body 10. – 12. odůvodnění jeho rozsudku včetně vyhodnocení nadbytečnosti jednotlivých důkazních návrhů obhajoby jak ke způsobu jeho trestné součinnosti, tak i specifikace právního subjektu v postavení poškozeného).
Státní zástupkyně dále poukázala na to, že odvolací soud v souladu se zásadou in dubio pro reo postupoval při dílčí změně skutkových zjištění, která po zjištění vady ve smyslu §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil podkladem rozhodnutí o dovolatelově vině. Konkrétně pak ve vztahu k takovému způsobu jeho trestné součinnosti, kterým bylo jeho autorství falešné nájemní smlouvy ze dne 1. 8. 2013 o pronájmu bytu v Libině (srov. bod 15. odůvodnění jeho rozsudku).
Jestliže se soud dovolací přiklonil k prvé ze dvou identifikovaných dějových linií, pak to byla ve smyslu rekapitulace odvolacího soudu ta, jež byla založena na koordinovaném postupu dovolatele a jeho původních spoluobviněných, jednajících ve společném trestném záměru na vylákání úvěrových finančních prostředků na podkladě nepravdivých údajů v žádosti o úvěr, podané ve prospěch úvěrového žadatele M. D., na jejímž podkladě byla provedena poškozující majetková dispozice úvěrového věřitele ČMSS, a. s. Ke způsobení škodlivého trestného následku na majetku poškozeného úvěrového věřitele tak došlo společným jednáním všech osob jmenovaných ve výroku o vině samostatně trestně stíhaného dovolatele, kterému předcházela jejich vzájemná dohoda a navazující způsob jejich vzájemné součinnosti. Byl-li dovolatel uznán vinným přečinem úvěrového podvodu, pak se tak ve vztahu k jeho základní skutkové podstatě stalo ve spojení s větou právní, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje. Příčinná souvislost mezi jeho jednáním a obohacením jiného se nevztahuje k aktuální právní kvalifikaci dovolatelova jednání. Stejně tak není z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku rozhodným, jakým způsobem byl způsobený škodlivý následek v podobě vylákaných úvěrových peněz rozdělen.
Pokud byla v této souvislosti uplatněna námitka, že by vyvození dovolatelovy trestní odpovědnosti nebylo možné s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, pak nezbývá než zdůraznit, že se vztahuje k jiným rozhodným skutkovým okolnostem, než se staly podkladem nyní napadeného výroku o jeho vině. Státní zástupkyně odkázala na předešlé vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 1 NZO 81/2021.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. 9 To 382/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Předně je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obsahově překrývají, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Poukazuje však na to, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, a to výslechy svědků R. K., J. K., M. D., J. M. a O. M., a dále blíže nespecifikované „další důkazy, které by více osvětlily skutkový stav a dokázaly jeho nevinu“.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Shromážděné důkazy soudy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu.
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy, nikoli tedy automaticky, založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96 - svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Stěžejní je zde slovo podstatné , tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
Z protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 9. 2021 (č. l. 953-955) se podává, že nalézací soud vyhověl návrhu obviněného na doplnění dokazování výslechem svědků J. K. a E. Š. Dále obhajoba navrhla výslech M. V. a J. M. Po poradě senátu bylo vyhlášeno usnesení, že se návrhy na doplnění dokazování výslechem M. V. a J. M. pro nadbytečnost zamítají. Bylo dáno odůvodnění a poučení. V rámci hlavního líčení konaného dne 30. 9. 2021 (č. l. 966-969) nebyl učiněn žádný návrh na doplnění dokazování. Obviněný následně ve svém řádném opravném prostředku podaném proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 3 T 46/2019, vyslovil svou hypotézu, že nalézací soud měl povinnost v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveném v jeho kasačním rozhodnutí ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 334/2021, znovu vyslechnout jím uváděné osoby. Odvolací soud se k uvedenému vyslovil v rámci odůvodnění svého usnesení ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 9 To 392/2021 (č. l. 1003-1008), kdy uvedl, že nalézací soud v původním hlavním líčení provedl veškeré důkazy potřebné pro své rozhodnutí ve věci v rozsahu stanoveném trestním řádem s tím, že „ požadavek odvolatele na zopakování výslechu těchto svědků není důvodný, když svědci k projednávané trestní věci již před nalézacím soudem obsáhle vypovídali “. V rámci nového hlavního líčení dne 12. 9. 2022 (protokol o hlavním líčení na č.l. 1079) byly procesní strany dotázány, zda mají další návrhy na doplnění dokazování. Nové návrhy vzneseny nebyly. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 10. 2022 (č.l. 1085-1087) se podává, že obhájce obviněného navrhl výslech dovolatele a O. M. Po poradě senátu bylo vyhlášeno usnesení, že se výslech O. M. pro nadbytečnost zamítá, bylo dáno odůvodnění a poučení. Právní zástupce rovněž výslovně uvedl, že na výslechu J. M. netrvá. Další návrhy na doplnění dokazování nebyly vzneseny a dokazování bylo prohlášeno za skončené. V rámci rozsudku se nalézací soud k návrhům na doplnění dokazování vyjádřil v bodě 14. odůvodnění, kdy uvedl, že výslechy M. a V. by ve spojení s již provedenými důkazy pro posouzení věci nic nového nepřinesly. Stran výslechu O. M. stručně popsal, o čem uvedená osoba vypovídala v rámci jiného trestního řízení, kdy konstatoval, že s ohledem na hodnocení provedeného dokazování nepovažuje navrhovaný důkaz za podstatný, aby jím prodlužoval řízení posouzení viny obviněného. Dále se vyslovil k obecně formulované námitce obviněného, že soud měl provést výslechy jím uváděných osob znovu z vlastní iniciativy s ohledem na změnu právní kvalifikace, resp. změnu „poškozeného subjektu“, kdy uvedl, že dokazování není nutné opakovat, „ neboť v řízení nedošlo ke změně v osobě poškozené, kterak dovozuje obhajoba, ale toliko k zúžení okruhu poškozených z ČMSS a.s. a svědka D. toliko na ČMSS a.s. Shodně trestní řád nepožaduje opakování provedeného dokazování z důvodu odlišného právního posouzení skutku, toliko strany na možnost odlišného právního posouzení upozorní, příp. poskytne obžalovanému lhůtu k přípravě své obhajoby “.
V rámci řádného opravného prostředku obviněný zopakoval své námitky stran toho, že nebyly znovu provedeny výslechy jím uvedených osob z důvodu změny právní kvalifikace, což označil za podstatnou procesní vadu. V rámci veřejného zasedání konaného dne 3. 1. 2023 (č. l. 1118-1120) vznesl obhájce obviněného návrh na doplnění dokazování výslechem R. K., J. M. a O. M., kdy tyto návrhy byly po závěrečné poradě senátu usnesením zamítnuty. Odvolací soud se k návrhům na doplnění dokazování podrobněji vyjádřil v bodech 10. až 12. odůvodnění svého rozsudku, kdy uvedl, že svědci vypovídali k projednávané trestní věci již před nalézacím soudem, přičemž skutečnost, že došlo následně ke změně právní kvalifikace není důvodem pro opakování těchto důkazů. Rovněž uvedl, že nedošlo ke změně poškozeného subjektu, neboť ČMSS, a. s., byla v postavení poškozeného od počátku řízení. Blíže se vyjádřil k návrhům na doplnění dokazování výslechy R. K., O. M. a J. M., které byly jako jediné výslovně vzneseny před odvolacím soudem, resp. uvedl důvody vedoucí k závěru o jejich nadbytečnosti.
Je zcela zjevné, že se soudy návrhy na doplnění dokazování vznesenými obviněným řádně zabývaly a tyto shledaly nadbytečnými či bez vypovídající hodnoty. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti soudy v projednávané věci dostály a v rámci svých rozhodnutí svůj postup řádně zdůvodnily. S odkazem na v nich přijatý závěr o nadbytečnosti provedení navrhovaných důkazů, totiž přesvědčivě vyložily důvody, pro které by takto rozšířené dokazování nemohlo zpochybnit posouzení trestní odpovědnosti obviněného za skutek, jímž byl uznán vinným.
Dále je třeba uvést, že Nejvyšší soud v rámci kasačního rozhodnutí ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 334/2021, žádným způsobem nevyslovil to, že by mělo být dokazování celé provedeno znovu, jak naznačuje obviněný. Možnost doplnění dokazování ponechal zcela na vůli obecných soudů, přičemž v procesu dokazování neshledal jakékoli nedostatky. Pouze se neztotožnil s užitou právní kvalifikací ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu, kdy však uvedené skutkové závěry učiněné na podkladě provedeného dokazování nijak nerozporoval. Pokud uvedl, že je na úvaze nalézacího soudu, aby v rámci nového projednání věci na podkladě provedeného dokazování, případně jeho doplnění, a zjištěného skutkového stavu modifikoval znění skutkové věty, a to za současného respektování zásady zachování totožnosti skutku, pak odkazoval na již provedené dokazování a možnost jeho případného doplnění, kdy rozhodnutí o doplnění dokazování bylo ponecháno zcela na vůli obecných soudů. Rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence nalézací, potažmo odvolacího soudu. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Sama skutečnost, že došlo ke změně právní kvalifikace, není důvodem pro opakování procesu dokazování. Podle §220 odst. 3 tr. ř. není soud právním posouzením skutku v obžalobě vázán. Tedy ani výslechy učiněné v rámci hlavních líčeních v předcházejících fázích řízení nebyly činěny s ohledem na to, jak bylo jednání obviněného kvalifikováno v obžalobě. Třeba dodat, že obviněný byl na změnu právní kvalifikace upozorněn již v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu.
V projednávané věci se rovněž nejedná o případ zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a provedenými důkazy. Přestože obviněný výslovně uvedenou námitku uplatňuje, jeho argumentace tomu neodpovídá. Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Námitky obviněného přitom nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje, přičemž obsahově totožné námitky obviněný uplatňuje již od samotného počátku trestního řízení.
Stručně řečeno, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Odvolací soud následně korigoval skutková zjištění založená na provedeném dokazování, a to ve prospěch obviněného, kdy část jednání, které mělo spočívat ve vyhotovení falešné nájemní smlouvy, ve skutkové větě přeformuloval. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., jak namítá obviněný.
Obviněný v podstatě namítal, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině, že byl odsouzen na podkladě účelově vybraných, a navíc objektivně nevěrohodných nepřímých důkazech, které netvoří ucelený řetězec. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a zejména pak poukazoval na zamítnutí důkazních návrhů, které učinil na svou obhajobu. S touto námitkou se vypořádal Nejvyšší soud již výše.
Nutno uvést, že námitky obviněného jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby, kdy totožné námitky byly obsahem i řádného opravného prostředku obviněného. Jak soud nalézací, tak soud odvolací se s nimi zcela dostatečným způsobem vypořádaly. Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost, a to s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 334/2021.
Stěžejní zde byly samozřejmě svědecké výpovědi, a to jak původně označovaného poškozeného M. D., tak i R. K. a J. K., kteří byli odděleně stíháni a odsouzeni, nicméně v projednávané věci měli postavení svědků. Soud otázce věrohodnosti jejich výpovědí proto věnoval náležitou pozornost. Taktéž se jednalo o svědecké výpovědi K. K., bývalé družky J. K., K. M., T. G., J. K. a E. Š. Dále nalézací soud vycházel z celé řady listinných důkazů, jak jsou podrobně rozvedeny v bodě 12. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Na podkladě provedeného dokazování dospěl nalézací soud k závěru, že obviněný byl osobou, která byla pojícím článkem všech na trestné činnosti zúčastněných osob, a to jak v roli pasivní, tak v roli aktivní. Ze svědeckých výpovědí se podává, že obviněný byl osobou, která seznámila M. D. s R. K. a J. K., přičemž obviněný využil zájmu M. D. o koupi bytu a s tím související potřebu financování jeho rekonstrukce. Rovněž vyhotovil potvrzení o příjmu M. D., který byl v rozhodné době u něho zaměstnán na pozici řidiče, kdy uvedené potvrzení od něho vyžadoval J. K., M. D. nebylo nikdy osobně předáno. M. D. ve své výpovědi uvedl, že mu obviněný nevyplácel plat, údaje uvedené v potvrzení o příjmu pak vyplnil obviněný bez toho, aby o obsahu této listiny byla osoba, jíž se týkala a o jejíž osobní údaje se jednalo, informována (č. l. 103 spisu). Z poukazované výpovědi M. D. se nepodává, že by obviněného výslovně k takovému jednání zmocnil, resp. že se tak mohlo dít bez toho, aby byl o něčem takovém informován. Na žádost obviněného byly vyhotoveny falešné faktury vztahující se k rekonstrukci bytu v obci Libina s uvedením odběratele M. D., přestože jmenovaný neměl s tímto bytem nic společného. Uvedené písemnosti byly následně předloženy ČMSS, a. s. Svědek R. K. vypověděl, že obviněný byl osobou, která jej instruovala v tom smyslu, kam mají být peníze vyplacené ČMSS, a. s., zaslány, resp. jak s nimi naložit. K otázce věrohodnosti tohoto svědka, který byl samostatně stíhán pro svou roli v uvedené trestné činnosti, se vyjádřil odvolací soud v bodě 13. svého rozsudku, kdy uvedl, že jako svědek vypovídal R. K. toliko jednou (nelze tedy namítat, že by byla jeho výpověď jakkoli rozporná), přičemž k jeho výpovědi ve věci vedené u Okresního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 4 T 130/2020, nelze přihlížet, neboť v rámci této věci byl vyslýchán v postavení obžalovaného. Původně bylo obviněnému kladeno za vinu i vyhotovení falešné smlouvy o pronájmu bytu v obci Libina, kde figuroval M. D. jako nájemce, nicméně odvolací soud v souladu se zásadou in dubio pro reo, tuto část jednání vymezil odlišně, neboť „ dokazování neprokázalo, že by obžalovaný byl pisatelem falešné nájemní smlouvy “ (blíže bod 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). O skutečnosti, že obviněný chtěl, aby byl úvěr ve prospěch M. D. zdárně vyřízen, svědčí i skutečnost, že obviněný zaplatil za M. D. poplatek za vyřízení úvěru. Ačkoli uvedenou skutečnost prezentuje obviněný jako určitý akt dobré vůle, svědek M. D. vypověděl, že o žádných poplatcích nic nevěděl a rozhodně o jejich placení obviněného nežádal. Svědkyně K. K. vypověděla, že falešné uznávací prohlášení na částku ve výši 238.000 Kč, které bylo další listinou předloženou ČMSS, a. s., podepsala jak na žádost J. K., tak na žádost obviněného. Uvedená skutečnost nicméně pouze dokresluje propojenost všech osob zúčastněných na projednávaném trestném jednání a není součástí popisu skutku, jak je vymezen ve skutkové větě. Odvolací soud uvedl, že „ osoba obžalovaného propojuje všechny zúčastněné, jeho jednání nebylo nahodilé, ale zcela plánované a koordinované spolu s dalšími osobami, kdy obžalovaný sám činil i další kroky potřebné k uzavření úvěrové smlouvy a získání finančních prostředků “ (bod 14. rozsudku odvolacího soudu). Stěžejní skutečností zůstává, že obviněný jednal v obecném spolupachatelství – jak se podává ze skutkové věty - ve společném úmyslu získat neoprávněně finanční prostředky, po vzájemné dohodě a ve vzájemné součinnosti . Tedy jeho jednání bylo součástí koordinovaného postupu, jehož cílem bylo získání finančních prostředků poskytnutých ČMSS, a. s., žadateli M. D. na podkladě nepravdivých údajů uvedených v žádosti o úvěr.
K námitce obviněného, že nebyl zjištěn řetězec nepřímých důkazů, který by jej přesvědčivě usvědčoval z jemu za vinu kladeného jednání, možno uvést, že se jedná o námitku skutkového charakteru. Nalézací soud provedl pečlivé dokazování, kdy vycházel z celé řady důkazů, a to jak svědeckých výpovědí, tak důkazů listinných. Obsah provedených důkazů nalézací soud rozepsal v bodech 3. až 12. odůvodnění rozsudku a v bodě 13. provedené důkazy zhodnotil, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje ke všem rozhodným okolnostem, tedy zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., přičemž nelze odhlédnout od skutečnosti, že se jednalo již o třetí rozhodnutí nalézacího soudu v projednávané věci, přičemž na podkladě provedeného dokazování zjištěný skutkový stav, až na drobné změny učiněné soudem odvolacím stran falešné nájemní smlouvy, nedostál žádných změn. Je možno konstatovat, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. V bodech 15. až 16. odůvodnění rozsudku pak nalézací soud zjištěný skutkový stav zastřešil příslušnou právní kvalifikací.
Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu stran provedeného dokazování zcela ztotožnil, kdy důkazy byly provedeny řádně a v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř., a vyjádřil své stanovisko k odvolacím námitkám. Současně však, jak již uvedeno výše, dospěl k závěru, že obviněnému nelze klást jmenovitě za vinu vyhotovení falešné nájemní smlouvy vztahující se k bytu v obci Libina, kde M. D. figuroval jako nájemce, a proto uvedenou část jednání z popisu skutku přeformuloval (bod 15. rozsudku odvolacího soudu). Postup odvolacího soudu byl v souladu se zásadou in dubio pro reo, kdy již z odůvodnění soudu nalézacího bylo zjevné, že existuje více možností, jak mohlo dojít ke zjištění osobních informací M. D. uvedených v nájemní smlouvě.
Námitky obviněného neobstojí ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení .
V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Obviněný namítá, že se nedopustil žádného protiprávního jednání, ničeho, co by dosahovalo takové společenské škodlivosti, aby z něj mohla být vyvozena trestněprávní odpovědnost, tedy porušení zásady subsidiarity trestí represe, dále zde neexistuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním a obohacením jiného, přičemž nikdy s ČMSS, a. s. osobně nejednal.
Nejvyšší soud připomíná, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel.
Východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V návaznosti na uvedené, Nejvyšší soud konstatuje, že je třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť došlo k porušení elementární zásady trestního práva, a to ve vztahu k výpovědi R. K. Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Tak se tomu stalo v projednávané věci v souvislosti s vyhotovením falešné nájemní smlouvy na byt v obci Libina, kdy nebylo jednoznačně prokázáno, resp. nebyly odstraněny pochybnosti o tom, že existuje více možných verzí toho, jak byly zjištěny osobní informace M. D. užité v nájemní smlouvě. K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017).
Samotné odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že došlo novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, k rozšíření dovolacích důvodů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 581/22).
Nejvyšší soud v rámci svého kasačního rozhodnutí ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 334/2021, dospěl k závěru, jak již podrobněji rozvedeno výše, že ze skutkové věty rozsudku bylo možno vyvodit dvě samostatné dějové linie jednání obviněného a spoluobviněných R. K. a J. K., z nichž první bylo třeba posoudit jako trestný čin úvěrového podvodu, druhou pak jako prostý podvod. Soudy se v rámci nového projednáni věci přiklonily k první ze dvou identifikovaných dějových linií. Jak již uvedl Nejvyšší soud v rámci předcházejícího kasačního rozhodnutí, ta spočívala v tom, že šlo o koordinovaný postup obviněného a spoluobviněných (odděleně stíhaných R. K. a J. K.), kteří jednali ve společném úmyslu vylákat neoprávněně úvěrové finanční prostředky na podkladě nepravdivých údajů uvedených v žádosti o poskytnutí úvěru, a to na osobu M. D., na jejichž podkladě ČMSS, a.s., jako úvěrový věřitel provedla majetkovou dispozici, tedy poskytla úvěr ve výši 500.000 Kč. Škodlivý následek ve formě neoprávněně vyplacených peněžních prostředků ke škodě ČMSS, a. s., je v příčinné souvislosti s jednáním spoluobviněných.
Uvedené jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku , kterého se v obecné formulaci dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a takovým jednáním způsobí větší škodu . Větší škodou je škoda dosahující částky nejméně 100.000 Kč (§138 odst. 1 písm. c/ tr. zákoníku).
Obviněnému je podle právní věty kladeno za vinu, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil tak větší škodu. Námitka dovolatele, že nemohla být bez důvodných pochybností prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a obohacením jiného, se ocitá bez jakéhokoli podkladu, neboť obviněnému takové jednání není kladeno za vinu. Stejně tak, že by odpovídal za způsobenou škodu ve výši 500.000 Kč, resp. že by mu měla být uložena platební povinnost. V rámci předcházejícího kasačního rozhodnutí Nejvyšší soud poukázal na určitou nejednoznačnost adhezních výroků, což nebylo ze strany soudů nižších stupňů nijak opomenuto.
K námitce absence znaků vymezujících formu spolupachatelství je možno uvést, že tato je uplatněna bez respektu ke skutkovým okolnostem, vyjádřeným ve výroku o dovolatelově vině právě ve smyslu jeho způsobu trestného zapojení v rámci jeho spolupachatelského postavení. Jedná se v podstatě o námitku nedostatku jeho spolupachatelského postavení, uplatněnou při zpochybnění skutkového podkladu, čímž však přesahuje ustálené meze dovolacího přezkumu. Obviněný podle skutkových zjištění jednal po vzájemné dohodě a ve vzájemné součinnosti s R. K. a J. K., kdy každý z nich představoval článek řetězce vzájemně na sebe navazujících či se doplňujících jednání, které byly vedeny ve společném úmyslu. Ke způsobení škodlivého následku (ke škodě úvěrového věřitele ČMSS, a. s.) došlo jejich společným jednáním ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku, kdy každý ze spolupachatelů odpovídá jako by trestný čin spáchal sám. Dle ustálené judikatury přitom postačí i částečné přispění každého ze spolupachatelů, když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je z objektivního i subjektivního hlediska složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. B 2/1980-12-I., R 57/1970, R 15/1967, R 36/1973, R 22/1950, apod.). Spolupachatelé tedy nemusí jednat stejně a jejich činnost nemusí být stejně významná. Skutečnost, že obviněný jednal jako spolupachatel se zcela jasně podává z popisu skutku tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku. Byť by Nejvyšší soud uvítal určité zpřesnění některých aspektů dovolatelova jednání, považuje vyjádření všech znaků přisouzené skutkové podstaty včetně formy účastenství ve skutkové větě za dostačující. V rámci skutkové věty je vyžadováno, aby popis skutku tam uvedený obsahoval všechny rozhodné skutečnosti, tedy skutečnosti pro podřazení jednání obviněného pod příslušnou právní kvalifikaci stěžejní. Současně je však třeba mít na paměti, že v rámci popisu skutku není vyžadováno, aby obsahoval veškeré detaily a podrobnosti spáchané trestné činnosti, neboť takové skutečnosti, mající zejména jakýsi doplňující či zpřesňující charakter, je možno zařadit a uvést do kontextu v rámci samotného odůvodnění rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené tedy nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť nebyla aplikována zásada subsidiarity trestní represe.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí, kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, např. právě obviněným poukazované kázeňské řízení ve smyslu služebního zákona, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v projednávaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
K otázce společenské škodlivosti dovolatelova jednání se vyjádřil nalézací soud v bodech 17. a 18. odůvodnění svého rozsudku, kdy uvedl, že nepostačí uplatnění mimotrestní odpovědnosti, neboť „ obžalovaný cynicky zneužil důvěry, resp. nepozornosti třetích osob a trestné činnosti se dopustil v kooperaci s dalšími osobami “. Spolupráce s dalšími osobami zvyšuje závažnost jeho jednání, kdy „ sofistikovanost spáchání trestné činnosti značně ztížila možnosti poškozené ČMSS, a. s., resp. svědkovi D., zabránit jejímu spáchání “ (bod 18. rozsudku). Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem, že společenská škodlivost dovolatelova jednání je již zvyšována skutečností, že se jí dopustil ve vzájemné součinnosti s dalšími osobami a využívajíc neznalosti a dostatečné neopatrnosti M. D. Stejně tak je zjevné, že si dal záležet na tom, aby jeho jednání ve vztahu k M. D. působilo jako dobrý skutek, projev dobré vůle, byť z provedeného dokazování se podává, že jednal po vzájemné dohodě s dalšími osobami a jeho záměry byly zcela opačné.
Nejvyšší soud tedy dovolání obviněného nepřiznal jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. K. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu