ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1088.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1088/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2016 o dovolání, které podal obviněný G. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 6 To 111/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 50/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný G. B. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 44 T 50/2015, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tento trestný čin byl podle §240 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného stanovení dohledu pracovníka probační a mediační služby nad obviněným. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věci.
3. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podal obviněný, zúčastněná osoba a státní zástupce (v neprospěch obviněného pouze do výroku o trestu) odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 6 To 111/2016 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozhodnutí zrušil celý výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §240 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Odvolání obviněného a zúčastněné osoby Městský soud v Praze podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.
4. Obviněný G. B. podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 6 To 111/2016 dovolání, ve kterém byly uplatněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., podpořené argumentací, že „nebylo prokázáno, že se dovolatel dopustil trestné činnosti, pro kterou byl souzen“. Na podporu tohoto svého tvrzení obviněný dále rozsáhle argumentoval nedostatečností skutkových zjištěních soudů nižších stupňů, podporujících výše uvedený závěr o jeho vině. V podaném dovolání rovněž poukazuje na to, že mu soudy nebylo prokázáno zavinění, jako nezbytný znak trestného činu, kterým byl uznán vinným. Je přesvědčen, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na zcela nedostatečných skutkových zjištěních a jeho vina byla vyslovena za situace, „kdy právní závěry neodpovídají provedeným důkazům a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním“. V této souvislosti shledává extrémní rozpor v tom, „že provedené důkazy nesvědčily o tom, že by skutek spáchal tím způsobem, jak je v rozsudku nalézacího soudu uvedeno“. V kontextu odmítnutí závěru o vině, obviněný rovněž zpochybnil přiměřenost jemu uloženého trestu. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle §265k tr. ř. v celé výrokové části zrušil.
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil k dovolání obviněného G. B., pouze tolik, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
10. Ve vztahu k námitkám, které obviněný v dovolání uplatnil, je nezbytně nutné uvést, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, které uplatňoval obviněný po celou dobu trestního stíhání a se kterými se soudy nižších stupňů musely v rámci hodnocení důkazů v odůvodnění svých rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem vypořádat. Pro stručnost lze odkázat např. na verzi obhajoby (viz str. 3 rozsudku soudu prvního stupně) či na námitky uplatněné v odvolání, kterými jsou zpochybňovány důkazy, které byly soudem prvního stupně hodnoceny a na jejich základě byl obviněný uznán vinným (viz str. 3 rozsudku soudu druhého stupně).
11. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné že ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
12. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že námitky obviněného primárně směřují do oblasti hodnocení důkazů, nedostatečnosti provedeného dokazování a nedovození skutkového zjištění o nespáchání předmětného trestného činu a nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Jedná se tedy o předkládání vlastní verze skutkového děje, přičemž na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy
13. Z podaného dovolání je zřejmé, že námitkami obviněného se soudy nižších stupňů zabývaly a z jejich rozhodnutí vyplývá, proč neuvěřily obhajobě obviněného, že se jednání, pro které byl odsouzen, nedopustil, že sám o trestné činnosti nic nevěděl, pouze se snažil pomoci známým a známým svých známých, které případně ani neznal, uskladnit a přepravit „humanitární pomoc pro Ukrajinu“ a o tom, že uskladňuje cigarety neoznačené tabákovou nálepkou, nic nevěděl. Soud prvního stupně vedle výpovědi obviněného také v odůvodnění svého rozsudku rozvádí výpovědi jednotlivých svědků a další důkazy, aby v rámci hodnocení důkazů (viz str. 7-8 jeho rozsudku) vyvrátil verzi obhajoby obviněného. Soud druhého stupně pak v odůvodnění svého rozsudku se s hodnotícími závěry soudu prvního stupně ztotožnil a tyto dále rozvedl (viz str. 4-5 jeho rozsudku).
14. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
15. Ve stručnosti, s odkazem na shora vymezený obsah podaného dovolání a již zmíněnou námitku extrémního rozporu (kterou obviněný shledává v tom, že provedené důkazy nesvědčily o tom, že by skutek spáchal tím způsobem, jak je v rozsudku nalézacího soudu uvedeno) , shledává Nejvyšší soud nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, a tyto hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž o správnosti skutkových zjištění, které učinily soudy nižších stupňů, nevznikly žádné důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení, obviněný má pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu věci, který neodpovídá jeho představám, neboť nebyly provedeny veškeré důkazy a důkazy provedené nebyly hodnoceny v souladu s jeho představami) a skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (§125 odst. 1 tr. ř.).
16. Soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, vyplývajících z výpovědí jednotlivých svědků, z obsahu protokolů o sledování osob a věcí či z protokolu o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
17. K obviněným zmiňované judikatuře Ústavního soudu, ze které má vyplývat, že z neúplných skutkových zjištění nelze vyvodit správný právní závěr, Nejvyšší soud připomíná, že zmiňovaná judikatura (např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02) se vztahuje zejména na případy, kdy obecné soudy důkazy navržené jednou ze stran neprovedly, aniž by následně toto svoje počínání v souladu s požadavky zákona řádně odůvodnily. Za neúplné skutkové zjištění v tomto smyslu ovšem nelze považovat vyvrácení verze obhajoby, jak se obviněný mylně domnívá. V této souvislosti je možno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04 uvedené výše.
18. Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení Velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr ohledně dosahu dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž pak Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal, že Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.
19. Ve vztahu k zmiňované námitce nepřiměřenosti obviněnému uloženého trestu Nejvyšší soud připomíná, že jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Obviněný ovšem ve svém dovolání nepoukazuje na takovou vadu, která ostatně u něj ani nepřichází v úvahu. Ani za situace, kdy by bylo dovolání obviněného podáno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebylo by možno shledat takovou námitku relevantní, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněnému bylo možno podle §240 odst. 2 tr. zákoníku, za trestný čin, kterým byl uznán vinným, uložit trest odnětí svobody od dvou do osmi let. Jestliže soud uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jde o druh trestu, který zákon připouští, přičemž tento trest byl uložen na samé spodní hranici trestní sazby stanovené zákonem (viz blíže roz. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
20. Nejvyšší soud shledal, že veškeré námitky uplatněné obviněným směřují proti skutkovému zjištění (viz shora), a proto dále poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu