ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1363.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1363/2019-901
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2019 o dovolání, které podal obviněný N. P. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 6 To 166/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 5 T 41/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný N. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 5 T 41/2018, uznán vinným dvěma zločiny loupeže §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku pod body 1, 2. Za tyto trestné činy byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti roků. O nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mostě podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 6 To 166/2019 podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V rámci své dovolací argumentace namítl, že závěr soudů obou stupňů o jeho vině je chybný, extrémně nesouladný s provedenými důkazy, neboť byl učiněn na podkladě řízení, které považuje za rozporné jak s příslušnými zákonnými ustanoveními, tak i s vybranými základními zásadami trestního řízení, zejména s právem na spravedlivý proces. Na podporu tohoto svého tvrzení poměrně obsáhle rozvedl, v čem podle jeho mínění soudy nižších stupňů chybovaly, když např. svá rozhodnutí opřely o selektivně vybírané důkazy, aniž by tyto náležitě prověřily, a naopak, důkazy svědčící v jeho prospěch bagatelizovaly, popř. odmítly provést ty důkazy, které mohly svědčit v jeho prospěch. Ve vztahu k jím tvrzenému pochybení soudů obou stupňů zmínil zejména nezákonnost provedené rekognice, a to jednak z důvodů nedodržení bezprostřednosti rekognice podle fotografií a rekognice in natura, které se podrobili oba poškození či neprovedení audiovizuálního či fotografického záznamu o provedené rekognici poškozeného K., nevhodnost vybraných figurantů, atd. Dále zpochybnil rovněž věrohodnost výpovědi obou poškozených, a to zejména s ohledem na stav podnapilosti, ve kterém se v době loupežného přepadení nacházeli, jakož i nekonzistentnost výpovědi poškozeného K. v průběhu trestního řízení. V neposlední řadě zpochybnil rovněž použitelnost kamerových záznamů z místa činu s ohledem na možný zásah do soukromí a takový důkaz podrobit testu proporcionality, což soudy nižších stupňů neučinily. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 6 To 166/2019, jakož i rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 5 T 41/2018, a aby přikázal Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že s ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) [§265b odst. 1 tr. ř.]. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
8. V posuzované věci se jedná o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem a existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tak obviněný dovozuje ze skutečnosti, že v řízení, které předcházelo vydání zamítavého rozhodnutí, byl dán jím dále uplatněný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
10. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově v převážné části shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ v řízení před soudem prvního stupně byla čtena výpověď obviněného učiněná při vazebním zasedání, kdy popřel, že by se jednání, pro které byl odsouzen dopustil. V odvolání argumentoval tím, že skutková zjištění jsou nedostatečná, skutků se nedopustil, rekognice in natura neproběhla v souladu se zákonem (rozdílná výška poznávaných osob, jejich vzhled, dále zpochybnil dobu a způsob provedené rekognice in natura od okamžiku zajištěných fotografií možných pachatelů (včetně jeho) a předložení jich poškozeným, zpochybnil zákonnost vstupu a způsobu pořízení těchto fotografií, použitelnost důkazu kamerovým záznamem, který snímal veřejné prostranství; poukázal na to, že i po jeho vzetí do vazby pokračovala loupežná přepadení – tudíž mu nelze přičítat modus operandi ]. Na uvedené námitky bylo nižšími soudy reagováno v odůvodnění jejich rozhodnutí a Nejvyšší soud se až na níže uvedené výhrady se závěry nižších soudů ztotožnil. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [to však pouze za situace, že byly uplatněny z pohledu uplatněného dovolacího relevantní námitky, které byly shledány zjevně neopodstatněnými, nikoli námitky, které uplatněný dovolací důvod nenaplňují].
12. Uvedené zjištění ohledně charakteru uplatněných námitek má pak svůj dopad v oblasti rozsahu dovolacího řízení. Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. Zdání výjimky z předchozích odstavcích uvedených tvrzení (ohledně pravé podstaty dovolací námitky) by mohl tvořit obviněným namítaný tzv. extrémní rozpor [tj. závěr, že jde o právně relevantní námitku, která naplňuje dovolací důvod]. K tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces, který zmiňuje obviněný) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
14. V kontextu shora uvedených informací k dovolacímu důvodu a otázce extrémního nesouladu (rozporu-právu na spravedlivý proces) je třeba přisvědčit obviněnému pouze v existenci jeho pochybností, které se vztahují k použitelnosti provedené rekognice. Konkrétně je z obsahu podaného dovolání zřejmé, že obviněný dovozuje existenci extrémního rozporu mimo jiné ze skutečnosti, že soudy při hodnocení důkazů přihlížely k provedené rekognici, kterou považuje za nezákonnou, a to z důvodů nedodržení bezprostřednosti rekognice podle fotografií a rekognice in natura, které se v přípravném řízení podrobili oba poškození či neprovedení audiovizuálního či fotografického záznamu o provedené rekognici v případě poškozeného K., nevhodnost vybraných figurantů, atp. [z tohoto pohledu je však na uvedený souhrn námitek nutno nahlížet také jako na námitky procesní (čemuž mj. odpovídá také procesní povaha rekognice, otázka hodnocení důkazů, když z rozsahu a dopadu níže zmíněného pochybení, nelze v kontextu dalších použitelných důkazů, dovozovat význam extrémního nesouladu-porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu výkladu k uvedenému institutu, který učinil Ústavní soud)].
15. Nejvyšší soud tak považuje za nutné k závěrům soudů nižších stupňů, které se týkají zákonnosti provedené rekognice uvést následující skutečnosti. O porušení ústavně zaručených základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces (pouze ve vztahu k uvedené rekognici), půjde za situace, že důkaz nebyl v průběhu trestního řízení získán zákonným způsobem z hlediska procesních norem, a tudíž nemohl být při rozhodování ve věci využit. Ohledně naznačeného závěru je třeba uvést následující.
16. Podle §104b odst. 4 tr. ř. není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby. Právě tímto postupem má být garantována objektivita a důkazní hodnota rekognice prováděná ukázáním osoby. Omezení podle §104b odst. 4 tr. ř. nelze interpretovat tak, že po provedení rekognice podle fotografií není možné následně provést rekognice in natura. Je to možné, ovšem mezi rekognicí podle fotografií a rekognicí in natura musí být dán určitý časový odstup, tak aby osoba, která má ztotožnit v rámci rekognice in natura určitou osobu, nebyla ovlivněna prováděnou rekognicí podle fotografií. V předmětné věci byla rekognice před zahájením trestního stíhání provedena in natura, ovšem za situace, kdy ještě před tím - téhož dne byla poškozeným předložena sada fotografií pořízených v ubytovně XY, tedy ubytovně, kde byl obviněný ubytovaný, a to včetně jeho fotografie. Sám soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení (str. 4 odst. 19 odůvodnění usnesení) uvedl, že snímky obviněného a dalších osob pořízené v ubytovně XY dne 16. 5. 2018 měly sloužit právě k identifikaci osoby pachatele. Přestože se nejednalo v případě předložení fotografií poškozeným před rekognicí in natura o klasickou rekognici podle fotografií podle §104b odst. 4 tr. ř. je nepochybné, že se jednalo v podstatě o tzv. kvazi rekognici, kdy smysl byl stejný jako v případě rekognice prováděné podle fotografií, tj. poznání určité osoby. Nejvyšší soud tak má za to, že postupem orgánů činným v trestním řízení, který v rozestupu několika hodin poté, co byla poškozeným předložena sada fotografií, ve které tito poškození identifikovali osobu pachatele, přistoupil k provedení rekognice in natura podle §104b odst. 4 tr. ř., tj. v podstatě došlo k obcházení smyslu ustanovení §104b odst. 4, věta poslední tr. ř., a taková rekognice trpí vadou, která zakládá její nezákonnost a nepoužitelnost v dalším řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 675/2016).
17. Pokud se pak týká dalších námitek obviněného ohledně průběhu rekognice, tyto se z pohledu shora naznačených závěrů, jeví jako bezpředmětné a Nejvyšší soud se k nim dále nevyjadřuje.
18. Vzhledem k popsanému závěru ohledně použitelnosti shora uvedeného důkazu musel se následně Nejvyšší soud vypořádat s tím, zda další důkazy, které byly provedeny před soudem prvního stupně, a jenž byly provedeny v souladu se zákonem a jsou procesně použitelné, jsou takového charakteru, že odůvodňují závěr, že byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.). Jinak řečeno, otázka, kterou musel tedy následně Nejvyšší soud řešit a objasnit, spočívala v tom, zda důkazy provedené před soudem prvního stupně, aniž by byly vzaty v úvahu provedené rekognice, odůvodňují závěr, že žalované skutky se staly, tyto naplňují všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a zda lze na jisto učinit závěr, že tohoto trestného činu se dopustil právě obviněný.
19. Nejvyšší soud se zároveň musel vypořádat s tím, zda za situace, kdy nelze vzít v úvahu obsah provedené rekognice s poškozenými jako důkaz, lze přihlížet k výpovědím poškozených, které učinili jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení. Shledal, že k takovým výpovědím lze přihlížet a že jsou v řízení procesně použitelné. Je totiž třeba zdůraznit, že skutečnost, že rekognice provedené s poškozenými, které sice nelze použít, nemají za následek, že by soudy nemohly za důkaz považovat výpovědi poškozených [obdobně též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 675/2016 a na něj navazující rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2858/16, II. ÚS 2915/16] .
20. Podle Nejvyššího soudu z důkazů, které jsou provedeny v souladu se zákonem a které byly provedeny před soudem prvního stupně, je možno dospět k závěru, že byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Za takové situace mohou rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát, ačkoliv k provedené rekognice in natura a jejímu hodnocení v rámci ostatních důkazů nelze přihlížet. Oba poškození nezávisle na sobě jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem prvního stupně, které proběhlo s časovým odstupem několika měsíců po provedené rekognici, shodně poznali a identifikovali obviněného jako osobu, která je přepadla. Soud prvního stupně se řádně zabýval i určitými nepřesnostmi ve výpovědi poškozených, kdy stran důvěryhodnosti výpovědi poškozeného K. byl vypracován znalecký posudek, kde původ a nejistota v určitých oblastech výpovědi tohoto poškozeného je spolehlivým způsobem vysvětlena, jak je ostatně v podrobnostech rozvedeno níže a drobnými rozpory ve výpovědi poškozeného Š. (kdy v přípravném řízení uvedl, že poznává osobu obviněného na 70 % a následně u hlavního líčení již tato procenta opravil na 100), které jsou s ohledem na časový odstup v souvislosti s vývojem událostí zcela pochopitelné (viz str. 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nutno podotknout, že výpovědi poškozených nezůstávají v rámci důkazů svědčících o vině obviněného osamoceny, ale jsou doplněny výpověďmi dalších osob (např. svědka S.), znaleckými posudky a kamerovým záznamem z místa napadení poškozeného K. [který samozřejmě musela rovněž obhajoba zpochybnit – viz níže] atd. Jejich hodnocení poté odpovídá zásadám formální logiky, což je plně v souladu s výše uvedeným závěrem Ústavního soudu (viz výklad k bodu 13). V dané souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že ze spisu nevyplývá žádná skutečnost svědčící o tom, že by poškození měli zájem obviněného křivě obvinit. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že poškození a obviněný se neznali. Zároveň lze konstatovat, že soud prvního stupně neprovedl jen důkazy svědčící v neprospěch obviněného, ale provedl i důkazy, které navrhla obhajoba a které měly svědčit v jeho prospěch [např. znalecký posudek důvěryhodnosti obviněného K. (pokud některé obhajobou navržené důkazy provedeny nebyly, soudy tento svůj postup dostatečně přesvědčivě odůvodnily-viz bod 14 rozsudku). Všechny provedené důkazy byly následně vyhodnoceny, včetně výpovědi obviněného, kdy je poukazováno nejen na rozpor v jeho výpovědi, ale i neurčitost výpovědí svědků svědčících v jeho prospěch. Při hodnocení důkazů soudy nižších stupňů postupovaly podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., když hodnotily všechny provedené důkazy, v jejich vzájemných souvislostech.
21. K doplnění skutečností uvedených v předchozím odstavci je třeba uvést, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu, který musí zvážit, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Naznačené závěry mají svůj výraz v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Následně musí shromážděné důkazy hodnotit podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Této zásadě soudy nižších stupňů v dané věci dostály, když reagovaly na návrhy obviněného na provedení důkazu znaleckým zkoumáním duševního stavu poškozeného Š., na požadavek znaleckého zkoumání z oboru forenzní biomechaniky - extrémní dynamické zatěžování organismu a biomechanický obsah trafologických stop, jakož i na požadavek na výslech svědků G. S., I. P. či M. P., jenž obviněný uplatnil v rámci řízení před soudy nižších stupňů a odůvodnily, z jakých důvodů nepovažovaly navrhované doplnění dokazování za potřebné a nutné (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně str. 10 - 11 a odůvodnění usnesení soudu druhého stupně str. 5). Nejvyšší soud se s těmito závěry nižších soudů plně ztotožnil.
22. Bez ohledu na naznačený závěr považuje Nejvyšší soud pouze pro úplnost za nutné zdůraznit, že předpoklady pro znalecké zkoumání duševního stavu svědka upravuje §118 tr. ř. Podle tohoto ustanovení znalecké zkoumání poškozeného Š., konkrétně vyšetření jeho duševního stavu podle §118 tr. ř. přichází v úvahu jen za situace, že se jedná o svědka, jehož výpověď je pro rozhodnutí zvláště důležitá, a jsou zde závažné pochybnosti, zda u svědka není podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat. Oba tyto předpoklady musí být dány kumulativně. Jinak řečeno, předpokladem, že orgány činné v trestní řízení přistoupí k znaleckému zkoumání duševního stavu svědka, je skutečnost, že jeho výpověď musí být pro rozhodnutí zvláště důležitá a zároveň ve věci musí existovat závažné indicie svědčící o tom, že svědek má podstatně sníženou schopnost správně vnímat nebo vypovídat. Za zvlášť důležitou výpověď je třeba považovat takovou výpověď svědka, která je pro rozhodnutí ve věci natolik podstatná, že bez ní zpravidla nebude moci být rozhodnuto o vině a či nevině obviněného. Bude se jednat o takovou výpověď, bez které nebude moci být spolehlivě rozhodnuto o tom, zda se stal skutek, pro který byla podána obžaloba či návrh na potrestání, zda skutek vykazuje znaky konkrétního trestného činu a zda se ho dopustil právě obviněný. Ve většině případů se bude jednat o výpověď poškozeného, který se stal obětí trestné činnosti. Může se ovšem také jednat např. o výpověď svědka, který je schopen identifikovat pachatele trestné činnosti, aniž by tento svědek sám byl osobou poškozenou apod. Ohledně existence závažných pochybností, zda u svědka není podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat, je třeba uvést, že tyto budou zpravidla zjištěny v průběhu řízení a budou je signalizovat určité objektivní skutečnosti svědčící o tom, že svědek trpí duševní poruchou či chorobou (např. lékařská zpráva, neschopnost svědka se k věci logicky vyjádřit), které ovlivňují schopnost správně vnímat určité události a tyto slovně reprodukovat. Může se jednat i o situaci, kdy v průběhu řízení bude zjištěno nebo vznikne podezření, že svědek je např. ovlivňován ohledně své výpovědi jinou osobou, má výrazně negativní vztah k obviněnému nebo je osobou závislou na návykových látkách či schopnost správně vnímat je ovlivněna jeho věkem (např. se jedná o dítě, osobu přestárlou) nebo se jedná o svědka, který má omezenou svéprávnost.
23. Závěr o tom, že ve věci je třeba přistoupit ke znaleckému zkoumání svědka podle §118 tr. ř. musí být podložen právě existencí shora uvedených předpokladů, kdy nestačí pouhá skutečnost, že provedení takového důkazu navrhuje obviněný nebo že ve výpovědi svědka jsou jisté rozpory či nepřesnosti, které ovšem nejsou takového rázu, že by výpověď svědka závažným způsobem zpochybňovaly a lze je vysvětlit. V předmětné věci lze zdůraznit, že výpověď poškozených, kteří zároveň vystupují jako svědci, představuje nepochybně takový důkaz, který je pro rozhodnutí ve věci zvlášť důležitý. Svědci byli totiž na místě činu sami, byli obětí trestné činnosti, takže jsou zároveň osobami poškozenými a nepochybně jejich výpověď představuje ve věci podstatný důkaz. Proto lze mít za to, že z pohledu ustanovení §118 tr. ř. výpověď poškozených je pro rozhodnutí ve věci zvláště důležitá. Nejvyšší soud ovšem, stejně jako soud druhého stupně, nemá za to, že by ve věci existovaly takové skutečnosti či indicie, které by svědčily o tom, že poškozený Š. má podstatně sníženou schopnost správně vnímat či vypovídat. Ze spisového materiálu totiž nevyplývá, že by poškozený Š. byl osobou s omezenou svéprávnosti nebo že by trpěl duševní poruchou či chorobou či by byl závislý na návykových látkách, popř., že by jej někdo ovlivňoval. Jak je patrno z uplatněné námitky obviněného, tento spatřuje důvody pro znalecké zkoumání poškozeného Š. toliko ve skutečnosti, že by mělo být zjištěno, zda poškozený nemá nějaké sklony k fabulaci a jaký vliv mělo požití alkoholických nápojů na jeho osobu v době spáchání projednávaného trestného činu. Jedná se pouze o vyjádření jeho domněnky, kterou ani on sám ničím relevantním nedokládá. Správnost postupu soudu nižších stupňů podporuje i fakt, že ohledně svědka K. byl takovýto znalecký posudek vyhotoven, a to zejména s ohledem na nepřesnosti v dílčích detailech výpovědi tohoto poškozeného a jeho chování v rámci hlavního líčení. Uvedený znalecký posudek věrohodnost svědka K. potvrdil, kdy určité nesrovnalosti zejména v detailech popisu počátku událostí vedoucích k projednávanému trestněprávnímu jednání, byly vyvolané především absencí prvků emocionálního zabarvení k tomto stadiu trestné činnosti. U poškozeného Š. žádný z uvedených rozporů ani jiný výše uvedený důvod zavdávající příčinu znaleckého zkoumání nenastal, jeho výpověď byla od počátku konzistentní, kdy ujištění se o osobě pachatele předmětného trestného činu v průběhu času nelze považovat za nic výjimečného či zakládajícího příčinu znaleckého zkoumání, a proto k němu soudy nižších stupňů nepřikročily [ svědek S. mj. uvedl, že u poškozeného Š. nikdy nezaznamenal sklony k přehánění a lhaní, nezažil situaci, že by poškozený po obvyklé konzumaci alkoholu nevnímal své okolí ].
24. K argumentaci obviněného stran možného ovlivnění alkoholem poškozených a z toho plynoucí nevěrohodnosti jejich výpovědi Nejvyšší soud uvádí pouze tolik, že jakkoliv se zjištěné hodnoty promile v krvi poškozených mohly zdát vysoké, je třeba na ně nahlížet v širším kontextu. Konkrétně je třeba brát v úvahu, zda se jedná o pravidelné konzumenty alkoholických nápojů, kdy zpravidla dochází ke snížení míry jejich ovlivnění, dále jak se tato osoba projevovala např. v kontaktu s orgány činnými v trestním řízení v době krátce po spáchání trestného činu, zda se obsah výpovědí v závislosti na míře jejich ovlivnění alkoholem podstatně liší, jakož i schopnost organismu potlačit míru ovlivnění alkoholem poté co se dostane do vypjaté situace související např. s obavou o svůj život.
25. Jak již bylo naznačeno, bylo v předmětné trestní věci flagrantní zkreslení vnímání protiprávního jednání obviněného, v souvislosti s vlivem alkoholu na osobu poškozených, vyloučeno. Ve vztahu k poškozenému K. věrohodnost výpovědi potvrdil znalecký posudek, kdy znalec bral rovněž v potaz vlivu alkoholu na lidský organismus v zátěžových situacích. V případě poškozeného Š. sice takový znalecký posudek nebyl vypracován, ale právě s ohledem na konzistentnost jeho výpovědi, jeho vystupování krátce po projednávaném protiprávním činu a obecné konstatování znalce o vlivu alkoholu v zátěžových situacích, výpověď svědka S. (shora bod 23), ani taková potřeba nevyvstala.
26. V souvislosti s argumentací obviněného o nepoužitelnosti kamerových záznamů z místa činu, a to z důvodu možného zásahu do práva na soukromí, zejména s ohledem na skutečnost, že kamerový záznam zachycuje rovněž veřejnou cestu, Nejvyšší soud v tomto směru poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 122/2015, podle kterého doktrína angloamerického práva tzv. plodů z otráveného stromu není převzata do českého trestního řízení, jak se obviněný mylně domnívá. Zcela naopak kamerový záznam, tak jak byl v konkrétním případě zachycen, odpovídá soudobým požadavkům judikatury Ústavního soudu, konkrétně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09, které konstatuje že „při posuzování námitky porušení práva na soukromí pořízením uvedeného záznamu lze dát za pravdu stěžovateli, že monitorování veřejného místa kamerou a následné pořízení trvalého záznamu spadá pod ochranu poskytovanou článkem 10 Listiny a článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obecně je pro účely hodnocení, zda došlo k nedovolenému zásahu do soukromí ze strany orgánů veřejné moci, nutno zkoumat, zda byla zaznamenána soukromá záležitost či veřejná událost a zda byl získaný materiál určen pro omezené použití či měl být dostupný široké veřejnosti (srov. odst. 58 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva P. G. a J. H. proti Spojenému království ze dne 25. 9. 2001, č. 44787/98, dostupný na http://echr.coe.int ). Běžné použití bezpečnostních kamer samo o sobě, ať na ulici nebo v prostorách jako nákupní centrum nebo policejní stanice, kde slouží legitimnímu a předvídatelnému účelu, není problematické z pohledu článku 8 odst. 1 Úmluvy (srov. odst. 40 rozsudku Perry proti Spojenému království ze dne 17. 7. 2003, č. 63737/00).”
27. V neposlední řadě Nejvyšší soud doplňuje, že označil-li obviněný osobu M. P. jako osobu možného pachatele, kdy nesouhlasí s argumentací odlišného oblečení této osoby a osoby zachycené na předmětném kamerovém záznamu, je třeba podotknout, že se v konkrétním případě nejedná o ojedinělou argumentaci vylučující M. P. jako možného pachatele, ale o tomto závěru svědčí i další skutečnosti, např. že M. P. neodpovídá popisu poškozených ani kamerovému záznamu a že poškození ho jako možného pachatele ani ve své výpovědi v přípravném řízení ani u hlavního líčení neoznačili. Tendenčnost námitek obviněného ohledně domnělých pachatelů je ostatně možné vypozorovat i v případě osoby obviněným označené jako G. S., kdy sám obviněný tuto alternativu zmínil až v rámci závěrečné řeči, a to ačkoliv mu byla opakovaně dána možnost toto své přesvědčení vyjádřit již dříve, např. při shlédnutí kamerového záznamu, kde údajně osobu G. S. poznal.
28. Závěrem Nejvyšší soud pouze pro úplnost vyjadřuje své přesvědčení o nedůvodnosti argumentace obviněného stran absence oděrek na jeho rukou po napadení poškozeného K., kdy správně konstatovaly soudy nižších stupňů, že útok vůči poškozenému byl veden především kopy, přičemž podíl na nejzávažnějších poranění poškozeného K. měl rovněž fakt, že se udeřil o obrubník.
29. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že dovolání vzhledem k podaným námitkám, kterým nebylo možno ani částečně přiznat relevanci ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům, je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. V souvislosti s otázkou rozsahu odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu lze vedle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, které mj. uvádí, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [pouze za situace, kdy námitky byly uplatněny v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak byly shledány zjevně neopodstatněnými], poukázat také na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je potřebné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu