ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.1327.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 1327/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2010 o dovolání obviněného Ing. M. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 8 To 141/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 51/2006, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 8 To 141/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 41 T 51/2006.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný Ing. M. M. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 41 T 51/2006, v bodě I. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že ve dnech 14. a 15. 3. 2005 v P., ještě jako ředitel V. z. P., vydal příkaz k vyvezení 550 ks papírových desek skládacích s nápisy \"A. České republiky\" \"A. o. t. Czech Republic\" v hodnotě 7.730,- Kč,v majetku A. v. i. a služeb M. ČR z objektu a jeho převezení, uskladnění do prostoru bývalých jatek v Ch., v ul. N. M., a jeho následného předání občanskému sdružení Ř. r. r. v., a 1 ks vysílačky Motorola GM v hodnotě 3.200,- Kč zapůjčené firmou K.T., a. s. Ministerstvu obrany ČR, 2 ks vysílaček Motorola Radius GM 300 celkem v hodnotě 6.400,- Kč zapůjčené firmou K.T., a. s. Ministerstvu obrany ČR, a způsobil tak V. z. – A. – A. v. i. a s. škodu ve výši 7.730,- Kč a firmě K.T., a. s. se sídlem P., P. škodu ve výši 9.600,- Kč, celkem škodu ve výši 17.330,- Kč a v bodě II. uvedeného rozsudku trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve stádiu pokusu ( podle §8 odst. 1 tr. zák.- ve výroku rozsudku neuvedeno), jehož se dopustil tím, že
dne 26. 2. 2005 zadal prostřednictvím R. ú. C. H. K. pod evidenčním číslem 101/05 požadavek na přepravu materiálu pro výstavnictví, panely, desky, sklo, lamino, vitríny (větší počet kusů) cca 4.000 kg s požadovaným datem nakládky na dny 14. - 15. 3. 2005 u P., R., do V. u Ch. a tento materiál nechal odvézt na náklady Ministerstva obrany ČR prostřednictvím R. ú. C. H. K. v zájmu vojenské správy firmou R. se sídlem P., J., v celkové vyfakturované částce ve výši 26 703,- Kč, ačkoli přeprava byla uskutečněna v zájmu a ve prospěch zájmového sdružení působícího mimo resort Ministerstva obrany ČR, přičemž k proplacení této faktury nedošlo v důsledku zahájení policejního šetření ve věci.
Za to byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 14 měsíců.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Městský soud v Praze, který je usnesením ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 8 To 141/2009, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 8 To 141/2009, obviněný následně napadl prostřednictvím obhájce u Nejvyššího soudu dovoláním. V něm deklaroval dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí ve věci spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V obecné rovině obviněný uvedl, že nesprávnost právního posouzení obou skutků spočívá v nenaplnění zákonných znaků skutkových podstat trestných činů, za jejichž spáchání byl odsouzen, neboť pro zvolené právní kvalifikace není ve zjištěných skutcích plný podklad.
Pokud se jedná o přisvojení si radiových stanic jako cizí věci, je vyžadován trvalý charakter vyloučení dosavadního vlastníka z dispozice s věcí proti jeho vůli. Pro naplnění tohoto znaku trestného činu zpronevěry je tedy třeba zkoumat úmysl pachatele trvale odejmout věc z dispozice oprávněné osoby. Podle dovolatele tento úmysl nebyl v řízení nijak zkoumán ani prokázán. Navíc byly nedostatečně provedeny důkazy a nesprávně vyhodnoceny podklady pro provedení důkazů o okolnostech další dispozice s předmětnými vysílačkami v situaci, kdy dlouhodobá výpůjční smlouva mezi poškozeným a Ministerstvem obrany České republiky měla být ukončena cca 2 týdny po uvedeném jednání. Taktéž existují indicie, že o tyto vysílačky poškozený nestál. Proto měli být vyslechnuti jako svědci zástupci poškozené a. s. K.T. ke škodě, která jí měla vzniknout, stejně jako k dispozici s vysílačkami.
Z popisu skutku pak nevyplývá, že by byl stran trestného činu zpronevěry naplněn znak přisvojení, a tudíž se u tohoto skutku nemůže jednat o uváděný trestný čin. Z rozsudku ani zamítavého usnesení odvolacího soudu není rovněž zřejmé, z čeho byla zjištěna hodnota vysílaček. Navíc bylo zjištěno, že tyto vysílačky neměly pro poškozeného vůbec žádnou hodnotu. Soud se rovněž nezabýval ani eventualitou, že obviněný mohl zamýšlet použít vysílačky na výstavě spojené s vojenstvím v situaci, kdy by byla taková výstava pořádána mimo resort Ministerstva obrany ČR.
Pokud se jedná o to, že obviněný si měl přisvojit 550 ks papírových desek s emblémem A., které jsou pro jiné účely v podstatě nevyužitelné, bylo zjištěno, že tyto měly sloužit pro potřeby výstavy, na níž se podílela A. ČR, i když se jednalo o výstavu mimo resort Ministerstva obrany ČR, resp. A. ČR. I v této části skutku nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Inventurou bylo zjištěno, že tyto desky nebyly nikdy v evidenci, a tudíž z ní nebyly ani vyřazeny a měly být určeny k likvidaci. Není ani zřejmé, jak soud zjistil výši škody způsobenou odejmutím desek, neboť v odůvodnění rozsudku o tom není žádná zmínka. Výše škody uváděná ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku tak vůbec nemá oporu v provedeném dokazování. Proto nelze mít zato, že znak trestného činu zpronevěry spočívající ve výši škody byl naplněn.
K otázce výše způsobené škody a stupni společenské nebezpečnosti byl obhajobou předložen listinný důkaz spočívající ve vyjádření ředitele Ú. j. p. A. ze dne 18. 3. 2009, podle něhož jsou předmětné desky pro oficiální potřebu A. nepoužitelné, tento důkaz byl ale odvolacím soudem zcela pominut, ačkoliv jeho relevance je zcela zřejmá.
Soud se pak stran skutku kvalifikovaného jako trestný čin zpronevěry nezabýval ani otázkou konkrétního stupně společenské nebezpečnosti uvedeného skutku, jako materiálního znaku trestného činu, který nebyl podle obviněného naplněn. Materiální stránku uvedeného trestného činu soud hodnotil pouze v souvislosti s ukládáním trestu, a to ještě zcela nedostatečně. Z výše uvedených důvodů pak skutek kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. všechny zákonné znaky tohoto trestného činu nenaplňuje.
Pokud se jedná o skutek II. odsuzujícího rozsudku, v němž byl soudy obou stupňů spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., dovolatel konstatuje, že skutková podstata tohoto trestného činu nebyla jednáním obviněného naplněna ve znaku úmyslu způsobit škodu uvedením v omyl. To proto, že bylo zjištěno, že obviněný mohl z titulu své funkce provádět určité činnosti i mimo resort Ministerstva obrany ČR na jeho náklady, a to v případech, kdy se jednalo o účast na propagačních akcích s vojenským obsahem. To vyplývá z náplně funkce obviněného, jež je mimo jiné vyjádřena v tzv. úkolovém listu, který je součástí trestního spisu. Tento důkaz byl však soudem při zjišťování subjektivní stránky zcela pominut. Protože bylo v tomto ohledu nedostatečně provedeno dokazování, nelze konstatovat, že byl naplněn znak spočívající v uvedení v omyl poškozeného. Proto se obviněný nemohl dopustit trestného činu podvodu podle ustanovení §250 tr. zák.
Jednání obviněného je podle dovolatele možno posoudit jako jednání ve skutkovém negativním omylu, když obviněný nevěděl, že se na zabezpečení výstavy s vojenským zaměřením mimo rezort ministerstva obrany mohlo Ministerstvo obrany ČR nějakým způsobem podílet. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud výjimečně využil svého práva doplnit dokazování, a to ohledně toho, do jaké míry mohl obviněný disponovat s majetkem Ministerstva obrany ČR v situacích, kdy se jednalo o činnost mimo jeho resort, protože tato otázka je z hlediska posouzení subjektivní stránky trestného činu stěžejní.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 8 To 141/2009, zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby sám ve věci rozhodl o zproštění obžaloby.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření uvedl, že část argumentace obviněného, jenž směřuje do procesního postupu soudů, zpochybňuje úplnost dokazování a správnost hodnocení provedených důkazů i učiněných skutkových zjištění, se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s ostatními, i když neuplatněnými dovolacími důvody. V řízení o dovolání se podle státního zástupce nelze dovolávat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. V této souvislosti státní zástupce připustil, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé ( včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění ), což se však v posuzované věci nestalo.
Obviněný však v rámci svého dovolání uplatnil i námitky, které již podle státního zástupce pod citovaný dovolací důvod podřadit lze.
Jedná se zejména o námitku spočívající v tom, že u trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. nebyl zjištěn úmysl trvale vyloučit dosavadního vlastníka z dispozice s věcí. Obviněný měl z titulu své funkce v dispozici určité věci, a to 550 ks desek evidovaných v majetku A. v. i. a služeb Ministerstva obrany ČR a radiostanice Motorola společnosti K.T., a. s., která je ministerstvu obrany zapůjčila. S těmito věcmi obviněný naložil v rozporu s účelem svěření, když dal pokyn převést je do Ch. a následně je předal třetímu subjektu, a to Ř. r. r. v. Toto předání přitom mělo trvalý charakter, neboť se nejednalo o výpůjčku na konkrétní akci, po níž by měly být desky a vysílačky vráceny. Hodnota věcí pak byla zjištěna z vyjádření znalce. Lze tudíž uzavřít, že obviněný si svěřené věci úmyslně přisvojil.
K tvrzené absenci materiální stránky předmětného trestného činu státní zástupce uvedl, že soudy se touto otázkou příliš nezaobíraly, ale nelze přehlédnout, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Posuzovaný skutek pak nijak nevybočuje z rámce běžných podobných případů a není na místě dovodit jeho zvlášť nízkou společenskou nebezpečnost nedosahující hranice stanovené v ustanovení §3 odst. 2 tr. zák.
Obviněný rovněž zpochybnil právní kvalifikaci dalšího posuzovaného skutku, jenž je pokusem trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 2 tr. zák. Námitkám dovolatele, že byl oprávněn zajišťovat i činnosti netýkající se Ministerstva obrany ČR, avšak na jeho náklady, nelze s odkazem na závěry soudů obou stupňů přisvědčit. Podle výpovědí svědků V., K. a F. takové oprávnění obviněnému nesvědčilo. Navíc nelze přehlédnout, že v okamžiku, kdy se stal převoz věcí předmětem šetření vojenské policie, obviněný hned činil kroky vedoucí k zabránění provedení fakturace přepravy Ministerstvu obrany ČR a k zajištění zaslání faktury jinému odběrateli. Vzhledem k okolnostem a zřejmé nemožnosti obviněného obohacovat třetí subjekty na úkor ministerstva nepochybně není na místě dovodit obviněným navrhovaný skutkový omyl negativní, jenž by jinak značil, že jednání obviněného nelze posuzovat jako úmyslné.
Ze shora uvedeného je pak zřejmé, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto by mělo být Nejvyšším soudem podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Státní zástupce rovněž souhlasil, aby Nejvyšší soud shora navrhované rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Státní zástupce dále vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné rozhodnutí, než jím bylo navrhováno, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 8 To 141/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006 .
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Podle názoru Nejvyššího soudu se o posledně uváděný případ jedná i v posuzované věci obviněného Ing. M. M.
Podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 41 T 51/2006, byla vina obviněného na spáchání obou trestných činů (resp. jeho pokusu) prokázána na základě provedeného dokazování listinnými důkazy, jakož i svědeckými výpověďmi svědků J. T., J. Š., P. Š. a J. L. Bylo zjištěno, že obviněný vykonával funkci ředitele organizace A. – V. z. Úkolem organizace bylo zajištění propagace armády. Ohledně darů bylo prokázáno, že dary od žádných organizací A. nepřijímá, neboť má na pořádání výstav své vlastní prostředky. Na konkrétní výstavu se dělá rozpočet, ve kterém je určeno množství materiálu pro danou výstavu, a proto po skončení výstavy žádné zbytky materiálu nezbývají. Pokud je nějaký materiál přivážen do prostor armády, musí být řádně zaevidován. Ohledně pořádání akce na Č. H. bylo prokázáno, že na základě žádosti starosty města J. F. Š. tehdejšímu ministrovi obrany, bylo provedeno pouze zaměření místností určených pro výstavu na Č. H., výstava nakonec realizována nebyla, skončila ve fázi přípravy spočívající v zaměření prostor určených pro výstavu.
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
V posuzovaném případě z rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že oba soudy vycházely ze stejného skutkového základu, podle něhož obviněný Ing. M. tím, že jako ředitel A. v. i. a s. nechal přepravit původně na účet Ministerstva obrany ČR materiál darovaný třetími subjekty jemu i Ř. r. r. v., materiál ministerstva obrany ( 550 ks papírových desek ) a materiál zapůjčený Ministerstvu obrany ČR firmou K.T., a. s. do skladovacích prostor v objektu bývalých jatek zajištěných Ř. r. r. v., kterému materiál následně předal, spáchal shora citovaný trestný čin zpronevěry a trestný čin podvodu ve stádiu pokusu. Z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný byl ředitelem A. v. i. a s., která vykonávala pro ministerstvo obrany, resp. armádu marketingovou činnost, a to i formou pořádání výstav s vojenskou tematikou, popř. se na výstavách organizovaných třetími subjekty podílela s cílem propagovat armádu. Z provedeného dokazování lze mít rovněž za prokázané, že město J. požádalo písemně ministra obrany o zajištění materiálu o vojenství pro výstavu, jež se měla pořádat v prostorách Č. H. s tím, že na zajištění výstavy se měl podílet A. – A. v. i. a s.
Z výpovědi svědka Ing. Š. - starosty města J. v letech 1990 – 2006 učiněné v hlavním líčení ( viz č. l. 605 spisu ) vyplývá, že město J. vlastnilo zámek Č. H. a chtělo zde realizovat výstavu zaměřenou na život v P., a proto požádalo ministra obrany o dodání materiálů o vojenství, aby zde mohl být dokumentován vývoj vojenství v P. Akce probíhala ve spolupráci s posádkou v Ch. Ministerstvo obrany reagovalo na žádost města J. telefonicky s tím, že poté byli posláni pracovníci A., aby zjistili možnosti této výstavy a provedli zaměření jednotlivých místností. Pokud se jedná o účast občanského sdružení Ř. r. r. v. na realizaci výstavy, sdružení do toho vstoupilo zhruba v roce 2003, kdy posádka v Ch. přestala existovat. Ve spolupráci s Ř. r. r. v. pak město J. realizovalo ještě výstavu k výročí NATO. Tuto výpověď nalézací soud ve svém rozhodnutí však hodnotil pouze v tom smyslu, že došlo pouze k zaměření místností určených pro výstavu, čímž veškerá příprava výstavy skončila. Soud se však tohoto svědka blíže nedotazoval, zda přípravy na výstavu nějakým způsobem pokračovaly a jak konkrétně v této věci město J. spolupracovalo s Ř. r. r. v. a A. Soud měl v této souvislosti věnovat pozornost i listině - prohlášení jmenovaného svědka na č. l. 333 spisu, kterým nebyl v řízení proveden důkaz. Soud tak měl postupovat mimo jiné proto, že ze zprávy ředitele A. J. Š. (nástupce obviněného Ing. M.) ze dne 23. 5. 2005 vyplynulo, že A. byla s občanským sdružením v kontaktu od roku 2001, kdy starosta J. požádal o pomoc tehdejšího ministra obrany s tím, že proběhlo zaměření prostorů. V dalším období se čekalo na dokončení stavebních úprav a na dodání podkladů ze strany občanského sdružení.
Nalézací soud v hlavním líčení rovněž vyslýchal původně spoluobviněného Ing. L., velmistra Ř. r. r. v., který byl následně zproštěn obžaloby. Jeho výpovědí se ale soud ve vztahu k obviněnému Ing. M. vůbec nezabýval. Ing. L. vypověděl, že materiál na výstavu byl shromažďován na A. V dubnu roku 2004 ho starosta J. informoval, že ministerstvo se nezříká pomoci a opakoval slova tajemníka ministra obrany. Asi měsíc před tím, než byl Ing. L. osloven vojenskou policií, kontaktoval ho telefonicky Ing. M., že má připravený materiál na výstavu a že je třeba ho dopravit do Ch. Na Č. H., kde měla být výstava instalována, byly jiné objekty, a tak vznikl problém, kam uskladnit materiál. Proto přes J. N. Ing. L. našel objekt, kde se dal materiál uložit. Z výpovědi Ing. L. rovněž vyplynulo, že do podzimu roku 2003 působila na Ch. posádka radiotechnického vojska, která se plánovanou výstavou zabývala, přičemž řada příslušníků útvaru byla i členy Ř. r. r. v.
V této souvislosti měl být Ing. L. dotázán na to, zda a na základě čeho se po zániku posádky radiotechnického vojska na přípravě výstavy účastnil Ř. r. r. v., jaká byla vazba mezi tímto občanským sdružením a městem J., kdy měly být plánované výstavě uvolněny potřebné prostory na Č. H., a kdy a proč v dané věci spolupracoval s A., resp. s Ing. M. V řízení nebylo ani zjišťováno a tudíž objasněno, jak mělo být s materiálem, konkrétně s papírovými deskami a předmětnými radiostanicemi po provedené výstavě Ř. r. r. v. dále naloženo.
Soud v hlavním líčení rovněž neprovedl listinný důkaz dopisem občanského sdružení R. r. v. ze dne 25. 4. 2005 ministru obrany JUDr. K. K. na č. l. 104 - 105 spisu, kterým byl ministr informován o událostech kolem realizace výstavy, a to včetně odpovědi na tento dopis od Ministerstva obrany ČR na č. l. 103 spisu.
Z výše uvedeného lze uzavřít, že soudy obou stupňů se vůbec nezabývaly otázkou, jak mělo být s transportovaným materiálem následně naloženo, zda měl sloužit výhradně pro potřebu občanského sdružení či zda se z uvedeného materiálu neměla vytvořit na Č. H. výstava, k čemu měly na uvedené výstavě sloužit předmětné papírové desky a jak měly v dané věci posloužit shora uvedené radiostanice a zda něco z transportovaného materiálu nemělo být po jeho využití na výstavě A. zpět vráceno. K těmto otázkám nalézací soud dokazování nevedl a spokojil se s výpověďmi podřízených obviněného Ing. M. T. Š., A. H. a P. Š. v tom smyslu, že na Č. H. došlo pouze k zaměření prostor a zpracování grafického návrhu místností. Jmenované osoby měly být proto vyslechnuty i k výše uvedeným otázkám, byť lze připustit, že jako podřízení obviněného nemuseli být o všech okolnostech realizace výstavy informováni, a ani se na tomto úkolu nemuseli dalším způsobem podílet.
Dále bylo podle Nejvyššího soudu potřeba zkoumat postavení Ing. M., jako ředitele A. – A. v. i. a s., posléze A. – V. z. P., zejména v tom ohledu, jaké měl pravomoci za A. samostatně jednat a rozhodovat a komu přesně podléhal z hlediska nadřízenosti a podřízenosti, a v jakých směrech a v jakém rozsahu to bylo. Bylo rovněž zapotřebí se zabývat otázkou, jak se mohla A. podílet na akcích, resp. výstavách, které sama jako hlavní organizátor nepořádala, ale na nichž se za účelem propagace armády mohla podílet. Konkrétně se jednalo o to, jaký materiál mohla A. na propagační akce dodat, případně zapůjčit, či jak jinak, např. finančně, se mohla na těchto akcích podílet a jaké pravomoci měl v tomto směru obviněný.
Též bylo nutné se zabývat otázkou, zda má V. z. - A. A. v. i. a s. právní subjektivitu, neboť tato otázka je důležitá pro označení poškozeného. Pokud by A. právní subjektivitu neměla, nemohla by být označena za poškozeného. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v tomto smyslu nejednoznačná. Např. ve výroku rozsudku nalézacího soudu se hovoří o poškozeném A., ale v odůvodnění je uváděno i Ministerstvo obrany ČR.
Lze tudíž zcela přisvědčit podanému dovolání v tom směru, že popsaný skutek, posouzený jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., nikterak nevyjadřuje úmysl obviněného trvale vyloučit dosavadního vlastníka z dispozice s předmětnými věcmi, přičemž z rozhodnutí soudů obou stupňů, i z dosud provedených důkazů, takový úmysl též jednoznačně nevyplývá.
Pro úplnost je třeba poukázat na další nedostatek, spočívající v ocenění předmětných věcí. V přípravném řízení byl ohledně toho vyžádán znalecký posudek, jehož zpracovatel JUDr. J. B. byl vyslechnut v hlavním líčení. K cenám předmětných desek a vysílaček však znalec vyslýchán nebyl. Z protokolu o hlavním líčení pak není ani zřejmé, že by byl zmíněný znalecký posudek v řízení před soudem konstatován. O obsahu hlavního líčení konaném dne, kdy byl vyslýchán znalec, byl sice pořizován zvukový záznam, ale jeho nosič není ve spisu založen.
V předloženém znaleckém posudku pak znalec ocenil 3 předmětné vysílačky, jejichž zpronevěření je obviněnému kladeno za vinu, částkou á 3 200,- Kč. K těmto vysílačkám uvedl, o jaký se jedná model, popř. typ, s uvedením sériového čísla s tím, že se jedná o vysílačky starší a používané. Fotografie uvedených vysílaček tvoří obrazovou přílohu spisu. Tyto vysílačky - radiostanice byly České republice - Ministerstvu obrany ČR zapůjčeny společností K.T., a. s. na základě dohody na č. l. 93 spisu. Z uvedené dohody, z pořízených fotografií ani jiných provedených důkazů není zřejmé, jak jsou uvedené vysílačky staré, ani jaká byla jejich pořizovací cena. Z tohoto důvodu nelze podle názoru Nejvyššího soudu pokládat skutkové zjištění o jejich ceně za spolehlivé, resp. podaný znalecký posudek ohledně cen předmětných vysílaček za přezkoumatelný. Kromě toho je třeba poukázat na významný nedostatek spočívající v tom, že JUDr. J. B. je znalcem v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady movitých věcí - nábytek, bytové zařízení, ale nikoliv již v odvětví ceny a odhady movitých věci - strojů a zařízení, jak by bylo pro ocenění vysílaček zapotřebí.
K obdobnému závěru je pak nutno dospět, pokud se jedná o znalecké ocenění předmětných desek, které měly být podle skutkové věty nalézacího rozsudku v majetku V. z. – A. – A. v. i. a s. Ani v tomto případě není ze znaleckého posudku ani z jiných indicií ve spisu zřejmé, jak byly předmětné desky staré, jaká byla jejich pořizovací cena a jak se na jejich hodnotě projevila skutečnost, že se jedná o papírové desky potištěné armádními nápisy, resp. logy. Skutková věta odsuzujícího rozsudku pak hovoří o tom, že se jednalo o desky s nápisem A. ČR s anglickým překladem, ale z přiložené fotodokumentace i znaleckého posudku je zcela zjevné, že se jednalo o 3 druhy různých desek čítajících dohromady 550 ks, přičemž na každém druhu těchto desek byl rozdílný nápis. V souvislosti s částí předmětných papírových desek a jejich hodnotou prováděl odvolací soud navíc k návrhu obviněného důkaz vyjádřením ředitele Ú. j. p. A. ze dne 18. 3. 2009, jenž poukazuje na nesprávný překlad pojmu A. ČR do anglického jazyka, aniž tento důkaz ale věcně hodnotil.
Vzhledem k tomu, že skutek, tak jak byl popsán v napadených rozhodnutích a považovaný soudy obou stupňů za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., nenaplňuje za současné důkazní situace ani formální stránku skutkové podstaty tohoto trestného činu (ohledně znaku přisvojení a výše způsobené škody), nebylo na místě se t. č. vyjadřovat k materiální stránce uvedeného trestného činu, jež byla v dovolání taktéž zpochybňována.
Pokud pak obviněný ohledně dalšího skutku, v němž byl spatřován pokus trestného činu podvodu, v dovolání poukazuje na to, že jeho jednáním nebyl naplněn znak zmíněného trestného činu spočívající ve znaku uvedení v omyl, tak i této dovolací námitce je třeba přisvědčit. Skutková věta výroku odsuzujícího rozsudku totiž nikterak v popisu jednání obviněného nevyjadřuje, jak resp. čím naplnil znak trestného činu podvodu podle §250 odst 1 tr. zák., spočívající v tom, že „někoho uvedl v omyl“, což bylo vyjádřeno ve větě právní. Zkoumaná skutková věta v zásadě pouze konstatuje, že obviněný zadal požadavek na přepravu věcí na náklady Ministerstva obrany ČR ve prospěch sdružení působícího mimo resort Ministerstva obrany ČR. Takto popsaný skutek tedy zjevně vůbec nevystihuje, koho měl vlastně obviněný podvést (uvést v omyl) a tato skutečnost pak ani nevyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dosud provedeném řízení nebylo dostatečně prokázáno, jaká měl obviněný z titulu své funkce oprávnění, zda a komu byl při své činnosti a v jakém rozsahu podřízen, jakým způsobem se mohla A. v. i. a s. podílet na přípravě výstav s vojenským obsahem pořádaných primárně mimo resort ministerstva obrany a zda činnost obviněného nesměřovala právě k účasti na takovéto výstavě. Taková zjištění jsou podstatná též proto, že z provedeného dokazování vyplynulo, že v roce 2001 byla A. v. i. a s. pověřena ministerstvem obrany realizací výstavy s vojenským obsahem na Č. H. ve spolupráci s městem J.
Z doposud provedených důkazů pak není též zcela zjevné, jak soudy dospěly ke stanovení výše škody, která měla vzniknout skutkem obviněného pod bodem II. rozsudku nalézacího soudu. Skutková věta hovoří o škodě 26 703,- Kč, přičemž faktura za přepravu zněla na částku 64 744,- Kč. I tímto rozporem se bude nutné v novém řízení zabývat.
Vzhledem k tomu, že uvedené skutečnosti podstatné pro právní posouzení jednání obviněného nebyly v dosavadním řízení dostatečně objasněny a obviněný byl uznán vinným shora uvedenými trestnými činy (resp. pokusem jednoho z nich) na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu, nezbývá než konstatovat, že skutková zjištění obou soudů jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy a tím i s posléze vyslovenými závěry právními.
Na základě shora uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání důvodným a zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, když příčina vytýkaných nedostatků má svůj původ již v řízení před tímto soudem. Současně zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.), přičemž bude nezbytné, aby nalézací soud doplnil dokazování v těch směrech, jak bylo Nejvyšším soudem naznačeno a odstranil existující rozpory a nedostatky, které za stávajícího stavu neumožňují učinit objektivní skutkové a tím méně právní závěry o případné vině obviněného Ing. M.
Ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Pokud po doplnění a opětovném zhodnocení všech důkazů nalézací soud dospěje k závěru, že obviněný je pachatelem trestné činnosti, za níž je třeba jej odsoudit, bude se muset navíc v novém řízení zabývat i otázkou, zda-li pro něho není právní úprava podle nově přijatého trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb. ) příznivější.
Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c