ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.1519.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 1519/2010-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. února 2011 o dovolání obviněného T. G. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 5 To 34/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 15/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. G. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný T. G. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 3. 2. 2010 sp. zn. 29 T 15/2009 uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. č. 140/1961 Sb., jehož se dopustil tím, že dne 2. 4. 2009 kolem 21. 25 hod. v R. p. R., dříve okres V., na ulici 5. k., v budově obvodního oddělení Policie ČR, kde byl umístěn v policejní cele po svém zadržení pro podezření ze spáchání jiné trestné činnosti, se pokusil ze zadržení uprchnout, když pod záminkou vyžádání toaletního papíru přiměl službu konajícího policistu prap. M. K. k otevření dveří do cely, tyto dveře policistou jištěné zvenčí rozrazil a prap. M. K. fyzicky napadl, opakovaně se jej snažil uchopit pod krkem, pokoušel se jej také srazit na zem a zmocnit se jeho služební zbraně, čemuž se prap. M. K. ubránil, tohoto policistu, který z chodby, kde jsou umístěny cely, ustupoval do místnosti dozorčího důstojníka, pronásledoval, v místnosti dozorčího jej opět fyzicky napadl, snažil se jej chytnout do tzv. kravaty a kousal jej do zad, později i do rukou, opět se pokoušel získat jeho služební zbraň, což se mu tentokrát již podařilo, pistoli ČZ 75 D Compakt ráže 9 mm, kterou prap. M. K. vytrhl z pouzdra na opasku, natáhnutím závěru nabil a z bezprostřední blízkosti přes své rameno se s ní záměrně pokoušel mířit na horní polovinu těla tohoto policisty, který stál z boku za ním, ze zbraně třikrát vystřelil, prap. M. K. ale nezasáhl, protože tento policista se střelbě snažil vyhnout změnou polohy svého těla a především tím, že v oblasti zápěstí svými dlaněmi svíral jeho ruce, ve kterých pistoli držel, čímž mu podstatně ztěžoval manipulaci s touto zbraní poté, co se pistole zasekla, se ji snažil opět dostat do střelby schopného stavu a zbraní prap. M. K. ohrožoval i v samém závěru svého útoku, kdy se tomuto policistovi v součinnosti s přivolanými kolegy prap. J. M. a stržm. R. P. jej podařilo odzbrojit a zajistit;
vedenou střelbou v případě zásahu prap. M. K. reálně mohl zbavit života, s čímž s ohledem na charakter použité zbraně, opakování výstřelů, krátkou vzdálenost, ze které útok vedl, a místo těla, na které se pokoušel mířit, nejméně musel být srozuměn;
útokem, který vedl, prap. M. K. způsobil zranění, jež si nevyžádala další léčení, Policii České republiky, Krajskému ředitelství Jihomoravského kraje se sídlem v B. K., průstřelem dvojskla na policejní služebně způsobil škodu ve výši nejméně 5 601,- Kč a další škodu v přesně nezjištěné výši způsobil také poškozením vnitřního vybavení policejní služebny a stejnokroje prap. M. K.
Za to byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. 3 T 119/2009.
Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že obviněný je povinen Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihomoravského kraje se sídlem v B. na K. ul. zaplatit náhradu škody ve výši 5 601,- Kč. Se zbytkem svého nároku byl tento subjekt odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Na řízení ve věcech občanskoprávních pak byla odkázána Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna se sídlem M., S. O.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který je usnesením ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 5 To 34/2010 podle §256 tr. ř., jako nedůvodné zamítl.
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 5 To 34/2010 napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím obhájce. V tomto mimořádném opravném prostředku obviněný uplatnil dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř. Dovolání pak obviněný podal v rozsahu odpovídajícímu výroku o vině, trestu, způsobu jeho výkonu i do výroku o náhradě škody.
V podaném dovolání obviněný především namítá nesprávné právní posouzení skutku, jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák., protože zjištěný skutek znaky tohoto trestného činu neměl. Ustanovení §219 odst. 1 tr. zák. stanoví, že trestného činu vraždy se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. To znamená, že úmysl pachatele ( přímý či nepřímý ) musí směřovat k usmrcení člověka a nikoliv pouze k jeho ochromení, znehybnění či zranění. Pokud by pachatel jednal v úmyslu ohrozit nebo poškodit jiný zájem chráněný trestním zákonem a jeho jednání by mělo za následek smrt člověka, ke kterému by nebyl dán úmysl pachatele, protože pachatel nevěděl, že takový následek může způsobit, nebo sice věděl, ale nebyl s tím srozuměn, není takový pachatel trestně odpovědný za vraždu. (V této souvislosti pak odkazuje na komentář k trestnímu zákonu). Dovolatel proto považuje za stěžejní prokázání naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu, přičemž poukazuje na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu.
Ten v něm dovodil zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák., když k tomuto přesvědčení dospěl na základě důkazů provedených v hlavním líčení, případně zjištěných v přípravném řízení, a to z výpovědi poškozeného M. K., z povahy nástroje - střelné zbraně, kterou byl útok veden, a ze znaleckého posudku z oboru kriminalistické balistické expertízy. Na základě těchto důkazů pak nalézací soud dospěl k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy, přičemž hodnocení těchto důkazů považuje obviněný za tendenční.
Podle názoru obviněného nelze totiž přehlédnout další významné skutečnosti zjištěné v rámci trestního řízení, a to zejména motiv činu, prověrku na místě a závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví fyzikální chemie.
Pokud jde o motiv činu, od počátku trestního stíhání obviněný uvádí, že prvotním a jediným motivem k jednání, které je mu kladeno za vinu, byla snaha utéci z policejní cely, do které byl podle svého vnitřního přesvědčení neprávem umístěn. Toto tvrzení pak podporují závěry soudně znaleckého posudku o duševním stavu obviněného, jenž zpracovali znalci MUDr. N. a PhDr. H. Z toho, co obviněný uvedl znalcům na č. l. 160 spisu, je zřejmé, že motiv i jednání obviněného směřovalo od počátku pouze k jedinému cíli, a to k útěku z policejní stanice, kde se obviněný nacházel v policejní cele. Obviněný pak od počátku uváděl, že umístěním do policejní cely byl velmi silně frustrován, protože se na policejní stanici dostavil dobrovolně k podání vysvětlení v jiné věci, avšak následně byl zadržen a umístěn do policejní cely. Měl obavu o svoji budoucnost, rodinu a zejména nezletilé dítě. Podle názoru znalce psychologa pak prvotní motivací byla plánovaná snaha po útěku, kdy se chtěl obviněný zmocnit zbraně, aby mu nemohl policista v útěku zabránit. Motivací střelby pak byla podle znalce snaha o zastrašení policisty, přičemž je třeba si podle znalce uvědomit, že rvačka je emočně vypjatá situace, jenž trvá v podstatě krátce, a jen těžko si lze zapamatovat a následně popsat jednotlivé pohyby. Tyto znalecké závěry ale nebyly soudy nijak zohledněny, a to přesto, že z pohledu obhajoby jsou tyto závěry velmi významné, neboť motiv činu je významným znakem, z něhož lze usuzovat na naplnění či nenaplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy.
Pokud jde o prověrku na místě, jejím účelem bylo dne 6. 5. 2009 ověřit skutečnosti průběhu děje, a to jak podle tvrzení obviněného, tak i podle tvrzení poškozeného. Celý průběh této prověrky byl zaznamenán na digitálním nosiči a poškozený K. zde popisoval směr, kam měly padnout výstřely, ovšem nevěděl, zda zbraň směřována ústím vlevo ke dveřím do recepce, nebo vpravo do rohu k oknu, když padly tři výstřely rychle za sebou. Předtím však svědek K. popisoval natáčení zbraně zprava do leva a pouze v omezené míře směrem nahoru a dolů. Z uvedeného záznamu je patrné, že v kontextu obou vyjádření nedošlo k výstřelům v okamžiku, kdy zbraň měla mířit směrem, kde stál poškozený, nýbrž k výstřelům došlo v okamžiku, kdy zbraň mířila přesně opačně, než stáli poškozený a obviněný. V této souvislosti nutno upozornit na fakt, že závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu se musí prokazatelně opírat o reálně v úvahu připadající fakta, nikoli pouze o modelové teoretické situace, které by při manipulaci se zbraní mohly nastat. Jak vyplývá z videozáznamu o prověrce na místě samém, obviněný použil zbraň pouze ve snaze získat nad poškozeným převahu, které chtěl využít k útěku.
Z uvedeného lze podle obviněného shrnout, že jeho úmysl nesměřoval k ohrožení života či snad k usmrcení poškozeného, nýbrž k získání převahy nad poškozeným za účelem realizace útěku. Jednání obviněného mělo být proto kvalifikováno jako trestný čin nedovoleného ozbrojování v jednočinném souběhu s trestným činem útoku na veřejného činitele.
S ohledem na zjištění získaná při prověrce na místě činu nechala obhajoba vypracovat nový znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jenž zpracoval znalec MUDr. I. F. Hlavním důvodem ke zpracování tohoto znaleckého posudku byla snaha obhajoby prokázat některá reálně objektivně neproveditelná tvrzení poškozeného K. při popisu manipulace se zbraní. Odvolací soud ale tento posudek zcela nesprávně hodnotil, když se neztotožnil s názorem znalce ústícím v návrh na doplnění dokazování konáním vyšetřovacího pokusu, popř. rekonstrukce. Odvolací soud totiž odmítnul návrh na provedení vyšetřovacího pokusu s tím, že se znalec mohl seznámit s videozáznamem o prověrce na místě. Podle názoru obhajoby byl ale návrh na provedení vyšetřovacího pokusu, popř. rekonstrukce důvodný, protože provedená prověrka na místě nesledovala totéž, co by bylo možné zjistit při vyšetřovacím pokusu. Principiálně jde o okamžik, ve kterém poškozený K. tvrdí, že obviněný natáčel ústí zbraně zdola nahoru směrem k hlavě poškozeného ve snaze vystřelit. Obhajoba ale považuje tento úkon za prakticky neproveditelný a fyziologicky nemožný, neboť nebylo v silách obviněného za situace, kdy jej poškozený svírá za zápěstí, otočit zbraň k poškozenému způsobem shora dolů. Pokud by pak obhajoba toto tvrzení prokázala, opět by zde existoval další argument svědčící ve prospěch verze události, jak ji popsal obviněný.
Z popudu obviněného bylo doplněno odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví fyzikální chemie čj. KUP.6084/ČJ-2009-9KDO-1CHF ze dne 2. 6. 2009, ze kterého je jednoznačně patrná absence povýstřelových zplodin na oblečení a těle obviněného, které by jistě ulpěly na těle, vlasech a oblečení obviněného, pokud by ke střelbě došlo způsobem popisovaným poškozeným K. Tyto zplodiny však nebyly nalezeny, a proto bylo tvrzení poškozeného K. jednoznačně vyvráceno. Pokud soudy absenci těchto zplodin interpretují tak, že to bylo způsobeno nesprávným postupem při odběru vzorků, je tato interpretace přinejmenším zavádějící. To proto, že není možné, aby pochybení orgánů činných v trestním řízení, jenž má za následek vznik skutečnosti svědčící ve prospěch obviněného, bylo soudem vykládáno tak, že pokud by orgány postupovaly správně, byl by výsledek posouzení jiný. Takový postup pak jednoznačně porušuje zásadu "in dubio pro reo“, neboť pochybnosti svědčící ve prospěch obviněného jsou jednoznačně vykládány v jeho neprospěch.
S ohledem na všechny výše uvedené okolnosti lze podle obviněného dospět k závěru, že v projednávané věci jsou závažné nedostatky v prokázání naplnění subjektivní stránky trestného činu spočívající v jednostranném hodnocení důkazů v neprospěch obviněného, když zmocnění se zbraně a její použití soudy automaticky vyhodnotily, jako pokus trestného činu vraždy, ačkoliv jednání obviněného znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu nemělo. Výše uvedené namítané skutečnosti pak obviněný považuje za zcela zásadní a zdůrazňuje, že je soudy zcela pominuly.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 5 To 34/2010 i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci že dne 3. 2. 2010 sp. zn. 29 T 15/2009, včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu. Dále obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva a k věci se vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. V této souvislosti státní zástupce upozornil, že dovolací soud je podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., povinen ověřit správnost právního posouzení skutku ve vztahu k tomu skutkovému stavu, ze kterého při svém rozhodování vycházel Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, případně olomoucký vrchní soud a nijak přitom nesmí přihlížet k těm částem dovolání, v nichž obviněný T. G. projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak hodnotily důkazy. (Zde poukázal na usnesení Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 279/03 ze dne 1. 9. 2004). Jestliže dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, logicky z toho vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek tak, jak byl zjištěn soudy a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel.
V dovolání lze tedy namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tudíž možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Nepřichází tudíž v úvahu opírat dovolání o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. (V tomto směru poukázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03 ze dne 27. 5. 2004).
Z obsahu předmětného dovolání je podle státního zástupce zřejmé, že námitky dovolatele, prioritně spočívají v tvrzení o údajném tendenčním hodnocení těch důkazů, o které soudy obou stupňů opíraly svůj pozitivní závěr o existenci subjektivní stránky skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. č. 140/1961 Sb., kterého se podle pravomocného rozsudečného výroku soudu prvního stupně dopustil obviněný T. G. Dovolatel v tomto směru jednak poukazuje na údajně nedostatečná skutková zjištění týkající se motivace jeho protiprávního jednání, a jednak rozdílně od soudů obou stupňů interpretuje obsah jednotlivých provedených důkazů ( konkrétně se jedná o prověrku výpovědi svědka M. K., dále o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a konečně o odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví fyzikální chemie ).
Státní zástupce tak konstatuje, že dovolatel v rozporu s výše vysvětlenou hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. polemizuje se způsobem hodnocení důkazů (přitom fakticky namítá porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) a domáhá se tak zjištění jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým dospěl soud nalézací, se kterými se ztotožnil i soud odvolací.
Uvedené námitky směřující proti výroku o vině z pravomocného rozsudku soudu prvního stupně, které byly uplatněny v dovolání obviněného T. G., by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl. Obviněný T. G. však tímto způsobem ničeho nenamítá. Státní zástupce sám po vyhodnocení způsobu rozhodování v trestní věci Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 29 T 15/2009, nedospěl k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů.
Výhrady takového charakteru tedy podle státního zástupce věcně neodpovídají zákonnému vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nenaplňují ani žádný jiný důvod z taxativně vymezeného katalogu dovolacích důvodů obsažených v ustanovení §265b tr. ř.
Výrok o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) lze podle státního zástupce napadnout dovoláním především z dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (dovolatelem v daném případě uplatněného rovněž prostřednictvím druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to pouze formálně, protože obviněný v souvislosti s tímto dovolacím důvodem v podstatě neprezentoval žádnou věcnou argumentaci ). Tento dovolací důvod se ovšem vztahuje jen k druhu a výměře uloženého trestu, a to v tom smyslu, že byl uložen takový druh nebo výměra trestu, které zákon nepřipouští. Takové porušení zákona nelze však v uvedeném případě shledat, neboť druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, což je situace, která zde v žádném případě nenastala . Obviněnému pak nebyl ani uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Dále státní zástupce připomíná, že i kdyby výrokem o trestu byla porušena ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a §31 odst. 1, 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, nebo nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem zakotveným v ustanovení §33 tr. zák., není to dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby (V tomto poukázal na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Výhrady, které obviněný T. G. vznesl v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., proto nelze podle státního zástupce podřadit nejen pod tento dovolací důvod, ale ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř.
Za této situace státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného T. G. odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Státní zástupce také uvedl, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) a písm. b) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§265i tr. ř. ), respektive o zrušení napadeného rozhodnutí (§265k tr. ř.) a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí (§265l odst. 1, 2 tr. ř.), je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce ( srov. ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř. ). Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil tímto státní zástupce podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům .
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 5 To 34/2010 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03 ). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dále je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí ( tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění ), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité ( určitá ) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Podstatou námitek dovolatele v projednávané věci bylo především to, že nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný mířil zápasem získanou zbraní na horní část těla poškozeného a když vystřelil, nedošlo k zásahu poškozeného jenom díky jeho obraně, když poškozený změnil polohu svého těla a také díky tomu, že poškozený svíral svými dlaněmi ruce obviněného, v nichž měl pistoli. Obviněný v podstatě zejména namítá, že k výstřelu ze zbraně došlo v okamžiku, kdy zbraň mířila přesně opačným směrem, než stáli obviněný a poškozený, čímž se vlastně domáhá odlišného skutkového zjištění, k němuž by soudy podle něj bývaly správně dospěly, kdyby provedly navrhovaný vyšetřovací pokus, popř. rekonstrukci posuzované události. Soud druhého stupně potřebné důkazy neprovedl a navíc neodstranil špatné hodnocení důkazu prověrkou na místě samém, jehož se dopustil soud prvního stupně, protože z videozáznamu o této prověrce, podle obviněného, jednoznačně vyplývá, že obviněný použil proti poškozenému zbraň pouze ve snaze získat nad poškozeným převahu, kterou chtěl využít k útěku z policejní stanice. Teprve na základě této obviněným uplatněné verze skutkového děje se obviněný domáhá jiného právního hodnocení svého jednání, a to jako trestného činu nedovoleného ozbrojování v jednočinném souběhu s trestným činem útoku na veřejného činitele, protože v jím uplatněné verzi skutkového děje není zjištěn jeho záměr ohrozit na životě poškozeného, či ho rovnou života zbavit. Tomu také nasvědčuje motivace jednání obviněného, kterou bylo jednoznačně pouze to, že chtěl utéct z policejní stanice. Teprve z tohoto obviněným „vymodelovaného“ skutkového stavu je pak v dovolání dovozována absence úmyslu směřujícího k usmrcení člověka.
S ohledem na toto konstatování je z obsahu podaného mimořádného opravného prostředku zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou výše konstatovány, směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání obviněný nepředkládá žádnou konkrétní námitku směřující proti vadné právní kvalifikaci soudy zjištěného činu, když vůči rozhodnutí soudů fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku nesprávného hodnocení provedených důkazů a také v důsledku neprovedení dalších navrhovaných důkazů. Lze tudíž uzavřít, že obviněný v dovolání pouze uplatnil svoji verzi skutkového děje, kterou se snaží primárně dosáhnout změny soudy zjištěného skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Ve skutečnosti ale obviněný v dovolání neuplatnil jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. ke skutkovému stavu zjištěnému nalézacím soudem a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, které jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci, není dán žádný rozpor. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů.
Z obsahu spisu je zřejmé, že nalézací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jeho adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění předmětných rozhodnutí soudů nižších stupňů. Lze tak uzavřít, že v tomto případě se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Pokud obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je shora rozvedeno. Nejvyšší soud neshledal tento dovolací důvod za řádně uplatněný, protože nejsou splněny okolnosti vymezené zákonem pro jeho aplikaci. Kromě toho obviněný tento dovolací důvod pouze formálně citoval, aniž k němu cokoliv konkrétního uvedl.
Pokud obviněný v textu svého dovolání citoval též ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , nic konkrétního k němu neuvedl, a proto se jím Nejvyšší soud blíže nezabýval.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, tento odkazuje na znění ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c