ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.735.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 735/2011-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. září 2011 o dovolání, které podal obviněný A. W. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. 8 To 101/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 2/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. W. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný A. W. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. 3 T 2/2010 uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009.
Tohoto trestného činu se obviněný dopustil tím, že poté, co odsouzení A. K. a A. W., dne 15. 3. 2008 kolem 17.00 hodin poblíž psychiatrické léčebny za použití násilí naložili poškozeného F. K., do vozidla tov. zn. Škoda Fabia, a poté, co k požadavku obžalovaného K. poškozený odmítl odvolat trestní oznámení podané v trestní věci vedené proti odsouzeným u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 29/2008, jej odvezli na pozemek v obci K., okres R., kde odsouzený K. v té době bydlel a kde po poškozeném požadovali odvolání trestního oznámení a poté, co poškozený toto opětovně odmítl, ve večerních hodinách téhož dne v úmyslu poškozeného usmrtit, aby nemohl podat svědeckou výpověď v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 29/2008 a trestní oznámení na jednání spočívající v násilném odvozu z D., jej v době, kdy seděl na zadním sedadle vozidla tov. zn. Škoda Favorit, držel tak, aby se nemohl bránit, zatímco odsouzený W. mu přes páté dveře vozidla dvakrát obtočil kolem krku lano, které společně s odsouzeným K. utahovali do doby, než se poškozený přestal hýbat, poté jej vysvlékli a jeho tělo vhodili do předem vykopané jámy na pozemku, kde bylo v hloubce cca 2 m pod povrchem dne 9. 4. 2009 nalezeno, přičemž následnou pitvou byla zjištěna smrt poškozeného v důsledku udušení při škrcení.
Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dále bylo podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o tom, že se poškození K. K., a V. K., odkazují se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný odvolání, o kterém rozhodoval Vrchní soud v Praze, který je usnesením ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. 8 To 101/2010 podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze 12. 1. 2011 sp. zn. 8 To 101/2010 podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že soudům obou stupňů vytýká základní nedostatek spočívající v tom, že se vůbec nezabývaly zjištěním jeho motivu, který ho měl vést ke spáchání trestného činu vraždy, a to i přesto, že na tuto skutečnost upozornil nejen před soudem nalézacím, ale i ve svém odvolání s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007 sp. zn. 3 Tdo 1074/2007. Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni měl spáchat trestný čin vraždy na poškozeném F. K., neboť poškozený odmítl odvolat trestní oznámení na syna obviněného, A. W. ml. a A. K. (druha dcery obviněného) „za události na T. v roce 2006“. V tomto trestním stíhání však odsouzení A. W. ml., A. K., V. W. (dcera obviněného) a ani svědkové nezmínili jakoukoli účast obviněného na trestných činech, které byly odsouzeným kladeny za vinu. Pokud by se obviněný na této činnosti podílel, zajisté by jeho účast byla zmíněna a vyšla najevo. Dále obviněný poukázal na výslech svědka K. K., na který odkazuje odvolací soud na straně čtyři svého rozhodnutí. Svědek K. obviněného neznal a nikdy ho neviděl, ale byl schopen si cca čtyři roky pamatovat jeho hlas. Obviněný má za to, že tento důkaz pro posouzení jeho případného motivu na usmrcení F. K. je zcela irelevantní, protože soud prvního stupně se v tomto případě nezabýval tím, proč svědek K. K. neuvedl tato fakta již při trestním stíhání syna, dcery obviněného a A. K. Rovněž soudem nebyla zjištěna skutečnost, z jakého důvodu viděl obviněného na T. pouze poškozený a nikoli jeho bratr, svědek K. K., když byli oba stejně drženi v chatě v obci T.
Dovolatel dále namítá, že na straně pět rozhodnutí odvolací soud nepřesně uvádí, že svědkyně V. W. a B. W. poté, kdy u obviněného odpadly důvody koluzní vazby, odvolaly své původní usvědčující výpovědi a začaly svědčit ve prospěch obviněného v závislosti na tom, že s nimi obviněný komunikoval. Avšak ani jedna z těchto svědkyň obviněného přímo neusvědčovala, jak se podává v rozsudku Krajského soudu v Plzni na straně dvacet jedna, protože o účasti obviněného na ataku vůči poškozenému se vyjádřili toliko svědci A. W. ml. a A. K. Pokud změnila výpověď snacha obviněného, tak pouze v tom, že vypovídala křivě o údajném sexuálním obtěžování její osoby ze strany obviněného tak, že „to měla vypovědět podle příkazu A. W. ml., tedy jejího manžela“.
Odvolací soud měl také chybně uvést na straně pět svého rozhodnutí, že „nelze přehlédnout ani obsah zadrženého dopisu svědka A. K. adresovaného svědkyni V. W.“ (č. l. 1455). Nejde o dopis zadržený, ale sama svědkyně V. W. ho předala během své svědecké výpovědi dne 7. 10. 2010 (strana třináct protokolu z hlavního líčení). Obviněný napadá hodnocení tohoto důkazu, neboť je podle něj zcela mylné a zavádějící, protože je nelogické, aby K. vypověděl, že obviněný trestný čin nespáchal, že by měla mít problémy dcera obviněného. Podle názoru soudu z dopisu jednoznačně vyplývá, že by matka K. nepochybně oznámila vše, co o té záležitosti ví, neboť se jí A. K., V. W. a A. W. ml. ke všemu doznali a matka by tak potvrdila pravdivost původní usvědčující odpovědi. Obviněný dále cituje z tohoto dopisu a uvádí, že soud prvního stupně se s těmito rozpory vůbec nevypořádal a odvolací soud naopak dovozuje, že tento důkaz svědčí v neprospěch obviněného. Obviněný si zde pokládá otázku, jak mohla jeho dcera vypovědět matce A. K. o účasti obviněného na trestném činu, pokud u jeho spáchání nebyla vůbec přítomna a nebo zda lze z dopisu usoudit, že to byli naopak oni tři, kteří se matce K. doznali ke spáchání trestného činu. Opět tak jde podle obviněného o důkaz, který je možno vykládat dvěma způsoby a v pochybnostech mělo být rozhodnuto ve prospěch obviněného.
Obviněný konstatuje, že výpověď svědka A. K. shledal soud jako věrohodnou a na podporu svého hodnocení uvedl, že se tento svědek rozhodl k označení dalších spolupachatelů činu poté, co se mu rozpadl vztah s jeho družkou (dcerou obviněného) a současně také nemohl unést, že za skutek spáchaný společně s W. ml. a obviněným by byl potrestán pouze on sám. Podle názoru obviněného však výpověď A. K., kterou poprvé usvědčuje obviněného a kterou učinil při jeho soudním řízení dne 20. 1. 2010, tedy po devíti měsících jeho trestního řízení a cca jeden měsíc před vyhlášením rozsudku Krajským soudem v Plzni sp. zn. 3 T 6/2009, lze hodnotit také zcela opačně. A to právě z důvodu, že se A. K. rozpadl vztah s dcerou obviněného a měl tak proto snahu obviněného poškodit. V této souvislosti obviněný zmiňuje nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 260/05, podle něhož v případě, kdy jsou možné dva či více výkladů provedených důkazů, „nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného a to právě s ohledem na princip presumpce neviny“. Odvolací soud podle obviněného zcela přehlédl, že jediný pro soud věrohodný svědek A. K. vypovídal dne 20. 1. 2010 k samotnému provedení činu a účasti obviněného při něm tehdy jako obžalovaný a poté v trestním stíhaní obviněného jako svědek nepřesně. Jeho výpovědi jsou založeny pouze na jeho domněnkách, které neodpovídají skutečnosti, a během trestního stíhání obviněného nebyly žádným dalším relevantním důkazem doloženy. Obviněný tak nemůže souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že výpovědi A. K. nevykazují žádné podstatné rozpory.
Oba soudy dále podle obviněného neprovedly důkaz dopisem tehdy obžalovaného A. K. ze dne 9. 11. 2009 adresovaný jeho sestře F. P., která ho postoupila Krajskému soudu v Plzni dne 18. 11. 2009 (č. l. 1297, 1299) a z něhož se podává, že trestný čin spáchali, ale oba (tedy A. K. a A. W. ml.). Soudy rovněž nevzaly v úvahu znalecké posudky z oboru psychologie, které byly vypracovány na syna obviněného A. W. ml. a A. K. v době jejich trestního stíhání ve vztahu k jejich věrohodnosti. Z těchto posudků je zcela zřejmé, že u A. K. je obecná i specifická věrohodnost snížena a jeho intelektovou výbavu lze přirovnat k výbavě čtrnáctiletého dítěte. Patří mezi dissociální osobnosti a ty mají tendenci zkreslovat. Ve spise jsou podle obviněného popírány věci, které byly později tvrzeny, jsou zde rozpory v logičnosti a věrohodnost je nízká (protokol z hlavního líčení konaného dne 19. 1. 2010, strana pět, první odstavec). A. W. ml. je podle obviněného ochoten prosadit si uspokojení svých potřeb i za cenu užití nestandardních prostředků a jeho morálka mu dovoluje spáchat i ten nejtěžší zločin.
Měl-li obviněný poškozenému F. K. „držet ruce“, když jej A. W. ml. a A. K. škrtili, tak soudy nehodnotily pitevní protokol č. 247 ze dne 10. 4. 2009, kde je na straně šest odstavec čtyři uvedeno, že „při dušení způsobeném uškrcením dochází zpravidla velmi rychle k bezvědomí postižené osoby“. V tomto případě by pak podle obviněného jeho přítomnost v souvislosti s „držením rukou“ byla zcela nadbytečná.
Dovolatel v závěru svého mimořádného opravného prostředku namítá, že mezi vyslovenými závěry obou soudů a provedenými důkazy lze s ohledem na jejich „hodnotu pravdivosti“ spatřovat extrémní nesoulad, protože „jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování, zejména když se soudy nevypořádaly s motivem, který měl obviněného vést ke spáchání trestného činu vraždy“. Obviněný proto shrnuje, že měl být zproštěn obžaloby v celém rozsahu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. 8 To 101/2010 a taktéž rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. 3 T 2/2010 a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k věci se písemně vyjádřila. Uvedla, že podstatou právního posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je aplikace hmotného práva (především trestního zákona) na skutkový stav zjištěný soudy, kdy jde o právní posouzení skutku tak, jak ho zjistily soudy, nikoli tak, jak jej předestírá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje znaky trestného činu. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Dovolacím důvodem však nejsou skutkové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám dovolatel prosazuje. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, ale nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Státní zástupkyně dále upozornila na to, že s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může dovolací soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadaného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud tak odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je podle ní dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo pokud skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, případně jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod.
V posuzovaném případě se podle státní zástupkyně o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Vrchní soud v Praze, a provedenými důkazy nejedná. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině mají zřetelný základ ve svědecké výpovědi svědka A. K. i ve výpovědi dalších svědků, byť je třeba konstatovat, že v posuzované trestní věci byly na soud kladeny vysoké nároky při hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí, neboť v této věci jako svědkové vystupovali rodinní příslušníci obviněného (jeho manželka, dcera, snacha a syn), kteří v průběhu trestního řízení měnili svůj postoj k obviněnému a v návaznosti na to i obsah svých svědeckých výpovědí. Bylo tedy třeba věnovat značnou pozornost procesu hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti i věrohodnosti. Soudy velmi pečlivě zhodnotily subjektivní okolnosti výpovědí, tedy zejména snahu chránit blízkého příbuzného, eventuelně snahu poškodit svou výpovědí nevinnou osobu, přičemž kriteriem pro posouzení obou těchto poloh byly pro soud zejména časové souvislosti, v nichž byly jednotlivé výpovědi pořízeny a v jakých souvislostech byly měněny. V úvahu byly brány i objektivní okolnosti, které měly na obsah výpovědí vliv, přičemž obsah výpovědí byl pečlivě porovnáván s tím, co bylo v procesu dokazování zjištěno jinými důkazy. Na základě uvedených skutečností se soudu podařilo určit jednoznačně hodnověrnost jednotlivých výpovědí.
Státní zástupkyně konstatovala, že se soudy musely vypořádat s tím, že proti verzi vyplývající zejména z výpovědi svědka A. K. stála výpověď obviněného, který tvrdil, že se předmětného útoku na poškozeného vůbec neúčastnil a změněné výpovědi svědků, kteří tvrzení obviněného podporovaly. Na jedné straně důkazní situace tedy stála výpověď svědka A. K. (zpočátku podporovaná i výpověďmi rodinných příslušníků obviněného), na druhé straně výpověď samotného obviněného (podporovaná pozměněnými verzemi výpovědí rodinných příslušníků). Soudy srozumitelným a pochopitelným způsobem popsaly, proč při rekonstrukci skutkových událostí z předmětného dne vyšly ze svědecké výpovědi A. K. a neopomněly přitom zhodnotit logický důvod, který tohoto svědka vedl k označení spolupachatelů. Soudy taktéž pečlivě analyzovaly všechny verze výpovědí svědka A. W. ml. (syna obviněného). Dospěly k závěru, že pravdivá je výpověď, v níž označil svého otce za spolupachatele vraždy poškozeného F. K., přičemž o pravdivosti této verze výpovědi svědčí zejména výpisy o uskutečněných telefonických rozhovorech, které nepochybně mezi obviněným a jeho synem předmětného dne proběhly poté, co svědek A. W. ml. společně se svědkem A. K. omezili na osobní svobodě poškozeného F. K. K závěru o nevěrohodných výpovědích podaných účelově ve prospěch obviněného dospěly soudy i ve vztahu k ostatním svědkům z řad příbuzných obviněného, což se týkalo především B. W. (snachy obviněného) a V. W. (dcery obviněného a družky A. K.). Jejich výpovědi podle státní zástupkyně soud zhodnotil velmi obezřetně a přihlédl přitom k charakteru rodinných vazeb, které v rodině obviněného panovaly. K závěru o nepravdivosti výpovědí těchto svědkyň podaných ve prospěch obviněného bylo možné dospět rovněž na základě rozboru výpovědí svědka L. E., který připustil, že ve věci podal křivé svědectví, pokud svědčil ve prospěch obviněného o tom, že předmětného dne prováděl na jeho nemovitosti opravu střechy, se kterou mu obviněný právě v inkriminované době, kdy mělo k vraždě dojít, pomáhal, i když i tento svědek svoji výpověď změnil ve prospěch obviněného. Bylo však třeba na ni nazírat ve světle výpovědi svědka V. K., který potvrdil, že právě on pro obviněného prováděl stavební práce, včetně opravy střechy. Soudu se rovněž podařilo jednoznačně vyvrátit tvrzení svědka L. E., že se k zakázce na domě obviněného dostal přes inzerát v R. deníku, neboť žádný podobný inzerát nebyl dohledán. Soudy tedy podle názoru státní zástupkyně vzaly v úvahu veškeré okolnosti, které mohly ovlivnit (a zcela zřejmě také ovlivnily) obsah jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž tyto náležitě zohlednily. V rámci svých skutkových zjištění soudy vyloučily, že by obviněný byl vystaven nějakému příkoří a zášti ze strany své rodiny, která by jej chtěla nepravdivě označit za pachatele nejzávažnějšího trestného činu proti životu a zdraví. Spáchaný skutek navíc není v rozporu s osobnostním nastavením obviněného. Při svém hodnotícím postupu se tedy oba soudy nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Jestliže obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů tak, jak ho podaly soudy, a také pokud se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, nejsou tyto skutečnosti dovolacím důvodem.
Stání zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Zároveň navrhla, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. 8 To 101/2010 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce (obhájkyně), tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se tudíž zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Obviněný ve svém dovolání oběma soudům vytýká, že se nijak nezabývaly zjištěním jeho motivu trestného činu vraždy. Vzápětí však sám uvádí, že podle odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni byla jeho motivem skutečnost, že poškozený F. K. odmítl odvolat trestní oznámení vůči A. W. ml., A. K. a V. W. „za události na T. v roce 2006“. Dále namítá, že všichni tito odsouzení se nezmínili o jakékoliv jeho účasti na trestných činech, které byly odsouzeným kladeny za vinu. Pokud by se na této trestné činnosti podílel, zajisté by jeho účast vyšla najevo. Obviněný dále poukazuje na výpověď svědka K. K. (bratra poškozeného), který ho nikdy neviděl, ale identifikoval jeho hlas v trestním řízení, protože ho slyšel během doby, kdy byl s poškozeným držen na chatě třemi shora odsouzenými. Obviněný se podivuje nad tím, že se soud prvního stupně nezabýval tím, proč svědek K. K. tyto skutečnosti neuvedl již v předešlém trestním stíhání syna obviněného, jeho dcery a A. K. Má z toho důvodu za to, že důkaz svědeckou výpovědí K. K. je pro posouzení motivu obviněného zcela irelevantní.
V této souvislosti je nutné zmínit, že obviněný námitku ohledně nedostatečného zjištění jeho motivu uplatnil již ve svém odvolání a odvolací soud se s ní náležitě vypořádal. Odvolací soud dospěl na straně tři svého rozhodnutí k závěru, že tvrzení obviněného ohledně neexistence jeho motivu není přesvědčivé, jelikož bylo nadevší pochybnost prokázáno, že důvodem usmrcení poškozeného byla snaha zabránit mu, aby před Krajským soudem v Praze podal svědectví v trestní věci zde vedené pod sp. zn. 4 T 29/2008, v níž svědci A. W. ml., A. K. a V. W. byli obžalováni z trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) tr. zák., jichž se měli dopustit na poškozených F. K. a jeho bratrovi K. K. Odvolací soud zde také konstatoval, že poškozený F. K. byl v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze jako svědek nebezpečný nejen A. W. ml., V. W. a A. K., ale taktéž obviněnému, jelikož obviněný mohl důvodně předpokládat, že by při podrobném výslechu F. K. v hlavním líčení před krajským soudem vyšla jeho účast na tomto skutku najevo, protože svědek K. K. sice obviněného neviděl, ale slyšel jeho hlas, o kterém mu jeho bratr poškozený F. K. sdělil, že jde o hlas obviněného. Navíc svědek K. vypověděl, že za přítomnosti svého bratra opakovaně slyšel W. ml. přijímat instrukce od osoby, jíž oslovoval „táto“. Dále K. K. uvedl, že jeho bratr F. K. ho během věznění na chatě v T. třikrát viděl na vlastní oči. Obviněný tak chtěl nejen zabránit tomu, aby poškozený F. K. vypověděl o jeho účasti na předchozím trestním stíhání jeho dětí a A. K., ale odvolací soud taktéž uzavřel, že z provedených důkazů nelze zcela vyloučit ani snahu obviněného chránit svého syna, dceru a jejího druha před trestním postihem vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že se jedná o rodinu tzv. klanového typu. V této rodině měl dominantní postavení obviněný, jemuž byli ostatní příslušníci povinni projevovat poslušnost a úctu, kterou od nich nekompromisně vyžadoval. Fakt, že tehdy obžalovaným hrozil již přísný trestní postih, mohl obviněného rovněž motivovat k tomu, aby tomuto negativnímu následku zabránil.
Nejvyšší soud po prostudování dovolání obviněného shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, když nesprávně hodnotily provedené důkazy a neodstranily mezi nimi vzniklé rozpory. Výhrady uvedené v dovolání se tedy soustředily jen proti správnosti zjištění, že se obviněný skutečně dopustil vytýkané trestné činnosti. Konkrétně obviněný napadá závěr soudů zejména v tom, že se jednání, tak jak je popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, vůbec nedopustil. Svou účast na spáchaném trestném činu popírá. V podaném dovolání poukazuje na údajné faktické nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu, polemizuje s hodnocením provedených důkazů a soudům vedle nedostatečně zjištěného motivu, který jej měl vést ke spáchání trestného činu vraždy poškozeného F. K., vytýká zejména to, že nesprávně hodnotily výpověď svědka A. K., jelikož podle jeho názoru nejde o svědka věrohodného, ale jedná se o osobu s nízkou inteligencí, která má tendenci zkreslovat. Z důvodu rozpadu jeho vztahu s dcerou obviněného V. W. se mu A. K. chtěl pomstít a svá tvrzení vyfabuloval.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud však na základě obsahu spisu dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. Tyto soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a z obsahu spisu je zřejmé, že nalézací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a soud odvolací pak odůvodnění jeho rozhodnutí doplnil ve směrech vytýkaných odvoláním obviněného. Nejvyšší soud tudíž neshledal jakýchkoli důvodů k výtkám na adresu zmíněných soudů projednávajících a rozhodujících předmětnou věc v předchozím řízení. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá a podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Lze tak uzavřít, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejedná se o případ nezákonných důkazů, opomenutých důkazů a ani o případ hodnocení důkazů, které v žádné možné verzi volného hodnocení z jejich obsahu nevyplývá (jak o tom bylo pojednáno výše), a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Nejvyšší soud tak uzavírá, že se s právním hodnocením jednání obviněného tak, jak je učinily soudy obou stupňů, ztotožňuje a podotýká, že se oba soudy náležitě pečlivě a svědomitě vypořádaly se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo, a to i za situace, kdy jak obviněný, tak odsouzený A. K. a A. W. ml. a další vyslechnutí svědci, kteří jsou mezi sebou provázáni rodinnými vazbami, případně jinými obdobnými vztahy, opakovaně měnili své výpovědi a soudy se tak musely vypořádat s velkým množstvím protichůdných důkazních prostředků. Obviněný v dovolání uplatnil svoji verzi průběhu skutkového děje, když zároveň neuplatnil jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem. Z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají výhradně povahu vad skutkových, k čemuž pak údajně došlo v důsledku nesprávného a neúplného vyhodnocení provedených důkazů. Obviněný se tedy pouze snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky ale byly z pohledu uplatněného dovolacího důvodu shledány irelevantními.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 13. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c