ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.148.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 148/2011 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. února 2011 o dovolání obviněných R. H . , a obviněného I. G . , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 6 To 490/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov, pod sp. zn. 103 T 43/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 6 To 490/2010, byly z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočka Havířov v rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 103 T 43/2010, kterým byli obvinění R. H. a I. G. uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby
a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a odsouzeni obviněný R. H. podle §187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a dále podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) a obviněný I. G. podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 3. 12. 2009, č. j. 102 T 153/2009-89, který nabyl právní moci dne 3. 12. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušeny u obou obviněných výroky o trestech odnětí svobody a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že (pod bodem I.) obviněnému R.H. byl podle §187 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a deseti měsíců, přičemž pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a obviněnému I. G.byl podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků a čtyř měsíců, když pro výkon trestu byl rovněž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou – současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 3. 12. 2009, č. j. 102 T 153/2009-89, který nabyl právní moci dne 3. 12. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; (pod bodem II.) zůstal nezměněn výrok o vině u obou obviněných a výrok o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. u obviněného R. H.; (pod bodem III.) byla odvolání obviněného R.H. a I. G.podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný R. H. podal dovolání prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání popisuje chronologii svého trestního stíhání. Poukazuje na to, že před výslechem dne 10. 9. 2009 byl pod vlivem drog a nespal cca 60 hodin. Jeho argumentace spočívá v tom, že „od počátku popírá, že by prodával pervitin třetím osobám“, připouští, že zprostředkoval koupi pervitinu pouze I.G., a to v minimálním množství. Další jeho námitky směřují k tomu, že není pravdivá výpověď spoluobviněného G., pokud tvrdil, že od obviněného nakoupil pervitin v množství 50 gramů, ale možná i 200 až 300 gramů. V další části svého dovolání zpochybňuje provedenou domovní prohlídku a výslechy svědků, kteří vypovídali v přípravném řízení v jeho neprospěch. V případě, že pak u hlavního líčení své výpovědi z přípravného řízení změnili, vytýká soudům, že nedostatečně tyto skutečnosti ve svých rozhodnutích zohlednily. Dále rozvádí své úvahy, proč výpovědi některých svědků (uvedených v dovolání) jsou nevěrohodné, a v souvislosti s hodnocením jejich věrohodnosti navrhoval provedení dalších důkazů, přičemž jeho návrhům nebylo vyhověno. Podle obviněného (obhájce) skutečnost, že soudy na jeho návrhy na provedení dalších důkazů nereagovaly, důkazy neprovedly, odporuje zásadám spravedlivého procesu. V souvislosti se zásadami spravedlivého procesu poukazuje na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, která v jeho případě byla podle jeho mínění soudem prvního stupně i soudem odvolacím porušena. Soudům rovněž vytýká, že při ukládání trestu přihlížely k již zahlazenému odsouzení. Na straně 6 svého dovolání konstatuje, že jedinými usvědčujícími důkazy, které byly soudy akceptovány, byly výpovědi svědků provedené v rozporu s ustanovením §164 odst. 1 tr. ř. Na tato svá tvrzení navazuje opětovně citací různých rozhodnutí Ústavního soudu, znění Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, aby závěrem konstatoval, že „Nejvyšší soud je ústavně vázán interpretovat dovolací důvody tak, aby mohla být přezkoumána námitka porušení základních práv dovolatele“. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a sám ve věci rozhodl tak, že obviněného obžaloby zprostí, „případně věc vrátí soudu druhého stupně, a to jinému soudu než Krajskému soudu v Ostravě“. Dále požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
Obviněný I. G. podal dovolání rovněž prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak jako obviněný H., i obviněný G. argumentuje tím, že Krajský soud v Ostravě pochybil, když výpovědi svědků v přípravném řízení, které byly provedeny „na protokol o výpovědi svědka a nikoli na úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř.“, přičemž se jednalo o výpovědi učiněné až po zahájení trestního stíhání a nešlo tudíž o výslechy, které by měly povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, shledal správnými a odůvodnil to tím, že obhájce obviněného nevznesl žádné námitky. Toto pochybení podle obviněného způsobilo porušení jeho práv, a proto nemůže obstát výrok o jeho vině. V další části opět vznáší výhrady proti skutkovým závěrům, které soudy učinily o množství drogy, kterou nakoupil a zpochybňuje v této souvislosti způsob vedení výslechu. Dále soudům vytýká (obdobně jako spoluobviněný) nedostatky spočívající v tom, že nebyli vyslechnuti jím navržení svědci (P., P.), přičemž jak sám uvádí, pokud by byli předvoláni a vyslechnuti, tito by vypovídali v jeho prospěch. Soudům vytýká manipulaci se svědky. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání
a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných poukázal na to, že námitky, které obvinění v dovolání uplatnili, jsou opakováním jejich obhajoby a soudy se již s nimi zabývaly, přičemž své úvahy rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí. Státní zástupce poukazuje na to, že ani v případě „nezákonného provedení výslechu svědků v přípravném řízení“ nebylo postupováno v rozporu s ustanovením §164 odst. 1 tr. ř. Sám státní zástupce konstatuje, že převážná část argumentace obviněných směřuje mimo zvolený dovolací důvod, neboť brojí proti správnosti hodnocení důkazů, formálním náležitostem některých důkazů a úplnosti dokazování, což jsou námitky povahy nikoli hmotně právní, nýbrž skutkové či procesně právní, na něž se nevztahuje žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. I přes uvedené skutečnosti navrhl dovolání obou obviněných odmítnout jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Předně je nutno uvést, že námitky, vznesené obviněnými k nepoužitelnosti výpovědí svědků v přípravném řízení, jsou námitkami procesními, tudíž z pohledu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který oba obvinění prostřednictvím obhájců zvolili, právně irelevantními. Nejvyšší soud i přes uvedenou skutečnost považuje za potřebné dodat, že k námitce nepoužitelnosti jako důkazu výpovědí svědků z přípravného řízení se velmi fundovaně vyjádřil již soud druhého stupně na str. 5, 6 svého rozsudku a s jeho závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Nad rámec uvedeného je vhodné připomenout, že nelze přehlížet a vytrhovat z kontextu pouze ty pasáže znění zákona, která vyhovují, ale je nutno vycházet z celého znění §164 odst. 1 tr. ř., pokud jej již obvinění (obhájci zmiňují). V tomto směru zůstala bez povšimnutí obhajoby ta část znění zákona, kde se výslovně uvádí … „Jinak poškozeného a další svědky vyslechne jen tehdy, jestliže hrozí z jiného důvodu, že bude ovlivněna jejich výpověď nebo schopnost zapamatovat si rozhodné skutečnosti nebo schopnost tyto skutečnosti reprodukovat, zejména je-li pro složitost věci odůvodněn předpoklad delšího trvání vyšetřování“. Že v tomto směru orgány činné v přípravném řízení předvídaly možnost zákonem předvídanou, je patrno např. z výpovědi svědkyně H. na č.l. 283 spisu (vyhrožování zmiňuje také soud prvního stupně na str. 13 svého rozsudku). Zdůraznit je třeba také přítomnost obhájců u výslechů svědků, jak zmínil soud druhého stupně. Nelze rovněž přehlédnout skutečnost, že jako svědci byly vyslechnuty osoby užívající drogy, a to k činnosti dealerů. Právě okolnost, že se jednalo o osoby drogově závislé na svých dealerech, vzbuzovala obavu, že by na ně mohl být pro jejich výpovědi činěn nátlak, ať již z prostředí dealerů nebo ze strany dalších konzumentů drog na tyto dealery napojených. Zejména u těchto osob je ze soudní praxe známo, že nejčastěji v řízení před soudem mění své původní usvědčující výpovědi ve prospěch obviněných. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k této námitce, byť procesního charakteru, které obviněný H. prostřednictvím odkazu na rozhodnutí Ústavního soudu, Listiny a Úmluvy se snažil dát charakter námitky právní s tím, že došlo k porušení jeho základních práv. V reakci na opakovanou argumentaci porušování základních práv obviněným garantovaných Listinou, Úmluvou či rozhodnutími Ústavního soudu (např. zmíněné rozh. Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04), považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že nejen obviněnými zmíněná rozhodnutí jsou mu známa (a s těmito v rámci svého rozhodování také pracoval), jsou mu však známa také další rozhodnutí Ústavního soudu, která však obviněnými – obhajobou již zmiňována nejsou.
V reakci na shora pouze formalistické uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vhodné připomenout rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Dále v souvislosti s argumentací obviněného H. k tomu, že „Nejvyšší soud je ústavně zavázán interpretovat dovolací důvody tak, aby mohla být přezkoumána námitka porušení základních práv dovolatele“, přičemž opětovně zmiňuje některá rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. IV. ÚS 135/99), považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést (shodně jako ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1556/2010) následující: existencí tzv. extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu. Stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). Tedy i v těchto případech při podání dovolání nelze odhlížet od celého kontextu dalších rozhodnutí.
V případě obviněných soud prvního stupně ve svém rozsudku jednak rozvedl časově provedené úkony, tj. výpovědi obviněných, svědků a poukázal také na další důkazy ve věci provedené. Zejména velmi podrobně se zabýval výpověďmi jednotlivých svědků a tyto výpovědi hodnotil tak, jak mu ukládá zákon v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Soud také reagoval na změny ve výpovědích některých svědků a jeho hodnotící závěry, které vyžaduje ustanovení §125 tr. ř., jsou v odůvodnění jeho rozsudku rozvedeny na str. 15 – 19. V rámci svých úvah také reagoval na námitky k provedeným domovním prohlídkám (viz str. 17 – 18), stejně jako soud druhého stupně na str. 6 svého rozsudku. Nejvyšší soud poznamenává, že nelze přehlížet ani skutečnosti plynoucí např. z č.l. 122, 123-134, 152 či 153-169, 186-187, 190-192, přičemž se závěry těchto soudů se ztotožňuje. Protože se opětovně jedná o formální odkaz na dovolací důvod uplatněný obviněnými a snahu, ve spojení s odkazem na rozhodnutí Ústavní soudu, docílit toho, aby Nejvyšší soud k těmto námitkám přistupoval v souladu s představami obviněných, musí Nejvyšší soud uvést, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný, či nejvyšší státní zástupce, domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. Vzhledem k tomu, že se jedná opět o námitky skutkového charakteru, dovolací důvod nenaplňující, nelze tyto pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
Nejvyšší soud (stejně jako státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství) již shora konstatoval, že námitky, které byly obviněnými v dovolání uplatněny, jsou obsahově shodné s námitkami, které byly uplatněny již v řízení před odvolacím soudem a obsahově shodné taktéž v řízení před soudem prvního stupně. Soud prvního stupně na tyto námitky reagoval ve svém rozsudku, kdy jak výše uvedeno, důkazy hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy k hodnocení důkazů rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí ve smyslu §125 tr. ř. Z odůvodnění jeho rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí odvolacího soudu, kdy tento námitky obviněných obsahově shodné s námitkami uvedenými v dovolání shrnul na str. 4 – 5, je patrno, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytknout svévoli, přičemž odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. V návaznosti na uvedené skutečnosti je pak potřebné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 82/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C.H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obvinění uplatnili námitky právně relevantního charakteru.
Z dovolání obou obviněných však vyplývá, že tito pouze činí kroky ke zpochybnění skutkových závěrů, a až následně od svých závěrů a představ (o hodnověrnosti svědků, doplněném dokazování apod.) dovozují jiné závěry - právní. V návaznosti na takto koncipované dovolání nelze než opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Akceptovatelná z pohledu dovolacího důvodu není ani zmínka obviněných k nedostatkům při zjišťování skutkového stavu, kdy soudy podle představ obviněných nevyslechly všechny svědky. V tomto směru např. obviněný G.poukazuje na svědky P. a P., avšak přehlíží vyjádření soudu prvního stupně na str. 18 rozsudku, kde o osobě M.P. uvedl, že tohoto se přes veškerou snahu nepodařilo předvolat. Odvolací soud na str. 7 pak k tomu uvádí, že „když přes veškerou snahu nebylo možno vyslechnout svědky M. P.a L. P., pak správně, oproti podané obžalobě nalézací soud vypustil ve výrokové části rozsudku jednání obžalovaného G. ve vztahu k těmto svědkům“. V souvislosti s představou o bezpodmínečné nutnosti výslechu a provedení důkazů navržených obhajobou je nutno upozornit na ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., ze kterého mj. vyplývá, že hodnocení důkazů a následné zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Přestože soudu obviněný vytýká nedostatky v odůvodnění rozsudku a poukazuje na libovůli, sám využívaje ustanovení zákona, nezmiňuje některé okolnosti, které byly pro rozhodnutí soudu podstatné a které soudy v odůvodnění svých rozhodnutí zmínily.
V souvislosti s námitkami obviněných lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudu představám obviněných nevyhovuje, a proto zpochybňují provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní.
Pokud jde o zmínku obviněného H., že soud přihlížel při ukládání trestu k již zahlazenému odsouzení, je třeba uvést, že jde o námitku zcela neurčitou, která ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07 zakládá důvod pro odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nad rámec uvedeného je nezbytné doplnit, že obviněný přehlédl konstatování soudu druhého stupně na str. 9 jeho rozsudku, kde uvedl, že „obviněný má v opise rejstříku trestů sice tři záznamy, avšak staršího data, a to pro zcela jiný druh trestné činnosti, a proto k těmto nelze přihlížet jako k okolnosti přitěžující, je však nutno k těmto přihlédnout v rámci kritérií hodnocení osoby obviněného“. Pokud by měl na mysli obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak ten je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný byl odsouzen pro trestný čin podle §187 odst. 2 tr. zák. a bylo mu možno uložit trest odnětí svobody ve výměře od dvou do deseti let. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let a deseti měsíců, je zcela evidentní, že byl ukládán ve výměře, která je na daný trestný čin stanovena a rovněž zákon tento druh trestu připouští.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
S přihlédnutím k tomu, že Nejvyšší soud dovolání obviněného R. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., stalo se bezpředmětným rozhodovat
o výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann