ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1000.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1000/2012-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2012 dovolání obviněného P. Ch. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 3 To 86/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 166/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Ch. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný P. Ch. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 95 T 166/2011 uznán vinný přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 22. 8. 2011 v době od cca 14:45 hod. do cca 14:50hod. v B. na ulici C., na zastávce MHD OD Tesco, poškodil autobus MHD zn. Mave – Fiat Cibus Ena Maxi, červeno-bílé barvy, tak, že vytrhl z vnitřní stěny autobusu kladívko, které slouží k rozbití okna v případě nouzového vystupování a tímto rozbil skleněnou výplň okna o rozměru 75 cm x 88 cm na pravé straně autobusu za pravými předními dveřmi, čímž způsobil Dopravnímu podniku města Brna, a.s., se sídlem B., H., škodu poškozením ve výši 11.871,- Kč.
Za to mu byl podle §228 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. V souladu s §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost podle svých sil uhradit ve zkušební době škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému rovněž uložena povinnost nahradit poškozené Dopravnímu podniku města Brna, a.s., sídlem v B., H. škodu ve výši 11.871,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 3 To 86/2012 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, jež opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný napadá právní kvalifikaci shora uvedeného skutku s ohledem na naplnění pouze formálních znaků stíhaného přečinu, podle nichž lze jeho jednání podřadit pod příslušné označení trestného činu jen typově, jelikož tyto nejsou součástí skutkové podstaty trestného činu. Jeho jednání není protiprávní a taktéž nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslu. Dovolatel se zachoval popsaným způsobem s ohledem na pravidelnou konzumací léků a svůj špatný zdravotní stav, který nemůže posoudit žádná třetí osoba vyjma lékaře, a který prokázal soudu. Jeho momentální zdravotní indispozici znásobenou letním počasím, stísněností prostoru autobusu a odmítnutím řidiče pustit obviněného ven i na konečné zastávce u OD Tesco v K. P., nelze vzhledem k přetrvávajícím zdravotním obtížím obviněného objektivně popřít. Řidič autobusu nebyl oprávněn obviněného násilím zadržovat v horkém letním dni uvnitř autobusu, je totiž irelevantní, co si o cestujícím myslí. K uvěznění nemocného cestujícího není oprávněn ani v případě čekání na příjezd policie. Řidič autobusu rovněž potvrdil úsilí obviněného vystoupit již během jízdy autobusu. O jeho snahách vystoupit existují dvě různá tvrzení a nelze spravedlivě uvěřit jen jedné z nich. Tvrzení obviněného dokládá vedle shora uvedeného i jeho cesta od jednoho lékaře k druhému. Jel autobusem majícím označení pro invalidní cestující, z čehož plyne, že řidič musí počítat s tím, že může u některého z cestujících dojít ke zdravotním potížím či kolapsu. K takové situaci mohlo dojít například i v posuzovaném případě, zůstal-li by dovolatel v autobuse uvězněn.
Vzhledem ke svým uplatněným námitkám dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek nalézacího soudu i usnesení odvolacího soudu a ve věci sám rozhodl tak, že jednání obviněného nelze posoudit jako trestný čin a proto jej zprostil obžaloby ve smyslu §226 písm. b) tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství a uvedl, že veškeré námitky obviněného směřují do oblasti skutkových zjištění, resp. procesu dokazování, jehož cílem je právě zjištění skutečného stavu věci. Nelze tedy než podle něj odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, přičemž zjišťuje, zda je právní posouzení skutku v souladu s tím, jak je vyjádřeno jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu.
Namítá-li dovolatel, že byl v takovém zdravotním stavu, kdy byl vlastně v rámci krajní nouze nucen rozbít okno autobusu, aby se dostal na čerstvý vzduch, nemá tato námitka oporu v provedených důkazech. Odvolací soud se touto námitkou náležitě zabýval a v podrobnostech lze na odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně odkázat. Státní zástupce se domnívá, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit v dovolacím řízení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. Ch. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání a to podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 3 To 86/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný převážnou většinou svých dovolacích námitek, jež podle něj spadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., brojí proti zjištěnému a soudem prvního stupně konstatovanému skutkovému stavu a fakticky nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž napadá výhradně soudy učiněná skutková zjištění, nesouhlasí s provedeným hodnocením důkazů a předkládá alternativní průběh skutkového děje. Předestírá vlastní hodnocení výpovědí svědků a ostatních důkazů a pozastavuje se nad tím, že soudy neuvěřily jeho výpovědi a vyhodnotily ji jako nedůvěryhodnou a nesouhlasí s tím, že v převážné části se jedním ze základů skutkových zjištění stala výpověď řidiče autobusu V. L., s nímž v rozhodných bodech jeho výpovědi zásadně nesouhlasí.
Lze tudíž uzavřít, že obviněný v této formálně uplatněné hmotněprávní námitce spadající pod tento dovolací důvod uplatnil svou verzi průběhu skutkového děje a z charakteru takové námitky je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí soudů ve skutečnosti namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku nedostatečně provedeného dokazování. Taková námitka je ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jí zabývat.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že jakkoli skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu ale nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Pouze pro úplnost je třeba zmínit, že na základě obsahu napadeného rozhodnutí a předloženého spisu nebyl dovolacím soudem shledán rozpor mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených a zákonně vyhodnocených důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Je tedy třeba zdůraznit, že se nejedná o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Jedinou relevantní námitkou obviněného je jeho tvrzení o nenaplnění subjektivní stránky přečinu poškození cizí věci.
Nejprve je třeba připomenout, že soud prvního stupně obhajobu obviněného ohledně důvodu rozbití okna autobusu shledal v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 5 nedůvěryhodnou, když obviněný tak podle soudu neučinil z důvodu své zdravotní indispozice a strachu o své zdraví, ale z prostého motivu obavy před příchodem Policie České republiky a tím souvisejících následků. Nalézací soud tak podle svého vyjádření nemohl dospět k závěru, že by obviněný jednal v rámci institutu krajní nouze, jak důvod jeho jednání prezentovala obhajoba. Soud prvního stupně shledal naplnění subjektivní stránky ve formě minimálně úmyslu eventuálního podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože obviněný si musel být velice dobře vědom, že svým jednáním porušuje či ohrožuje zájem společnosti na ochraně vlastnictví majetku fyzických či právnických osob, a pro takový případ s tím byl srozuměn.
Obdobnou námitku učinil obviněný i obsahem svého řádného opravného prostředku, takže se jí zabýval i odvolací soud, který v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Pokud by byl obviněný v tak závažném zdravotním stavu, jak opakovaně líčil, a byl by nucen v krajní nouzi rozbít okno autobusu za účelem nadýchání se čerstvého vzduchu, zcela logicky by po opuštění autobusu zůstal stát, případně by si sedl apod. a jen stěží by po opuštění autobusu utíkal do prostoru mimo něj, kdyby navíc k útěku neměl žádný důvod. Logicky se podle odvolacího soudu nabízí spíš opačná verze, že obviněný nasedl do špatného autobusu a potřeboval stihnout návštěvu u lékaře.
Ze shora uvedeného je patrné, že obviněný opakovaně namítá nedostatek subjektivní stránky stíhaného skutku, ačkoliv se jejím naplněním dostatečně zabýval především soud prvního stupně, náležitě ji posoudil i soud odvolací a obviněný tyto své námitky znovu uplatňuje i v dovolacím řízení jen proto, že není spokojen se závěry soudů nižších stupňů.
Vzhledem k postavení Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího a taxativně vymezených dovolacích důvodů zakotvených v trestním řádu není možné využít dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jen proto, že obviněný není spokojen s výsledkem odvolacího řízení, pokud se s nimi odvolací soud dostatečně vypořádal. S poukazem na shora uvedené skutečnosti je patrné, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud nalézací, popřípadě soud odvolací a na základě podaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může pouze přezkoumat, zda nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a zda je soudy zjištěný skutkový stav dostatečnou oporou pro závěr, že byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Pokud obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Nejvyšší soud konstatuje, že pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku je vyžadováno úmyslné zavinění v podobě přímého úmyslu, kdy pachatel chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem zde uvedeným způsobem podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, anebo úmyslem nepřímým podle písm. b) téhož ustanovení, kdy pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení či ohrožení tohoto zájmu způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn.
Z obsahu spisu i napadených rozhodnutí vyplývá, že soud prvního stupně správně kvalifikoval znak zavinění přečinu jako spáchaného nejméně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a dostatečně ve svém rozhodnutí tento svůj závěr odůvodnil. Nejvyšší soud proto odkazuje na jeho pasáže a současně i na patřičné části napadeného usnesení odvolacího soudu. Je zřejmé, že pokud by měl obviněný takovou zdravotní indispozici, kdy podle svých slov směřoval ke kolapsu a již nemohl dále setrvat v autobuse, když má vysoký tlak a v roce 2011 mu operovali nohu (viz protokol o hlavním líčení ze dne 30. 11. 2011 , č. l. 38), je těžko uvěřit tomu, že by při takové slabosti vyskočil z okna autobusu, které předtím vlastnoručně rozbil pomocí kladívka určeného pro případ nouze a sklo pak vytlačil rukama, a následně utíkal pryč, aby jej nedostihli přivolaní policisté. Strážník Městské policie Brno svědek J. Č. uvedl, že obviněný utíkal směrem do svahu za OD Tesco a jelikož tam byl plot, nemohl již pokračovat dál a až poté reagoval na výzvu zasahujících policistů, což potvrdil i druhý svědek strážník L. J. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že je spíše pravděpodobné, že by v takovém stavu zůstal stát nebo si sedl, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Sám obviněný přiznal, že vyslechl rozhovor řidiče autobusu s dispečinkem, a že to s ním asi souviselo a tušil, že řidič zároveň zavolal na policii (viz protokol o hlavním líčení ze dne 25. 1. 2012, č. l. 59), a proto mu muselo být zřejmé, že se předchozí dění v autobuse bude vyšetřovat. Z uvedeného plyne, že se snažil i přes odpor řidiče, který chtěl vyčkat příjezdu přivolané policie, za každou cenu uniknout z autobusu i za cenu toho, že jej poškodí. Musel proto vědět, že poškozením okna autobusu vysklením okenní tabule pomocí nouzového kladívka způsobí škodu na cizí věci a poruší tedy zájem na ochraně vlastnického práva a pro takový případ s tím byl nejméně srozuměn.
Jediná obviněným uplatněná dovolací námitka subsumovatelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud konstatuje, že se s výsledným právním hodnocením jednání obviněného ztotožnil, pokud v něm nalézací soud shledal naplnění skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil jako správné. Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. Ch., jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v neveřejném zasedání [ §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c