ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.611.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 611/2012-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. července 2012 o dovolání, které podali obvinění: 1) M. B. , 2) J. T. G. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 3 To 145/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 11/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. G. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 8. 2011 sp. zn. 50 T 11/2011 uznal oba obviněné vinnými zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že společně ve vzájemné součinnosti, kdy svým souladným agresivním jednáním vůči napadenému se v tomto vzájemně podporovali a utvrzovali, přičemž v té době dobře věděli, že jím mohou napadeného usmrtit, s čímž byli oba srozuměni, v přesně nezjištěné době po 16.33 hodin dne 8. ledna 2011 v jimi společně obývaném pokoji ubytovny H. na N. ve V. M. záměrně společně ve vzájemné součinnosti bezdůvodně fyzicky napadli svého spolubydlícího M. Z., kterého oba dva, u některých úderů až brutální silou, cíleně opakovaně bili a kopali do celého těla, tedy i do hlavy, krku, hrudníku, břicha a zad, kde se nachází životně důležité orgány, kdy takto mu zasadili nejméně několik desítek úderů a kopů, čímž mu tímto masivním stupněm násilí kromě hematomů a oděrek po celém těle způsobili poranění hlavy, především prokrvácení měkkých pokrývek lebních oboustranně s ložiskem krvácení pod měkké pleny mozkové nad levým čelním lalokem a zlomeninu nosních chrupavek, poranění krku, především zlomeniny chrupavky štítné a prstencové s prokrácením měkkých tkání krku, poranění hrudníku, především mnohočetné a vícenásobné oboustranné zlomeniny žeber, zlomeninu hrudní kosti, zhmoždění a trhliny plic a zhmoždění osrdečníku a poranění břicha a bederní krajiny, především zhmoždění a rozsáhlé trhliny jater, zhmoždění a trhlinu pravé ledviny a zhmoždění kliček tenkého střeva, načež oba obvinění po tomto jejich společném nejméně 20 minut trvajícím brutálním útoku vůči napadenému Z., tohoto zanechali bez pomoci ležet v onom pokoji, z něhož odešli, přičemž poškozený M. Z., který přinejmenším po dobu trvající až několik desítek minut, kdy část této doby byl při vědomí a prožíval nesnesitelnou fyzickou bolest, zemřel z důvodu vykrvácení do dutiny hrudní a břišní a do měkkých tkání v podobě rozsáhlých krevních kapes na zádech v bederní krajině.
Za to jim byl oběma podle §140 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ochranou. Zároveň byl oběma obviněným uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jim byla uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Územní pracoviště Ž. n. S., se sídlem v N. M. n. M., P. n. škodu ve výši 2.391,- Kč a městu V. M., R., V. M., škodu ve výši 10.240,- Kč.
Proti tomu rozhodnutí podali oba obvinění odvolání, která Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 3 To 145/2011 podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájkyň dovolání, jež shodně opřeli o dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. [že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)].
Obviněný M. B. s odkazem na uplatněné dovolací důvody podal dovolání do výroku o vině, trestu i do výroku o náhradě škody a namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obou soudů, která podle něj postrádají obsahovou spojitost s důkazy a nevyplývají z nich při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Zjištěný skutkový stav ve vztahu k jeho osobě nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Obviněný především napadá výpověď svědka J., jež oba soudy shodně považují za rozhodující důkaz, který v přípravném řízení vypověděl pouze to, že byl přítomen dne 8. 1. 2011 před 17:00 hodinou na pokoji a popsal počátek konfliktu mezi poškozeným a oběma obviněnými tak, že viděl obviněného G. uštědřit poškozenému dvě rány pěstí do obličeje a dva kopy do ledvin a poškozený upadl na zem. Až poté uviděl obviněného B., jak přistoupil k poškozenému, chytil ho levou rukou za košili na prsou, odkud pochází jeho pachová stopa, a pravou rukou mu dal menší silou facku, po níž poškozený upadl na postel a zamotal se do peřiny. Svědek J. tak usoudil, že chtěl poškozený spát, protože byl opilý. Další výpovědi tohoto svědka se podle obviněného týkaly událostí minulých a nepopisovaly útok obviněného B. na poškozeného v inkriminovaný den. V hlavním líčení svědek J. doplnil, že poškozený při jeho odchodu z pokoje nevypadal, že by potřeboval lékařskou pomoc. Nic dalšího k útoku obviněného B. neuvedl. O tomto svém zážitku zřejmě podle obviněného informoval svědka G., který však nepodal přímé ani zprostředkované svědectví o brutálním útoku obviněného B. vůči poškozenému. Žádný z dalších svědků (K., F., P., T., P., H., M., V., F. ani C.) nevypověděli nic o tom, že by byli incidentu přítomni, či že by se jinak hodnověrně dozvěděli o jeho podrobnostech. Přesto však soud prvního stupně při svých úvahách o vině obviněného B. odkázal zejména na výpovědi svědků J., G. a F. a považoval je pro shledání viny obviněného za zásadní, s čímž se ztotožnil i odvolací soud. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství neposkytuje odpověď na otázku, kdo se měl násilí na poškozeném dopustit, když popisuje jen rozsah jeho zranění a příčinu úmrtí poškozeného. Nemá tak obsahovou spojitost se závěrem soudu o brachiálním násilí obviněného B. spáchaném na poškozeném. Časová úvaha znalců o vzniku zranění poškozeného pak koresponduje s výpovědí obviněného B., rovněž tak popis zranění poškozeného a mechanismus jejich vzniku odpovídá popisu jednání obviněného G., jak ve své výpovědi uvedl obviněný B. S tím se shoduje i zpráva ze zdravotní prohlídky obou obviněných provedenou MUDr. H. dne 9. 1. 2011, když na kloubech obou rukou a pravém koleni obviněného G. byly nalezeny čerstvé podlitiny a zhmožděniny svědčící o aktivním mechanickém násilí. Na těle obviněného B. nic takového zjištěno nebylo. Tento důkaz zůstal oběma soudy nepovšimnut a jejich závěry jsou s tímto důkazem v extrémním rozporu. Skutková zjištění obou soudů o dřívějších projevech agresivity obviněného B. vůči poškozenému a dříve i dalšímu spolubydlícímu M. (vyhození poškozeného z pokoje na chodbu dne 8. 1. 2011 a křik v témže pokoji v noci ze 7. na 8. ledna 2011) vypovídají výlučně o popisovaném chování obviněného B. v minulosti a nemají obsahovou spojitost s podílem obviněného na ubití poškozeného dne 8. 1. 2011.
Závěr soudů o vzájemném usvědčování a svalování viny jednoho obviněného na druhého nemá oporu v provedených důkazech, jelikož obviněný B. po celou dobu trestního řízení konstantně podával popis všech rozhodných okolností, podrobností a detailů. Byl přítomen soustředěnému útoku obviněného G., který údery pěstí a kopanci usmrtil poškozeného. Oproti tomu obviněný G. ve své výpovědi bližší popis nepodal, nevypověděl nic o tom, že obviněný B. napadl a ubil poškozeného. Pouze vágně připustil, že se domníval, že se obviněný B. asi nechal unést, když později našel poškozeného bez známek života. Navíc obviněný G. v přípravném řízení své výpovědi měnil a před soudem nevypovídal. Z výpovědí obviněných tak rozhodně nevyplývá, že by na sebe navzájem svalovali vinu, a jedná se o pouhou dedukci soudu. Výpověď obviněného B. je tak jediným a ve své šíři osamoceným důkazem o průběhu skutkového děje, který vyvrcholil smrtí poškozeného, přičemž nebyl zajištěn jediný důkaz o účasti obviněného B. na něm. Jedna facka poškozenému před 17:00 hod. dne 8. 1. 2011, kterou viděl svědek J., je jediným důkazem o násilí obviněného B. proti poškozenému.
Dospěl-li nalézací soud k závěru, že oba obvinění byli v rozhodné době přítomni na pokoji a že se museli na ubití poškozeného podílet společně oba dva a nemohl to udělat nikdo jiný, postrádá logiku. Výpověď svědka J. o facce, kterou dal obviněný B. poškozenému se slovy „měls to zapotřebí“, stěží postačí pro zjištění, že se oba obvinění vzájemně podporovali a souladným brutálním násilím ubili poškozeného. Tento jediný důkaz nemůže postačovat pro shledání viny obviněného B. za zvlášť závažný zločin vraždy.
Ze skutkových zjištění a provedených důkazů však podle obviněného dostatečně vyplývá, že obviněný B. poškozenému účinně nepomohl, jednání obviněného G. nepřekazil a závěr o tom, že se tento obviněný dopustil přečinu nepřekažení podle §367 tr. zákoníku, je nejspíše správný.
V závěru svého dovolání proto obviněný B. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2011 sp. zn. 50 T 11/2011 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 3 To 145/2011 v části týkající se jeho osoby zrušil a podle §265m tr. ř. rozhodl sám na podkladě skutkových zjištění, která byla v předchozím řízení učiněna s přihlédnutím k vytýkaným vadám obou citovaných rozhodnutí. Obviněný B. se zároveň domnívá, že by měl být uznán vinným přečinem nepřekažení podle §367 tr. zákoníku a měl by mu být uložen přiměřený trest.
Obviněný J. T. G. ve svém dovolání uvedl, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, nýbrž jde o jiný trestný čin. Neztotožňuje se se skutkovými zjištěními soudu, která podle něj postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a taktéž nevyplývají z důkazů při jejich logickém hodnocení, a jsou proto s nimi v extrémním nesouladu. Poukazuje na výpovědi svědků J., F. a P. týkající se časového sledu skutkového děje a tvrdí, že, že neexistuje žádný důkaz ohledně shledaného úmyslu obviněného. V daném případě se nemůže jednat o zločin vraždy a z provedeného dokazování nevyplývá žádný úmysl či záměr obviněného poškozeného zabít. Obviněný pak odkázal na odbornou literaturu, v níž podle něj převládá názor, že skutečný vztah lhostejnosti k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem by bylo možno dovodit jen v těch případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem. Otázkou nepřímého úmyslu se pak zabýval i Ústavní soud, který v usnesení ze dne 2. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 681/2006 konstatoval, že eventuální úmysl nelze automaticky presumovat. Aby bylo možné dovodit alespoň srozumění pachatele s usmrcením poškozeného, musí být uvedené objektivní okolnosti logicky provázány s okolnostmi subjektivní povahy, jakými jsou pohnutka činu a osobní vlastnosti pachatele. ... Nestačí jen dohadovat pohnutku z povahy činu. Oba soudy nižších stupňů podle dovolatele dovodily nepřímý úmysl pouze z ran směřujících do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány, což nepostačuje, a případnou pohnutku obviněného G. nezkoumaly. Oba soudy se tak přesvědčivě nevypořádaly s otázkou, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil subjektivní stránku zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku.
Dovolatel dále upozornil na skutečnost, že bylo prokázáno, že mezi ním a poškozeným byly dobré kamarádské vztahy (podle svědka C. poškozenému obviněný G. pomáhal při pohybu v opilosti, aby nespadl pod auto aj, podle svědka Z. spolu obviněný G. a poškozený chodili do práce, bavili se mezi sebou normálně, byla sranda), kdežto podle svědků M., H., C., K. mezi obviněným B. a poškozeným došlo v minulosti ke sporům i k fyzickému napadání jak poškozeného, tak i dalších osob, např. pana M. Naopak nebylo prokázáno, že by obviněný G. v minulosti poškozeného napadal. Pokud tak dne 8. 1. 2011 učinil, muselo dojít k zásadní skutečnosti, která jeho chování ovlivnila. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Chvíla uvedl, že na motoriku obviněného a jeho psychický stav v době spáchání činu měla vliv jeho opilost, což se mohlo projevit úzkostí a chybným odhadem. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie Mgr. Zajacová u obviněného popsala nezvládnutý afekt projevující se jako agrese se snížením ovládacích schopností. Stejně tak obviněný B. k osobě obviněného G. vypověděl, že v době činu se mu jevil jako kdyby nevnímal, co se děje. Obviněný proto tvrdí, že se jednalo o nezvládnutý afekt, kdy jím postižená osoba není schopna racionálního uvažování, plně si neuvědomuje, co by mohlo hrozit a nijak se s tím neztotožňuje a uvědomuje si to až později. Obviněný proto shrnuje, že rozhodnutí soudů o jeho vině byť v úmyslu nepřímém, učinily soudy v rozporu s provedenými důkazy, když se podrobněji nezabývaly psychickým stavem obviněného G. v době spáchání činu a z provedených důkazů toto nevyplývá.
Obviněný G. ze shora uvedených důvodů v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2011 sp. zn. 50 T 11/2011 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 3 To 145/2011 ve všech výrocích podle §265k tr. ř. zrušil a sám znovu rozhodl podle §265m tr. ř. o vině obviněného podle zjištěného skutkového stavu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných ve svém vyjádření uvedl, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Mimo meze dovolacího důvodu jsou tak skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek sloužící k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces lze o deklarovaném dovolacím důvodu uvažovat jen za předpokladu, že tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudu z důkazů nevyplývají při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu dokazování apod.
Namítá-li obviněný M. B. ve svém dovolání extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, pak toto tvrzení nemá oporu v deklarovaných námitkách. Státní zástupce má za to, že právní vývody vyjádřené v rozhodnutí jak nalézacího soudu tak odvolacího soudu jsou logické, srozumitelné, plně odpovídající výsledkům provedeného dokazování a k jejich závěrům není třeba nic podstatného dodávat. S oběma rozhodnutími soudů se plně ztotožňuje a považuje je za řádně odůvodněná a za naprosto správná, neboť jsou založena na důkazech provedených a vyhodnocených podle všech zákonných hledisek v souladu s ustanovením §2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř.
Pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit pouze část dovolání obviněného J. T. G., kde namítá nenaplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Státní zástupce ji však považuje za zjevně neopodstatněnou. Je podle něj nepochybné, že poškozený v důsledku bití utrpěl neskutečné množství zranění. Dle vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství ke vzniku zranění na těle poškozeného vedoucích k jeho smrti, muselo být použito nejméně desítek úderů a kopů směřující do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány. Užité násilí bylo masivní až brutální, přičemž způsobená zranění musela být velmi bolestivá, nelze tedy pochybovat o tom, že oba obvinění museli vědět, že svým jednáním mohou způsobit úmrtí poškozeného, s tímto následkem museli být přinejmenším srozuměni a bylo jim to v podstatě jedno. Soud se rovněž náležitě zabýval otázkou příčetnosti obviněných. Z výpovědi znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vyplývá, že oba obvinění byli sice pod vlivem alkoholu, přičemž jejich opilost byla v době jednání pravděpodobně střední, avšak oba obvinění byli v době spáchání činu zcela příčetní; ke stejnému závěru dospěla i znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, která konstatovala u obviněného G. snížení ovládacích schopností, nikoliv jejich vymizení a rovněž u obviněných vyloučila možnost nezvladatelného či patického afektu.
Obvinění v dovoláních uplatnili též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a to v jeho druhé alternativě, tj. že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí nalézacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění sice uplatnili uvedenou námitku v dovolání právně relevantně, ale státní zástupce ji považuje za neopodstatněnou, protože jako neopodstatněné hodnotil námitky vznesené v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Státní zástupce v závěru svého vyjádření k oběma dovoláním shrnul, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných M. B. a J. T. G. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněných M. B. a J. T. G. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 3 To 145/2011 jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svých obhájkyň, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Obviněný M. B. ve svém dovolání namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Neztotožňuje se s hodnocením výpovědi svědka C. J., když podle obviněného tento viděl pouze počátek celého incidentu, kdy obviněný G. dal poškozenému dvě rány pěstí do obličeje a dvakrát ho kopl do zad, v místě, kde se nachází ledviny, a obviněný B. poškozeného chytil pod krkem a dal mu jednu facku, a dále tento svědek hovořil jen o minulých nesouvisejících konfliktech obviněného B. s dalšími osobami. Svědek J. se podle obviněného patrně svěřil svědku G., který však nevypověděl nic podstatného k věci a ani další vyslechnutí svědci nepodali přímé svědectví o dění v pokoji dne 8. 1. 2011. Obviněný rovněž nesouhlasí se závěry soudů ohledně posouzení vypracovaného znaleckého posudku v oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z něhož není patrné, kdo konkrétně se násilí na poškozeném dopustil, když popisuje výlučně rozsah zranění a příčinu úmrtí poškozeného. Rovněž není pravdou, že by se obvinění navzájem osočovali a svalovali vinu jeden na druhého. Vzápětí však obviněný dodává, že to byl právě obviněný G., kdo měl na těle nalezeny čerstvé podlitiny a zhmožděniny svědčící o aktivním mechanickém násilí na poškozeném a kdo svými soustředěnými údery a kopy usmrtil poškozeného. Oproti tomu obviněný B. se ničeho takového nedopustil, poškozenému vlepil pouze jednu facku, nejednal ve vzájemné součinnosti s obviněným G., jak je uvedeno v popisu skutku. Ze zjištěného skutkového stavu však podle obviněného dostatečně vyplývá, že se dopustil přečinu nepřekažení podle §367 tr. zákoníku, nepomohl-li účinně poškozenému a jednání obviněnému G. nepřekazil.
Obdobnou námitku uplatnil i obviněný J. T. G. s tím, že napadl hodnocení výpovědí obviněného B. a výpovědi svědků a rovněž závěry soudů vyplývajících ze znaleckých posudků vypracovaných v této trestní věci.
Nejvyšší soud po přezkoumání dovolání obviněného M. B. shledal, že ačkoli tento obviněný podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, nesprávně hodnotily provedené důkazy a dospěly k chybným skutkovým závěrům. Výhrady obviněného se tedy výlučně soustředily jen proti správnosti zjištění, že se dopustil jednání, za něž byl pravomocně odsouzen. Konkrétně obviněný v dovolání uplatnil zejména svou verzi průběhu skutkového děje s tím, že jej konstruuje odlišně od skutkového děje zjištěného oběma soudy. Především popírá svou účast na spáchaném trestném činu, dále nesouhlasí s hodnocením výpovědí svědků slyšených v této trestní věci a domnívá se, že pouze on poskytl soudu ucelenou výpověď, z níž lze vyčíst rozhodné okolnosti případu. Zároveň pak po předestření svého hodnocení důkazů a vyvození vlastních skutkových závěrů konstatuje, že se nedopustil zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, ale pouze přečinu nepřekažení trestného činu podle §367 tr. zákoníku.
Takovýmto způsobem konstruované námitky však nemohou obstát, neboť se nejedná o námitky právní, jelikož dovolatel je ve skutečnosti opřel o polemiku s hodnocením provedených důkazů. Jde tedy taktéž o námitky skutkové, nadto uplatněné zcela účelně, které nemohou být s úspěchem namítány s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tak zřejmé, že obviněný B. ve svém dovolání v podstatě neuvedl žádné námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného oběma soudy a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny skutkového stavu zjištěného soudy, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí odvolacího soudu fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku nesprávného vyhodnocení provedených důkazů a neúplně provedeného dokazování. Takové námitky ovšem uplatněný dovolací důvod nenaplňují a dovolací soud se jimi ani není oprávněn zabývat.
Nelze rovněž souhlasit s výhradami obou obviněných M. B. i J. T. G. co se týče namítaného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními obou soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Jakkoliv totiž skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud však na základě obsahu spisu dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. Tyto soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a z obsahu spisu je zřejmé, že nalézací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a soud odvolací pak odůvodnění jeho rozhodnutí doplnil ve směrech vytýkaných odvoláním obviněných. Nejvyšší soud tudíž neshledal jakýchkoli důvodů k výtkám na adresu zmíněných soudů projednávajících a rozhodujících předmětnou věc v předchozím řízení. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá a podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Lze tak uzavřít, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejedná se o případ nezákonných důkazů, opomenutých důkazů a ani o případ hodnocení důkazů, které v žádné možné verzi volného hodnocení z jejich obsahu nevyplývá (jak o tom bylo pojednáno výše), a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Nad rámec dovolacího řízení je třeba ke shora popsanému nesouhlasu obviněného B. se závěry obou soudů ohledně znaleckého posudku v oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství konstatovat, že odborný znalecký posudek je opatřován jako důkazní prostředek, kterým je nutno prokázat skutečnosti shora uvedené a soud jej musí zhodnotit v celé šíři všech dalších provedených důkazů, což učinil. Závěry tohoto znaleckého posudku byly rozhodné právě k určení popisu mechaniky vzniku, rozsahu zranění na těle poškozeného a příčin jeho smrti, zda byly při násilí vůči němu užity nějaké předměty, kam směřovaly jednotlivé útoky na tělo poškozeného atd. Otázka, kdo byl pachatelem stíhaného trestného činu, zda naplnil kvalifikovaný znak skutkové podstaty spáchání trestného činu vraždy zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku apod., je již otázkou právní, jejíž posouzení náleží výlučně soudu, který je jako jediný oprávněn rozhodnout o vině a trestu obviněného. Na takovou otázku pak soudy nižších stupňů daly ve svých rozhodnutích konkrétní a jednoznačnou odpověď, o jejíž správnosti nemá důvod pochybovat ani soud dovolací.
Jedinou relevantní hmotněprávní námitkou, kterou je možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je pak tvrzení obviněného J. T. G. , že v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku.
Podle §140 odst. 1 tr. zákoníku kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let. Podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku bude odnětím svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem.
U zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 tr. zákoníku je vyžadováno, aby byl spáchán úmyslně , tzn. aby byl v souladu s §15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán buď v přímém úmyslu , kdy podle písm. a) tohoto ustanovení pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo v nepřímém úmyslu , kdy podle písm. b) téhož ustanovení pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se podle odst. 2 tohoto ustanovení rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Nalézací soud na straně 41 - 42 odsuzujícího rozsudku shledal, že u obou obviněných je nepochybné, že útok vůči poškozenému činili společně, jejich jednání směřovalo, byť v nepřímém úmyslu, ke spáchání trestné činnosti, neboť nelze pochybovat o tom, že oba museli vědět, že svým jednáním a obrovským množstvím ran čítající desítky úderů a kopů směřujících do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány, mohou způsobit úmrtí poškozeného, byť z výpovědí a chování obviněných bylo zřejmé, že jim to bylo v podstatě jedno, nicméně s následkem museli být přinejmenším srozuměni. Tomu nasvědčuje i jejich následné chování, kdy poškozeného v kritickém stavu zanechali na pokoji a pokoj opustili, přičemž nalézací soud označil tento útok obviněných jako surové a brutální silou vedené ubíjení oběti. Obvinění sice v době samotného činu nemuseli vědět, že jde o zvlášť surový způsob spáchání vraždy, ale se zřetelem na okolnosti případu a ze subjektivní dispozice to vědět měli a mohli. V závěru soud prvního stupně shrnul, že oba obvinění jednali v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když záměrně zaútočili na poškozeného takovým způsobem, v takovém rozsahu a intenzitě a do takových míst, že museli být srozuměni s tím, že ho usmrtí.
Nejvyšší soud je nucen v této souvislosti poukázat, že zcela totožnou argumentaci obviněný použil již dříve ve svém řádném opravném prostředku (č. l. 692). Odvolací soud se s jeho tvrzením o nenaplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu náležitě vypořádal, když k němu na straně 7 napadeného usnesení uvedl, že právním závěrům soudu prvního stupně v daném smyslu není nutné nic vytknout. Úmysl usmrtit poškozeného dovodil nalézací soud především z charakteru útoků vedených obviněnými proti poškozenému. Nejpřiléhavěji by bylo možno jejich jednání podle odvolacího soudu označit jako postupné ubíjení jejich oběti. Zcela signifikantní je pak vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který v hlavním líčení uvedl, že by se spíše daly vyjmenovat orgány, které poraněny nebyly, protože u poškozeného byly poraněny téměř všechny orgány a končetiny. Užité násilí bylo znalcem označeno za masivní až brutální. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu kromě subjektivní stránky zcela správně dovodil ze způsobu, jakým obvinění poškozeného usmrtili, i kvalifikační znak zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, a to jeho spáchání zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, jež byl naplněn v obou jeho variantách.
Vzhledem k postavení Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího a taxativně vymezených dovolacích důvodů zakotvených v trestním řádu není možné využít dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jen proto, že obviněný není spokojen s výsledkem odvolacího řízení, pokud se s nimi odvolací soud dostatečně vypořádal. S poukazem na shora uvedené skutečnosti je patrné, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud nalézací, popřípadě soud odvolací a na základě podaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může pouze přezkoumat, zda nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a zda je soudy zjištěný skutkový stav dostatečnou oporou pro závěr, že byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Pokud obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Jak je patrné z obsahu spisu i odůvodnění odsuzujícího rozsudku, soud prvního stupně se pečlivě vypořádal se všemi okolnostmi, které v řízení vyšlo najevo, z nichž náležitě vyvodil a správně právně kvalifikoval všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, tedy i subjektivní stránku tohoto trestného činu. Pokud se obviněný G. dovolává usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 681/2006 a v něm vysloveného právního názoru, že nepřímý úmysl pachatele není možné dovodit pouze z objektivních okolností útoku (použitého nástroje k útoku, ze způsobu jeho použití, z intenzity útoku, z míst zásahu na těle poškozeného), jako důkazů nepřímých o formě a míře zavinění. Pro závěr o alespoň srozumění pachatele s usmrcením poškozeného pak musí být tyto objektivní okolnosti rovněž logicky provázány s okolnostmi subjektivní povahy, jimiž jsou pohnutka činu a osobní vlastnosti pachatele. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, oba obvinění společně ve vzájemné součinnosti, tedy i obviněný G., opakovanými údery rukou i kopy útočili na celé tělo poškozeného a to do hlavy, krku, hrudníku, břicha a zad, kde jsou uloženy životně důležité orgány, přičemž šlo o brutální a masivní násilí s devastačním účinkem, přičemž poškozenému způsobili mnohačetná zranění vnější i vnitřní, kdy soudní znalec MUDr. Hirt v hlavním líčení shrnul, že by bylo snazší vyjmenovat orgány, které nebyly poškozeny (t.j. pouze slezina a žlučník), než vypočítat ty, které poškozeny byly, na což poukázal jak nalézací, tak odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí. Oba obvinění byli v přesile, takže se poškozený v podstatě nemohl efektivně ubránit, což potvrzuje i výpověď znalce MUDr. Hirta, který v hlavním líčení uvedl, že poranění horních končetin poškozeného (na hřbetu ruky a hřbetu předloktí) napovídá, že došlo ke rvačce, avšak nesvědčí o aktivních úderech ze strany poškozeného, ale o tom, že se poškozený bránil. Kdyby se jednalo o aktivní atak ze strany poškozeného, došlo by ke zlomenině záprstních kostí (viz protokol o hlavním líčení ze dne 17. 8. 2011, č. l. 593-594). Zjištěná zranění však nasvědčují obraně proti hrozícímu úderu. Toto intenzivní násilí vůči poškozenému pak muselo trvat delší dobu, podle znalce MUDr. Hirta alespoň několik desítek minut, jelikož tak masivní poranění nemohou vzniknout během několika vteřin. Zároveň vyslovil pochybnost nad tím, že by vzniklo za několik minut, neboť pokud by bylo více útočníků, muselo by jít o tak rychlý sled jednotlivých útoků, že by do poškozeného museli bušit tak, aby se u toho otáčel a aby měl současně tolik poranění. Pro značnou otrlost obviněného G. značí i to, že společně s obviněným B. ponechali smrtelně zraněného poškozeného na pokoji bez jakékoliv pomoci, zatímco poškozený ve velkých bolestech umíral několik desítek minut, v krajním případě i cca 1 až 2 hodiny (viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soud lékařství, č. l. 78). V žádném případě pak obviněný nemohl spoléhat na to, že by poškozený po tak brutálním ataku bez pomoci přežil, což svědčí nejméně o srozumění obviněného s usmrcením poškozeného, tedy o jeho nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V neprospěch obviněného pak jednoznačně svědčí i skutečnost, že k vraždě poškozeného došlo v podstatě bezdůvodně, když brutální atak obou obviněných následoval poté, co si poškozený půjčil peníze a oběma obviněným na pokoji oznámil, že jde na pivo a obviněný G. (i obviněný B.) měl na poškozeného zakřičet, že mu to zakazuje, protože oni v pokoji velí. Pokud pak soudní znalkyně v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie konstatovala, že u obviněného G. šlo pravděpodobně o nezvládnutý afekt neboli vystupňovaný afekt zlosti a agrese, přičemž šlo o vyústění dlouhodobé vztahové situace mezi tímto obviněným a poškozeným, tak zároveň konstatovala i to, že se nejednalo o nezvládnutelný či patický afekt. Oba soudy se podrobně zabývaly příčetností obou obviněných a Nejvyšší soud odkazuje na patřičné pasáže v odůvodnění jejich rozhodnutí. Nepřímý úmysl obviněného tak byl dostatečně spolehlivě prokázán nejen objektivními okolnostmi, ale taktéž shora popsanými okolnostmi subjektivními, a došlo k jejich vzájemnému prolnutí, jak předpokládá citované usnesení Ústavního soudu. Nad rámec a pro úplnost, jelikož to v podaném dovolání namítáno není, je třeba prohlásit, že s ohledem na okolnosti případu, vztahové otázky mezi obviněným a poškozeným, jakož i na delší časový průběh páchaného násilí a celkový způsob, jakým byl poškozený též jednáním obviněného G. usmrcen, nepřicházelo v úvahu posouzení jeho jednání, jako spáchaného v omluvitelném hnutí mysli, jak to vyplývá z ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu zabití. Námitku obviněného G. o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy, za nějž byl odsouzen, tak bylo třeba označit za zcela neopodstatněnou.
Pokud jde o druhý dovolací důvod uplatněný oběma obviněnými B. i G., podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Obvinění B. i G. naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřují v jeho druhé variantě, tedy v tom, že v předešlém řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což však nebylo potvrzeno, neboť obviněný B. se obsahem svého opravného prostředku ocitl mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. a argumentace obviněného G. podřazená pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla v relevantně uplatněné části shledána jako zjevně neopodstatněná a ve zbývající části jako argumentačně uplatněná způsobem míjícím se s tímto dovolacím důvodem. Obviněný G. se totiž v podstatné části svým pojetím dovolání též ocitl mimo rámec tohoto deklarovaného dovolacího důvodu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. T. G., jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného M. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání podal z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 18. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c