ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1179.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1179/2012-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2012 o dovolání obviněného Ing. R. T. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 14 To 106/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 200/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 14 To 106/2012, a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 1 T 200/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě přikazuje , aby věc obviněného Ing. R. T. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 1 T 200/2011, byl obviněný Ing. R. T. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“) ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že jako osoba samostatně výdělečně činná s předmětem podnikání zprostředkování obchodu a služeb, ostatní velkoobchod, místo podnikání N. , H. B. , přičemž je od 2. 8. 2006 plátcem daně z přidané hodnoty s měsíčním zdaňovacím obdobím
- v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce února roku 2010 uplatnil nárok na odpočet daně na základě daňového dokladu – přijaté faktury, vystaveného spol. Moravecká odbytová, s. r. o., dne 22. 2. 2010 pod číslem ....., za prodej skotu podle smlouvy, ve výši základu daně 11.000.000,- Kč a 10% DPH v částce 1.100.000,- Kč, přičemž správce daně Finanční úřad Havlíčkův Brod vlastním daňovým šetřením zjistil, že společnost Moravecká odbytová, s. r. o., skutečně předmětnou fakturu č. ....... dne 22. 2. 2010 vystavila, ale pro neshody při jednání však od prodeje přes Ing. Tománka odstoupila a vydanou fakturu č. ........ z důvodu neuskutečnění zdanitelného plnění stornovala;
- v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce května roku 2010 uplatnil nárok na odpočet daně na základě dokladu označeného „Dodatek ke kupní smlouvě“ ev. č. ....., uzavřeného dne 19. 5. 2010 se spol. Rolnická, a. s., Králíky, na kupní cenu celého stáda (813 ks) v částce 9.145.000,- Kč a 10% DPH 914.500,- Kč, přičemž správce daně Finanční úřad Havlíčkův Brod vlastním daňovým šetřením zjistil, že spol. Rolnická, a. s., Králíky, prodala Ing. T. stádo dobytka v počtu 813 ks v celkové částce 10.059.500,- Kč včetně 10% DPH a na tento prodej byly vystaveny dvě faktury – jeden daňový doklad č. .... dne 31. 5. 2010, DUZP 31. 5. 2010 za prodej 644 ks ve výši základu daně 8.110.538,- Kč a 10% DPH ve výši 811.054,- Kč a druhý daňový doklad č. ........ dne 24. 6. 2010, DUZP 24. 6. 2010 za prodej 169 ks ve výši základu daně 1.034.436,- Kč a 10% DPH ve výši 103.443,- Kč, když toto provedl duplicitně a v následujícím zdaňovacím období v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíc červen roku 2010 uplatnil nárok na odpočet daně na základě druhého daňového dokladu č. ........ ve výši 10% DPH 103.446,- Kč;
přičemž popsaným jednáním ve shora uvedených zdaňovacích obdobích roku 2010 předložil správci daně Finančnímu úřadu v Havlíčkově Brodě svá daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, na základě kterých neoprávněně uplatnil na České republice v zastoupení Finančním úřadem Havlíčkův Brod nadměrné odpočty DPH v celkové výši 1.203.446,- Kč, přičemž ze strany státu zastoupeného Finančním úřadem nebylo toto plnění poskytnuto.
Za tento pokus zločinu byl odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, který projednal jako soud odvolací odvolání obviněného Ing. T. , rozhodl usnesením ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 14 To 106/2012, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 1 T 200/2011, podal obviněný Ing. R. T. prostřednictvím obhájce Mgr. Václava Lásky dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že trestný čin podle §240 tr. zákoníku vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, který se musí vztahovat na celé pachatelovo jednání. Okolnostmi svědčícími o úmyslném zavinění jsou různé zásahy do účetnictví, projevy ke státním orgánům a obchodním partnerům. Těmito okolnostmi se však soudy dostatečně nezabývaly. Zjištění soudů ohledně prvního skutku jsou nesprávná a nemají oporu v provedeném dokazování. Záměrem dovolatele od počátku bylo koupit stádo skotu a rozprodat jej svým obchodním partnerům, kdy si zajistil doklady pro vývoz do států EU i mimo EU. Moravecké odbytové, s. r. o., byla uhrazena záloha na kupní cenu prostřednictvím společnosti Citifin Finanční trhy, a. s. I přes následné problémy dovolatel jednal se svým odběratelem Bernhard Frenken GMBH. Přesto soudy pouze na základě výpovědi jednatelky společnosti Moravecká odbytová, s. r. o., Fojtíkové dospěly k závěru, že žádné okolnosti nesvědčí o tom, že by dovolatel měl být kupujícím. Dovolatel byl celou dobu v dobré víře, že je kupujícím, ovšem jednatelé Moravecké odbytové, s. r. o., s ním od konce února odmítli komunikovat a obchod uzavřeli přímo s Bernhard Frenken GMBH. Dovolatel o tom nebyl nikdy vyrozuměn a nikdy neobdržel stornované faktury. Dovolatel se tak domníval, že předmětnou fakturu může zařadit do svého účetnictví. Dovolatel zaslal jednatelce Fojtíkové odstoupení od smlouvy se žádostí o dobropisování vystavených faktur, na tento mail však nikdy neobdržel odpověď.
Z provedených důkazů nemohl soud v žádném případě dovozovat „nepříznivou finanční situaci“, jelikož nebyl proveden jediný důkaz, který by toto prokazoval. Úvahy soudu o důvodech, proč předložil finančnímu úřadu předmětnou fakturu, nemají oporu v žádném z provedených důkazů. Jak konstatoval sám soud, dovolatel se domníval, že případné nejasnosti budou vyjasněny nejpozději během vytýkacího řízení. Listinnými důkazy, které dovolatel předložil na svou obhajobu, se soud nezabýval, vycházel pouze z listinných důkazů, které jsou součástí řízení před finančním úřadem. Dovolatel si je zpětně vědom toho, že zvolené řešení nebylo správné, nicméně bylo dostatečně postiženo finančním úřadem.
Pokud jde o druhý skutek, pak od počátku vytýkacího řízení dovolatel uznal, že pochybil v důsledku omylu, kdy společnost Rolnická, a. s., Králíky, původně vystavila jednu fakturu na prodej celého stáda (813 kusů) na celkovou částku 9.145.000,- Kč a 10% DPH 914.500,- Kč, kterou si dovolatel zařadil do účetnictví. Vinou povodní se nepodařilo všechna zvířata expedovat najednou, a tak byly vystaveny dvě faktury. Dovolatel se dopustil omylu, když z účetnictví neodstranil původně vydanou jedinou fakturu (zařazenou do měsíce května 2010), ale pro zdaňovací období červen 2010 zařadil fakturu č. ....... a omylem pak uplatňoval nadměrný odpočet vyšší o částku 103.446,- Kč. V tomto případě se jedná o chybu dovolatele při podání daňového přiznání. Dovolatel byl za chybu potrestán finančním úřadem uložením sankce, kterou již uhradil. Navíc tato jeho chyba byla v podnikání ojedinělá. V tomto případě je trestní postih podle dovolatele v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Trest uložený pachateli v rámci správního řízení se jeví jako dostatečný, naopak trestně právní represe jako nadbytečná. Žádné ze skutkových zjištění neprokazují, že by dovolatel jednal v úmyslu, a to ani v úmyslu nepřímém. Naopak provedené důkazy svědčí o okolnostech úmysl i nepřímý vylučující. Těmito okolnostmi se však soudy dostatečně nezabývaly a učinily proto chybný závěr o zavinění.
Dovolatel tak, jak již zmínil v úvodu svého mimořádného opravného prostředku, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 14 To 106/2012, a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 1 T 200/2011.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. R. T. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil tak, že návrh na rozhodnutí dovolacího soudu není úplný, neboť neobsahuje konkrétní návrh na další postup soudu podle §265l až §265m tr. ř. po zrušení napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nejde o úplnou absenci některé z náležitostí obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), a vzhledem k tomu, že návrh dovolatele nemá žádný dopad na rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu, nejde podle názoru státního zástupce o takovou vadu, která by opravňovala k odmítnutí dovolání pro nesplňování náležitostí obsahu dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
Vymezení skutků v jednotlivých skutkových větách nepovažuje státní zástupce za příliš přiléhavé, když nalézací soud fakticky spíše – navíc poněkud „kostrbatě“ – reprodukuje zjištění učiněná Finančním úřadem Havlíčkův Brod, než aby zformuloval vlastní skutková zjištění. Podatel však v dovolání nepoukazuje na žádný nesoulad mezi obsahem skutkových vět a zákonných znaků souzeného trestného činu, resp. jeho pokusu. Pokud se týká prvního dílčího útoku ze skutkových tvrzení dovolatele nevyplývá, že by skutečně došlo ke zdanitelnému plnění, tj. že by od Moravecké odbytové, s. r. o., odebral dobytek a zaplatil za zvířata fakturovanou částku ve výši základu daně 11.000.000,- Kč a 10% DPH v částce 1.100.000,- Kč. Tvrzení, podle kterého chtěl dovolatel (který byl poměrně zkušeným podnikatelem) podáním nepravdivého daňového přiznání dosáhnout nápravy obchodních vztahů s Moraveckou odbytovou, s. r. o., pak působí téměř absurdně. O dobré víře na straně dovolatele by podle názoru státního zástupce bylo možno uvažovat v případě, že by se nějakým způsobem pro daňové účely snažil dosáhnout zohlednění zaplacené zálohy ve výši 700.000,- Kč (zaplacení této částky odvolací soud připustil - viz str. 4 rozhodnutí), nikoli však v případě uplatnění faktury na nikdy nezaplacených cca 12 milionů korun.
Rovněž ve vztahu ke druhému dílčímu útoku podatel fakticky odmítá skutková zjištění uvedená v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 5), kde odvolací soud s ohledem na časové souvislosti a výši fakturované částky vyloučil, že by ze strany dovolatele šlo o pouhý omyl. Žádné konkrétní námitky týkající se nesprávné aplikace ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku o nepřímém úmyslu, ve kterém dovolatel podle závěrů odvolacího soudu jednal, podatel ani ve vztahu k tomuto dílčímu útoku neuplatňuje. Ostatně i z formulací použitých samotným dovolatelem v závěru dovolání vyplývá, že vadné posouzení subjektivní stránky trestné činnosti dovozuje z nesprávného hodnocení důkazů soudy, nikoli z nesprávné aplikace ustanovení trestního zákoníku, která se týkají úmyslného zavinění.
Podatel v textu dovolání opakovaně zmiňuje, že byl za svoje jednání dostatečně postižen finančním úřadem, žádné kvalifikované hmotně právní námitky týkající se zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) však ani v tomto směru neuplatňuje. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto uzavřel, že dovolatel uplatňuje pouze námitky primárně skutkového charakteru, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným Ing. T. vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal . Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněný Ing. R. T. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného Ing. T. , a to zejména z hlediska namítaného nedostatku subjektivní stránky pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1, §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve značném rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Pokud převýší nárok na odpočet daně z přidané hodnoty zaplacené na vstupu daňovou povinnost na výstupu za zdaňovací období, vznikne tzv. nadměrný odpočet a v tomto případě se vlastně stát stane dlužníkem plátce, neboť stát je povinen vrátit plátci bez žádosti vratitelný přeplatek. Toho právě v praxi využívají pachatelé, kteří vylákávají nadměrný odpočet na základě fingovaných dokladů. Může jít i o zkrácení daně, jestliže pachatel svým jednáním jen snižuje, tedy zkracuje svou skutečně existující daňovou povinnost, např. u daně z přidané hodnoty neoprávněným uplatněním odpočtu z této daně, aniž by vznikl nadměrný odpočet a tedy daňová výhoda spočívající v povinnosti státu (správce daně) takový nadměrný odpočet vrátit ve formě přeplatku plátci daně z přidané hodnoty. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákoníku a v jaké formě (§15 a §16 tr. zákoníku), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Úmysl pachatele u zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. Pokud jde o značný rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo §138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 500.000,- Kč. Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost.
Obviněný ve svém dovolání především namítl, že trestný čin podle §240 tr. zákoníku vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, který se musí vztahovat na celé pachatelovo jednání. Okolnostmi svědčícími o úmyslném zavinění jsou různé zásahy do účetnictví, projevy ke státním orgánům a obchodním partnerům. Těmito okolnostmi se však soudy dostatečně nezabývaly. K námitce obviněného ohledně nedostatku subjektivní stránky považuje za nutné Nejvyšší soud především konstatovat, že nalézací soud nevyjádřil ve skutkové větě výroku o vině, jak byla shora uvedena, a to ani ohledně jednoho ze dvou dílčích aktů žádné konkrétní skutkové okolnosti, ze kterých by naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku vyplývalo. Podobně je tomu v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde pouze uvedl, že jednání obviněného je prokázáno výpověďmi svědků – zaměstnanců finančního úřadu a jednatelky společnosti Moravecká odbytová, s. r. o., a dále pak výsledky finanční kontroly ze strany finančního úřadu. Obviněný tedy o odstoupení od kupní smlouvy za prodej skotu z důvodu odkupu další osobou věděl, o tom svědčí e-mailová korespondence z března 2010. Podepsal i zápis z jednání. Uplatnil odpočet DPH, a to v obou případech, včetně tvrzení, že v druhém případě šlo pouze o změnu termínu při řešení povodní. Na základě provedeného dokazování a vyhodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. dospěl soud k závěru, že se obviněný pokusil ve větším rozsahu vylákat výhodu na dani, když uplatnil v daňových přiznáních faktury, o kterých věděl, že nemají být na příslušném finančním úřadu uplatněny, řešil tak nedostatek finančních prostředků, které měl v tu chvíli v rámci svého podnikání, šlo poměrně o naivní jednání, neboť je mu známo, že téměř každý obchodní případ v jeho podnikání příslušný finanční úřad přezkoumává. Obviněný se sice pokusil získat na státu vysokou částku, ale jak je zřejmé z průběhu dalšího jednání, jeho aktivity jsou správcem daně pečlivě sledovány, v současné době je s finančním úřadem v kontaktu, snaží se napravit veškerá nesprávná jednání a soud respektoval i ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Z toho tedy vyplývá, že nalézací soud se dostatečně otázkou úmyslného zavinění obviněného ve vztahu k zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku nezabýval, když zejména nevyjádřil ve skutkové větě výroku o vině žádné konkrétní skutkové okolnosti, které by svědčily naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu musí závěr o naplnění subjektivní stránky konkrétního trestného činu vyplývat z popisu skutku ve výroku o vině v napadeném rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1050/2010, kde to Nejvyšší soud konstatoval právě ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby; dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 4 Tdo 922/2009, atd.). V souladu s tím i publikovaná judikatura zdůrazňuje, že v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem, jehož skutková podstata vyžaduje úmysl pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zák.), musí být obsaženy i skutkové okolnosti, z nichž vyplývá úmyslné zavinění obviněného (srov. č. 38/2011 Sb. rozh. tr.). Stejné závěry vyplývají i z judikatury Ústavního soudu, který k tomu uvádí, že nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěry o zavinění nesmějí nabýt povahy jakýchsi presumpcí. Ze samotného opomenutí povinného jednání nelze automaticky dovozovat též existenci srozumění pachatele s porušením nebo ohrožením zájmu chráněného trestním zákonem. Sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Použité nepřímé důkazy, mají-li posloužit k jednoznačnému závěru o vině, musí tvořit systém, jehož jednotlivé články musejí být v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností, tj. v daném případě s existencí eventuálního úmyslu. Z principu presumpce neviny kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/2009, uveřejněn pod č. 2 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále k tomu srov. i č. 6/1972-IV. Sb. rozh. tr.) .
Odvolací soud se tuto zásadní právní vadu snažil odstranit svými vlastními závěry o naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž v odůvodnění napadeného usnesení ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 14 To 106/2012, konstatoval, že pokud jde o první dílčí akt týkající se faktury vystavené společností Moravecká odbytová, s. r. o., a daňového přiznání za měsíc únor 2010, které bylo podáno až 10. 9. 2010 (viz č. l. 104 spisu), v němž byl podle rozsudku uplatněn nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty ve výši 1.100.000,- Kč (podle daňového přiznání však s ohledem na daň na výstupu jen v částce 1.036.639,- Kč), že z vyjádření obviněného, ale i z výpovědi svědkyně F. a zejména pak z listinných důkazů zcela jasně vyplynulo, pokud jde o prvý případ, že skutečně nedošlo ke zdanitelnému plnění a v době, kdy obviněný uplatnil odpočet DPH, o této skutečnosti velmi dobře věděl. Kupní smlouva nebyla fakticky uzavřena a ze strany obviněného dokonce došlo dne 26. 3. 2010 k odstoupení od smlouvy, která ve skutečnosti nebyla nikdy uzavřena. Na to bylo reagováno ze strany Moravecké odbytové, s. r. o., přípisem ze stejného data, že odstoupení od smlouvy nepřichází v úvahu, neboť smlouva nebyla nikdy uzavřena a ze stejného důvodu nepřichází v úvahu vystavení dobropisů, pouze došlo ke stornování obou vystavených faktur ke dni jejich vystavení. Obviněný tedy v době, kdy daňové přiznání podával, tj. v září 2010, již věděl, že smlouva nebyla a nebude uzavřena a vystavené faktury byly obě stornovány. Obviněný měl případné nedorozumění či nesrovnalosti řešit jinou cestou přímo s Moraveckou odbytovou, s. r. o., např. i případným soudním sporem, avšak rozhodně nemohl spoléhat na to, že se věc vyřeší tím, že podá daňové přiznání, uplatní nárok na odpočet DPH a finanční úřad za něj všechny nesrovnalosti či problémy vyřeší. Skutečně se jednalo ze strany obviněného o poměrně naivní jednání. Obviněný také věděl, že je ze strany finančního úřadu kontrolován a mohl si tak případným dotazem zjistit, jak by to s řešením dané situace bylo. Obviněný tak neučinil, navíc přišel o zálohu 700.000,- Kč, která zřejmě dosud nebyla zúčtována, a dostal se do situace, kdy neměl dostatek finančních prostředků, a proto se rozhodl věc řešit tímto způsobem. Všechny obviněným předložené listiny dokladují jeho podíl na transportu zvířat či zajištění veterinární kontroly, avšak nemají na posouzení nyní projednávané věci žádný vliv (srov. str. 4 usnesení odvolacího soudu). Ke druhému případu odvolací soud poznamenal, že vzhledem k tomu, že časová prodleva mezi přiznáními nebyla nikterak výrazná a jednalo se o poměrně velký obchod, mohl si obviněný dost dobře uvědomit, že fakturu již jednou uplatnil, neboť šlo o poměrně vysokou částku. Proto nelze akceptovat, že by šlo o pouhý omyl. Na daný případ pak nedopadá ani ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, kdy jednání obviněného bylo kvalifikováno právě i podle vyššího odstavce (v tzv. kvalifikované skutkové podstatě) a s ohledem i na značný rozsah jednání obviněného, kdy celková částka, která měla být vylákána na dani, přesáhla jeden milion korun, rovněž svědčí pro závěr, že je třeba uplatnit postih podle trestního zákoníku a nepostačuje postih pouze podle daňových či jiných předpisů (srov. str. 5 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se zabýval jak rozhodnutími soudů nižších stupňů, tak i předloženým spisovým materiálem, přičemž dospěl k následujícím zjištěním. Pokud se jedná o první část jednání dovolatele, byl odvolacím soudem zřejmě dovozen úmysl obviněného Ing. R. T. ve vztahu k pokusu vylákání nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty v částce 1.100.000,- Kč zejména z obsahu e-mailové korespondence z března 2010 a ze zápisu z jednání se společností Moravecká odbytová, s. r. o., který podepsal. Podrobněji se však těmito rozhodnými důkazy ani odvolací soud nezabýval (viz níže). Pokud odvolací soud na podporu svých úvah o subjektivní stránce předmětného trestného činu uvádí, že obviněný se dostal do situace, kdy neměl dostatek finančních prostředků, a proto se rozhodl věc řešit tímto způsobem, není zřejmé, na základě jakých důkazů tento svůj závěr učinil. Odvolacímu soudu je však třeba zejména vytknout, že ve světle shora podrobně citované judikatury neodstranil pochybení v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 1 T 200/2011, pokud jde o vymezení subjektivní stránky předmětného trestného činu, resp. jeho pokusu, a navíc nepřípustně nahrazoval svými vlastními úvahami činnost nalézacího soudu, který provedl ve věci dokazování a z tohoto hlediska bylo jeho povinností vymezit skutek ve výroku odsuzujícího rozsudku tak, aby nevzbuzoval pochybnosti z hlediska naplnění všech znaků pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, konkrétně v tomto případě ohledně subjektivní stránky, a tyto své závěry i náležitě vysvětlit a logicky odůvodnit ve svém rozsudku.
Uvedené pochybnosti o existenci úmyslného zavinění, vyvstávají ještě více u druhého dílčího aktu spočívajícího v duplicitním uplatnění faktury ze dne 24. 6. 2010 a následném podání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty dne 27. 7. 2010 za měsíc červen, které bylo spojeno podle výroku rozsudku nalézacího soudu s uplatněním neoprávněného nadměrného odpočtu ve výši 103.446,- Kč (viz č. l. 125 a násl. spisu). Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu není zřejmé, jak již bylo shora uvedeno, z čeho soud vycházel při hodnocení subjektivní stránky, odvolací soud nepřímý úmysl dovodil pouze z krátké časové prodlevy mezi přiznáními, kdy se jednalo o poměrně velký obchod a obviněný si mohl dost dobře uvědomit, že fakturu již jednou uplatnil, neboť šlo o poměrně vysokou částku. Proto nelze podle odvolacího soudu akceptovat, že by šlo o pouhý omyl. Pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že obviněný Ing. R. T. si „mohl dost dobře uvědomit, že fakturu již jednou uplatnil,“ bylo by vzhledem k této formulaci spíše možné dovodit, že se jedná jen o nedbalost [srov. §16 odst. 1 písm. a), resp. b) tr. zákoníku]. Navíc odvolací soud vůbec neuvádí, z jakých důkazů tuto svou úvahu odvodil a čím je vlastně úmysl obviněného, byť nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, prokázán. Ani spisový materiál zatím neskýtá dostatečný podklad pro prokázání úmyslu dovolatele. Již ze zpráv Finančního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 3. 3. 2011 a 10. 12. 2010 (srov. č. l. 53 a násl. a č. l. 57 a násl. spisu) vyplývá, že obviněný Ing. R. T. před finančním orgánem vypověděl, že v uvedeném zdaňovacím období květen 2010 nárokoval odpočet daně podle dodatku ke kupní smlouvě ve výši základu daně 9.145.000,00 Kč a 10% DPH 914.500,00 Kč omylem, správně měl nárokovat částku ve výši základu daně 8.110.537,00 Kč a 10 % DPH 811.053,70 Kč na základě daňového dokladu vystaveného dodavatelem pod č. ......... (srov. č. l. 53 p. v. až 54 a 58 spisu). Samotný protokol sepsaný na finančním úřadě s obviněným Ing. R. T. je založen na č. l. 75 a násl. spisu. O tom, že ve druhém případě by se u dovolatele mohlo jednat jen o omyl, svědčí rovněž výpověď svědkyně B. G. , která uvedla, že pan T. měl v účetnictví nepořádek a v dokladech se neorientoval, protože když s ním pracovníci finančního úřadu řešili věci, bylo to s ním komplikované, neboť měl problémy mít papíry v pořádku (srov. č. l. 206 spisu). Všechny tyto okolnosti, jimiž se zatím žádný z nižších soudů nezabýval, je třeba hodnotit z hlediska, zda byl nepochybně prokázán úmysl obviněného vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty podle §15 tr. zákoníku ve vztahu k pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 k §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovoláním napadené rozhodnutí a rozhodnutí mu předcházející spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a proto k důvodně podanému dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 14 To 106/2012, a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 1 T 200/2011, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě přikázal , aby věc obviněného Ing. R. T. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení Okresní soud v Havlíčkově Brodě napraví všechny uvedené vady a nedostatky, které byly Nejvyšším soudem zjištěny a shora v podrobnostech popsány, přičemž ke všem rozhodným otázkám ohledně jeho zavinění ve vztahu k oběma jeho jednáním, které jsou mu kladeny za vinu, podrobně vyslechne obviněného Ing. R. T. , neboť v tomto směru je jeho výslech v hlavním líčení nedostatečný (srov. č. l. 194 až 195, 205 p. v. spisu, a to i ve vztahu k úřednímu záznamu na č. l. 42 až 50 spisu). Dále se nalézací soud zejména vypořádá s otázkou, zda obviněný ve vztahu k oběma dílčím aktům posouzeným jako jeden pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 k §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku jednal úmyslně, přičemž zavinění ve vztahu ke každému z obou dílčích aktů s ohledem na zcela jiné okolnosti případu je třeba hodnotit samostatně, přičemž není ani vyloučen závěr, že k jednomu z těchto jednání bude shledáno úmyslné zavinění, byť v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, a k druhému z nich naopak shledáno úmyslné zavinění nebude. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné opětovně zdůraznit, že ani nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěry o zavinění nesmějí nabýt povahy jakýchsi presumpcí. Ze samotného objektivního konání či opomenutí obviněného ve vztahu k určitým dokladům (v tomto případě předmětným fakturám), na základě nichž bylo podáno daňové přiznání k dani z přidané hodnoty, nelze automaticky dovozovat též existenci srozumění pachatele s porušením nebo ohrožením zájmu chráněného trestním zákonem. Sama lhostejnost či neopatrnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Použité nepřímé důkazy, mají-li posloužit k jednoznačnému závěru o vině, musí tvořit systém, jehož jednotlivé články musejí být v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností, tj. v daném případě s existencí eventuálního úmyslu. Z principu presumpce neviny kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/2009, uveřejněn pod č. 2 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále k tomu srov. i č. 6/1972-IV. Sb. rozh. tr.) .
Ve smyslu těchto vyjádřených názorů se bude třeba u prvního dílčího aktu na jedné straně zabývat tím, že podle e-mailové korespondence obviněný Ing. R. T. dne 26. 3. 2010 zaslal Moravecké odbytové, s. r. o., se sídlem Moravec 293, Dolní Benešov, odstoupení od kupní smlouvy ze dne 10. 2. 2010 (srov. č. l. 20 a násl. spisu), přičemž ještě jednou tak učinil upomínkou ze dne 14. 7. 2010 (srov. č. l. 26 spisu). Podle přílohy č. 3 k odpovědi Finančního úřadu v Hlučíně na dožádání došlé dne 23. 11. 2010 Finančnímu úřadu v Havlíčkově Brodě (č. l. 71 spisu), obviněný odstoupení od smlouvy datované dne 26. 3. 2010 také zaslal Moravecké odbytové, s. r. o., i formou dopisu. Téhož dne, tedy 26. 3. 2010 byl dovolatel obratem na základě tohoto dopisu ze dne 26. 3. 2010 vyrozuměn K. F. , ekonomkou firmy Moravecká odbytová, s. r.o., že mezi jmenovanou společností a společností dovolatele nebyla uzavřena žádná kupní smlouva na nákup zvířat, rovněž dovolateli žádná zvířata nebyla prodána, takže odstoupení od smlouvy je bezpředmětné. Dobropis nemohla Moravecká odbytová, s. r. o., obviněnému Ing. T. vystavit z toho důvodu, že nedošlo ke zdanitelnému plnění (viz §43 zák. o DPH). V případě faktur ..... a ...... bylo provedeno okamžité storno ke dni jejich vystavení z důvodu, že nebylo poskytnuto žádné plnění a faktury byly vystaveny neoprávněně a nesprávně (srov. č. l. 72 spisu). O tomto dopisu ovšem obviněný Ing. R. T. tvrdí, že ho nikdy nedostal, o čemž by mohla svědčit jeho upomínka ze dne 14. 7. 2010 (srov. č. l. 26 spisu), již shora uvedená. Z opisu zápisu z jednání ze dne 27. 3. 2010 se podává, že obviněný Ing. R. T. již jednal s Moraveckou odbytovou, s. r. o., jen jako zprostředkovatel (srov. č. l. 153 spisu a obviněným podepsaná fotokopie originálu na č. l. 151 až 152 spisu).
Na druhé straně ovšem nalézací soud neopomene zejména svědeckou výpověď svědkyně B. G. , která v hlavním líčení ze dne 2. 2. 2012 mimo jiné uvedla, že obviněný v minulosti měl určité nedostatky, zejména měl v účetnictví nepořádek, a tak si na základě uvedených případů zvolil osobu, která tomu rozumí. K prvnímu případu uvedla, že obviněný Ing. R. T. doklad měl, cítil se podvedený firmou, že ho obešli a že to s nimi řešil, nepovažoval to za uzavřenou věc, že na to nemá nárok. Domníval se, že to uplatnit může. Dál to s ním ovšem ona sama neřešila, věděli, že je to neoprávněné, neboť měli doklady, aby to mohli řešit jinak. Neví, proč tam fakturu dal. Říkal, že to ještě řeší s firmou, že se jednáním firmy cítí podveden. Myslí si, že se pan T. v dokladech neorientoval, protože když s ním řešili věci, bylo to s ním komplikované. Měl problémy mít papíry v pořádku, nabádala ho, aby si na to někoho sehnal. … Nemyslí si, že chtěl pan T. podvádět (viz č. l. 206 spisu). Svědek J. R. nevyloučil, že s ním obviněný v souvislosti s uvedeným podaným daňovým přiznáním mluvil, ale nezbylo by mu nic jiného, než mu říct, že jakmile byl zahájen krok správce daně, už to nešlo opravit (srov. č. l. 207 ve spojení s č. l. 46 spisu). Dále je třeba v tomto směru hodnotit i další zjevné skutečnosti, že přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc únor obviněný podal až dne 10. 9. 2010, ačkoliv datováno je již 25. 3. 2010 (srov. č. l. 104 spisu) a že i odvolací soud hodnotil jeho jednání jako naivní.
Ve druhém případě, kdy obviněný Ing. R. T. podle výroku rozsudku v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce května roku 2010 duplicitně uplatnil nárok na odpočet daně na základě daňového dokladu č. ....... vystaveného společností Rolnická, a. s., Králíky, ve výši 10% DPH 103.446,- Kč, je třeba se také z hledisek již shora uvedených znovu zabývat tím, zda tak učinil úmyslně či zda se jednalo z jeho strany o omyl, např. v důsledku, že měl problémy mít papíry v pořádku a že se v dokladech dostatečně neorientoval, jak o tom hovořila již uvedená svědkyně B. G. Důležité také je, že obviněný ihned po zjištění Finančního úřadu uvedl, že se jednalo o omyl z jeho strany (srov. č. l. 54 spisu). Bez významu není ani skutečnost, že v tomto případě šlo o jednání, které ve vztahu k finančnímu úřadu fakticky časově předcházelo prvnímu případu uvedenému ve výroku rozsudku nalézacího soudu, když šlo sice o daňové přiznání za měsíc červen 2010, které však bylo podáno dne 27. 7. 2010 (viz č. l. 125 a násl. spisu), zatímco v případě faktury ev. č. ...... vystavené společností Moravecká odbytová, s. r. o., bylo daňové přiznání za měsíc únor 2010 podáno až 10. 9. 2010 (viz č. l. 104 spisu).
Pro úplnost je třeba také uvést, že dále je třeba se zabývat i tím, že podle daňového přiznání, pokud jde o první dílčí akt týkající se faktury ev. č. ..... vystavené společností Moravecká odbytová, s. r. o., a daňového přiznání za měsíc únor 2010, které bylo podáno až 10. 9. 2010, byl však s ohledem na daň na výstupu uplatněn nadměrný odpočet jen v částce 1.036.639,- Kč (viz č. l. 104 spisu), což by se mělo projevit v kombinaci vylákání výhody prostřednictvím nadměrného odpočtu a zkrácení daně ve formě odpočtu na dani z přidané hodnoty [srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Zvláštní část (§140 – 421). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2420 až 2422 a 2425 až 2427].
V návaznosti na to je třeba se s ohledem na vznášené námitky obviněného také konkrétně s přihlédnutím k zmíněným okolnostem obou případů zabývat uplatněním zásady subsidiarity trestní represe, která jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, poněvadž trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio , vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu např. v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval: „Z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Srov. svazek č. 37, nález č. 116/2005 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 563/2008, 5 Tdo 1454/2008, 5 Tdo 315/2010 atd.). V daném případě je tedy třeba, aby nalézací soud znovu zvážil a posoudil všechny zmíněné konkrétní okolnosti, jež jsou spoluurčující z hlediska uplatnění principu „ultima ratio“ vyplývajícího z obecně platné zásady subsidiarity trestní represe (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku.)
Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, a současně rozhodnutí Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).
Dále je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z případného rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným, popř. i dalšími odvolateli v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.