ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.686.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 686/2012-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. července 2012 o dovolání obviněného L. S. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 9 To 595/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 T 138/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 9 T 138/2011, byl obviněný L. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokračujícími přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku (ad 1-12), poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1-3, 5-8, 10) a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (ad 3, 4), za které byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. ř. (správně tr. zákoníku) zařazen do věznice s ostrahou. Těchto trestných činů se dle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil v období měsíců března až května 2011 na místech a způsoby popsanými v bodech 1-12 rozsudku, přičemž jednání pod body 1-12 se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 1 T 63/2008, který nabyl právní moci dne 26. 3. 2009, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), e) trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 2 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, který vykonal dne 10. 12. 2010. V další části okresní soud rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného uhradit škodu poškozeným Z. B., MUDr. P. S., D. J., spol. SI Unimontex, s. r. o., J. S., M. P., spol. Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, Z. D., J. J., M. J., spol. Hansa Flex spol. s r. o., spol. Denel, s. r. o., P. B., O. N. a spol. Somax plus s. r. o., ve výši specifikované v tomto výroku, přičemž poškození Z. B., MUDr. P. S., spol. Kooperativa pojišťovna a. s., Vienna Insurace Group, Z. D., J. J., M. J., spol. Denel s. r. o. a spol. Somax plus s. r. o. byli podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytky nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla na řízení ve věcech občanskoprávních odkázána s nárokem na náhradu škody poškozená MUDr. Š. K..
O odvolání, která proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu Plzeň-město podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 9 To 595/2011, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Pecha dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §256b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný stran otázky přípustnosti dovolání odkázal na nálezy Ústavního soudu (II. ÚS 193/04, I. ÚS 193/04, I. ÚS 670/05 a IV. ÚS 216/04), dle nichž lze v rámci podaného dovolání namítat i nesprávnost skutkových zjištění nižších soudů či jejich procesní pochybení, pokud tyto měly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V návaznosti na to obviněný dovozuje, že restriktivní interpretaci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem lze považovat (ve shodě s judikovaným stanoviskem Ústavního soudu – např. II. ÚS 669/05) za odporující smyslu a záměru zavedení dovolání do trestního procesu.
Soud druhého stupně přezkoumával napadený rozsudek na základě řádného opravného prostředku, a to věcně s tím, že jej zamítl, protože jej neshledal důvodným. Dovolacím důvodem je proto také zamítnutí opravného prostředku.
Při vědomí toho, že dovolání nevede k revizi skutkových zjištění soudu prvního či druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování, sdílí obviněný názor, že rozhodnutí obecného soudu je třeba považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, neboť předpokladem pro konstatování, že odvolání není důvodné a rozsudek je věcně správný, je zjištění, že dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a bez vad. Ačkoli odvolací soud dospěl k závěru, že důkazy byly provedeny v dostatečném rozsahu a že i hodnocení důkazů je zcela v pořádku, poukazuje obviněný na to, že soudy obou instancí odmítly přesvědčivě prověřit skutečnosti, jimiž se hájil. Obviněný dle svého názoru objektivně prokázal, že v době, kdy mělo k trestné činnosti dojít, prodělal náročnou operaci paže a že tvrzená trestná činnost, vyžadující značnou fyzickou sílu, nebyla slučitelná s jeho objektivním zraněním. Důkaz provedený odvolacím soudem je nedostatečný k objektivnímu zjištění, bez vypracování znaleckého posudku zůstala trestná činnost v rovině spekulace.
Podle mínění obviněného ani uložený trest nedopovídal jemu skutečně prokázané trestné činnosti. Nalézací i odvolací soud porušily obecně uznávanou zásadu trestního práva „In dubio pro reo“ eventuálně „In dubio mitius“. V daných souvislostech odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí Barbera, Messeque a Jabardo z rozku 1988, A-146), Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 224/04) i Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tz 11/68).
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen „Nejvyšší soud“, případně „dovolací soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 9 To 595/2011, zrušil a poté postupoval podle §265k odst. 1 tr. ř. a za použití §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že ačkoli obviněný deklaruje, že je seznámen s obsahem jím uplatněných dovolacích důvodů, přesto apeluje na dovolací soud, aby se zabýval hodnocením důkazů i skutkovými zjištěními, neboť soudy obou stupňů postupovaly při hodnocení důkazů libovolně, tedy tak, že jejich závěry z provedených důkazů nevyplývají. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je zřejmé, že obviněný jej nemohl opřít o alternativu spočívající v tom, že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku. Uvedl-li ve svém dovolání výslovně, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, pak taková alternativa vůbec nepřichází v úvahu, neboť se týká pouze případů, kdy odvolání bylo zamítnuto z procesních důvodů (tj. bez meritorního přezkoumání rozsudku), a pokud soud rozhodl nesprávně, odňal obviněnému přístup ke druhé instanci.
Primárně obviněný opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který může být naplněn jen právní, a nikoli skutkovou vadou, a to takovou, která má hmotně právní, nikoli procesní charakter. Uvedenému důvodu podřadil námitku nesprávného hodnocení provedených důkazů a neúplnosti samotného dokazování. Na základě argumentace opřené o námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení, zpochybnil správnost závěrů o vině a označil rozhodnutí za nezákonná. Naproti tomu nevytkl rozsudku či řízení mu předcházejícímu žádnou specifickou vadu v právním posouzení zjištěných skutkových okolností. Ve své podstatě toliko zopakoval námitky, s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vypořádaly. K argumentaci, že se Nejvyšší soud může zabývat hodnocením důkazů, namítne-li dovolatele tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, je nezbytné uvést, že dovolací soud výjimečně může zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí a zabývat se hodnocením důkazů, avšak pouze tehdy, zjistí-li, že soudy postupovaly libovolně (ve smyslu pojímání tohoto pojmu Ústavním soudem), tedy, že jejich závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušily procení principy obsažené v ústavním pořádku, nebo že jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. K žádné takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť závěry soudů o vině obviněného jsou přesvědčivé.
Ve vztahu k rozsahu provedeného dokazování státní zástupkyně s poukazem na Čl. 82 Ústavy a jím zakotvený princip nezávislosti soudů zdůraznila, že není povinností obecných soudů akceptovat jakýkoli důkazní návrh. V posuzované věci soudy obou stupňů zdůvodnily, proč neprovedly obviněným navrhované doplnění dokazování. Soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., nelze jim vytknout svévoli. Odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasná, logická a přesvědčivá. Namítá-li obviněný vadnou aplikaci zásady in dubio pro reo (potažmo zásady presumpce neviny), pak namítá vadnou aplikaci procesních ustanovení trestního řádu, nikoli aplikaci hmotně právních ustanovení. Namítl-li, že soudy přehlédly extrémní rozpory v provedených důkazech, nevypořádaly se s nimi, učinily nesprávná skutková zjištění, případně tato učinily zcela bez důkazů, namítá pouze vadné hodnocení v řízení provedených důkazů, resp. brojí proti v řízení učiněných skutkovým závěrům.
V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedná a provedenými důkazy na straně druhé nejedná. Obviněný se k trestné činnosti doznal v procesním postavení obviněného po řádném poučení, zmínil motivaci svého jednání, podrobně popsal způsob páchání trestné činnosti i naložení s odcizenými věci, přičemž popsal takové podrobnosti, které mohl uvést pouze pachatel. Jeho následné tvrzení, že se činů nedopustil, postrádá logiku. Odvolací soud doplnil dokazování vyžádáním zprávy o charakteru zranění obviněného, došel k závěru, že zranění obviněného mu v páchání trestné činnosti nebránilo. K posuzované otázce se nemusel vyjadřovat znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství případně chirurgie, neboť z údajů uvedených v lékařské zprávě bylo možné učinit jednoznačný závěr o tom, že se obviněný trestné činnosti mohl dopustit sám, případně s nezjištěným pachatelem. Takový závěr není spekulativní. V případě vloupání do domu na N. ulici č. … v P. dne 25. 3. 2011 byla přítomnost obviněného na místě činu potvrzena i vyhodnocením krevní stopy.
Obviněný ve svém dovolání neuplatnil žádnou námitku, kterou by bylo možné podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 9 To 595/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují v něm uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ve shodě s hodnocením dovolání státní zástupkyní musí i Nejvyšší soud konstatovat, že pokud jde o první obviněným deklarovaný dovolací důvod, tj. důvod upravený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak veškerá argumentace obviněného se s jeho zákonným vymezením („ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení “) ve své podstatě míjí. Obviněný totiž ve svém mimořádném opravném prostředku nevznáší jedinou právně relevantní námitku, jež by bylo možno označit za hmotně právní zpochybnění právních závěrů soudů obou instancí, které učinily ve vztahu ke skutkovým zjištěním vyjádřeným ve výrokové části rozsudku soudu právního stupně (případně i jeho odůvodnění). Naopak poukazem na možnosti dovolacího soudu zaobírat se (ovšem za podmínek, která ve svém vyjádření specifikuje státní zástupkyně a ve výjimečných případech) i skutkovou stránkou věci napadá obviněný (ve své podstatě výlučně) skutková zjištění vyjádřená v rozhodnutí soudů nižších stupňů, resp. i způsob, jakým se tyto soud k učiněným zjištěním dobraly. Vytýká tak jednak nesprávnost hodnocení důkazů těmito soudy (ve své podstatě porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), jednak neúplnost dokazování nezbytného pro jejich rozhodnutí (ve své podstatě porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.). V celém rozsahu tak vytýká pochybení nastalá nikoli v oblasti trestního práva hmotného, tj. v oblasti subsumpce skutkových zjištění pod příslušná zákonná ustanovení trestního zákoníku, nýbrž v rámci správné aplikace příslušných ustanovení trestního řádu, tj. v oblasti trestního práva procesního.
Tyto právní závěry dovolacího soudu ve vztahu k hodnocení námitek obviněného v jeho dovolání vycházejí z toho, že provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování toho, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Ve věci posuzované jsou pro dovolací soud rozhodná skutková zjištění, která jsou obsažena ve výroku rozsudku okresního soudu, s nimiž se ztotožnil soud odvolací. Nutno zdůraznit, že toliko ve vztahu ke zjištěním učiněným soudem (a nikoli ke zjištěním, která by z provedených důkazů s důrazem na zásadu in dubio pro reo vyvozoval obviněný) může dovolací soud hodnotit důvodnost aplikace hmotně právních norem soudy nižších stupňů při právním posouzení skutku.
Kdyby měl dovolací soud v posuzované věci dospět k jinému závěru ohledně právního posouzení předmětného skutku, jak se toho ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění odvolacího soudu, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Tato zjištění dovolacího soudu nezbytně vedou k závěru, že uvedeným způsobem obviněný brojí proti těm závěrům soudů prvního a druhého stupně, které dovolací soud (s výjimkou případů libovůle v rozhodování orgánů činných v trestním řízení, která nalezla konkrétního výrazu v napadeném rozhodnutí) vůbec není oprávněn posuzovat.
Namítal-li obviněný nesprávnost skutkových zjištění s poukazem na jím citovaná rozhodnutí Ústavního soudu a takto nepřímo vyjadřoval pociťovaný (avšak výslovně nevyjádřený) extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními obsaženými v napadených rozhodnutích na straně jedné a soudy provedenými důkazy na straně druhé, pak dovolací soud musí ve stručnosti uvést, že o (takto nepřímo tvrzený) extrémní nesoulad, který by měl za následek i rozpor s ústavně zaručeným právem obviněného na spravedlivý proces, se v posuzované věci nejedná. Námitky dovolatele obsažené v jeho mimořádném opravném prostředku jsou jeho opětovnou polemikou se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, potažmo pak polemikou se způsobem procesní reakce odvolacího soudu na jím opakovaně uplatňovanou obhajobu spočívající v tvrzené fyzické nezpůsobilosti spáchat trestné činy, jimiž byl uznán vinným napadenými rozhodnutími. S obhajobou obviněného se však zcela dostatečným způsobem vypořádal jak soud prvního stupně, který v konkrétnostech poukázal na skutečnosti obsažené v původní výpovědi obviněného, v níž se ke spáchání trestné činnosti doznal, které mohly být známy toliko pachateli konkrétních dílčích útoků (a nikoli snad toliko osobě z jejich spáchání obviněné na základě informací procházejících v dané chvíli trestním řízením), tak soud odvolací, který po dílčím doplnění dokazování, v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž zcela konkrétně (str. 6-8) reagoval na skutkové námitky, které obviněný uplatnil v rámci svého řádného opravného prostředku. Plně v dispozici obou soudu (tj. jak soudu prvního, tak i druhého stupně) bylo, aby v souladu s principem nezávislosti soudu nikterak nevázán důkazním návrhem obviněného rozhodly o rozsahu dokazování nezbytného pro jejich rozhodnutí. Požadavky, které vůči nim ve vztahu k uplatněným důkazním návrhům vyvstaly, tj. o uplatněných návrzích procesně rozhodnout a v odůvodnění rozhodnutí transparentně vyjádřit, proč takové důkazy neprovedly, oba soudy (str. 10 rozsudku, str. 8 usnesení) splnily. Z pohledu volby důkazního prostředku, jímž odvolací soud objasňoval příslušnou otázku, nelze namítat, že by zvolený důkazní prostředek nemohl dostačovat k prokázání příslušné okolnosti, resp. že by daná otázka musela být řešena (jako otázky vyšší odbornosti) formou znaleckého posudku.
Jakkoli by bylo možno připustit zásah Nejvyššího soudu do skutkových otázek případně otázek spojených s porušením ustanovení předpisů procesního charakteru v případech extrémních pochybení, v posuzované věci nelze k závěru o porušení principů spravedlivého procesu dospět. Obviněným tvrzená nezpůsobilost k provedení trestné činnosti zdůrazňovaná poraněním horní končetiny zcela odhlíží od poznatku, že jeho přítomnost na místě činu je prokázána u skutku pod č. 2 (tj. časově druhého skutku, při jehož spáchání bylo užito fyzické síly nezbytné k průniku pachatele do napadeného objektu) odborným vyjádřením o vyhodnocení zajištěné stopy profilem DNA, což pak nachází výrazu v hodnocení obviněným tvrzené skutečnosti soudem.
K otázce tzv. extrémního nesouladu, resp. obviněným tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces je dlužno dodat i následující skutečnosti:
Obviněný ve svém dovolání nevznesl žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by existence extrémního rozporu mezi skutkem zjištěným soudy prvního a druhého stupně a jeho právním posouzením v dovoláním napadeném rozhodnutí měla vyplývat. V daných souvislostech lze poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesnímu předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují obviněný tvrzenou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je na místě poznamenat, že z odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je zřejmé, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům dospěly. Zjevná je logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jak rozhodnutí nalézacího soudu, tak rozhodnutí odvolacího soudu nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 t. ř., a tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný cestou mimořádného opravného prostředku kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v napadeném rozhodnutí a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, případně porušení svého práva na spravedlivý proces, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťování právo na spravedlivé soudní řízením, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavnímu principy.
Veškeré tyto skutečnosti vedou Nejvyšší soud k poznatku, že obviněný argumentací obsaženou ve svém dovolání nenaplnil zákonné předpoklady dovolacího důvodu podle §256b odst.1 písm. g) tr. ř. K tomuto závěru dovolacího soudu v posuzované věci lze doplnit, že je konzistentní s interpretací obsahu dovolacího důvodu upraveného cit. ustanovením, jak je vykládán zejména Nejvyšším soudem (např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. či v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006), avšak i s oporou v rozhodnutích Ústavního soudu. Z jeho rozhodnutí lze připomenout např. usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž Ústavní soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ , případně usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud jde o druhý obviněným deklarovaný dovolací důvod, lze k otázce jeho (ne)důvodného uplatnění uvést následující:
Dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.), anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Ve věci posuzované bylo odvolání, které proti obviněný proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 10. 2011, č. j. 9 T 138/2011- podal, zamítnuto nadřízeným soudem jako odvolání nedůvodné podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání napadeného rozhodnutí. Zrušení dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu Nejvyšším soudem by za tohoto stavu věci přicházelo v úvahu pouze tehdy, pokud by jako soud dovolací dospěl k poznatku, že odvolací soud rozhodl nesprávně, neboť v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Tak tomu však ve věci obviněného není.
Závěrem tohoto rozhodnutí se připomíná se, že v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. je dovolatel povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Výše uvedeným rozborem dovolacích námitek obviněného došel Nejvyšší soud k závěru, že jejich obsah deklarovaným dovolacím důvodům (ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.) neodpovídá.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. července 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil