ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3131.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3131/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. B. , zastoupené JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburce, Boleslavská 137, proti žalovanému Ing. J. K. , o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 1406/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. března 2011, č. j. 26 Co 348/2010-355, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. března 2011, č. j. 26 Co 348/2010-355, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění účastníků s tím, že její manželství s žalovaným zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu dne 15. října 2002.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. dubna 2010, č. j. 6 C 1406/2005-308, ve výroku I. přikázal žalobkyni ze společného jmění manželů do jejího výlučného vlastnictví motorové vozidlo VW Vento specifikované v tomto výroku. Žalovanému přikázal do jeho výlučného vlastnictví movité věci uvedené v tomtéž výroku. Ve výroku II. soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku ve výši 1 355 176,- Kč. Ve výrocích III. - V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal na základě obsáhlého dokazování za prokázané, že žalobkyně má v držení osobní automobil VW Vento v ceně 35 000,- Kč a ostatní věci ze společného jmění manželů se nachází v domě ve vlastnictví žalovaného. Jejich celková cena byla v řízení určena znaleckým posudkem na 278 350,- Kč. Dále bylo zjištěno, že za trvání manželství byl účastníkům odcizen automobil Fiat Punto a po rozvodu manželství žalovaný prodal osobní automobil Opel Combo za 25 000,- Kč a přívěs Cobras za 17 850,- Kč. Bylo zjištěno, že podnik žalovaného měl ke dni zániku manželství účastníků hodnotu 1 996 534,- Kč. Prokázáno bylo také, že za trvání manželství účastníci prováděli ze společných prostředků investice do domu ve výlučném vlastnictví žalovaného za celkovou částku 249 180,65 Kč. Účastníci měli rovněž uloženy peníze na účtech a každý z nich obdržel plnění ze stavebního spoření. Soud prvního stupně stanovil celkovou masu společného jmění manželů, která tvoří 2 780 352,- Kč.
Movité věci soud prvního stupně přikázal do výlučného vlastnictví toho z účastníků, který je měl ke dni zániku manželství ve svém držení. Žalovanému se podle názoru soudu prvního stupně nepodařilo prokázat, že movité věci uvedené ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně nebyly v jeho držení.
Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. března 2011, č. j. 26 Co 348/2010-355, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně všech věcí uvedených v tomto výroku s výjimkou automobilu VW Vento tak, že rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil (výrok I. rozsudku). Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně pak odvolací soud změnil tak, že částku na vypořádacím podílu, který má žalobkyně uhradit žalovanému, snížil na 900 000,-Kč (výrok II. rozsudku). V ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III. rozsudku). Ve výrocích IV. - V. pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobkyně vzala v průběhu odvolacího řízení žalobu zpět ohledně vypořádání movitých věcí kromě osobních automobilů. Nepožadovala nadále vypořádání zůstatku na společných účtech ve výši 400 000,- Kč. V odvolacím řízení účastníci učinili nesporným, že hodnota osobního automobilu VW Vento činila ke dni právní moci rozsudku o rozvodu 80 000,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud jde o automobil Opel Combo, když předmětem vypořádání učinil částku ve výši 25 000,- Kč, za kterou byl tento automobil žalobkyní prodán. Na rozdíl od soudu prvního stupně nezahrnul do vypořádání společného jmění manželů přívěs Cobras, který je podle jeho názoru součástí podniku žalovaného a spolu s ním byl také znalcem oceněn.
Odvolací soud při přezkumu oceňování vypořádávaného majetku vycházel z pravidla, že je třeba provést ocenění věci ve stavu, který měla věc v době zániku společného jmění manželů, a cenu této věci je třeba určit ke dni vypořádání společného jmění manželů. Na rozdíl od soudu prvního stupně však shledal důvody pro stanovení disparity podílů, přičemž výši vypořádacího podílu náležícího žalobkyni snížil na 900 000,- Kč. Žalobkyni přičetl odvolací soud k tíži, že po dlouholetém manželství opustila bez zjevné příčiny společnou domácnost a nestarala se o nezletilé děti, jejichž výchovu a péči ponechala na žalovaném, jak bylo prokázáno v řízení. Odvolací soud dále zohlednil, že se žalovaný výrazně zasloužil o nabytí majetku do společného jmění manželů svým podnikáním.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Namítá, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř).
Dovolatelka uvedla, že důvody uváděné odvolacím soudem pro stanovení disparity podílů nebyly prokázány a navíc podle judikatury dovolacího soudu nejsou důvodem pro snížení vypořádacího podílu, který má žalovaný uhradit, protože se netýkají stavu, kdy jeden z účastníků dlouhodobě nežil s druhým a nestaral se o společné děti a domácnost. Dovolatelka poukázala na to, že v rozvodovém spise byly jako příčina rozvratu manželství uvedeny neshody v intimním životě, nikoliv opuštění společné domácnosti žalobkyní bez zjevné příčiny. To, že děti zůstaly v péči žalovaného, nemůže být důvodem pro stanovení disparity podílů. Dovolatelka uzavřela, že žalovaný sice za trvání manželství podnikal, avšak i ona podnikala a své podnikání ukončila jen proto, aby mohla kromě péče o domácnost a výchovu dětí vypomáhat žalovanému. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. března 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Jestliže tak odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání společného jmění manželů jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, Soubor č. C 5768).
Dovolatelka především napadá rozsudek odvolacího soudu z důvodu, že odvolací soud přistoupil k vypořádání společného jmění manželů způsobem, kterým se odchýlil od rovnosti podílů účastníků na vypořádání společného jmění.
Protože soud prvního stupně ve svém rozhodnutí z disparity podílů nevycházel, je v daném směru rozhodnutí odvolacího soudu měnícím a pro posouzení otázky disparity podílů je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou; přezkoumal proto napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti důvodné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka spatřuje vadu řízení v tom, že odvolací soud „zcela překvapivě“ rozhodl o disparitě podílů.
Touto vadou však řízení před odvolacím soudem zatíženo není.
Dovolací soud vychází při vymezení překvapivého (nepředvídatelného) rozhodnutí z pojetí zastávaného judikaturou Ústavního soudu České republiky, která ho spatřuje v tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).
Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl., pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud aktuálně např. v rozsudku ze dne 23. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012 – www.nsoud.cz; proti tomu rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 5. března 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012 – nalus.usoud.cz).
O nepředvídatelné rozhodnutí odvolacího soudu se v daném případě v žádném směru nejedná.
Žalovaný v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně výslovně namítal – z důvodů uvedených v jeho odvolání – že je namístě odklon od principu rovnosti podílů obou manželů na vypořádávaném společném jmění manželů. Jestliže se v rámci odvolacího řízení odvolací soud touto námitkou zabýval a promítl ji do svého rozhodnutí úvahou o disparitě podílů, nemůže být jeho rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné, neboť s takovou námitkou účastníka řízení byl povinen se zabývat a v rozhodnutí se s ní vypořádat. Ostatně sama dovolatelka v dovolání uvádí, že již v průběhu předchozího řízení žalovaný navrhoval mimo jiné uplatnění disparity podílů.
Důvodná je však námitka dovolatelky týkající se uplatnění disparity podílů v souzené věci.
Podle §149 odst. 2 občanského zákoníku zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Dovolací soud vychází z ustálených závěrů judikatury potud, že při vypořádání společného jmění manželů může soud stanovit jiné podíly manželů na společném majetku než stejné (k tomu srovnej např. závěry vyjádřené v zásadách výkladu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 70/1965 - projednáno presidiem Nejvyššího soudu 12. listopadu 1965, Prz 51/65, Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, sešit 1-2, pod pořadovým č. 1 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. září 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 45), odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem výjimečným, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100).
Podle §149 odst. 3 obč. zák. při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Hlediska uvedená v §149 odst. 3 představují hlediska rozhodná mimo jiné pro rozhodování o výši podílů (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud se závěry vyslovenými pro oblast společného jmění manželů a mutatis mutandis aplikovatelnými i v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů) Ustanovení §150 věta třetí obč. zák. proto ukládá soudu, aby při zvažování případné nerovnosti podílů na vypořádávaném majetku přihlédl především ke skutečnostem, které měly vliv na hospodaření rodiny (zásluha na nabytí a udržení společných věcí), a k péči o rodinu, která může vyvážit větší zásluhy o nabytí a udržení majetku.
V rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz , Nejvyšší soud vyložil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů“ (k závěrům vysloveným v tomto rozhodnutí se dovolací soud následně přihlásil v rozsudku ze dne 11. prosince 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 nebo v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011, obou uveřejněných na www.nsoud.cz ).
V rozsudku ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3272/2010, uveřejněném v časopise právní rozhledy, 2012, č. 10, str. 374, dovolací soud vyložil, že potřeby nezletilých dětí mohou v řízení o vypořádání společného jmění manželů vést k odklonu od principu rovnosti podílů.
Odvolací soud založil své rozhodnutí o disparitě na závěru, že „žalobkyně po dlouholetém manželství bez zjevné příčiny opustila společnou domácnost a péči o obě nezletilé děti ponechala na žalovaném“. Kromě toho poukázal též na to, že „to byl nesporně žalovaný, kdo během manželství podnikal a větší mírou se zasloužil o nabytí majetku, který je předmětem vypořádání, když největší položkou je právě hodnota podniku žalovaného“.
Závěr odvolacího soudu, jímž dovolatelce vytýká nedostatek péče o rodinu, napadá dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., když tento závěr odvolacího soudu nemá podle jejího názoru oporu v provedeném dokazování.
Tato námitka je důvodná.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaného v ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, pod pořadovým č. C 44 nebo rozsudek Nejvyššího soudu 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 4682/2009 – www.nsoud.cz ).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku neučinil skutkové zjištění, že by žalobkyně po dlouholetém manželství bez zjevné příčiny opustila společnou domácnost a péči o obě nezletilé děti ponechala na žalovaném. S odkazem na spis Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 10 C 855/2001 učinil soud prvního stupně zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno dne 3. září 2002 a z odůvodnění rozsudku bylo zjištěno, že společnou domácnost účastníci nevedli „asi po dobu jednoho roku“.
Podle §213 odst. 1 – 3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 24. listopadu 2010, 2 února 2011 a 2. března 2011, odvolací soud žádné dokazování neprováděl (ať již formou opakování dokazování nebo doplňování dokazování), a není tedy zřejmé, na základě jakého důkazního prostředku či hodnocení dokazování dospěl k závěru o tom, že dovolatelka bez příčny opustila společnou domácnost a péči o nezletilé děti ponechala na žalovaném. Ostatně ani sám odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, co bylo skutkovým podkladem takého jeho úsudku. Jestliže pak takový závěr byl pro jeho právní posouzení věci určující, byl dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. uplatněn právem, neboť skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, bylo významné pro posouzení věci i z hlediska hmotného práva.
Svým postupem pak ostatně odvolací soud současně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Podle §211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, o který důkaz opřel své stěžejní skutkové zjištění, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Za této situace pak samotné obecné konstatování, že žalovaný během manželství podnikal a větší mírou se zasloužil o nabytí majetku, který je předmětem vypořádání, je pak zjevně nedostačující pro závěr o disparitě podílů.
Jak vyplývá z výše prezentovaných závěrů dovolacího soudu, pokud by dovolatelce nebylo možno nic vytknout v péči o rodinu, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu.
Dovolací soud proto ze shora uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2013
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu