ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.700.2013.2
5 Tdo 700/2013 – I. – 89
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2013 o dovolání obviněných J. H. a Ing. V. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 119/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněných J. H. a Ing. V. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, byli obvinění J. H. a Ing. V. H. uznáni vinnými trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“), dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že jako výluční majitelé nemovitosti na adrese P., V., pronajímali část této budovy Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky (dále jen „Ministerstvo práce a sociálních věcí“), se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1, za měsíční nájemné ve výši 413.388,- Kč do března 2007 včetně, přičemž dne 26. 03. 2007 po předchozí domluvě uzavřeli se společností Alter Ego H+H, s. r. o., se sídlem Praha 2, Vyšehradská 1446/53, jejímž jediným jednatelem je obviněný H., nájemní smlouvu, kterou této společnosti celou nemovitost pronajali a zároveň jí udělili souhlas k tomu, aby totožné prostory opětovně pronajímala Ministerstvu práce a sociálních věcí, se kterým dne 6. 4. 2007 uzavřeli dohodu o ukončení původních nájemních smluv s účinností ke dni 15. 4. 2007, přičemž současně dne 6. 4. 2007 uzavřela společnost Alter Ego H+H, s. r. o., s Ministerstvem práce a sociálních věcí podnájemní smlouvu s účinností od 16. 04. 2007 za měsíční podnájemné ve výši 364.833,50 Kč (v období od listopadu 2007 do května 2008 šlo pouze o částku 336.682,- Kč), jenž mělo být hrazeno na bankovní účet společnosti ..., avšak již dne 18. 6. 2007 oznámila společnost Alter Ego H+H, s. r. o., Ministerstvu práce a sociálních věcí, že tohoto dne uzavřela smlouvu o půjčce s J. H., jakožto věřitelem, jemuž jako zajištění půjčky mají sloužit pohledávky vyplývající z podnájemní smlouvy ze dne 6. 4. 2007, na základě čehož bylo Ministerstvo práce a sociálních věcí vyzváno, aby měsíční podnájemné v období od července 2007 do června 2010 zasílalo na bankovní účet J. H. č. ..., s nímž fakticky disponovali obvinění, kteří věděli, že žádná smlouva o půjčce nebyla s J. H. uzavřena, přičemž na tento účet byly poukázány finanční prostředky v celkové výši 6.734.776,- Kč za období od září 2007 do února 2009 a za květen 2009, zatímco za březen a duben 2009 a za období od června 2009 dále byly finanční prostředky zasílány na účet soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvadera č. ..., a to jednak cestou soudní úschovy na základě usnesení Okresního soudu Praha – západ ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 13 C 11/2009, jednak na základě exekučního příkazu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 100 EX 1935/07, vytvořením fiktivního dluhu tak obvinění zastřeli své příjmy ve výši 6.734.776,- Kč a usilovali i o zastření další částky ve výši 6.399.230,- Kč, přičemž veškeré tyto finanční prostředky měly sloužit k uspokojení níže uvedených věřitelů, kterým tímto jednáním částečně zmařili jejich uspokojení:
l) Ing. J. K., bytem J., Š., s pohledávkou v základní výši 100.000, - Kč,
2) Architektonický ateliér Beta, s. p., v likvidaci, nyní se sídlem Praha 5, Seydlerova 2152/1, s pohledávkou v základní výši 355.000,- Kč,
3) GTS Czech, s. r. o., dříve GTS Novera, s. r. o., se sídlem Praha 3, Přemyslovská 2845/43, s pohledávkou v základní výši 39.805,50 Kč, přičemž dne 5. 1. 2009 byla exekučně vymožena částka 10.571,- Kč,
4) D&I Consulting Limited, se sídlem Juliana Close 29, Londýn N2 OTJ, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, s pohledávkou v základní výši 18.610,- Kč,
5) Ing. P. D., trvale bytem B., H., s pohledávkou v základní výši 5.000.000,- Kč,
6) Okresní správa sociálního zabezpečení Praha – západ, se sídlem Praha 9, Sokolovská 855/225, s pohledávkou v základní výši 613.450,- Kč,
7) Apston Capital Limited, se sídlem 4th floor, Hannover building, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, s pohledávkou v základní výši 5.000.000,- Kč,
8) Alia Trade, s. r. o., se sídlem Praha 1, Jánský vršek 311/6, s pohledávkou v základní výši 46.939.734,- Kč.
Za tento trestný čin byli oba obvinění odsouzeni podle §256 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) za použití §39 odst. 3 tr. zák. byli obvinění pro výkon tohoto trestu zařazeni do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti Alia Trade, s. r. o., se sídlem Praha 1, Jánský vršek 311/6, TST Real, s. r. o., se sídlem Praha 1, Dlážděná 1586/4, odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze, který projednal jako soud odvolací odvolání obviněných J. H. a Ing. V. H., odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 podané v neprospěch obviněných, a odvolání poškozené společnosti Apston Capital Ltd., rozhodl rozsudkem ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve výrocích o způsobu výkonu trestů odnětí svobody u obou obviněných, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obvinění J. H. a Ing. V. H., při nezměněných výrocích o vině trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., trestech odnětí svobody a náhradě škody z napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, č. j. 6 T 119/2011 – 1737, zařazují pro výkony trestů odnětí svobody ve výměře 30 měsíců podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto. Podle §253 odst. 1 tr. ř. bylo odvolání poškozené společnosti Apston Capital Ltd., IČ 408579, se sídlem 4th Floor, Hannover Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výrocích o vině, výměře trestů a náhradě škody).
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, podali obvinění J. H. a Ing. V. H. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Františka Fíly, Ph. D. dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněných směřuje zásadně proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, přičemž podle rozsahu a konkrétního dovolacího důvodu se týká také rozhodnutí nalézacího soudu, tedy rozhodnutí (rozsudku) Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011. Napadené rozhodnutí podle názoru obviněných spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé. Dovolatelé se také domnívají, že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na druhé straně.
V podrobnostech uvedli, že skutek popsaný ve výroku rozhodnutí soudu byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. Skutek, jak je uveden ve výrocích rozsudku nalézacího i odvolacího soudu, nenaplňuje znaky skutkové podstaty podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák., znaky této skutkové podstaty dokonce nejsou ani ve výroku napadeného rozsudku popsány, a to ani v jeho odůvodnění. Ve výroku ani v odůvodnění rozsudku nalézacího ani odvolacího soudu se neobjevuje zjištění, že by dovolatelé v přímém či nepřímém úmyslu, byť částečně zmařili pohledávky tvrzených věřitelů. Skutkový děj zjištěný v trestním procesu neobsahuje subjektivní stránku, ve vztahu k napadenému výroku chybí i objektivní stránka, a tyto znaky nelze dovodit ani z právní věty výroků, ani z odůvodnění obou rozsudků. Pokud soud v popisu skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku provádí myšlenkovou konstrukci ohledně existence poškozovacího úmyslu obviněných v období od března 2007 vytvořit fiktivní dluh ve výši 6.734.776,- Kč, resp. dalších 6.339.230,- Kč a zastřít své skutečné příjmy plynoucí z pronájmu nemovitosti v P., V., které měly sloužit k uspokojování domnělých věřitelů, takto defektně a nesprávně popsaný skutkový děj nelze v žádném případě podřadit pod užitou skutkovou podstatu trestného činu. Soud vůbec nevzal v úvahu a nikterak nezohlednil, že při podnikání je přítomna autonomie vůle. Pokud z důvodu např. daňové optimalizace vstoupí do existujícího smluvního vztahu další subjekt, nelze z takového jednání dovozovat trestně právní odpovědnost dovolatelů. V této trestní věci se rozhodující soudy zákonnými znaky shledaného trestného činu i konkrétní stránkou deliktního jednání obviněných dostatečně nezabývaly. Argumentace uvedená v odůvodnění jejich rozhodnutí je nelogická a málo přesvědčivá. Předmětný případ měl do značné míry charakter spíše občanskoprávní, resp. obchodněprávní, tedy zásadně civilní. Dovolatelé jsou plně přesvědčeni, že takovýto spor o prokázání finančních toků, které měly být užity k uspokojení jejich domnělých věřitelů, mohl být snadno vyřešen v řízení občanskoprávním. Podmínky trestnosti činu je však podle přesvědčení dovolatelů třeba interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i princip „ultima ratio“. Jeho zohlednění je namístě při posuzování jak formální, tak i materiální stránky trestného činu. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro nesplnění soukromoprávního závazku. Pro pouhé nesplnění soukromoprávního závazku nikdo nesmí být státní mocí, resp. kýmkoliv jiným zbaven osobní svobody nebo omezen v ní. Pro pouhé porušení soukromoprávního závazku (tj. takové porušení, které zároveň nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu) může být dlužník postižen jen civilní sankcí, nikdy však sankcí trestní.
O úmyslu dovolatelů vyhnout se, způsobem popsaným ve výroku rozsudku, splácení dluhů vůči věřitelům, by mělo podle právního názoru soudu svědčit uzavření smlouvy se společností Alter Ego H + H, s. r. o., o pronájmu části nemovitostí v P., V., a současné udělení souhlasu této společnosti k dalšímu podpronájmu části předmětné nemovitosti Ministerstvu práce a sociálních věcí. Z civilního rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela jasně vyplývá, že dovolatelé jako vlastníci a současně pronajímatelé nemovitosti na adrese V., P., nejsou v žádném právním vztahu k podnájemci (zde Ministerstvo práce a sociálních věcí). Případní věřitelé dovolatelů tedy mohli postihnout příjem z pronájmu přímo u společnosti Alter Ego H+H, s. r. o.
Soudy použitá právní konstrukce je podle dovolatelů pochybná a zcela nesprávná. Odhlíží od samé právní podstaty věci, která je založena na civilním právu a aplikována by tak měla být prioritně civilní odpovědnost. Neexistuje zde poškozovací úmysl obviněných, naopak po celou dobu je zde přítomno jejich plné vědomí o tom, že mají dostatečný majetek k uspokojení všech svých existujících věřitelů. Zcela jednoznačně tedy v rozhodné době existovala možnost všech jejich věřitelů uspokojovat své pohledávky z jiného jejich majetku než byl majetek, popsaný ve výrokové části rozsudku. Existovaly a existují majetkové hodnoty dovolatelů, které jsou způsobilé k tomu, aby se z nich věřitelé obviněných reálně uspokojovali. V rozhodné době dovolatelé jako fyzické osoby nebyli v závazkovém vztahu, kde by podle vykonatelného soudního rozhodnutí byli povinnými k finančnímu plnění vůči potencionálním věřitelům. Obecně také platí, že trestní odpovědnost podle §256 tr. zák. je vyloučena, pokud měli věřitelé reálnou možnost uspokojit své pohledávky z jiného majetku obviněných a bez jejich zavinění této možnosti nevyužili. Dovolatelé mají za to, že v tomto konkrétním případě zcela absentuje subjektivní stránka trestného činu i že je zde také zcela jednoznačný nedostatek materiálního znaku předmětného trestného činu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák.
Dále oba dovolatelé namítli, že základní složkou objektivní stránky trestného činu musí být přítomnost škodlivého jednání obviněných ve formě úmyslného poškozování jejich vlastních věřitelů. Ve skutku, který je předmětem tohoto trestního řízení, není podle jejich názoru obsaženo jednání ve smyslu trestního práva, a to ve formě konání nebo opomenutí. Při hodnocení předmětné trestní věci nelze vysledovat také relevantní následek, který je znakem tvrzeného trestného činu a je závažný z hlediska trestního práva, který by dovolatelé jako obviněné osoby chtěly způsobit. V pozici majitelů nemovitosti v P., V., při smluvním vztahu s Ministerstvem práce a sociálních věcí ohledně pronájmu části jejich nemovitosti, svým konkrétním jednáním ve formě konání nechtěli v žádném případě porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem v ustanovení §256 odst. 1 tr. zák., popř. jiné zájmy chráněné trestním zákonem, ani fakticky nevěděli, že by takové smluvní ujednání mohlo vůbec takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že se tak stane, s tím nebyli srozuměni. Jejich jednání proto nemůže být posuzováno jako úmyslný trestný čin a nemůže být aplikována trestně-právní odpovědnost. Podle názoru dovolatelů nemůže být pro nedostatek materiálního znaku ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. naplněna skutková podstata trestného činu podle §256 tr. zák. Podle názoru obviněných tedy nelze dovodit jakýkoliv jejich úmysl, byť nepřímý, spáchat tvrzený trestný čin, případně shledat požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti, resp. škodlivosti. Právní závěry obou soudů jsou tak v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy. Z ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. vyplývá, že čin může být posouzen jako trestný, je-li jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou (srov. §3 odst. 4 tr. zák.). Všechna uvedená kritéria nejsou v projednávaném případě v potřebném rozsahu přítomna tak, aby byla naplněna skutková podstata trestného činu poškozování věřitele.
K lepšímu a objektivnějšímu pochopení celé trestní věci je třeba připomenout, že s drtivou částí domnělých věřitelů vedou dovolatelé již drahnou dobu celou řadu civilních sporů, přičemž neúspěch těchto věřitelů v civilních řízeních vedl k tomu, že dovolatelé byli nespravedlivě a diskriminačně vystaveni trestnímu řízení s velmi neblahým a nešťastným závěrem. Jako každé podnikání je i činnost v uvedené finanční oblasti charakterizována určitou mírou rizika. Trestní odpovědnost tudíž lze dovodit jen tam, kde bude možno prokázat výraznější porušení této míry rizika v podobě úmyslného porušení stanovených pravidel obezřetného podnikání či úmyslného poškozování jiných subjektů.
V rozhodné době, tj. od března 2007 do června 2009, neexistovali (soudem shledaní) věřitelé, tedy osoby, které by měly vůči dovolatelům právo na plnění na základě existujícího závazkového právního vztahu. Soudy se také nezabývaly důvodem vzniku takových pohledávek, jejich existencí a splatností. Pokud by soudy reálně uvažovaly o poškozujícím jednání obviněných vůči pohledávkám jejich domnělých věřitelů před termínem splatnosti, je nutné uvést, že tehdy obvinění (a také v současnosti) disponovali majetkovými hodnotami, které násobně převyšují soudem zjištěné dobové závazky vůči těmto věřitelům. Jednáním popsaným ve výroku rozsudku dovolatelé nezpůsobili zmaření uspokojení pohledávek jejich věřitelů, přičemž tito věřitelé se nenacházeli ve stavu, kdy by nemohli dosáhnout uspokojení svých pohledávek na jiném dostupném majetku obviněných. Potencionální věřitelé ani nebyli nikterak omezeni v možnosti dosáhnout úplného uspokojení svých pohledávek na majetku obviněných. Zde dovolatelé odhlížejí od faktu, že neexistovaly pohledávky, které by v pozici dlužníků vůči takovýmto potencionálním věřitelům měli mít. Jen pro názornou ilustraci absurdity vzniklé situace si dovolili poukázat na skutečnost, že znalecký posudek č. 7490/2012 Ing. Václava Myslíka o stanovení obvyklé ceny nemovitostí odborně shledává jen nemovitý majetek dovolatelů v tržní hodnotě nejméně 160.700.000,- Kč. Naproti tomu soud ve výroku rozsudku shledává vzniklou škodu, tedy majetkovou újmu věřitelů obviněných, vzniklou jejich deliktním jednáním v dokonaném rozsahu 6.734.776,- Kč a v dalším nedokonaném rozsahu 6.339.230,- Kč. Pokud věřitelé obviněných měli právní tituly svědčící jejich tvrzeným pohledávkám vůči dovolatelům, bylo rozumné a správné přistoupit v civilním řízení k vedení výkonu rozhodnutí na jejich majetek. Tato přirozená a zkušeností (empirií) ověřená cesta, jak věřitelé vymáhají na svých dlužnících svá existující majetková práva, nebyla v tomto případě realizována. Na tomto místě je podle dovolatelů zcela nezbytné upozornit, že ve skutečnosti neexistoval závazkový právní vztah mezi nimi jako dlužníky a jinými osobami označovanými za jejich věřitele, ze kterého by byli povinni hradit jakékoliv pohledávky. Pokud se jedná o práva nebo závazky zatím sporné, o kterých dosud nebylo příslušným orgánem rozhodnuto, nelze je považovat za neexistující ve smyslu §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. K přítomnosti trestní odpovědnosti také nestačí, pokud je dlužníkem jen oddáleno, popř. ztíženo uspokojení věřitelů, pokud věřitelé mají možnost uspokojit své pohledávky z jiného majetku dlužníka. Rozsah poškození domnělých věřitelů také nebyl předmětem úvah soudu, přičemž tento aspekt má významný vliv na hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněných.
Pachatelem soudem shledaného trestného činu může být jen dlužník, přičemž dovolatelé položili argumenty svědčící pro závěr, že v rozhodné době nebyli v postavení dlužníků. V jejich případě by se mělo jednat (podle popisu skutku ve výroku rozsudku) o solidární dluh, a proto mělo být zkoumáno, zda a jakým způsobem došlo ke zmaření věřitelů, neboť tvrzení věřitelé mohli požadovat celé plnění od kteréhokoliv dlužníka.
Dále, a to již pro úplnou přehlednost a právní srozumitelnost, dovolatelé konstatovali nesprávné hmotně právní označení spolupachatelství ve výrokové části rozsudků nalézacího i odvolacího soudu. Nemá žádný význam uvádět při právním posouzení skutku slovo „spolupachatelství“ a citovat ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Spolupachatelství není zmíněno v ustanovení §89 odst. 1 tr. zák., přičemž v ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. je trestní odpovědnost spolupachatele vymezena tak, jako by trestný čin spáchal sám. Vzhledem k tomu, že spolupachatelství není zvláštní formou trestného činu, neuvádí se ve výroku o vině pojem „ve spolupachatelství“ a necituje se ustanovení §9 odst. 2 tr. zák.
Obhajoba předložila ve fázi odvolacího řízení Městskému soudu v Praze jako odvolací instanci odborné vyjádření zpracované Ing. Ivo Strejcem, znalcem z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence do trestního spisu z vlastní iniciativy. Volba okamžiku, kdy obviněný navrhne či předloží určitý důkaz, je plně na rozhodnutí obhajoby. Dovolatelé se domnívají, že postupem odvolacího soudu jim bylo výrazně zkráceno právo na obhajobu, neboť v odvolacím řízení nemohli presentovat důkazy svědčící jejich obhajobě, konkrétně tedy odborné vyjádření znalce Ing. Iva Strejce. Nevyvážený je také přístup obou soudů k posuzování důkazů předkládaných v trestním řízení obhajobou (tzv. odborné vyjádření znalce Ing. Iva Strejce) a státním zástupcem, resp. policejním orgánem – znalecké posudky zpracované ještě v přípravném řízení. Odborné vyjádření zpracované a presentované obhajobou v odvolacím řízení je odvolacím soudem a priori bezdůvodně odmítáno a naopak znalecké posudky opatřené policejním orgánem a předložené státním zástupcem jsou bez jakéhokoliv rozumného odůvodnění považovány za relevantní a jsou základem pro rozhodování o jejich vině. Takto je soudem postupováno bez ohledu na zcela zjevné odborné a procesní nedostatečnosti těchto znaleckých posudků, které jsou důvodem již v červenci 2012 podaného návrhu na obnovu řízeni.
Nutnost adekvátní reakce odvolacího soudu na námitky uplatněné v opravném řízení, popř. vysvětlení jejich případného odmítnutí tak patří k základním předpokladům zákonného rozhodnutí. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné. Odvolací soud se podle názoru dovolatelů nevypořádal s podstatou jejich námitek uplatněných v rámci opravného řízení v písemném odvolání. U rozhodnutí, jež mají zásadní dopad na základní práva obviněného, se z hlediska souladu s normami ústavního práva nelze spokojit s postupem, kdy soud v odůvodnění rozhodnutí pouze zopakuje námitky uvedené v podání obviněného, aniž by je následně logickým způsobem a na základě prokázaných skutečností vyvrátil, popř. náležitě vysvětlil, v čem spočívá jejich irelevantnost. Zcela jednoznačně však odvolací soud rezignoval na důkazní materiály předložené dovolateli v odvolacím řízení, čímž vykročil ze svých zákonných limitů a porušil jejich právo na obhajobu v trestním řízení. Skutečnost, že důkaz nevyžádal orgán činný v trestním řízení, ale předložila je některá ze stran, není důvodem pro odmítnutí takového důkazu. Odborné vyjádření a následně zpracovaný znalecký posudek znalce Ing. Ivo Strejce podle názoru obhajoby jednoznačné potvrdil, že učiněná odborná zjištění a ekonomické závěry znalkyně Ing. Evy Klapuchové, jsou logicky nesprávné, odborně pochybné a ekonomicky vadné. Odborné vyjádření a znalecký posudek znalce Ing. Ivo Strejce současně nalézá a precizně popisuje odborné deficity a zásadní účetní pochybení, která byla shledána ve znaleckém posudku č. 257/22/2009 ze dne 22. 5. 2009 znalkyně Ing. Evy Klapuchové. Právě na takto vadném znaleckém posudku znalkyně Ing. Evy Klapuchové nalézací i odvolací soud konstruovaly úvahy o vině dovolatelů a nesprávně aplikovaly hmotně právní ustanovení trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. l písm. b), odst. 4 tr. zák., dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
Nalézací soud nedbal své procesní role a kontradiktorního uspořádání trestního procesu ve fázi hlavního líčení. Nalézací soud měl zejména projednání podané obžaloby procesně řídit a zcela přenechat dokazováni viny intervenujícímu státnímu zástupci. Do prováděného dokazování při zákonem předpokládané aktivitě státního zástupce měl soud zasahovat minimálně a v rozsahu, aby řízení vedlo ke správnému a spravedlivému rozhodnutí. Podle názoru dovolatelů však nalézací soud vyvíjel snahu, aby je jako osoby obviněné a postavené státním zástupcem před soud odsoudil bez ohledu na obsah a kvalitu provedených důkazů v jejich prospěch. Až po právní moci rozsudku nalézacího soudu předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 shledala svoji podjatost a vyloučila se bez jakéhokoliv návrhu z vlastní iniciativy z dalšího řízení, ačkoliv tak měla učinit již při nápadu obžaloby. Soud si ve vztahu k veřejné žalobě nezachoval nanejvýš kritický a samostatný přístup. Může se jevit spíše, že soud mechanicky a nekriticky převzal nesprávné názory obžaloby, ať již jde o popis skutku i použitou právní kvalifikaci, což byl počátek chybného procesního postoje soudu.
V doplnění k podanému dovolání dovolatelé uvedli, že pravomocné civilní rozsudky jednoznačně a srozumitelně řeší zásadní otázku celého proti nim vedeného trestního stíhání, a to, že jako vlastníci a pronajímatelé nemovitosti v P., V., nikdy nebyli v žádném právním vztahu k Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1, v pozici podnájemce, a proto J. H. a Ing. V. H. nikdy nemohli způsobem popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nalézacího a odvolacího soudu vytvářet fiktivní dluh a zastírat své příjmy ku škodě svých věřitelů. Jako přílohu připojili rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 13 C 43/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3505/2010.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádali, aby Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněných J. H. a Ing. V. H. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom směru, že je třeba předeslat, že skutek tak, jak byl popsán ve výroku rozsudku, obsahuje veškeré charakteristiky potřebné k tomu, aby byl posouzen jako trestný čin, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Bylo totiž prokázáno, že závazkové právní vztahy obviněných vznikly v souvislosti s jejich podnikáním, které financovali zejména prostřednictvím úvěrů a půjček, které však systematicky nespláceli. V důsledku toho byli jejich věřitelé nuceni domáhat se svých pohledávek soudní cestou a v exekučním řízení. V průběhu existence těchto závazkových vztahů docházelo i ke změnám v osobách věřitelů, přičemž uvedená skutečnost nemá na posouzení trestnosti jednání obviněných žádný význam. Obvinění jednali vždy s cílem vyhnout se, byť i jen částečnému, uspokojení svých věřitelů a jednali vždy s vědomím existence četných dluhů, neboť se snažili zmařit exekuce a zmařit uspokojení svých věřitelů.
Podle státní zástupkyně je třeba předeslat, že soudy obou stupňů se otázkou existence a obsahu závazkového právního vztahu mezi obviněnými jako dlužníky a jejich věřiteli vyjmenovanými ve výroku rozsudku řádně zabývaly, a to v intencích ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., neboť existenci splatného závazku posuzovaly vždy jako předběžnou otázku. Soudy se správně vypořádaly i s rozhodnutími soudu v občanskoprávním řízení. Pro úplnost je třeba dodat, že v trestním řízení takovým rozhodnutím není soud vázán. Náležitě se soudy vyrovnaly rovněž s tím, že žádná z pohledávek nebyla promlčena.
Aby obvinění zmařili uspokojení svých věřitelů, jako jediní vlastníci domu č. p. ... ve V. ulici P., uzavřeli dne 27. 3. 2007 nájemní smlouvu ohledně této nemovitosti se společností Alter Ego H+H, s. r. o., jejímž jediným jednatelem byl obviněný J. H. a společníky oba obvinění a jejich syn J. H., současně dohodou ze dne 6. 4. 2007 ukončili nájemní vztah s Ministerstvem práce a sociálních věcí a jménem společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., uzavřeli s Ministerstvem práce a sociálních věcí novou podnájemní smlouvu dne 6. 4. 2007. Uvedeným jednáním se obvinění snažili zastřít svůj příjem z nájmu uvedené nemovitosti. V důsledku uzavření této fiktivní smlouvy o půjčce mezi společností Alter Ego H+H, s. r. o., a synem obviněných J. H. nešly příjmy z nájemného na účty obviněných, které byly obstaveny exekucemi, ani na účet společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., který byl postižitelný exekucí, ale na účet J. H., ze kterého si jako disponenti obvinění tyto peníze v hotovosti vybírali a nevkládali na účet společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., ani na účty své, jako fyzických osob. Takovým způsobem dosáhli toho, že nebyli přímými příjemci nájemného, které by mohlo být postiženo exekucí. Obvinění nájemné dostávali v hotovosti, toto nefigurovalo na žádném účtu, věřitelům tak bylo zastřeno, že příjemcem nájemného je společnost Alter Ego H+H, s. r. o., neboť neměli prostředky jak uvedenou skutečnost zjistit. Obvinění evidentně předstírali dluh vůči spřízněné osobě, synovi J. H., a prostřednictvím fiktivního závazku odčerpávali použitelný majetek na úkor věřitelů. Soud správně označil, že na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 7. 2011, sp. zn. 18 C 241/2009, bylo rozhodnuto o platnosti předmětné nájemní smlouvy ze dne 26. 3. 2007 uzavřené mezi obviněnými a společností Alter Ego H+H, s. r. o., ohledně nemovitosti ve V. ulici, neboť způsoby, kterými se pachatel jako dlužník zbavuje svého majetku, nemusí být samy o sobě trestnými činy, nebo neplatnými právními úkony. Uvedené způsoby se trestným činem poškozováním věřitele stávají až vzhledem k nepříznivým důsledkům, které mají pro uspokojení pohledávky věřitele.
Soudy rovněž vzaly na vědomí, že k trestní odpovědnosti nestačí, jestliže dlužník pouze oddálí nebo ztíží uspokojení věřitele, pokud věřitel má možnost uspokojit svou pohledávku z jiného dlužníkova majetku a popsaly, proč o takovou situaci v této trestní věci nešlo, když obvinění skutečně vlastní další nemovitý majetek, jehož hodnota několikanásobně přesahuje nároky věřitelů. Soudy vysvětlily, že uspokojení věřitelů nebylo možné prodejem nemovitostí ve vlastnictví obviněných, které byly znalkyní z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady nemovitostí, oceněny částkou ve výši 152.470.000,- Kč, neboť obvinění cíleně manipulují s právy vztahujícími se k těmto nemovitostem tak, aby z nich jejich dluhy nemohly být věřitelům hrazeny. V této souvislosti soudy správně poukázaly na skutečnost, že věřitelé se po řadu let bezúspěšně snažili domoci svých pohledávek, je vedena řada civilních vleklých sporů za účelem uspokojení těchto pohledávek, stejně tak jako exekučních řízení, která jsou však vesměs neúčinná, a to díky aktivitě a podvodnému jednání obviněných, kteří jsou vedeni jednoznačným záměrem zmařit uspokojení pohledávek svých věřitelů. Správně soudy připomněly praktiky obviněných, kteří zpochybňují existenci svých závazků a dokonce nemají ani zábrany označit své dlužníky za pachatele trestné činnosti. Soudům obou stupňů nelze vytknou ani způsob, jakým se vypořádaly s výší vzniklé a hrozící škody.
Pokud obvinění namítají, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, s takovým jejich názorem nelze souhlasit. Princip subsidiarity trestní represe neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Sama existence jiné právní normy, která umožňuje nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě automaticky nezakládá nutnost postupu pouze podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestního práva. Celý skutek obviněných vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, kdy podstatou jejich jednání bylo úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky nebezpečným, že na něj bylo třeba reagovat prostředky práva trestního. Popsaným skutkem obvinění naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, přičemž nelze konstatovat, že by znaky tohoto trestného činu byly naplněny pouze hraničním způsobem, kdy by věřitelé byli jednáním obviněných poškozeni zcela minimálně. Proto je vzhledem ke způsobu jednání obviněných dána i odpovídající společenská nebezpečnost a uplatnění trestněprávní represe je zásahem proporcionálním. Obvinění museli vědět, že se dopouštějí trestné činnosti, neboť mohli důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné.
Dále státní zástupkyně ve svém vyjádření uvedla, že odmítnout je třeba i námitku obviněných, že ve výroku o vině je nesprávně citováno ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., v němž je upraveno spolupachatelství. Je sice pravdou, že citace tohoto ustanovení není podmínkou uznání viny trestným činem ve spolupachatelství, neboť spolupachatelství není žádnou zvláštní formou trestného činu, protože nijak nerozlišuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákona, avšak uvedení ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. ve výroku o vině v uvedeném smyslu jako pochybení pojímat nelze. Citace ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. ve výroku o vině tedy není nezbytná, na rozdíl od přípravy, pokusu a účastenství na trestném činu, které jsou zvláštními formami trestného činu, avšak uvedení tohoto údaje není nesprávným právním posouzením skutku.
Jestliže obvinění v dovolání argumentují také tím, že soud nevyhověl jejich návrhům na doplnění dokazování, ačkoliv byl povinen takto učinit, je třeba podle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství tento jejich názor odmítnout. Při rozhodování v trestním řízení totiž závisí výlučně na úvaze soudu, který z vyhledávaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Uvedený závěr vyplývá i z čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95). Není tedy povinností obecných soudů akceptovat jakýkoliv důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V posuzované trestní věci soudy vždy odůvodnily, proč navržené důkazy neprovedly. Bylo tomu tak proto, že tvrzení, k jehož vyvrácení byly důkazy obviněných navrhovány, byly vždy v dosavadním řízení bez důvodných pochybností s praktickou jistotou ověřeny a prokázány. Šlo proto o důkazy nadbytečné. Soudům obou instancí v žádném ohledu nelze vytknout, že by provedené důkazy hodnotily libovolně, tedy že by dospěly k závěrům, které neodpovídají provedenému dokazování. Rozhodnutí soudů obou stupňů je třeba hodnotit jako logická a správná.
Protože rozhodnutí soudů netrpí obviněnými namítanými vadami, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby jejich dovolání byla podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšším soudem odmítnuta. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o jejich dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněných podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obvinění J. H. a Ing. V. H. uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel, jako je tomu i v případě obviněných H., extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných J. H. a Ing. V. H.
Nalézací soud v návaznosti na skutkové zjištění ve výroku v odsuzujícím rozsudku, podle kterého jako výluční majitelé nemovitosti na adrese P., V., dne 26. 03. 2007 po předchozí domluvě uzavřeli se společností Alter Ego H+H, s. r. o., se sídlem Praha 2, Vyšehradská 1446/53, jejímž jediným jednatelem je obviněný J. H., nájemní smlouvu, kterou této společnosti celou nemovitost pronajali a zároveň jí udělili souhlas k tomu, aby totožné prostory opětovně pronajímala Ministerstvu práce a sociálních věcí, se kterým dne 6. 4. 2007 uzavřeli dohodu o ukončení původních nájemních smluv s účinností ke dni 15. 4. 2007, přičemž současně dne 6. 4. 2007 uzavřela společnost Alter Ego H+H, s. r. o., s Ministerstvem práce a sociálních věcí podnájemní smlouvu s účinností od 16. 04. 2007 za měsíční podnájemné ve výši 364.833.50 Kč (v období od listopadu 2007 do května 2008 šlo pouze o částku 336.682,- Kč), jenž mělo být hrazeno na bankovní účet společnosti, v odůvodnění svého rozsudku dále uvedl, že dne 18. 6. 2007 zaslal obviněný J. H. jakožto jednatel společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., Ministerstvu práce a sociálních věcí oznámení o zřízení zástavního práva k budoucím pohledávkám, v němž sděluje, že dne 18. 6. 2007 byla mezi společností Alter Ego H+H, s. r. o., a J. H. uzavřena smlouva o půjčce, kdy jako zajištění této půjčky byly zastaveny pohledávky vyplývající z podnájemní smlouvy ze dne 6. 4. 2007, uzavřené mezi společností a Ministerstvem práce a sociálních věcí, a to v rozsahu podnájemného za měsíc červenec 2007 – červen 2010. Dále požaduje, aby Ministerstvo práce a sociálních věcí plnilo své splatné závazky, vyplývající z uzavřené podnájemní smlouvy přímo zástavnímu věřiteli J. H. na bankovní učet č. ... s tím, že úhrada služeb má být nadále realizována ve prospěch společnosti Alter Ego H+H, s. r. o. Zmiňovaný účet byl založen J. H. dne 2. 3. 2007. Kromě něj však dispoziční právo k účtu měli i oba obvinění. Z výpisu účtu je zřejmé, že účtem manipulovali výhradně obvinění a jejich syn jej vůbec nepoužíval. Za období od září 2007 do února 2009 zaslalo Ministerstvo práce a sociálních věcí na uvedený účet částku v celkové výši 6 369 942,50 Kč. Nebýt zásahu jednoho z věřitelů Architektonického ateliéru Beta, s. p., v likvidaci a iniciativy exekutora Mgr. Jozefa Višvadera, chtěli obvinění neoprávněně zastřít další finanční částku ve výši 6 399 230,- Kč, k čemuž s ohledem na nařízenou exekuci nedošlo. Předmětná půjčka je evidentně fiktivní, smlouva o ní neexistuje, v účetnictví se neobjevuje, s finančními prostředky na účtu J. H. disponovali pouze obvinění. Je zcela zřejmé, že se obvinění tímto způsobem snažili, aby byl jejich příjem odstraněn z dosahu věřitelů a přitom ho mohli využívat pro svou potřebu. Obvinění ve své obhajobě ani tuto skutečnost nesporují. Hájí se odlišným způsobem. Poukazují na skutečnost, že nemohli poškodit věřitele s ohledem na skutečnost, že jejich nemovitý majetek je značný, věřitelé se mohli uspokojit nařízením exekucí, prodejem těchto nemovitostí, event. z jejich pravidelného příjmu, který dostávali jako nájemné od společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., se kterou měli uzavřenou nájemní smlouvu a tento příjem nijak netajili. Zdůrazňují, že soud rozhodl o tom, že nájemní smlouva uzavřená mezi obviněnými a společností Alter Ego H+H, s. r. o., je platná (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 6. 2011, sp. zn. 18 C 241/2009), čímž chtějí zdůraznit, že se ničeho nelegálního nedopustili. Tato obhajoba je demagogicky vytržena ze souvislostí celého kontextu jednání obviněných a nemůže v žádném případě obstát. I když obvinění jsou vlastníci nemovitostí v hodnotě cca 150 mil. korun, jak vyplynulo z výpovědi znalkyně Ing. Kadlecové, jsou tyto nemovitosti v současné době z tržního hlediska neprodejné, neboť na všech váznou různá zástavní práva, věcná břemena a řada exekučních titulů (srov. str. 10 – 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Konečně obhajoba spočívající v tom, že se věřitelé mohli bez problémů uspokojit z nájmů, které obvinění pravidelně dostávali od společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., je rovněž absurdní. Jak vyplývá ze všech provedených důkazů, zejména z výpovědi znalkyně z oboru účetnictví Ing. Kadlecové, obvinění nájemné dostávali v hotovosti, nefigurovalo na žádném účtu, v účetnictví se obvinění snažili kamuflovat zápisy tak, aby to vypadalo, že pohledávku hradí společníci a nikoliv ten, kdo byl k pohledávce povinen, tzn. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Jestliže šly peníze mimo společnost, bylo na libovůli obviněných a z účetního hlediska se jevilo vše v pořádku, neboť z něj vyplývalo, že společnost má vůči obviněným finanční závazky. Obhajoba ve svém závěru zdůrazňuje, že pouhé ztížení nebo oddálení uspokojení věřitele není možné považovat za trestný čin poškozování věřitele ve smyslu §256 tr. zák. Jinými slovy, věřitelé se mohli uspokojit z majetku obviněných, a pokud tak neučinili, bylo to pouze na základě jejich vlastní neschopnosti. Nalézací soud se s tímto názorem neztotožnil. Dosavadní judikatura dosud neřešila otázku, jak dlouhé může být prodlení dlužníka, resp. jak dlouho může trvat neuspokojení pohledávky věřitele, aby šlo ještě o pouhé oddálení uspokojení. Nelze ovšem připustit, aby dlužník ze svého dluhu profitoval po celá léta, měl značné příjmy, např. udržoval chod nákladných nemovitostí a pronajímal je a z druhé strany, aby takovým počínáním dlužníka, věřitel trpěl újmu tím, že se celá léta přes veškerou snahu nemůže domoci svých zákonných práv a oprávněného plnění, právě pro četné obstrukce dlužníka. Takovýto postoj by naprosto neoprávněně zvýhodňoval neplatiče a kverulanty, jakými jsou obvinění, kteří svými podáními sporují vše, co se v civilním řízení sporovat dá, a jejich obstrukční jednání jim pomohlo v řadě případů vyhnout se hrazení některých závazků, když věřitelé buď vzdali svůj marný boj, nebo pohledávky byly postupně promlčeny (srov. str. 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud dospěl k závěru, že se v tomto konkrétním případě, s ohledem na mnohaletou účelovou snahu obviněných vyhýbat se plnění svých platných závazků, nejedná pouze o oddálení uspokojení věřitele, ale již o trestný čin poškozování věřitele, který obvinění dílem dokonali tím, že vytvořili fiktivní půjčku, uznali neexistující závazek, podařilo se jim poškodit věřitele o částku 6.734.776,- Kč (zmařili možnost exekuce u jediného reálného příjmu, který bylo možno exekucí postihnout) a usilovali dále o zastření a neoprávněné přisvojení částky 6.399.230,- Kč, což se jim díky nařízené exekuci Mgr. Višvadera nepodařilo a tato část jednání tedy zůstala ve stádiu pokusu (srov. str. 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že trestné jednání obviněných bylo evidentně reakcí na četné snahy jednotlivých věřitelů domoci se svých pohledávek v exekučním řízení a reakcí na již nařízené exekuční tituly. Obvinění jednali ve snaze zmařit tyto exekuce a zmařit uspokojení svých věřitelů (srov. str. 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Obvodní soud správně neuvěřil obhajobě obviněných, že věřitelé se bez problémů mohli uspokojit z nájmu, který pravidelně dostávali od společnosti Alter Ego H+H, s. r. o. Ze znaleckého posudku Ing. Klapuchové vyplývá, že obvinění nájemné dostávali v hotovosti, toto nefigurovalo na žádném účtu, přičemž v účetnictví se obvinění snažili kamuflovat zápisy tak, aby to vypadalo, že pohledávku hradí společníci a nikoliv ten, kdo byl k pohledávce povinen, tzn. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Obvinění tak úspěšně mařili uspokojení věřitelů, kterým nebylo známo, že příjemcem nájemného je společnost Alter Ego H+H, s. r. o., neboť neměli jak to zjistit, jak potvrdil svědek J. T. Na tomto závěru nemůže nic změnit obviněnými namítaná skutečnost, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 7. 2011, sp. zn. 18 C 241/2009 (v právní moci dne 26. 8. 2011), bylo rozhodnuto o platnosti předmětné nájemní smlouvy ze dne 26. 3. 2007, uzavřené mezi obviněnými a společností Alter Ego H+H, s. r. o., ohledně předmětné nemovitosti ve V. ulici (srov. str. 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Podstatné pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných je skutečnost, že nyní přezkoumávané jednání není ojedinělým, ale je dalším z jednání obviněných, které navazuje na jejich předchozí podvodná jednání, která vždy vedli snahou vyhnout se plnění svých závazků z poskytnutých úvěrů či půjček vůči oprávněným věřitelům, které vedlo k poškozování věřitelů, kteří dlouhodobě při vynaložení značného úsilí i finančních prostředků se svých zákonných práv snaží domoci, a to v případě věřitelů s nejvyššími pohledávkami prakticky bezúspěšně (srov. str. 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se nemohl ztotožnit s odvolací námitkou obviněných, že neměli v úmyslu uspokojení pohledávek mařit, a že jen díky neschopnosti exekutorů nebyl tento příjem obviněných postižen exekucí. Byť mohly být vymáhány pohledávky věřitelů přikázáním pohledávky z účtů obviněných, na těchto byly zanedbatelné finanční prostředky. Jediným úspěšným exekutorem byl Višvader, který z pověření Okresního soudu Praha – západ vydal exekuční příkaz ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 100 Ex 1935/2007, na základě exekučního titulu Okresního soudu Praha – západ z 20. 11. 1997, sp. zn. 7 C 1067/97, nařídil exekuci přikázáním pohledávky s tím, že smlouva o nájmu mezi obviněnými a společností Alter Ego H+H, s. r. o., z 26. 3. 2007 je neplatná. Ani tato snaha o uspokojení celé pohledávky (včetně úroků z prodlení) věřitele Architektonický ateliér Beta, s. p., v likvidaci, nebyla úspěšná (srov. str. 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). O úspěšné snaze obviněných zmařit uspokojení svých věřitelů svědčí dále snaha soudního exekutora Krále, který byl soudem pověřen k vymožení pohledávky ve výši 5 mil. Kč s příslušenstvím pro oprávněného D. Stejně skončila snaha pověřeného soudního exekutora Kociána k uspokojení věřitele obviněných D&H Consulting Limited (srov. str. 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud si je vědom toho, že trestní odpovědnost obviněných podle §256 odst. 1 tr. zák. by byla vyloučena, pokud by měli věřitelé reálnou možnost uspokojit své pohledávky z jiného dlužníkova majetku a bez jeho zavinění této možnosti nevyužili (srovnej TpR 2/2002). Tak tomu v daném případě není. Shora uvedené pokusy soudem pověřených exekutorů svědčí o tom, že jednání obviněných popsané ve skutkových zjištěních napadeného rozsudku, bylo úspěšné, tedy že ve většině případů zmařili uspokojení svých věřitelů (s výjimkou Architektonického ateliéru Beta, s. p., v likvidaci). Znaleckým posudkem Ing. Evy Klapuchové z oboru účetnictví bylo prokázáno, že účetnictví společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., neobsahuje smlouvu o půjčce, prokazující, že J. H. poskytl této společnosti půjčku, kterou měl zastavenou příjmy z nájmu placeného Ministerstvem práce a sociálních věcí, které toto Ministerstvo namísto na účet společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., zasílalo na jeho účet. Za situace, kdy šly peníze z nájmu nemovitosti ve Vyšehradské ulici od Ministerstva práce a sociálních věcí jinam mimo společnost, pak bylo zcela na libovůli obviněných, kteří měli dispoziční právo k uvedenému bankovnímu účtu svého syna J. H. a kteří jako jediní z něj finanční prostředky v hotovosti vybírali, zda tyto do společnosti vrátí či nikoliv. Účetně to vypadalo tak, že nájemné hradí společníci a nikoliv Ministerstvo práce a sociálních věcí. V účetnictví společnosti nebyl zápis, že by peníze od Ministerstva práce a sociálních věcí přišly na bankovní účet společnosti. Tím, že Ministerstvo práce a sociálních věcí platilo nájem J. H. a ne společnosti Alter Ego H+H, s. r. o., došlo k poškození věřitelů, kteří měli exekuční příkazy, neboť na účet, k němuž měli exekuční titul, nebyly skládány finanční prostředky za nájemné. Závěr obvodního soudu, že smlouva o půjčce mezi společností Alter Ego H+H, s. r. o., a synem obviněných J. H. byla fiktivní, je opřen nejen o závěry znaleckého posudku z oboru účetnictví a výpověď znalkyně Ing. Klapuchové, která uvedla, že tato smlouva v účetnictví společnosti nebyla založena, ale též o výpověď svědkyně M. B., která zpracovávala pro tuto společnost účetnictví a která toto potvrdila s tím, že uvedenou smlouvu nikdy neviděla. Uspokojení věřitelů nebylo možné ani prodejem nemovitostí ve vlastnictví obviněných, které byly Ing. Věrou Kadlecovou znalkyní z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady nemovitostí ohodnoceny obvyklou (tržní) cenou k 18. 3. 2007 v celkové výši 152.470.000,- Kč (srov. str. 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K znemožnění snahy řady exekutorů o vymožení pohledávek jednotlivých věřitelů, jak je shora uvedeno, směřovaly též snahy obviněných zřídit na nemovitostech v P. věcná břemena pro Nakladatelství H+H, což se jim podařilo jen u nemovitosti N. S., díky čemuž je podle znalkyně tato nemovitost těžko prodejná. Nelze souhlasit s názorem obviněných, že věřitelé, potažmo exekutoři, byli neschopni pohledávky vymoci, neboť věřitelé vedli a dosud vedou řadu civilních velmi vleklých sporů za účelem uspokojení svých pohledávek, stejně jako exekučních řízení, která jsou vesměs neúčinná, a to díky značné aktivitě a podvodnému jednání obviněných vedeným jednoznačným záměrem zmařit uspokojení pohledávek svých věřitelů. Předmětné uzavření fiktivní smlouvy o půjčce mezi společností Alter Ego H+H, s. r. o., a synem obviněných a zastření příjmů z nájmu od Ministerstva práce a sociálních věcí, je jedním z řady jejich jednání, kterým uspokojení věřitelů, byť zčásti, zmařili či chtěli zmařit (srov. str. 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud předně konstatuje, že jestliže obvinění namítali podjatost předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 2, Nejvyšší soud v celém rozsahu odkazuje na rozhodnutí soudů nižších stupňů ve věci vydaná. Námitka podjatosti senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 podaná obviněnými v rámci odvolání byla vyřešena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2012, č. j. 6 T 119/2011 – 1782, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 8 To 60/2012. Námitka obviněných vznesená proti senátu 8 To Městského soudu v Praze byla vyřešena usnesením tohoto soudu ze dne 30. 3. 2012, č. j. 8 To 21/2012 – 1832, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, č. j. 6 To 25/2012 – 1851.
Odmítnout je třeba podle názoru Nejvyššího soudu také námitku obviněných, že ve výroku o vině je nesprávně citováno ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., v němž je upraveno spolupachatelství. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu citace uvedeného ustanovení není nezbytnou součástí výroku o vině předmětným trestným činem, který byl spáchán ve spolupachatelství, neboť spolupachatelství není žádnou zvláštní formou trestného činu, protože nijak nerozlišuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákona. Na druhé straně však uvedení ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. ve výroku o vině v uvedeném smyslu jako pochybení pojímat nelze. Citace ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. ve výroku o vině, a to na rozdíl od přípravy, pokusu nebo účastenství na trestném činu, které jsou zvláštními formami trestného činu, není nesprávným právním posouzením skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud dále přezkoumal odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů a rovněž i předložený spisový materiál, přičemž zjistil, že soudy nižších stupňů se při svých shora uvedených závěrech v zásadě odpovídajících dosud provedeným důkazům nevypořádaly se všemi pro rozhodnutí podstatnými skutečnostmi, uplatňovanými oběma obviněnými v rámci jejich obhajoby. Závazkový právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. Otázku existence a obsahu tohoto právního vztahu musí soud v trestním řízení posuzovat vždy samostatně jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.), neboť jde o posouzení viny obviněného. To platí i v případě, že existence takového závazkového právního vztahu již byla deklarována pravomocným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení, které nemá konstitutivní povahu. Tímto rozhodnutím sice soud není v trestním řízení vázán, avšak nemůže jej pominout, proto jím provede důkaz, zhodnotí jej v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a ve svém rozhodnutí se s jeho argumenty vypořádá (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 10 To 286/2007, publikované pod č. 17/2009 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy řečeno, soudy jsou povinny zjišťovat všechny pro rozhodnutí podstatné závazky dlužníka, i když jsou zde pravomocná civilní rozhodnutí. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 8 sice správně uvádí, že závazkový právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, a proto musel nejprve jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. vyřešit, zda splatné pohledávky uvedené v obžalobě existují, resp. existovaly v době spáchání či nikoliv, avšak jeho následný rozbor na stranách 8 – 10 nelze považovat za dostačující a přezkoumatelný. U každého věřitele je nutné rozvést, jaké konkrétní dluhy vůči nim dlužníci mají a uvést na základě jakých skutečností vznikly. Stejně tak je nezbytné zabývat se jejich splatností. Nestačí pouze zkonstatovat, že svědek (věřitel) potvrdil pohledávku, jako je tomu např. u pohledávky č. 1 Ing. J. K. (srov. str. 8 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), pohledávka musí být konkrétně prokázána předložením dokladů a její oprávněnost rozvedena v odůvodnění rozsudku. Tomuto požadavku ale nalézací soud nedostál. Tyto nedostatky se zcela nepodařilo odstranit ani odvolacímu soudu, který se jednotlivými pohledávkami blíže zaobíral na str. 11 – 15 odůvodnění svého rozsudku.
Za nepřípustné považuje Nejvyšší soud závěry nalézacího soudu, v nichž se uvádí, že jak vyplynulo z výpovědí jednotlivých svědků – věřitelů či právních zástupců poškozených, pokud jde o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, tyto jsou blokovány buď jednotlivými exekučními tituly, nebo dochází ze strany obviněných k různým právním obstrukcím, kdy do všech rozhodnutí podávají námitky, odvolání, dovolání, jsou vedeny desítky soudních sporů na nejrůznějších úrovních, na mnoha místech České republiky (srov. str. 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obvinění svými podáními sporují vše, co se v civilním řízení sporovat dá, jejich obstrukční jednání jim pomohlo v řadě případů vyhnout se hrazení některých závazků, když věřitelé buď vzdali svůj marný boj, nebo pohledávky byly postupně promlčeny (srov. str. 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K tomu Nejvyšší spoud považuje za nutné zdůraznit, že není možné, aby trestními soudy bylo dovolatelům kladeno k tíži, že vedou civilní spory. Právní jednání obviněných J. H. a Ing. V. H., tj. skutečnost, že vedou se svými věřiteli civilní spory, jim nemůže být v projednávaném trestním řízení kladeno za vinu. Zejména ne za situace, jestliže dovolatelé byli úspěšní jako povinní v civilním sporu, kde na straně žalobce vystupovala společnost Alter Ego H+H, s. r. o., a na straně žalované Architektonický ateliér Beta, s. p., v likvidaci.
Nejvyšší soud považuje za stěžejní námitku dovolatelů spočívající v tom, že jako vlastníci a současně pronajímatelé nemovitosti na adrese V., P., nejsou v žádném právním vztahu k podnájemci (zde Ministerstvo práce a sociálních věcí). Případní věřitelé dovolatelů tedy mohli postihnout příjem z pronájmu přímo u společnosti Alter Ego H+H, s. r. o. Dovolatelé ke svému mimořádnému opravnému prostředku přiložili rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3505/2010, kterým bylo rozhodnuto ve věci žalobkyně Alter Ego H+H, s. r. o., proti žalovanému Architektonický ateliér Beta, s. p., v likvidaci, tak, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2010, č. j. 20 Co 225/2010-80, a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 1. 12. 2009, č. j. 13 C 43/2009-52, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Z odůvodnění tohoto rozsudku se mimo jiné podává, že odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, tedy že budova č. p. ... na stavební parcele č. ... v obci P., katastrální území N. M., je ve společném jmění manželů J. H. a Ing. V. H. V době, kdy proti Ing. V. H. byla vedena soudní exekuce, uzavřeli oba manželé dne 26. 3. 2007 s žalobcem, tedy společností Alter Ego H+H, s. r. o., nájemní smlouvu na uvedenou nemovitost s tím, že nájemné činí 391.160,- Kč měsíčně. Téhož dne dali žalobci souhlas, aby pronajal nemovitosti Ministerstvu práce a sociálních věcí. Žalobce podnájemní smlouvou ze dne 6. 4. 2007 dal do podnájmu uvedenému ministerstvu vyjmenované prostory v budově č. p. ... s tím, že podnájemné ve výši 364.833,50 Kč bude hrazeno žalobci. Dne 18. 6. 2007 uzavřel žalobce s J. H. smlouvu o půjčce, k zajištění této půjčky byla zastavena pohledávka na podnájemném, a to od července 2007 do června 2010. Žalobce pak sdělil ministerstvu, že má podnájemné plnit přímo J. H. V době uzavření smluv byl jednatelem žalobce syn povinné Ing. V. H. a společníky žalobce byla povinná, její manžel a syn J. H. (srov. str. 2 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3505/2010). Nejvyšší soud již např. v usnesení ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 1108/2004, zaujal názor, že podnájemní smlouva – coby neplatný právní úkon – s sebou nese důsledky bezdůvodného obohacení pouze mezi těmito jejími účastníky. Jestliže mezi pronajimatelem a podnájemcem nebyla uzavřena žádná smlouva (nebyli účastníky téže smlouvy), nemohou si ani ve smyslu §457 obč. zák., vzájemně vracet, co podle ní dostali. Odvolací soud proto podle dovolacího soudu dospěl v souzené věci ke správnému závěru, že pronajímatelé nejsou aktivně legitimováni požadovat po podnájemci vydání bezdůvodného obohacení, které mu vzniklo užíváním nebytových prostor na základě neplatné podnájemní smlouvy (srov. str. 4 – 5 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3505/2010). Z výše uvedeného tak vyplývá, že vlastníci (a pronajímatelé) nemovitostí nejsou v právním vztahu k podnájemci, a proto se po něm nemohou domáhat vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného. Takové právo mohou uplatnit na základě neplatné nájemní smlouvy ve vztahu k nájemci, tj. žalobci. Naopak postihnout lze pohledávku, kterou mají povinní za žalobcem z titulu neplatné nájemní smlouvy (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3505/2010). Okresní soud Praha – západ poté rozhodl rozsudkem ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 13 C 43/2009, který rovněž přiložili obvinění manželé H. k podanému dovolání, tak, že z výkonu rozhodnutí, který je veden na základě usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 28. května 2008, č. j. 13 Nc 6917/2008-11, se vylučuje podnájemné z titulu podnájemní smlouvy ze dne 6. 4. 2007 za měsíc březen 2009 a duben 2009 v celkové výši 729.667,- Kč, které bylo na účet Okresního soudu Praha – západ zasláno Ministerstvem práce a sociálních věci na základě usnesení o nařízení předběžného opatření č. j. 13 C 11/2009-7 ze dne 9. února 2009. Z odůvodnění tohoto rozsudku plyne, že vlastníkům (a pronajímatelům) – manželům H. nevzniká nárok vůči podnájemci na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného. Takové právo vzniká na základě neplatné nájemní smlouvy ve vztahu k nájemci pouze žalobci. Pohledávka žalobce z titulu bezdůvodného obohacení tedy nemohla být postižena exekucí vedenou proti povinným (§267 odst. 1 o. s. ř.) – srov. str. 2 rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 13 C 43/2009. Provedeným dokazování bylo zjištěno, že byla na majetek manželů H. nařízena exekuce podle vykonatelného usnesení Okresního soudu Praha – západ k uspokojení pohledávky žalovaného ve výši 355.000,- Kč s příslušenstvím. V rámci exekučního řízení byly mimo jiné vydány dva exekuční příkazy, kterými byly postiženy peněžité pohledávky povinných. Šlo o pohledávky, které měli manželé H. za Ministerstvem práce a sociálních věcí. Na základě exekučního příkazu posílalo Ministerstvo platby na účet exekutora. Dále bylo provedeným dokazováním zjištěno, že povinní – manželé H. jsou vlastníky stavby – budovy č. p. ... v obci P. – část obce N. M. postavené na pozemku – stavební parcele č. ..., zastavěná plocha a nádvoří, pozemku – stavební parcely č. ..., zastavěná plocha a nádvoří a pozemku – stavební parcely č. ..., zastavěná plocha a nádvoří. Tuto nemovitost pronajali povinní – manželé H. nájemní smlouvou ze dne 26. 3. 2007 žalobci, který přenechal určité nebytové prostory do užívání Ministerstvu práce a sociálních věcí, a to na základě podnájemní smlouvy ze dne 6. 4. 2007. Obě smlouvy byly uzavřeny v době, kdy na majetek manželů H. byla nařízena exekuce a kdy tedy povinní nesměli s majetkem nakládat. Při svém rozhodování vycházel soud především ze závazného právního názoru dovolacího soudu. Shodně s tímto názorem je nutno konstatovat, že z neplatné podnájemní smlouvy vzniká nárok na bezdůvodné obohacení pouze účastníkům této smlouvy. Podnájemní smlouva ze dne 6. 4. 2007, kterou je nutno považovat za neplatný právní úkon, byla uzavřena mezi žalobcem a Ministerstvem práce a sociálních věcí. Právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného vzniká tedy žalobci, který byl účastníkem neplatné podnájemní smlouvy, povinným (manželům H.) takové právo nevzniká. Povinní tedy nemají vůči ministerstvu žádnou pohledávku, kterou by bylo možno exekucí postihnout. Žalobce tedy v souladu s §267 odst. 1 o. s. ř. prokázal právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí (srov. str. 2 – 3 odůvodnění rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 13 C 43/2009).
Je tedy zřejmé, že z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3505/2010, a rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 13 C 43/2009, se podávají zásadní skutečnosti, které mohou svědčit obhajobě obviněných, kteří namítali, že jako vlastníci a současně pronajímatelé nemovitosti na adrese V., P., nejsou v žádném právním vztahu k podnájemci, tj. Ministerstvu práce a sociálních věcí, a že případní věřitelé dovolatelů tedy mohli postihnout příjem z pronájmu přímo u společnosti Alter Ego H+H, s. r. o. S touto obhajobou se odvolací soud v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu náležitě nevypořádal, když vycházel ze skutečnosti, že nájemní smlouva ze dne 26. 3. 2007 uzavřená mezi žalobcem (Alter Ego H+H, s. r. o.) a žalovanými (obvinění), jejímž předmětem je nájem nemovitosti budovy čp. ... ve V. ulici v P., je platná (srov. str. 11 rozsudku odvolacího soudu), byť mu bylo známo, že tato smlouva byla z hlediska její platnosti již zpochybňována (srov. str. 18 rozsudku odvolacího soudu). Podle odůvodnění uvedených civilních rozsudků vlastníci a pronajímatelé nemovitosti na adrese P., V., tj. manželé H., nejsou v právním vztahu k podnájemci, tj. Ministerstvu práce a sociálních věcí. Pohledávka žalobce, tj. Alter Ego H+H, s. r. o., nemohla být postižena exekucí vedenou proti povinným, tj. manželům H. (§267 odst. 1 o. s. ř.). Nemovitost pronajali povinní – manželé H. nájemní smlouvou ze dne 26. 3. 2007 žalobci, tj. Alter Ego, s. r. o., který přenechal určité nebytové prostory do užívání Ministerstvu práce a sociálních věcí, a to na základě podnájemní smlouvy ze dne 6. 4. 2007. Obě smlouvy byly uzavřeny v době, kdy na majetek manželů H. byla nařízena exekuce a kdy tedy povinní (manželé H.) nesměli s majetkem nakládat. Podnájemní smlouvu ze dne 6. 4. 2007 je tak nutno považovat za neplatný právní úkon. Povinní, manželé H., tedy nemají vůči ministerstvu žádnou pohledávku, kterou by bylo možno postihnout exekucí.
Nejvyšší soud dále považuje za pochybení odvolacího soudu, pokud tento, ačkoliv byl na to obviněnými opakovaně upozorňován (srov. č. l. 1985 a násl., č. l. 2021 a násl., č. l. 2044 a č. l. 2085 a násl. spisu), nevyčkal a neprovedl dokazování odborným vyjádřením č. 155/2012 znalce Ing. Iva Strejce (č. l. 2143 a násl. spisu), které si vyžádali J. H. a Ing. V. H., a které svými závěry zpochybňuje skutečnost, že by půjčka ze dne 18. 6. 2007, uzavřená mezi společností Alter Ego H+H, s. r. o., a J. H. byla fiktivní, což má význam z hlediska naplnění znaku trestného činu podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. „předstírá neexistující závazek“, a současně rozporuje znalecký posudek soudní znalkyně Ing. Evy Klapuchové ze dne 22. 5. 2009, č. 257/22/2009, když výslovně uvádí, že „nelze hovořit o tom, že by ze žádných listin nevyplývalo, že by půjčka J. H. byla poskytnuta, jak se o tom vyjadřuje Ing. Eva Klapuchová ve svém znaleckém posudku č. 357/22/2009 na straně 13“ a dokládá to některými dále v odborném vyjádření uvedenými doklady (srov. č. l. 2156 až 2160 spisu). Současně je nutné zdůraznit, že spisový materiál byl následně doplněn o znalecký posudek č. 156/2012, který vypracoval Ing. Ivo Strejc (znalecký posudek je založen ve složce na č. l. 2211 a 2231 spisu). Kromě toho odvolací soud nevěnoval dostatečnou pozornost přípisu JUDr. J. D. (č. l. 2051 a násl spisu), který poukázal na to, že na majetek Ing. V. H. je veden Krajským soudem v Praze konkurs pod sp. zn. 36 INS 8444/2010, přičemž insolvenčním správcem je ustanovena Mgr. Barbora Novotná Opltová, se sídlem Karlovo náměstí 24, Praha 1. Jak také jmenovaný advokát uvedl, v současné době byly podány přihlášky pohledávek, a to mimo jiné i v trestním řízení projednávané pohledávky společnosti Apston Capital Ltd. a dále pohledávka opírající se o stejné právní důvody přihlášená třemi subjekty, a to A. T. (ponížená o 10 %), společností Creatis, a. s., v likvidaci, a společností Alia Trade, s. r. o., a dále i pohledávka Ing. D. Obě rovněž projednávané v trestním řízení. Dne 2. 7. 2012 měl proběhnout přezkum pohledávek, avšak jednání bylo odročeno vzhledem k tomu, že stav pohledávek dosud není způsobilý k jejich přezkumu. Někteří věřitelé totiž byli vyzváni k doplnění (například i Ing. D.). Již v současné době byla popřena správkyní konkursní podstaty co do pravosti a výše z důvodu promlčení pohledávka A. T. (jedná se o pohledávku, která je v trestním řízení prezentována jako pohledávka Alia Trade, s. r. o.). Dále byla popřena správkyní konkursní podstaty pohledávka společnosti Apston Capital Ltd., která je rovněž předmětem trestního řízení. Za tohoto stavu podle JUDr. D. rozhodně nelze považovat pohledávky údajných poškozených v trestním řízení za existující a považovat je za základ trestní odpovědnosti obviněných. Rovněž s těmito skutečnostmi je tedy nutné, aby se odvolací soud vypořádal.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu v návaznosti na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, spočívá, na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněných J. H. a Ing. V. H. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc obviněných J. H. a Ing. V. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se Městský soud v Praze vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal, zejména zohlední závěry plynoucí z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3505/2010, a rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 13 C 43/2009, které mají přímý vliv na obhajobu obviněných, kteří namítali, že jako vlastníci a současně pronajímatelé nemovitosti na adrese V., P., nejsou v žádném právním vztahu k podnájemci, tj. Ministerstvu práce a sociálních věcí, a že případní věřitelé dovolatelů tedy mohli postihnout příjem z pronájmu přímo u společnosti Alter Ego H+H, s. r. o. Jak již shora poznamenal Nejvyšší soud, podle odůvodnění uvedených rozsudků vlastníci a pronajímatelé nemovitosti na adrese P., V., tj. manželé H., nejsou v právním vztahu k podnájemci, tj. Ministerstvu práce a sociálních věcí. Pohledávka Alter Ego H+H, s. r. o., nemohla být postižena exekucí vedenou proti manželům H. (§267 odst. 1 o. s. ř.). Nemovitost pronajali manželé H. nájemní smlouvou ze dne 26. 3. 2007 Alter Ego, s. r. o., který přenechal určité nebytové prostory do užívání Ministerstvu práce a sociálních věcí, a to na základě podnájemní smlouvy ze dne 6. 4. 2007. Obě smlouvy byly uzavřeny v době, kdy na majetek manželů H. byla nařízena exekuce a kdy tedy manželé H. nesměli s majetkem nakládat. Podnájemní smlouvu ze dne 6. 4. 2007 je tak nutno považovat za neplatný právní úkon. Manželé H. tedy nemají vůči ministerstvu žádnou pohledávku, kterou by bylo možno postihnout exekucí. Bude tak na odvolacím soudu, aby na základě těchto skutečností upravil skutková zjištění učiněná v projednávané trestní věci. Civilními soudy bylo dovozeno, že uzavřená podnájemní smlouva ze dne 6. 4. 2007 byla neplatná, s čímž se odvolací soud v návaznosti na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, dosud nevypořádal.
Jestliže byla tedy za této situace vedena exekuce na majetek J. H. a Ing. V. H. (přitom je třeba zvážit, zda pokud by byla vedena exekuce proti Alter Ego H+H, s. r. o., by se věřitelé nemohli domoci svých pohledávek), je nutné zabývat se otázkou, zda je v tomto případě možné dovodit trestní odpovědnost obou obviněných, a pokud ano, v jakém rozsahu.
Kromě toho odvolací soud doplní dokazování, a to jednak o odborné vyjádření Ing. Ivo Strejce, zažurnalizované na č. l. 2211 a násl. spisu, a znalecký posudek č. 156/2012 téhož znalce, vložený v deskách na č. l. 2231 spisu, který si vyžádali J. H. a Ing. V. H., a náležitě se vypořádá s jeho závěry, přičemž zváží, zda je nutno v návaznosti na tyto závěry znovu vyslechnout i znalkyni Ing. Evu Klapuchovou. Dále si odvolací soud opatří spisový materiál týkající se konkursu, kterému podléhá majetek Ing. V. H., vedený Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 36 INS 8444/2010, v jehož rámci údajně byly podány přihlášky pohledávek mimo jiné i v trestním řízení projednávané pohledávky společnosti Apston Capital Ltd. a dále pohledávka opírající se o stejné právní důvody přihlášená třemi subjekty, a to A. T. (ponížená o 10 %), společností Creatis, a. s., v likvidaci a společností Alia Trade, s. r. o., a dále i pohledávka Ing. D. Obě rovněž projednávané v tomto trestním řízení. Zvláště když podle tvrzení JUDr. J. D. (srov. č. l. 2051 a násl. spisu) byla již v současné době popřena správkyní konkurzní podstaty co do pravosti a výše z důvodu promlčení pohledávka A. T. (jedná se o pohledávku, která je v trestním řízení prezentována jako pohledávka Alia Trade, s. r. o.). Jak také vyplývá z přípisu JUDr. J. D., měla být popřena správkyní konkurzní podstaty také pohledávka společnosti Apston Capital Ltd., která je rovněž předmětem trestního řízení. Za tohoto stavu podle JUDr. J. D. rozhodně nelze považovat pohledávky údajných poškozených v trestním řízení za existující a považovat je za základ trestní odpovědnosti obviněných. Také těmito skutečnostmi se bude muset odvolací soud ve svém novém rozhodnutí zabývat a náležitě se s nimi vypořádat.
Problematika tzv. opomenutých důkazů, kterou ve svém mimořádném opravném prostředku obvinění J. a V. H. v zásadě rovněž namítali, byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). V projednávané věci však nenastal ani jeden ze shora uvedených důvodů. Navíc odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nezmínil, z jakých důvodů nedoplnil dokazování o dovolateli předkládané odborné vyjádření, byť předložené v závěru odvolacího řízení (dne 3. 7. 2012 – č. l. 2128 až 2167 spisu), a návrh na doplnění dokazování v tomto směru zamítl (srov. č. l. 2095 spisu), když v ostatních případech se vypořádává s tím, proč i další navrhované důkazy nebyly provedeny (srov. str. 10 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). To vše za situace, kdy v projednávané trestní věci obviněných manželů H. jsou dány i další shora uvedené okolnosti, které vedly Nejvyšší soud k zrušení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 8 To 21/2012, jakož i dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a k přikázání Městskému soudu v Praze, aby věc obviněných J. H. a Ing. V. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dále odvolací soud u každého věřitele uvede jaké konkrétní dluhy vůči nim dlužníci, tj. obviněný J. H. a obviněná Ing. V. H., mají a rozvede, na základě jakých skutečností tyto dluhy vznikly. Stejně tak se bude zabývat i jejich splatností. Každá pohledávka musí být konkrétně prokázána předložením dokladů a její oprávněnost rozvedena v odůvodnění rozsudku.
V neposlední řadě Nejvyšší soud považuje za nutné v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu zdůraznit, že s ohledem na charakter této trestní věci je nutné, aby se odvolací soud rovněž zabýval zásadou subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícím principem „ultima ratio“. Zásada subsidiarity trestní represe, jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, poněvadž trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio , vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu např. v nálezu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval: „Z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Srov. nález č. 116/2005 Sb. nál. a usn. ÚS ČR (C. H. Beck, svazek č. 37). Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 563/2008, 5 Tdo 1454/2008, 5 Tdo 315/2010 atd.). V daném případě je tedy třeba, aby odvolací soud po doplnění dokazování v shora uvedených směrech znovu zvážil a posoudil všechny zmíněné konkrétní okolnosti, jež jsou spoluurčující z hlediska uplatnění principu „ultima ratio“ vyplývajícího z obecně platné zásady subsidiarity trestní represe.
Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud, vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z rozhodnutí odvolacího soudu musí být také zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněnými (popř. i dalšími odvolateli) v odůvodnění podaného opravného prostředku ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2013
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.