ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.800.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 800/2013-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2013 o dovolání obviněného Ing. P. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 6 To 39/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 191/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 1 T 191/2012, byl obviněný Ing. P. S. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) a přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že
v době od 23. 5. 2008 do 4. 10. 2010 ve F.-M. či jinde jako jediný jednatel obchodní společnosti RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., tehdy se sídlem Frýdek-Místek, Malý Koloredov 852, PSČ 738 02, resp. Frýdek-Místek, 8. Pěšího pluku 1975, PSČ 738 02, IČ 26876141, neoprávněně pro vlastní potřebu použil finanční prostředky ve výši 483.600,- Kč, s nimiž byl oprávněn disponovat a které byly do této obchodní společnosti vloženy společností Niederhauser AG, akciovou společností, se sídlem Maximilianstrasse 50, 853 99 Hallbergmoos, kdy tyto měly sloužit výlučně k financování nabytí pozemků parcelních čísel ..., ..., ... a ... v katastrálním území P. a pozemku parcelního čísla ... v katastrálním území J. u F.-M. a k jejich následnému zhodnocení přípravou infrastruktury na základě Rámcové a podílnické smlouvy ze dne 14. 5. 2008, kterou za obchodní společnost RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., se společností Niederhauser AG uzavřel, přičemž tyto finanční prostředky si opatřil postupnými výběry z bankovního účtu poškozené společnosti číslo ..., vedeného u Komerční banky, a. s., a to za pomoci platební karty, když takto: · dne 23. 5. 2008 vybral částku 20.000,- Kč,
· dne 26. 5. 2008 vybral částku 20.000,- Kč,
· dne 30. 5. 2008 vybral částku 2.000,- Kč,
· dne 3. 6. 2008 vybral částku 15.000,- Kč,
· dne 4. 6. 2008 vybral částku 3.000,- Kč,
· dne 10. 6. 2008 vybral částku 2.000,- Kč
· dne 16. 6. 2008 vybral částku 22.000,- Kč,
· dne 23. 6. 2008 vybral částku 15.000,- Kč,
· dne 17. 7. 2008 vybral částku 10.000,- Kč,
· dne 21. 7. 2008 vybral částku 5.000,- Kč,
· dne 23. 7. 2008 vybral částky 2.000,- Kč a 25.000,- Kč,
· dne 21. 8. 2008 vybral částku 20.000,- Kč,
· dne 25. 8. 2008 vybral částku 10.000,- Kč,
· dne 10. 9. 2008 vybral částku 2.000,- Kč,
· dne 15. 9. 2008 vybral částku 1.000,- Kč,
· dne 29. 9. 2008 vybral částku 1.000,- Kč,
· dne 30. 9. 2008 vybral částku 4.000,- Kč,
· dne 2. 10. 2008 vybral částku 10.000,- Kč,
· dne 3. 10. 2008 vybral částku 3.000,- Kč,
· dne 13. 10. 2008 vybral částku 50.000,- Kč,
· dne 30. 10. 2008 vybral částku 1.000,- Kč,
· dne 4. 12. 2008 vybral částku 2.600,- Kč,
dále si finanční prostředky opatřil výběrem finanční hotovosti z bankovního účtu poškozené společnosti číslo ..., vedeného u Komerční banky, a. s., a to když dne 24. 6. 2008 v pobočce této banky vybral 54.000 Kč,
dále si finanční prostředky opatřil převodem z bankovního účtu poškozené společnosti číslo ..., vedeného u Komerční banky, a. s., na svůj bankovní účet číslo ..., vedený rovněž u Komerční banky, a. s., když takto: · dne 26. 5. 2008 převedl 50.000,- Kč,
· dne 5. 6. 2008 převedl 10.000,- Kč,
· dne 24. 6. 2008 převedl 6.000,- Kč a 8.000,- Kč,
· dne 9. 7. 2008 převedl 10.000,- Kč,
· dne 23. 7. 2008 převedl 20.000,- Kč,
· dne 21. 8. 2008 převedl 10.000,- Kč,
· dne 5. 9. 2008 převedl 5.000,- Kč,
· dne 23. 9. 2008 převedl 10.000,- Kč,
· dne 26. 9. 2008 převedl 15.000,- Kč,
· dne 3. 10. 2008 převedl 20.000,- Kč,
· dne 15. 10. 2008 převedl 10.000,- Kč,
· dne 24. 10. 2008 převedl 10.000,- Kč,
přičemž aby tyto neoprávněné výběry zastřel, do účetnictví poškozené společnosti založil nejméně 2 fingované daňové doklady, z nichž měla úhrada celkové částky 476.000,- Kč vůči obchodní společnosti tehdy pod firmou SJS – Inženýrské sítě, s. r. o., tehdy se sídlem Frýdek-Místek, Malý Koloredov 852, PSČ 738 02, IČ 27854451, kde byl rovněž v té době jediným jednatelem, vyplývat, kdy se jednalo jak o fakturu číslo ... ze dne 28. 12. 2009 údajně vystavenou obchodní společností SJS – Inženýrské sítě, s. r. o., na částku 357.000,- Kč včetně DPH za údajné vyhotovení projektové dokumentace v katastrálním území V., ačkoli na pozemcích v tomto katastrálním území se žádný developerský projekt obchodní společnosti RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., nenacházel a ani nebyl plánován, tak o fakturu číslo ...ze dne 22. 12. 2008 údajně vystavenou obchodní společností SJS – Inženýrské sítě, s. r. o., na částku 119.000,- Kč včetně DPH na údajnou zálohu na vybudování infrastruktury, přístupové komunikace a sjezdu z místní komunikace na pozemcích parcelních čísel ..., ..., ..., ..., ... a ... v katastrálním území P. na základě fiktivní smlouvy o dílo číslo ... ze dne 22. 12. 2008, ačkoli na těchto pozemcích nebyly zahájeny, natož provedeny jakékoli stavební práce směrující k vybudování příslušné infrastruktury, neboť uvedené transakce se nikdy neuskutečnily, a současně si byl vědom toho, že fingované daňové doklady deklarující převod celkové částky 476.000,- Kč, které nechal založit do účetnictví poškozené RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., a jimiž chtěl zakrýt rozdíl v pokladně této obchodní společností, který ke dni 4. 10. 2010, kdy došlo k ukončení jeho funkce jednatele, činil 409.000,- Kč, může ohrozit majetková práva samotné poškozené RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., resp. obchodní společnosti Niederhauser AG, jenž držel v obchodní společnosti RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., podíl ve výši 95%, a to při vymáhání svých pohledávek vůči němu, a dále si byl vědom toho, že takto může ohrozit též včasné a řádné vyměření daně z příjmů právnických osob či daně z přidané hodnoty ze strany Finančního úřadu ve Frýdku-Místku za příslušná daňová období, a svým jednáním způsobil poškozené RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., nyní se sídlem Baška 401, PSČ 739 01, IČ 268776141, škodu v celkové výši nejméně 483.600 Kč.
Za tyto přečiny byl obviněný Ing. P. S. odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 3 (tří) měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 (dvou) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., se sídlem Baška 401, částku 483.600,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ostravě, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného Ing. P. S. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, rozhodl rozsudkem ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 6 To 39/2013, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. v napadeném rozsudku doplnil výrok tak, že obviněnému Ing. P. S. podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo jeho člena obchodních společností a družstev na dobu 2 (dvou) roků. Odvolání obviněného Ing. P. S. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 6 To 39/2013, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 1 T 191/2012, podal obviněný Ing. P. S. prostřednictvím obhájce Mgr. Jany Glogarové dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného směřuje jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu i do výroku o náhradě škody. Obviněný má s ohledem na provedené dokazování za to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, resp. přečin, ačkoliv o trestný čin nejde. V těchto souvislostech obviněný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, a to na jeho rozhodnutí vedené pod sp. zn. 8 Tdo 112/2011, a na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, když má za to, že v dané věci se jedná o spor občanskoprávní, resp. obchodněprávní.
Podle dovolatele z popisu skutku tak, jak je obsažen ve skutkové větě výroku o vině rozsudku prvního stupně nejenže přesvědčivě nevyplývá podstata škodlivého jednání odsouzeného, ale explicitně nevystihuje ani zákonný znak „přisvojení si cizí věci“. Skutek, jímž byl odsouzený uznán vinným, nenaplňuje zákonné znaky přečinu zpronevěry podle ustanovení §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle ustanovení §254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. Ke spáchání přečinu zpronevěry se mimo jiné vyžaduje, aby si pachatel „přisvojil“ cizí věc, která mu byla svěřena. Podle názoru odsouzeného nemohl být tento zákonný znak naplněn zjištěním, které je uvedeno ve výroku o vině, když odsouzený nepoužil prostředky v rozporu s účelem, ke kterému mu byly svěřeny. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu vedené pod sp. zn. 7 Tdo 1449/2010.
K použité právní kvalifikaci přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku odsouzený namítá nedostatek skutkové věty obsažené ve výroku o vině, z níž není patrné, jaká majetková práva odsouzený ohrozil. K tomuto odsouzený uvádí, že k trestní odpovědnosti za uvedený přečin je nezbytné, aby bylo ve skutkové větě ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku výslovně vyjádřeno, práva kterých osob tím byla ohrožena (a nikoliv mohla být ohrožena).
Naplnění znaků skutkové podstaty uvedených přečinů požaduje zavinění ve formě úmyslu. Jednání, jehož se měl odsouzený údajně dopustit, však nezahrnuje subjektivní stránku předmětných přečinů, když skutková věta rozhodnutí neobsahuje zmínku o úmyslu odsouzeného přisvojit si cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jakož ani úmysl uvedení nepravdivých údajů v účetních knihách, zápisech a jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku a k jejich kontrole, jakož ani úmysl ohrožení majetkových práv jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Dovolatel se domnívá, že ze skutkového děje nevyplývá jeho úmysl k ohrožení či porušení zájmů chráněných zákonem, když jeho úmyslem rozhodně nebylo způsobit následek, jenž je relevantní pro trestní právo.
Kromě toho podle dovolatele nalézací soud nereagoval na všechny sporné okolnosti v průběhu dokazování, kdy přestože státní zástupce v obžalobě hovoří o fiktivních fakturách, kdy nedošlo k plnění, ovšem samotná poškozená společnost, jak vyplývá z výpovědi svědka P. S., započítává na základě těchto „fiktivních“ faktur a „fiktivně“ vyplacených částek své pohledávky. Na jedné straně tak poškozená společnost tvrdí, že se jedná o fiktivní faktury, ale na druhé straně si na základě těchto „fiktivních“ faktur posléze započítává své pohledávky. Nad rámec shora uvedeného dovolatel uvádí, že prvostupňový soud nezohlednil skutečnost, že obviněný poskytl společnosti RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., půjčku ve výši 200.000,- Kč. Na dalších 200.000,- Kč měl dovolatel nesporný nárok z titulu úplatného převodu svého 5 % podílu spol. RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o. Tuto skutečnost potvrzuje ve své výpovědi svědek P. S., když informaci o tom, že německá strana má vůči odsouzenému závazky 2 x 200.000,- Kč, se dozvěděl přímo od p. N.
Podle dovolatele tak postupem soudů bylo porušeno ustanovení §2 odst. 1, 5 a 6 tr. ř. Dovolatel přitom odkázal na nálezy Ústavního soudu vedené pod sp. zn. II. ÚS 1975/2008, III. ÚS 464/99 a I. ÚS 455/05.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zcela zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2013, č. j. 6 To 39/2013-770, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 11. 2012, č. j. 1 T 191/2012-739, a podle §265 1 odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného Ing. P. S. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření uvedla, že dovolatel namítl rozpor mezi přisouzenou větou právní podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku i podle §254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku a popisem přisouzeného skutku. Dovolatel sice správně připomenul, že ke spáchání přečinu zpronevěry se mimo jiné vyžaduje, aby si pachatel přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. Nelze však přisvědčit důvodnosti jeho výhrady, že v daném případě nedošlo k naplnění zákonného znaku „přisvojení si cizí (svěřené) věci“. Podle příslušné části popisu tzv. skutkové věty výroku o vině tímto přečinem byl dovolatel uznán vinným, že v postavení jediného jednatele poškozené obchodní společnosti RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., neoprávněně pro vlastní potřebu použil finanční prostředky ve výši 483.600,- Kč, s nimiž sice byl oprávněn disponovat, ale které byly do této obchodní společnosti vloženy na základě Rámcové a podílnické smlouvy, kterou uzavřel se společností Niederhauser AG, a. s., přičemž takto svěřené finanční prostředky byly výlučně určeny za účelem vynaložení finančních nákladů jak na koupi pozemků přesně označených parcelních čísel, lokalizovaných v katastrálním území J. u F.-M., tak i k jejich následnému zhodnocení přípravou nezbytné infrastruktury v souladu s jejich předpokládaným stavebním využitím. Jestliže dovolatel tyto přísně účelově určené finanční prostředky převedl do své dispozice postupnými hotovostními výběry, popř. bezhotovostními bankovními operacemi na svůj osobní účet a naložil tak s nimi v rozporu s jejich účelovým určením, ke kterému se podpisem výše uvedeného smluvního ujednání ze své statutární pozice zavázal, pak je zřejmé, že v daném případě došlo k přisvojení si těchto svěřených finančních prostředků. Přitom o způsobu, jakým o podstatné části takto převedených finančních prostředků dovolatel účtoval, bylo zjištěno, že se jedná toliko o fiktivní pokrytí jejich skutečného použití, když při nedostatku zjištění jejich dalšího osudu, který by vypovídal toliko o jejich dočasném odnětí smluvenému účelovému určení, tu tak v daném případě zjevně jít nemohlo. Pokud tedy dovolatel za popsaného skutkového stavu věci namítl, že zákonný znak přisvojení si cizí (svěřené) věci nebyl naplněn, pak je třeba takovou námitku považovat za zcela lichou. Uvedený právní závěr pak jen stěží může být ovlivněn jeho odkazem na judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1449/2010 – I. Podle označeného judikátu nepostačuje k závěru o naplnění znaku přisvojení si cizí věci skutkové zjištění, že obviněný jako jednatel společnosti s ručením omezeným převzal do jejího majetku určité finanční prostředky a „použil je k blíže nezjištěnému účelu“ a nebyl schopen doložit (např. záznamem v účetnictví), jak s nimi dále naložil, nicméně mu nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že je použil k zajištění chodu společnosti. Tak tomu však v daném případě zjevně nebylo, jestliže naopak byla vyvrácena dovolatelova obhajoba, týkající se tvrzeného a pouze fiktivními účetními doklady pokrytého způsobu použití části svěřených peněz v rámci výkonu předmětu podnikání obchodní společnosti RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o. Proto odkaz na označený judikát, který se vztahuje na situaci, umožňující prostor pro právní úvahu o eventualitě právního posouzení jednání obviněného jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku nebo některého z tzv. úpadkových trestných činů, nejeví příhodným.
Ve vztahu k dále zpochybněnému pokrytí takto naplněných znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dovolatelovým zaviněním je třeba uvést, že při výše poukazovaném striktně smluvně vymezeném účelovém určení svěřených finančních prostředků si byl nade vší pochybnost vědom toho, že je svým jednáním takovému účelu odnímá a že tak činí nejen mimo rámec svého smluvního závazku, který na sebe vzal z pozice statutárního zástupce smluvního partnera svěřitelské obchodní společnosti, ale že s takto přisvojenými penězi nenakládá ani v souladu s předmětem podnikání poškozené obchodní společnosti RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., a tedy s eventualitou způsobení škodlivého následku na jejím majetku tak byl srozuměn.
Pokud dovolatel k dále použité právní kvalifikaci podle §254 odst. 1 tr. zákoníku namítl nedostatek skutkové věty výroku o vině, ze které by bylo patrné, jaká majetková práva jiného ohrozil, pak mu z hlediska použité formulace, že majetková práva tam vyjmenovaných právních subjektů toliko mohla být jeho jednáním ohrožena, lze plně přisvědčit. Navíc lze v této souvislosti dále poznamenat, že ve smyslu dotčené části přisouzené skutkové věty se taktéž hovoří o dalším dopadu jeho jednání v podobě pouhé možnosti ohrožení včasného a řádného vyměření daně. V obou uvedených směrech se však jedná toliko o výsledek jisté formulační neobratnosti při popisu uvedené části tzv. skutkové věty o vině při popisu ohrožovacího účinku dovolatelova jednání, který nepochybně nastal způsobem tam vyjádřeným a z hlediska dovolatelova úmyslného zavinění také zformulovaným zcela dostatečným způsobem tak jak to odpovídá zákonným požadavkům na výrokovou část odsuzujícího rozsudku ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř. Uvádí se tam v posuzovaném směru to podstatné, že si současně byl vědom, že fingovanými daňovými doklady, které si nechal založit do účetnictví poškozené obchodní společnosti RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., a jimiž chtěl zakrýt tam uvedený rozdíl v její pokladně ke dni ukončení své funkce jednatele, může ohrozit majetková práva této poškozené obchodní společnosti, resp. majetková práva obchodní společnosti Niederhauser AG, a. s., s její 95% majetkovou účastí v poškozené obchodní společnosti, a to při vymáhání jejích pohledávek vůči němu. Přesněji řečeno, ohrožovací účinek dovolatelova jednání v uvedeném směru nepochybně nastal, pouze v popisu tzv. skutkové věty výroku o vině nebyl vyjádřen, a pokud došlo k použití stylistické formulace, spojené s podmiňovacím způsobem, stalo se tak v souvislosti s popisem subjektivní stránky dovolatelova jednání za podmínek eventuálního úmyslu. Tentýž závěr se týká také současně naplněného ohrožovacího účinku dovolatelova jednání z hlediska včasného a řádného vyměření jak daně z příjmu právnických osob, tak i daně z přidané hodnoty, neboť založení fiktivních daňových dokladů do účetnictví poškozené obchodní společnosti, našlo svůj logický odraz v neoprávněném snížení daňového základu pro výpočet její platební povinnosti vůči státu a tím i v reálné potřebě časově náročnějšího doměřovacího daňového řízení. V uvedeném směru lze poukázat na výše dovozený a plně dostačující skutkový podklad právního závěru o nastalém ohrožovacím účinku dovolatelova jednání dokonce v obou jeho zákonných alternativách. Případná náprava takto zjištěné dílčí nesprávnosti popisu skutkové věty o jeho vině taktéž nesouvisí s potřebou řešení otázky zásadního právního významu, když posuzovaná problematika již byla dostatečným způsobem judikována (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 629/2006, publikované pod č. 908 Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu, a rozhodnutí ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, publikované pod č. 1135 Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu). Konečně nelze ani důvodně očekávat zásadní ovlivnění dovolatelova postavení v předmětném trestním řízení, neboť zjištěné pochybení formální povahy výroku o jeho vině zcela postrádá jakéhokoliv materiálního dopadu na správnosti právního závěru o jeho trestní odpovědnosti v obou přisouzených směrech a tím i na výrok o uloženém úhrnném trestu odnětí svobody s jeho podmíněným odkladem ve výměře blíže spodní hranici přísnější trestní sazby podle ustanovení §206 odst. 3 tr. zákoníku.
Dále za stavu, že v návaznosti na výše uvedené právní závěry obstojí výrok o dovolatelově vině v obou jeho částech, není objektivního důvodu k jeho přesvědčení, že předmětné odsouzení je toliko výrazem nepřípustné kriminalizace jeho jednání. Použití jím akcentované zásady subsidiarity trestní represe v případech nedosahujících míry společenské škodlivosti v souladu s materiálním korektivem uplatňování prostředků trestního práva podle §12 odst. 2 tr. zákoníku totiž není na místě tam, kde byl výchozí soukromoprávní a v daném případě obchodně právní vztah, tvořící formální právní rámec posuzovaného jednání, z jeho strany porušen způsobem, zakládajícím ve všech rozhodných směrech podmínky jeho trestní odpovědnosti ve smyslu obou částí výroku o jeho vině.
Ze všech výše uvedených důvodů tedy závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného Ing. P. S. rozhodl tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný Ing. P. S. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítal, že ke spáchání přečinu zpronevěry se mimo jiné vyžaduje, aby si pachatel „přisvojil“ cizí věc, která mu byla svěřena. Podle názoru odsouzeného nemohl být tento zákonný znak naplněn zjištěním, které je uvedeno ve výroku o vině, když odsouzený nepoužil prostředky v rozporu s účelem, ke kterému mu byly svěřeny.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že provedeným dokazováním bylo zcela jednoznačně bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že obviněnému jako jednateli obchodní společnosti RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., byly svěřeny finanční prostředky tohoto subjektu a z těchto nejméně část ve výši 483.600,- Kč použil pro jiný účel, než k jakému byly určeny. Tyto peníze však měly zcela jednoznačně sloužit výlučně k financování nabytí pozemků na určeném místě a k jejich následnému zhodnocení přípravou infrastruktury právě na základě rámcové a podílnické smlouvy ze dne 14. 5. 2008. Obviněný je však použil pro vlastní potřebu. Tuto skutečnost se snažil zastřít založením fingovaných účetních dokladů do účetnictví poškozené společnosti (srov. str. 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu se uvádí, že obviněnému Ing. P. S. byly finanční prostředky ve výši 483.600,- Kč svěřeny za účelem financování nabytí pozemků parcelních čísel ..., ..., ..., ..., ... a ... v katastrálním území P. a pozemku parcelního čísla ... v katastrálním území J. u F.-M. a k jejich následnému zhodnocení přípravou infrastruktury na základě Rámcové a podílnické smlouvy ze dne 14. 5. 2008, kterou za obchodní společnost RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., se společností Niederhauser AG uzavřel právě obviněný. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Pokud tedy dovolatel za popsaného skutkového stavu věci namítl, že zákonný znak přisvojení si cizí (svěřené) věci nebyl naplněn, pak je třeba takovou námitku považovat za zcela nedůvodnou. Uvedl-li v té souvislosti odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1449/2010 – I., je třeba k tomu uvést, že podle označeného judikátu nepostačuje k závěru o naplnění znaku přisvojení si cizí věci skutkové zjištění, že obviněný jako jednatel společnosti s ručením omezeným převzal do jejího majetku určité finanční prostředky a „použil je k blíže nezjištěnému účelu“ a nebyl schopen doložit (např. záznamem v účetnictví), jak s nimi dále naložil, nicméně mu nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že je použil k zajištění chodu společnosti. Tak tomu však v daném případě zjevně nebylo, jestliže naopak byla vyvrácena dovolatelova obhajoba, týkající se tvrzeného a pouze fiktivními účetními doklady pokrytého způsobu použití části svěřených peněz v rámci výkonu předmětu podnikání obchodní společnosti RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o. Proto odkaz na označený judikát, který se vztahuje na situaci, dovolující učinit právní úvahu o eventualitě právního posouzení jednání obviněného jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku nebo některého z tzv. úpadkových trestných činů, nejeví důvodným.
Je tedy třeba uzavřít, že obviněný Ing. S. se dopustil neoprávněné dispozice se svěřenými finančními prostředky, které měl využít na nákup shora specifikovaných nemovitostí a vytvoření infrastruktury, jestliže tyto finance postupně vybral z bankovního účtu společnosti za pomoci platební karty nebo hotovostními výběry na pobočce Komerční banky či převodem z bankovního účtu společnosti na svůj bankovní účet a použil je pro vlastní potřebu. Nelze tak přiznat žádnou relevantnost dovolatelově námitce, že nepoužil finanční prostředky v rozporu s účelem, ke kterému mu byly svěřeny.
K použité právní kvalifikaci přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku dovolatel namítal nedostatek skutkové věty obsažené ve výroku o vině, z níž podle něho není patrné, jaká majetková práva odsouzený ohrozil. K tomu dovolatel dále uvedl, že k trestní odpovědnosti za uvedený přečin je nezbytné, aby bylo ve skutkové větě ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku výslovně vyjádřeno, přinejmenším ohrožení příslušných majetkových práv určitých osob (a nikoliv jen, že tato práva mohla být ohrožena).
Nalézací soud ve výroku o vině uvádí, že obviněný si byl vědom toho, že fingované daňové doklady deklarující převod celkové částky 476.000,- Kč, které nechal založit do účetnictví poškozené RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., mohly ohrozit majetková práva samotné poškozené RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., resp. obchodní společnosti Niederhauser AG, jenž držela v obchodní společnosti RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., podíl ve výši 95%, a to při vymáhání svých pohledávek vůči němu, a dále si byl vědom toho, že takto může ohrozit též včasné a řádné vyměření daně z příjmů právnických osob či daně z přidané hodnoty ze strany Finančního úřadu ve Frýdku-Místku za příslušná daňová období. Nezakládá se tedy na pravdě tvrzení obviněného, že z výroku o vině není patrné, jaká majetková práva ohrozil. Je sice pravdou, že ve výroku je nepřesně uvedeno, že si byl vědom toho, že „může“ ohrozit majetková práva, avšak z provedeného dokazování je zřejmé, že majetková práva poškozené RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., resp. obchodní společnosti Niederhauser AG, byla jeho popsaným jednáním ohrožena. Pokud se ve smyslu dotčené části skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu taktéž hovoří o dalším dopadu jeho jednání v podobě pouhé možnosti ohrožení včasného a řádného vyměření daně, jedná se v obou směrech toliko o výsledek jisté formulační neobratnosti při popisu uvedené části tzv. skutkové věty o vině při popisu ohrožovacího účinku dovolatelova jednání, který nepochybně nastal způsobem tam vyjádřeným a z hlediska dovolatelova úmyslného zavinění také zformulovaným zcela dostatečným způsobem tak, jak to odpovídá zákonným požadavkům na výrokovou část odsuzujícího rozsudku ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř. Přitom se uvádí z hlediska úmyslného zavinění v posuzovaném směru to podstatné, že si současně obviněný byl vědom, že fingovanými daňovými doklady, které nechal založit do účetnictví poškozené obchodní společnosti RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., a jimiž chtěl zakrýt tam uvedený rozdíl v její pokladně ke dni ukončení své funkce jednatele, může ohrozit majetková práva této poškozené obchodní společnosti, resp. majetková práva obchodní společnosti Niederhauser AG, a. s., s její 95% majetkovou účastí v poškozené obchodní společnosti, a to při vymáhání jejích pohledávek vůči němu. Přesněji řečeno, ohrožovací účinek dovolatelova jednání v uvedeném směru nepochybně nastal, pouze v popisu tzv. skutkové věty výroku o vině byl vyjádřen za použití stylistické formulace, spojené s podmiňovacím způsobem, a to nepochybně v souvislosti s popisem subjektivní stránky dovolatelova jednání za podmínek eventuálnho úmyslu. Tentýž závěr se týká také současně naplněného ohrožovacího účinku dovolatelova jednání z hlediska včasného a řádného vyměření jak daně z příjmu právnických osob, tak i daně z přidané hodnoty, neboť založení fiktivních daňových dokladů do účetnictví poškozené obchodní společnosti, našlo svůj logický odraz v neoprávněném snížení daňového základu pro výpočet její platební povinnosti vůči státu a tím i v reálné potřebě časově náročnějšího doměřovacího daňového řízení. Jak potom správně nalézací soud uvádí v odůvodnění svého rozsudku, obviněný si musel být vědom toho, že ohrozí jak možnost vymáhání pohledávek obchodní společnosti RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., vůči sobě samému, tak v konečném důsledku též správné vyměření daní ze strany finančního úřadu ve Frýdku-Místku (srov. str. 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud dodává, že k naplnění skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle ustanovení §254 odst. 1 tr. zákoníku postačí ohrožení majetkových práv jiného, nemusí tedy dojít k jejich narušení, stejně tak postačí, že popsaným jednáním pachatele bylo ohroženo včasné a řádné vyměření daně. Nemusí tedy dojít k opožděnému a nesprávnému vyměření daně.
Nejvyšší soud k této námitce dovolatele tedy uzavírá, že nalézací soud i přes jistou formulační nepřesnost výrokové části, kterou zcela zřejmě formuloval s ohledem na eventuální úmysl [srov. dikci §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], uvedl to podstatné, a to, že si dovolatel byl vědom, že fingovanými daňovými doklady, které si nechal založit do účetnictví poškozené obchodní společnosti RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., a jimiž chtěl zakrýt rozdíl v její pokladně ke dni ukončení své funkce jednatele, může ohrozit majetková práva této poškozené obchodní společnosti, resp. majetková práva obchodní společnosti Niederhauser AG, a. s., s její 95% majetkovou účastí v poškozené obchodní společnosti, a to při vymáhání jejích pohledávek vůči němu. Ohrožovací účinek dovolatelova jednání nepochybně nastal, pouze v popisu tzv. skutkové věty výroku o vině nebyl zcela přesně vyjádřen. Totéž platí pro naplnění ohrožovacího účinku dovolatelova jednání z hlediska včasného a řádného vyměření jak daně z příjmu právnických osob, tak i daně z přidané hodnoty, neboť založení fiktivních daňových dokladů do účetnictví poškozené obchodní společnosti má vliv na snížení daňového základu pro výpočet její daňové povinnosti.
Podle dovolatele naplnění znaků skutkové podstaty souzených přečinů požaduje zavinění ve formě úmyslu. Jednání, jehož se měl odsouzený údajně dopustit, však nezahrnuje subjektivní stránku předmětných přečinů, když skutková věta rozhodnutí neobsahuje zmínku o úmyslu odsouzeného přisvojit si cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jakož ani úmysl uvedení nepravdivých údajů v účetních knihách, zápisech a jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku a k jejich kontrole, jakož ani úmysl ohrožení majetkových práv jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Dovolatel se domnívá, že ze skutkového děje nevyplývá jeho úmysl k ohrožení či porušení zájmů chráněných zákonem, když jeho úmyslem rozhodně nebylo způsobit následek, jenž je relevantní pro trestní právo.
Jak vyplývá z toho, co bylo již uvedeno k předchozí námitce, není ani toto tvrzení odvolatele důvodné, když nalézací soud ve skutkové větě výroku o vině i v odůvodnění svého rozsudku dovodil, že obviněný Ing. P. S. se svého protiprávního jednání dopustil úmyslně. Ze skutkové věty výroku o vině přitom jednoznačně vyplývá, že dovolatel jako jediný jednatel obchodní společnosti RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., neoprávněně pro vlastní potřebu použil finanční prostředky ve výši 483.600,- Kč, s nimiž byl oprávněn disponovat a které byly do této obchodní společnosti vloženy společností Niederhauser AG, akciovou společností, kdy tyto měly sloužit výlučně k financování nabytí pozemků v katastrálním území P. a pozemku v katastrálním území J. u F.-M. a k jejich následnému zhodnocení přípravou infrastruktury na základě Rámcové a podílnické smlouvy ze dne 14. 5. 2008, kterou za obchodní společnost RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., se společností Niederhauser AG uzavřel, přičemž tyto finanční prostředky si opatřil postupnými výběry z bankovního účtu poškozené společnosti, a to za pomoci platební karty, dále si finanční prostředky opatřil výběrem finanční hotovosti z bankovního účtu poškozené společnosti v pobočce této banky, a dále si finanční prostředky opatřil převodem z bankovního účtu poškozené společnosti na svůj bankovní účet, přičemž aby tyto neoprávněné výběry zastřel, do účetnictví poškozené společnosti založil nejméně 2 fingované daňové doklady, z nichž měla úhrada celkové částky 476.000,- Kč vůči obchodní společnosti tehdy pod firmou SJS – Inženýrské sítě, s. r. o., kde byl rovněž v té době jediným jednatelem, vyplývat, a současně si byl vědom toho, že založením fingovaných daňových dokladů deklarujících převod celkové částky 476.000,- Kč do účetnictví poškozené RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., jimiž chtěl zakrýt rozdíl v pokladně této obchodní společnosti, který ke dni 4. 10. 2010, kdy došlo k ukončení jeho funkce jednatele, činil 409.000,- Kč, může ohrozit majetková práva samotné poškozené RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., resp. obchodní společnosti Niederhauser AG, jež držela v obchodní společnosti RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., podíl ve výši 95%, a to při vymáhání svých pohledávek vůči němu, a dále si byl vědom toho, že takto může ohrozit též včasné a řádné vyměření daně z příjmů právnických osob či daně z přidané hodnoty ze strany Finančního úřadu ve Frýdku-Místku za příslušná daňová období, a svým jednáním způsobil poškozené RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., nyní se sídlem Baška 401, PSČ 739 01, IČ 268776141, škodu v celkové výši nejméně 483.600 Kč. K tomu Nejvyšší soud dodává, že pokud jde o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dovolatelovým zaviněním, jestliže bylo smluvně vymezené účelové určení svěřených finančních prostředků, musel si být nade vší pochybnost vědom toho, že svým jednáním zabraňuje jejich použití ke sjednanému účelu (tj. ke koupi nemovitostí a jejich následnému zhodnocení infrastrukturou) a dále že s takto přisvojenými penězi nenakládá ani v souladu s předmětem podnikání poškozené obchodní společnosti RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., přičemž takto nepochybně jednat chtěl a také jednal, a proto se dopustil tohoto trestného činu v přímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
Kromě toho dovolatel namítal, že nalézací soud nereagoval na všechny sporné okolnosti v průběhu dokazování, kdy přestože státní zástupce v obžalobě hovoří o fiktivních fakturách, kdy nedošlo k plnění, ovšem samotná poškozená společnost, jak vyplývá z výpovědi svědka P. S., započítává na základě těchto „fiktivních“ faktur a „fiktivně“ vyplacených částek své pohledávky. Na jedné straně tak poškozená společnost tvrdí, že se jedná o fiktivní faktury, ale na druhé straně si na základě těchto „fiktivních“ faktur posléze započítává své pohledávky. Nad rámec shora uvedeného dovolatel uvedl, že prvostupňový soud nezohlednil skutečnost, že obviněný poskytl společnosti RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., půjčku ve výši 200.000,- Kč. Na dalších 200.000,- Kč měl dovolatel nesporný nárok z titulu úplatného převodu svého 5 % podílu spol. RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o. Tuto skutečnost podle odvolatele potvrzuje ve své výpovědi svědek P. S., když informaci o tom, že německá strana má vůči odsouzenému závazky 2 x 200.000,- Kč, se dozvěděl přímo od p. N.
Dovolatel tak v rámci této námitky plně odkazuje na výpověď svědka P. S. Nalézací soud jeho výpověď zachytil na straně 6 odůvodnění svého rozsudku, přičemž zapsal následující. Svědek P. S. jako současný prokurista obchodní společnosti S&S – Inženýrské sítě, s. r. o., dříve SJS – Inženýrské sítě, s. r. o., potvrdil, že společnost RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., koncem roku 2008 zakoupila od jeho příbuzného pozemky, a že pro práce, které měly být na těchto pozemcích prováděny, byla založena právě obchodní společnost SJS – Inženýrské sítě, s. r. o. Tato společnost měla vyřizovat podklady pro změnu územního plánu, projektové dokumentace a zaměřování pozemků. Takto potvrdil, že jím zastupované společnosti nebyly ze strany obviněného či obchodní společnosti RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., uhrazeny dvě platby po 357.000,- Kč. Šlo pouze o jednu platbu, která se týkala zasíťování pozemků ve S. M. v roce 2009. To bylo na základě faktury, která prochází účetnictvím jeho společnosti. Pokud má existovat faktura stejného čísla týkající se prodeje projektových dokumentací a podkladů k územnímu řízení ohledně výstavby 30 rodinných domů ve V., a kterou za SJS – Inženýrské sítě, s. r. o., měl podepsat obviněný, taková faktura nebyla dohledána a není mu známo, čeho by se měla týkat. Vedle toho rovněž potvrdil, že další zájmová faktura na částku 119.000,- Kč, kterou vystavil obviněný, účetnictvím SJS – Inženýrské sítě, s. r. o., prochází, stejně tak její úhrada. Protože smlouva k ní v účetnictví chybí, nebyl schopen tento svědek dohledat, čeho by se měla týkat. Takto se vyjádřil i k dalším fakturám, které měly procházet účetnictvím obou společností i obviněného jako fyzické osoby. Vedle toho tento svědek potvrdil, že k žádosti obviněného podepsal za společnost SJS – Inženýrské sítě, s. r. o., s obviněným, který zastupoval RDS – REAL DEVELOPMENT SERVICES, s. r. o., smlouvu o dílo pod č. 2/2008 ze dne 22. 12. 2008 na provedení inženýrských sítí na pozemcích v P., tyto práce však nebyly provedeny. V době svého působení ve společnosti SJS – Inženýrské sítě, s. r. o., se o účetnictví nestaral, měl ho na starost obviněný a ten jej k tomu nepustil. Tento svědek měl totiž zajišťovat technickou stránku věci a provádění prací (v podrobnostech srov. str. 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Takto zachycený podstatný obsah výpovědi svědka P. S. nalézacím soudem je plně v souladu s přepisem jeho výpovědi učiněné u hlavního líčení dne 21. 11. 2012 (srov. č. l. 729 p. v. až 731 spisu). Nejvyšší soud se podrobně zabýval výpovědí svědka P. S., přičemž dospěl ke zjištění, že na jejím základě nelze učinit závěry, k nimž dospívá dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku. Výpověď svědka P. S. ničeho nemění na správných skutkových zjištěních soudů nižších stupňů, které na základě hodnocení ve věci provedených důkazů dovodily, že obviněný Ing. P. S. se dopustil přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku.
Dovolatel konečně také namítal subsidiaritu trestní represe a porušení ustanovení §2 odst. 1, 5 a 6 tr. ř.
Zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, poněvadž trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu např. v nálezu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval: „Z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Srov. nález č. 116/2005 Sb. nál. a usn. ÚS ČR (C. H. Beck, svazek č. 37). Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 563/2008, 5 Tdo 1454/2008, 5 Tdo 315/2010 atd.). V daném případě je však zřejmé, a konstatoval to i odvolací soud, že jednání obviněného vykazuje vyšší stupeň společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to s ohledem na výši způsobené škody a délku páchání trestné činnosti, jakož i formu přímého úmyslu a porušení smlouvy, kterou sám podepsal. Jeho jednání velmi výrazně vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že zde nelze použit zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S těmito závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, a proto ani v tomto směru neshledal dovolání obviněného Ing. P. S. důvodným.
Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Takovéto znění zákona nutí orgány činné v trestním řízení zjišťovat potřebný skutkový stav jen v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, což pak vede ke správné koncentraci na otázky, které jsou pro rozhodnutí podstatné a zásadní povahy, aniž by orgány činné v trestním řízení byly rozptylovány pro dané rozhodnutí nepodstatnými skutečnostmi. Meze dokazování si stanoví procesní orgán tak, aby jím zjištěný skutkový stav věci umožňoval bez pochybností rozhodnout. Návrh strany na provedení důkazu smí soud odmítnout jen tehdy, je-li jisté, že takový důkaz nemůže být přínosem ke zjištění skutkového stavu, a tím k nalezení pravdy, neboť důkazy, jejichž shromažďování strany nenavrhly ani neprovedly, opatřuje soud jen tehdy, když existují pozitivní náznaky, že mohou být přínosem k objasnění právně podstatných okolností. Soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, ovšem jen za předpokladu, že doplňují další důkazy přímé, nebo samy o sobě tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů (v takovém případě nestačí proto jen jeden nepřímý důkaz) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují skutečnost, přičemž jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru.
Podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zákon zde vyjadřuje zásadu volného hodnocení důkazů, přičemž zde ani v jiných ustanoveních nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů (tedy míru jejich věrohodnosti). Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy, aniž by byly vázány zákonnými pravidly, tedy podle svého volného (tj. zákonem nevymezeného) uvážení. Zásada volného hodnocení důkazů je základním předpokladem pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. má zřejmě na mysli závěrečné hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti, tedy zda obsah provedeného důkazu jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy je pravdivý. Orgán činný v trestním řízení však hodnotí důkazy v průběhu celého dokazování, přičemž zvažuje i jejich závažnost a zákonnost. Při hodnocení z hlediska závažnosti vyloučí důkazy nepodstatné, tedy takové, z nichž nelze učinit poznatky o předmětu dokazování. Ostatní důkazy musí posoudit především z hlediska jejich zákonnosti. Hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů pak představuje vlastní syntetickou část hodnocení. Na základě analýzy poznatků o prameni důkazů, o závažnosti skutečností vyplývajících z důkazů, o jejich souvislosti a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy, o jejich souladu s poznatky praxe a vědy se získává obraz skutečnosti, která je předmětem dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale vytváří se přísně logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, přičemž se opírá o právní vědomí, o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Orgány činné v trestním řízení musí ve svém rozhodnutí své vnitřní přesvědčení řádně odůvodnit. Proto soud musí v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§125 odst. 1 tr. ř.). Je proto možno přezkoumat, jak soud ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl, zda postupoval správně a zda ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl důvodně.
Pokud jde o samotné hodnocení důkazů, Nejvyšší soud na základě přezkoumání odůvodnění rozsudků soudy nižších stupňů a na základě studia předloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že oba nižší soudy se s přihlédnutím k uvedeným obecným zásadám správně, logicky a přesvědčivě vypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro jejich rozhodnutí. Zejména nalézací soud potom rozvedl, které důkazy provedl, jak je hodnotil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Soudy byl v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Byl to zejména nalézací soud, který potom provedené důkazy hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. při řádném uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Odvolací soud potom v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v hodnocení důkazů okresním soudem neshledal žádné logické rozpory či nedostatky, ani neúplnost, které by mohl hodnocení okresního soudu vytknout. Odvolací soud proto důvodně považoval závěry okresního soudu za správné a zákonné a v potřebném rozsahu i odůvodněné, a proto na odůvodnění napadeného rozsudku odkázal (srov. str. 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Podle ustanovení §2 odst. 1 tr. ř. nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon. Toto ustanovení navazuje na čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že „nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon“. Trestní stíhání je možno vést pouze v souladu se zákonem, a proto i postup příslušných orgánů, jehož cílem je mimo jiné pravdivé skutkové zjištění, musí být vždy v souladu se zákonem. Provedené trestní řízení ve věci obviněného Ing. P. S. však nevykazuje žádné nezákonnosti. Kromě toho dovolatel neuvedl žádnou konkrétní námitku, která by ukazovala na určité porušení trestních předpisů.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 6 To 39/2013, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 1 T 191/2012, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který pouze doplnil napadený rozsudek nalézacího soudu o výrok týkající se uložení trestu zákazu činnosti, jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ing. P. S. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2013
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.