ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1488.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 1488/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce D. P., H., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti žalované Š. P. , P., zastoupené JUDr. Veronikou Faltysovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 131/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2012, č. j. 62 Co 422/2009-176, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2012, č. j. 62 Co 422/2009
-176, se r u š í a věc se v r a c í Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2009, č. j. 10 C 131/2006-112, vypořádal společné jmění účastníků řízení jako bývalých manželů tak, že určil, že do výlučného vlastnictví žalované přikázal pohledávku vůči Městské části Praha 9 ve výši 763.533,- Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost, aby žalobci na vyrovnání vypořádacího podílu zaplatila 107.266,50 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud I. stupně rozhodl na základě zjištění, že účastníci byli nájemci bytu, v němž v roce 1999 provedli rekonstrukci za 1.035.415,- Kč. Z toho zaplatila žalovaná 549.000,- Kč ze svých výlučných prostředků. Účastnici se s pronajímatelem dohodli, že pohledávka na náhradu investice bude započítávána na nájemné. K právní moci rozsudku o rozvodu účastníků, tj. k 26. červenci 2003, zbývalo z pohledávky vůči pronajímateli 763.632,- Kč. Jediným nájemcem bytu je nyní žalovaná, která byt po celou dobu od rozvodu výlučně užívá. Soud I. stupně se řídil předchozím rušícím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 22 Cdo 3554/2008-85, a vypočetl částku na vyrovnání podílů tak, že od celkové investice 1 035 415,- Kč odečetl investici žalované 549.000,- Kč a částku 271.882,- Kč umořenou bydlením. Výslednou částku pak vydělil dvěma.
Na základě odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým rozsudkem ze dne 7. dubna 2010, č. j. 62 Co 422/2009-143, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když se neztotožnil s názorem žalobce, že částka 549.000,- Kč by neměla být odečtena v plném rozsahu, nýbrž poměrně, jelikož při takovém postupu by částka zbylá po odečtu zahrnovala jak prostředky ve společném jmění manželů, tak i zbylou část z částky 549.000,- Kč, což by odporovalo §149 odst. 2 a 3 občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterému Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 25. září 2012, č. j. 22 Cdo 3359/2010-162, vyhověl, když napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu odvolací soud nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi vyjádřenou již ve stanovisku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. února 1972, sp. zn. Cpj 86/71, a v novější době například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004, z níž vyplývá, že „jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci (např. v důsledku opotřebení společným užíváním) nižší, než byla její původní hodnota, bylo by třeba k tomu přihlédnout a náklady, které na ni jeden z manželů ze svých prostředků vynaložil, by se nehradily v plné výši, nýbrž jen ve výši redukované podle poměru, v němž došlo ke snížení hodnoty věci.“ Nejvyšší soud následně dovodil, že pokud se zmenšila hodnota společné pohledávky, zmenšila se (byla spotřebována) i hodnota nákladu žalované na společnou pohledávku. Náklad proto nemůže být žalované nahrazen celý. Odvolací soud měl proto náhradu za náklad žalované snížit (redukovat), a to v tom rozsahu, v jakém se do zániku společného jmění snížila pohledávka, tzn. v rozsahu 26,25 % (na 73,75 %). Náhrada za náklad tak má činit 404.887,50 Kč. Nejvyšší soud pak následně vypočetl, že má žalovaná správně žalobci na vyrovnání podílů zaplatit 179.372,25 Kč.
Odvolací soud svým (v pořadí již třetím) rozsudkem ze dne 12. prosince 2012, č. j. 62 Co 422/2009-176, rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 179.372,25 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku a ve zbytku rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II.). Odvolací soud znovu přezkoumal správnost rozsudku soudu I. stupně včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a důkazní řízení podle §213 odst. 4 občanského soudního řádu doplnil rozhodnutím Úřadu práce České republiky, Krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 5. 3. 2012. Po takto doplněném důkazním řízení shledal odvolací soud odvolání žalobce částečně důvodným, když nově stanovil vypořádací podíl ve shodě s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, č. j. 22 Cdo 3359/2010-162, ve výši 179.372,25 Kč, naopak odvolání žalované shledal nedůvodným.
Odvolací soud se neztotožnil s návrhem žalované, aby vypořádání společného jmění manželů (dále též jen „společné jmění“) bylo provedeno podle zásady disparity, jak žalovaná požadovala. Je pravdou, že žalobce byl za trvání manželství ve výkonu trestu odnětí svobody, k tomu však došlo až po skončené rekonstrukci, což ostatně potvrdil i otec žalované. V řízení před soudem I. stupně pak bylo prokázáno, že na rekonstrukci se podíleli oba účastníci. Dle odvolacího soudu nelze přehlédnout ani to, že žalovaná měla za trvání manželství rovněž nemalé dluhy a bylo proti ní vedeno několik nalézacích a posléze i exekučních řízení. Skutečnost, že tyto dluhy měly podle jejího tvrzení fakticky představovat dluhy žalobce, které na ni převedl, je nerozhodná, neboť šlo o dluhy, které vznikly za trvání manželství. Rovněž odvolací soud neshledal, že by poukaz žalované na její současné osobní a majetkové poměry měl odůvodňovat vypořádání společného jmění podle zásady disparity. Přiznání většího podílu při vypořádání společného jmění jednomu z manželů je opatřením výjimečným, které nelze bez dalšího odůvodnit pouze většími zásluhami na získání majetku, aniž by byl zohledněn také přínos druhého manžela při péči o rodinu a obstarání společné domácnosti. Z tohoto pohledu je podle odvolacího soudu rovněž bez významu, že se žalobce podle tvrzení žalované nezajímá o nezletilé dítě účastníků a že platí pouze běžné výživné a že odmítl požadavek žalované na zvýšení výživného, neboť žalované nic nebrání v tom, aby podala návrh na zvýšení výživného v opatrovnickém řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které je podle jejího názoru přípustné podle §237 odst. 1 ve spojení s odst. 3 občanského soudního řádu, jelikož má za to, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť některé právní otázky, jimiž se odvolací soud v rozsudku zabývá, nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, nebo jsou rozhodovány rozdílně. Dovolání je podle dovolatelky důvodné podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Dovolání směřuje proti právnímu posouzení nalézacích soudů, které při vypořádání společného jmění manželů nezohlednily okolnosti případu a neaplikovaly disparitu vypořádacích podílů. Důvody disparity dovolatelka spatřovala v negativních okolnostech projevujících se v jejím manželství (nevedení společné domácnosti, v příčinách rozvratu manželství ve výkonu trestu odnětí svobody žalobce po dobu trvání manželství). Upozornila, že žalobce v roce 1999 (tedy 3 roky po uzavření manželství) bezdůvodně opustil rodinu a své nezletilé dítě, nikterak se nepodílel na chodu domácnosti a na výživě nezletilého syna. Žalobce navíc před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody převedl na žalovanou veškeré své závazky z podnikání v domnění, že žalovaná bude dále pokračovat v podnikání zatíženém dluhy, nicméně žalovaná byla nucena pod tíhou dluhů podnikání ukončit a dluhy žalobce sama uhradit. Po svém propuštění na svobodu navázal žalobce známost s jinou ženou, začal se věnovat novému podnikání, cestoval po světě a pořídil si rodinný dům, nezaplacené závazky z předchozího podnikání vůbec neřešil a ponechal je zcela na žalované. Žalobu o vypořádání společného jmění pak podal žalobce těsně před skončením zákonné lhůty k vypořádání, a znemožnil tak žalované uplatnit k vypořádání společného jmění i uvedené závazky, k nimž soud již nemohl přihlédnout po zákonné tříleté lhůtě, když žalovaná sama žalobu o vypořádání společného jmění nepodala. Podle žalované soudy dále dostatečně nevěnovaly pozornost potřebám společného dítěte účastníků, když žalovaná má nízké výdělky a výživné žalobce na nezletilého syna nestačí k úhradě potřeb nezletilého syna. V neposlední řadě žalovaná namítá, že byly vynaloženy značné finanční prostředky (cca 200.000,- Kč) v průběhu trestního řízení na obhajobu žalobce, které přesahovaly možnosti společného jmění manželů, přičemž většinou náklady na obhajobu hradili ze svého rodiče žalované.
Rozsudek odvolacího soudu však uvedené okolnosti nezohlednil s odkazem, že výkon trestu žalobce absolvoval až po skončené rekonstrukci bytu, a vyšel mylně z toho, že na rekonstrukci se podíleli oba účastníci, když pro toto tvrzení není ve spise žádný relevantní podklad. Naopak z výslechu svědka P. D. jednoznačně vyplynulo, že podpora rodiny žalované byla faktická i finanční a že se žalobce na rekonstrukci podílel pouze zpočátku. Dovolatelka dále upozornila, že majetkovou hodnotu, z které nyní musí žalobci vyplatit vypořádací podíl, získali manželé jen proto, že žalovaná vložila své finanční prostředky z prodeje bytu, který zdědila po své babičce, a navíc žalovaná z větší části hradila i rekonstrukci bytu z prostředků svých rodičů a za osobní i finanční pomoci celé rodiny.
Na základě výše uvedeného se proto domnívá, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s principem spravedlivého vypořádání, kdy naopak žalobce by měl žalované poskytnout určitou satisfakci a finanční podporu. Vzhledem k tomu navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil zpět odvolacímu soudu.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání žalované není přípustné, neboť žalovaná nevymezila otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena nebo je rozhodována rozdílně. Žalobce upozorňuje, že z judikatury Nejvyššího soudu je zřejmé, že k odklonu od rovnosti podílů je možné přistoupit pouze ve výjimečných případech, kdy se případné jednání negativně ovlivňující rodinné soužití manželů promítne významněji do jejich majetkové sféry, což se v tomto případě nestalo. Pokud jde potom o skutečnosti, ze kterých žalovaná dovozuje, že její podíl na společném jmění manželů je větší než podíl žalobce, ztotožňuje se žalobce se závěry odvolacího soudu, že se jedná o skutečnosti nerozhodné pro stanovení nerovnosti podílů účastníků na předmětném majetku ve společném jmění. S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k zániku společného jmění manželů a pravomocnému rozhodnutí o žalobě na vypořádání společného jmění manželů došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. prosince 2012, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. ve znění účinném do 31. prosince 2012, dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je důvodné.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009 (uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )].
Dovolatelka v dovolání napadá výhradně právní posouzení otázky disparity vypořádacích podílů na základě výše uvedených tvrzení. V daném směru bylo právní posouzení této otázky a její promítnutí do způsobu vypořádání provedeno nalézacími soudy shodně a potud je rozhodnutí nalézacích soudů potvrzující. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tak může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným ve Sbírce zákonů pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jí podaného dovolání [srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (nalus.usoud.cz)].
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se dovolací soud nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457) a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (nalus.usoud.cz)]. Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008 (uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz)]. Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006 (uveřejněné pod C 4666 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále též jen „Soubor“)].
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1373/2000 (uveřejněný pod C 112 v Souboru)].
Dovolatelka sice ve svém dovolání otázku zásadního právního významu explicitně nevymezila, nicméně podle obsahu dovolání spatřuje zásadní právní významnost rozhodnutí odvolacího soudu v posouzení otázky, zda jsou důvodem disparity okolnosti, že manželé nevedli společnou domácnost, žalobce se zapříčinil o rozvrat manželství, byl ve výkonu trestu odnětí svobody, nestaral se o svého nezletilého syna a zapříčinil vznik společných dluhů. Řešení uvedené otázky nemělo přitom být podle dovolatelky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud vyřešeno, případně mělo být rozhodováno rozdílně.
Nejvyšší soud v první řadě v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) připomíná, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněn v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti zákonné modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru)]. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz)]. Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].
Podle §149 odst. 3 obč. zák. se při vypořádání přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Hlediska uvedená v §149 odst. 3 představují hlediska rozhodná mimo jiné pro rozhodování o výši podílů [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011 (uveřejněné pod C 10 683 v Souboru)]. Ustanovení §150 věta třetí obč. zák. proto ukládá soudu, aby při zvažování případné nerovnosti podílů na vypořádávaném majetku přihlédl především ke skutečnostem, které měly vliv na hospodaření rodiny (zásluha na nabytí a udržení společných věcí), a k péči o rodinu, která může vyvážit větší zásluhy o nabytí a udržení majetku.
Dovolatelka v rámci dovolání uvedla několik důvodů, proč se domnívá, že obecné soudy měly přistoupit k disparitě podílů. V první řadě dovolatelka uplatňuje námitku, že žalobce nevedl se žalovanou bez vážného důvodu společnou domácnost. Tato otázka byla již dříve v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, když Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. ledna 2004, sp. zn. 30 Cdo 1342/2002 (uveřejněném pod C 2299 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu), uvedl, že „samotná okolnost odděleného hospodaření účastníků, byť po delší dobu, nemusí vést k závěru o potřebě stanovení rozdílných podílů účastníků na společném majetku, nejsou-li spolehlivě zjištěny okolnosti další, pro které jsou předpoklady pro zvýhodnění jednoho z účastníků oproti druhému.“ Dále Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 3, str. 109), vyložil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů.“ K závěrům vysloveným v tomto rozhodnutí se dovolací soud následně přihlásil v rozsudku ze dne 11. prosince 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 (uveřejněném pod C 12 231 v Souboru) nebo v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněném pod C 12 237 v Souboru).
Dále dovolatelka namítala, že se žalobce zapříčinil o rozvrat manželství. K této otázce se Nejvyšší soud taktéž opakovaně vyjádřil, a to například v rozsudku ze dne 26. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že „podle závěrů soudní praxe platí, že vypořádací podíl jednoho z manželů na zaniklém společném jmění manželů nelze snížit jenom proto, že příčinou rozvratu manželství byl jeho mimomanželský vztah (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 2921/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 15, str. 569, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. května 2007, sp zn. 22 Cdo 1112/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5060). Platné právo již neumožňuje vyslovit ‚vinu‘ manžela na rozvodu, i když ukládá soudu přihlédnout k příčinám rozvratu. Jde mnohdy o těžko postihnutelné příčiny, mající původ v intimní sféře, a i zdánlivě jasné příčiny rozvratu (v daném případě navázání mimomanželského vztahu) mají své příčiny. Proto nelze snížit vypořádací podíl jednoho z manželů na zaniklém společném jmění jen proto, že zjevnou příčinou rozvratu manželství byl jeho mimomanželský vztah. Není ovšem vyloučeno, aby nevěra jednoho z manželů ve spojení s dalšími skutečnostmi vedla soud k úvaze o disparitě podílů, a to např. tehdy, pokud by vedla k výrazně snížené péči o děti a rodinu, měla za následek negativní promítnutí na hospodaření se společným majetkem nebo by se jednalo o momenty morálně tak silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim soud při vypořádání přiměřeně nepřihlédl.“ K tomu Nejvyšší soud dodal, že „samotné příčiny rozvratu manželství nejsou pro stanovení výše podílů manželů na jejich vypořádávaném společném jmění významné, pokud neměly přímý dopad na hospodaření se společným majetkem nebo na péči rodinu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, uveřejněný pod č. 35/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uvedené rozhodnutí odráží úvahu, podle níž negativní dopad příčin rozvratu se musí promítat do majetkového aspektu společného jmění nebo do péče o rodinu.“
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 6, str. 214), se dovolací soud pokusil o sumarizaci negativních jednání ovlivňujících manželství závěrem, podle kterého jednání, která jsou v rozporu s §18 zákona o rodině, resp. jednání, která lze podle obecného náhledu považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou vést k úvaze o odklonu od principu rovnosti podílů, jestliže se významným způsobem promítají do hospodaření se společným majetkem nebo na péči o rodinu. Odklon od principu rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu. Zjištěné okolnosti je však nutno důsledně poměřovat okolnostmi každého individuálního případu, neboť vzájemné vztahy manželů vzhledem ke své variabilitě ztěžují vyslovení obecných vždy aplikovatelných závěrů.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi vypořádal i s další námitkou dovolatelky, že manžel způsobil dluhy, a to ve svém rozsudku ze dne 3. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 3, str. 113), v němž Nejvyšší soud uvedl: „S ohledem na konkrétní okolnosti určitého případu nelze obecně vyloučit ani možnost přikázat celý zůstatek společného dluhu účastníků (včetně jeho příslušenství) k úhradě každému z nich rovným dílem (např. došlo-li zaviněním obou účastníků k vyššímu nárůstu dluhu a nelze odhadnout, jak dále poroste a kdy bude splacen). Naopak lze poznamenat, že případné zavinění jednoho z účastníků na nadměrném zadlužení společného jmění manželů by se mělo odrazit v rozhodnutí soudu vyjádřením tomu odpovídající nerovnosti podílů účastníků na vypořádávaném společném jmění manželů.“ K uvedenému je namístě dodat, že důvodem pro disparitu nemusí být bez dalšího zadlužení společného jmění manželů jedním z manželů, nýbrž takové zadlužení by mělo být doprovázeno „lehkomyslností přebírání závazků“ či „nehospodárností“ (k tomu srovnej např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 996 nebo Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. Díl první: obecná část. Díl druhý: věcná práva. 4., aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2005, str. 399).
Dovolatelka dále namítá, že doposud nebyla v rozhodovací praxi vyřešena otázka trestu odnětí svobody manžela, která má zakládat disparitu podílu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněném pod C 12 237 v Souboru), k věci uvedl: „Zákon stanoví jednoznačně požadavek, aby soud rozhodující o vypořádání SJM přihlédl k péči o rodinu. Má-li být při vypořádání společného majetku zohledněna péče o rodinu, musí totéž platit i pro její nedostatek (negaci) a také pro její protiklad, neboť jde o různé strany téhož (k výše uvedenému viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012, publikovaný např. v informačním systému ASPI). Tak, jako zajišťování hmotných potřeb rodiny (výdělečnou činnost) jen jedním z manželů plně kompenzuje péče o rodinu druhým z nich, tak i zajišťování peněz pro rodinu může kompenzovat osobní péči, kterou výdělečně činný manžel nemůže v plném rozsahu poskytovat. Vždy je však třeba vážit, zda ten z manželů, který osobně a bezprostředně o rodinu nepečuje, zajišťuje její potřeby jiným způsobem v náležitém rozsahu, a také jak k plnění této povinnosti přistupuje. Nejsou-li dány důvody, které by z hlediska dobrých mravů v konkrétním případě umožňovaly učinit jiný závěr, pak skutečnost, že manžel, který opustil společnou domácnost a na péči o rodinu se nijak nepodílí a plní jen vyživovací povinnost na děti, která mu musela být uložena soudem a případně i vymáhána ve vykonávacím řízení, je - s přihlédnutím k tomu, zda poskytované výživné v individuálním případě může plně zajistit potřeby rodiny – důvodem pro snížení výše jeho podílu na vypořádávaném společném jmění. To ovšem platí i v případě, že manžel se nemůže podílet na péči o rodinu a společnou domácnost v důsledku protiprávního jednání a následného uvěznění. Jinak řečeno, takovou situaci je třeba zhodnotit z hlediska dobrých mravů jako základní zásady uplatňující se v občanském právu. Jestliže by soud zásadně rozdílnou míru péče účastníků o rodinu nevzal do úvahy, aniž by pro takový postup měl v konkrétní věci vážné důvody, nerespektoval by příkaz, který mu zákon výslovně dává. Je třeba vždy zvážit míru účasti obou manželů na péči o rodinu, byť realizovanou různými způsoby, a v případě zjevné nerovnoměrnosti přistoupit k stanovení nestejné výše (disparity) podílů na vypořádávaném jmění.“
Uvedené závěry jsou ve shodě s odbornou literaturou, která vychází z toho, že „základním pravidlem pro vypořádání je zásada stejné velikosti podílů, a to jak na majetku, tak na závazcích. V konkrétním případě není vyloučeno, aby podíly byly různé, a to s přihlédnutím k dalším zásadám. (…) Ustanovení §149 odst. 3 obsahuje dvě hlediska, k nimž se při vypořádání přihlíží. Je to péče o rodinu a zásluhy o nabytí a udržení společného jmění. Tato hlediska mohou ovlivnit v konkrétním případě i výši podílů a zahrnují takové okolnosti jako například alkoholismus a používání drog jednoho z manželů, výkon trestu odnětí svobody, bezdůvodné opuštění společné domácnosti apod. Při určení míry přičinění je třeba vzít v úvahu péči o děti a obstarávání společné domácnosti (§149 odst. 3 in favorem). Takto se nepochybně spravedlivě staví na stejnou úroveň péče o domácnost jednoho manžela a výdělečná činnost druhého manžela“ (Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, str. 519.). Výši podílů manželů mohou podle odborné literatury ovlivnit i takové okolnosti jako alkoholismus a užívání drog jedním z manželů, výkon trestu odnětí svobody, bezdůvodné opuštění společné domácnosti, lehkomyslné přebírání závazků apod. (k tomu srovnej např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 996.).
Výkon trestu odnětí svobody je sice obecně jedním z důvodů, pro něž může soud přistoupit k disparitě, nicméně před uplatněním disparity je třeba přísně zkoumat důvod výkonu trestu odnětí svobody. Bude-li totiž výkon trestu odnětí svobody založen na nedbalostním trestném činu nemajetkové povahy, nemusí být tato okolnost bez dalšího důvodem pro disparitu podílu, naopak bude-li naopak výkon trestu odnětí svobody důsledkem úmyslného majetkového či mravnostního jednání (například krádež, loupež, domácí násilí, sexuální zneužití v rodině apod.), může být taková okolnost z hlediska disparity významná.
Také poslední námitka dovolatelky, že nižší soudy nezohlednily potřebu společného nezletilého syna, byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3272/2010 (uveřejněným pod C 10 695 v Souboru), v němž je uvedeno, že „dovolací soud se shoduje se závěry vyslovenými v R 70/65 a aktuální odborné literatuře potud, že hledisko zájmu nezletilých dětí může být okolností vedoucí k disparitě podílů.“ Obdobně Nejvyšší soud rozhodl ve výše uvedeném rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněném pod C 12 237 v Souboru).
Při aplikaci uvedených závěrů na posuzovaný případ je zřejmé, že všechny výše uvedené okolnosti týkající se možné disparity byly v dosavadní soudní praxi Nejvyššího soudu již promítnuty, uvedenou soudní praxi lze považovat za konstantní a Nejvyšší soud neshledává jakýkoliv důvod, aby se od ní odchýlil. Nejvyšší soud tak shledává dovolání přípustné v tom ohledu, že nalézací soudy nepostupovaly v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
V dosavadním průběhu řízení se disparitou zabýval toliko odvolací soud, který se ve svém rozsudku ze dne 12. prosince 2012, č. j. 62 Co 422/2009-176, neztotožnil s návrhem žalované na pro uplatnění disparity. Konkrétně odvolací soud neshledal důvod pro disparitu v okolnosti, že žalobce byl za trvání manželství ve výkonu trestu odnětí svobody, neboť pohledávka, která byla předmětem vypořádání, vznikla před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody, že měl žalobce nadělat dluhy, neboť dluhy měla rovněž žalovaná a navíc dluhy vznikly za trvání manželství. Odvolací soud neshledal, že by disparitu odůvodňoval poukaz žalované na její současné osobní a majetkové poměry, neboť přiznání většího podílu při vypořádání společného jmění jednomu z manželů je opatřením výjimečným, které nelze bez dalšího odůvodnit pouze většími zásluhami na získání majetku, aniž by byl zohledněn také přínos druhého manžela při péči o rodinu a obstarání společné domácnosti. Z tohoto pohledu je podle odvolacího soudu rovněž bez významu, že se žalobce podle tvrzení žalované nezajímá o nezletilé dítě účastníků a že platí pouze běžné výživné.
Nejvyšší soud přes vědomí, že má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství manželů jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)], dospěl k přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí nezohlednil právně relevantní kritéria jako okolnosti, jejichž existence může zakládat disparitu podílů.
Základním principem pro vypořádání je uplatnění rovnosti podílů (tedy tzv. parity), nicméně v situacích, kdy to odůvodňují zvláštní okolnosti případu (například bezdůvodné opuštění společné domácnosti, gamblerství, požívání návykových látek, alkoholismus, domácí násilí apod.) má soudce k dispozici korektiv v podobě uplatnění disparity podílů, který slouží k rozumnému a spravedlivému uspořádání právních vztahů v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Účelem disparity je zohlednění i těch okolností, s jejichž existencí zákonná úprava výslovně nepočítá, nicméně které se jeví jako spravedlivé a žádoucí v konkrétním případě zohlednit.
V předmětné věci odvolací soud nezohlednil všechny relevantní okolnosti, v nichž judikatura dovolacího soudu spatřuje možné důvody pro disparitu podílů tak, jak se podávají z výše uvedeného výkladu. Odvolací soud nesprávně vyhodnotil především okolnosti žalobcova odchodu ze společné domácnosti, jeho výkonu trestu odnětí svobody a následného nezájmu o společného nezletilého syna. Nesprávné právní posouzení přitom spočívá v tom, že v daném případě nelze vztahovat uvedené okolnosti pouze k okamžiku, kdy byla nabyta pohledávka za Městskou částí Prahy 9, která je jediným předmětem vypořádání, neboť soud je povinen zohlednit i dřívější či pozdější jednání účastníků (například péče o společnou domácnost, péče o děti), a to až do okamžiku zániku manželství (v případě potřeb nezletilých dětí i okolnosti, které existují ke dni rozhodování soudu o vypořádání společného jmění manželů). Je tomu tak proto, že předmětem řízení je vypořádání společného jmění manželů, které zaniká k okamžiku zániku manželství, a dále proto, že může nastat i opačná situace, kdy jeden z manželů zpočátku zavdává svým chováním příčinu k uplatnění disparity, nicméně svým pozdějším chováním může důvod disparity částečně či zcela odstranit. Vzhledem k tomu je nutno přihlížet ke všem okolnostem případu [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2011 (uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )].
Pro posouzení možné disparity podílů je vedle okolností samotných nutno přihlédnout také k jejich intenzitě, době trvání či časovému rozsahu jejich existence. Tyto okolnosti mohou být v dané věci relevantní již vzhledem k samotným tvrzením dovolatelky, která v dovolání poukazovala na skutečnost, že žalobce byl ve výkonu trestu odnětí svobody od 16. března 2000 do ledna 2003 pro trestné činy krádeže, loupeže a porušování domovní svobody, přičemž manželství bylo uzavřeno 8. března 1996 a podle zjištění soudů pravomocně rozvedeno k 26. červenci 2003. Dovolatelka dále poukazovala na skutečnost, že dne 21. července 1997 se účastníkům narodil syn F., přičemž žalobce se již 22. listopadu 1999 odstěhoval ze společného bydliště. Nejméně celou jednu polovinu trvání manželství tak strávil mimo společnou domácnost, když navíc ještě předtím bezdůvodně opustil rodinu a nezletilého syna a přestal se podílet na jakékoliv péči o něj i o společnou domácnost. Za dobu výkonu trestu neplnil vůči nezletilému synovi vyživovací povinnost, a dovolatelka tak byla odkázána na pomoc svých rodičů. Zdůraznila, že již před nástupem výkonu trestu se žalobce několik měsíců skrýval a vyhýbal se nástupu do věznice, přičemž již v této době se žalobkyní nežil a nepřispíval žádným způsobem na nezletilého syna ani na společnou domácnost, nepodílel se na placení nájemného a službách spojených s bydlením. Po svém propuštění z výkonu trestu navázal vztah s jinou ženou, věnoval se cestování a pořídil si rodinným dům. Současně poukazovala též na to, že potřeby nezletilého syna nemohly být zajištěny výživným od žalobce, a to vzhledem k nízkým příjmům dovolatelky.
Uvedené skutečnosti, v případě jejich prokázání, mohou být relevantní z hlediska možné úvahy o disparitě podílů, jestliže k nim došlo či docházelo v průběhu celého manželství účastníků. Jestliže odvolací soud vycházel z jiného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 psím. b) o. s. ř. tak byl dovolatelkou uplatněn právem.
V souvislosti s okolnostmi rozhodnými pro disparitu podílů dovolatelka též zdůraznila, že finanční prostředky vynaložené v průběhu manželství na obhajobu žalobce byly značné a přesahovaly možnosti společného jmění manželů; na jejich úhradě se proto podíleli většinou rodiče žalobkyně. Z pohledu dovolatelky mělo jít o významný ekonomický zásah do společného majetku, neboť tyto prostředky byly vynakládány po dobu několika let v průběhu trestního stíhání žalobce. Dne 2. září 1998 tak byla vynaložena částka 100.000,- Kč a další částka v minimálně stejné výši v roce 1999.
S touto tvrzenou okolností se odvolací soud ve svém rozhodnutí žádným způsobem nevypořádal, ačkoliv byla jako jeden z důvodů disparity tvrzena; tím zatížil svůj postup vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu v daném směru nesplňuje požadavky vyplývající z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.; k této skutečnosti dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti.
Nejvyšší soud dále poukazuje na určitou vnitřní rozpornost rozhodnutí odvolacího soudu, který ve svém rozsudku uvedl, že „přiznání většího podílu při vypořádání společného jmění manželů jednomu z manželů je výjimečným opatřením, které nelze bez dalšího odůvodnit pouze většími zásluhami na získání majetku, aniž by byl zohledněn také přínos druhého manžela při péči o rodinu a obstarání společné domácnosti.“ Na druhé straně pokud bylo v předmětném řízení zároveň zjištěno, že investice do rekonstrukce bytu, na jehož základě vznikla pohledávka účastníků za Městskou částí Prahy 9, byla z velké části hrazena z výlučných prostředků žalované a že krátce po rekonstrukci opustil žalobce společnou domácnost a o nezletilého syna se dále nezajímal, není zřejmé, proč a jakým způsobem by měl být zohledněn přínos druhého manžela (žalobce) při péči o rodinu a obstarání společné domácnosti.
Nejvyšší soud navíc zdůrazňuje, že disparitu vypořádacích podílů nemusí nutně založit toliko jeden důvod o dostatečné intenzitě, nýbrž je možno uvažovat také o tom, že v určitém případě bude shledáno více okolností, které by samy o sobě nemusely disparitu založit, ale ve svém souhrnu či kombinaci uplatnění disparity opodstatňují.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto postupoval podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v další fázi řízení odvolacím soudem.
Nad rámec odůvodnění Nejvyšší soud k jedné z výhrad dovolatelky uvedené v dovolání dodává, že nižší soudy zcela správně dospěly k závěru, že není možné v rámci vypořádání společného jmění manželů uplatnit k vypořádání součásti společného jmění manželů poté, co uplynuly tři roky od zániku společného jmění manželů, neboť nastala nevyvratitelná právní domněnka vypořádání ve smyslu §150 odst. 4 obč. zák. Z uvedeného ovšem nevyplývá, že dluh tvořící součást společného jmění manželů, který nebyl předmětem vypořádání, by bez dalšího byl povinen zaplatit pouze jeden z manželů, nýbrž dluh se transformuje z režimu společného jmění manželů do podílového spoluvlastnictví a podle tohoto režimu je dále spravován a případně vypořádán.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu