ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1252.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1252/2014-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2014 o dovolání, které podal obviněný D. R. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2014 sp. zn. 7 To 166/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 17/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. R.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný D. R. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2014 sp. zn. 1 T 17/2014 uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že:
1) dne 31. 5. 2013 v době kolem 22:15 hodin v B. na ulici V. v herně W. z kapsy kalhot vytáhl vystřelovací nůž, který vystřelil, a se slovy „navalte prachy” ho zabodnul do baru, na to uchopil provozní D. K., za ruku, shodil ji na zem, kde ji držel jednou rukou, kdy v druhé držel nůž, kterým se rozmáchl k bodnutí, na což zareagovala barmanka N. M., a z obavy z dalších útoků mu podala číšnický flek, z kterého si vybral hotovost, kdy ovšem požadoval další peníze, a proto mu barmanka podala mincovníky, ze kterých vybral drobné, a z baru poté, co se dožadoval ještě vydání notebooku a mobilního telefonu, utekl, kdy svým jednáním způsobil firmě D. K., škodu ve výši 4.985,- Kč, kdy ze židle u výherního automatu byla zajištěna jeho pachová stopa, přičemž jeho jednání umocněné nožem bylo natolik intenzivní, že u D. K. způsobilo na dobu od 31. 5. 2013 do 30. 6. 2013 nežádoucí reakci na těžký stres s poruchou přizpůsobení,
2) dne 1. 6. 2013 okolo 5:00 hodiny v B. na ulici P. v restauraci P. poté, co byl vpuštěn barmankou K. B., na zazvonění do restaurace, šel nejprve k výherním automatům, kdy následně přišel za barmankou do prostoru, kde jsou umístěny šipky, a namířil na ni nůž, který ji držel asi 15 cm od hrudníku a požadoval po ní peníze, na to barmanka před ním postupně ustupovala až k barovému pultu, kde otevřela číšnický flek, ze kterého si sám vytáhl bankovky v hodnotě 100,- Kč a 200,- Kč, kdy poté z barového pultu odcizil mobilní telefon zn. Samsung S5230 Hello Kitty, a z restaurace na to utekl, kdy svým jednáním způsobil firmě Delta Brno, s.r.o., IČ: 29295289, škodu ve výši nejméně 3.000,- Kč a odcizením mobilního telefonu přesně neuvedenou škodu K. B., kdy z peněženky z barového pultu byla zajištěna jeho pachová stopa .
Za to byl obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let, se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému rovněž uložena povinnost nahradit poškozené D. K., škodu ve výši 4.985,- Kč.
Proti uvedenému rozhodnutí podali odvolání obviněný i státní zástupce, který jej podal v neprospěch obviněného. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 5. 2014 sp. zn. 7 To 166/2014 obě tato odvolání zamítl podle §256 tr. ř.
Citované usnesení napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., neboť se domnívá, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a současně jím byl zamítnut řádný opravný prostředek dovolatele, přestože v řízení jemu předcházejícím byl rovněž dán důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje dovolatel v tom, že oba soudy nižších stupňů nesprávně ztotožnily dovolatele jako pachatele žalovaných skutků.
Dovolatel namítá, že v předchozím řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to v pěti konkrétních případech. První spočívá v tom, že se odvolací soud nezabýval obhajobou obviněného poukazující na rozpory mezi jednotlivými důkazy, jíž zpochybnil závěr, že je pachatelem předmětné trestné činnosti (odlišnost barvy pleti pachatele na videu a dovolatele, vliv osvětlení v baru na jeho znovupoznání svědkyněmi, existenci vad jeho pleti, tloušťka jeho postavy, stav chrupu, délka vlasů, nošení brýlí atd., kdy dovolatel velice obšírně cituje výpovědi jednotlivých poškozených a domnělé rozpory v jejich výpovědích). V obou hernách byl zajištěn jediný pachový otisk, ačkoli se pachatel dotýkal různých předmětů a protokol o ohledání místa činu v herně na ulici V. obsahuje rozporné informace o tom, z jaké židle byl pachový otisk sejmut. Dovolatel přiznává, že do herny na ul. V. chodil hrát automaty, na židle stojící před nimi tedy pochopitelně sedával a jeho pachový otisk tam zajištěn být mohl. Avšak pachová stopa byla sejmuta ze židle, které se pachatel vůbec nedotkl, neboť se nachází ve vedlejší místnosti s výherními automaty, tedy mimo prostor barového pultu, kde se loupež odehrála. Otázkou však zůstává, proč nebyly zajištěny pachové otisky z barového pultu, mincovníků, notebooku a oblečení svědkyně K., kterých se pachatel během loupeže prokazatelně dotýkal. Nebyl zde zajištěn ani žádný daktyloskopický otisk, ačkoli se pachatel dotýkal různých předmětů a rukavice neměl. V herně na ul. P. byl zajištěn jediný pachový otisk z číšnického fleku, což si dovolatel nedokáže vysvětlit, neboť zde nikdy nebyl. Tento rozpor si vysvětluje policejní manipulací, omylem služebního psa nebo přenesením pachové stopy prostřednictvím rukávu bundy, kterou měl na sobě pachatel v herně na ul. V. a pravděpodobně i pachatel v herně na ul. P. Hodnocení důkazů přehráním kamerových záznamů z obou podniků učiněné oběma soudy tak, že z něj bezpečně poznávají obviněného jako pachatele, dovolatel zcela odmítá, neboť ani experti z Kriminalistického ústavu Praha nebyli schopni určit, zda je na nich zachycena tvář a postava obviněného. Dovolatel je přesvědčen, že předmětnou hernu a restauraci nevyloupil totožný pachatel, kdy sice mají obě osoby na sobě pravděpodobně stejnou bundu, z kamerových záznamů je však patrné, že pachatel z herny na ul. P. má světlejší pleť a je méně zarostlý.
Dovolatel plně popírá spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, v době jeho spáchání byl v práci v restauraci M. na ul. T. a je alarmující, že svědkyně v hlavním líčení uvedly, že obviněného poznávají, avšak učinily tak až poté, co si vyslechly obžalobu a v jednací síni uviděly obviněného, který byl přiveden eskortou s pouty na rukou jako jediná osoba, o níž bude trestní řízení vedeno, což svědkyně nepochybně vnímaly. Postavení obviněného mohlo jistě svědkyním napovědět, kdo má být onou osobou, která je v hernách přepadla.
V druhém případě dovolatel namítá, že odvolací soud neprovedl důkazy navrhované obhajobou k prokázání, že pachatelem je odlišná osoba od dovolatele: Přibrání znalců z oboru forenzní biomechanika, biometrika a z oboru klinická psychologie, provedení prověrky na místě v herně na ulici V. za účelem porovnání kamerových záznamů vyceněných zubů pachatele a obviněného, uložení povinnosti Policii ČR vypátrat osobu P. K., který sdělil svědkyni M. K., že hernu na ul. V. vyloupil jeden feťák a nebyl to obviněný, vyžádání odborného vyjádření lékaře - dermatologa k otázce rychlosti růstu vlasů, přibrání znalce z oboru kybernetika k posouzení dat pořízení fotografií, výslech R. H., kterému nabízel M. P. ke koupi mobilní telefon Hello Kitty a říkal, že udělali dvě herny, dále výslech L. B. a provedení fyziodetekčního vyšetření obviněného. Soud prvního stupně neprovedení těchto důkazů nezdůvodnil. Dovolatel pak způsob, jakým se s jeho důkazními návrhy vypořádal soud druhého stupně, považuje za zcela nepřesvědčivý. Jelikož oba soudy odmítly provést důkazy svědčící pro nevinu dovolatele, považuje jejich postup za zcela neadekvátní, a to i ve vztahu k mnoha nejasnostem a rozporům, které dosavadní prokazování provázejí, přestože je odvolací soud odmítá připustit. S ohledem na závažnost trestné činnosti a výši trestní sazby hrozící dovolateli, a vyvstávají-li v řízení natolik podstatné pochybnosti o skutečném pachateli, je třeba se s každou z těchto skutečností zabývat velmi pečlivě. Dovolatel proto vzhledem k naznačeným zásadním pochybnostem v dokazování a neustáleném skutkovém stavu, kdy byl usvědčen pouze výpověďmi poškozených svědkyň a podpůrně jen pachovými stopami, navrhl, aby bylo všem shora uvedeným návrhům obhajoby na dokazování vyhověno a dokazování o ně doplněno.
V dalším okruhu námitek dovolatel namítá popření svého práva na dvojinstanční proces, neboť soud prvního stupně se s návrhy obhajoby na doplnění dokazování nevypořádal vůbec, učinil tak až soud druhého stupně, avšak učinil tak částečně a neadresně, a dovolatel je tedy nucen polemizovat ohledně vyhodnocení své obhajoby až se závěry odvolacího soudu, který se jeho obhajobou zabýval až jako první v pořadí. Polemika s provedenými důkazy nyní adresovaná Nejvyššímu soudu žádá, aby se s ní tento zabýval teprve jako druhý v pořadí, což výrazně snižuje možnost věcného projednání, neboť rozsah a důvody dovolacího přezkumu jsou velmi omezeny. Dovolatel má za to, že soud druhého stupně měl rozsudek napadený odvoláním obviněného zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, aby dovolatel byl obeznámen s tím, jak se nalézací soud vypořádal s těmito námitkami a nemusel jeho činnost suplovat soud odvolací.
Čtvrté pochybení shledává dovolatel v tom, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nezákonném důkazu - rekognici provedené se svědkyní B. v přípravném řízení v rozporu s §104b odst. 4 tr. ř. předložením fotografií osob, které se od sebe výrazně odlišovaly. Jednalo se o dva středoevropany - obviněného a muže výrazně světlejšího a se světlými vlasy a o osobu mongoloidní rasy a osobu spíše východního typu. S argumentací dovolatele na toto pochybení se nalézací soud rovněž nevypořádal a odvolací soud jim nakonec nepřisvědčil.
Páté pochybení odvolacího soudu spočívá v tom, že se neřídil zásadou o pochybnostech ve prospěch obviněného.
V závěru svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2014 sp. zn. 7 To 166/2014 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2014 sp. zn. 1 T 17/2014 zrušil a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž navrhl, aby dovolací soud podle §265s odst. 1 tr. ř. nařídil provést doplnění dokazování v intencích návrhů obhajoby, zejména přibrat forenzního biomechanika a provést prověrku na místě činu v herně W. na ul. V. za účelem porovnání kamerových záznamů vyceněných zubů pachatele a obviněného (viz foto příloha k dovolání obsahující fotografie obviněného a snímky vyextrahované z kamerových záznamů). Současně vyslovil svůj souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření uvedla, že po seznámení se s obsahem dovolání obviněného nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a nebude se k němu věcně vyjadřovat. Zároveň vyslovila souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2014 sp. zn. 7 To 166/2014 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se tudíž zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud to v minulosti již vícekrát vyslovil a dovolatel sám v dovolání připustil vědomost o tom, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Obviněný D. R. stručně řečeno ve svém dovolání oběma soudům vytýká, že při hodnocení důkazů a ustálení skutkových zjištění vycházely z výpovědí svědkyň D. K., N. M. a K. B., vzbuzující mnohé pochyby, neodstranily pochybnosti o podobnosti skutečného pachatele stíhaného zločinu a dovolatele, který má odlišnou fyziognomii než skutečný pachatel. Zároveň dovolatel rozporuje skutkové závěry, jež vzaly oba soudy nižších stupňů za prokázané z pachových stop a kamerových záznamů, dále namítá procesní nepoužitelnost provedené rekognice a nesouhlasí s tím, že soudy nedoplnily dokazování v souladu s jeho shora popsanými návrhy. Ve zbývající části označil za nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o jím vznesené odvolací námitky.
Nejvyšší soud po prostudování dovolání obviněného shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, když nesprávně hodnotily provedené důkazy a neodstranily existující rozpory. Výhrady uvedené v dovolání se tedy soustředily jen proti správnosti zjištění, že se obviněný skutečně dopustil vytýkané trestné činnosti, jelikož svou účast na spáchaném trestném činu rezolutně popírá. V podaném mimořádném opravném prostředku poukazuje na údajné faktické nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu a polemizuje s hodnocením provedených důkazů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu skutkové a procesní a tudíž nikoli relevantní, takže dovolací soud není ani oprávněn se jimi zabývat.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud však na základě obsahu spisu dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a výsledným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení konečného rozhodnutí soudu druhého stupně a jemu předcházejícího odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Oba soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a z obsahu spisu je zřejmé, že především odvolací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí. Konkrétně na základě podaných odvolání zareagoval na některé nedostatky v rozhodnutí nalézacího soudu a doplnil skutkové závěry v reakci na odvolací námitky obviněného, které jsou v podstatě totožné s těmi uvedenými v dovolání, a zejména na straně 6 a 7 odůvodnění napadeného usnesení se podrobně vypořádal s argumentací obviněného o domnělých odlišnostech jeho vzhledu (barva a stav pleti a zubů, délka vlasů a tloušťka postavy) od podle něj skutečného pachatele stíhaného zločinu. Nejvyšší soud v tomto ohledu neshledal podstatných důvodů k výtkám na adresu soudů projednávajících a rozhodujících předmětnou věc v předchozím řízení, zejména pak vůči soudu odvolacímu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů. Lze uzavřít, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Pokud se týká dovolatelem tvrzených tzv. „opomenutých důkazů“ (návrhy obviněného na přibrání znalce z oboru forenzní biomechanika, biometrika, dále z oboru klinická psychologie a z oboru kybernetika k posouzení data pořízení fotografií předkládaných obviněným, vyžádání si odborného vyjádření lékaře - dermatologa k otázce rychlosti růstu vlasů, provedení prověrky na místě v herně na ulici V. za účelem porovnání kamerových záznamů vyceněných zubů pachatele a obviněného, návrhy na vypátrání osoby P. K., vyslechnutí R. H. a L. B. a provést fyziodetekční vyšetření obviněného), lze mu přisvědčit v tom smyslu, že soud prvního stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku patřičně nezdůvodnil neprovedení důkazů navrhovaných obviněným. Toto pochybení však napravil odvolací soud na straně 7 a 8 odůvodnění napadeného usnesení, kde po podrobném vypořádání se s argumentací obviněného (znovu uplatněné i v dovolání) o nesouladu jeho vizáže s osobou zachycenou kamerovými systémy nainstalovanými v obou hernách ve vztahu k výpovědím svědkyň K., M. a B. konstatoval, že v návaznosti na zde uvedené skutečnosti ve světle již provedených důkazů usvědčujících obviněného bez jakýchkoli pochyb, se jeví předmětné návrhy obviněného na doplnění dokazování zcela nadbytečnými. Výslech osob, se kterými se setkal obviněný v průběhu vazby a které měly potvrdit, že M. P. měl v srpnu či v období léta 2013 k dispozici telefon Hello Kitty, považoval odvolací soud taktéž za nadbytečný, neboť sice nezpochybňoval, že jej tento mohl mít k dispozici a používat jej, avšak nejedná se o telefon jedinečný a nelze proto shodu obou telefonů při neexistenci druhého z telefonů prokázat. Do té doby provedené dokazování odvolací soud považoval za dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci samé, umožňující učinit závěr, že obhajoba obviněného je pouze tendenční a účelová a že ji není třeba prověřovat ještě dalšími důkazy, když odvolací soud neměl shodně se soudem nalézacím pochyb o vině obviněného. Měl za to, že další doplnění dokazování by znamenalo neefektivní prodlužování trestního řízení a oddalování výsledného rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud je tak nucen shrnout, že v tomto případě obviněný opakuje své skutkové či procesní námitky i v dovolacím řízení, přičemž takovými námitkami se odvolací soud dostatečně zabýval. Čili je zde evidentní, že dovolatel sice není spokojen s výsledkem trestního řízení, ale zároveň se míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se z jeho strany nejedná o výhrady vůči hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, ale jen vůči samotnému skutkovému zjištění, či hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů. Obviněný se tedy svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňují.
Obviněný dále zpochybnil spravedlivost provedeného procesu. Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezeným trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné skutkové či procesní námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak, než soudy předchozí. Nejvyšší soud nemá důvod jakkoli přehodnocovat výsledné celkové závěry učiněné soudy nižších stupňů, a to jenom proto, že s nimi obviněný nesouhlasí. Spravedlivost provedeného procesu, nespočívá v tom, že soud ve věci rozhodne vždy ve prospěch obviněného. Ta je dána tím, že obviněnému jsou především zachována procesní práva včetně práva na obhajobu, což se v daném případě stalo. Soudy pak rozhodly na základě provedených a v souladu s trestním řádem vyhodnocených důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) způsobem, který byl dostatečně pregnantně vyjádřen v jejich rozhodnutí.
Pokud pak obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Dovolatel jej uplatnil v jeho druhé alternativě, avšak vzhledem k tomu, že tak učinil s poukazem na předchozí existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který Nejvyšší soud, jak je shora uvedeno, neshledal řádně uplatněným, resp. konstatoval, že dovolání obviněného bylo v této části uplatněno z jiných důvodů, než jsou v tomto zákonném ustanovení obsažena, nebyly proto splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c