ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.652.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 652/2015-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2015 o dovoláních, která podali obvinění K. T. S., a T. L. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 9 To 409/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 72/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných K. T. S. a T. L. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 46 T 72/2009, byli obvinění K. T. S. a T. L. uznáni vinnými přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl obviněný K. T. S. odsouzen podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Obviněná T. L. byla odsouzena podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Naproti tomu byli oba obvinění podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 1 ZT 443/2008, pro skutek obžalobou kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený J. D. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obvinění: od blíže nezjištěné doby, nejméně od 1. 3. 2008 do 29. 4. 2008 v P., ul. K D., v rodinném domě č. ..... nedovoleně pěstovali hydroponním způsobem rostliny konopí (marihuanu), které obsahují látku THC (delta-9-tetrahydro-cannabinol), kdy dne 29. 4. 2008 bylo v domě zajištěno 122 ks vzrostlých rostlin konopí, 165 ks mladých rostlin (řízků) rodu konopí a 64,5 g sušených úlomků vrcholových částí (květenství) samičí rostliny rodu konopí s obsahem minimálně 39,5 g THC s obsahem vyšším než 0,3 %, přičemž konopí je uvedeno v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách jako omamná látka zařazená do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a THC je uveden v příloze č. 4 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách jako psychotropní látka zařazená do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách.
Proti tomuto rozsudku podali jednak oba obvinění, jednak v jejich neprospěch státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 odvolání, na jejichž podkladě Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 9 To 409/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve zprošťující části a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu I. stupně k novému rozhodnutí. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Podle §256 tr. ř. odvolání obou obviněných jako nedůvodná zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu, a to výrok, jímž byla podle §256 tr. ř. zamítnuta jejich odvolání do odsuzující části rozsudku soudu I. stupně, napadli oba obvinění obsahově shodnými dovoláními,v nichž uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř., tj., že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci své dovolací argumentace k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obvinění namítají, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, přičemž s odkazem na nálezy Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 293/98, III. ÚS 200/98), a rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 8 Tdo 790/2010 ze dne 28. 7. 2011), uvádějí, že z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen jen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Naplnění dovolacího důvodu spatřují ve skutečnosti, že obžaloba byla podána 30. 9. 2009, přičemž prvostupňový soud rozhodoval o meritu věci od podání obžaloby do současné doby celkem devětkrát čtyřmi různými senáty. V tomto směru předkládají podrobnou genezi dosavadního průběhu soudního řízení. Postup odvolacího soudu, který nepřípustně zasahoval do procesu hodnocení důkazů soudem prvního stupně, kterému vytýkal porušení zásady volného hodnocení důkazů, aniž by dostatečně odůvodnil zejména v čem a z jakých důvodů spatřuje rozpory a vadné hodnocení důkazů a sám dal pokyn k jakémukoli doplnění dokazování, obvinění shledávají v rozporu s trestním řádem i s ústavněprávními předpisy. Tím podle jejich názoru bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce i spravedlivý proces, které zaručuje Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“) i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Poukazují, že odvolací soud není oprávněn zasahovat do hodnotící činnosti soudu prvního stupně, pokud tento postupoval v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Svá tvrzení pak obvinění podpírají rekapitulací relevantní judikatury Ústavního soudu. Zdůrazňují, že pokud odvolací soud vytýká soudu prvního stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů, musí se jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci. V daném případě, pokud jde o respektování právního názoru odvolacího soudu, soudy nalézací toto pravidly ctily, nicméně v projednávaném případě jde o hodnocení skutkové a nikoli právní. Protože Městský soud v Praze opakovaně ve svých zrušujících rozhodnutích naznačil, jakým způsobem má nalézací soud rozhodovat, nelze mít za to, že v odvolacím řízení byla zajištěna objektivita a nestrannost v rozhodování. Stejně tak namítají, že ani senát ve složení Mgr. Havlíkové, René Maškové a Zory Zachové o jejich věci nemohl rozhodnout nestranně, neboť byl ovlivněn hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu a celým průběhem trestní věci, což nepochybně mělo na jeho rozhodování vliv. Konstatují, že pokud by senát nerozhodl o jejich vině, ale opětovně o zproštění, byl by vyměněn jako předchozí dva senáty, které byly označeny za neschopné nestranně rozhodovat, a bez řádného odůvodnění ze strany odvolacího soudu jim byla věc odňata a přidělena jinému senátu. V této souvislosti obvinění poukazují na rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 109/11, I. ÚS 49/06, III. ÚS 232/95, II. ÚS 1009/08, II. ÚS 282/97, I. ÚS 1922/09), jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 4 Tz 105/2006, 4 Tz 45/2006, 2 Tzn 187/96 a další), které zčásti citují. Rovněž vytýkají, že ačkoliv jejich trestní stíhání bylo zahájeno již v roce 2008, nebylo do současné doby zcela pravomocně (ve věci krádeže) ukončeno. Trestní řízení bez jejich zavinění trvá přes 6 let od údajného spáchání skutku, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces, neboť každý má právo na to, aby jeho záležitost byla v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, což se v jejich případě nestalo.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění namítají, že nalézací soud byl opakovaně odvolacím soudem ovlivňován ve způsobu hodnocení důkazů v jejich neprospěch, přičemž z provedených důkazů byly vyvozeny zcela opačné závěry, než které z nich vyplývaly, a jež před opakovanou změnou senátu vyvodil soud nalézací. Nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení obvinění spatřují ve skutečnosti, že skutek uvedený v odsuzujícím výroku rozhodnutí nalézacího soudu, který zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nezměněn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin. Rovněž namítají extrémní rozpor mezi závěry soudů obou stupňů a provedeným dokazováním. Současně namítají, že provedenými důkazy, které v podrobnostech rozebírají, nebylo prokázáno, že by se přisouzeného přečinu dopustili. Zdůrazňují, že materiály u nich zajištěné (návod na pěstování konopí a doklady o nákupu předmětů k pěstování) neprokazují, že by to byli právě oni, kdo se uvedeného trestného činu dopustili, ani nebyly zajištěny žádné stopy biologické či daktyloskopické, jež by alespoň nepřímo prokazovaly jejich delší přítomnost na místě činu, a vědomost o tom, co se v domě provozuje. Podle jejich mínění bylo pouze prokázáno, že v domě bylo pěstováno konopí a docházelo tam k neoprávněnému odběru elektřiny. Rovněž vytýkají, že obžaloba byla postavena toliko na listinných důkazech, které však nepostačují k závěru o jejich vině, když kupř. nebylo vůbec prokázáno, že sepsali smlouvu o nájmu s pronajímatelem domu, ani že by pěstírnu zřídili. Stejně tak zpochybňují, že by se uvedeného jednání dopustili ve formě spolupachatelství, když v tomto směru nebylo dokazování vůbec vedeno. Závěrem svého dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 9 To 409/2013, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 46 T 72/2009, „jako rozhodnutí vydané ve vadném řízení předcházejícím“.
Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k podaným dovoláním obviněných vyplývá, že námitky, jimiž napadají postup odvolacího soudu ve vztahu k hodnocení provedených důkazů v řízení před soudem prvního stupně, čímž mělo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, jakož i tvrzení, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo na zákonného soudce svévolnou změnou ve složení senátu, lze sice teoreticky pod uplatněné dovolací důvody podřadit, jedná se však o námitky neopodstatněné. Pokud v průběhu soudního řízení došlo (sice nestandardně) k několikanásobnému zrušení rozsudku nalézacího soudu, je daný postup přímým důsledkem dvouinstančnosti trestního řízení, jež neumožňuje v případě zprošťujícího výroku soudu prvního stupně případně vadné rozhodnutí v odvolacím řízení změnit a obviněného uznat vinným. Odvolací soud tak nemá žádnou efektivní možnost případné vady ve skutkových zjištěních soudu nalézacího jakkoli napravit, např. vlastním dokazováním. Státní zástupce připomenul, že odvolací soud si byl vědom mezí zásahu do hodnotící činnosti soudu nalézacího v odvolacím řízení v tom směru, že není oprávněn do ní zasahovat za předpokladu, že tato je v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Protože těmto požadavkům předchozí zprošťující rozsudky obvodního soudu neodpovídaly, naopak vykazovaly objektivní vady ve skutkových zjištěních, byla podle státního zástupce jejich opakovaná kasace odvolacím soudem na podkladě odvolání státní zástupkyně důvodná. Pokud nalézací soud důkazy svědčící o vině obviněných řádně nevyhodnotil a neřídil se ve svých zprošťujících rozhodnutích zásadami zakotvenými v §2 odst. 6 tr. ř., nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, pokud odvolací soud tento jeho vadný postup odmítl opakovaně akceptovat. V tomto směru státní zástupce zdůraznil, že odvolací soud ve svých předchozích kasačních rozhodnutích nalézacímu soudu neuložil, jakým způsobem má provedené důkazy hodnotit, ale byl nucen opakovaně připomínat, aby vůbec všechny provedené důkazy vzal v úvahu. Předchozí skutková zjištění nalézacího soudu, jež vedla ke zprošťujícím rozhodnutím, byla v evidentním extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů a snahou odvolacího soudu bylo, aby byl tento extrémní nesoulad odstraněn. Uvedený postup i z hlediska obviněnými citované judikatury státní zástupce označil za zcela ústavně souladný. Za odůvodněnou a legitimní označil rovněž změnu ve složení senátu, byť tento výjimečný postup odvolací soud zvolil v dané věci dvakrát. Učinil tak ovšem až poté, co soud prvního stupně opakovaně ignoroval závazné pokyny odvolacího soudu směřující pouze k řádnému zjištění skutkového stavu. Státní zástupce dovodil, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, kterými obvinění zpochybňují soudem prvního stupně v konečné fázi učiněná skutková zjištění. Konstatoval, že soudy obou stupňů se při hodnocení důkazů důsledně řídily zásadami vyplývajícími z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř., přičemž ve věci nebyl shledán žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soud prvního stupně teprve ve svém posledním rozsudku náležitě vyhodnotil ve svém souhrnu důkazy, na které státní zástupce zčásti poukazuje, a které dosvědčují, že to byli právě oba obvinění, kteří se podíleli na provozu tzv. pěstírny konopí. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných pro zjevnou neopodstatněnost odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obvinění sice podali dovolání též z důvodu předvídaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v dovolání ve skutečnosti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněných, v jejichž rámci namítali nesprávné hodnocení důkazů a vytýkali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkrétně zejména tvrzením, že provedenými důkazy jejich vina nebyla prokázána, že materiály u nich zajištěné nesvědčí o tom, že by to byli právě oni, kdo se uvedeného trestného činu dopustil, že nebyly zjištěny žádné stopy biologické a daktyloskopické svědčící o jejich přítomnosti v domě, že nebylo prokázáno, kdo uzavřel smlouvu o nájmu ani jejich vědomost o tom, co se v domě provozuje, že obžaloba spočívá toliko na listinných důkazech), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru, týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obvinění neuplatnili žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obvinění se svými dovoláními pouze domáhají, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byli stíháni. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněnými považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Jedná se především o zprávu Pražské energetiky, a. s. (dále „PRE“) ohledně podezření z neoprávněného odběru elektřiny, na jejímž podkladě byla v nemovitosti čp. .... v ulici K D. v P., provedena domovní prohlídka, při níž byla nalezena indoorová pěstírna marihuany a zařízení k nepovolenému odběru elektřiny. Tato skutečnost byla potvrzena rovněž závěry znaleckého posudku z oboru elektrotechniky a energetiky. Dále jde o výpověď svědka J. D., majitele předmětné nemovitosti, že osoby, které měly dům v pronájmu, jej kontaktovaly z mobilního telefonu, který v inkriminované době užívala obviněná T. L. Toto svědectví je též podporováno dalšími, zejména listinnými důkazy. Ze smlouvy o nájmu na dobu určitou ze dne 21. 11. 2007 vyplývá, že smlouva ohledně pronájmu předmětné nemovitosti byla sepsána mezi V. D. a T. K. O. N., který však v průběhu trestního řízení nebyl vypátrán. Zjištěné důkazy svědčí o tom, že oba obvinění byli v telefonním styku s dalším vietnamským občanem M. T. N., který byl v domě zadržen a podle závěrů soudů se zřejmě fyzicky staral o pěstírnu konopí, vykonával tedy funkci tzv. zahradníka. Z úředního záznamu Policie České republiky ze dne 29. 4. 2008 se podává, že uvedeného dne byl v ulici M. L. zaznamenán pohyb vozidla VW Touran, z něhož vystoupila žena a muž, kteří se společně odebrali k domu čp. ..., přičemž žena odemkla branku, oba vstoupili do objektu a po pěti minutách společně odešli, když v těchto osobách byli ztotožněni oba obvinění. Ze záznamu o uskutečněném telekomunikačním provozu vyplývá, že oba obvinění v předmětné době opakovaně komunikovali a byli mobilními operátory lokalizováni právě v okolí domu, v němž byla pěstírna konopí. Protokol o vydání věci ze dne 29. 4. 2008 dokladuje vydání klíčů od předmětné nemovitosti obviněnou T. L. a rovněž vydání SIM karet a většího množství bankovek obviněným K. T. S. Soudy rovněž vycházely z důkazů majících zcela jednoznačný vztah k osobám obviněných, když jak vyplývá z protokolu o provedení prohlídky jiných prostor – motorového vozidla tov. zn. Volkswagen Touran, provozovatelky obviněné T. L., byly v něm nalezeny jednak doklady dosvědčující nákup předmětů a přípravků, které byly následně použity ke zřízení pěstírny konopí, jednak složenky PRE, z nichž je patrno, že zálohy na elektřinu byly pravidelně hrazeny odesílatelem T. S. K. Z protokolu o provedení domovní prohlídky v bytě obviněné T. L. vyplývá, že zde byly zajištěny návody k pěstování konopí a větší obnos peněz. Taktéž lze odkázat na závěry znaleckého posudku z oboru chemie, odvětví kriminalistická expertíza, fyzikální expertíza a biologická expertíza, z nichž bylo zjištěno, že zajištěné stopy obsahovaly materiál rostliny rodu konopí, přičemž v metanolových extraktech rostlinného materiálu příslušných stop byla zjištěna přítomnost THC (delta-9-tetrahydro-cannabinol) s obsahem účinné látky vyšším než 0,3 %. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněných, že se předmětného jednání nedopustili, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obvinění nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňují s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obvinění společně neoprávněně jinému opatřili nebo pro jiného přechovávali omamnou nebo psychotropní látku, přičemž, jak ze shora uvedeného vyplývá, oba jednali ve vzájemné shodě a byli vedeni společným cílem. Svým jednáním tak po objektivní i subjektivní stránce naplnili skutkovou podstatu přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. K podrobnostem lze odkázat též na rozhodnutí soudů nižších stupňů, konkrétně na str. 5 – 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 až 6 usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že obvinění ve skutečnosti nepředložili jedinou námitku vztahující se k právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení, odpovídající jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) r. ř. Tyto námitky obviněných tak nejsou způsobilé obsahově naplnit nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř., zakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Na straně druhé lze za relevantní považovat námitky obviněných, které uplatnili ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. tvrzením, že jim bylo odňato právo na zákonného soudce a na spravedlivý proces, neboť jejich trestní věc byla nedůvodně přikázána jinému senátu nalézacího soudu poté, co původní senát nehodnotil důkazy dle pokynu odvolacího soudu a vydával zprošťující rozsudky namísto uznání viny, jakož i námitky, že věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda soudní řízení je skutečně zatíženo tvrzenými vadami.
Daný dovolací důvod je naplněn v případě, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Soud nebyl ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Půjde o případy, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo rozhodoval senát složený z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně. Dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, jenž nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř. apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodoval senát, dovolací důvod by naplněn nebyl.
K uvedené problematice je dále zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že podle ustanovení §262 věty první tr. ř., rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
Podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Jak vyplývá z judikatury obecných soudů i z názorů trestněprávní teorie, pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. Jestliže však považuje odvolací soud rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, „nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí zvážit, zda by to neodporovalo povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by to meze pravomocí odvolacího soudu, a proto v takových případech musí odvolací soud postupovat podle §259 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud přitom pak může jen soud prvního stupně upozornit, ve kterých směrech má řízení doplnit nebo čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny.“ (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 105/2006, sp. zn. 4 Tz 45/2006, sp. zn. 2 Tzn 187/96 aj.). „Vady rozsudku nemůže odvolací soud shledat a vytknout tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem“ (k tomu srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl., 5. vydání, Praha, C.H. Beck 2005, s. 1958 a judikatura tam uvedená).
Podle čl. 38 odst. 1 Listiny: „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“. Jestliže je příslušnost soudu a soudce určována zákonem, je zřejmé, že i výjimka stanovená v ustanovení §262 věta první tr. ř., tzn. výjimka stanovená zákonem, určuje příslušnost soudu a soudce zákonným způsobem. Ustanovení §262 věta první tr. ř. umožňuje odvolacímu soudu v rámci odvolacího řízení společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit její projednání v jiném složení senátu. Použití a účel této výjimky je nutno posuzovat i s ohledem na ustanovení §259 odst. 5 písm. a) tr. ř., dle něhož odvolací soud nemůže sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn. Použití ustanovení §262 věta první tr. ř. – zvláště v kontextu nyní posuzovaného případu – je možností, jak ukončit opakovanou výměnu názorů mezi soudy prvního a druhého stupně a snahou vyhnout se tak bezúčelnému protahování trestního řízení. Použití citovaného ustanovení musí být motivováno snahou zajistit všechny roviny práva na spravedlivý proces, nikoliv snahou o jejich eliminaci.
Ústavní soud se již dříve vyslovil k tomu, že postup odvolacího soudu podle §262 tr. ř. by neměl být pravidlem, leč spíše výjimkou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. I. ÚS 112/98). Nikoli běžnou je však i situace nyní posuzovaná, kdy odvolací soud rozsudek nalézacího soudu vícekrát zrušil. Až ve svém třetím, a poté v šestém zrušujícím usnesení následně aplikoval postup podle ustanovení §262 věta první tr. ř. Je zřejmé, že odvolací soud nenařídil nalézacímu soudu rozhodnout věc v jiném složení senátu účelově, jako apriorní pokus o prosazení vlastního skutkového či právního názoru, nýbrž s ohledem na průběh řízení právě s ohledem na výjimečnost nastalé procesní situace – a s ohledem na výjimečný charakter takového postupu – toliko subsidiárně, po vyčerpání předchozích možností. Pouze svévolné, z mezí ustanovení §1 a §2 tr. ř. vybočující nařizování změn ve složení senátu soudu prvního stupně lze považovat za porušení čl. 38 odst. 1 Listiny. V opačném případě by každá, byť odůvodněná změna ve složení senátu nalézacího soudu, musela vést ke zrušení rozhodnutí obecných soudů a soud vyšší instance by neměl v ruce nástroj, jak zjednat nápravu v postupu soudu nižšího stupně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2000, sp. zn. II. ÚS 170/99, a nález ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09).
Koncepce trestního soudnictví v České republice vychází z principu dvojinstančnosti. Odvolací soud je oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a současně je oprávněn tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění, které je soud prvního stupně povinen provést (§264 odst. 1 tr. ř. a též §149 odst. 6 tr. ř.). Nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu za situace, kdy odvolací soud nemůže rozhodnout sám s ohledem na ustanovení §259 odst. 5 písm. a) tr. ř., znamená porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování, a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavněprávní intenzity (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 311/09).
V návaznosti na výše uvedené nutno připomenout, že Obvodní soud pro Prahu 4 v předmětné věci rozhodoval v prvním stupni o meritu věci od podání obžaloby do současné doby celkem devětkrát třemi různými senáty. K vydání prvního zprošťujícího rozsudku Obvodním soudem pro Prahu 4 došlo dne 17. 12. 2009, následně pak byla odvolacím soudem jeho meritorní rozhodnutí k odvolání státní zástupkyně, podávaných v neprospěch obviněných opakovaně pro objektivní vady ve skutkových zjištěních, rušena. Nejvyšší soud nemá výhrad vůči závěrům odvolacího soudu, který ve svých zrušujících rozhodnutích nalézacímu soudu vytýkal, že hodnotil provedené důkazy neobjektivně a jednostranně, nevypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro meritorní rozhodnutí, když procesně řádně provedené důkazy důsledně nehodnotil ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž opakovaně důkazy svědčící v neprospěch obviněných bagatelizoval, pomíjel a nehodnotil je jednotlivě i v jejich souhrnu, a jeho skutkové závěry tak neměly v provedeném dokazování oporu. Za odůvodněný lze označit i postup odvolacího soudu, pokud v reakci na tyto skutečnosti aplikoval výjimečné ustanovení §262 tr. ř. a nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta, byť opakovaně, v jiném složení senátu, neboť dospěl k názoru, že v daném případě postoj nalézacího soudu svědčí o tom, že není schopen celou záležitost objektivně posoudit. Nutno zdůraznit, že k tomuto výjimečnému postupu, přestože jej odvolací soud zvolil v dané věci dvakrát, přikročil až poté, co nalézací soud opakovaně ignoroval závazné pokyny odvolacího soudu směřující pouze k řádnému zjištění skutkového stavu. Současně tomuto soudu uložil, aby napravil vytýkané nedostatky, tedy ve věci řádně provedené důkazy hodnotil tak, jak mu to ukládá trestní řád, tedy nejen jednotlivě, ale ve vzájemné souvislosti. Za porušení práva na spravedlivý proces tudíž nelze považovat, pokud odvolací soud vadný postup nalézacího soudu odmítl opakovaně akceptovat.
Současně nutno dodat, že pokud Městský soud v Praze, i přes svůj závěr o v zásadě úplnosti dokazování provedeného Obvodním soudem pro Prahu 4, tomuto opakovaně ve zrušujících usneseních vytýkal způsob hodnocení důkazů, tak z odůvodnění kasačních rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud hodnotil otázku viny obou obviněných a existenci jejich viny presumoval nebo ji dokonce bral jako nepochybnou, a že by v tomto směru soudu prvního stupně uložil, aby takto rozhodl. Odvolací soud nalézacímu soudu neukládal, jakým způsobem má provedené důkazy hodnotit, ale byl nucen opakovaně připomínat, aby vůbec všechny provedené důkazy vzal v úvahu. Předchozí skutkové závěry nalézacího soudu, jež vedly ke zprošťujícím rozhodnutím, byly v evidentním extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů a snahou odvolacího soudu toliko bylo, aby takový extrémní nesoulad byl odstraněn. Veškeré své závěry odvolací soud uváděl v rovině pravděpodobnostní, když z jím použitých výrazů a koncipovaných vět ve zrušujících usneseních nelze žádným jejich logickým výkladem dospět k závěru, že by se jednalo o kategorické konstatování viny obviněných, kterou by presumoval dříve, než o ní rozhodoval nalézací soud, naopak je z nich zcela zřejmá pouze rovina hypotetická, a aniž by dále nad rámec svého přezkumu hodnotil dosavadní skutková zjištění, právní kvalifikaci činu, přípustnost jednotlivých důkazů a další obdobné skutečnosti. Tento závěr ostatně lze dovodit i z obsahu odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 46 T 72/2009, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 9 To 409/2013. S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že předchozí rozhodnutí odvolacího soudu rozhodně nebyla nezákonná a nebyla provedena v rozporu s trestním řádem a ústavními nálezy (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06, a ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09).
O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, by mohlo jít pouze v případě, že by rozhodování odvolacího soudu neslo známky libovůle. Bylo by tomu tak, pokud by soud druhého stupně svůj závěr o nutnosti postupu podle věty první §262 tr. ř. náležitě neodůvodnil nebo pokud by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných. Odůvodnění napadeného usnesení v projednávané věci a podmínky pro jeho vydání však nelze pokládat za projev libovůle soudu, resp. prosazování určitého názoru „za každou cenu“. Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal, že by postup odvolacího soudu podle ustanovení §262 věta první tr. ř., byť opakovaný, byl jakkoli svévolný.
Na základě uplatněných dovolacích námitek nelze rovněž dospět k závěru, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo na zákonného soudce, pokud opakovaně (2x) rozhodl o změně ve složení senátu, jenž tuto trestní věc obviněných projednával. Za opodstatněné nelze považovat ani výhrady, že rovněž senát ve složení předsedkyně senátu Mgr. Havlíkové a přísedících René Maškové a Zory Zachové o jejich věci nerozhodl nestranně, neboť byl ovlivněn hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu a celým průběhem trestní věci, což údajně mělo na jeho rozhodování vliv. S poukazem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované věci bylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a tudíž nešlo o netransparentní určení soudního senátu, aby tím bylo popřeno právo na zákonného soudce, jak je zakotveno v ústavních předpisech (čl. 38 odst. 1 Listiny). V návaznosti na shora vyslovené závěry Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že námitkám, které proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu obvinění uplatnili, nelze v uvedeném rozsahu přisvědčit.
Obvinění rovněž vytýkají, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces tím, že věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny, když jejich trestní stíhání bylo zahájeno již v roce 2008 a do současné doby bez jejich zavinění nebylo zcela pravomocně (ve věci krádeže) ukončeno.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům . V čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy se stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu .
Při posuzování otázky dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se přihlíží zejména ke složitosti případu, chování osob, které mohlo přispět k prodlení, a způsobu, jakým příslušné orgány případ projednávaly. V každém individuálním případě je nezbytné se zabývat nejen okolnostmi, jež měly na vzniklé průtahy a délku řízení vliv, ale nutno vzít v úvahu i ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., podle něhož účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni; přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotné obviněné osoby, ale také i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů).
Současně je potřebné uvést, že relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „Evropský soud“) je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje Evropský soud porušení Úmluvy a přizná spravedlivé zadostiučinění (formou peněžní náhrady). Evropský soud ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států – může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn. Za těchto podmínek má Evropský soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti.
Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, opíraje se o tyto poznatky zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Současně poukázal na některé z nich (např. od upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy, odůvodňují-li to mimo jiné okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby nepřiměřené, přes podmíněný odklad takto eventuálně vyměřeného trestu, dále snížení trestu odnětí svobody, atd.). Upozornil, že je třeba vážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, např. poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv. Ústavní soud rovněž uvedl, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které lze omezit jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. Evropský soud pro lidská práva považuje za dostatečnou kompenzaci porušeného práva na přiměřenou délku řízení i pouhé zmírnění trestu, ovšem pouze v případech, kdy bylo soudem užito výslovně z důvodu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a ten současně uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Eckle proti SRN, 1982). Ačkoliv i dle názoru vysloveného Ústavním soudem nelze kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy, je s ohledem na rozhodovací praxi Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva zřejmé, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat. Nelze tedy než shrnout, že doba trestního stíhání obviněných s ohledem na její chápání též judikaturou Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva, dosahující v nyní posuzované věci téměř šesti let, může vykazovat prvek jisté výjimečnosti, co do svého trvání, a tak se nabízí otázka, jakým způsobem, a to ovšem nikoliv odtrženě od dalších okolností případu, lze tuto skutečnost kompenzovat.
Ústavní soud především vymezil jistá kritéria přístupu k řešení této otázky, když uvedl, že je třeba zkoumat jednak faktory významné pro opodstatnění délky řízení (např. z hlediska prodlev způsobených orgány činnými v trestním řízení), závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení a v neposlední řadě i rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení, jednak faktory důležité pro posouzení účelu trestu. Úvahy obecných soudů o trestu v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti).
Z obsahu spisu vyplývá, že není pochyb o tom, že přípravné řízení v posuzované věci zahájené již v roce 2008, bylo ukončeno podáním obžaloby dne 30. 9. 2009. K vydání prvního zprošťujícího rozsudku Obvodním soudem pro Prahu 4, který se posuzovanou věcí zabýval, došlo dne 17. 12. 2009, sp. zn. 46 T 72/2009, a následně byla odvolacím soudem jeho meritorní rozhodnutí k odvoláním státní zástupkyně, podávaných v neprospěch obviněných opakovaně, zejména pro závažné vady procesní povahy a nedostatky důkazního řízení rušena, a věc vracena k dalšímu řízení. Od podání obžaloby do současné doby tak prvostupňový soud rozhodoval o meritu věci celkem devětkrát třemi různými senáty. Naposledy rozhodoval ve věci Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 9. 2013 a Městský soud v Praze dovoláním napadeným usnesením dne 16. 1. 2014, jímž bylo trestní stíhání obviněných ohledně jednoho ze žalovaných skutků pravomocně skončeno.
Za situace, kdy trestní řízení v posuzované věci bylo dotčeno průtahy, které obvinění nezavinili, bylo i podle Nejvyššího soudu namístě, aby obviněným byla poskytnuta jistá kompenzace ve formě měřitelného a výslovného zmírnění trestu, a to s konstatováním, že k němu dochází právě pro porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud s odkazem na výše již citovanou judikaturu Ústavního a Evropského soudu týkající se dané problematiky zdůrazňuje, že obecné soudy při rozhodování o trestu musí zvážit, zda výše uložených trestů je ještě v proporcionálním poměru ke skrze ně dosahované ochrany veřejného statku vymezeného prostřednictvím účelu trestu, a zvolit vhodný způsob nápravy tak, aby byl dodržen požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání obviněných na straně druhé.
V tomto směru nutno konstatovat, že Obvodní soud pro Prahu 4 při úvaze o trestu poukázal v odůvodnění rozsudku ze dne 30. 9. 2013 na dosavadní trestní bezúhonnost a věk obviněných, přičemž došel k závěru, že se u obou jednalo o zcela mimořádný exces z jejich jinak řádného způsobu života, přičemž v ukládaném trestu poukázal rovněž na obviněnými nezaviněnou délku trestního řízení i dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti. Za této situace s ohledem na všechny okolnosti případu i dobu uplynuvší od jednání obou obviněných jim uložil trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, a to jako podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Při výměře zkušební doby zohlednil nejen délku doby, která uplynula od jednání obviněných, ale i jejich chování v době následující po spáchání trestné činnosti, po kterou zřejmě žijí řádným životem (str. 6 rozhodnutí). Rovněž Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení mimo jiné uvedl, že výrok o trestu zohledňuje jak dosavadní bezúhonnost obviněných, tak právě dobu, která od spáchání trestného činu uplynula, když se v tomto směru ztotožnil se závěry nalézacího soudu, pokud oběma obviněným byl uložen toliko trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, podmíněně odložený na nejkratší možnou zkušební dobu, tedy na dobu jednoho roku (str. 6 rozhodnutí).
Nejvyšší soud konstatuje, že Obvodnímu soudu pro Prahu 4, s jehož rozhodnutím se důvodně ztotožnil i Městský soud v Praze, nelze vytknout pochybení, když průtahy, které nebyly obviněnými zapříčiněny, náležitě zohlednil, a to zcela konkrétně definovaným zmírněním trestu. Trest, jenž byl obviněným uložen, odpovídá ustanovení §37 a §39 tr. zákoníku o zákonných hlediscích účelu trestu a individuální a generální prevenci obdobné trestné činnosti, tj. chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Námitky, jež byly v uvedeném rozsahu formálně relevantně uplatněny, tudíž není možno akceptovat.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněných K. T. S.a T. L. proto Nejvyšší soud odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož se jedná o dovolání zjevně neopodstatněná. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu