ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1098.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1098/2015-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 o dovolání, které podal obviněný B. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. 10 To 17/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 8/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. V. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný B. V. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2014 sp. zn. 4 T 8/2014 uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.”) a trestným činem soulože mezi příbuznými podle §245 tr. zák. (pro skutek zde popsaný pod bodem 1), dále trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zák. a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. (pro skutek zde popsaný pod bodem 2), zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinem soulože mezi příbuznými podle §188 tr. zákoníku (pro skutek zde popsaný pod bodem 3), zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku (pro skutek zde popsaný pod bodem 4) a zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinem soulože mezi příbuznými podle §188 tr. zákoníku (pro skutek zde popsaný pod bodem 5). Za trestné činy ad bod 1 a 2 a za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák, poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák, jimiž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. 2 T 17/2009, mu byl podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Pro jeho výkon byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. V souladu s §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. 2 T 17/2009, jímž mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za zločiny a přečiny uvedené v bodě 3 až 5 výroku o vině uvedeného rozsudku byl obviněnému podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V souladu s §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo obviněnému rovněž uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, jež Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. 10 To 17/2015 podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesprávnost právního posouzení skutku podle obviněného spočívá v jeho odsouzení za předmětné skutky, ačkoli nebyly provedeny důkazy navržené obhajobou za účelem vyvrácení skutkových zjištění soudu, a z důkazů provedených soudem byly vyvozeny nesprávné skutkové závěry, tudíž došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu a k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Obviněný zcela popřel spáchání trestné činnosti, jež je mu kladena za vinu odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně. Ve vztahu ke skutku 1 a 2 uvedl, že v období od roku 2004 do 6. 5. 2005 bydlel v H. a nikoli v Ch. Poškozená M. M. (sestra obviněného) je mentálně retardovaná a nevěrohodná, neboť byla mimo jiné odsouzena za křivé obvinění. Její chování, kdy se k obviněnému měla i přes opakované znásilnění z jeho strany nastěhovat, je velmi podivné. Poškozená nezná detaily těchto znásilnění, nikdy u ní nebyly shledány gynekologické problémy či znaky svědčící pro její opakované znásilnění, ačkoliv chodila na pravidelné gynekologické prohlídky. K jejich společné matce jezdila v době, kdy zde byl i obviněný. Přes negativní zkušenosti s ním se mu nijak nevyhýbala a ani u matky nezjišťovala, zda se zde v době její návštěvy bude nacházet. Obviněný nadto nebyl pohlavního styku schopen s ohledem na svůj zdravotní stav, kdy v roce 2004 utrpěl náhlou cévní mozkovou příhodu a měl krevní sraženinu na srdci a po roce 2005 pravidelně užíval anabolika. V období 2004 a 2005 mu ošetřující lékař zakázal zvedat těžká břemena a provozovat sexuální styk. K prokázání těchto skutečností navrhl provést jako důkaz svou zdravotní dokumentaci z Okresní nemocnice Chrudim z interního a neurologického oddělení a vypracovat znalecký posudek z oboru urologie, zda byl schopen erekce, čemuž soud nedůvodně nevyhověl. Rovněž nepřihlédl k tomu, že obviněný poškozené M. v rozhodném období finančně přispíval spolu se svou tehdejší manželkou K. V. Vztah obviněného s poškozenou M. byl v tomto období harmonický a nevykazoval žádné anomálie. Obviněný namítl, že se nemohl dopustit ani skutku ad bod 3 odrážka 1, neboť sklepní kóje, kde mělo dojít k dalšímu znásilnění poškozené M., neumožňovala s ohledem na svou velikost, aby zde poškozenou násilím donutil k orálnímu pohlavnímu styku, následně ji povalil a vykonal na ní soulož do vyvrcholení, po němž ji srazil na kolena a přiměl k opětovné felaci, nutil ji ke stimulaci jeho pohlavního údu rukou a neúspěšně se pokusil o anální pohlavní styk, žádal, aby se sebeukájela, a posléze na ní vykonal anální styk. Z fotografií pořízených při ohledání místa činu není patrné, že by zde skladované krabice a jiné věci byly jakkoliv poškozeny, ačkoliv o ně měla být poškozená opřená a obviněný ji měl na tyto krabice posadit. Obviněný se proto domnívá, že bylo objektivně nemožné, aby se zde skutkový děj odehrál tak, jak je uvedeno ve výroku o vině pod bodem 3 odrážka 1 odsuzujícího rozsudku.
Skutek ad bod 3 odrážka 2 se taktéž nemohl stát, neboť poškozená v bytě obviněného na ulici B. v Ch. nikdy nebyla, mohla jej znát pouze z fotografií, o čemž svědčí její nepřesný popis tohoto bytu. Taktéž nesouhlasí barva a typ auta obviněného, do něhož měla být podle své výpovědi zatáhnuta obviněným (červené vozidlo, kdy měla být posazena i se svou dcerou zadními dveřmi na sedačku), neboť obviněný vlastní třídveřový Volkswagen Golf černé barvy. Rovněž na posteli, kde mělo dojít k znásilnění, nebyly nalezeny stopy krve, ačkoliv poškozená tvrdila, že po znásilnění měla krvácet.
Soudy nesprávně uvěřily poškozené M. T., ačkoli v jejím chování jsou logické rozpory, neboť ve vztahu k jednání popsaném v odsuzujícím rozsudku pod bodem 4 vypověděla, že přesto, že jí obviněný měl svléknout kalhoty, držet nohy a osahávat ji na prsou pod tričkem, měla u sebe mít mobilní telefon, na nějž měla přijít sms od její matky, že má přijít domů, čehož se měl obviněný zaleknout a svého jednání zanechat. Takový popis znásilnění je nevěrohodný, neboť s ohledem na zjištěnou sexuální deviaci obviněného v podobě neúplné sexuality, kdy je výlučně zaměřen na ženský genitál, a že u poškozených vyvolával strach, je s podivem, že by sms od matky poškozené v něm vyvolala takovou obavu, aby znásilnění nedokonal, přestože by měl být jako pachatel opakovaného znásilnění značně psychicky odolný. Obviněný jako nevěrohodnou hodnotí i výpověď třetí poškozené nezletilé K. V., jelikož se se svým znásilněním svěřila až po několika měsících městskému strážníkovi, který uvedl, že si s ohledem na zvláštní chování poškozené nebyl jist, zda jí má věřit. Poškozená změnila svou výpověď ohledně místa, kde mělo skončit semeno obviněného (na posteli, na zemi či přímo na ní). Poškozená V. lhala, že po znásilnění nebyla v bytě u obviněného, o tom, že nepije alkohol, což bylo vyvráceno výpovědí svědka J. P., který uvedl, že pije pivo a že několikrát byla i opilá. Svědek B. pak ani nevyloučil, že by obviněný mohl být v rozhodné době dne 28. 9. 2013 u něho na stavbě rodinného domu ve Z., čemuž odpovídá zachycení mobilního signálu obviněného v Ch. pouze před sedmou hodinou ranní a poté až kolem osmé hodiny večerní. Soudy obou stupňů bezdůvodně uvěřily výpovědím všech poškozených a nevypořádaly se se všemi rozhodnými skutečnostmi, tudíž nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný skutky, jež jsou mu kladeny za vinu, spáchal.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. 10 To 17/2015 a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2014 sp. zn. 4 T 8/2014, a nařídil věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce svého práva k vyjádření k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. 10 To 17/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se tudíž zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud v minulosti již vícekrát vyslovil a dovolatel sám v dovolání připustil vědomost o tom, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Obviněný B. V. stručně řečeno ve svém dovolání oběma soudům vytýká, že při hodnocení důkazů a ustálení skutkových zjištění vycházely z nevěrohodných výpovědí poškozených M. M., M. T. a K. V., které vzbuzují mnohé pochyby, též že nezohlednily objektivní neproveditelnost znásilnění poškozené M. v úzké sklepní kóji zaskládané zde uloženými věcmi, a nesouhlasí s tím, že soudy nedoplnily dokazování v souladu s jeho shora popsanými návrhy.
Nejvyšší soud po prostudování dovolání obviněného shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, když nesprávně hodnotily provedené důkazy a neodstranily existující rozpory. Výhrady uvedené v dovolání se tedy soustředily jen proti správnosti zjištění, že se obviněný skutečně dopustil vytýkané trestné činnosti, jelikož jejich spáchání důsledně popírá. V podaném mimořádném opravném prostředku výhradně polemizuje s hodnocením provedených důkazů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu skutkové a procesní a tudíž nikoli relevantní, takže dovolací soud není ani oprávněn se jimi zabývat.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud však na základě obsahu spisu dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a výsledným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení konečného rozhodnutí soudu druhého stupně. Oba soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a z obsahu spisu je zřejmé, že se soudy ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi podstatnými skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí. Zejména soud prvního stupně velmi pečlivě hodnotil věrohodnost všech poškozených s ohledem na příbuzenský vztah k obviněnému (plnorodá a neplnorodá sestra a neteř obviněného) i jejich lehkou mentální retardaci. Zejména ve vztahu k poškozené M. M. zohlednil i její nedostatečný intelekt, prostituci a užívání pervitinu, její dřívější stíhání pro trestný čin soulož mezi příbuznými spolu s obviněným a jejich společným bratrem L. V. Přihlédl k jejich zcela abnormálnímu sociálnímu a rodinnému prostředí, v němž docházelo k opakovanému sexuálnímu násilí nejen mezi obviněným a plnorodou sestrou M., polorodou sestrou K. a neteří M., ale i mezi jinými rodinnými příslušníky. Nejvyšší soud v tomto ohledu neshledal podstatných důvodů k výtkám na adresu soudů projednávajících a rozhodujících předmětnou věc v předchozím řízení. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí. Lze uzavřít, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů (a tím i jejich právní závěry) v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Pokud se týká dovolatelem tvrzených tzv. „opomenutých důkazů“ spočívajících v návrzích obviněného na přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví zdravotnická odvětví různá (urologie) k vyřešení otázky možnosti dosažení erekce u obviněného (užívání anabolik) a na opatření důkazu provedením jeho zdravotnické dokumentace vztahující se k jím prodělané cévní mozkové příhodě a krevní sraženině, lze jen stručně uvést, že soud prvního stupně na straně 30 a 31 logicky vysvětlil, proč tyto důkazy pro jejich nadbytečnost neprovedl a mimo jiné i na straně 32-34 se bod po bodu vyjádřil k jednotlivým námitkám obhajoby vztahujícím se taktéž k reálné možnosti spáchání trestné činnosti, zdravotního stavu obviněného a jeho schopnosti dosáhnout erekce, které obviněný opakoval v odvolání a v nezměněné podobě i nyní v dovolání. Nejvyšší soud se s nimi plně ztotožňuje a je nucen zmínit, že v tomto případě obviněný opakuje své skutkové či procesní námitky i v dovolacím řízení, přičemž se jimi oba soudy v předchozím řízení dostatečně zabývaly.
Čili je zde evidentní, že dovolatel není spokojen s výsledkem dosavadního trestního řízení, ale zároveň se míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se z jeho strany nejedná o výhrady vůči hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkovému stavu zjištěného nalézacím soudem, ale jen vůči samotnému skutkovému zjištění, či hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů. Obviněný se tedy svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňují.
Pokud obviněný rovněž zpochybnil spravedlivost provedeného procesu, je třeba na tomto místě zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezeným trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné skutkové či procesní námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak, než soudy předchozí. Nejvyšší soud nemá důvod jakkoli přehodnocovat závěry učiněné soudy nižších stupňů, a to jenom proto, že s nimi obviněný nesouhlasí. Spravedlivost provedeného procesu nespočívá v tom, že soud ve věci rozhodne vždy ve prospěch obviněného. Ta je dána tím, že obviněnému jsou především zachována procesní práva včetně práva na obhajobu, což se v daném případě stalo. Jak již bylo výše zmíněno, soudy rozhodly na základě provedených a v souladu s trestním řádem vyhodnocených důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) způsobem, který byl dostatečně pregnantně vyjádřen v jejich rozhodnutí.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného B. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. František Hrabec
předseda senátu