ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1377.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1377/2014-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. února 2015 o dovoláních, která podali obvinění A. S., A. K., A. A., a M. A., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 7 To 55/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 4/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se odmítají dovolání obviněných A. S., A. K., M. A. a A. A..
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 7 To 55/2013, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných A. S., G. A., M. A., A. A., A. K. a městského státního zástupce v Praze proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013, č. j. 41 T 4/2010-5876, kterým byli pod bodem I. obvinění A. S. a G. A. uznáni vinnými (spolu s již odsouzenými M. A., T. Tr., T. Ta.a M. A.) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. jako účastníci –podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., pod bodem II. obvinění A. S. a G. A. uznáni vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. jako účastníci – podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a obvinění M. A., A. A. a A. K. uznáni vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. jako účastníci – podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a byli odsouzeni : obviněný A. S. podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu byl podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, obviněný G. A. podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu byl podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, obviněný M. A. podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let a šesti měsíců, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 41 T 4/2010, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, obviněný A. A. podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 41 T 4/2010, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, obviněný A. K. podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let a šesti měsíců, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 8. 2008, sp. zn. 8 T 89/2008, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Obviněný A. S. prostřednictvím svého obhájce uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V úvodu podaného dovolání reprodukuje dosavadní průběh trestního stíhání, aby následně (na str. 3 dovolání) poukázal na to, že soudy při svém rozhodování vycházely z výpovědi svědka Ta. o obsahu schůzek v listopadu 2007, které měly předcházet útokům vůči A. A., kterou nekriticky přijaly, aniž by se zabývaly otázkou, zda svědek vůbec disponoval zmíněnou částkou peněz apod. Dále uvádí, že závěry, které soudy dovodily, nekorespondují s provedenými důkazy, a tyto rozhodné skutečnosti soudy nahradily svými domněnkami, v důsledku čehož došlo k nesprávnému právnímu posouzení obou skutků, neboť právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a samotná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V návaznosti na uvedený tzv. extrémní nesoulad rozvádí výpověď svědka Ta. (ev. A.), odkazuje na zákonné znaky např. organizátorství, aby opětovně zdůraznil, že soudy výpovědi svědků hodnotily v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, nevyplývají z nich žádné skutečnosti, které by např. prokazovaly zosnování, nebo řízení trestné činnosti, iniciování dohody apod. – vše je podle obviněného vybudováno pouze na domněnkách soudů, tudíž soudům vytýká postup v rozporu s ustanovením §2 odst. 2 tr. ř. Dále zpochybňuje postup odvolacího soudu, a to v souvislosti s existující judikaturou, pokud zrušil opětovně rozhodnutí soudu prvního stupně, když tytéž důkazy hodnotil jinak než soud prvního stupně, aniž by je sám provedl nebo zopakoval. Výhrady vznáší rovněž vůči tomu, že věc byla přidělena jinému soudci a podle obviněného tím došlo k postupu v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, kterou zmiňuje. Přestože si je vědom, že otázka nepřiměřenosti trestu není z hlediska výkladu Nejvyššího soudu přípustná, přesto považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, a to např. již s ohledem na dobu trestního řízení, stejně jako skutečnost, že nebyly dostatečně zohledněny okolnosti svědčící v jeho prospěch, ale naopak, nepřípustným způsobem a k jeho tíži, byly zvažovány okolnosti, které oporu v důkazním řízení, nemají. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný A. K. ve svém dovolání, které podal prostřednictvím obhájce, uplatnil dovolací důvod uvedený v §265 odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pouze všeobecně uvádí, že „nebyl obeslán k veřejnému zasedání Vrchním soudem v Praze, byla mu znemožněna přítomnost u hlavního líčení před Městským soudem v Praze“. Ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v úvodu popisuje skutek, kterým byl uznán vinným, aby následně konstatoval, že Vrchní soud v Praze jeho odvolání proti výroku o vině i trestu, ve kterém namítal nesprávné právní posouzení věci, nesprávné hodnocení provedených důkazů a neúplné dokazování, jako nedůvodné zamítl. Výrok o své vině považuje za nedostatečný, neboť v něm není popsáno jednání, kterého se měl dopustit. Dále znevěrohodňuje výpověď svědka Ta., a to jednak ve vztahu k jím činěným svědeckým výpovědím, kde jsou podle obviněného rozpory ve vztahu ke zprávě BIS. Podle obviněného z výpovědi svědka A. nepřímo vyplývá, že by obviněný mohl o něm získávat informace, a tyto někomu poskytovat. Rovněž tento svědek podle obviněného popřel informace, které o něm vypověděl svědek Ta., že by se podílel na trestné činnosti. Podle obviněného se nejen svědek Ta., ale také svědci A. D. a svědek D. I. dopustili trestného činu křivé výpovědi. Podle obviněného žádné poznatky k jeho odsouzení nevyplývají ani z odposlechů jeho telefonních hovorů. Je toho názoru, že v jeho případě nebylo prokázáno úmyslné zavinění, a to ani ve formě srozumění se způsobeným následkem v případě jednání, pro které byl uznán vinným. Je přesvědčen, že byla porušena zásada presumpce neviny a zásada „in dubio pro reo“. Z výše uvedeného důvodu proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a věc po zrušení přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby mu byl předsedou senátu Nejvyššího soudu ve smyslu §265o tr. ř. odložen výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen Městským soudem v Praze v předmětné trestní věci.
Obviněný A. A. ve svém dovolání podaném prostřednictvím obhájce odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ve svém dovolání se zaměřil na citaci pasáží z rozhodnutí soudů nižších stupňů, které mají podle jeho mínění poukázat na nesprávnost závěrů soudu prvního i druhého stupně o jeho vině, poukázat na neúplnost provedeného dokazování a nereagování soudů na jeho připomínky, které vznesl v rámci svého opravného prostředku. V této souvislosti poukazuje např. na to, že soud druhého stupně sice uvádí, že jeho vina je prokázána výpovědí svědka Ta., a tato je podporována dalšími důkazy (svědky D., I., V., zprávou BIS apod.), avšak již uvedené konstatování vrchního soudu neobsahuje žádnou skutečnost, kterou by měla být výpověď svědka Ta. podporována. Dále obviněný uvádí, že „Vrchní soud neodpověděl ani na mou námitku ohledně porušení hmotného práva v ustanoveních týkajících se pomoci a nebezpečnosti neúčinné pomoci“. V dalších částech svého dovolání opětovně cituje pasáže z důkazů, které byly součástí trestního stíhání, stejně jako odkazuje na dílo „Základy trestní odpovědnosti“ a v ní citované znění, že „nepatrný stupeň nebezpečnosti pomoci pro společnost může v konkrétním případě vést k tomu, že pomoc vůbec nebude trestným činem, třebaže čin bude jako trestný postižen (str. 384)“. V závěru svého dovolání požaduje po Nejvyšším soudu, aby se v rámci řízení o dovolání seznámil s jeho argumentací uplatněnou v odvolání pod bodem IV., a dále pak opětovně zpochybňuje výpověď svědka Ta. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které je napadeno dovoláním a věc přikázal soudu, aby ji projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
Obviněný M. A. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívá podle mínění obviněného v tom, že „Vrchní soud v Praze postupoval zcela jednoznačně v rozporu se zákonem, když po dvou zprošťujících rozsudcích, věc odejmul zákonnému soudci a přidělil ji senátu novému. V uvedené souvislosti se dovolává např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1922/09. Poukazuje na to, že proti uvedenému postupu Vrchního soudu v Praze neměl žádné opravné prostředky a soud druhého stupně ani řádným způsobem svůj postup nezdůvodnil. Závěry, kterými Vrchní soud v Praze odůvodňuje svůj postup, považuje z hlediska judikatury Ústavního soudu za nepatřičné, neboť šlo o nezákonný – protiústavní postup, což podle jeho mínění vyplývá rovněž z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 49/06, Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 105/2006, či odborné literatury.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. „se domnívá, že po téměř pětiletém trestním řízení nebyly orgány činnými v trestním řízení shromážděny žádné důkazy, na základě, kterých by bylo možno při respektování bazální zásady in dubio pro reo – obžalovaného odsoudit“. Podle obviněného „obsahuje spisový materiál tolik nestandardních informací a údajů o nestandardním chování různých osob procházejících spisem, že je skutečně na místě, aby projednávaná kauza nebyla hodnocena a priori jako boj dobra se zlem, ale aby – jako v každém řádném trestním řízení byly pečlivě zkoumány a hodnoceny jednotlivé důkazy“. Zpochybňuje osobu svědka Ta., „který nemá v organizaci žádnou roli, živí se údajně jako dělník na stavbách, je spolupracovníkem BIS, osobně viděl a slyšel další odsouzené pouze jednou či dvakrát a to výhradně v kontextu plánování inkriminované vraždy“. Ze znaleckých posudků podle jeho mínění vyplývá, že jde o nevyrovnanou a poruchovou osobnost, která je schopna pro své výhody udělat cokoliv. Obviněný je přesvědčen, že při respektování primárních zásad právního státu, nebylo možno uznat jej vinným ze spáchání trestného činu. Dále podle obviněného došlo také k porušení principu presumpce neviny, neboť již od počátku trestního stíhání byla veřejnost informována o zásahu proti špičkám ruskojazyčné mafie, které byly označeny za závažnou hrozbu pro bezpečnost ČR a důkazní situace měla být od počátku jasná. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby dovoláním napadené rozhodnutí bylo zrušeno, stejně jako rozsudek Městského soudu v Praze napadenému usnesení předcházející, a aby po zrušení Nejvyšší soud postupoval ve věci dle svého uvážení.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných uvedla:
- obviněný A. S. – že dovolání obviněného je opakováním jeho obhajoby, jde o výhrady spočívající v tom, že soudy nesprávně vycházely z výpovědi svědka Ta., nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, nezohlednily rozpory ve výpovědích svědků Ta. a A.. Podle státní zástupkyně jde o polemiku obviněného s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat. Vzhledem k tomu, že se s námitkami obviněného vypořádaly již soudy nižších stupňů, nelze hovořit ani o extrémním nesouladu mezi výsledky dokazování a právním posouzením.
- obviněný M. A. a obviněný A. A. – že oba obvinění uplatňují ve svém mimořádném opravném prostředku tutéž argumentaci, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů. Pokud jde o námitku, že soud druhého stupně protizákonně odňal věc zákonnému soudci (senátu), pak podle mínění státní zástupkyně z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 7 To 81/2012, vyplývá, že uvedený závěr a postup soudu druhého stupně byl odůvodněn tím, že soud prvního stupně nerespektoval zásady hodnocení důkazů, ale především ze skutečnosti, že nebyly provedeny důkazy soudem druhého stupně nařízené k doplnění dokazování.
- obviněný A. K. – že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. se měl tento obviněný nacházet v době konání veřejného zasedání v nemocnici s akutním onemocněním TBC a vyslovil souhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Pokud pak jde o námitky uplatněné pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jde podle státní zástupkyně o pouhou polemiku a opětovný přednes výhrad, jak v předchozím stadiu řízení.
Vzhledem k tomu, že veškeré námitky jsou podle státní zástupkyně zjevně neopodstatněné, navrhla Nejvyššímu soudu postupovat podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněných odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že všichni obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [případně prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], považuje Nejvyšší soud za vhodné, zabývat se nejprve tímto dovolacím důvodem.
Dále musí Nejvyšší soud upozornit obviněné (obhájce), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a nikoli další revizní přezkumnou instancí, ve které opětovné výtky ze strany obviněných k otázce hodnocení důkazů, neprovedeným důkazům, nesprávnému hodnocení důkazů z pohledu jimi uplatňované obhajoby mohou (podle jejich představ) naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti je nezbytné odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Výše zmíněné rozhodnutí však z pohledu a výkladu námitek, které nemají právní relevanci ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není rozhodnutím osamoceným. Naopak, v řadě svých rozhodnutí poukázal Ústavní soud na správnost tohoto výkladu, a proto Nejvyšší soud zmiňuje např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy , a dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Uvedené skutečnosti považoval Nejvyšší soud za potřebné zmínit k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to s ohledem na charakter námitek obviněných v dovolání uplatněných, které mají procesní, nikoli hmotně právní základ. Pokud v rámci zmíněného dovolacího důvodu poukázali obvinění na tzv. „extrémní rozpor – extrémní nesoulad“, pak k uvedenému pojmu se Nejvyšší soud v reakci na námitky obviněných vyjádří níže.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
A) Obviněný A. S.
Z argumentace obviněného vyplývá, že tento soudům vytýká, že při svém rozhodování o jeho vině vycházely z výpovědi svědka Ta., kterou nekriticky přijaly a chybějící důkazy k tomu, kde svědek A. získal a zda vůbec mohl mít částku 1 mil USD, neprověřovaly a nahradily je svými domněnkami. Obviněný je tedy přesvědčen, že v této souvislosti existuje extrémní rozpor mimo jiné v tom, že provedené důkazy nesvědčily o tom, že by skutek spáchal (odkazuje mj. také na znění čl. 36 odst. 1 Listiny). V další části dovolání rozhodnutím soudů vytýká, že z popisu skutku není patrno, v jakém jednání mělo z jeho strany spočívat naplnění zákonného znaku vydírání „nutit jiného násilím, aby něco konal, opominul nebo trpěl“. Soudy se spokojily s pouhým konstatováním „blíže nespecifikovaného použití násilí“.
Nejvyšší soud nehodlá z pozice soudu dovolacího opětovně rozvádět jednotlivé důkazy, které zmiňují soudy nižších stupňů, tyto opětovně hodnotit v závislosti na momentálních námitkách obhajoby za situace, kdy považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů včetně odůvodnění jejich rozhodnutí za logická, nevykazující znaky libovůle. Soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl důkazy, které v předmětné věci hodnotil. Na straně 24 až 32 svého rozsudku reaguje na výhrady obhajoby ke shromážděným důkazům, způsobu jejich provedení, ev. neprovedení, a to zejména ve vztahu k osobě svědka Ta.. Rovněž soud druhého stupně, např. na straně 23 svého usnesení, velmi výstižně rozvádí úvahy k osobě svědka Ta., a taktéž reaguje na námitky obhajoby (nejen obviněného A. S.), které v mnoha směrech byly jednoznačně zavádějící, vytržené z kontextu (tudíž obhajobou hodnoceny pouze ve prospěch jejich klienta, nikoli však již hodnoceny ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., jak činily soudy nižších stupňů), a proto musí Nejvyšší soud souhlasit také s argumentací vrchního soudu, když je označil za nepravdivé a musel se vůči nim důrazně ohradit. Právě shora uvedený komplexní náhled na trestnou činnost obviněného (obviněných), v kontextu důkazů hodnocených ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., je zásadní a předpokládaný u soudu, který ve věci rozhoduje, není však již mnohdy určující kategorií pro strany trestního řízení. Z rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, o jaké zájmové skupiny působící na území České republiky se jednalo, což je rovněž zřejmé z rozhodnutí Ústavního soudu, který se zabýval ústavní stížností již odsouzeného T. Tr.. Z celkově popsané situace soudem prvního stupně ohledně působení těchto zájmových „zločineckých“ skupin na území České republiky, považuje Nejvyšší soud námitku obhajoby ohledně toho, že nebyl soudy zjišťován původ, resp. existence částky 1 mil USD v držení svědka A. za námitku, která není způsobilá nejen naplnit uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani ve spojení s pojmem tzv. extrémního rozporu, neboť soudy se dostatečně vypořádaly s osobou zmíněného svědka i jeho majetkovými poměry (svědecky bylo prokázáno nejen to, kde bydlel, ale také jaká vozidla používal) a rovněž se vyjádřily k tomu, z jaké činnosti a odkud měl uvedenou částku získat.
Soudy bylo rovněž popsáno, na základě jakých důkazů v rámci svého hodnocení dospěly k závěru o postavení obviněného v hierarchii „zločinecké“ skupiny. Pokud obviněný zpochybňuje hodnověrnost svědka Ta., bylo již shora uvedeno, proč soudy považovaly výpověď tohoto svědka za pravdivou (viz např. reakce soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku na námitky uplatněné obhajobou k věrohodnosti svědka str. 24-32). Jestliže bylo soudy prokázáno postavení obviněného v této „zločinecké“ (uvedené slovo je zmíněno záměrně, aby bylo zdůrazněno jeho postavení) skupině jako „vora v zákoně“, jakožto nejvyšší autority mezi ruskojazyčnými zločineckými skupinami, pak, s ohledem na jeho postavení a charakter takové skupiny, nelze akceptovat námitku obviněného (obhajoby), že by z popisu skutku (Nejvyšší soud upozorňuje, že v popisu skutku soud vyjádří základní charakteristiku jednání obviněného a skutečnosti, které jej k uvedenému závěru na základě hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. dovedly, vyjádří v odůvodnění svého rozhodnutí, které odůvodní ve smyslu §125 tr. ř., ev. §134 tr. ř.) nevyplývalo, že to byl obviněný, kdo nařídil za použití pohrůžek násilí a nátlaku donutit svědka A. (násilím) k tomu, aby něco konal. V této souvislosti je třeba uvést, že soudy vzaly za prokázané, že to byl zmíněný svědek, který se snažil vzepřít zažitým existujícím strukturám a odmítal zaplatit – vložit podle zvykového práva výše uváděnou částku do „obščaku“. Za úvahu jistě stojí i ta skutečnost, že pokud byl obviněný označován za „vora v zákoně“, jakožto nejvyšší autoritu mezi ruskojazyčnými zločineckými skupinami, je nutno opětovně zdůraznit slovo „zločineckými“ skupinami, pak do logického výkladu činnosti takové skupiny bezpochyby nepatří přesvědčování někoho formou ústupků, aby se podřídil této autoritě, ale naopak právě hrozbami a silou (likvidací) je prosazována vůle, neboť jakýkoli ústupek a projevení slabosti ze strany zmíněné autority, by postavení obviněného v hierarchii značně oslabilo, což nebylo úmyslem obviněného. Shora zmíněné úvahy vyjádřené v rozhodnutích soudu prvního i druhého stupně nesvědčí o jejich libovůli při hodnocení důkazů, naopak svědčí o logických vývodech při hodnocení jednotlivých důkazů i jejich hodnocení v rámci celku, jak vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Jestliže byl obviněný označen za „vora v zákoně“, pak také námitky obhajoby, že právní kvalifikace jednání obviněného jako organizátora trestného činu je ve vztahu k provedenému dokazování v extrémním nesouladu, neboť podle ustálené judikatury nebylo důkazy prokázáno, že by obviněný zosnoval nebo řídil trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen, že by se podílel na vypracování plánu na jeho spáchání, vyhledával osoby k jeho spáchání apod., nemohou obstát. Nejvyšší soud nepovažuje za potřebné opětovně poukazovat na všechny znaky, na charakter skupiny a postavení obviněného v této skupině, což obviněný (obhajoba) záměrně přehlíží, neboť právě od jeho postavení a rozdělení postavení dalších osob v této skupině se odvíjí její fungování, kdy projevení úmyslu – rozhodnutí obviněného, ať již o použití výhrůžek či nátlaku na svědka A. A. či jeho likvidaci, je pro podřízené „vora v zákoně“ samozřejmostí, kterou respektují. Právě s ohledem na tu skutečnost, že svědek A. A., se začal těmto strukturám a chováním v nich vymykat, bylo rozhodnuto – vůlí projevenou obviněným, nejen o tom, že je nutno ho přinutit odvést polovinu prostředků do „obščaku“, ale následně také o jeho likvidaci. Nejvyšší soud považuje za potřebné pouze uvést, že za situace pokud by obviněný měl shánět osoby, které jeho záměr provedou, vše plánovat, zajišťovat kontakt těchto osob apod., jak uvádí obhajoba k vymezení postavení obviněného jako organizátora, pak by A. S., mohl být pouze „lepším pěšákem“ a netěšit se v rámci ruskojazyčných zločineckých skupin postavení „vora v zákoně“. Obviněný v dovolání dále poukazuje na porušení ustanovení §2 odst. 2 tr. ř., zpochybňuje hodnověrnost svědka Ta. – mj. také je poukazováno obhajobou na to, že uvedený svědek nepotvrdil, že by obviněný vyslovil požadavek na usmrcení svědka A. A., a pokud soudy spojily výklad „zlikvidovat“ jako zorganizování, pak pro uvedený závěr neměly oporu v provedených důkazech, a správně měly aplikovat zásadu „in dubio pro reo“. V reakci na tuto opětovně opakovanou námitku však musí Nejvyšší soud odkázat na již shora uvedené skutečnosti a podotknout, že obviněným jsou zmiňovány pouze části z důkazů provedených a hodnocených. Oproti tomu soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl jednotlivé důkazy (str. 24-32 rozsudku), případně také Vrchní soud v Praze reagoval podrobně na námitky obviněných ve svém usnesení a při objektivním náhledu jsou jejich rozhodnutí jasná a z důkazů jimi hodnocených plynou jednoznačné závěry o vině obviněného. Hodnověrnost svědka Ta. je důkazy soudy nižších soudů prokázána a jím popsaný děj – trestná činnost obviněných, je prokázána nejen jeho výpovědí, jak se snaží obvinění přesvědčit soudy, ale také výpověďmi dalších svědků, listinnými důkazy a dalšími důkazy, o kterých se soud prvního a druhého stupně v rozhodnutích zmiňují. Není povinností Nejvyššího soudu opětovně na všechny výhrady obviněného, které v dovolání uplatnil, ale se kterými se již vypořádaly soudy nižších stupňů reagovat v postavení dovolacího soudu, pokud se s jejich závěry (míněno soudů), ztotožňuje (viz shora).
Pokud obviněný soudu druhého stupně vytýká, že jeho rozhodnutí nese znaky „libovůle“, neboť jako soud odvolací se odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám zopakoval nebo doplnil a takto odlišné hodnocení požadoval po soudu prvního stupně, což vyjádřil ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 7 To 81/2012, ve kterém podle §262 tr. ř. nařídil, aby věc byla rozhodnuta v jiném složení senátu, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že ani uvedené námitky nejsou důvodné. Z rozhodnutí soudu druhého stupně je nepochybné, z jakých důvodů musel rozsudky (zprošťující) zrušit, a co bylo důvodem, pro který byla věc přikázána jinému senátu k rozhodnutí. Rovněž tak je i patrno, že v žádném případě odvolací soud nedal závazný pokyn k tomu, že obvinění mají být uznáni vinnými (viz např. str. 9-10 usnesení VS Praha 7 To 55/2013). V tomto směru je zavádějící argumentace obhajoby, že „Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 28. 2. 2013 rozhodl o vině dovolatele S. tak, jak výše uvedeno, plnil tak jednoznačně pokyny Vrchního soudu v Praze…“ Obhajoba v rámci uvedené argumentace záměrně pomíjí objektivní skutečnost, že soud prvního stupně (v novém složení senátu) se nespokojil s důkazním stavem ve věci již zjištěným a sám provedl dokazování a toto doplnil i o důkazy obhajobou navržené, případně rozvedl, z jakých důvodů je nadbytečné některé z navrhovaných důkazů provádět. Uvedená skutečnost jednoznačně vyvrací neobjektivní argumentaci, že soud prvního stupně pouze plnil úkoly soudu odvolacího. Dále musí Nejvyšší soud upozornit obviněného např. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. II. ÚS 282/97, ze kterého mj. vyplývá, že není porušením práva na zákonného soudce (§262 tr. ř.), pokud soud odvolací vytýká soudu prvého stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů za situace, kdy se jedná o závažné vybočení z logiky projednávané věci soudem prvního stupně . V trestní věci obviněného bylo důvodem pro odnětí věci senátu soudu prvního stupně nerespektování pokynů vrchního soudu. Nereagování na upozornění a pokyny, které dal vrchní soud soudu nižšího stupně, ani snaha soudu prvního stupně svůj názor blíže objasnit s vysvětlením, proč nepřihlížel ke skutečnostem, ke kterým přihlédnout měl, byly skutečnostmi, pro které byl aplikován postup podle §262 tr. ř. Je tedy možno uzavřít, že postup soudu druhého stupně, pokud postupoval podle §262 tr. ř., byl v souladu se zákonem i platnou judikaturou. Dále je nutno též reagovat na námitky obviněného ohledně nesprávného postupu soudem druhého stupně – v rozporu s judikaturou. Předně je nutno uvést, že tvrzení obhajoby, že soud druhého stupně „dal jednoznačné pokyny stran hodnocení důkazů“, nemá žádnou oporu v odůvodnění rozhodnutí, kterým byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu. Žádný závazný pokyn dán nebyl a již shora bylo konstatováno, co bylo důvodem pro výše zmíněný postup. Rovněž bylo poukázáno na to, že soud prvního stupně v novém složení senátu sám provedl dokazování v rozsahu širším než předchozí senát a reagoval na důkazní návrhy obhajoby. Při takto interpretovaném ději pak bezpochyby platí např. rozhodnutí č. 57/1984 Sb. rozh. tr. a v něm uvedený závěr (v rámci dovolacích námitek již nezmíněný), že odvolací soud může vytknout chyby při hodnocení důkazů, kterých se podle jeho názoru dopustil soud prvního stupně (nelogické závěry, opomenutí některých skutečností apod.), není však oprávněn dávat závazné pokyny, k jakým závěrům má soud prvního stupně při hodnocení jednotlivých důkazů dospět, ani to jaké celkové skutkové zjištění má soud učinit. Je oprávněn dát mu závazné pokyny k tomu, aby znovu provedl důkazy nebo nové důkazy . V uvedené trestní věci soud druhého stupně takto postupoval a argumentace obviněného k uvedené problematice je zjevně neopodstatněná.
Pokud obviněný v další části svého dovolání odkazuje na to, že trest, který mu byl uložen, neodpovídá kritériím uvedeným v ustanoveních §39 až 42 tr. zákoníku (Nejvyšší soud upozorňuje, že obviněný byl uznán vinným trestnými činy podle trestního zákona – platného do 1. 1. 2009, nikoli trestnými činy podle trestního zákoníku, proto i při posuzování kritérií bylo vycházeno z ustanovení tr. zák.), pak musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které jednoznačně konstatuje, že námitku vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu .
Zcela závěrem k dovolání obviněného v reakci na jím uplatněný tzv. „extrémní nesoulad – rozpor“ považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že je mu známa celá řada rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, která se uvedenou problematikou zabývají. Uvedenou problematikou se zabývala např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 216/04, která mj. konstatují, že v dovolání lze uplatnit i takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění. Zde je však nutno upozornit na to, že v uvedených rozhodnutích Ústavní soud cituje nutnost svého zásahu, pokud tak již neučinil Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy za striktně vymezených důvodů připouští Ústavní soud možnost svého zásahu. Nejvyšší soud však uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu. Stejné závěry vyplývají také z celé řady rozhodnutí Ústavního soudu (např. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, IV. ÚS 1601/07). V návaznosti na shora uvedené je potřebné uvést, že pokud soudy postupují při hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že postupovaly v souladu s ustanoveními §125 tr. ř. (ev. §134 tr. ř.), nelze jim vytknout svévoli, přičemž odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. Činí-li i přes shora uvedené skutečnosti obviněný kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů a až následně od nich dovozuje jiné závěry právní, pak nelze než opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti shledal Nejvyšší soud jako celek dovolání obviněného A. S. zjevně neopodstatněným.
B)
Obviněným A. A. uplatněné námitky lze shrnout v konstatování, že rozhodnutí soudů jsou nesprávná, vybudovaná na výpovědi svědka Ta., který je však osobou nevěrohodnou. Dále, že soudy ignorovaly jeho námitky, pokud zpochybňoval výpovědi dalších osob. Poukazuje na to, že družka svědka Ta. o něm (obviněném) nemluví. Charakterizuje ve své výpovědi svědka Ta. a tuto charakteristiku dává do kontextu s vyjádřením znalce MUDr. Kubeje k osobě svědka Ta. jako k jednoduše strukturované osobnosti. Soudu druhého stupně vytýká, že neodpověděl na „jeho námitku ohledně porušení hmotného práva v ustanoveních týkajících se pomoci a nebezpečnosti neúčinné pomoci“.
V souvislosti s námitkami obviněného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v daném případě tyto námitky nemají právně relevantní charakter z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a obviněným (obhajobou) je zcela opomíjeno postavení Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího. Charakterem těchto námitek je snaha Nejvyšší soud z postavení soudu rozhodujícího o mimořádném opravném prostředku – dovolání vmanipulovat do postavení soudu odvolacího, jehož povinností by mělo být přehodnocovat v zájmu představ obviněného skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a shledána správnými soudem odvolacím. Vzhledem k tomu, že problematika dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který také obviněný A. A. uplatnil, byla již shora rozvedena (dovolání A. S.), na tento výklad Nejvyšší soud odkazuje. Dále musí Nejvyšší soud uvést, že také v případě dovolání tohoto obviněného je poukazováno pouze na určité pasáže z provedených důkazů a tyto jsou hodnoceny obviněným samostatně, v zájmu vylepšit své postavení a nejsou obviněným hodnoceny objektivně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Podstata dovolacích námitek je obsahově shodná s námitkami, se kterými se musel vypořádat již soud druhého stupně ve svém usnesení, což je také patrno ze strany 19-22 usnesení vrchního soudu. Pokud obviněný A. A. v dovolání rozvádí další zpochybňující námitky k výpovědím svědků či dalším provedeným důkazům, které v rámci řízení před soudem prvního stupně, ev. v řízení před odvolacím soudem neuplatnil (ev. na ně nebylo v rozhodnutích reagováno), pak je možno konstatovat, že jde o námitky, jejichž primárním posláním je zpochybnění výpovědi svědka Ta. a Nejvyšší soud musí uzavřít, že uvedené námitky jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a plně se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně, které tento vyjádřil zejména na straně 24-32 svého rozsudku (viz reakce na námitku ohledně BIS – str. 25, 26), či soud druhého stupně na straně 17 svého usnesení (k přístupu obhajoby k hodnocení znaleckého posudku se vyjádřil na straně 10).
Obviněný v rámci svého dovolání mj. také požaduje po Nejvyšším soudu, aby se seznámil s jeho námitkami, které uplatnil v řízení o odvolání pod bodem IV. Nejvyšší soud již shora uvedl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací důvody jsou stanoveny taxativně. Rovněž bylo poukázáno na tu skutečnost, že nejen v předmětné trestní věci, ale obecně platí, že obviněnými – obhajobou je dovolání považováno za další stupeň řízení řádného, a tudíž v rámci jejich dovolání stačí odkázat na pasáže, kterými již argumentovali v řízení o odvolání. Takové úvahy však je nutno označit za nesprávné a Nejvyšší soud se zabývá pouze námitkami, které jsou řádně rozvedeny v mimořádném opravném prostředku – dovolání (viz srovnej rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Záměrně také Nejvyšší soud zmiňuje problematiku řádného odůvodnění námitek uplatněných v dovolání a jejich podřazení k příslušnému dovolacímu důvodu, neboť není povinností Nejvyššího soudu domýšlet za obviněné (obhajobu) skutečnosti, jimiž měl obviněný v úmyslu námitku naplnit. V této souvislosti lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/2007.
Nejvyšší soud dále považuje ještě za potřebné reagovat na námitku obviněného, že „Vrchní soud neodpověděl na jeho námitku ohledně porušení hmotného práva v ustanoveních týkajících se pomoci a nebezpečnosti neúčinné pomoci“. V této souvislosti odkazuje na teoretickou publikaci s tím, že „uvedené dílo zdůrazňuje definici pomoci jako úmyslné podpory pachatele“. Sám pak obviněný teoretizuje a dedukuje, že pokud by měl úmysl a chtěl přispět k zavraždění A. A., „proč by nepředal vrahovi fotografie plánované oběti…“. K „nebezpečnosti neúčinné pomoci“ obviněný uvádí z teoretické publikace, že „nepatrný stupeň nebezpečnosti pomoci pro společnost může v konkrétním případě vést k tomu, že pomoc vůbec nebude trestným činem, třebaže čin bude jako trestný postižen“. Také tato argumentace obviněného, kdy soudům vytýká „absenci názorů“ je vázána na vyhotovené odvolání – nikoli dovolání, když sám konstatuje, že „vzhledem ke zmíněné absenci názorů obou soudů odkazuje na bod V. odůvodnění svého odvolání ze dne 19. 4. 2013 str. 9-10, neboť na uvedené argumentaci nemá co měnit“. I přes závěr, který učinil Nejvyšší soud shora, považuje tento ještě za potřebné uvést, že otázka účastenství, stejně jako otázka společenské nebezpečnosti činu pro společnost jsou sice termíny hmotného práva, avšak obviněný argumentaci k těmto pojmům váže na polemiku s problematikou hodnocení důkazů a konstatování, že se žádného trestného jednání nedopustil. Soudy na základě hodnocení provedených důkazů dospěly k závěru o hodnověrnosti svědka Ta. (viz str. 24-28 rozsudku soudu prvního stupně) a na straně 28 soud prvního stupně rozvedl své úvahy k osobě obviněného A. A. a jeho příslušnost ke struktuře osob kolem „vora v zákoně“. Dovozuje rovněž (a to na základě provedených důkazů), že obviněný byl na nižším stupni v rámci struktury organizace kolem „vora v zákoně“. Rovněž v další části odůvodnění svého rozsudku (viz str. 29-32) soud prvního stupně rozvádí důkazy, ze kterých dospívá k závěru, že obviněný byl členem zločinecké ruskojazyčné organizace (např. před svědkem G. se obviněný jako člen jedné takové organizace zmínil, že se obává o život ze strany A., člena druhé organizace). Soud prvního stupně na straně 32 rozsudku mj. také zmiňuje zapojení jednotlivých osob na likvidaci poškozeného A.. Problematice společenské nebezpečnosti činu jako materiálního znaku, se soud prvního stupně věnuje na straně 33 svého rozsudku.
Pokud byl obviněný uznán vinným pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. jako pomocník podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., pak k uvedené definici je třeba uvést, že jednání obviněného spočívalo v tom, že společně s A. K. poskytli jinému pomoc radou ke spáchání trestného činu úmyslně usmrtit jiného, v úmyslu získat majetkový prospěch, přičemž obviněný byl přítomen setkání, na kterém obviněný A. S. sdělil, že A. A. již zaplatil do „obščaku“ požadovaných 500.000 USD a stal se zbytečným a je třeba jej odstranit. Tento úkol přijal T. Tr. a „vora v zákoně“ určil, že tomuto budou nápomocni A. A. a A. K. a následně obvinění A. A. a A. K. odsouzeného T. Tr. kontaktovali a sdělili mu informace o bydlišti A. A. a vozidle značky Bentley, s vědomím, že A. A. má být zlikvidován. Z uvedeného skutkového zjištění, které obviněný zpochybňuje je nepochybné, že se obviněný na trestné činnosti podílel jako pomocník. V souvislosti s veškerými informacemi, které měl obviněný k dispozici, pak nelze akceptovat obecně zmíněnou námitku „excesu“ a lze pro stručnost odkázat např. na rozhodnutí č. 42/1954 Sb. rozh. tr. K otázce společenské nebezpečnosti jednání obviněného je potřebné uvést, že rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr., mj. konstatuje, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný, popř. malý (§3 odst. 2, §75 TrZ – s účinností od 1. 1. 2004 ve smyslu §6 odst. 2 ZSM), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý . Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. Již ze samé podstaty jednání, pro které byl obviněný uznán vinným, navíc za situace, kdy se jednalo o kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu vraždy, vyplývá, že námitka – resp. zmínka obviněného o stupni nebezpečnosti jeho jednání pro společnost, byla zcela formálního charakteru, a to s ohledem na obecný výklad společenské nebezpečnosti ( Pavel Šámal, František Púry, Stanislav Rizman Trestní zákon, Komentář. 6. vydání. Praha: 2004).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě převážné části námitek obviněného se jednalo o námitky, které vycházely z neztotožnění se se skutkovým zjištěním, které učinil soud prvního stupně a byl shledán správným soudem odvolacím. Přestože otázka společenské nebezpečnosti byla uplatněna formálně, bylo nutno ji z pohledu jejího podřazení k hmotně právním ustanovením považovat za právně relevantní, avšak z důvodů výše rozvedených, zjevně neopodstatněnou. Dovolání obviněného jako celek pak muselo být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
C)
Obviněný M. A. uplatnil jednak námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., spočívající v tom, že soud druhého stupně postupoval v rozporu se zákonem, když po dvou zprošťujících rozsudcích věc odejmul zákonnému soudci a přidělil novému senátu. Ve vztahu k této argumentaci musí Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 196/09, ve kterém tento mj. uvedl, že prvotním, nikoli však jediným účelem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům . Jinými slovy účelem tohoto práva je zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Pokud odvolací soud vytýká soudu prvého stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů, musí se jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci. Musí také zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory a vadné hodnocení. Pouhý obecný poukaz na porušení této zásady je nedostačující pro zrušení rozhodnutí. Pokud odvolací soud nařídil, aby věc byla znovu projednána a rozhodnuta v prvním stupni jiným samosoudcem, musí postupovat podle zákona a musí toto své rozhodnutí řádně zdůvodnit. Jinak by došlo k porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že není vyloučen postup podle §262 tr. ř., jak je zmiňováno v dovolání obviněného, ale musí být postupováno podle zákona – musí být odůvodněno, jaké důvody soud k tomuto postupu vedly. K otázce postupu podle §262 tr. ř. se již Nejvyšší soud vyjádřil v souvislosti s dovoláním obviněného A. S., kdy bylo poukázáno mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu. Postup Vrchního soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 102/2010, ze dne 12. 4. 2011, kterým byla věc soudu prvního stupně zrušena a přikázána k projednání jinému senátu, byl odůvodněn tím, že „soud prvního stupně prakticky na upozornění a pokyny vrchního soudu nereagoval, neměl ani snahu svůj názor blíže vysvětlit a nepřihlédl ke skutečnostem, ke kterým přihlédnout měl. Pokud by tak učinil a věc následně zhodnotil stejným způsobem (tedy i zprošťujícím rozsudkem), mohla by mu být těžko odňata“. Nejvyšší soud je tedy toho názoru, že v daném případě nebylo Vrchním soudem v Praze v souvislosti s aplikací §262 tr. ř. postupováno v rozporu se zákonem a rozhodnutími Ústavního soudu. Dovolání obviněného k uvedenému dovolacímu důvodu bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným.
Další námitky obviněného byly podřazeny pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a spočívaly v tom, že důkazy, které byly shromážděny, měly být hodnoceny v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ a nikoli v intencích, jak byla veřejnost informována „boje dobra se zlem“. Obviněný zpochybňuje osobu svědka Ta., což je podle jeho mínění v souladu se znaleckými posudky, které osobu uvedeného svědka hodnotí jako osobu nevyrovnanou, která je schopna udělat cokoliv a argumentuje tím, že nebylo postupováno v souladu se zásadou presumpce neviny. K tomuto okruhu námitek Nejvyšší soud ve stručnosti odkazuje na argumentaci, která byla již zmíněna k námitkám obviněných A. S. a A. A.a. Obviněný soudům ve své podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a v důsledku tohoto pochybení pak nesprávně zjištěný skutkový stav. Nejvyšším soudem bylo poukázáno na ty části rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, kde se velmi podrobně zabývají např. hodnocením věrohodnosti výpovědi svědka Ta. s uvedením jednotlivých důkazů, které tyto závěry soudů potvrzují (viz str. 24-32 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud v reakci na uvedené námitky poukázal na to, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou pak jasná, logická a přesvědčivá a netrpí znakem libovůle. Soud prvního stupně se rovněž velmi podrobně věnuje otázce znaleckých posudků a oproti obviněnému a jeho obhajobě nevytrhává pro své závěry jen části pasáží z těchto posudků, ale tyto hodnotí v intencích §2 odst. 6 tr. ř., aby na straně 33 svého rozsudku konstatoval, že „skutkový stav ve vztahu k věrohodnosti svědka Ta. potvrzují i erudovaní znalci dr. Tůmová a dr. Kubej, jenž má soud, opět díky nulovému vztahu k věci, za zcela věrohodné“. Vzhledem k tomu, že jde o obsahově shodné námitky, se kterými se již musel vypořádat soud prvního stupně (viz shora) a následně také soud odvolací (viz str. 17-19 usnesení) a Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožňuje, pak je nezbytné odkázat na již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408].
Dovolací námitky uplatněné obviněným k důvodu uvedenému §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly shledány právně irelevantními, tudíž přicházelo v úvahu odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak vzhledem k tomu, že námitka uplatněná k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. byla shledána zjevně neopodstatněnou, muselo být dovolání obviněného M. A. jako celek odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
D)
Obviněný A. K. uplatnil v dovolání námitky podřaditelné pod dovolací důvody §265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř. Pokud jde o námitku k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tu obviněný presentoval zcela obecně, že „nebyl obeslán k veřejnému zasedání Vrchního soudu v Praze, byla mu znemožněna přítomnost u hlavního líčení před Městským soudem v Praze“.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že „byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání“. Ve vztahu k rozhodování soudu druhého stupně (Vrchnímu soudu v Praze dne 15. 10. 2013) lze sice konstatovat, že obviněný nebyl přítomen u tohoto jednání, ale byl o termínu konání veřejného zasedání „stejně jako ostatní obvinění“ zpraven prostřednictvím svého obhájce a není pravdivé jeho tvrzení (obviněného), že by nebyl o dni konání veřejného zasedání informován, neboť sám obhájce u veřejného zasedání dne 15. 10. 2013 (viz č. l. 6158) mj. uvedl, že „obviněný nežádá o odročení jednání, termín jednání vzal na vědomí před více jak 5 dny“ , přičemž dovolání bylo podáno týmž obhájcem, který u veřejného zasedání učinil shora uvedené prohlášení. Pokud jde o přítomnost obviněného u hlavních líčení, pak považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že soud prvního stupně vyvinul maximální úsilí k tomu, aby zajistil účast obviněného u tohoto procesního úkonu. Poté, co bylo rozhodnutí (zprošťující rozsudek) soudu prvního stupně zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 7 To 81/2012, nařídil soud prvního stupně hlavní líčení na termíny 18. – 22. 2. 2013, 25. 2. 2013 a 1. 3. 2013. Z přípisu na č. l. 5478 vyplývá, že obviněný trvá na své osobní účasti u jednání, a proto byla vypracována žádost (viz č. l. 5482), aby velvyslanectví udělilo obviněnému na uvedené termíny konání hlavního líčení vízum. Z č. l. 5516 vyplývá, že obviněnému byl přerušen výkon trestu vyhoštění, aby se mohl dostavit na území České republiky k soudnímu jednání. Obviněnému pouze pro informaci musí Nejvyšší soud sdělit, že 18. 2. 2013 byl přítomen hlavnímu líčení (č. l. 5696) a uvedl, že vypovídat nebude (č. l. 5698). Na č. l. 5117 např. k výslechu svědka Ta. obviněný uvedl, že „to co tvrdí svědek není pravda“ – uvedené skutečnosti uvádí Nejvyšší soud záměrně, pro případ posouzení materiální podmínky nepřítomnosti obviněného u hlavních líčení (pokud by se měly vyskytnout). Dalšímu hlavnímu líčení dne 27. 2. 2013 byl obviněný rovněž přítomen, stejně jako byl i přítomen vyhlášení odsuzujícího rozsudku dne 28. 2. 2013, kdy po poradě se svým obhájcem uvedl, že podává odvolání (viz č. l. 5848). Z výše uvedeného (viz přípis shora apod.) vyplývá, že obviněný byl o termínech konání hlavního líčení informován, tyto vzal na vědomí a presentoval, že chce být přítomen, což soud zajistil tím, že obviněnému byl přerušen výkon trestu vyhoštění a ten se dostavil na území České republiky. Je tedy krajně zavádějící a nepravdivé tvrzení obviněného (obhajoby), že mu byla znemožněna přítomnost u hlavního líčení. Nejvyšší soud zde vychází ze skutečnosti, že musel mít na mysli ta hlavní líčení, která vedla k odsuzujícímu rozsudku, ve vztahu ke zprošťujícím rozsudkům uvedené nelze předpokládat [i na tomto místě je nutno upozornit na již zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet za obviněného (obhájce) směr a rozsah, jímž měl v úmyslu obviněný dovolací námitku naplnit]. Pokud by však obviněný měl na mysli i některé z předcházejících hlavních líčení, před vydáním odsuzujícího rozsudku Městským soudem v Praze ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. 41 T 4/2010, který je předcházejícím rozhodnutím, které bylo možno napadnout dovoláním – usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2013 sp. zn. 7 To 55/2013, pak odkazuje Nejvyšší soud např. na č. l. 5004, 5070, 5138, 5158, 5195 či 5214, ze kterých vyplývá, že obviněný byl o termínu konání hlavních líčení zpraven, termíny bral na vědomí, „žádal, aby bylo hlavní líčení konáno v jeho přítomnosti“, nedal souhlas s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, aby následně souhlas s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti dal.
Ze všech výše uvedených skutečností k námitce, že „nebyl obeslán k veřejnému zasedání před Vrchním soudem v Praze“ vyplývá, že tato námitka nemá reálného opodstatnění, stejně jako námitka, že „mu byla znemožněna přítomnost u hlavního líčení před Městským soudem v Praze“, neboť z důkazů založených ve spise a příkladmo v tomto usnesení zmíněných vyplývá pravý opak a snaha soudu prvního i druhého stupně zajistit účast obviněného při jednání soudu. Vedle tohoto formálního znaku, spočívajícího v zajištění přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, kdy nebylo shledáno Nejvyšším soudem pochybení ze strany soudů prvního a druhého stupně, považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné zmínit materiální stránku přítomnosti obviněného u takového úkonu. V této souvislosti pak nelze přehlédnout to, že obviněný od počátku popírá trestnou činnost, znevěrohodňuje svědky, kteří vypovídali v jeho neprospěch, stejně jako důkazy, vyznívající v jeho neprospěch a soudům vytýká hodnocení důkazů, které není v souladu s jeho představami, což je však případ až posledního rozhodnutí soudu prvního stupně a Vrchního soudu v Praze, kterým byl obviněný uznán vinným. Otázkou nezbytnosti osobního slyšení před soudem vyšší instance se ve své judikatuře opakovaně zabýval Evropský soud pro lidská práva, včetně rozhodnutí Ekbatani v. Sweden (Application no. 10563/83), Fejde v. Sweden (Application no. 12631/87), Kremzow v. Austria (29/1992/374/445), Belziuk v. Poland (45/1997/829/1035) a Hermi v. Italy (Application no. 18114/02). Z citované judikatury vyplývá, že nutnost takovéhoto osobního slyšení je třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu, s přihlédnutím k charakteru řízení a ke způsobu, jakým v něm byly prezentovány a chráněny zájmy obhajoby, to vše viděno ve světle důležitosti projednávané věci pro obviněného. Při takovémto zvažování může hrát roli např. to, zda obviněný byl slyšen alespoň v prvé instanci, zda na jednání byly rozhodovány otázky právní či skutkové, zda byly projednávány skutečnosti mající význam pro závěr o vině či nevině, či zda soud byl či nebyl vázán reformationis in peius (zákazem změny k horšímu). Přihlédnout lze i k potřebě přiměřené délky řízení (srovnej Fejde v. Sweden, APPLICATION No. 12631/87).
Přítomnost obviněného na jednání odvolacího soudu bude nutná zpravidla např. tehdy, pokud na něm má být rozhodnuto, zda důkazy shromážděné prvou instancí byly dostatečné pro závěr o vině obviněného. Na druhou stranu sám fakt, že odvolací soud má plnou jurisdikci přezkoumat věc jak po stránce skutkové, tak právní, neznamená automaticky nutnost veřejného slyšení. Vždy je třeba dbát základních institucionálních záruk spravedlnosti trestního procesu v podobě práva obviněného na kontradiktorní řízení. To vyžaduje, aby strany měly možnost se vyjádřit k námitkám a důkazům předloženým stranou druhou. Národní právní řády mohou toto právo zakotvené Úmluvou zajistit různými způsoby. Ze způsobu vedení obhajoby je podstatné, že obviněný vedle toho, že trestnou činnost popíral, v řádném opravném prostředku uvedl skutečnosti, pro které považuje odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za nesprávný, obhájce přítomný u veřejného zasedání setrval na podaném odvolání, nežádal o odročení veřejného zasedání. Veškerá argumentace, která byla součástí opravného prostředku (což je dokladováno i podaným dovoláním), byla zaměřena na znevěrohodnění svědka Ta., ev. dalších svědků. Toto jsou však skutečnosti, které byly soudu druhého stupně známé již z podaného odvolání a žádné nové podstatné skutečnosti, které by odůvodnily nezbytnost veřejného slyšení obviněného u veřejného zasedání, nebyly vzneseny ani v závěrečné řeči obhájce. S ohledem na uvedené skutečnosti je Nejvyšší soud toho názoru, že Vrchnímu soudu v Praze žádná skutečnost nebránila provést veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného.
V další části dovolání pak námitky obviněného směřovaly v konstatování, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci, výrok rozsudku o vině je nedostatečný v tom směru, že nebylo popsáno jednání, kterého se měl obviněný dopustit, byla porušena zásada in dubio pro reo, dále je znevěrohodňována výpověď svědka Ta. s argumentací, že neexistuje důkaz, který by výpověď tohoto svědka potvrzoval a znalecký posudek hodnotí svědka jako nevěrohodného a jsou zpochybňovány i další důkazy (viz bod II. dovolání obviněného). Uvedené námitky obviněného je nutno označit za námitky z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní a lze plně odkázat na již zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, sp. zn. III. ÚS 78/05 (viz výklad shora). Rovněž je nutno obviněného upozornit i na to, že obsahově shodnými námitkami se již musel zabývat nejen soud prvního stupně, ale také soud odvolací a tyto soudy na námitky obviněného reagovaly způsobem, který Nejvyšší soud považuje za postačující. V souvislosti s tímto okruhem námitek lze pro stručnost odkázat na již zmiňované odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 24-32, kde se soud obecně vypořádává s námitkami obviněných k provedeným důkazům, na straně 31-33 pak reaguje na konkrétní námitky obviněného A. K.K, kterými se tyto námitky odlišují od námitek ostatních obviněných. Obdobně pak soud druhého stupně na straně 22-23 svého usnesení poukazuje na důkazy provedené soudem prvního stupně, když s hodnotícími úvahami soudu nižšího stupně se plně ztotožňuje a opětovně obviněného na výklad a způsob hodnocení důkazů, které byly soudem provedeny a v rozhodnutí zmíněny, upozorňuje. S výše uvedenými závěry soudu prvního i druhého stupně se Nejvyšší soud ztotožňuje a podotýká, že jejich odůvodnění odpovídají ustanovením §125 tr. ř. a §134 tr. ř.
Za námitku právní z pohledu tohoto dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze označit ani argumentaci obviněného, že „svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu pomoci k trestnému činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., spáchanou formou účastenství dle ust. §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.“, když rozsudek je založen na osamocené, zcela nevěrohodné a konfusní výpovědi svědka Ta.. Soud se rovněž podle mínění obviněného nevypořádal s tím, že neměl dostatek skutkových zjištění, pro závěr, jakého konkrétního jednání se obviněný dopustil, jakým způsobem, kdy, kde a z jakých pohnutek. Obviněný v tomto směru zcela přehlíží skutkové zjištění, které učinil soud prvního stupně, když ve výroku konstatoval mj. že také obviněný A. K. se zúčastnil na počátku druhé poloviny listopadu 2007 schůzky, na které sdělil „vora v zákoně“ A. S., že A. A. již zaplatil do „obščaku“ a stal se zbytečným a je třeba jej odstranit, likvidaci měl provést T. Tr., s čímž A. S. souhlasil a určil, že mu budou nápomocni A. A. a A. K., a tito dva také postupně T. Tr. kontaktovali a sdělili mu potřebné informace o bydlišti A. A. a že dne 27. 11. 2007 do bydliště přijede vozidlem Bantley – to s vědomím, že T. Tr. má A. A. zlikvidovat. Z uvedeného popisu skutku vyplývá dostatečný podklad pro závěr o úmyslném jednání obviněného i jeho vědomost o tom, že má dojít k likvidaci A. A. a z jakého důvodu. Jak již bylo výše uvedeno, vzhledem k tomu, že vina obviněného (obviněných) byla založena na výpovědi svědka Ta., je primárním základem i těchto námitek znevěrohodnění výpovědi zmíněného svědka a dalších důkazů, které výpověď tohoto svědka podporují a činí logickou.
V souvislosti s pojmem skutkového zjištění, o němž nejsou důvodné pochybnosti, poukazuje Nejvyšší soud na to, že skutkové zjištění – skutkový stav věci, je výsledkem procesu, který vychází z hodnocení důkazů provedených soudy, a pokud trestní řád hovoří o „zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“, má tím na mysli důvodné pochybnosti ze strany orgánu činného v trestním řízení, který rozhoduje o vině, případně trestu. Je samozřejmé, že pachatel trestného činu v rámci své obhajoby bude mít námitky ke skutkovému stavu věci a bude mít důvodné pochybnosti o jeho správnosti za každé situace (a to i za situace zprošťujícího výroku). Právě vzhledem k tomu, že orgány činné v trestním řízení musí zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, musí důsledně postupovat nejen podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. při jeho zjišťování, ale také důkazy hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Aby pak takové rozhodnutí působilo přesvědčivě, je nutno, aby soud své úvahy k hodnotícím úvahám provedených důkazů, postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy rozvedl, jak vyplývá ze zákona ve smyslu ustanovení §125 tr. ř. (resp. §134 tr. ř.). Pokud se soud náležitým způsobem vypořádá s námitkami, uplatněnými v rámci obhajoby (zásadními, které mají z pohledu orgánu činného v trestním řízení) a tyto své úvahy přesvědčivě a logicky vyjádří v odůvodnění svých rozhodnutí, pak v případě takových rozhodnutí nelze připustit existenci tzv. extrémního rozporu – nesouladu.
Obviněný rovněž uvádí, že „co se týče ukládaného trestu, že tento je v rozporu se zásadami pro ukládání trestu, stanovenými trestním zákoníkem“. S ohledem na stručnost uvedené výhrady musí soud opětovně zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07 k otázce v jakém směru má soud za obviněného domýšlet varianty, které měl na mysli. Nejvyšší soud v souvislosti s otázkou trestu a důvodů, které umožňují podat proti takovému výroku dovolání, odkazuje na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. (dále též výklad k uvedenému u obv. A. S.).
Vzhledem k tomu, že právní relevance byla přiznána pouze námitce obviněného, která byla uplatněna k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. [v případě námitek uplatněných pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to správně prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť odvolání obviněného bylo soudem druhého stupně zamítnuto – tedy v druhé alternativě písm. l), byl by dán důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.], bylo dovolání obviněného jako celek odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem se stalo bezpředmětným rozhodovat o žádosti obviněného na postup podle §265o tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněných A. S., A. K., M. A. a A. A. byla shledána zjevně neopodstatněnými, byla odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
S ohledem na shora uvedený způsob rozhodnutí nemusel Nejvyšší soud věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu