ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.137.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 137/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce I. Ž. , zastoupeného JUDr. Hanou Lenghartovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení částky 58 766 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 11/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2013, č. j. 55 Co 446/2012-113, ve znění opravného usnesení ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 55 Co 446/2012-135, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2013, č. j. 55 Co 446/2012-113, ve znění opravného usnesení ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 55 Co 446/2012-135, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. července 2012, č. j. 19 C 11/2012-33, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soud pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobce domáhal zaplacení částky 58 766 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout na jeho úkor tak, že jí poskytl plnění na základě smlouvy o kapitálovém pojištění pro případ dožití nebo smrti, neplatné pro absenci určení oprávněné osoby.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 12. července 2012, č. j. 19 C 11/2012-33, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle nichž účastníci uzavřeli dne 1. února 2006 pojistnou smlouvu o kapitálovém pojištění pro případ dožití nebo smrti (dále jen „pojistná smlouva“ nebo „smlouva“), jejíž součástí byly Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění osob O-900-05/01 (dále též jen „VPP“) a Zvláštní pojistné podmínky pro životní pojištění O-950-05/01 (dále též jen „ZPP“). Žalobce se ve smlouvě zavázal platit do 1. února 2035 půlroční pojistné ve výši 9 986 Kč (čl. VI odst. 4 VPP) a žalovaná se zavázala poskytnout oprávněné osobě plnění ve výši 585 000 Kč v případě, že nastane sjednaná pojistná událost (článek XII odst. 1 VPP), totiž dožití se stanoveného věku (dne 1. února 2035 sjednaného jako konec pojištění) nebo smrt pojištěného. Žalobce v pojistné smlouvě neurčil oprávněnou osobu (v příslušné kolonce uvedl „Oprávněné osoby zatím neurčuji“). Dne 8. listopadu 2011 pojistnou smlouvu vypověděl ke konci nejbližšího pojistného období, tj. k datu 1. února 2012, dne 21. listopadu 2011 obdržel od žalované odbytné ve výši 51 080 Kč a dne 5. prosince 2011 mu žalovaná vystavila bilanci pojistné smlouvy, podle níž byla na pojistném zaplacena celkem částka 109 846 Kč. Žalobce zaslal dne 26. ledna 2012 žalované výzvu k vrácení zbylé částky zaplacené na pojistném ve výši 58 766 Kč, jako bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z pojistné smlouvy neplatné pro neurčitost, žalovaná však plnit odmítla s tím, že smlouvu považuje za platnou.
Odvolací soud se ztotožnil též s právním posouzením soudu prvního stupně. Především zdůraznil, že smluvní ujednání je třeba vykládat v kontextu s obsahem VPP a ZPP. Konstatoval, že podle §4 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění účinném do 31. prosince 2013, je podstatnou náležitostí pojistné smlouvy určení oprávněné osoby, tj. osoby, jíž v důsledku pojistné události vznikne právo na pojistné plnění. Dovodil, že pro výplatu pojistného plnění pro případ dožití pak platí článek V odst. 1 ZPP, podle něhož dožije-li se pojištěný dne uvedeného v pojistné smlouvě jako konec pojištění, vyplatí pojistitel pojistné plnění pojištěnému, osobou oprávněnou pro výplatu pojistného plnění pro případ dožití je tedy pojištěný. Pro výplatu pojistného plnění pro případ smrti pojištěného platí článek XII VPP, podle něhož pojistník může určit jako oprávněnou osobu konkrétní osobu jménem nebo vztahem k pojištěnému (tzv. obmyšlený). V případě, že v době pojistné události nebyl obmyšlený určen, nabývají práva na pojistné plnění oprávněné osoby určené zákonem, ustanovením §51 odst. 2 a 3 zákona o pojistné smlouvě. Z toho vyplývá, že osoba obmyšlená je vždy určitým druhem osoby oprávněné; pojem „oprávněná osoba“ jako pojem obsahově širší zahrnuje i takové oprávněné osoby, které byly určeny nezávisle na vůli pojistitele, např. zákonem. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že v části H pojistné smlouvy nazvané „Oprávněné osoby“ má pojistník možnost v souladu s článkem XII VPP určit oprávněnou osobu, které vznikne právo na pojistné plnění v případě smrti pojištěného, tedy osobu obmyšlenou, anebo uvést, že takovou osobu neurčuje, neboť v takovém případě se uplatní článek XII odst. 4 VPP, podle něhož nebyl-li obmyšlený v době pojistné události určen, nabývají tohoto práva oprávněné osoby určené zákonem. Odvolací soud shledal správným názor soudu prvního stupně, že takovéto určení osoby oprávněné je srozumitelné a určité a nezakládá neplatnost pojistné smlouvy.
Z odvolacích námitek shledal odvolací soud opodstatněnou pouze tu, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku nezhodnotil provedený důkaz e-mailem žalované ze dne 25. ledna 2012, usoudil však, že se nejedná o vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a činila napadený rozsudek nepřezkoumatelným, neboť z právních závěrů soudu prvního stupně je zřejmé, že tento důkaz považoval zřejmě za nadbytečný a nerozhodný. Důkazní návrhy žalobce učiněné až v odvolání posoudil jako nepřípustné novoty.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, podle obsahu dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadl žalobce dovoláním.
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) dovolatel shledává v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, in eventum závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“.
Dovolatel má především za to, že nalézací soud postupoval v rozporu s judikaturou, konkrétně se závěrem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009, jestliže mu neposkytl poučení o tom, že má jiný právní názor o platnosti pojistné smlouvy.
Dovolatel dále namítá, že v rozporu se závěry Nejvyššího soudu přijatými v rozsudku ze dne 19. března 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002, nebyl soudem prvního stupně poučen o koncentraci řízení před vyhlášením rozsudku, a prosazuje názor, že poučení podle §118b odst. 1 o. s. ř. nekonzumuje poučení podle §119a odst. 1 o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že se s touto jeho námitkou nevypořádal a pouze konstatoval, že věc projednal v systému neúplné apelace s ohledem na koncentraci řízení před soudem prvního stupně a poučení podle §118b odst. 1 o. s. ř. Dovolatel argumentuje, že odvolací soud byl povinen připustit jím navržené nové důkazy a že postup soudů nižších stupňů byl v rozporu s judikaturou.
S odkazem na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 438/2010, a ze dne 15. července 2008, sp. zn. 21 Cdo 2730/2007, dovolatel vytýká soudům nižších stupňů, že opomenuly důkaz e-mailem žalované ze dne 25. ledna 2012, provedený v řízení před soudem prvního stupně, a zpochybňuje závěr o nadbytečnosti tohoto důkazu, který podle jeho mínění učinil odvolací soud. Tento e-mail podle jeho přesvědčení prokazuje, že žalovaná si byla vědoma, že pojistná smlouva neobsahovala podstatnou náležitost, a teprve později svůj projev vůle účelově vykládala jinak. Postup soudů nižších stupně dovolatel shledává v rozporu s ustálenou judikaturou.
V dalším dovolatel prosazuje názor, že zákon o pojistné smlouvě neurčuje oprávněnou osobu pro případ dožití pojištěného. Namítá, že soudy nižších stupňů vyložily část H pojistné smlouvy v rozporu s výkladovými pravidly a judikaturou Nejvyššího soudu, z níž cituje. Argumentuje, že závěr, podle něhož se v části H pojistné smlouvy mohla určovat pouze osoba odlišná od pojištěného, je v rozporu s jazykovým projevem, a výklad, podle něhož se v této části měla určit osoba obmyšlená, nikoliv oprávněná, je v rozporu se záměrem žalované, zachyceným v označení této části. Soudy se podle jeho mínění nevypořádaly se skutečností, že smlouva obsahuje přímé ujednání „Oprávněné osoby zatím neurčuji“, jež má přednost před obecnými a zvláštními pojistnými podmínkami žalované a jehož účelem bylo vyloučení obecného pravidla stanoveného v článku V odst. 1 ZPP. Dovolatel argumentuje ve prospěch výkladu, že jde o negativní vymezení oprávněných osob (účastníci chtěli, aby smlouva určení oprávněné osoby neobsahovala), které činí smlouvu neplatnou.
Závěrem dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů rozhodovaly na základě neúplného spisu, v němž chybí jeho replika k vyjádření žalované k žalobě, doručená do datové schránky soudu prvního stupně dne 18. června 2012.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby toto rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že odvolací soud se při řešení otázky tzv. opomenutých důkazů odklonil od judikatorních závěrů Nejvyššího soudu, potud proto Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným.
Podle §132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Podle §213 o. s. ř. k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Ustanovení §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. stanoví, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (mimo jiné), jestliže tu jsou vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.
V dovolatelem zmíněném rozsudku ze dne 28. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 438/2010 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na http://www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud vyložil, že důkaz v řízení provedený nelze v rozhodnutí opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co soud - s ohledem na své závěry plynoucí z jiných důkazů – pokládá za prokázané; takové opomenutí je zcela zřetelným a současně i protiústavním porušením zásad stran volného hodnocení důkazů a zejména i povinnosti v rozhodnutí vyložit, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil.
Nejvyšší soud se ovšem k tzv. opomenutým důkazům vyjadřoval již v předchozí své judikatuře, např. v rozsudcích ze dne 24. března 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, a ze dne 21. února 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, v nichž vysvětlil, že ukládá-li §157 odst. 2 o. s. ř. soudu, aby v rozsudku uvedl, proč neprovedl i další důkazy (tedy aby se vypořádal s důkazními návrhy, jimž nevyhověl), pak tím více platí, že se soud musí výslovně vypořádat i s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých provedených důkazů, a uvést, o které důkazy jde. Opomenutí provedeného důkazu Nejvyšší soud posoudil jako vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
V usnesení ze dne 10. dubna 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014 (které pravda odvolacímu soudu v souzené věci známo být nemohlo), pak Nejvyšší soud vysvětlil, že odvolací soud může za účelem zjištění skutkového stavu věci provést důkazy, které již byly provedeny za řízení před soudem prvního stupně (zopakovat dokazování), nebo provést důkazy, které sice byly před soudem prvního stupně označeny, ale dosud nebyly provedeny (jde-li o důkazy z pohledu §205a a §211a přípustné). Postup odvolacího soudu při zopakování dokazování se liší podle toho, zda jde o důkaz, z něhož soud prvního stupně vycházel, nebo zda z provedeného důkazu neučinil pro rozhodnutí ve věci žádná skutková zjištění. V prvním případě odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; povinnost odvolacího soudu dosud provedené důkazy zopakovat je však dána vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§213 odst. 2 o. s. ř.). V případě druhém, kdy důkaz byl soudem prvního stupně proveden, ale nestal se podkladem pro jeho skutková zjištění, zákon stanoví povinnost zopakovat soudem prvního stupně pominuté důkazy (§213 odst. 3 o. s. ř.), jestliže ohledně zjišťované skutečnosti soud prvního stupně vycházel v rozporu s §132 o. s. ř. jen z některých provedených důkazů. Zákon ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda tyto opomenuté důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (srov. §219a odst. 2 o. s. ř.). Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje; není proto v rozporu se zákonem postup odvolacího soudu, který tyto důkazy provede a založí na nich své rozhodnutí, ale ani takový postup, jestliže za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a vrátí mu věc k dalšímu řízení.
V souzené věci soud prvního stupně provedl důkaz listinou, e-mailem žalované, ve svém rozhodnutí se však s tímto důkazem opomněl vypořádat. Tím ve světle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za toho stavu měl odvolací soud – v intencích závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 627/2014 - dvě možnosti. Buď mohl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, anebo mohl pochybení soudu prvního stupně v odvolacím řízení napravit, důkaz opomenutý soudem prvního stupně sám vyhodnotit způsobem předepsaným v §132 o. s. ř. (tj. provést komplexně hodnocení všech provedených listinných důkazů, včetně onoho opomenutého, jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti) a učinit vlastní skutková zjištění o okolnostech, významných pro odstraňování pochybností o obsahu pojistné smlouvy, tj. pro zjištění skutečné vůle stran tímto právním úkonem projevené (k významu těchto okolností srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, a dále též např. rozsudky ze dne 31. března 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012, a ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. 32 Cdo 2712/2013, v nichž Nejvyšší soud přejímá ve své rozhodovací praxi názor Ústavního soudu, vyjádřený např. v nálezu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle něhož vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy).
Odvolací soud však nepostupoval v souladu se závěry formulovanými v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 627/2014, nezvolil jedno z uvedených možných řešení a spokojil se s tím, že procesní pochybení soudu prvního stupně vyhodnotil – též v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, se závěry rozsudků sp. zn. 29 Odo 817/2003 a sp. zn. 29 Odo 246/2004 - jako vadu, která neměla (nemohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
Dovolatel odvolacímu soudu neprávem přičítá závěr o nadbytečnosti tohoto důkazu; odvolací soud takovýto závěr, jenž by byl výsledkem hodnocení důkazů, ve skutečnosti neučinil, nýbrž se omezil na samotnou úvahu, že takový závěr učinil implicite soud prvního stupně.
Je tedy třeba uzavřít, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva (otázky, jakým způsobem se může odvolací soud vypořádat s opomenutím důkazu v řízení před soudem prvního stupně) odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Protože Nejvyšší soud svou rozhodovací praxi v tomto ohledu změnit nehodlá (neshledává důvod pro její změnu), pojí se s posouzením dovolání jako přípustného též závěr o jeho důvodnosti, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Námitka, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, jestliže neposkytl dovolateli poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. a jeho rozhodnutí bylo tudíž překvapivé, je nedůvodná.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že p ostup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4255, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. listopadu 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení §118a důvod (srov. např. usnesení ze dne 29. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, ze dne 31. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, a ze dne 29. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010).
V souzené věci rozhodnutí odvolacího soudu na závěru o neunesení důkazního břemene založeno není, nehledě na to, že se tu nejedná ani o případ, kdy soud posoudil věc podle jiné normy hmotného práva, než z níž při úvaze o tom, které skutečnosti je třeba tvrdit a dokazovat, vycházel žalobce. Nestalo se tu nic jiného, než že soud se neztotožnil s žalobcovým právním názorem na platnost smlouvy.
Zásada předvídatelnosti rozhodnutí se prosazuje i v jiných procesních situacích než těch, na něž pamatuje §118a o. s. ř. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, oba veřejnosti dostupné na http://www.usoud.cz , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, a z poslední doby rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). V souzené věci však nešlo ani o tuto situaci. Soud prvního stupně v ní nepřijal originální řešení, jímž by bdělé účastníky střežící svá práva (viz obecný právní princip „vigilantibus iura scripta sunt“) mohl vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení zaskočit. Neučinil totiž nic jiného, než že přisvědčil procesní obraně žalované uplatněné již v jejím podání ze dne 11. května 2012, s níž byl žalobce seznámen a k níž se vyjádřil (srov. jeho podání na č. l. 27 a násl. spisu).
Na řešení vztahu poučovacích povinností soudu podle §118b odst. 1 a §119a odst. 1 o. s. ř. napadené rozhodnutí nespočívá a stran této otázky tedy přípustnost dovolání založena není. Odvolací soud se pravda dopustil nepřesnosti, pojí-li s koncentrací řízení podle §118b o. s. ř. závěr o tom, že odvolací řízení probíhá v režimu neúplné apelace; předpokladem uplatnění systému neúplné apelace vymezeného v §205a a §211a o. s. ř. je toliko poučení podle §119a o. s. ř. Bylo-li však řízení koncentrováno podle §118b o. s. ř., a tuto skutečnost dovolatel nezpochybňuje (srov. k tomu ostatně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014), pak uplatnění novot v odvolacím řízení brání univerzální koncentrace podle §118b o. s. ř., jež nastala již v řízení před soudem prvního stupně (srov. k tomu obdobně závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2013, sp. zn. 28 Cdo 268/2013). To, že v důsledku absence poučení podle §119a o. s. ř. odvolací řízení probíhá v režimu neúplné apelace, na důsledcích koncentrace řízení nastalé podle §118b o. s. ř. nic nemění. Podle renomované komentářové literatury (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 885s.) ostatně v důsledku univerzality koncentrace řízení přichází ve sporných věcech poučení podle §119a odst. 1 o. s. ř. v úvahu jedině za předpokladu, že řízení není vůbec koncentrováno, protože soud neposkytl poučení při přípravném jednání, popřípadě jestliže se nové skutečnosti či důkazy, které by na základě poučení účastníci mohli navrhnout či označit, týkají některé z výjimek z koncentrace řízení, respektive jestliže si soud uvědomil, že v rámci přípravného jednání neposkytl řádně poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a napravuje to poučením podle §119a o. s. ř. Z argumentace obsažené v odvolání dovolatele proti rozsudku soudu prvního stupně a v jeho dovolání nevyplývá nic takového, proč by měly důkazní návrhy, které dovolatel předložil až v rámci odvolání, splňovat předpoklady některé z výjimek zákazu novot, zakotvených v §118b odst. 1 větě třetí o. s. ř. (srov. k tomu např. závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit číslo 10, ročník 2003, pod číslem 1758).
Zabývat se v této procesní situaci souladem postupu odvolacího soudu při výkladu pojistné smlouvy s příslušnou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu by bylo předčasné; v dalším řízení bude nezbytné provést tento výklad znovu, na základě toho, co bude o okolnostech významných pro objasnění skutečné vůle stran projevené ve smlouvě zjištěno dokazováním, doplněným o shora označený opomenutý důkaz (případně též o jiné, nově, v souladu s koncentrací řízení, navržené důkazy).
Výtka, že na č. l. 9 až 13 spisu je namísto příslušného podání dovolatele zažurnalizováno jeho podání v jiné jeho právní věci a že tedy soudy nižších stupňů (zřejmě) rozhodovaly na základě neúplného spisu, důvodná je. Ze záznamu na č. l. 8 spisu, jakož i z identifikátoru elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu soudu prvního stupně (č. l. 14 spisu) je zřejmé, že tomuto soudu bylo doručeno do datové schránky podání dovolatele ve věci sp. zn. 19 C 11/2012, označené jako „vyjádření, replika, doplnění argumentace“, to se však ve spise nenachází. Toto nedopatření soud prvního stupně v dalším řízení napraví, v případě potřeby v součinnosti s dovolatelem.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.)
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. ledna 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu