ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.540.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 540/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2016 o dovolání obviněného Ing. P. J. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. 11 To 510/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 181/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. J. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 11. 9. 2015 sp. zn. 14 T 181/2014 uznal obviněného Ing. P. J. vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 7. 12. 2013 v přesně nezjištěné době od 04:30 do 06:15 hodin v obci Z., okres M., v areálu Z. na adrese Z., H., po vánočním podnikovém večírku společnosti K. b., centrála M., vešel s poškozenou L. R. do jím pronajatého bytu v areálu Z. Z., kde měl zajištěné přenocování, což poškozená L. R. považovala za pomoc v podobě úkrytu před venkovním počasím při čekání na odvoz do místa jejího bydliště, po příchodu dovnitř, když se poškozená L. R. posadila na postel v pravé části obývacího pokoje předmětného bytu a svlékla si kabát, k ní beze slova přistoupil, strčil do ní v oblasti jejích ramen, v důsledku čehož se převážila a lehla si na záda, načež se zvedla a řekla mu, to nechce, když vstávala, tak do poškozené strčil tak, že spadla na záda na postel, oběma rukama ji držel v oblasti ramen, aby nemohla vstát a když se jej snažila rukama odstrčit, tak ji chytil obě ruce, dal jí je podél těla a lehl si na ni a začal jí stahovat svetr s trikem a podprsenkou směrem k pasu, na verbální odmítání pohlavního styku poškozenou L. R. nereagoval a pokračoval ve svém jednání tak, že ji začal líbat na horní polovině těla včetně prsou a úst, čemuž se bránila slovně i tím, že se jej snažila odstrčit pomocí rukou, které jí však držel, následně vstal z poškozené a začal se svlékat, čehož poškozená L. R. využila za účelem úpravy staženého oblečení, poté, co se vysvlékl, do poškozené strčil tak, že spadla na záda na postel a přes její fyzický odpor v podobě bránění se rukama ji přitlačil k posteli, přiložil jí dlaň na ústa a tlačil jí hlavu k posteli, načež poškozené svlékl kalhoty a kalhotky, nalehl na ni a vnikl do ní svým pohlavním údem, po chvíli přestal, klekl si nad poškozenou, které řekl, aby jej uspokojila alespoň rukou, když se poškozená zvedla a začala si ze země sbírat věci, tak k ní zezadu přistoupil, strčil do ní, po čemž si klekla na zem u postele v levé části bytu, tlačil ji do zad směrem k posteli, na které ležela tělem, a zezadu do ní vnikl pohlavním údem a soulož dokončil s ejakulací částečně do pochvy a částečně na záda poškozené L. R.
Za to byl obviněnému podle §185 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené L. R., škodu ve výši 10.663,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. 11 To 510/2015 podle §256 odst. 1 tr. ř. (správně má být uvedeno §256 tr. ř.) zamítl.
Pro úplnost se podává, že odvolací soud v této věci rozhodoval již podruhé, jelikož první ve věci vydaný rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. 14 T 181/2014, jímž byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby a poškozené L. R. a Zdravotní pojišťovna MV ČR byly v souladu s §229 odst. 3 tr. ř. odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, usnesením ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. 11 To 271/2015 podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a zároveň podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl odvolání poškozené L. R.
Obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. 11 To 510/2015 dovolání, v němž nejprve rekapituloval průběh předchozího trestního řízení a posléze obsahově vymezil uplatněné dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Obviněný spatřuje u obou rozhodnutí soudů existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry, neboť učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/1994, III. ÚS 166/95, ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a sp. zn. III. ÚS 177/04).
Obviněný popírá spáchání trestné činnosti jemu kladené za vinu, která se opírá toliko o výpověď poškozené, kterou soudy zhodnotily jednostranně v neprospěch obviněného a nevzaly v potaz skutečnosti vyvracející verzi uváděnou poškozenou. Nebylo dostatečně prokázáno, že by k žalovanému jednání došlo a že se stal skutek obviněnému kladený za vinu, čímž byla porušena zásada presumpce neviny ve smyslu §2 odst. 2 tr. ř. a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Orgány činné v trestním řízení postupovaly zcela selektivně, skutečnosti svědčící ve prospěch obviněného opomíjely nebo je nepřípustně bagatelizovaly, což je v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř., respektive §125 odst. 1 věta druhá tr. ř., čímž došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obě rozhodnutí nesou prvky libovůle a stojí v rozporu se zásadou in dubio pro reo . Jedná se zejména o bagatelizaci významných projevů náklonnosti k obviněnému ze strany poškozené (potvrzených výpovědí svědkyně H.), což sama poškozená nevěrohodně v rozporu s provedenými důkazy popřela, dále o nesjednání si odvozu přistaveným vozidlem taxi a o nevěrohodné tvrzení poškozené, že šla na pokoj s vidinou úkrytu před nepřízní počasí, což je nelogické a nevěrohodné, když neřekla své kolegyni svědkyni H., aby se s nimi šla schovat také, přestože byla jedinou její kolegyní, která zůstala v areálu s poškozenou a obviněným sama. Míjeli ji při odchodu na pokoj na centimetry a museli ji vidět, jak uvedla tato svědkyně, z čehož usoudila, že když odcházeli na pokoj v závěsu či se přímo drželi za ruce, bylo jí jasné, že ji už nebudou potřebovat. Poškozená si taktéž s taxikářem, do jehož vozidla se již nevešla, nedomluvila, aby pro ni znovu dojel a odvezl ji, ačkoli svědek J. již neměl další požadavek na jízdu, a byl ochoten pro poškozenou znovu dojet. Dalšími okolnostmi majícími vliv na nejednoznačnost zjištění, že se skutek stal, jsou náušnice poškozené zanechané u postele v pokoji, které by při násilném podrobování se pohlavnímu styku musely zanechat na poškozené určité stopy či zranění, což se nestalo, takže si je poškozená musela sundat dobrovolně, což odvolací soud vyvrátil konstatováním, že to nelze prokázat ani vyloučit, což popírá základní zásady trestního řízení. Poškozená si dále obstarávala informace od svědkyně P. bezprostředně po události o tom, koho konkrétně policie vyslýchala, na co se těchto osob dotazovala. Poškozená dále odmítla vypovídat před policií bez relevantního zákonného důvodu stanoveného trestním řádem, na což obhájce upozorňoval, a poté poškozená uvedla, že není výslechu schopna po psychické stránce, a až po této konfliktní události vyhledala psychologa PhDr. M. Š. a psychiatričku MUDr. M. H., jimž nepravdivě sdělila, že ji obviněný vyzval, aby s ním odešla na pokoj, kde ji posléze uzamkl, což se posléze dokazováním vyvrátilo. Oba pak v hlavním líčení logicky uvedli, že musí vycházet z informací sdělených poškozenou jako pacientkou, neboť nemají možnost si je ověřit. Rovněž soudní znalec Mgr. Vítek shledal u poškozené tendence k neuvádění skutečností, které by jí mohly uškodit. Soudní znalec MUDr. Vítek dále uvedl, že k zazmatkování poškozené po opuštění pokoje v noci bez možnosti odvozu mohlo dojít s ohledem k jejímu značnému ovlivnění alkoholem, když jí bylo v 7:50 hodin téhož dne naměřeno 1,61 promile alkoholu v dechu, tedy v době opuštění pokoje byla ovlivněna ještě více. Odvolací soud pak překonal totožné znalecké zkoumání obviněného PhDr. S., která u něj neshledala tendence ke lhaní, zkreslování či zatajování jakýchkoli informací, závěrem, že se jedná toliko o věrohodnost obecnou. Výpověď poškozené je proto zcela nevěrohodná. Vše negativní u poškozené odvolací soud omlouvá a vše svědčící ve prospěch obviněného bagatelizuje. Obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o specifické věrohodnosti obviněného, tedy že významnou skutečností je, že mezi výpovědí obviněného z přípravného řízení a učiněnou u soudu prvního stupně je podstatný nepřekonatelný rozpor, když obviněný uvedl, že po pohlavním styku poškozená z pokoje odešla a obviněný se nezajímal o to, jak se dopraví domů, před jejím odchodem se normálně rozloučili a políbili, a u hlavního líčení v rozporu s tím uvedl, že jí sdělil, že si nepřeje, aby u něj na pokoji zůstala, aby ji tam neviděl nikdo z personálu (ve skutečnosti poškozené řekl, že nechce, aby tam zůstávala, až se bude budit personál). Obviněný tak pouze doplnil k dotazu zmocněnce poškozené, proč by si poškozená znásilnění vymýšlela, což není v rozporu s tím, co obecně o odchodu poškozené předtím uvedl, nejedná se tedy o nepřekonatelný rozpor ani významnou skutečnost. Možnou nepřiměřenou reakci poškozené připustil při hlavním líčení konaném dne 10. 12. 2014 i soudní znalec Mgr. Vítek, což dává do souvislosti s mírou ovlivnění alkoholem. Poškozená dále koordinovala výpovědi svědků za pomoci své přítelkyně policistky U., která byla přítomna s ostatními svědky na chodbě Okresního soudu v Mělníku při konání hlavního líčení (obhajoba za tím účelem navrhovala k prokázání této skutečnosti výslech svědka F. a předložení výpisu ze sociální sítě Facebook, což nalézací soud zamítl, ačkoli se jednalo o skutečnosti nové, což obhajoba doplnila notářským zápisem sepsaným se svědkyní H., která tyto informace potvrdila, k čemuž se odvolací soud nijak nevyjádřil). Jedná se tak o důkazy opomenuté, stejně tak jako navrhovaný výslech svědka P., který byl přítomen jednání policistky U. a dalších svědků, což obecné soudy zdůvodnily tím, že nebyly přímými svědky stíhaného skutku a že již byli jako svědci vyslechnuti, čímž však pominuly to, že se jednalo o důkazní návrh k prokázání skutečnosti vztahující se k ovlivňování a koordinaci svědků při hlavním líčení, nikoli k doplnění skutečností ke skutku samotnému. Závěr soudu, že všichni svědci ovlivňováni nebyli, je nesprávný, neboť obhajoba netvrdila, že byli všichni ovlivněni (například personál restaurace a taxikář J. ani být nemohli), ale jednalo se toliko o kolegy a přátele poškozené, kteří se s policistkou U. radili. Tímto postupem byla obhajobě v rozporu se zásadou rovnosti zbraní odňata možnost tyto skutečnosti objasnit. Obviněný rovněž nesouhlasí se závěrem soudů, že pro věrohodnost poškozené svědčí i to, že volala Policii ČR ihned po opuštění pokoje, k čemuž však nebyl proveden jediný důkaz a ze spisu tato skutečnost nevyplývá.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný podřadil námitky spočívající v tom, že soudy nesplnily procesní podmínky pro vydání rozhodnutí ve smyslu §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., protože nepřihlédly k námitkám obviněného, nehodnotily důkazy v souladu se zásadami trestního řízení, zejména pečlivě nevážily všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Smyslem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je podle dovolatele rovněž i náprava vad vedoucích ke zmatečnosti rozhodnutí. Obviněný byl zbaven přístupu k odvolacímu soudu, jelikož v jeho věci rozhodující senát nebyl nestranný, jelikož usnesením ze dne 25. 6. 2015 porušil zásadu zákazu deformace důkazů, když nalézacímu soudu uložil, jak má hodnotit konkrétní důkazy, ačkoli žádný z důkazů sám neprovedl. Nepřípustně nalézacímu soudu předestíral své vlastní hodnocení důkazů a předkládal své vlastní úvahy a teorie, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08. Nalézací soud pak pokyny odvolacího soudu nekriticky přijal, a aniž by doplnil dokazování, obviněného uznal vinným, ačkoli jej zprvu zprostil obžaloby (viz například hodnocení lékařské zprávy o poranění pochvy poškozené, kdy nejprve nalézací soud uzavřel, že nedošlo k násilnému poranění sliznice pochvy, a po pokynu odvolacího soudu ji zcela opačně vyhodnotil v neprospěch obviněného, že lékařská zpráva svědčí o znásilnění poškozené). Činnost soudu prvního stupně byla fakticky nahrazena soudem odvolacím. Odvolací soud ignoroval důkazní návrhy obhajoby k vypracování znaleckého posudku, zda drobná lacerace může vzniknout i při dobrovolném pohlavním styku osob značně ovlivněných alkoholem. Pouhou pravděpodobnost jejího vzniku v souvislosti se znásilněním vyložil výlučně v neprospěch obviněného, přestože však mohla vzniknout i při dobrovolném pohlavním styku, obzvláště pokud jeho aktéři byli pod vlivem alkoholu, kdy dochází k horšímu prokrvení pohlavních orgánů i sliznic. Soud si měl proto vyžádat bližší odborné zkoumání v podobě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a sexuologie, což obviněný v doplnění odvolání ze dne 11. 11. 2015 navrhoval, a odvolací soud se s tímto návrhem nijak nevypořádal.
Dovolatel proto v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. obviněného sám zprostil obžaloby, anebo po zrušení napadeného usnesení podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že v něm obsažené námitky obviněný uplatňuje v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi oba soudy nižších stupňů opakovaně zabývaly. Státní zástupkyně plně souhlasí s jejich závěry, zejména s názorem odvolacího soudu, že znalecký posudek z oboru psychologie nezpochybnil věrohodnost poškozené. Odvolací soud dále správně poukázal na to, že u poškozené byla zjištěna posttraumatická stresová porucha v souvislosti s jednáním obviněného, a upozornil na skutečnost, že z gynekologického vyšetření byly zjištěny stopy na těle poškozené v souvislosti s násilným pohlavním stykem. Současně je třeba zohlednit rovněž výpověď svědkyně P., které se poškozená svěřila bezprostředně po jednání obviněného, a skutečnost, že se o znásilnění svěřila i svému partnerovi, což by v případě, že by se jí takové jednání líbilo, rozhodně neudělala. Proto lze dovodit násilné donucení k pohlavnímu styku ze strany obviněného Ing. P. J. Státní zástupkyně má tudíž za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.
Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. [a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. 11 To 510/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolatelem uplatněný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Jakkoliv skutkové námitky sice nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Obhajoba obviněného uplatňovaná v průběhu celého trestního řízení ve zkratce spočívá v tom, že poškozená s ním na večírku K. b. koketovala, dávala mu najevo přízeň a po nezdařilém odjezdu z večírku přivolaným vozidlem taxi s ním sama odešla do jeho zajištěného ubytování, kde s ním dobrovolně souložila.
Obviněný v dovolání opětovně zpochybňuje věrohodnost poškozené, s níž se však v kontextu s jeho výpovědí a dalšími důkazy velmi podrobně zabýval soud prvního stupně, který vysvětlil, z jakých důvodů uvěřil poškozené. Nelze opomenout, že přestože poškozená s obviněným na večírku koketovala a pak s ním dobrovolně odešla na jeho pokoj, v němž byl ubytován, za účelem ochrany před nepříznivým počasím, obviněný nebyl i přes dříve projevenou náklonnost ze strany poškozené oprávněn se domoci pohlavního styku násilím, i kdyby s ním poškozená odešla na pokoj za účelem sexu, jak sám obviněný tvrdil, a později si to rozmyslela. Obviněný opomíjí skutečnost, že jen ona sama je oprávněna nakládat se svým tělem, jak uzná za vhodné, a svobodně se rozhodnout, s kým pohlavní styk uskuteční a s kým nikoli, což je obviněný za všech okolností povinen respektovat.
Sms zprávy zaslané následně poškozenou svědkyni L. P. svědčí o tom, že se poškozená s tím, co se jí stalo, svěřila své kolegyni, s níž se kamarádila, a vysvětlila jí v souvislosti s jejími dotazy, k čemu mezi ní a obviněným došlo, že z něj měla strach („měla jsem se víc bránit, ale byla jsem úplně zdřevěnělá strachy”), jak pro ni byl výslech na policii nepříjemný a gynekologické vyšetření potupné. Zároveň v nich vyjádřila obavu z toho, že bude muset v nejbližší pracovní den do práce, a jak ji budou vnímat kolegové. Jelikož ji svědkyně sdělila, že ji taktéž kontaktovala policie, poškozená na to reagovala tím, že se zeptala, na co se jí ptali, což jí vzápětí svědkyně napsala. Poškozená si ale neobstarávala podrobné informace, kdo a co z přítomných osob na večírku sděloval policii, jak naznačuje obviněný.
Další námitka obviněného ohledně splnění podmínek odmítnutí výpovědi poškozené na policii představuje otázku ryze procesní, jíž nelze uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud prvního stupně pak podrobně analyzoval otázku věrohodnosti poškozené, vlivu alkoholu na její vnímání znásilnění a znatelnosti projevů odporu kladeného vůči jednání obviněného s ohledem na závěry znaleckého psychologického zkoumání o částečném snížení věrohodnosti poškozené ve vztahu k fázi průběhu večírku zaměstnanců K. b., náklonnosti poškozené k obviněnému a následně projevovanému odporu při znásilnění v souladu s ostatními důkazy tím spíše, že posouzení její výpovědi bylo klíčové u trestného činu znásilnění, u něhož jsou zpravidla (oba) jeho aktéři sami. Není na místě znovu reprodukovat dotčené obsáhlé pasáže odůvodnění obou rozhodnutí, neboť se jimi podrobně k totožné odvolací námitce zabýval i soud druhého stupně. Nejvyšší soud proto odkazuje zejména na stranu 14-15 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a 5-6 odůvodnění napadeného usnesení.
Je možno přisvědčit dovolateli, že důvody, proč by si podle jeho úsudku poškozená znásilnění vymýšlela, konkrétně z důvodu konkurence poboček K. b., u nichž poškozená a obviněný působili, a možná reakce jejích kolegů, pokud by se dozvěděli, že s obviněným měla po večírku pohlavní styk, které uvedl v hlavním líčení konaném dne 10. 12. 2014, sdělil soudu k dotazu předsedkyně senátu, to však nemá na právní posouzení skutku vliv, neboť oba soudy vysvětlily, proč je obviněným nastíněné vysvětlení motivace poškozené nedůvodné.
Dovolatel pod namítanou existenci opomenutých důkazů zařadil absenci důkazu svědčící o časovém zařazení telefonátu poškozené na Policii ČR, jak dlouho měla soulož mezi nimi trvat, kdy měla poškozená opustit prostor pokoje obviněného, dále rozpor v hodnocení lékařské zprávy o laceraci poševní sliznice poškozené v prvním zprošťujícím a druhém odsuzujícím rozsudku a ovlivňování svědků paní U.
Soud prvního stupně spolehlivě vysvětlil, proč nevyhověl návrhu na doplnění dokazování v podobě výslechu potencionálního svědka R. F., který se měl doslechnout, že V. U. jakožto policistka a přítelkyně poškozené na facebooku ovlivňovala svědky, když neshledal tendenci u žádného ze slyšených svědků stranit obviněnému či poškozené, kterým byla jejich výpověď z důvodu znalosti obou jmenovaných spíše nepříjemná. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku taktéž poznamenal, že skutečnost, že ji má poškozená na facebooku v přátelích, obzvláště na malém městě, v němž se lidé potkají a seznámí, aniž by o něco takového museli nějak usilovat, není skutečností, na základě níž by bylo možno přepokládat jakékoli ovlivňování svědků a jejich výpovědi. K tomu je možno dodat, že soud prvního stupně provedl v souladu s §213 odst. 2 tr. ř. screenshoty seznamu přátel svědkyně P. a poškozené na facebooku, mezi nimiž se nachází V. U. a záznam o vytěžení pana F. sepsaného obhájkyní obviněného, v němž tvrdí, že se dozvěděl od zaměstnanců zooparku, že před jednáním u soudu nějaká policistka, kamarádka ze strany paní R., měla koordinovat výpovědi některých svědků, není mi zřejmé, za jakým účelem, zřejmě aby napomohla paní R. “ (viz záznam o poskytnutí informací ze dne 19. 5. 2015, č. l. 383-385). Je tedy zjevné, že soud prvního stupně se s těmito okolnostmi vypořádal a zdůvodnil, proč nevyslechl R. F. i svědka P., číšníka obsluhujícího na předmětném večírku a současně zaměstnance zooparku, který byl ostatně již dříve vyslechnut a soud se důvodně domníval, že by jejich výslech nepřinesl nic nového, zejména když F. má všechny jím uváděné informace jen z doslechu. Obviněný ani neuvedl, které svědky měla V. U. ovlivňovat a jakým způsobem. Svědci O. J. a L. P., kteří potvrdili kamarádský vztah k poškozené, se v řízení před soudem nijak neodklonili od svých tvrzení uvedených v řízení přípravném, a proto u nich není možno spatřovat nějaký odklon či změnu ve výpovědi stranící poškozené a její verzi stíhaného skutku pod vlivem další osoby. Odvolací soud se vypořádal i s notářským zápisem ze dne 6. 10. 2015 (č. l. 422 - 424) předloženým obhajobou, v němž se svědkyně J. H. vyjadřuje k přítomnosti V. U. před jednací síní v době konání hlavního líčení, jež se svědky rozebírala jejich výpovědi. Odvolací soud konstatoval, že tento navrhovaný důkazní prostředek nevypovídá nic o úmyslné koordinaci výpovědí svědků, kdy je třeba přihlédnout k tomu, že z jejich výpovědí není patrna žádná plánovitost. Jednotlivé výpovědi se v podobnostech, popřípadě i v zásadních skutečnostech rozcházejí, nejsou tudíž stejné. Nelze tedy v žádném případě dovodit, že by byly úmyslně manipulovány jinou osobou, aby svědčily v neprospěch obviněného. Zároveň soud upozornil na to, že naopak někteří svědci uvádějí okolnosti svědčící ve prospěch obviněného, které soud prvního stupně též při rozhodnutí ve věci zvážil.
Z úředního záznamu policejního orgánu dále vyplývá, že taxikář svědek K. J. byl přivolán do Z. Z. v 04:21 hodin svědkyní P. Ch. a poškozená volala na linku 158 dne 7. 12. 2013 v 06:27 hodin (viz úřední záznam policejního orgánu ze dne 7. 12. 2013 č. l. 169-172), tudíž soud prvního stupně bez dalších časových údajů logicky dovodil, že k znásilnění poškozené došlo v přesně nezjištěné době od 04:30 do 06:15 hodin, což vtělil i do skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Jelikož se poškozená před oznámením trestného činu policii snažila dovolat svému příteli a svědkyni P., což jí zabralo též nějaký čas, její odchod zcela zapadá do časového rozpětí skutku zjištěného soudem prvního stupně.
Opomenutým důkazem nemůže být ani odlišné hodnocení důkazu soudem prvního stupně v prvním zprošťujícím a odsuzujícím rozsudku, konkrétně obviněným spatřované rozdílné hodnocení poranění poškozené, tj. 2 drobných lacerací sliznice do 2 cm na přední stěně poševní v horní třetině (viz lékařská zpráva Mělnická zdravotní, a. s., Nemocnice Mělník ze dne 7. 12. 2013, č. l. 185). Nejedná se o důkaz, který by navrhovala obhajoba, a nalézací soud by se s ním nevypořádal, respektive nevysvětlil, proč jej zamítl, případně jej provedl a neučinil jej předmětem svých hodnotících úvah při zjišťování skutkového stavu. Nad rámec uvedeného lze konstatovat, že soud prvního stupně hodnocení lékařsky zjištěných změn na poševní sliznici poškozené nijak podstatně nezměnil, když v obou svých ve věci vydaných rozhodnutích přihlédl k tomu, že svědčí o velmi pravděpodobném násilném pohlavním styku, který na straně 15 odůvodnění odsuzujícího rozsudku zohlednil při závěru o nedobrovolnosti pohlavního styku a projeveného odporu poškozené proti němu ve vztahu k vzniklým následkům na tělech poškozené a obviněného. Neuzavřel tedy striktně, že vznik lacerace jednoznačně potvrzují násilné jednání obviněného, ale posoudil je v souvislosti s ostatními důkazy, jež právě v souhrnu poskytují spolehlivý závěr o násilně vynuceném a ze strany poškozené o nedobrovolném pohlavním styku. Bylo by proto nadbytečné nechat vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a sexuologie pro bližší zkoumání poševního poranění poškozené.
Poukázal-li obviněný na další okolnosti, které podle něj zpochybňují, že se skutek stal, i s nimi se detailně vypořádaly soudy obou stupňů. Přesto k nim lze dodat, že tvrzení, že si poškozená musela náušnice sundat dobrovolně je velmi nepravděpodobné, neboť by si je logicky odložila někam na stůl nebo alespoň na jedno místo, což se však podle pořízených fotografií při ohledání míst činu nepotvrdilo, když byly nalezeny pohozené na zemi - jedna vedle kratší zadní části postele a druhá zapadla mezi zeď a postel, na níž došlo k nedobrovolnému styku (viz fotografie na CD č. l. 245, IMG 4888-4890 a IMG 4903-4906 - stopa č. 16). Poškozená zároveň uvedla, že se zavíraly na pacičku, která se zacvakne a někdy se samy rozepnou (viz protokol o výslechu poškozené č. l. 58 a 61), tudíž nemuselo dojít k tomu, že by při nedobrovolném svlékání či další manipulaci s poškozenou musely zanechat viditelné zranění na uších poškozené, jak tvrdil obviněný.
Ve vytýkaných směrech tudíž nedošlo k pochybení v rozsahu a intenzitě, které by mělo vést k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu v podobě existence extrémního nesouladu mezi obsahem spisu, učiněnými skutkovými zjištěními a výsledným právním posouzením a tím i k nezbytnému zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. Na základě provedeného zhodnocení těchto důkazů pak soud prvního stupně dospěl ke skutkovým zjištěním, která rozhodně nelze označit za taková, jež by při žádném možném způsobu důkazního hodnocení nepřicházela v úvahu, a tudíž by byla s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Naopak soudy obou stupňů své výsledné skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
Druhý z obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k).
Dovolatel v podaném mimořádném opravném prostředku upřesnil, že tento dovolací důvod spatřuje v okolnosti, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž se jedná o rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. Dále k tomu uvedl, že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro rozhodnutí, neboť soudy nepřihlédly k námitkám obviněného, nepostupovaly podle trestního řádu zejména v souvislosti s hodnocením důkazů v souladu se zásadami trestního řízení a nevážily všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Současně byl zbaven přístupu k odvolacímu soudu, jelikož ve věci rozhodující senát nebyl nestranný, jelikož ve svém ve věci prvním vydaném zrušujícím předložil soudu prvního stupně své vlastní hodnocení důkazů, ačkoli sám žádný z důkazů neprovedl. Obviněným v odvolání vytýkané vady věcně nepřezkoumal a vypořádal se s nimi toliko formálně, když zcela opomenul zásadu in dubio pro reo .
Zde je třeba zdůraznit, že naplnění první z variant tohoto dovolacího důvodu, kterou obviněný v dovolání formálně vymezil, je vyloučeno z toho důvodu, že Krajský soud v Praze ve smyslu ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. odvolání obviněného věcně přezkoumal a podle §256 tr. ř. je napadeným usnesením zamítl. Tato varianta je totiž přípustná toliko ve dvou alternativách: 1) pokud byl řádný opravný prostředek (stížnost či odvolání) zamítnut z formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád II. Komentář. 7. vydání, 2013, str. 3174). Jelikož, jak bylo uvedeno výše, odvolání obviněného bylo odvolacím soudem řádně věcně přezkoumáno a bylo o něm rozhodnuto ve veřejném zasedání, nepřichází tato varianta v žádné ze zmíněných alternativ v úvahu.
Přesto pro závažnost vytýkané vady Nejvyšší soud nad rámec takto uplatněného dovolacího důvodu uvádí následující.
Je nutno odmítnout tvrzení obviněného, že by odvolací soud v usnesení ze dne 25. 6. 2015 nalézacímu soudu nepřípustně předestíral své vlastní hodnocení důkazů a předkládal své vlastní úvahy a teorie, ačkoli žádný z důkazů sám neprovedl. Pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními obsaženými v rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. Přitom současně může soud prvního stupně jen upozornit, čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 2 Tzn 187/96, publikovaný pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 5 Tdo 1596/2014, nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 49/06).
V projednávané věci odvolací soud po shledání vad v prvostupňovém rozsudku nemohl sám uznat obviněného vinným, jelikož byl zproštěn obžaloby, a tudíž byl povinen zdůvodnit zrušení předchozího rozhodnutí. Odvolací soud tak zcela v intencích shora uvedeného důvodně poukázal na to, že se nalézací soud toliko soustředil na podrobné hodnocení výpovědi poškozené, avšak zcela opomněl uvést, zda považuje výpověď obviněného za věrohodnou či nikoli, z důvodu, že předmětnou událost popisoval zcela odlišně než poškozená, a zda mu tedy nalézací soud uvěřil v případě, že jej zprostil obžaloby, a rovněž se nijak nevypořádal s jeho obhajobou. Současně nalézacímu soudu vytkl povšechné posouzení věrohodnosti poškozené mimo jiné i ve vztahu k tomu, zda obviněnému dala dostatečně najevo svůj nesouhlas s pohlavním stykem s ohledem na skutečnost, že soudní znalec u ní zjistil částečně sníženou věrohodnost ve vztahu k jejímu popisu průběhu večírku zaměstnanců K. b. předcházející stíhanému jednání a projevenému odporu k souloži s obviněným, avšak již nikoli k popisu samotného aktu znásilnění. Na podporu svých úvah odvolací soud musel poukázat na nesrovnalosti v hodnocení zejména výpovědi obviněného a poškozené, aniž by zároveň přikazoval nalézacímu soudu, jak je má znovu po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí hodnotit, tedy nelze konstatovat, že by mu udělil závazné pokyny k hodnocení provedených důkazů, což by bylo nepřípustné, nýbrž pouze poukazoval podrobně na jednotlivé nesrovnalosti v hodnotících úvahách soudu prvního stupně, se kterými okolnostmi významnými pro rozhodnutí se nevypořádal, která skutková zjištění považoval za neúplná a k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout ve smyslu §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. Postupoval-li by soud prvního stupně při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. pokud by důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v souhrnu a učinil by logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, odvolací soud by nemusel první ve věci vydaný rozsudek zrušit. To se však nestalo, proto byl odvolací soud ze shora uvedených důvodů nucen tento rozsudek zrušit, což učinil zákonným postupem předvídaným trestním řádem. (Obviněným zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3094/08 otázku nepřípustnosti pokynů odvolacího soudu k hodnocení důkazů soudem prvního stupně nijak neřeší, neboť se zabývá existencí tzv. extrémního nesouladu z důvodu prokázání viny pachateli jen dvěma nepřímými důkazy, které netvoří logickou, ucelenou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů).
Lze tedy uzavřít, že obviněný se svým celkovým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňují a zároveň nebyly shledány ani jiné důvody zakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, jež by opodstatňovaly zrušení napadeného meritorního rozhodnutí. Jinými slovy řečeno, pokud dovolatel zmiňoval a zpochybňoval dodržení některých atributů spojených s vedením spravedlivého procesu v předchozím řízení, tak dovolací soud žádné takové porušení ze strany soudů nižších stupňů nezjistil. V důsledku toho, jakož i dalších výše naznačených důvodů, nebylo možné akceptovat ani uplatněné dovolací námitky ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Ing. P. J. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 6. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu