ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1480.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1480/2015-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 7 To 24/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 10/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. 3 T 10/2014, byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném ke dni 9. 3. 1994 (dále jen tr. zák.“), za nějž byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu bylo uloženo zaplatit poškozené L. L. na náhradě škody částku ve výši 22.499 Kč a poškozeným L. L., Ing. J. L. a M. L. nemajetkovou újmu v penězích, každému ve výši 240.000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli na řízení ve věcech občanskoprávních odkázáni poškození Ing. J. L. a M. L. se svými nároky na náhradu škody a poškození A. L., J. L. (ml.) a I. M. L. se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli na řízení ve věcech občanskoprávních odkázáni poškození L. L., Ing. J. L. a M. L. se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy v penězích, poškozená L. L. i se zbytkem nároku na náhradu škody.
2. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný, státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni a poškození L. L., Ing. J. L., M. L. A. L., J. L. (ml.) a I. M. L. rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 7 To 24/2015. Podle §258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně a poškozených A. L., J. L. ( ml.) a I. M. L. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. a odsoudil jej podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému současně uložil nahradit poškozené L. L. majetkovou škodu ve výši 22.499 Kč a poškozeným L. L., Ing. J. L. a M. L. nemajetkovou újmu v penězích, každému ve výši 240.000 Kč, poškozeným A. L., J. L. (ml.) a I. L. M. nemajetkovou újmu v penězích, každému ve výši 100.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních poškozenou L. L. se zbytkem jejího nároku na náhradu majetkové škody a poškozené A. L., J. L. (ml.) a I. M. L. se zbytkem jejich nároků na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal na totéž řízení poškozené Ing. J. L. a M. L. s jejich nároky na náhradu majetkové škody. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného a poškozených L. L., Ing. J. L. a M. L. zamítl.
4. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění vyjádřených ve výroku citovaného rozsudku dopustil tím, že „v M. L. dne 9. 3. 1994, v úmyslu získat finanční prostředky, po předchozí domluvě s další osobou, navzájem srozuměni se svým počínáním, včetně záměru usmrtit poškozeného Z. L., vylákal poškozeného do rodinného domu v M. L., K. K. ..., který v té době užíval, a to pod smyšlenou záminkou směny cca 250.000,- Kč německých marek, kdy v rozporu se skutečností poškozenému uvedl, že směnu provede jeho německý známý, a poté, co se poškozený v době kolem 16.30 hodin do kanceláře umístěné v přízemí domu dostavil s finančními prostředky v přesně nezjištěné výši určenými pro směnu, která však nebyla realizována, neboť se za jejím účelem nedostavil obžalovaným avizovaný německý známý, došlo nejméně ze strany osoby, která byla společně s obžalovaným v kanceláři domu přítomna a s níž byl obžalovaný domluven, k násilnému útoku vedeném dvěma výstřely pistolovou kuší proti hlavě poškozeného a dále pevným bodným nástrojem proti přední části krku poškozeného, přičemž poškozený utrpěl dvě střelná poranění na hlavě, a to zástřel šípovou střelou v oblasti levé kosti klínové do dutiny lební s průnikem střely mozkovou tkání a střelné poranění v čelní krajině pronikající do vedlejších nosních dutin čelní kosti a v oblasti krku poranění štítné chrupavky a v důsledku poranění mozku poškozený zemřel, přičemž se zmocnil finančních prostředků poškozeného a jeho tělo následně ukryl ve sklepě do jímky na vodu, kde bylo dne 27. 2. 2014 nalezeno v hloubce cca 1 m pod vrstvami betonu a kovovou deskou.“
II.
5. Proti „ celému výroku“ citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku uvedl, že zásadní pochybení napadeného rozsudku spatřuje v tom, že se bez dalšího ztotožnil se skutkovými zjištěními, z nich vyvozenými právními závěry a s použitou právní kvalifikací zjištěného skutkového stavu z rozsudku soudu prvního stupně. Současně namítl, že jeho jednání nenaplňuje žádnou z forem postihovaných skutkovou podstatou trestného činu podle §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák., když celkový popis skutku, tak jak je uveden ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, není ani v obecných rysech podřaditelný pod skutkovou podstatu trestného činu vraždy spáchaného ve spolupachatelství.
7. Obviněný dále označil rozhodnutí odvolacího soudu za právně vadné a skutkové závěry o jeho spolupachatelství na loupežné vraždě za zcela nedostatečné. Podle názoru obviněného skutková zjištění ve věci učiněná neplynou z logicky přijatelného způsobu jejich hodnocení, soudy ve věci činné neměly k dispozici důkazy a z nich zjištěné skutečnosti, jež by odůvodňovaly možný závěr o jeho jednání, které by naplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy spáchaného ve spolupachatelství. Ze strany soudů podle něj nezaznělo ničeho, natož jakákoli přiléhavá argumentace k úvaze o jeho prokázaném spolupachatelství či odkaz na důkazy toto prokazující. Zjištěné důkazy totiž podle obviněného rozhodně neprokazují, že by fyzicky či jinak napadl poškozeného, kterým konkrétním jednáním měl přispět ke spáchání tohoto trestného činu, včetně toho, že by jeho zjištěné jednání bylo vedeno stejným a prokázaným úmyslem jako činnost dalšího spolupachatele, resp. by objektivně i subjektivně bylo složkou děje, který ve svém celku tvořil trestné jednání.
8. Za nesprávné a sporné považoval hodnocení některých důkazů odvolacím soudem, a to z toho pohledu, zda na základě takových důkazů lze dospět k závěru o naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu a zda může být dovolacím důvodem fakt, že soud za takového stavu nepostupoval podle zásady in dubio pro reo. Zdůraznil, že skutkové okolnosti a skutek samotný tak, jak byl ve vztahu k němu zjištěn a je popsán ve výrokové části napadeného rozsudku, nemůže s ohledem na zjištěný skutkový stav věci být za žádných okolností ve vztahu k němu kvalifikován, jak již bylo uvedeno výše. Především na tomto místě vytkl nejasnost, neúplnost a nouzi skutkových zjištění, týkajících se tvrzeného jednání, jehož se měl dopustit. Podle jeho názoru nebyl závěr soudu prvního stupně jednoznačně přesvědčivý a toto nebylo zhojeno ani v řízení odvolacím, když odvolací soud po nepatrném „formálním“ doplnění dokazování fakticky bez dalšího zjištění převzal vadné a nepodložené skutkové závěry soudu prvního stupně, z nichž pak dovodil použitou právní kvalifikaci včetně spolupachatelství.
9. Obviněný dále ve svém podání rozvedl svoji verzi průběhu celého případu a jeho historické konsekvence, připomněl, že od počátku trestního řízení svoji vinu popíral, a uvedl, že soudy ve věci činné jej nemohly z důvodu důkazní nouze jednoznačně označit za pachatele předmětné loupežné vraždy. Důkazní nouzi spatřoval jak v prokázání užití násilného útoku konkrétní osobou, tak v tom, že byl s následkem v podobě smrti poškozeného srozuměn a že tomuto činu byl přítomen, resp. že se v rozhodné době zdržoval v kanceláři. V rozsudku soudu prvního stupně chyběla i úvaha o tom, že jeho jednání lze posoudit jako jednání ve spolupachatelství, tento závěr se podle něj ani nepromítl ve výrokové části předmětného rozhodnutí. Na základě jím zmíněných pravidel spolupachatelství zdůraznil, že v posuzované věci nelze ze skutkových zjištění, ani z dalších ve věci učiněných skutkových závěrů jeho roli dostatečně jasně vysledovat a právně posoudit. Podle jeho přesvědčení mu rovněž nebyla prokázána žádná domluva s dalším pachatelem při zpracování jakékoli fáze skutkového děje, jehož by byl významnou a podstatnou součástí, jíž by vědomě přispěl na docílení toho, aby byl poškozený zavražděn a oloupen. Nelze tedy tvrdit, že by ze skutkových zjištění vyplynulo, že úmysl vylákat poškozeného do jeho domu a zde ho zavraždit a následně i oloupit byl u něj a další osoby (zřejmě V.) společný. Není podle něj rovněž jasné, jak tohoto společného cíle s další osobou zamýšlel dosáhnout, když věděl, že o přítomnosti poškozeného v domě věděl nejen Ch. H., ale rovněž jeho bratr a kamarád, přičemž v domě byla i jeho manželka. Jeho jednání tak nebylo a ani nemohlo být vedeno společným jednotným úmyslem a sledovat společný cíl s dalším pachatelem.
10. Ze zjištění odvolacího soudu není podle obviněného patrný takový charakter jeho součinnosti s další osobou, který by odpovídal spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. V celém textu napadeného rozsudku pak podle obviněného není vyjádřena ani jeho míra na údajném společném jednání, které mělo vést k předem pojatému a především společnému záměru – usmrtit poškozeného a oloupit ho o finanční prostředky. Není z něj pak také patrno ani to, z jakých konkrétních skutečností je odvolacím soudem dovozováno, že jeho jednání a dalšího pachatele bylo od počátku vedeno společným záměrem, včetně toho, na základě jakých skutečností je třeba na skutek a jeho dílčí fáze pohlížet jako na celek. Způsob dovozování viny ze strany odvolacího soudu označil za rozporný se zásadami spravedlivého trestního procesu.
11. Odvolacímu soudu dále vytkl, že pokud tento předpokládal u jeho jednání úmysl, je z obsahu trestního spisu zřejmé, že prakticky neexistuje příčinná souvislost mezi jakýmkoliv jeho jednáním (či jeho fází) a následkem, tedy že v důsledku jeho jednání žádná škoda (na zdraví či majetku) poškozenému nevznikla a dovozování souvislostí tak, jak to předvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, je podle něj účelové dovozování domněnek a nepodložených teorií. Stejnou kvalitu pak přisuzoval i do skutkové věty zakomponované okolnosti, že se zmocnil finančních prostředků poškozeného.
12. Obviněný tedy dospěl k závěru, že ve vztahu k jeho vině je v dané trestní věci evidentní důkazní nouze a skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Oba soudy podle něj bez věrohodného podkladu jeho vinu pouze dovozují, což je v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Došlo podle něj i k porušení zásady presumpce neviny a provedeným dokazováním nebylo jednoznačně prokázáno a s nejvyšším stupněm jistoty, že se jako spolupachatel dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu. Upozornil rovněž na princip in dubio pro reo a podmínky jeho aplikace v dané věci.
13. Závěrem obviněný konstatoval, že za dané důkazní situace nemohl odvolací soud dospět ke skutkovým zjištěním formulovaným ve výroku napadeného rozsudku a jeho jednání správně kvalifikovat, aniž by zde nezůstaly důvodné pochybnosti o takto zjištěném skutkovém stavu věci. Soud měl naopak v duchu zásady in dubio pro reo rozhodnout v otázce subjektivní stránky obviněného a o případném spolupachatelství v jeho prospěch. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §265 l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl. Vyjádřil přitom nesouhlas s tím, aby o jeho dovolání bylo Nejvyšším soudem rozhodováno v neveřejném zasedání.
14. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně shrnul obsah podaného dovolání, uvedl, že uplatněnému „hmotně právnímu“ dovolacímu důvodu odpovídají uplatněné námitky pouze zčásti. Část námitek totiž podle něj obviněný buduje pouze na vlastním výkladu provedených důkazů, když tvrdí, že mu přisouzené spolupachatelství na trestném činu vraždy nebylo bez důvodných pochybností prokázáno. Zde připomněl, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
15. Státní zástupce konstatoval, že dokazování před soudy obou stupňů bylo v daném případě výrazně ztíženo skutečností, že ke spáchání trestného jednání došlo před více než dvaceti lety. Soudy obou stupňů si však těchto specifik byly velmi dobře vědomy a k hodnocení důkazní materie přistoupily s velkou obezřetností a pečlivostí. Jimi učiněná skutková zjištění tak jsou podle něj pečlivě odůvodněná a vyplývají z logického hodnocení provedených důkazů.
16. K obviněným tvrzenému nedostatku výslovné dohody mezi ním a druhým pachatelem státní zástupce podotkl, že soud prvního stupně vzal takovou dohodu za prokázanou na základě podrobného rozboru provedených důkazů, zejména výpovědi svědka Ch. H. Zdůraznil, že verze prezentovaná obviněným byla vyvrácena, když s výjimkou jeho samotného vyjádření postrádá důkazní oporu. Samostatnou pozornost věnoval důkazní hodnotě výpovědi svědka T. V., kterou soud prvního stupně hodnotil nanejvýš kriticky, a vzal ji za základ skutkových zjištění pouze v tom rozsahu, v jakém byla v souladu s dalšími provedenými důkazy, což byl postup souladný se zásadou volného hodnocení důkazů.
17. Za obsahově relevantní považoval státní zástupce námitky obviněného, že popis jednání v rozsudku nelze podřadit pod skutkovou podstatu přisouzeného trestného činu, dále že svým jednáním nenaplnil znaky spolupachatelství tohoto trestného činu a námitku absence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a nastalým smrtelným následkem. Uvedené obsahově relevantní námitky označil za zjevně neopodstatněné. Ze skutkových zjištění soudů je možno dovodit, že to byl právě obviněný, kdo celý plán zmocnění se finančních prostředků i za použití násilí inicioval, připravil a následně měl podstatný podíl na jeho realizaci. Jednání obviněného tak představovalo onen článek řetězu jednání směřujícího k vykonání trestného činu, jehož objektivní stránka byla naplněna až v celém souhrnu. Státní zástupce uzavřel, že z provedených důkazů společný úmysl obou pachatelů vedoucí ke smrti poškozeného vyplývá a je náležitě důkazně podložen a neztotožnil se ani s námitkou absence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a nastalým smrtelným následkem, neboť bez jeho jednání by k útoku na poškozeného nemohlo dojít.
18. Podle názoru státního zástupce tak lze ze skutkových zjištění soudů dovodit, že obviněný společně s dalším spolupachatelem naplnil všechny znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu vraždy, a to jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce. Proto, i s odkazem na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
19. K vyjádření státního zástupce podal obviněný repliku, v níž oponoval jednotlivým jeho pasážím. V posuzované věci jsou podle obviněného skutkové závěry učiněné obecnými soudy (a mezery v nich nahrazené domněnkami soudů a spekulacemi) v extrémním rozporu s provedenými důkazy (i se skutkovými zjištěními, které z provedeného dokazování přicházely do úvahy), a tudíž na nich nelze postavit výrok odsuzujícího rozsudku. Z výroku ani jednoho rozhodnutí podle něj není zřejmé, kdo násilný útok vůči poškozenému skutečně užil, z čeho je dovozováno, že (obviněný) měl být v době vraždy v dané místnosti a jak soudy dospěly k závěru o existenci předchozí domluvy o společném cíli s „další osobou“. Zjištěné a provedené důkazy podle něj nemohou ani při sebevětší snaze obecných soudů být skutečně nezpochybnitelným podkladem pro rozhodnutí o jeho vině, resp. v situaci došlo k důkazní nouzi, když ani jeden jediný přímý důkaz či nepřerušený řetěz důkazů nepřímých nesvědčí pro závěr, na jehož podkladě by mohlo být rozhodnuto o jeho nezpochybnitelné vině. K výpovědi svědka Ch. H. uvedl, že tento nic dramatického ve vztahu k prokázání jeho viny netvrdí, jeho výpověď potvrzuje shora zmiňovaný extrémní rozpor a se závěry o věrohodnosti a nezaujatosti tohoto svědka nesouhlasí. Obviněný polemizoval také s vyjádřením státního zástupce o tom, že iniciátorem směnné transakce měl být právě on a nikoli svědek V., kde připomněl svědectví svědka N. D. H.
20. Obviněný se v podané replice vyjádřil také k otázce spolupachatelství, zopakoval, že soudy důkazy nehodnotily v souladu se zásadou in dubio pro reo. Orgány činné v trestním řízení podle něj nesplnily kritéria zákonnosti ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Důkazy v řízení provedené neprokazují, že by se trestného činu vraždy dopustil v jakékoli formě, ani jeho úmysl. Úvahu státního zástupce o existenci společného úmyslu označil za nepodloženou zejména stran předpokladu chování pachatele v případě přepadení, volby a opatření zbraně. Podle názoru obviněného soudy rezignovaly na svou zákonnou povinnost zabývat se tím, co v jeho jednání ve vztahu ke spáchanému trestnému činu bylo kauzální. V důsledku jeho jednání poškozenému žádná škoda nevznikla. K tvrzení, že bez jeho jednání by k útoku vůbec nemohlo dojít, poznamenal, že mohou nanejvýše postačovat pro zahájení trestního stíhání, nikoli odsouzení a zopakoval svůj závěrečný návrh rozhodnutí.
III.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
22. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 7 To 24/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
26. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové ( procesní). Obviněný totiž de facto soudům nižších stupňů v prvé řadě vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná, neúplná a nejasná skutková zjištění (svými námitkami poukazuje dokonce na jejich „nouzi“), přičemž prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci (svoji vinu popírá, jednání kladeného mu za vinu se nedopustil). Právě z těchto námitek a na základě výtek týkajících se nerespektování zásady in dubio pro reo (sekundárně) dovozuje, že nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněný tedy svojí argumentací nenamítá rozpor mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. To ostatně dostatečně zřetelně plyne ze závěrečného shrnutí dovolací argumentace, podle něhož za dané důkazní situace nemohl odvolací soud dospět ke skutkovým zjištěním formulovaným ve výroku napadeného rozsudku a jeho jednání správně kvalifikovat, aniž by zde nezůstaly důvodné pochybnosti o takto zjištěném skutkovém stavu věci.
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., resp. v porušení ustanovení §125 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
29. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
30. V tomto kontextu je namístě uvést, že i přes výhrady obviněného v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán.
31. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Skutková zjištění vyjádřená v napadeném rozhodnutí mají své obsahové zakotvení v komplexu provedených důkazů.
32. Z provedených důkazů je namístě ve vztahu k pachatelství obviněného a závěrům o jeho vině označit za velmi významnou výpověď svědka Ch. H., který zejména potvrdil, že iniciátorem směnné transakce byl právě obviněný, když u svědka T. V. výslovně poukázal na to, že tento v obchodu nefiguroval, měl se na něm podílet pouze svědek Ch. H., poškozený L., obviněný a údajný Němec, přičemž popsal i další průběh skutkového děje, především po jeho příjezdu s poškozeným do bydliště obviněného. Výpovědí svědka Ch. H. se především soud nalézací velmi pečlivě zabýval, věnoval se hodnocení jeho věrohodnosti, kterou shledal jako zachovalou, konzistentní a vnitřně nerozpornou, přičemž nebylo zjištěno nic, proč by si měl vymýšlet, aby obviněnému přitížil. Na tomto závěru pak nemohlo ničeho změnit ani subjektivní přesvědčení svědka o původním plánu uskutečnit útok vůči němu. Výpověď tohoto svědka je dále potvrzována výpovědí svědků N. D. H. a T. H. M., částečně také svědectvím J. M. Pokud dochází v jednotlivých výpovědích k částečným rozdílům v osobách, jež se v různých fázích měly obchodu (směny) účastnit, resp. se zde alespoň jmenovitě objevit (svědek J. M. zmiňuje, že od poškozeného Z. L. slyšel jméno V., pravděpodobně i P.), nejedná se o takový rozpor, jež by měl svědčit o celkové nevěrohodnosti svědka Ch. H.
33. Není důvodu zpochybňovat zjištění, že poškozený byl úmyslně usmrcen (zemřel v důsledku poranění mozku šípovou střelou vystřelenou pistolovou kuší – viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství) v domě obviněného. Ostatně, poškozený byl naposledy spatřen, když se sem dostavil provést předpokládanou směnu německých marek s údajným Němec a jeho tělo zde bylo nalezeno (v jímce na vodu v hloubce cca 1 m pod vrstvami betonu a kovovou deskou). Při skutkových zjištěních o průběhu skutkového děje, vyplývajících zvláště z výpovědi svědka Ch. H., v kontextu dalších skutečností, jak na to důvodně poukázaly soudy nižších stupňů, pak není nelogickým a nepodloženým ani závěr, že se tak stalo za okolností shora popsaných (blíže rozvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí) po domluvě obviněného s další (ve výroku napadeného rozsudku nejmenovanou) osobou (kterou ovšem, jak plyne z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, byl T. V.) o získání nemalého majetkového prospěchu, a to za cenu usmrcení osoby disponující finančními prostředky určenými na směnu [tuto skutečnost navíc dokreslují také závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie – „nejedná se u něho (obviněného) o osobnost labilní, impulzivní či naivní, pokud jedná, jedná spíš promyšleně“ ].
34. Opětovně tedy lze konstatovat, že skutková zjištění mají ve své relevantní podstatě obsahové zakotvení v komplexu provedených důkazů. Přitom je zapotřebí zdůraznit, že tyto důkazy nebylo možno hodnotit izolovaně, nýbrž též a především v jejich vzájemné souvislosti. Tomuto požadavku soudy, zvláště pak soud prvního stupně, jemuž zejména přísluší provádět a hodnotit důkazy a zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, dostály. Odvolací soud pak ve své přezkumné povinnosti nepochybil, přičemž skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně pouze v dílčích aspektech precizoval.
35. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že přes výhrady obviněného nelze konstatovat, že by skutkové závěry soudů nižších stupňů neměly oporu v provedených důkazech. Určující tak je, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, resp. Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
36. V souvislosti s námitkami obviněného týkajícími se zásady in dubio pro reo, je třeba připomenout, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
37. Přitom ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
38. Podle názoru Nejvyššího soudu postup soudů nižších stupňů nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž jimi učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu (rozporu) s provedenými důkazy. Je přitom zjevné, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace nebyl v posuzované věci prostor ani k aplikaci zásady in dubio pro reo. Pro úplnost lze uvést, že i možností aplikace této zásady se soudy ve věci činné zabývaly a neopomněly ji, když dovodily, že smrtelný útok vůči poškozenému byl proveden „blíže neustanovenou osobou“, jež byla s obviněným přítomna na místě činu (v kanceláři jeho domu). Tento fakt současně svědčí o tom, že soudy nižších stupňů přistoupily k hodnocení provedených důkazů s patřičnou uvážlivostí, pečlivostí a svědomitostí a nezpronevěřily se ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
39. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí obstojí, když z nich zřetelně vyplývají konkrétní důvody, pro které v předmětném trestním řízení soudy rozhodly o vině, trestu a povinnosti obviněného k náhradě škody. Činí-li obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích za současného prosazování vlastní verze skutkového stavu věci a právě z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud tak své rozhodnutí uzavírá konstatováním, že v posuzovaném případě nezjistil důvody ani podmínky k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
40. Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit ještě následující skutečnosti.
41. Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. (tedy ve znění účinném ke dni 9. 3. 1994) se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí, v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.
42. Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
43. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz např. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.
44. „K pojmu spolupachatelství se jen vyžaduje vědomé spolupůsobení více osob se stejným úmyslem a za stejným cílem; nevyžaduje se, by každý ze spolupachatelů působil od počátku a měl účast při všech složkách společné trestné činnosti.“ (Viz rozhodnutí č. Rt 3558/1929 Sb. rozh. NS – Vážný). „Je-li činnost jednoho spolupachatele s činností druhých spjata pojítkem záměrnosti, takže u všech jde o vědomé, týmž zlým úmyslem nesené spolupůsobení při témže násilném a výhrůžném jednání, zodpovídá spolupachatel nejen za celkový čin, nýbrž i za jednotlivé počiny svých společníků“ (viz rozhodnutí č. Rt 1869/1925 Sb. rozh. NS – Vážný). „Byli-li pachatelé při činu vedeni týmž trestným úmyslem, třeba bez předchozího nebo výslovného dorozumění, vědouce jeden o spolupůsobení druhého, zodpovídá každý z nich jako spolupachatel za celý výsledek společné činnosti všech.“
45. Jak již bylo uvedeno, u spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Tento společný úmysl ovšem nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
46. V předmětné věci sice z výpovědi obviněného ani svědka T. V. explicitně nevyplynula dohoda o spáchání loupežné vraždy, již soud prvního stupně ji ale na základě zevrubného hodnocení provedených důkazů nezávadně dovodil (shledal, že se jednalo o vraždu plánovanou po předchozí domluvě obviněného a „další osoby“ - svědka T. V.).
47. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů obviněný v úmyslu získat finanční prostředky, po předchozí domluvě s další osobou, navzájem srozuměni se svým počínáním, včetně záměru usmrtit poškozeného, jej vylákal do svého rodinného domu pod smyšlenou záminkou směny cca 250.000 marek a následně došlo nejméně ze strany osoby, která byla společně s obžalovaným v kanceláři domu přítomna a s níž byl obžalovaný domluven, k násilnému útoku proti poškozenému a jeho usmrcení. Jsou-li tato skutková zjištění, jež byla podrobně rozvedena v odůvodnění soudů nižších stupňů, hodnocena v mezích výše uvedených teoretických východisek, k nimž lze připomenout přiměřeně použitelné rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb. rozh. Nejvyššího soudu – Vážný, podle něhož: „ Zákon nevyžaduje, by činnost všech spolupachatelů (loupeže) byla rovnocenná; stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem; není třeba by se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí; stačí je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu.“ , pak není důvodu pochybovat o spolupachatelství obviněného, neboť jeho jednání bylo integrální součástí skutkového děje (článkem řetězu), který vyústil ve vraždu (úmyslné usmrcení) poškozeného motivovanou zištným záměrem. Z těchto faktů vyplývá i příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem (účinkem) tak, jak na to poukázal ve svém vyjádření státní zástupce. Účast obviněného na celkovém činu byla podmínkou k uskutečnění předem pojatého záměru, bez jeho jednání by k útoku na poškozeného nemohlo dojít. V tomto rozsahu prokázané jednání obviněného tak lze považovat za příčinu, resp. jednu z hlavních příčin smrti poškozeného, a to i v případě, pokud přímým střelcem z kuše, resp. bodajícím, nakonec nebyl (nedopustil se vražedného útoku). Za příčinu následku relevantního z pohledu trestního práva je totiž třeba považovat každý jev, bez něhož by následek nenastal, nebo nenastal způsobem, kterým nastal. Učiněná skutková zjištění přitom nedávají prostor pro pochybnosti o úmyslném zavinění obviněného zahrnujícím i spáchání činu společným jednáním.
48. V tomto kontextu je namístě doplnit, že přes výhrady obviněného nebyl v posuzované věci shledán ani extrémní rozpor (nesoulad) mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právními závěry.
49. Nutno také dodat, že měl-li obviněný za to, že se soudy ve věci činné náležitě nevypořádaly se všemi jím vznesenými argumenty, upozorňuje a odkazuje Nejvyšší soud např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 3142/13, v němž se Ústavní soud otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) již (opakovaně) zabýval. Ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soud nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění , tj. „ rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „ nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 31/12, IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09, ale také stanovisko Evropského soudu pro lidská práva vyjádřené např. ve věci García Ruiz proti Španělsku či Higginsová a další proti Francii). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští. Z těchto hledisek nelze označit rozhodnutí soudů nižších stupňů za vadná.
50. Doplnit a zdůraznit také lze, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
51. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
52. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 1. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu