ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.46.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 46/2016-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2016 o dovolání obviněného M. F. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 13 To 197/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 7/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. 1 T 7/2015, byl obviněný M. F. skutky pod body 1)-5), 7) a 12) tzv. skutkové věty výroku o vině uznán vinným zločinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku. Za to byl podle §279 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na dvě léta a šest měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí konkrétně vyjmenovaných ve výroku rozsudku. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněných J. Z., V. K. a P. K.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný M. F. označeného zločinu dopustil společně se spoluobviněnými J. Z., V. K. a P. K. tím, že v období nejméně od měsíce ledna 2014 vznikla na území ČR organizovaná skupina osob za účelem distribuce zbraní, střeliva, zakázaných doplňků zbraní a výbušnin fungující zejména tak, že M. F. prostřednictvím V. K. spolupracujícího s P. K. tyto zajišťoval a koordinoval jejich další prodej, instruoval ostatní členy a stanovil ceny za jejich prodej, když J. Z. fyzicky za úplatu předával zájemcům požadovaný materiál a v případě potřeby zajištění náhradních či chybějících dílů tyto dále obstarával P. K., který je i uváděl do funkčního stavu, přičemž
1) dne 29. 1. 2014 kolem 16:30 hod. po předchozí dohodě J. Z. v místě svého trvalého bydliště prodal za částku ve výši 25.000 Kč I. N. [údaje skryty podle §55 odst. 1 písm. c) tr. ř.] samonabíjecí pistoli CZ 75, r. 9 mm Luger, bez výrobního čísla a bez jakéhokoli značení včetně zásobníku s 9 ks nábojů r. 9 mm Luger, která mu byla nejprve k tomuto účelu předána M. F. a který ji převzal od V. K., jemuž ji k tomu účelu poskytl P. K., když na základě vypracovaného odborného vyjádření bylo stanoveno, že se jedná o zbraň kategorie „A“, plně funkční a složenou z továrně vyrobených dílů různých modelů CZ 75, v případě střeliva se jedná o funkční střelivo,
2) následně dne 12. 3. 2014 kolem 14:00 hod. po předchozí dohodě J. Z. v místě svého trvalého bydliště prodal za celkovou částku ve výši 70.000 Kč I. N. samočinnou zbraň samopal vz. SA 58, r. 7,62 x 39, včetně zásobníku a samopal vz. SA 61, r. 7,65 mm Browning, včetně zásobníku, které mu byly nejprve k tomuto účelu předány M. F. a které převzal od V. K., jemuž je k tomu účelu poskytl P. K., když na základě vypracovaného odborného vyjádření bylo stanoveno, že v případě samopalu vz. 58, r. 7,62 x 39, se jedná o zbraň kategorie „A“, plně funkční způsobilý ke střelbě jednotlivě i dávkou s upravenou hlavní původně z expanzní zbraně stejného modelu, a v případě samopalu vz. 61, r. 7,65 Browning, rok výroby 1976, se jedná o zbraň kategorie „A“, funkční, zřejmě s podomácku vyrobenou hlavní, kdy při zkušební střelbě docházelo nepravidelně ke špatné funkci zpomalovače kadence, který nevypouštěl závěr a bylo jej nutné vypustit manuálně,
3) dne 29. 5. 2014 kolem 15:30 hod. po předchozí dohodě J. Z. v místě svého trvalého bydliště prodal za částku ve výši 80.000 Kč I. N. samočinnou zbraň samopal vz. SA 58, r. 7,62 mm, včetně zásobníku a samopal vz. SA 58, r. 7,62 mm, bez výrobního čísla včetně zásobníku, které mu byly nejprve k tomuto účelu předány M. F. a které převzal od V. K., jemuž je k tomu účelu poskytl P. K., když na základě vypracovaného odborného vyjádření bylo stanoveno, že se v obou případech jedná o zbraně kategorie „A“, plně funkční, způsobilé ke střelbě jednotlivě i dávkou, dále konkrétně v případě samopalu vz. SA 58, r. 7,62 mm, zřejmě s podomácku vyrobenou hlavní a v případě samopalu vz. SA 58, r. 7,62 mm, bez výrobního čísla, s upravenou původně znehodnocenou hlavní a s dodatečně zjištěným původním výrobním číslem zbraně,
4) dne 23. 6. 2014 před 15:00 hod. po předchozí dohodě J. Z. v místě svého trvalého bydliště prodal za částku ve výši 80.000 Kč I. N. samopal vz. SA 61, r. 7,65 mm, včetně zásobníku a samopal vz. SA 61, r. 7,65 mm, bez výrobního čísla, v koženém pouzdru, včetně zásobníku, dále 2 ks kožených pouzder a 4 ks zásobníků, dále 748 ks střeliva r. 7,65 mm do těchto samopalů, které mu byly nejprve k tomuto účelu předány M. F., přičemž konkrétně samopal vz. SA 61, r. 7,65 mm, převzal od V. K., jemuž ho k tomu účelu poskytl P. K., když na základě vypracovaného odborného vyjádření bylo stanoveno, že se v obou případech jedná o zbraně kategorie „A“, plně funkční, způsobilé ke střelbě jednotlivě i dávkou, a v případě střeliva se jedná o funkční střelivo,
5) v období od 7. 6. 2014 do 23. 6. 2014 V. K. v místě svého trvalého bydliště na adrese V., okres B., po předchozím si opatření od P. K., který je uvedl do funkčního stavu, přechovával:
- samopal SA vz. 61, r. 7,65 mm, včetně zásobníku,
- samopal SA vz. 61, r. 7,65 mm, zásobníku,
- samopal SA vz. 61, r. 7,65 mm, včetně zásobníku,
které byly po předchozí dohodě určeny k prodeji prostřednictvím M. F. a J. Z. I. N., když na základě vypracovaného odborného vyjádření bylo stanoveno, že se jedná o zbraně kategorie „A“, plně funkční, způsobilé ke střelbě jednotlivě i dávkou a zřejmě s podomácku vyrobenými hlavněmi, které V. K. podle §78 tr. ř. vydal,
obviněný M. F. společně se spoluobviněným J. Z,
7) dále dne 10. 4. 2014 kolem 14:00 J. Z. v místě svého trvalého bydliště bezplatně předal k zjištění případného zájmu I. N. vzorek bleskovice tmavě zelené barvy o délce cca 20 cm s tím, že může zajistit 1000 m stejné bleskovice s cenou ve výši 500 Kč za 1 m, který mu k tomuto účelu předal M. F., když na základě vypracovaného odborného vyjádření bylo stanoveno, že se jedná o plně funkční bleskovici Np V s vnějším obalem PVC tmavě zelené barvy o průměru 5,5 mm, délce 200 mm a celkové hmotnosti 5,7 g obsahující směs pentritu (90 %) a trinitrotoluenu (10 %) o hmotnosti cca 2,4 g výbušniny, spadající pod zakázané střelivo (munici) – zbraň kategorie „A“,
obviněný M. F. sám
12) dále od přesně nezjištěného dne do dne 23. 6. 2014 M. F. v osobním motorovém vozidle zn. Škoda Octavia 1Z, které užíval, po předchozím si opatření, přechovával:
- 1 ks náboj 7,62 mm vz. 43, ozn. bxn 73, zakázané střelivo kategorie „A“,
- neoznačené tormentační značkou C.I.P., které není určeno pro civilní potřebu,
který byl zajištěn na základě provedené prohlídky jiných prostor a pozemků podle §83a tr. ř.,
dále od přesně nezjištěného dne do dne 23. 6. 2014 M. F. v rekreační chatě na katastrální území B., kterou užíval, po předchozím si opatření přechovával:
- 1 ks vojenský imitační prostředek – výbuška V10-čršD, zakázané střelivo kategorie A
- 1 ks střela k náboji 20 x 138, zakázané střelivo kategorie „A“
které byly zajištěny na základě provedené domovní prohlídky podle §83 tr. ř.;
dále od přesně nezjištěného dne do dne 23. 6. 2014 M. F. v místě svého bydliště na adrese B., B., po předchozím si opatření, přechovával:
- 1 ks vojenská dýmovnice RDG-2, zakázané střelivo kategorie „A“,
která byla zajištěna na základě provedené domovní prohlídky podle §83 tr. ř.,
a takto obvinění minimálně v období od dne 29. 1. 2014 do dne 24. 6. 2014 bez příslušných povolení v rozporu s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, vyrobili, opatřili jinému a přechovávali, dále hromadili ve větším rozsahu zbraně hromadně účinné (SA vz. 58, SA vz. 61, SA vz. MP 40), dále samonabíjecí pistole, opakovací pušky používané v ozbrojených složkách (pistole CZ 75, Walter P38, puška Mauser K 98k) a signální pistole, vše neověřené pro civilní použití, zakázané doplňky zbraní, střelivo a munici různé ráže a provedení, vše ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 119/2002 Sb., spadající pod zbraně kategorie „A“,
dále bez příslušných povolení a v rozporu s ustanovením §14 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, opatřili a přechovávali zbraň a hlavní části zbraní, vše ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 119/2002 Sb. spadající pod zbraně kategorie „C“.
Označený rozsudek obviněný M. F. napadl odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 13 To 197/2015, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu a odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V poněkud nepřehledně koncipovaném dovolání (není zřejmé, co je rekapitulací předchozího stavu řízení a co již představuje dovolací námitky) odmítl závěry nalézacího i odvolacího soudu, podle nichž v posuzovaném případě nedošlo ze strany Policie České republiky k policejní provokaci. Podle obviněného bylo užitím operativně pátracích prostředků, konkrétně opakovanými předstíranými převody, zasaženo do skutkového děje a tím byl podněcován či usměrňován do té doby neexistující úmysl pachatelů danou trestnou činnost páchat. Přitom takovéto zasahování do skutkového děje ze strany policie je nepřípustné, stejně jako navádění ke spáchání trestné činnosti, posilování vůle trestnou činnost spáchat či tomu jakoukoliv formou pomáhat. Jednání policejního orgánu se tak stalo součástí skutkového děje a činnost policistů tak překročila zákonné meze a vyprovokovala trestný čin, čímž došlo k porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Z dokazování navíc nevyplynulo a ani ve spisu není založený jediný důkaz o tom, že by obviněný M. F. spáchal nebo před kontaktem s policisty páchal trestnou činnost založenou na obchodování se zbraněmi. Toto podle něj dokazuje i to, že při domovních prohlídkách a prohlídkách nebytových prostor u něj nebyly nalezeny žádné zbraně. Nic nenasvědčuje tomu, že by bez zásahu policie trestný čin spáchal. Policisté se tedy neomezili při použití operativně pátracích prostředků na čistě pasivní přezkoumání údajně páchané trestné činnosti, ale působili na obviněné, resp. na spoluobviněného J. Z., takovým vlivem, který je přivedl ke spáchání trestných činů. Obviněný v souvislosti s postupem policejního orgánu, který podle něj vybočil z přesně vymezených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a zároveň spravedlivý proces, neurčitě odkazoval na judikaturu Ústavního soudu (nález ÚS 710/01) i Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí č. 930/98).
Dále obviněný poukázal na skutečnost, že navzdory postupné a opakované realizaci předstíraných převodů (29. 1. 2014, 12. 3. 2014, 10. 4. 2014, 29. 5. 2015, 23. 6. 2014) policejní orgán již při prvním předstíraném převodu věděl, že formou předstíraného převodu věci koupil střelnou zbraň, výbušninu a zakázaný doplněk zbraně, a nic nekonal, pouze dále prováděl předstírané převody věci. Přitom v momentě, kdy policejní orgán věděl, že byl spáchán trestný čin a byl dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba – osoby, tak měl neprodleně zahájit trestní stíhání této osoby – osob, což se nestalo. V takovém případě však bylo na místě aplikovat ustanovení o dočasném odložení trestního stíhání podle §159b tr. ř., což se v daném případě rovněž nestalo. Obviněný usuzoval, že postup orgánů činných v trestním řízení byl extra legem a důkazy získané tímto postupem jsou od počátku nezákonnými a v trestním řízení nepoužitelnými. Nesouhlasil ani s hodnocením výpovědí svědků N. S. a R. Z., kteří se podle soudu svými výpověďmi snažili „snížit trestní odpovědnost obviněných“. Pro takové hodnocení výpovědi svědků nenacházel v trestním spisu oporu a poukázal na to, že naopak výpověď svědka I. N. jako utajeného policisty by tedy měla analogicky být hodnocena ve světle snahy „o zvýšení trestní odpovědnosti obviněných“, takto hodnocena však nebyla.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 13 To 197/2015, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. 1 T 7/2015, zrušil a aby Okresnímu soudu ve Svitavách přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání po rekapitulaci obsahu dovolání sdělil, že nastíněné námitky dovolatele nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit. Námitkami obviněného není namítáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Poznamenal, že právní kvalifikace zjištěného jednání obviněného je přiléhavá, jednání obviněného naplňuje veškeré znaky trestného činu, který je mu kladen za vinu. Současně nelze z odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů. Připomněl, že soudy se s uvedenou námitkou obviněného ohledně většího počtu předstíraných převodů s náležitou mírou pozornosti zabývaly a uzavřely, že tento postup byl veden legitimním cílem rozkrýt širší vazby v rámci organizované skupiny a odhalit tak původce prodávaných zbraní. I proto soudy nižších stupňů možnost existence policejní provokace vyloučily. K námitce obviněného ohledně, byť i hypotetické, absence formálního úkonu spočívajícího v dočasném odložení trestního stíhání podle §159b tr. ř. uvedl, že ta by nepředstavovala pochybení takové intenzity, jež by podstatně zasáhla do práva obviněného na spravedlivý proces. Navrhl proto dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo se zřetelem k jeho obsahu zasláno obhájci obviněného k replice. Obhájce v podání ze dne 2. 2. 2016 sdělil, že vše už bylo uvedeno v dovolání. Vedle již uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však v replice nově bez bližšího vysvětlení odkázal i na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Úvodem je třeba odkázat na ustanovení §265f odst. 2 tr. ř., podle něhož rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Poněvadž lhůta k podání dovolání obviněnému uplynula již dne 14. 9. 2015 (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), stejně jako lhůta k odstranění vad dovolání (§265h odst. 1 tr. ř.), nebylo možno přihlížet k rozšíření dovolacích důvodů i na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., uplatněnému až v replice obhájce obviněného na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 2. 2016. Nejvyšší soud se proto zabýval toliko důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který obviněný odkázal, vyzván k odstranění vad podaného dovolání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi výsledky dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Námitky obsažené v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (viz zejména strany 20 až 22 rozsudku soudu prvního stupně, strany 4 a 5 usnesení odvolacího soudu).
Oba soudy v zásadě srozumitelně vysvětlily, proč se v daném případě nemohlo jednat o policejní provokaci, odvolací soud tak učinil explicitně. Obecně je nutné konstatovat, že tzv. policejní provokace je v České republice pokládána za nepřípustnou metodu. Nejvyšší soud se k problematickým otázkám policejní provokace zásadně vyjádřil ve stanovisku trestního kolegia ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, uveřejněném pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr. Zde konstatoval, opíraje se také o relevantní judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/01, a ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 291/03, a usnesení ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 728/01, ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 29/04, ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 797/02, ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 14/04, ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 323/04, ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 610/03, ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 411/04, ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 151/04, ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. IV. ÚS 566/05, ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 670/06, ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 1285/07, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 583/05, ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 677/06, ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 407/07, ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 141/10, ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 744/11, a ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3801/13), jakož i Evropského soudu pro lidská práva (věc T. de C. proti P., č. 25829/94, rozhodnutí ze dne 9. 6. 1998; B. proti R., č. 18757/06, rozhodnutí ze dne 4. 11. 2010; B. proti L., č. 25282/07, rozhodnutí ze dne 8. 1. 2013 aj.), že za policejní provokaci se považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta. Důkaz získaný na základě policejní provokace je absolutně neúčinný v trestním řízení vedeném proti vyprovokované osobě.
Otázkou policejní provokace se zabýval též velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ve svém usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, uveřejněném pod č. 2/2015-III. Sb. rozh. tr. Zde s odkazem na již zmíněné stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, uveřejněné pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr., dále doplnil, že za policejní provokaci, kterou se v trestním řízení rozumí aktivní činnost policejního orgánu směřující k podněcování určité osoby ke spáchání konkrétního trestného činu, popř. k doplňování jeho znaků, k podstatnému navyšování jeho rozsahu nebo jiné změně jeho právní kvalifikace k tíži podněcované osoby, naproti tomu nelze považovat postupy policejního orgánu, při nichž dochází za zákonných podmínek k realizaci procesních institutů předstíraného převodu (§158c tr. ř.) a použití agenta (§158e tr. ř.), tedy je-li obsahovou náplní jeho činnosti policejní kontrola. Tak tomu je tehdy, pokud policejní orgán předtím, než začne monitorovat či kontaktovat podezíranou osobu se záměrem realizovat procesní instituty „předstíraný převod“ (§158c tr. ř.) a „použití agenta“ (§158e tr. ř.), má k dispozici pádný důvod k domněnce, že je připravován nebo páchán trestný čin, přičemž informace, z níž vyplývá tento důvod k domněnce, že je připravován nebo páchán trestný čin, musí být policejním orgánem zadokumentována ve spisovém materiálu.
O policejní provokaci se tudíž nejedná v případech pouhého pasivního monitorování připravované nebo probíhající trestné činnosti policejním orgánem nebo jím pověřenými osobami a dále i aktivní účasti policejního orgánu na přípravě nebo páchání trestného činu za podmínek stanovených trestním řádem ve formě „předstíraného převodu“ (§158c tr. ř.) a „použití agenta“ (§158e tr. ř.), netvoří-li aktivita příslušníků policie nebo pověřených osob v probíhajícím ději trestného jednání podstatný nebo určující prvek trestného činu a jestliže sám pachatel si počínal aktivně a cílevědomě, např. iniciativně navazoval kontakty se spolupachateli nebo s poškozenými, navrhoval způsob spáchání činu, rozhodoval o místě činu, o způsobu spáchání a utajování, o konspiraci, anebo jestliže požadoval či nabízel konkrétní množství předávané věci či konkrétní cenu apod. (k tomu srov. přiměřeně také MUSIL, Jan. Policejní provokace v teorii, legislativě a judikatuře. Státní zastupitelství, ročník 2014, č. 3).
Jinými slovy, policejní provokace musí být conditio sine qua non následně spáchaného činu osobou takto vyprovokovanou nebo alespoň podstatně vyšší úrovně či intenzity již plánovaného trestného činu. Byl-li by trestný čin v posuzované úrovni či intenzitě spáchán i bez takovéto provokace, nelze aktivitu, která k trestnému činu přispěla, za (nepřípustnou) policejní provokaci považovat. Z těchto důvodů se v daném případě nemohlo jednat o nepřípustnou policejní provokaci.
Soudy vzaly za prokázané, že to byl spoluobviněný J. Z., kdo jako první kontaktoval I. N., což bylo prokázáno výslechem I. N. na policii dne 24. 6. 2014 (č. listu 969), stejná skutečnost je patrná i z úředního záznamu ze dne 17. 1. 2014 (č. listu 1083) a z výpovědi samotného spoluobviněného J. Z., který se doznává k tomu, že to byl on, kdo inicioval kontakt s I. N. (č. listu 894). Za dané situace nemůže být řeč o jakékoliv policejní provokaci, neboť prvotní vůle spáchat trestnou činnost zde byla dána bez jakékoliv ingerence policejního orgánu. Tento kontakt spoluobviněného J. Z. rovněž dostatečně ospravedlňoval užití operativně pátracích prostředků. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu pak vyplývá, že k nepřípustné policejní provokaci nemůže dojít, pokud to byl obviněný – v daném případě spoluobviněný J. Z.– který aktivně projevoval vůli předmětné zbraně prodat a po následném navázání kontakt s utajeným svědkem vystupujícím pod identitou I. N. také určoval rozsah tohoto obchodu a sděloval I. N. pevně stanovenou kupní cenu zbraní, kterou určoval právě obviněný M. F. Ze strany I. N. tak nebyla vyvíjena jakákoliv aktivita ve vztahu k druhu a ceně nabízených zbraní. Z hlediska trestnosti činnosti obviněných je podstatné, že obvinění byli sami prokazatelně rozhodnuti uskutečnit prodej zbraní. To, že to byl právě spoluobviněný J. Z. a celá organizovaná skupina, kdo byl rozhodnut spáchat trestnou činnost ještě před setkáním s utajeným svědkem I. N., je prokázáno především prvotním kontaktem, když to byl právě J. Z., kdo inicioval kontakt s I. N. Samotný vstup policejního orgánu do skutkového děje bez dalšího policejní provokaci nezakládá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1366/2003, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 5 Tdo 716/2004, ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1005/2005, shodně rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 634/2006, aj.). Nadto je nutné uvést, že I. N. nebyl jediným „odběratelem“ zbraní celé organizované skupiny, což dokládá záznam odposlechu telefonního zařízení J. Z. (č. listu 816). V hovoru s I. N. mu spoluobviněný J. Z. sděluje, že jelikož si přichystané zbraně ve smluveném termínu nevyzvedl, byly prodány někomu jinému. Odvolací soud tudíž logicky uzavřel, že opakované předstírané převody byly zřetelně vedeny snahou zjistit původ a zdroj nelegálního prodeje zbraní, nikoliv pouze získat kontakt na prodejce. Připomněl, že z pořízených záznamů je patrný složitý kontakt na další osoby, v úvahu přicházel prodej většího množství zbraní, přičemž v kontaktu se zájemcem i mezi jednotlivými obviněnými docházelo ke kódování označení zbraní, příslušenství i střeliva. Opakované předstírané převody přesvědčivě označil za legální, přičemž akcentoval zájem na odhalení celého řetězce prováděných úprav a posléze i realizovaných transakcí se zbraněmi a střelivem, přičemž došlo k předání a prodeji nikoliv ojedinělého, ale většího množství zbraní hromadně účinných, a transakcí se střelivem. Lze proto souhlasit s argumentem státního zástupce, že větší počet předstíraných převodů byl veden legitimním cílem rozkrýt širší vazby v rámci organizované skupiny a odhalit tak původce prodávaných zbraní.
Nejvyšší soud pouze na okraj k poznámce obviněného o tom, že u něj při domovních prohlídkách nebyly nalezeny žádné zbraně, což má prokazovat neexistenci úmyslu spáchat trestnou činnost před kontaktem s policejními orgány, uvádí, že toto tvrzení obviněného obsažené v dovolání se nezakládá na pravdě. Z protokolu o provedení domovní prohlídky chaty obviněného je zřejmé, že při prohlídce byly nalezeny konkretizované slepé náboje, střela, prázdný zásobník, dýmovnice (č. listu 483-485).
K námitce obviněného, že policejní orgán v dané věci dočasně neodložil zahájení trestního stíhání, třebaže se již při prvém předstíraném převodu dozvěděl, že obviněný měl spáchat trestný čin, a tím nebyl dodržen postup podle §159b tr. ř., Nejvyšší soud dodává, že již ze samotné dikce ustanovení §159b odst. 1 tr. ř. je zřejmé, že se jedná pouze o možnost postupu policejního orgánu, nikoliv o jeho povinnost („Jestliže to je třeba k objasnění trestné činnosti spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny, nebo jiného úmyslného trestného činu, anebo zjištění jejich pachatelů, může policejní orgán se souhlasem státního zástupce dočasně odložit zahájení trestního stíhání na nezbytnou dobu, nejdéle však o dva měsíce“). Nadto je nutné odkázat na usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24. 6. 2014, č. j. UOOZ-453/TČ-2014-292400, ze kterého vyplývá, že policejní orgán po udělení souhlasu státního zástupce dočasně odložil zahájení trestního stíhání podle §159b tr. ř., které bylo dále prodlouženo (viz. č. listu 6).
Ohledně v dovolání vyjádřeného nesouhlasu obviněného s hodnocením výpovědí svědků N. S. a R. Z. a tvrzeného policejního obtěžování je nutné konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pokud svědci N. S. (č. listu 1681) i R. Z. (č. listu 1662, 1663) shodně u hlavního líčení vypověděli, že I. N. obtěžoval četnostní svých telefonních hovorů nejen spoluobviněného J. Z., ale právě i jeho rodinné příslušníky, je nutné souhlasit se závěry nalézacího soudu, podle kterých byly tyto výpovědi činěny ve snaze snížit trestní odpovědnost obviněných, zejména spoluobviněného J. Z. (otce svědka R. Z.). Z výpovědi I. N. u hlavního líčení je navíc dostatečně zřejmé, proč někdy volal na telefonní číslo svědka R. Z. Podle výpovědi I. N. to byl sám svědek R. Z., který mu na sebe předal telefonní kontakt s tím, že je možné se s ním spojit, pokud by byl jeho otec – spoluobviněný J. Z.– k nezastižení (č. listu 1683). Ze záznamů odposlechů a aktivity telefonního zařízení J. Z. je navíc patrné, že spoluobviněný J. Z. často I. N. pouze prozvonil, což byl pro I. N. signál proto, aby se J. Z. následně sám ozval, což jen dokládá praxi mezi J. Z. a I. N. o způsobu a četnosti jejich vzájemné komunikace (č. listu 818, 823, 828, 836 aj.). Podstatné v daných souvislostech je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 2. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu