ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1158.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1158/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Královská kanonie premonstrátů na Strahově, IČ: 00415090, se sídlem v Praze 1, Strahovské nádvoří 1/132, zastoupené JUDr. Alenou Kasalovou, advokátkou se sídlem v Plzni, nám. Republiky 2/2, proti žalovaným 1) J. J., S., zastoupenému JUDr. Josefem Heydukem, advokátem se sídlem v Chebu, Májová 1150/32, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 493/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. září 2015, č. j. 64 Co 245/2015-192, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaní napadli dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 3. 2015, č. j. 12 C 493/2013-161, změněn tak, že bylo určeno, že vlastníkem pozemku parcelní číslo 407/7 v katastrálním území H. u N. K. o výměře 28.613 m 2 , vymezeného geometrickým plánem, tvořícím nedílnou součást rozsudku, je druhá žalovaná (výrok I.), žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení (výrok II.), druhá žalovaná byla zavázána nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení 6.171,- Kč (výrok III.) a ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nebylo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení přiznáno žádnému z účastníků (výrok IV.).
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolateli vymezenou, otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
Dovolatelé předestřeli otázku, zda nabyvatel v dobré víře mohl od Pozemkového fondu České republiky v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), platně nabýt věci z historického majetku církví. Uváděli, první žalovaný odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11, I. ÚS 3314/11 a I. ÚS 2219/12, druhá žalovaná poukazujíc na smysl a účel finanční náhrady zakotvené v ustanovení §15 a násl. zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“, že dovolací soud vyřčenou otázku hmotného práva při svém rozhodování dosud neřešil.
Dovolací soud ovšem v souvislosti s posuzováním platnosti převodů majetku uskutečněných v rozporu s ustanovením §29 zákona o půdě kupříkladu již ve svém usnesení ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, připomněl, že smysl citovaného ustanovení je ve světle ustálené judikatury spatřován především v ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srovnej zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25, či nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, a ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012). Naplnění uvedeného účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (viz např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 165, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014).
Byť se v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyskytl ojedinělý případ, v jehož rámci bylo připuštěno výjimečné prolomení omezení dispozic založeného ustanovením §29 zákona o půdě (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10), dovodil Nejvyšší soud v intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam dotčeného ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví (srovnej opět především nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38), že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími §29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly věci náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015).
Ačkoliv souladnost postupu státu se zákonem požívá, a to i v rovině ústavního pořádku, právní ochrany (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, či žalovaným ad/ 1 poukazovaný nález ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3314/11), sama okolnost, že smlouvy, kterými měly být věci z historického majetku církví převedeny ze státu na soukromé subjekty, byly sjednány s Pozemkovým fondem České republiky, ani skutečnost, že katastrální úřad zapsal po předložení řečených smluv, nerespektujících ustanovení §29 zákona o půdě, do katastru nemovitostí vlastnická práva nabyvatelů, výjimečné suspendování blokačních účinků §29 zákona o půdě ve světle judikatury dovolacího soudu neodůvodňuje. Aprobace teze, že zapojení pozemkového fondu do protiprávního převodu předmětných pozemků opodstatňuje prolomení blokace dispozic s historickým majetkem církví, by ostatně vzhledem k tomu, že na počátku nezákonného nakládání s věcmi spadajícími do rozsahu §29 zákona o půdě bylo nutně povětšinou právě jejich zcizení státem, případně jiným subjektem veřejnoprávní povahy, jehož jednání by mělo zásadně vyvolávat oprávněnou důvěru ostatních kontrahentů, vedla k naprostému vyprázdnění blokačních účinků daného ustanovení a popření jeho smyslu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). Z obdobných důvodů nemůže jednorázovou suspenzi zákazu převodů příslušných nemovitostí ospravedlnit ani to, že katastrální úřad na základě smluv odporujících svým obsahem blokaci zakotvené v zákoně o půdě uskutečnil zápis vlastnictví nabyvatelů ke sporným pozemkům do katastru nemovitostí. Sluší se ostatně připomenout, že rozhodovací praxe ani v jiných kontextech nepřiznává provedení vkladu věcného práva do katastru nemovitostí způsobilost sanovat absolutní neplatnost převodní smlouvy způsobenou porušením (v zájmu ochrany třetích osob uplatňovaného) zákazu dispozic s dotčenými objekty (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 310/99, nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 485/05, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 530/2009, přiměřeně srovnej např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 739/2010).
Nadto dlužno zdůraznit, že judikatura restituční nároky dlouhodobě pokládá za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, když opačný výklad by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činil zcela bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, dále srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007, či ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 720/2009). V již citovaném usnesení ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, přitom Nejvyšší soud explicitně dovodil, že sama dobrá víra subjektu, na nějž měly být sporné nemovitosti převedeny, k prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona o půdě nepostačuje.
Nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3314/11, a ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, na něž odkazuje první žalovaný, konečně řeší problematiku významu dobré víry při nabývání nemovitostí od neoprávněné osoby zapsané coby jejich vlastník v katastru nemovitostí (nabytí od nevlastníka). V projednávané věci ovšem nedostatek vlastnického práva na straně převodce, jejž by bylo nutné překlenovat poukazem na důvěru nabyvatele ve správnost údajů ve veřejné evidenci, dán nebyl. Dovolatelem odkazovaná judikatura Ústavního soudu (pokud posuzuje účinky dobré víry při nabývání vlastnického práva) tak na posuzovaný případ nedopadá. Odchýlení se od závěru, dle něhož k prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona o půdě nepostačuje sama dobrá víra toho, na něhož měly být sporné nemovitosti převedeny, pak neodůvodňuje ani odkaz druhé žalované na institut finanční náhrady ve smyslu ustanovení §15 a násl. zák. č. 428/2012 Sb. Tato náhrada, stejně jako ustanovení §18 odst. 1 zák. č. 428/2012 Sb., umožňující oprávněné osobě podat projednávanou žalobu o určení vlastnického práva státu, totiž byla součástí právního řádu i v době vytváření citované judikatury dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016), a byla tak dovolacím soudem při formulaci jeho právních závěrů nepochybně brána v potaz. Institut finanční náhrady dle ustanovení §15 a násl. zák. č. 428/2012 Sb. navíc svou koncepcí a funkcí (paušální náhrada sloužící - bez ohledu na skutečný rozsah vydávaného majetku /naturální restituce/ - zmírnění některých majetkových křivd a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi) posouzení smlouvy o převodu majetku, uskutečněném v rozporu s ustanovením §29 zákona o půdě, jako absolutně neplatné nikterak nevylučuje ani nemodifikuje, když ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další peněžní náhrady oprávněné osobě pro případ, kdy by jí majetek převedený v rozporu s ustanovením §29 zákona o půdě z důvodu ochrany dobré víry nabyvatele nebyl vydán.
Vymezuje-li pak druhá žalovaná rovněž otázku, zda k opětovnému nabytí vlastnictví k nemovitosti na základě zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vznikajících (dále jen – „zák. č. 128/1946 Sb.“), byla nutná intabulace vlastnického práva, majíc za to, že se odvolací soud při posuzování této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 827/2005, dlužno uvést, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení uvedené otázky bezprostředně nezávisí. V situaci, kdy se žalobkyně se souhlasem státních orgánů v březnu 1947 ujala opětovně držby předmětného pozemku (jehož převod na třetí osobu se z důvodu národní a politické perzekuce ukázal být neplatným) a dne 3. 10. 1947 zahájila podle zákona č. 128/1946 Sb. soudní řízení o prohlášení trhové smlouvy ze dne 29. 1. 1942 (na jejímž základě byl pozemek na třetí osobu převeden) za neplatnou a o navrácení pozemku (vkladem vlastnického práva žalobkyně do pozemkové knihy), jež skončilo dne 24. 6. 1949 uzavřením soudního smíru, jímž bylo návrhu na prohlášení neplatnosti trhové smlouvy s účinky ex tunc ve smyslu ustanovení §1 zák. č. 128/1946 Sb. vyhověno s tím, že pozemek vrátit nelze, neboť byl dne 1. 10. 1948 převzat (bez náhrady) státem v rámci provedení revize první pozemkové reformy dle zákona č. 142/1947 Sb. (restituční důvod dle §5 písm. a/ zák. č. 428/2012 Sb.), totiž odvolací soud se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu toliko uzavřel, že vzdor tomu, že se žalobkyně v daných poměrech intabulace vlastnického práva domáhat již nemohla (bez ohledu na to, zda jí dle tehdy platné právní úpravy bylo k nabytí vlastnictví třeba), je z hlediska ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. dotčený pozemek nutno považovat za součást jejího původního majetku (§2 písm. a/ zák. č. 428/2012 Sb.). Uvedený závěr odvolacího soudu přitom odpovídá ustálenou judikaturou již přijatému náhledu na postup nárokovatelů v poválečných restitučních řízení (zákon č. 128/1946 Sb.) vyvolaný jejich diskriminací ze strany státních orgánů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2001/98, či nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1999, sp. zn. II. ÚS 66/98, nebo ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08). Současně je souladný i s judikaturně přijímanou zásadou, dle níž při aplikaci restitučních předpisů nelze postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž je naopak nutno je používat velmi citlivě, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména se zřetelem na smysl a účel restitučního zákonodárství (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10). Podmiňovat existenci restitučního nároku oprávněné osoby intabulací vlastnického práva přiznaného soudním rozhodnutím v podmínkách, kdy se objekt vlastnictví na základě některého z odškodňovaných restitučních důvodů již stal předmětem majetkové křivdy ze strany státu, by totiž nepochybně bylo projevem přepjatého formalismu.
Napadá-li konečně druhá žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu výslovně i v nákladovém výroku III., nevymezuje ve vztahu k němu v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., v čem spatřuje důvody přípustnosti dovolání. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání v naznačeném rozsahu rovněž odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků, neboť dovolání žalovaných byla odmítnuta a žalobkyni, jež se k dovolání nevyjádřila, v tomto stádiu řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. června 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu