ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1675.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1675/2016-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2017 o dovolání obviněného V. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2016 sp. zn. 6 To 85/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 50/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 2. 12. 2015 sp. zn. 3 T 50/2015 uznal obviněného nprap. V. Š. vinným pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v souběhu s pokračujícím přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ad skutek bod I.) a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ad skutek bod II.), jichž se dopustil tím, že:
I. v rozporu s obsahem služebního slibu příslušníka Policie České republiky podle §17 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a povinností podle §45 odst. 1 písm. a), b) téhož zákona zneužil oprávnění k přístupu do informačních systémů využívaných Policií České republiky a jako vrchní inspektor 1. oddělení obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, územní odbor Louny, na svém pracovišti v L., ze svého služebního počítače zjišťoval pro své soukromé účely informace k pobytu S. Š., přítele své dcery „X. X.“*), dále o jeho matce S. V. a jeho otci S. D. I., přičemž:
1) k osobě S. Š., činil dotazy do informačního systému „ETŘ”, v němž nahlížel do spisových materiálů:
a) č. j.: KRPU-18885/TČ-2011-040771-41 dne 23. 5. 2014 v 22:51 hodin a dne 26. 5. 2014 v 08:01 hodin,
b) č. j.: KRPU-131787/PŘ-2013-040817-PP dne 23. 5. 2014 v 22:51 hodin,
c) č.j.: KRPU-90241/ČJ-2014-040817-DB dne 23. 5. 2014 v 22:50 hodin,
d) č. j.: KRPU-99007/ČJ-2014-040817-LS dne 23. 5. 2014 v 22:49 hodin,
e) č. j.: KRPU-108100/ČJ-2014-041014 dne 23. 5. 2014 v 22:50 hodin,
ač věděl, že podle článku 1 odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009 lze informační systémy využívat jen pro plnění služebních nebo pracovních úkolů nebo povinností,
2) dne 23. 5. 2014 k osobám S. Š., S. V. a S. D. I., v době od 22:44 až 22:48 hodin prováděl opakované dotazy do centrálního registru obyvatel „CRO”, ač věděl, že dle článku 1 odst. 2 Závazného pokynu Policejního prezidenta č. 168/2009 lze informační systémy využívat jen pro plnění služebních nebo pracovních úkolů nebo povinností,
přičemž osobní údaje získané pod bodem 1) a 2), na které neměl právo, dále užil, neboť S. Š. dne 24. 5. 2014 v době kolem 3:00 hodin vyhledal v bytě užívaném jeho otcem, S. D. I., v přízemí domu v ulici H. v L. u L., okr. M.,
II. v přesně nezjištěné době kolem 3:00 hodin dne 24. 5. 2014 vykopl vstupní dveře od přízemního bytu v domě v H. ulici v L. u L., okr. M., jehož nájemcem byl S. D. I., v němž se nacházel se souhlasem oprávněného nájemce S. Š. a „X. X.“*), kde S. Š. po vykopnutí dveří odstrčil na skříň, poté na něj na zemi zaklekl, bil ho údery rukou do obličeje a kopnul ho do zad, následně z bytu odvedl svoji dceru „X. X.“*), které před tím dal několik facek .
Za to byl obviněnému podle §329 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání či služebního zařazení u bezpečnostních sborů a obecní policie na území ČR v trvání dvaceti čtyř měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, jež Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 7. 2016 sp. zn. 6 To 85/2016 podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ke skutku pod bodem I. obviněný uvádí, že považuje lustrování Š. a jeho rodičů za oprávněný výkon policisty, neboť prostřednictvím něj zjistil rozhodné skutečnosti pro šetření ve věci podezření ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí svědkem Š., tj. porušením jemu uloženého trestu zákazu řízení motorových vozidel, tedy nikoli užitím údajů z informačního systému Policie ČR ve snaze získat pro sebe neoprávněný prospěch. Adresu otce Š. I. nezjistil provedenou lustrací, jak dovodily oba soudy nižších stupňů, neboť jeho adresa nebyla vedena v policejních evidencích, a to ať už adresa L., H. či jakákoli jiná, nemohl ji tedy užít, a to ani ve svůj prospěch. Pohnutka obviněného uvedená v právní větě odsuzujícího rozsudku proto neodpovídá skutečnému motivu jeho jednání. Údaje o pobytu svědka S. Š. zjistil způsobem popsaným ve spisu. Odsuzující výrok tedy v rozporu s §120 odst. 3 tr. ř. neobsahuje všechny rozhodné skutečnosti. Odvolací soud na straně 8 odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že účelem lustrace nebylo ověření spáchání trestné činnosti S. Š., ale zjištění údajů jeho osoby a jeho rodičů pro soukromé účely obviněného, což nemá oporu v dokazování, jedná se o pouhou spekulaci soudu a svévoli. Společenskou škodlivost posoudil soud nesprávně jen v obecné poloze a nikoli individuálně s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu ke všem znakům stíhaného trestného činu a dalším okolnostem případu.
Obviněný ve vztahu ke skutku popsaném pod bodem II. odsuzujícího rozsudku spatřuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry. Odvolací soud nepřihlédl k námitkám obviněného uvedeným v jeho odvolání. Soud zejména při hodnocení věrohodnosti jednotlivých svědků důsledně neaplikoval zásadu in dubio pro reo a nesprávně dovodil účelovost výpovědi obviněného ve snaze ospravedlnit překročení svých oprávnění. Za věrohodné považoval výpovědi svědků Š., V. a H. a odlišnosti v jejich výpovědích přičítá rozespalosti, odstupu doby a skutečnosti, že je pochopitelné, že si detaily nemohou pamatovat. Oproti tomu výpověď manželky obviněného hodnotí jako nepravdivou při snaze obviněnému pomoci a jsoucí v rozporu s výpovědí jeho dcery ohledně způsobu sdělení o cestě do N. se svědkem Š., přestože byly bezpochyby rozrušené a vystresované ze vzniklé situace, taktéž vypovídaly se stejným časovým odstupem a ani po nich nelze požadovat, aby si detaily pamatovaly. Kromě jedné shora zmíněné nesrovnalosti, když soud na jiné nepoukazuje. Obě tyto svědkyně vypovídají v ostatních skutečnostech ve shodě, a to současně i s obviněným a výpovědí svědka I. a provedenými listinnými důkazy, zejména záznamy telefonních hovorů. Obviněný podrobnými odkazy na jednotlivé údaje o aktivitě mobilních telefonů poukazuje na to, že potvrzují výpověď jeho dcery, že telefon nemohla užívat, neboť byl vypnutý, když jí ho odebral svědek Š. Rovněž potvrzují, že ve 2:36:52 hodin po dobu 52 sekund hovořil s otcem svědka Š. svědkem I., o němž se obviněný zmínil ve své výpovědi před soudem, avšak nalézací soud na straně 11 odůvodnění rozsudku naopak konstatoval, že žádný takový hovor neproběhl, jelikož není v záznamech uveden, a uvěřil svědku H., že se z chodby domu nevzdálil a netelefonoval mu. Z toho plyne i pravdivost výpovědi manželky obviněného, která uvedla, že se do bytu dostala v době, kdy obviněný venku telefonoval, což znevěrohodňuje výpovědi svědků Š. a H. v tom, že obviněný měl podle nich vykopnout dveře a vstoupit do bytu a napadnout svědka Š. Odvolací soud na straně 7 napadeného rozhodnutí dovodil, že tato námitka (uplatněná již v odvolání) nemá na podstatu věci žádný vliv a provedenými důkazy byla jednoznačně vyvrácena. Takový závěr považuje obviněný za nepřípustný, neboť tato skutečnost má podstatný význam pro posouzení věci. Telefonní záznamy taktéž vyvrací úsudek soudu, že ke vstupu do bytu došlo dne 24. 5. 2014 kolem třetí hodiny ranní, neboť již ve 03:01:58 byl signál telefonu dcery obviněného zachycen operátorem v L. a signál obviněného v 03:13:58 hodin v L. u M., tedy nemohl být ve 03:00 hodin v L. u L. Dále zpochybnil věrohodnost svědka Š., neboť bylo prokázáno vícero jeho nepravdivých tvrzení o lékařském ošetření po útoku, ze zprávy VZP však vyplynulo, že žádné ošetření nevyhledal a nepředložil ani žádnou lékařskou zprávu, jeho popis vzniklých zranění, když následující den po útoku byla pořízena fotodokumentace jeho zranění, na níž má pouze oděrku pod krkem, tedy další tvrzená zranění si vymyslel. Konstatováním podstatného obsahu spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 3 T 137/2014 byla prokázána nepravdivost tvrzení svědka Š., že do L. nikdy nepřijel vozidlem své matky, že si podal stížnost proti obvinění z podezření spáchání přečinu maření úředního rozhodnutí a že v L. byl zeleným Citroenem jen jednou, autem jezdil, ale ne v L. Těmito nepravdami ověřenými listinnými důkazy je zpochybněna i zbývající část jeho výpovědi o skutečnostech, kdy stojí slovo proti slovu a nelze je objektivně ověřit. Výpověď svědka je nutno hodnotit jako celek, nelze z ní cíleně vybrat pouze okolnosti svědčící v neprospěch obviněného a prokazatelně zjištěnými nepravdami se nezabývat.
Obviněný rovněž namítl, že u skutku popsaného pod bodem II. není dána společenská škodlivost jeho jednání, neboť neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Odvolací soud taktéž nevyhověl návrhu obviněného na doplnění dokazování.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zasáhl do skutkových zjištění, neboť v předchozím řízení nebyly respektovány základní zásady trestního řízení, byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci a došlo k chybnému a nelogickému hodnocení důkazů. V důsledku toho by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušit a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodnout tak, že obviněného zprostí obžaloby, popřípadě v souladu s §265 l tr. ř. přikázat příslušnému soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) uvedl, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku opakuje svou obhajobu uplatněnou jak před nalézacím soudem, tak zejména i ve svém odvolání, ačkoli se s jeho námitkami vypořádaly již oba soudy (viz strana 10 až 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a strana 5 a 6 napadeného usnesení). S jejich argumentací ohledně skutkových zjištění i užití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku se ztotožnil a pro stručnost na ně odkázal.
Dále konstatoval, že obviněný v dovolání jen předestírá svou verzi skutkového stavu, aniž by uvedl konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly extrémnímu rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Takto popírá soudy zjištěný průběh skutkového děje, tedy že lustracemi zamýšlel získat podklady pro svou osobní potřebu a že to nebyl on, kdo následně vyrazil dveře a vstoupil do bytu poškozeného I. ke škodě zde se nacházejícího svědka Š. Verzi dovolatele nepodpořila u hlavního líčení ani jeho dcera, která po první výpovědi z přípravného řízení ve věci svého otce již nevypovídala a tím znemožnila ověřit konzistentnost a věrohodnost své první výpovědi. Je patrné, že soudy nehodnotily věrohodnost výpovědí svědků svévolně, dostatečně ve svých rozhodnutích odůvodnily, proč považují výpovědi svědkyň Š. za nepravdivé a motivované snahou pomoci dovolateli. Je zjevné, že odsouzení dovolatele má dlouhodobý negativní dopad na celou jeho rodinu a tedy zejména i na obě svědkyně. Oproti tomu u svědka H. lze předpokládat naprostou lhostejnost k výsledku trestního řízení. Dovolatel jej poškodil jen tím, že jej svým jednáním v noci probudil, když svědek měl ráno vstávat do práce.
Ve vztahu k námitce obviněného o nemožnosti spáchat skutek popsaný pod bodem II. odsuzujícího rozsudku kolem třetí hodiny uvedl, že podle skutkové věty rozsudku mělo k tomuto skutku dojít „v blíže nezjištěné době kolem 3.00 hodin“, přičemž L. u L. (místo skutku), L. i L. se nacházejí v okruhu přibližně deseti kilometrů, tedy vzdálenosti, kterou je možno překonat automobilem během 10 minut. Skutkové zjištění o době skutku „kolem 3.00 hod.“ je tedy v plném souladu se zjištěním o následném pohybu mobilního telefonu dovolatelovy dcery. Zpochybňování skutkových zjištění obviněným (včetně poukazu na nedodržení zásady in dubio pro reo ) představuje námitky procesní a nikoliv hmotněprávní. Tyto důvody tedy zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce.
Uplatněnému dovolacímu důvodu by však mohla odpovídat námitka dovolatele, že ohledně skutku ad bod I. mělo být užito zásady subsidiarity trestní represe, s níž se taktéž oba soudy vypořádaly (viz strana 12 a 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a strana 8 až 10 napadeného usnesení). Státní zástupce má k argumentaci odvolacího soudu obsažené na straně 10 usnesení jednu drobnou výhradu, a to sice k jeho konstatování, že užití materiálního korektivu není namístě také pro absenci lítosti a snahy po nápravě ze strany dovolatele. Taková úvaha není v souladu s bodem VI. stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z něhož dále blíže citoval. Případná lítost a snaha po nápravě by v případě dovolatele mohla mít vliv pouze na výrok o trestu, nikoliv na výrok o vině. Státní zástupce s argumentací soudů souhlasí a poukazuje na to, že samotný dovolatel ve svém dovolání žádné výjimečné okolnosti svého skutku pod bodem I. neoznačil, státní zástupce proto uvedl, že se k této části argumentace nemůže blíže vyjádřit, neboť mu nepřísluší dovolání jakkoliv doplňovat. Pro ilustraci, jaké jednání si svou neobvyklostí vynucuje užití subsidiarity trestní represe, poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13, ve věci, jejíž podstatou bylo morálně ospravedlnitelné užití nedovolené svépomoci v rodinných vztazích, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9.2015 sp. zn. 5 Tdo 960/2015 ve věci, v níž mělo dojít k urážce mezi vojáky tím, že vysoký policejní důstojník poslal jiného „do prd…“ a bouchl dveřmi. V obou uvedených případech bylo zřejmé, že zákonodárce nechtěl za pomoci trestního práva ani napravovat narušené rodinné vztahy ani kultivovat jazyk a chování policejních důstojníků. V předmětné věci dovolatele se sice rovněž jednalo o nápravu narušených rodinných vztahů, avšak speciálními prostředky (informačním systémem), jimiž dovolatel navíc zasáhl i do práv osob stojících vně předmětného konfliktu, tedy zejména do práv rodičů svědka Š. Kdyby dovolatel neužil informační systém v uvedeném rozsahu, bylo by možno užití §12 odst. 2 tr. zákoníku zvažovat, neboť samotná jeho obava o nezletilou dceru byla legitimní. Dovolatel se však na tento malý rozsah zásahu do zájmů chráněných trestním právem neomezil a tím se jeho věc liší od obou judikátů citovaných shora. Ve vztahu ke skutku ad bod II. rozsudku se dovolatel užití §12 odst. 2 tr. zákoníku nedomáhá a úvahy v tomto směru státní zástupce pokládá za vyloučené, neboť dovolatel se předmětného činu dopustil jako policista, tedy jako osoba zvláště pověřená zachováváním zákonů. Právní posouzení skutku státní zástupce považuje za správné a dovolání v této části za zjevně neopodstatněné.
Ve vztahu k namítanému extrémnímu nesouladu státní zástupce připomněl, že by se muselo jednat o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu. Dovolatel by tedy musel namítnout nikoliv jen to, že k logickému skutkovému zjištění učiněnému soudem existuje stejně logická alternativa tvrzená obviněným, nýbrž že skutkové zjištění učiněné soudem zcela postrádá jakýkoliv logický základ. Takový extrémní nesoulad však dovolatel ve svém dovolání neuvádí ani blíže nepopisuje.
Pokud se dovolatel domáhá hodnocení svědecké výpovědi svědka Š. „jako celek“, pak si neuvědomil, že „neexistuje pravidlo důkazního práva, které by soudu ukládalo, aby v případě pochybností o některých dílčích tvrzeních svědka musel mít jiná jeho tvrzení automaticky za nepravdivá“, jak je patrno z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 95/01 (srov. dále usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 219/07, ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 1052/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 8 Tdo 446/2012 a ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. 6 Tdo 1651/2008). Také v této části dovolání neodpovídá tvrzenému dovolacímu důvodu, když je i zde založeno na námitkách procesních a nikoliv hmotněprávních. Závěrečné tvrzení dovolatele na str. 6 dovolání, že soud neprovedl „navržené důkazy“ je příliš obecné, než aby bylo možno konkrétně se k němu vyjádřit.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť konkrétní důvody uvedené dovolatelem dílem neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ve zbytku je pak zjevně neopodstatněné. Zároveň podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2016 sp. zn. 6 To 85/2016 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolatelem uplatněný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Obviněný u skutku popsaného pod bodem I. zpochybnil zjištění pohnutky, popřípadě motivu svého jednání, které podle něj mělo spočívat v lustraci policejních informačních systémů jako oprávněného jednání policisty při odhalování trestné činnosti, respektive následném oznámení porušení trestu zákazu řízení motorových vozidel uložených svědku Š. rozhodnutím soudu, a nikoli zjištění jeho adresy za účelem vyhledání dcery obviněného v nájemním bytě svědka I., kde se t. č. zdržoval svědek Š. jako tehdejší přítel dcery obviněného „X. X.“*). Z provedeného dokazování pak podle něj plyne, že adresu bytu otce svědka Š. L., H. nezjistil z policejních evidencí, neboť zde nebyla uvedena, takže nemohl využít údaje svědka Š. a jeho rodičů a opatřit sobě neoprávněný prospěch pro soukromé vyhledání své dcery. Nebyly proto naplněny všechny zákonné znaky skutkových podstat předmětných přečinů.
V této části dovolání obviněného je evidentní, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje argumenty, jimiž popírá spáchání trestné činnosti, pro niž byl odsouzen, a zpochybňuje zjištěný skutkový děj. Veskrze jde o námitky, ve kterých dovolatel obecně vytýká, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, že dokazování bylo nedostatečné, popírá, že by trestnou činnost jemu kladenou za vinu spáchal, zpochybňuje svou pohnutku a motiv jednání, čas spáchání skutku ad bod II., nesouhlasí s hodnocením ve věci provedených důkazů, tedy jeho dovolací argumentace výlučně směřuje do oblasti skutkových zjištění, tudíž deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Namítá-li obviněný, že odsuzující výrok neobsahuje všechny rozhodné skutečnosti předpokládané ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., tedy jeho skutečný motiv, s jakým jako úřední osoba jednal, je nutno shrnout, že v popisu skutku je popsán účel zjišťování předmětných informací, a to za účelem zjištění aktuálního pobytu přítele své dcery a jeho rodičů, na základě nichž pak svědka Š. vyhledal a neoprávněně vnikl do bytu užívaného jeho otcem, S. D. I., kde našel svou dceru. Nalézací soud pak na straně 10 odsuzujícího rozsudku doplnil, že tak učinil z důvodu svého nesouhlasu jako rodiče s momentálním chováním téměř zletilé dcery. Cílené získání informací o tom, že obviněný má trestní minulost mu podle nalézacího soudu přinesla prospěch i v tom, že měl poznatky, jež ho zvýhodňovaly v jednání s dcerou a vůči Š. v osobní rovině, které později užil při vyhledání svědka Š. Vytýkanými vadami tedy rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Nejvyšší soud na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí dospěl dále k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Obviněný namítl existenci extrémního nesouladu ve vztahu ke skutku ad bod II. výroku o vině odsuzujícího rozsudku, jež spatřuje v nesprávném vyhodnocení telefonních záznamů, výpovědí jeho manželky M. Š., dcery „X. X.“*) a výpovědi své na jedné straně a výpovědí svědků S. Š., S. V. a V. H. na straně druhé, které soud hodnotil jako věrohodné, ačkoli mezi nimi je mnoho rozporů, a v neprospěch obviněného je upřednostnil před výpověďmi členů jeho rodiny, které však na rozdíl od druhé skupiny jsou podporovány dalšími ve věci provedenými důkazy. Dále podrobně poukazuje na jednotlivé nedostatky výpovědi svědka Š., jež označuje za nepravdivou.
Obviněný tuto svou argumentaci uplatňuje po celou dobu trestního řízení, tudíž lze na základě ve věci vydaných meritorních rozhodnutích konstatovat, že se s nimi již vypořádal soud prvního stupně, popřípadě soud odvolací, neboť obviněný je zahrnul i do svého odvolání. Oba soudy vysvětlily, proč zejména uvěřily svědku H. jako jediné ve věci nezainteresované osobě, a neuvěřil obviněnému a svědkům z jeho rodiny.
Obviněný povšechně namítl, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy, aniž by uvedl, které konkrétní návrhy má na mysli, a zároveň nespecifikoval, jaké pochybení v takovém postupu spatřuje. Lze proto jen obecně shrnout, že odvolací soud na straně 8 napadeného usnesení vysvětlil, z jakých důvodů nevyhověl návrhům na provedení facebookové komunikace, emailové zprávy a fotokopie sms zpráv z doby následují po spáchání stíhaných skutků, přečtení protokolu o trestním oznámení svědka Š. Nejedná se proto o důkazy opomenuté, kdy by se nesprávná realizace důkazního řízení střetla s postuláty spravedlivého procesu.
Rovněž lze konstatovat, že odůvodnění obou ve věci vydaných rozhodnutí splňují podmínky obsažené v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., neboť z nich dostatečně vyplývá, ačkoli dovolatel tvrdí opak, jakými úvahami se soudy řídily při hodnocení důkazů, jaké skutečnosti vzaly za prokázané a rovněž náležitě vyvrátily obhajobu obviněného, že do bytu svědka I., kde přespával jeho syn svědek Š. s dcerou obviněného, vnikla jeho manželka a obviněný do něj vůbec nevstoupil. Rovněž se vypořádal s namítaným porušením zásad in dubio pro reo a subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku na straně 8 a 9 napadeného usnesení. Nejvyšší soud tak odkazuje na patřičné pasáže odůvodnění obou rozhodnutí nižších soudů.
Lze přisvědčit obviněnému, že vznik zranění svědka Š., jež mu měl způsobit obviněný dne 24. 5. 2014 po vniknutí do bytu otce tohoto svědka, nebyl dostatečně prokázán, neboť je mají zachycovat toliko fotografie pořízené policejním orgánem téhož dne, na nichž jsou zachyceny pouze drobné oděrky na vrchní části krku a bradě svědka Š. neidentifikovatelného stáří, které spíše působí starším dojmem (podle soudu prvního stupně je z nich patrno též ztmavlé oční okolí u kořene nosu, což ovšem není z předložených fotografií příliš seznatelné). Lékařskou zprávu o svém ošetření tento svědek nedoložil a vzniklá zranění nebyla ani znalecky zkoumána. Pakliže svědek Š. tvrdil, že jej měl obviněný odhodit na skříň, opakovaně udeřit pěstí do obličeje a kopnout do něj, když ležel na zemi, takto zjištěná zranění tomu příliš neodpovídají. Přesto však je nutno konstatovat, že obviněný nebyl odsouzen pro trestný čin proti zdraví, ale toliko pro přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tedy pro právní kvalifikaci, u níž není zákonným znakem úmyslné či nedbalostní způsobení ublížení na zdraví, takže na výsledné správné právní posouzení skutku to nemá vliv.
Ze shora uvedených skutečností je zjevné, že obviněný ve vztahu ke skutku ad bod II. výroku o vině odsuzujícího rozsudku pod argument extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními, provedeným dokazováním a právními závěry obou soudů nižších instancí, jež by jinak mohl naplňovat důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti podřadil námitky, jejichž povaha je primárně skutková (procesní), neboť soudům vytýká způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, a znovu opakuje námitky již v předchozím řízení uplatněné, a vychází z jiných skutkových okolností, než jak je řádně zjistily soudy nižších stupňů. Lze tak uzavřít, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).
Obviněný tak ve skutečnosti v této části dovolání neuplatnil jedinou námitku vztahující se k hmotněprávnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem a z charakteru jeho námitek je zřejmé, že jím vytýkané vady mají ve skutečnosti povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištěného skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku, aniž by je podpořil jakýmkoli argumentem týkajícím se užité právní kvalifikace. Takové námitky pak ale nemají z pohledu uplatněného dovolacího důvodu povahu právní, nýbrž skutkovou a nemohou být z hlediska posuzování dovolacího soudu relevantní, takže ten k nim není ani oprávněn přihlížet.
Za právní námitku lze sice považovat tvrzený nedostatek společenské škodlivosti obou stíhaných skutků, avšak oba soudy se s ní náležitě vypořádaly. Obviněný tak opakuje totožnou námitku jako v odvolání, a činí tak proto, že není spokojen s výsledkem odvolacího řízení. Z tohoto důvodu se jedná o výhradu zjevně neopodstatněnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezeným trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné skutkové či procesní námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak, než soudy předchozí. Nejvyšší soud nemá důvod jakkoli přehodnocovat závěry učiněné soudy nižších stupňů, a to jenom proto, že s nimi obviněný nesouhlasí. Spravedlivost provedeného procesu nespočívá v tom, že soud ve věci rozhodne vždy ve prospěch obviněného. Ta je dána tím, že obviněnému jsou především zachována procesní práva včetně práva na obhajobu, což se v daném případě stalo. Soudy pak rozhodly na základě provedených a v souladu s trestním řádem vyhodnocených důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) způsobem, který byl dostatečně pregnantně vyjádřen v jejich rozhodnutí.
Na základě provedeného zhodnocení těchto důkazů pak soud prvního stupně dospěl ke skutkovým zjištěním, která rozhodně nelze označit za taková, jež by při žádném možném způsobu důkazního hodnocení nepřicházela v úvahu, a tudíž by byla s provedenými důkazy v extrémním rozporu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. Š. podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení §265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.