ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.596.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 596/2017 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2017 o dovolání obviněného M. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2016 sp. zn. 5 To 478/2016, v trestní věci vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 8 T 43/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. S. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2016 sp. zn. 8 T 43/2016 uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 28. 3. 2016 okolo 02.30 hodin v B. na ulici S. od ulice O. Š. řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Audi R8, barvy žluté, registrační značky …, přičemž byl na ulici S. před domem číslo … zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky, Obvodního oddělení Brno-Židenice, řidič vykazoval známky ovlivnění alkoholem (zápach alkoholu z úst), proto hlídka vyzvala řidiče, aby se podrobil dechové zkoušce, což odmítl, proto byla na místo kontroly přivolána hlídka Policie České republiky, Dopravního inspektorátu Brno, která řidiče opětovně poučila a vyzvala k dechové zkoušce, kdy poté s dechovou zkouškou souhlasil, a dne 28. 3. 2016 v 03.00 hodin bylo odborným měřením přístrojem Dräger Mobile Printer naměřeno řidiči 2,14 promile alkoholu v dechu a v 03.06 hodin při opakovaném měření byla naměřena hodnota 2,16 promile alkoholu v dechu, což zcela vylučovalo jeho způsobilost řídit motorová vozidla, poté z důvodu pozitivního výsledku dechové zkoušky byl řidič policejní hlídkou vyzván k absolvování lékařské prohlídky s odběrem krve, což odmítl .
Za to mu byl podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 50 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 600 Kč, tedy celkem 30.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. V souladu s §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců.
Obviněný proti tomuto rozsudku podal odvolání v celém rozsahu, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 7. 12. 2016 sp. zn. 5 To 478/2016 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., neboť podle něj odvolací soud zamítl jeho odvolání, přestože v řízení před soudem prvního stupně byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s ohledem na existenci extrémního nesouladu mezi hodnocením důkazů a jejich obsahem. Důkazy byly podle dovolatele posouzeny zcela jednostranně v jeho neprospěch a nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností podle §2 odst. 5 tr. ř. Taktéž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, což může mít za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 854/09).
Skutkový stav zjištěný soudy podle dovolatele totiž nenaplňuje zákonné znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, zejména pak objektivní stránku. Odvolací soud se nesprávně vypořádal s namítanými rozpory mezi výpověďmi svědků K., S. a svědka V. a s jejich nevěrohodností (kdo a kde z nich seděl v policejním vozidle a jak mohli vnímat řidiče ve vozidle AUDI R8 s ohledem na své posazení, vliv reflexního materiálu automobilových skel a tónování zadního skla na viditelnost do vozidla AUDI R8, díky níž přední sklo do jisté míry odráží světlo přicházející z vnější strany vozidla a pohled dovnitř do vozidla v nočních hodinách je značně omezen). Kombinace světlometů služebního vozidla, modrých světel majáku a pouličního osvětlení vytvářející velké množství stínů musela viditelnost významně negativním způsobem ovlivnit. V daném případě je proto s ohledem na způsob vyhodnocení provedených důkazů, na základě nichž dospěly soudy k závěru o vině obviněného, v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů. Je nemožné, aby svědek S. měl lepší výhled do vozidla AUDI, jak uzavřel odvolací soud a nebyl nikterak ovlivněn ztíženou viditelností jako svědek K. Svědek V. nemohl objektivně obličej řidiče rozpoznat z důvodu velké vzdálenosti dělící kontrolované a služební policejní vozidlo. Nelze souhlasit s tím, že by svědek V. a S. měli lepší výhledové poměry a mohli vidět obviněného při řízení vozidla. Hrozba sankce křivé výpovědi a povinnost svědka policisty nepoškodit dobrou pověst bezpečnostních sborů nemůže být dostatečným argumentem pro posouzení jejich věrohodnosti, neboť by pak nebylo třeba zkoumat věrohodnost výpovědi žádného svědka z řad policistů. Obviněný proto již dříve navrhl k vyvrácení namítaných rozporů provést rekonstrukci podle §104d tr. ř. za účelem ověření možnosti identifikace ze strany zasahujících strážníků s ohledem na viditelnost v daném místě a čase, avšak oba soudy zatížily řízení vadou, pokud tomuto návrhu obhajoby nevyhověly a zamítly jej jako nadbytečný, ačkoli by jím měly být odstraněny nedostatky ve zjišťování skutkového stavu věci, neboť nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že obviněný předmětné vozidlo skutečně řídil.
Jednání obviněného postrádalo veškeré průvodní znaky prokazující opilost (vrávorání, nesrozumitelná a zadrhávající mluva, špatná koordinace pohybů či nepřiměřené chování). Svědecké výpovědi K. a S., i předmětný úřední záznam neprokazují, že by byl ve stavu vylučujícím způsobilost. V úředním záznamu o kontrole řidiče ze dne 28. 3. 2016 je vyjma zarudlých očí, nevýrazné řeči a podrážděné nálady, což bez dalšího neprokazuje podnapilost obviněného, zaškrtnuta řečnost obviněného, ale zároveň i ovládané a koordinované jednání, orientace, paměť i barva kůže normální, postoj a chůze jisté. Nelze proto dospět k závěru, jak učinil odvolací soud, že výpověď svědka V. popisující znaky opilosti u obviněného koresponduje s tímto úředním záznamem. Navíc je jeho výpověď v extrémním rozporu s výpovědí ostatních svědků a shora uvedeným úředním záznamem, takže k ní nelze přihlížet.
Obviněný již v předchozím řízení poukazoval na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 3 Tdo 1215/2007 a 7 Tdo 1046/2015), podle níž výsledek dechové zkoušky získaný prostřednictvím přístroje umožňujícího kvantifikovat množství požitého alkoholu nemůže být při absenci krevní zkoušky pachatele jediným důkazem pro shledání viny pachatele, naopak musí být vyhodnocen v kontextu s ostatními důkazy. V takovém případě je potřeba přibrat znalce za účelem posouzení celkového chování obviněného během jízdy a po ní, respektive zda svědčí o požití alkoholu do té míry, že je vyloučena jeho způsobilost řídit motorové vozidlo. Dechová zkouška je pouze orientační, není prováděna v souladu se zásadou lege artis a může vykazovat významné odchylky. Návrh na zajištění důkazu znaleckým posudkem soudy nesprávně zamítly nedostatečným odůvodněním, jedná se proto o opomenutý důkaz. Posoudily míru opilosti obviněného, ačkoli jde o okolnost, k jejímuž zjištění je třeba odborných znalostí, tedy zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V závěru proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2016 sp. zn. 5 To 478/2016, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2016 sp. zn. 8 T 43/2016 a obviněného zprostil obžaloby, popřípadě aby přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že s ohledem na povahu uplatněných námitek se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat a vyjádřil souhlas s tím, aby o něm Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2016 sp. zn. 5 To 478/2016 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Obviněný opřel své výtky k přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku toliko o skutková tvrzení, že vozidlo Audi R8, z nějž při policejní kontrole vystoupil z místa řidiče a byla mu naměřena přítomnost alkoholu v dechu v hodnotě 2,14 a 2,16 promile, neřídil. Zasahující policisté jsou podle něj nevěrohodní, neboť nemohli dostatečně vnímat s ohledem na okolnosti charakteru auta, nočním hodinám, osvětlení a jejich usazení v policejním vozidle, že by vozidlo řídil. Soudy se nevypořádaly s obviněným předkládanými rozpory v jejich výpovědích atd.
V tomto směru je ale nutno odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž se oba soudy dostatečně vypořádaly se všemi těmito námitkami a vysvětlily, proč nejsou relevantní. Zároveň dostatečně posoudily míru ovlivnění alkoholem obviněného, jež více než dvakrát převýšila limit 1 promile, jež je odbornou praxí i soudní judikaturou považována za hranici, při níž žádný, ani nadprůměrně disponovaný řidič není schopen bezpečně řídit vozidlo a nachází se proto ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo. Nevycházely také pouze z dechové zkoušky provedené u obviněného, ale taktéž z podrobného vyhodnocení jeho chování před policisty a přítomnosti neklamných znaků ovlivnění alkoholem, stejně tak z odmítavého chování obviněného podrobit se nejprve dechové zkoušce, kterou však posléze podstoupil, a odmítnutí zkoušky krve jako nejpřesnější metody určení alkoholu v krvi.
Nalézací soud logicky vysvětlil, proč za situace, kdy všichni svědci potvrdili pohyb vozidla, vnímali jeho zastavení a okamžité následné vystoupení obviněného z místa řidiče, nelze mít za to, že řídil někdo jiný a proto i důvodně nevyhověl návrhu na doplnění dokazování v podobě rekonstrukce činu. Také otázka, zda bylo dostatečně vidět do vozidla, se jeví ve světle pohybu vozidla a vystoupení obviněného z místa řidiče za nadbytečnou. Odvolací soud pak doplnil, že obviněný v předchozím řízení nevznesl výhradu vůči naměřenému množství alkoholu v dechu a zjištěné výsledky opakovaně vlastnoručně podepsal, tedy vyjádřil s nimi souhlas. Dále uvedl, že zajištění důkazu krevní zkouškou obviněný zmařil svým jednáním a postup policejního orgánu respektující takové stanovisko obviněného nepodrobit se tomuto lékařského úkonu je v souladu se zákonem. Samotné odmítnutí zkoušky krve považuje odvolací soud za ryze účelové a poměrně nelogické za situace, kdy sám obviněný s naměřenými hodnotami dechových zkoušek svými podpisy vyjádřil souhlas. Pokud měla obhajoba výhrady k přesnosti měření dechového analyzátoru, odkázal odvolací soud na jeho téměř shodné výsledky, kdy rozdíl mezi prvním a druhým měřením je toliko 0,02 promile. O řádné funkčnosti přístroje Dräger Mobile Printer pak svědčí i ověřovací list k tomuto přístroji a protokol o jeho poslední kalibraci. Na straně 7 pak zdůvodnil, proč na nyní posuzovaný případ nedopadají obviněným zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1215/2007 a 7 Tdo 1046/2015, jimiž obviněný znovu beze změny argumentuje i v dovolání. Nejvyšší soud proto odkazuje na tuto pasáž napadeného usnesení. Odvolací soud se rovněž vypořádal s tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces, jež mělo spočívat ve způsobu hodnocení důkazů, nepřezkoumatelnosti odsuzujícího rozsudku a v důvodech, proč vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie bylo označeno za nadbytečné. Nejedná se proto o opomenutý důkaz, stejně tak jak bylo shora rozvedeno, jím není ani obviněným navrhovaná a soudem zamítnutá rekonstrukce podle §104d tr. ř.
Je tedy zjevné, že dovolací argumentace obviněného se ve svém výsledku nedotýká nesprávného právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, ale veskrze se jedná o skutkové námitky, které nemohou s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obstát. Lze tak uzavřít, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04). Obviněný jen znovu opakuje již dříve spolehlivě vyvrácenou obhajobu, aniž by užil jediný argument spadající pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jelikož námitku o absenci objektivní stránky trestného činu uplatnil jen formálně, když ji nepodpořil žádným konkrétním argumentem, ačkoli je povinen tak v dovolání učinit, Nejvyšší soud se jí proto nezabýval.
Protože nebyla shledána přítomnost námitek, které by založily existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle odst. 1 písm. l ) téhož zákonného ustanovení, pokud odvolací soud zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného, neboť rozhodl o tomto řádném opravném prostředku v souladu se zákonem.
V důsledku výše uvedených závěrů Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) odmítl dovolání obviněného M. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a to v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 6. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu