ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.755.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 755/2017 -65
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2017 o dovolání obviněného M. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. 10 To 124/2016, v trestní věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 45 T 5/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2016 sp. zn. 45 T 5/2012 uznal obviněného M. M. vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl nezletilý poškozený „X. X.“ *) zastoupený Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Komunardů 1091/36, Praha 7 – Holešovice, odkázán se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. 10 To 124/2016 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v blíže nezjištěné době od začátku září 2011 do 30. listopadu 2011, v bytě v P. – Ř., B., kde v té době žil ve společné domácnosti s přítelkyní P. H., a jejími dvěma dětmi, nezletilou“X. Y.“ *), a nezletilým poškozeným „X. X.“ *), kterému v rodině doplňoval pozitivní identifikaci s mužskou rolí, v době nepřítomnosti P. H., kdy byl nezletilý svěřen jeho dozoru, se opakovaně v ložnici nebo koupelně výše uvedeného bytu před nezletilým „X. X.“ *), jehož věk mu byl znám, s tvrzením, že přitom myslí na jeho maminku, obnažoval a požadoval po něm, aby masturboval jeho pohlavní úd, přičemž nezletilého poškozeného svlékal a osahával na hýždích a genitáliích, manipuloval a masturboval jeho přirození a opakovaně jej přiměl k orálnímu pohlavnímu styku, z čehož nejméně jednou ejakuloval na tělo a do úst nezletilého, přičemž k tomuto jednání využil své dospělé autority, fyzické a psychické převahy včetně vřelého citového vztahu nezletilého k němu, a z toho plynoucí jeho závislosti . Za to mu byl podle §187 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl nezletilý poškozený „X. X.“ *), odkázán se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Zmíněným rozhodnutím předcházelo vydání dvou rozsudků Městského soudu v Praze, jimiž byl obviněný opakovaně odsouzen pro zločin znásilnění podle §185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (rozsudek ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. 45 T 5/2012 a ze dne 11. 12. 2015 sp. zn. 45 T 5/2012), které však byly vždy usneseními Vrchního soudu v Praze (ze dne 2. 7. 2013 sp. zn. 10 To 58/2013 a ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 10 To 18/2016) zrušeny a vráceny soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Soudy prvního a druhého stupně pak rozhodly shora uvedeným způsobem.
Rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. 10 To 124/2016 obviněný napadl dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř.
První z nich uplatnil na základě tvrzení, že policejní orgán zmařil možnost obviněného si zvolit obhájce, k čemuž mu neposkytl ani přiměřenou lhůtu, a obhájce mu byl vnucen a nemohl svou obhajobu efektivně uplatnit. Vnucený obhájce nemůže být považován za řádného obhájce, neboť vztah mezi obviněným a jeho obhájcem musí být založen na respektování svobodné vůle obviněného si svého obhájce zvolit, nebo této možnosti nevyužít a souhlasit s ustanovením obhájce soudem. Nerespektují-li orgány činné v trestním řízení tuto svobodu vůle, zatíží tím další řízení vadou, kterou je třeba hodnotit jako absenci obhájce do momentu, kdy si jej sám obviněný zvolí, nebo výslovně souhlasí s obhájcem ustanoveným. Nesprávnost postupu konkrétně spatřuje v tom, že nebyl vyrozuměn o tom, že mu již k žádosti vyšetřujícího policisty dne 8. 2. 2012 byl ustanoven obhájce Mgr. Petr Slovák, který se posléze účastnil jeho výslechu po sdělení obvinění, během něhož mu ale nebyla poskytnuta lhůta ke zvolení svého obhájce. Nebyl ani dotázán, zda si hodlá takového obhájce zvolit či zda souhlasí s ustanovením Mgr. Slováka. Nebyla mu poskytnuta možnost hovořit s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby, jak je uvedeno v protokolu o výslechu obviněného ze dne 9. 2. 2012. Nezletilí „X. X.“ *) a „X. Y.“ *) pak byli vyslechnuti později, než jak je uvedeno v protokolech o jejich výpovědích. Obhajoba se nemohla připravit na výslech obviněného a nezletilých, ačkoli obhájci i orgánům činným v trestním řízení muselo být zřejmé, že se bude jednat o stěžejní úkony, které již pravděpodobně nebude moci opakovat či doplňovat, což je v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř. Takový protizákonný stav nemohl být zhojen souhlasem obviněného ani následným zvolením jiného obhájce, neboť následky jsou příliš závažné a neodstranitelné, zejména u výslechu nezletilých, což se projevilo v pasivním přístupu ustanoveného obhájce k těmto úkonům, proto k nim nelze přihlížet pro neodstranitelnou vadu. V souladu s doktrínou plodů otráveného stromu pak je nutno stejně pohlížet i na znalecké posudky z oboru psychiatrie a psychologie, jež z nich vycházely (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1677/13), čímž je eliminována celá materie usvědčující obviněného. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. 7 Tdo 1413/2015 je nepřiléhavý, ačkoli v obou případech nebyla obviněnému před ustanovením obhájce poskytnuta lhůta podle §38 odst. 1 tr. ř., avšak v nyní posuzovaném případu nešlo o prosté opomenutí poskytnutí této lhůty, ale o vnucení obhájce ustanoveného soudem ještě před jeho zadržením.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný spatřuje v porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a porušením obhajovacích práv. Soudy se nevypořádaly s proti sobě stojícími zjištěními, že obviněný netrpí sexuální deviací, že nebyla zjištěna žádná jiná příčina pro souzené jednání a část znalců vylučuje, že by se mohl vůbec obdobné trestné činnosti dopustit, proti čemuž stojí znalecky potvrzená věrohodnost nezletilého“X. X.“ *), a tyto verze nemohou vedle sebe obstát. Pokud nebyla zjištěna žádná okolnost svědčící pro důvod spáchání předmětného jednání a pro možnou výpověď nezletilého v důsledku návodu, nemůže být obviněný v souladu se zásadou in dubio pro reo uznán vinným. Nedostatky ve skutkových zjištěních nelze překlenout úvahou soudu nebo ignorováním jedné z verzí. Odvolací soud se nevypořádal s námitkami obviněného, že rozsudek je výhradně postaven na závěru o věrohodnosti poškozeného, čímž jeho obhajoba postrádá smysl (ačkoli ve věci přivzatá znalkyně PhDr. Břicháčková je podle názoru dovolatele zaujata vůči mužům - viz mediální výstup uvedený v odvolání obviněného ze dne 16. 2. 2016 proti rozsudku ze dne 11. 12. 2015, má nedostatečnou praxi na renomovaném pracovišti - viz podání ze dne 3. 10. 2016 a není odborně zdatná ve vztahu k posuzování složitého znaleckého úkolu, což vede ke zmatečnosti celého znaleckého posudku - viz odvolání ze dne 6. 12. 2016). Nebyla zohledněna obhajoba a důkazy svědčící ve prospěch obviněného, tedy například výpovědi svědků Š. o možnosti zneužití nezletilého pro vyřízení si účtů s obviněným ze strany jeho matky a bývalé partnerky obviněného a jejího přítele. Pro stanovení věrohodnosti nezletilého měli být pro složitost přibráni znalci dva, je-li vycházeno jen z videozáznamu o jejich výslechu bez jejich vlastního vyšetření. Nebyla věnována pozornost tomu, že sestra poškozeného „X. Y.“ *) byla podle výpovědi svědkyně Mgr. P. H. z DKC v minulosti týrána nebo sexuálně zneužívána. Soudy se nevypořádaly s tím, že se nedala zamknout koupelna, v níž se měl obviněný zamykat, že sestra poškozeného i přes svou trvalou přítomnost v bytě nic neviděla ani neslyšela. Na nezletilém ani na obviněném nic nezpozorovala, a to ani jiné osoby. Svědci naopak potvrdili, že mezi nimi byl hezký vztah a nikdo si nevšiml známek svědčících pro zneužívání obviněným. Soud se nezabýval možností, že nezletilý mohl mít určitou zkušenost z doby minulé stejně jako jeho sestra s některým z partnerů matky. Obviněný poukázal na jednotlivé rozpory ve znaleckém zkoumání o jeho možné sexuální deviaci a pokud jde o soudem přijatou verzi, že čin páchal opakovaně po dobu tří měsíců jako heterosexuál s náhradním objektem nezletilého dítěte z důvodu uvolnění sexuální tenze, tak pro tu v žádném případě nic nesvědčí. Je osobou dodržující právní i etická pravidla, nezneužívá návykové látky, včetně nadměrné konzumace alkoholu. Obviněný pro uspokojení sexuálních potřeb volil před pohlavním stykem s partnerkou masturbaci jako běžnou součást lidské sexuality, která nemusí představovat u normálního jedince náhradní prostředek k uspokojení. Motiv takového deviantního jednání vůči nezletilému vyloučili znalci MUDr. Hajná a PhDr. Ženčák. Stejně jako i MUDr. David dospěli k závěru, že z praxe vycházející poznatek, že při volbě dítěte jako náhradního sexuálního objektu musí dojít k překonání vnitřních i vnějších zábran k deliktu. Z toho důvodu chtěl obviněný doplnit dokazování o doplnění ústavního znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice v Brně otázkami směřujícími, zda jsou při absenci poruchy sexuální preference dány předpoklady k překonání těchto zábran, do jaké míry absence či přítomnost těchto předpokladů ovlivňuje pravděpodobnost předmětného jednání a kriminálního jednání vůbec, k možnostem recidivy a podobně. Soudy se s návrhem na doplnění dokazování nevypořádaly, jedná se proto o opomenutý důkaz. V rozsudku nalézacího soudu přes konstatování o hodnocení důkazů jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, se zde nachází toliko popis zjištění z jednotlivých důkazních prostředků, ale samotné hodnocení zcela chybí, pouze je konstatována věrohodnost výpovědi nezletilého poškozeného bez konfrontace se skutkovými zjištěními a obhajobou obviněného, z níž byly vytrženy vyjádření obviněného o možnosti ovlivnění nezletilého jinými faktory. Odůvodnění obou napadených rozsudků neodpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. ohledně viny i trestu, jedná se proto o jednostranné akty svévole a nikoli o výraz spravedlivého rozhodnutí.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. 10 To 124/2016 a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, eventuálně aby zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016 sp. zn. 45 T 5/2012 a přikázal věc soudu prvního stupně. Současně navrhl, aby předsedkyně senátu soudu prvního stupně učinila Nejvyššímu soudu návrh na odklad jemu uloženého trestu.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. považuje za neopodstatněné, ačkoli v obviněným naznačeném postupu orgánů činných v trestním řízení lze spatřovat jisté pochybení. Jedná se však o formální nedostatek, který žádným způsobem neovlivnil skutečnost, že právo obviněného na obhajobu bylo zachováno a řízení jako celek nepozbylo charakter spravedlivého procesu. Tím spíše v situaci, kdy proti ustanovenému obhájci obviněný žádné námitky nevznesl. Naopak oba tuto skutečnost (tedy ustanovení konkrétního obhájce) v počátku trestního řízení akceptovali a v tomto směru se v řízení i chovali (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. 7 Tdo 1413/2015). Státní zástupce považuje námitku o nemožnosti obhájce připravit se z časových důvodů na výslech obviněného a nezletilých dětí za lichou a stojící mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný nepochybně měl možnost se s obhájcem před výslechy radit a bylo jen na něm, zda a v jakém rozsahu tohoto prostoru využil. Žádné výhrady v tom směru, že neměl dostatek času na přípravu, přitom v době provádění úkonů nevznášel.
Ve vztahu k uplatněné argumentaci obviněného s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zdůraznil, že jej nenaplňuje (a to ani žádný z ostatních dovolacích důvodů) a přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu sama o sobě založit nemůže. Nelze se prostřednictvím ní úspěšně domáhat přezkumu správnosti soudy provedeného dokazování z hlediska např. zpochybňování rozsahu dokazování či postupu soudů při provádění a hodnocení důkazů, opravy skutkových zjištění učiněných soudy, jimiž je Nejvyšší soud v zásadě vázán. Státní zástupce v napadených rozhodnutích neshledal ani přítomnost extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, případně pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů. Skutkový stav byl náležitě zjištěn a je dostatečně popsán. Veškeré důkazy byly hodnoceny podle zásad §2 odst. 6 tr. ř. v souladu s jejich obsahem a bez známek jakékoli deformace, a to včetně reakce na obhajobu uplatněnou obviněným. Nalézací soud ve věci provedl náležité a nadstandardně rozsáhlé dokazování. Odůvodnění rozhodnutí soudů jsou logická a přesvědčivá. Je proto namístě vycházet ze skutkových zjištění v té podobě, v jaké byla soudy učiněna.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání [i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Neztotožnil se ani s návrhem obviněného na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí.
K vyjádření státního zástupce k podanému dovolání zaslal obviněný dne 2. 8. 2017 repliku, v níž naopak on nesouhlasí s argumentací státního zástupce. Opakovaně poukazuje na procesní nedostatky při ustanovení obhájce obviněnému a zaujímá k této problematice názor souladný s tím, jak jej vyjádřil v dovolání. Dále pak vysvětluje nutnost argumentace spočívající v neúplnosti a nesprávnosti hodnocení důkazů, což má přímou souvislost s principem spravedlivosti celého procesu a současně vyslovuje určité úvahy nad důvody takového postupu orgánů činných v trestním řízení. Je přesvědčen, že vyjádření státního zástupce důvodnost podaného dovolání nevyvrací.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti, poskytuje-li podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. 10 To 124/2016 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je naplněn za předpokladu, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Trestní řízení vedené proti M. M. bylo zahájeno dne 8. 2. 2012, kdy byl sepsán záznam o zahájení úkonů trestního řízení (č. l. 1) a téhož dne požádal policejní orgán Obvodní soud pro Prahu 5 o ustanovení obhájce jmenovanému z důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř., neboť bylo vedeno řízení o trestném činu, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí převyšující pět let. V tentýž den mu byl opatřením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 37 Nt 779/2012 ustanoven obhájce Mgr. Petr Slovák. Dne 9. 2 2012 byl M. M. po předchozím souhlasu státního zástupce zadržen a vyslechnut nejprve v postavení podezřelého a po sdělení obvinění téhož dne již za přítomnosti ustanoveného obhájce jako obviněný. Z protokolu o výslechu podezřelého ze dne 9. 2. 2012 (č. l. 43˗47) plyne, že byl v souladu s §76 odst. 6 tr. ř. náležitě poučen, že si může zvolit obhájce. Stejně tak v protokolu o výslechu obviněného ze dne 9. 2. 2012 (č. l. 36˗42) jej policejní orgán poučil, že je podle §33 odst. 1 tr. ř. oprávněn si zvolit obhájce, radit se s ním a žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce, a aby se obhájce zúčastnil i jiných úkonů přípravného řízení a dalších oprávnění. Obviněný v protokolu současně stvrdil svým podpisem, že měl možnost před započetím výslechu s ustanoveným obhájcem hovořit bez přítomnosti třetí osoby.
Ustanovený obhájce Mgr. Slovák se rovněž zúčastnil výslechu poškozeného „X. X.“ *) a jeho sestry „X. Y.“ *) a mohl jim klást dotazy. Zúčastnil se i jiných vyšetřovacích úkonů. Obviněný v řízení nevznesl námitku vůči ustanovenému obhájci, ani Mgr. Slovák se nevyjádřil kupříkladu ve smyslu narušení jeho důvěry s obviněným jako jeho klientem. Až více jak tři měsíce po zahájení trestního stíhání si obviněný zvolil na plnou moc ze dne 28. 5. 2012 novou obhájkyni JUDr. Ilonu Mirvaldovou (č. l. 406), která jej zastupovala do dne 22. 2. 2016, kdy se dohodli na ukončení právního zastoupení (viz č. l. 1238). Obviněný si pak na základě plné moci ze dne 16. 2. 2016 zvolil nového obhájce JUDr. Vladimíra Dvořáčka, který jej zastupuje kontinuálně, včetně dovolacího řízení.
Z uvedeného plyne, že v případě dovolatele byl od počátku přípravného řízení, t. j. od 8. 2. 2012 od sepsání úředního záznamu o zahájení úkonů trestního řízení dán důvod nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 3 tr. ř., neboť se konalo řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let [u zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je stanovena horní hranice dvanáct let]. Trestní řád stanoví, že obviněný si může obhájce zvolit sám. Jestliže jej však nemá v případě, kdy jej musí mít (§36 a 36a), určí se mu podle §38 odst. 1 tr. ř. lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven. Podle §37 odst. 2 tr. ř. si obviněný může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného.
Obviněný námitku o nedodržení lhůty ke zvolení si obhájce a vnucení ustanoveného obhájce uplatnil již v předchozím řízení a znovu ji opakuje ve svém mimořádném opravném prostředku.
Odvolací soud ale již v usnesení ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 10 To 18/2016, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2015 sp. zn. 45 T 5/2012 a věc mu podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil zpět, se s uvedenou námitkou dostatečně vypořádal. Na straně 14 odůvodnění tohoto usnesení vysvětlil, že bylo možno přisvědčit obviněnému, že mu v okamžiku zahájení trestního řízení nebyla poskytnuta lhůta pro zvolení si obhájce podle §38 odst. 1 tr. ř. a byl mu předčasně ustanoven obhájce ex offo. Tím byl řádně obhajován již od okamžiku vzniku zákonného důvodu nutné obhajoby a při úkonech trestního řízení, kterých se ustanovený obhájce Mgr. Petr Slovák zúčastnil, neuplatnil on, ani obviněný ohledně provádění obhajoby a způsobu jejího výkonu jakékoli námitky. Odvolací soud správně upozornil na skutečnost, že soudní praxe zaujala právní názor, že neposkytl-li soud obviněnému lhůtu pro zvolení si obhájce a nedal mu možnost, aby si obhájce zvolil sám, a obhájce mu byl ustanoven, nezakládá tento postup porušení práva obviněného na spravedlivý proces, obzvláště za situace, kdy obviněný vůči takto ustanovenému obhájci nevznesl žádné námitky a v dalším průběhu trestního stíhání neprojevil ani přání zvolit si obhájce jiného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. 7 Tdo 1413/2015). Nejvyšší soud se s uvedenou argumentací odvolacího soudu ztotožňuje, neboť obviněný byl po celou dobu trestního řízení kontinuálně zastoupen obhájcem. Z tohoto důvodu nemohlo proto dojít ani k deformaci důkazů ve smyslu tzv. plodů z otráveného stromu, jak v dovolání bylo naznačováno.
Další z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , taktéž uplatněný obviněným, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Obviněný ve svém dovolání jako v předchozím řízení znovu opakuje, že neměl důvod pohlavně zneužívat nezletilého „X. X.“ *), což podporuje i vyjádření části znalců, že se nemohl vůbec takové trestné činnosti dopustit. Jeho verze je v rozporu s verzí poškozeného „X. X.“ *) a stojí vzájemně proti sobě. V pochybnostech mělo být proto rozhodnuto v jeho prospěch. Tato argumentace však výlučně směřuje do hodnocení důkazů a ve svém výsledku proti skutkovému zjištění soudů, že se obviněný předmětného skutku dopustil. Tedy zpochybňuje soudy zjištěný skutkový stav, což je s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřípustné (stejně tak polemika obviněného o možnosti uzamykat koupelnu, a že nezletilý mohl být zneužit některým z předchozích partnerů matky poškozeného apod.).
Dovolatelem namítaná údajná averze soudní znalkyně PhDr. Břicháčkové vůči mužům a zpochybňování její odborné erudice nespadají pod právní kvalifikaci skutku. Odvolací soud se nadto výtkami obviněného vůči této soudní znalkyni zabýval již ve zrušujícím usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 10 To 18/2016. Nalézací soud pak v rozsudku ze dne 20. 10. 2016 vyložil, že z důvodu výtek o zaujatosti a určitých pochybností o správnosti znaleckých závěrů znalce PhDr. Hubálka, byla přibrána právě znalkyně z oboru psychiatrie a psychologie se specializací na klinickou dětskou psychologii PhDr. Věra Břicháčková, která vypracovala znalecký posudek a na základě požadavku odvolacího soudu k němu vypracovala i doplněk, v němž se podrobně zabývala psychickou bezbranností poškozeného a významu odporu proti jednání obviněného. Nalézací soud ji taktéž k věci velmi podrobně vyslechl v hlavním líčení a náležitě zhodnotil její znalecké zkoumání, když vyzdvihl i skutečnost, že se její závěry shodují se závěry znalců PhDr. Hubálka a MUDr. Gayové. Nalézací soud na straně 19 odůvodnění napadeného rozsudku zcela správně dovodil, že vyjádření znalců ohledně závěru, zda se mohl či nemohl obviněný jednání dopustit, jim nepřísluší, neboť posouzení viny náleží pouze soudu. Psychický stav nezletilého poškozeného a jeho věrohodnost proto byly podrobeny zkoumání prostřednictvím dvou znaleckých posudků, tj. celkem tří znalců: PhDr. Hubálkem, klinickým psychologem dospělých a dětí, PhDr. Břicháčkovou jakožto specialistkou na klinickou dětskou psychologii a dětskou psychiatričkou MUDr. Gayovou. Není proto zřejmé, proč obviněný ve svém dovolání namítal, že pro stanovení věrohodnosti poškozeného měli být pro složitost posouzení přibráni znalci dva, ačkoli se tak ve skutečnosti stalo.
Nalézací soud rovněž zohlednil výpovědi manželů Š., kamarádů obviněného, kteří se vyjadřovali ke vztahu obviněného a matky poškozeného „X. X.“ *), avšak nemohli nic vypovědět k samotnému skutku, neboť mu nebyli přítomni (stejně tak sestra poškozeného či jiné osoby). Soud prvního stupně rovněž vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě o navedení nezletilého poškozeného jeho matkou - bývalou přítelkyní obviněného z důvodu jejich rozchodu a nedořešení finančních záležitostí mezi nimi.
Otázka psychiatrického a psychologického vyšetření obviněného a jeho sexuálních preferencí, jakož i značné rozdíly mezi závěry jednotlivých znalců, byla kontinuálně řešena během celého předchozího řízení a byla taktéž důvodem pro opakované vrácení věci soudu prvního stupně ze strany odvolacího soudu. Ve věci bylo zpracováno celkem pět znaleckých posudků, včetně ústavních (a jejich případných doplňků) a znalci byli pečlivě vyslechnuti, přičemž nalézací soud logicky vysvětlil, proč byly vyvráceny závěry některých z nich o možné sexuální deviaci obviněného, tj. homosexuálně pedofilní preferenci, popřípadě nespecifikované poruchy sexuální preference se znaky sadismu. Je nutno konstatovat, že po uvážlivém posouzení případu bylo bezesporu rozhodnuto správně, když nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný netrpí žádnou duševní chorobou, poruchou či sexuální deviací. Odvolací soud ve svém rozsudku napadeném dovoláním pak rozhodl jednoznačně ve prospěch obviněného po zjištění, že nebyl naplněn znak zneužití bezbrannosti poškozeného ve smyslu §185 odst. 1, alinea druhá tr. zákoníku. V důsledku toho překvalifikoval spáchaný skutek ze zvlášť závažného zločinu znásilnění /podle §185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku/, za nějž obviněnému hrozil trest odnětí svobody v rozmezí od pěti do dvanácti let, přičemž mu byl uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí sazby v trvání čtyř a půl roku, na zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za nějž mu hrozil trest odnětí svobody od dvou do deseti roků. Výsledně byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, tedy o jeden rok kratší.
Návrh obviněného na doplnění ústavního znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice v Brně o zjištění, zda jsou při absenci poruchy sexuální preference dány předpoklady k překonání těchto zábran, jak ovlivňuje míra absence či přítomnost těchto předpokladů pravděpodobnost předmětného jednání a kriminálního jednání vůbec, k možnostem recidivy obviněného, není opomenutým důkazem, neboť nalézací soud uzavřel, že další doplňování znaleckého zkoumání obviněného považoval za nadbytečné (viz strana 23 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 20. 10. 2016). Poukázal přitom na skutečnost, že i odvolací soud se v usnesení ze dne 14. 6. 2016 stran případného dalšího doplňování dokazování s ním ztotožnil a považoval skutkový stav za dostatečně zjištěný. Odvolací soud v rozsudku napadeném dovoláním usoudil, že je již třeba se vypořádat toliko s právní kvalifikací skutku ohledně donucení nezletilého poškozeného k pohlavnímu styku ve spojení se zneužitím jeho bezbrannosti, na základě čehož došlo ke změně právní kvalifikace z trestného činu znásilnění na pohlavní zneužití (viz výše).
Rovněž lze konstatovat, že odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 20. 10. 2016 i rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním splňují podmínky upravené ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., neboť z nich dostatečně vyplývá, ačkoli dovolatel tvrdí opak, jakými úvahami se soudy řídily při hodnocení důkazů, jaké skutečnosti vzaly za prokázané a rovněž náležitě vyvrátily obhajobu obviněného, že se skutku nedopustil a poškozený byl naveden svou matkou v souvislosti s jejím partnerským rozchodem s obviněným. Je pravdou, že rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním nejprve až do strany 28 rekapituluje předchozí řízení a jednotlivá rozhodnutí vydaná ve věci a samotné vypořádání se s odvolacími námitkami je obsaženo na straně 29–32, kde odvolací soud shledal absenci znaku bezbrannosti a vysvětlil, proč užil pro obviněného příznivější právní kvalifikaci předmětného jednání jako zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Pokud se zde expresis verbis nevypořádal se zbývajícími námitkami, znovu uplatněnými v dovolání, je tomu proto, že se s nimi buď vypořádal již dříve nalézací soud a odvolací soud se s ním ztotožnil, anebo je dostatečně vyřešil sám ve svých dřívějších rozhodnutích, jimiž rušil předchozí rozsudky nalézacího soudu, zejména v usnesení ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 10 To 18/2016, na něž ostatně Nejvyšší soud vícekrát odkazuje i nyní v dovolacím řízení.
Ze shora uvedených skutečností je zjevné, že obviněný pod argument extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními, provedeným dokazováním a právními závěry obou soudů nižších instancí, jenž by při jejich skutečném naplnění mohl naplňovat důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti podřadil pouze námitky namířené proti logickým a opodstatněným hodnotícím důkazním a ve svém výsledku i skutkovým závěrům těchto soudů (viz §2 odst. 5, 6 tr. ř.). Dovolatel pak tyto námitky znovu opakuje, ačkoli se s nimi tyto soudy již v předchozím řízení dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Lze tak uzavřít, že v posuzované věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a kdy je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož se svým pojetím dovolání v rozsahu namítaného nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a k namítanému druhému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uplatnil zjevně neopodstatněnou argumentaci. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pouze na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně nenavrhla Nejvyššímu soudu odložení (přerušení) výkonu rozhodnutí, jak se domáhal obviněný v dovolání, proto ani nemohlo být postupováno podle §265h odst. 3 tr. ř. Navíc je zjevné, že s ohledem na výsledek dovolacího řízení k vydání takového rozhodnutí nebyly splněny potřebné podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 8. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.