ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.916.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 916/2017 -48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 9. 2017 o dovolání obviněného M. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2017 sp. zn. 7 To 366/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 104 T 90/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 2. 11. 2016 sp. zn. 104 T 90/2016 uznán vinným zločiny týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku [ad skutek popsaný pod bodem 1)], týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku [ad skutek popsaný pod bodem 2)] a vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku [ad skutek popsaný pod bodem 3)]. Za to mu byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců za současného vyslovení dohledu. Poškození XX, a P. V., byli v souladu s §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2017 sp. zn. 7 To 366/2016 zrušen podle §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. ř. v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný znovu uznán vinným zločiny týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku [ad skutek popsaný pod bodem 1)], týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku [ad skutek popsaný pod bodem 2)] a vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku [ad skutek popsaný pod bodem 3)].
Podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců za současného vyslovení dohledu podle §49 odst. 1 tr. zákoníku v rozsahu §50 tr. zákoníku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození XX a P. V. odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jednání obviněného podle něj nevykazuje znaky subjektivní a objektivní stránky předmětných zločinů. Ve věci je dán extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy z důvodu vady znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie. Nejvyšší soud proto není zjištěným skutkovým stavem vázán.
Obviněný dále upozornil na časovou prodlevu dvou let mezi odstěhováním jeho bývalé manželky ze společné domácnosti a podáním trestního oznámení jeho synem pro neplacení výživného právě v době, kdy se obviněný domáhal soudního styku se svou dcerou XY, v čemž se mu bývalá manželka snažila zabránit. S dětmi se v té době nestýkal, mezitím bylo rozvedeno jeho manželství s poškozenou P. V. a byly podávány návrhy na exekuci výživného, které byly k opravným prostředkům obviněného posouzeny jako nedůvodné.
Dále vymezil pojem týrání a uvedl, že v jeho jednání absentuje úmysl působit druhému příkoří, neboť výtky či užití fyzické síly nedosahují potřebné četnosti a intenzity, popřípadě byly adekvátní reakcí na danou situaci. Výchovnou metodu spočívající v užití fyzických trestů, či v jednom případě poděkování za něj nelze označit za nepřiměřený způsob výchovy. Skutek popsaný pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně byl nesprávně časově vymezen do období od roku 2008 do prosince 2012, kdy měl syna nepřiměřeně trestat za špatné známky a prohřešky, když byl žákem základní školy, což se podle výpovědi poškozeného mělo dít od první do páté třídy a od šesté třídy si jej obviněný jako otec přestal všímat a soustředil se spíše na matku. S ohledem na datum narození poškozeného musel do šesté třídy docházet v letech 2006 až 2007. Obviněný byl odsouzen za to, že mu musel poškozený za výprasky děkovat, což budí dojem, že bylo takových případů více. Stalo se tak jen jednou po vzoru filmu Obecná škola a Igora Hnízda, když obviněný zjistil, že mu poškozený ukradl 3 000 Kč, což poškozený potvrdil a až v hlavním líčení uvedl, že to bylo vícekrát. Rozpor v jeho výpovědi nebyl odstraněn. Stejně tomu tak bylo i v případě, kdy měl poškozeného v několika případech vzbudit a nutit uklízet v bytě, ačkoli sám poškozený vypověděl, že se jednalo jen o jeden případ. Existenci nepořádku v domácnosti způsobeného jeho bývalou manželkou a dětmi potvrdili svědci a předložené fotografie. Nebylo prokázáno, že by fyzické síly užíval bezdůvodně, uplatňoval ji jen jako trest za špatné známky. Podlitiny na těle poškozeného byly zjištěny jen v jednom případě, ani třídní učitelka nezletilého XX na něm nezpozorovala žádné známky násilí.
Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie vypracovaný k osobě poškozené P. V. v trestním řízení v roce 2015 s její charakteristikou osobnosti jako od rané dospělosti nezralou, dlouhodobě izolovanou při péči o tři děti, s minimální tendencí odeznívání, závislou na obviněném materiálně až do doby nástupu do práce, s osobností silně neurotickou, je v příkrém rozporu se znaleckým posudkem vypracovaným dne 2. 5. 2014 PhDr. Ludmilou Mrkvicovou pro účely civilního řízení o návrhu obviněného o úpravě styku s jeho nezletilou dcerou XY. Ačkoli se poškozená P. V. vyjadřovala před znalkyní o partnerském soužití obdobně jako v trestním řízení, byla její osobnost zhodnocena odlišně jako extrovertovaná, aktivní, vytrvalá a cílevědomá. Rozpory mezi posudky nebyly odstraněny. Nadto znalecký posudek z trestního řízení je nepřezkoumatelný z důvodu absence metod užitých při vyšetřování osob. Jedinou rozpoznatelnou je anamnéza, což je nedostatečné. Práce znalce musí být založena na metodách klinických (anamnéza a pozorování) a testových, které však v posudku nejsou zmíněny. I v trestních věcech se na znalecký posudek uplatní rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1810/200, podle něhož se znalec nesmí omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z něj soud musí mít možnost seznat, z kterých zjištění znalec vychází, jakým způsobem a na základě jakých úvah k nim dospěl.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2017 sp. zn. 7 To 366/2016, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 2. 11. 2016 sp. zn. 104 T 90/2016 zrušil a věc vrátil k novému projednání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve vymezil znak týrání a uvedl, že z dovolacích námitek obviněného lze za hmotněprávně relevantní námitky považovat tvrzení, že jeho jednání vůči poškozeným nenaplňovalo znaky týrání, třebaže v části tuto námitku obviněný opírá o vlastní (od soudů odlišné) hodnocení provedených důkazů, které dále blíže rozebírá. Jeho argumentace však není důvodná. Shrnul, že se u jeho výchovných metod v podobě fyzických trestů nejednalo o ojedinělé excesy, ale obviněný je volil i u bagatelních prohřešků jako lhaní či po zjištění, že mu nezletilý měl odcizit 50 Kč, i když je poté sám obviněný nalezl. Tyto projevy pak obviněný doprovázel vulgárními útoky na poškozeného, což lze ve vztahu k dítěti rovněž považovat za zcela nepřiměřené. Tato zjištění pak je nutno posuzovat v kontextu se zjištěními znaleckých posudků, z nichž vyplývá, že uvedené jednání obviněného zanechalo významné stopy na psychice poškozeného a vedlo ostatně i ke zcela zřejmému narušení jejich vzájemných vztahů. Ani ohledně požadavků na úklid se nejednalo o ojedinělý exces či pochopitelné trvání na řádném úklidu, ale v opakovaném ponižování poškozených a šikanózním vyžadováním úklidu ve zcela neodpovídající dobu, popřípadě neméně šikanózním vyžadováním úklidu špíny, která „tam ani nebyla“. Dále jej neadekvátně trestal za špatné známky, ačkoli mohla být i v mezích objektivních studijních možností daného dítěte. Ani legitimní požadavek na výchovné usměrnění dítěte v případě jeho provinění (odcizení částky 3 000 Kč) však nemůže legitimizovat způsob, jaký obviněný v tomto případě zvolil, když se jednalo o intenzivní „výprask“ zanechávající výrazné stopy na těle poškozeného, přičemž záměrně zvolil lstivě ponižující způsob tohoto trestání. Nejprve totiž poškozeného nechal „vybrat“ počet ran, aby následně tuto „volbu“ poškozeného svévolně změnil, což zároveň doprovázel požadavkem, aby poškozený za každou ránu poděkoval. Třebaže by některé dílčí „výchovné úkony“ posuzovány zcela samostatně a odděleně patrně nebylo možno považovat za projevy týrání, podstatou jednání obviněného bylo, že si uvedeným způsobem počínal po delší dobu, přičemž kombinoval jak prvky fyzického, tak psychického násilí. Znak týrání zde tak naplňuje souhrn všech zjištěných forem neadekvátního jednání obviněného s určitou kontinuitou.
Ve vztahu k jednání obviněného popsaného pod bodem 2) napadeného rozsudku je podle státního zástupce již z popisu skutku patrné, že se jednalo o kombinaci trvalého fyzického a psychického násilí, které zanechalo znatelné stopy na psychickém stavu poškozené. Zahrnovalo i ekonomický nátlak a omezování sociálních vazeb poškozené, čímž obviněný reagoval na její snahu se do určité míry emancipovat (nástup do zaměstnání), což nasvědčuje tomu, že smyslem jednání obviněného bylo poškozenou si podřídit, což je obvyklým prvkem trestné činnosti tohoto druhu.
Zpochybňuje-li obviněný naplnění subjektivní stránky, není z dovolání patrné, v čem nedostatek svého úmyslu spatřuje. K tomu státní zástupce obecně podotkl, že popis jednání obviněného spočívajícího ve fyzických atacích a ponižování poškozených ze své podstaty vylučuje úvahy o jiném, než úmyslném zavinění. Nelze si totiž představit, že by obviněný fyzicky napadl poškozenou, či nepřiměřeně fyzicky trestal poškozeného, popřípadě jim vulgárně nadával z nedbalosti. Nadto oba soudy se s nimi dostatečně vypořádaly již v napadených rozhodnutích a obviněný je znovu opakuje ve svém mimořádném opravném prostředku.
Ve zbytku pak námitky obviněného zřetelně vybočují z rámce jím uplatněného dovolacího důvodu, neboť směřují pouze k přehodnocení skutkových zjištění soudů, které však nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti lze upozornit, že soudy se vyhodnocením znaleckých posudků a případnou motivací poškozených obviněnému přitížit náležitě věnovaly (viz strana 33 až 40). Závěry znaleckých posudků po obsahové stránce nevzbuzují pochybnosti o své úplnosti, znalci se jak k osobám poškozených, tak i k osobě obviněného vyjádřili velmi obšírně a své závěry podrobně odůvodnili. Námitky obviněného tak představují podle názoru státního zástupce prostý nesouhlas obviněného s hodnocením těchto důkazů soudy, což však samo o sobě nijak nesvědčí o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů.
Státní zástupce proto navrhl, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obviněného splňuje všechna kritéria stanovená pro tento mimořádný opravný prostředek v ustanovení §265a až 265f tr. ř., se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejprve je nutno uvést, že obviněný své dovolání zaměřil toliko do výroku o vině ve vztahu ke skutkům popsaným v bodě 1) a 2) napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Týráním ve smyslu ustanovení §198 i §199 tr. zákoníku se rozumí zlé nakládání s osobou (nacházející se v jeho péči nebo výchově, respektive osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí) vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, přičemž dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy (srov. č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Při pokračování v páchání takového činu po delší dobu se musí jednat o časový úsek řádově v měsících, kdy platí, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat. Z hlediska zavinění je třeba úmyslu.
Ve vztahu ke skutku ad bod 1) výroku o vině lze konstatovat, že převážnou část argumentace obviněného tvoří námitky týkající se zpochybňování skutkového děje s tím, že obviněný tvrdí, že útoky vůči poškozenému synu XX nebyly tak časté, jelikož se jednalo o ojedinělé užití fyzické síly v odůvodněných výchovných případech (krádež 3 000 Kč) spojeným s poděkováním za udělený trest, popřípadě jako trest za špatné známky a jeden případ vzbuzení a nucení k úklidu v bytě, což je však v rozporu se skutkovým stavem řádně zjištěným soudy nižších stupňů.
Nejprve je nutno konstatovat, že nalézací soud na straně 39–40 svého rozsudku vysvětlil časový odstup mezi žalovaným jednáním a podáním trestního oznámení a vyloučil, že by tak poškozená P. V. jednala z důvodu zamezení styku obviněného jako otce s nezletilou XY. Poškození nechtěli, aby byl obviněný stíhán (chtěli mít klid a na vše zapomenout). Rozhodné okolnosti však vyplynuly při podání oznámení od nezletilého XX v řízení o zanedbání povinné výživy, když k dotazům vyšetřovatelky vyšlo najevo, jakým způsobem se k nim obviněný choval a sama vyšetřovatelka je upozornila na možnost podání trestního oznámení i v případě trestného činu týrání svěřené osoby, popřípadě osoby žijící ve společném obydlí.
Rozsah a konkrétní projevy psychického i fyzického týrání nezletilého syna XX jsou pak dostatečně popsány ve skutkové větě výroku o vině, kdy oba soudy se zlým nakládáním obviněného se synem podrobně zabývaly i v odůvodnění svých rozhodnutí. Jednání obviněného se vyznačovalo ritualizovanými tresty až se sadistickým komponentem doprovázenými ponižujícím zacházením (výslech za krádež peněz, musel si vybrat počet ran za určitou částku, vybral si tedy za každých 1 000 Kč, ale přesto dostal za každých 500 Kč a za každou ránu musel obviněnému děkovat). Poděkování pak muselo následovat i v jiných případech, kdy si obviněný vzpomněl. Agresivita obviněného stoupala konzumací alkoholu a poškozený dostával výprasky za špatné známky, zapomínání a podobně, tedy za nikoli ojedinělou součást školní docházky, i za přítomnosti sestry v dětském pokoji, která jimi byla též traumatizována. Obviněný poškozenou bývalou manželku, syna XX i dceru XA ponižoval, urážel a častoval je vulgárními výrazy i za nedodržování pořádku ve společné domácnosti, ačkoli sám se na úklidu nepodílel a jen jednostranně prosazoval své požadavky. Od roku 2012 zakázal návštěvy prarodičů nezletilých ze strany matky u nich v bytě. Poškozený XX, stejně jako jeho sestra XA a XY byly přítomny fyzickým atakům obviněného vůči jejich matce, tedy obviněný se dopouštěl pasivního psychického týrání dětí, když byli kupříkladu svědky toho, jak obviněný škrtil poškozenou P. V. v roce 2012 s následným přivoláním policie a nezletilý XX se ji snažil bránit za pomocí nože. Násilí vůči synovi nepřestalo z vůle obviněného, ale až poté, co jíž nezletilý nabyl síly a byl schopen se mu postavit a bránit se.
Soudy pak z charakteru útoků vůči nezletilému XX logicky dovodily, že se obviněný jednání vůči němu dopouštěl minimálně v nepřímém úmyslu, čemuž nelze ničeho vytknout a námitky pronesené dovolatelem v tomto směru jsou zcela nedůvodné.
Ve vztahu ke skutku popsanému v bodě 2) napadeného rozsudku obviněný napadá toliko znalecké zkoumání duševního stavu a osobnosti poškozené P. V. a upozorňuje na domnělé rozpory mezi znaleckým posudkem vypracovaným v tomto řízení (kterému vytýká i obsahové nedostatky) a v řízení o úpravě styku obviněného s nezletilou dcerou XY, což však nelze považovat za námitku právního charakteru, kterou by bylo možno považovat za vadu právního posouzení skutku či jiného hmotněprávního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nadto se oba soudy ve věci vypracovanými znaleckými posudky k osobám obviněného i poškozených dostatečně zabývaly ve svých rozhodnutích a z jejich závěrů nelze rozhodně dovodit, že by tyto postrádaly opodstatněnost a vnitřní logiku.
Ze shora uvedených skutečností je zjevné, že obviněný pod argument extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními, provedeným dokazováním a právními závěry obou soudů nižších instancí, jenž by jinak mohl naplňovat důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti podřadil pouze námitky směřující proti dokazování a zejména hodnocení provedených důkazů. Znovu opakuje námitky již v předchozím řízení uplatněné, když popírá spáchání trestné činnosti jemu kladené za vinu, přičemž vychází z odlišných skutkových závěrů, jimž do jisté míry předchází i jeho osobou provedené vlastní hodnocení důkazů. Nejvyšší soud ale nezjistil, že by se v posuzované věci jednalo o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04). Soudy při svém postupu při zjišťování skutkového stavu věci důsledně vycházely z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a jimi provedené hodnocení důkazů plně respektovalo ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., což je pak třeba zdůraznit především u postupu soudu odvolacího, který na základě odvolání obviněného některé předchozí skutkové závěry soudu prvního stupně modifikoval ve prospěch obviněného.
Pokud jde o zbývající námitky obviněného uvedené v dovolání, tak i tyto byly uplatněny již v předchozím řízení. Oba soudy nižších stupňů se s nimi ve svých rozhodnutích relevantně vypořádaly a je tak zjevné, že obviněný pouze využil institutu dovolání pro další opakované namítání totožných skutečností jenom proto, že není spokojen s výsledkem dosavadního trestního řízení.
Ze všech výše uvedených důvodů bylo dovolání obviněného M. V. posouzeno jako zjevně neopodstatněné a ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Uvedené rozhodnutí pak bylo učiněno v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 9. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
XA *) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.
XX *) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.
XY *) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.