ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1124.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1124/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2017 o dovolání obviněného M. B . , a obviněného G. I . , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2017, č. j. 4 To 53/2017-338, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 170/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
1) Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2017, č. j. 4 To 53/2017-338, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obou obviněných (M. B. a G. I.) proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2017, č. j 10 T 170/2016-273, kterým byli obvinění (příp. dovolatelé) uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustili jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku a byli odsouzeni podle §185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků (každý z obviněných), když pro výkon uloženého nepodmíněného trestu byl každý z obviněných zařazen podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem a každému z obviněných byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku dále uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu pěti roků.
2) Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2017, č. j. 4 To 53/2017-338, podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný M. B. podal dovolání s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že soudy neprovedly všechny potřebné důkazy ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a v rámci hodnocení důkazů nerespektovaly ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. V další části svého dovolání (bod III.) poukazuje na to, které důkazy byly před nižšími soudy provedeny a jaké skutečnosti z jednotlivých důkazů braly soudy za věrohodné pro jeho odsouzení. V této souvislosti pak soudům vytýká, že uvěřily výpovědi poškozené, přestože existovala celá řada skutečností, které její výpověď znevěrohodňovaly, případně v této souvislosti bylo obhajobou poukazováno na nezbytnost provedení dalších důkazů, kterými by mohlo dojít k znevěrohodnění výpovědi poškozené a řádnému zjištění skutkového stavu věci. Za takové důkazy označuje výslech znalkyně PhDr. Holešovské a svědkyně S. Výslechy uvedených osob považuje za potřebné s ohledem na skutečnosti, které vyvstaly až po provedení těchto důkazů u hlavního líčení [svědkyně S. měla zaslat dopis svědkyni S. – tedy ji vyslechnout ke skutečnostem týkajících se ovlivňování svědků a její účasti na podání trestního oznámení; znalkyně by se měla mj. vyjádřit také k tomu, že se poškozená „vyhýbala podrobení se znaleckému posudku“, přičemž uváděla nepravdu o důvodu, který jí bránil k vyšetření se dostavit (uváděla, že je v Anglii, přesto byla v Rumunsku) a jak by se uvedené skutečnosti projevily na závěrech znaleckého posudku]. Obviněný B. nezpochybňuje pohlavní styk (srovnatelný se souloží) s poškozenou, oproti poškozené však uvádí, že ze strany poškozené šlo o dobrovolné jednání a v této souvislosti poukazuje na výpověď svědkyně S., případně na rozpory ve výpovědi poškozené (poškozená nechtěla původně podat trestní oznámení, z lékařské zprávy vyplývá, že nebyla nijak poraněna). Vzhledem k tomu, že mu podle jeho mínění vina nebyla prokázána, nebylo postupováno v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ a v této souvislosti ani s jím zmiňovanými nálezy Ústavního soudu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také rozsudek soudu prvního stupně a obviněného obžaloby zprostil, ev. po zrušení věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný G. I. podal dovolání rovněž s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tvrzením, že jednání pro které byl odsouzen se nedopustil. Uvedl, že k pohlavnímu styku došlo, ale je sporné to, zda se vše dělo se souhlasem poškozené či nikoliv. Podle jeho názoru nebyla jeho „vina nade vší pochybnost prokázána“. V souvislosti s výpovědí svědkyně S. poukazuje na to, že až po vypracování znaleckého posudku, s jehož čtením u hlavního líčení souhlasili, bylo zjištěno, že poškozená se před předmětnou událostí měla v klubu T. f. líbat s cizími muži, svlékat se atd., což svědčí o jejím přístupu k sexuálnímu životu, a s ohledem na tyto skutečnosti a skutečnost že měla mít pohlavní styk následně v pondělí po předmětné události, je toho názoru, že tyto okolnosti vylučují, že měla být znásilněna a znalkyně by se k těmto novým okolnostem měla vyjádřit. S ohledem na rozpory ve výpovědi poškozené (např. měla zvonit na zvonky ubytovny, křičet atd. – avšak nikdo nic neslyšel) a důkazně nepodložený závěr soudu, že „poškozená orální sex před touto událostí nikdy neprovozovala a měla proti němu odpor“, je toho názoru, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“. Dále navrhl vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie a případně psychiatrie ke své osobě, případně spoluobviněnému. Vzhledem k výše uvedeným námitkám a tomu, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí „náležitým způsobem nereagovaly na všechny námitky v podání obžalovaného“, navrhl rozhodnutí napadené dovoláním zrušit a věc vrátit Krajskému soudu v Brně k „dalšímu řízení“.
3) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných sdělil, že obvinění ve svých dovoláních soudům nižších stupňů vytýkají, že neprovedly všechny potřebné důkazy ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., že tyto důkazy hodnotily v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., nerespektovaly zásadu „in dubio pro reo“. Následně poukazuje na to, že obvinění reprodukují v dovolání provedené dokazování s argumentací, že pohlavní styk s obviněnou byl realizován dobrovolně, znevěrohodňují výpověď poškozené a poukazují na pochybení soudů, pokud nevyslechly svědkyni S. a znalkyni PhDr. Holešovskou. Státní zástupce je toho názoru, že námitky obviněných se míjejí s uplatněným dovolacím důvodem a s ohledem na závěry plynoucí z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze tato rozhodnutí označit za taková, která by vykazovala vady ve smyslu tzv. extrémního rozporu v duchu výkladu tohoto institutu Ústavním soudem. Vzhledem k těmto skutečnostem, stejně jako zjištění, že se se shodnými námitkami již vypořádaly soudy nižšího stupně, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05), byť nebyla podána prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) Z dovolání obou obviněných je zřejmé, že tito popírají, že by k pohlavnímu styku (formou soulože v případě obviněného I., způsobem srovnatelným se souloží v případě obviněného B.) s poškozenou za použití násilí, jak konstatuje ve svém skutkovém zjištění soud prvního stupně a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, došlo. Oba shodně argumentují tím, že ze strany poškozené šlo o pohlavní styk dobrovolný. V řádném opravném prostředku rovněž vznesli námitky (obdobně jako v dovolání) k hodnověrnosti poškozené, poukazovali na dle jejich názoru podstatné rozpory nejen v její výpovědi, ale v rámci provedených důkazů na skutečnosti, které měly odůvodnit výslech svědkyně S. a výslech znalkyně. Soudu prvního stupně v rámci odvolacího řízení (stejně jako v řízení o dovolání) vytkli, že na jejich námitky v odůvodnění svého rozhodnutí nedostatečně reagoval a stejné „pochybení“ vytýkají následně v dovolání soudu odvolacímu, aniž by objektivně brali v úvahu, že soud druhého stupně na jejich námitky reagoval (viz str. 4 usnesení). Pokud již na ně (námitky) bylo reagováno, považují odůvodnění rozhodnutí za nedostatečná s ohledem na to, že soud „náležitým způsobem nerozebral všechny námitky v podání obžalovaného (I.) uvedené“.
9) Z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 532/01 mj. však také vyplývá (ve vztahu k argumentaci obviněných, že nebylo náležitě reagováno na „všechny jejich námitky“), že musí jít o námitky „smysluplné a relevantní“. Je tedy zřejmé, že není nutno náležitým způsobem rozebírat ty námitky obviněných, které z hlediska projednávané věci nejsou relevantní a smysluplné.
10) Ze shora uvedeného (viz bod 2, 8) vyplývá, že námitky obviněných se s dovolacím důvodem míjí (viz shodně vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství). Obvinění předkládají vlastní verzi skutkového děje, která spočívá v tom, že k pohlavnímu styku s poškozenou došlo na základě jejího souhlasu. Tento jimi tvrzený skutkový stav věci je však v rozporu se skutkovým stavem věci, který byl zjištěn soudem prvního stupně a jako správný shledán soudem odvolacím. Obvinění na podporu svého tvrzení pak poukazují na nedostatky v provedeném dokazování, které spočívají nejen v hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., ale také v porušení zásady „in dubio pro reo“, a dále také v tom, že některé důkazy jimi navržené nebyly provedeny, což ve svém důsledku vedlo k jejich nespravedlivému odsouzení. K takto koncipovaným námitkám však musí Nejvyšší soud uvést, že jde o námitky skutkové a nikoli námitky právní ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz též body 7, 8 a níže uvedené).
11) Nejvyšším soudem již shora bylo uvedeno, že jsou uplatňovány v dovolání námitky, na které již soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí reagovaly. V této souvislosti je vhodné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
12) Nejvyšším soudem bylo rovněž konstatováno, že obviněnými je předkládána vlastní verze skutkového stavu věci, vytvořeného jimi samotnými na základě jimi provedeného hodnocení důkazů – šlo o dobrovolný pohlavní styk ze strany poškozené. V souvislosti s takto konstruovanými námitkami (prosazování vlastní verze skutkového děje) je potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
13) K otázce nutnosti reagovat a v odůvodnění rozhodnutí se vypořádat „náležitým způsobem se všemi námitkami obviněných“ již bylo reagováno shora (viz bod 9). K výhradám obviněných ohledně náležitého zjištění skutkového stavu věci (porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je významná pro jeho rozhodnutí a zjištění skutkového stavu věci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1370/2016, Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 134/12). V této souvislosti a v souvislosti s případnou námitkou opomenutých důkazů je potřebné uvést, že z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4211/16 (bod 25) vyplývá, že „pokud soudy dospěly k závěru, že skutkový stav byl zjištěn způsobem více než dostatečným a další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by pro objasnění skutkového stavu ničeho nového přinést, nelze hovořit o navrhovaných důkazech jako o opomenutých“. V tomto směru soud druhého stupně vyložil, z jakých důvodů považuje další dokazování za nadbytečné – viz str. 4 odůvodnění usnesení. V témže rozhodnutí se rovněž Ústavní soud vyjádřil k otázce hodnocení důkazů (viz bod 19-20 zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu). Obdobně se k otázce hodnocení důkazů vyjádřil také Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 1078/2017, kde mj. uvedl, že z rozhodovací praxe Ústavního a Nejvyššího vyplývá, že zásah do rozhodnutí nižších soudů lze akceptovat pouze za striktně vymezených důvodů, k čemuž však současně uvedly, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu [ extrémního rozporu-nesouladu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07)]. V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat také na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu (porušení práva na spravedlivý proces), v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
14) Právní námitkou není ani odkaz obviněných na nerespektování zásady „in dubio pro reo“. Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady „in dubio pro reo“ naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo „in dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou „in dubio pro reo“ považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
15) Výše uvedeným odkazem na zmíněná rozhodnutí, považoval Nejvyšší soud za potřebné reagovat na námitky obviněných, které mají svůj primární základ v tom, že se obvinění neztotožnili se zjištěným skutkovým stavem věci a v rámci dovolání navrhují provedení dalších důkazů, jejich nové hodnocení a následné dovození skutkového stavu, který by jejich představám odpovídal, tj. zjištění, že k pohlavnímu styku s poškozenou došlo na základě jejího souhlasu a nikoli za použití násilí, jak konstatoval soud prvního stupně. S ohledem na skutečnosti plynoucí ze shora uvedených rozhodnutí a zjištění, že ze strany obviněných nejde o námitky hmotněprávní ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by postačovalo (mj. i s ohledem na níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu) na ně odkázat a dovolání obviněných odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Mimo shora uvedená rozhodnutí je však třeba také zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16) Nad rámce shora uvedeného k námitkám obviněných přesto považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Soud prvního stupně vyslechl nejen obviněné, ale také svědky, a provedl další důkazy ke zjištění skutkového stavu věci. Jak ve svém dovolání uvedl obviněný I., „sporné je pak pouze to, zda se vše dělo se souhlasem poškozené či nikoliv“. Není správná argumentace obviněných, že by jejich vina byla odvozena pouze od výpovědi poškozené nebo znaleckého posudku, přičemž uvedené důkazy jsou obviněnými zpochybňovány, jednak odkazem na nevěrohodnost poškozené, či nutnost výslechu svědkyně S., a s tím spojenou nezbytnost výslechu znalkyně. Pokud v dovolání obvinění poukazují např. na výpověď svědkyně S. a předchozí chování poškozené v klubu T. f., kde se měla svlékat a jít do bazénu, kde se téměř nahá začala líbat s cizími muži, což svědčí o přístupu poškozené k sexuálním životu (viz dovolání G. I.), pak se obviněný – obhajoba mýlí v tom, že by se ve vztahu k takto se chovající poškozené bylo vyloučeno dopustit se trestného činu znásilnění. Jestliže se tak poškozená chovala v klubu T. f., pak se tak chovala na základě své volby, jestliže byla znásilněna, stalo se tak na základě použitého násilí ze strany obviněných. Je nutno si uvědomit, že objektem trestného činu znásilnění je právo ženy (v předmětné trestní věci) na svobodném rozhodování o svém pohlavním životě, přičemž nezáleží na pověsti ani způsobu života znásilňované osoby. Soud prvního stupně velmi podrobně na straně 5-6 odůvodnění svého rozsudku rozvedl své úvahy, na základě kterých dospěl k závěru o vině obviněných. S těmito hodnotícími závěry se Nejvyšší soud, stejně jako soud odvolací ztotožnil a pro stručnost na ně odkazuje. Jestliže obvinění na základě výpovědi svědkyně S. dospívají k závěru o nevěrohodnosti výpovědi poškozené, je nutno v rámci objektivity vycházet z celé výpovědi této svědkyně a z té, ve shodě se závěry soudu prvního stupně, je dále také nutno zmínit např. to, že jeden z „cizinců“, co se s poškozenou před klubem bavil, ji balil. I tuto skutečnost je nutno v souvislosti s opilostí poškozené, ale i její charakteristikou, jak vyplývá ze znaleckého posudku hodnotit ve vzájemných souvislostech. Jestliže zmíněná svědkyně uváděla, že poškozená měla ráda sex, s muži v klubu navazovala známosti s nimi odcházela a „zřejmě i trávila noc“, pak je správná úvaha soudu prvního stupně, že jednání obviněných nezapadalo do rámce sexu, který poškozená s cizími muži realizovala, čemuž odpovídalo i divné chování poškozené po obviněnými tvrzeném „dobrovolném pohlavním styku“, jak je popsala nejen svědkyně S., ale i svědek D., což vše je v souladu se závěry znaleckého posudku. K doplnění dokazování v intencích návrhů obviněných se již dostatečně vyjádřil soud druhého stupně. V předmětné trestní věci nelze z hlediska porušení práva na spravedlivý proces označit neprovedení navrhovaných důkazů, které by mělo spočívat ve výslechu svědkyně S., „ke zjištění skutečností týkajících se ovlivňování svědků a jejich účasti na podání vysvětlení“, za důvodné. Zde je nutno uvést, že svědkyně S. se „vyjádřila k osobě a způsobu života poškozené“, což obvinění považují za pravdivé oproti výpovědi sestry obviněné, svědkyni S. Soud prvního stupně se s výpověďmi vypořádal a dospěl k závěru, že se obvinění dopustili trestného činu, kterým byli uznáni vinnými, přičemž jak uvedl Nejvyšší soud shora, objektem trestného činu znásilnění je právo ženy (v předmětné trestní věci) na svobodném rozhodování o svém pohlavním životě, přičemž nezáleží na pověsti ani způsobu života znásilňované osoby. Dále je nutno uvést, že stejně tak neprovedení výslechu znalkyně k tomu, jaký dopad na závěry jejího znaleckého posudku by mělo uvádění nepravdivých skutečností obviněnou k označení místa jejího pobytu, jako důvodu nedostavení se ke jmenované znalkyni, nelze označit za porušení práva na spravedlivý proces (viz shora rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná v bodu 13).
17) Závěrem považuje Nejvyšší soud za potřebné ve vztahu k námitkám, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly a jsou opětovně (formulačně jinak) uplatňovány v řízení o dovolání z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
18) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněnými v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 9. 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu