ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1096.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1096/2017-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 61 To 158/2017, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 143/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 4 T 143/2015, podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil Úřadu městské části Praha 10, k projednání jako přestupek trestní věc obviněného J. K. spočívající v tom, že
od blíže nezjištěné doby do 1. 2. 2014, v bytě v P., ulici K., fyzicky a psychicky ubližoval svoji manželce, poškozené V. K., tím způsobem, že do ní strkal, kopl ji, když procházela kolem sedačky, na které seděl, dal jí s odstupem několika roků dvě facky, psal jí výhružné a vulgární e-maily, ve kterých ji urážel, že je děvka, kontroloval jí výpisy z mobilního telefonu a její pohyb zjišťoval tak, že jí bez jejího vědomí dal do kabelky pager, přičemž jeho chování mělo eskalující charakter, a to zejména v posledních pěti letech společného soužití, v důsledku čehož poškozená vyhledala pomoc psychiatra, užívala antidepresiva a následně vyhledala pomoc organizace ROSA, a podle výsledků znaleckého zkoumání se u poškozené v přímé souvislosti, ale jen v části s jednáním obviněného, rozvinul anxiózně depresivní syndrom a poškozená trpěla poruchou spánku, vyhýbavým chováním, znovuprožíváním úzkosti a obav, kdy následky tohoto syndromu se projevily i v sekundárních souvislostech ovlivňujících psychickou stabilitu, sebedůvěru a ve snížení schopností poškozené efektivně a racionálně řešit nesoulady v manželství.
2. Městský soud v Praze jako stížnostní soud usnesením ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 61 To 158/2017, stížnost státního zástupce podanou v neprospěch obviněného podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného z důvodů §265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř. dovolání, v němž nejprve popsal průběh trestního řízení v této věci, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1417/2016, jímž byla předchozí usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 61 T 201/2016, i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 4 T 143/2015, zrušena a Obvodnímu soudu pro Prahu 10 byla věc vrácena, aby ji znovu projednal a rozhodl. Dovolatel uvedl, jaké důvody k tomuto postupu Nejvyšší soud vedly a které nedostatky uložil v dalším řízení odstranit. Za nesprávné však považoval, jestliže soud prvního stupně poté, co doplnil dokazování výslechem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, rozhodl opět tak, že věc postoupil jako přestupek a stížnostní soud toto rozhodnutí potvrdil. Uvedenému postupu vytkl, že nebyly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí, neboť jednáním obviněného byly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a shledal i rozpory v provedeném dokazování. Na podporu tohoto svého názoru nejvyšší státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2017, v němž bylo vysloveno, že týrání představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě trvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení. Poukázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 20/2006), podle něhož týrání nemusí být soustavné a trvalé, neboť se posuzuje vždy v závislosti na intenzitě týrání, takže se může jednat o intenzivní, byť krátkodobé, nebo o méně intenzivní, ale trvající delší dobu. Týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016). V té souvislosti zdůraznil, že každé domácí násilí zasahuje oběť i po stránce psychické, což koresponduje i s forenzní psychologií, v níž je rozlišováno několik forem domácího násilí (fyzické, psychické nebo emocionální, sexuální, sociální a ekonomické).
4. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil dopady, jaké mívá trestný čin podle §199 odst. 1 tr. zákoníku pro osoby, které chrání, a v podrobnostech odkázal na odbornou literaturu (viz Čírtková, L. Moderní psychologie pro právníky. Praha: Grada Publishing, a. s., 2008, s. 10 až 31). V projednávané věci sice nedocházelo k výraznému fyzickému násilí ze strany obviněného vůči poškozené, avšak psychické násilí spočívající v kontrole, omezování, urážkách a projevech dominance vůči poškozené např. ve formě využívání její finanční závislosti, kontrole telefonu, e-mailové korespondence a omezování pohybu mimo domov dosáhlo takové intenzity a společenské škodlivosti, že bylo třeba v tomto jednání spatřovat trestný čin, a nikoliv pouhý přestupek, a to s ohledem na následky, které jednání obviněného zanechalo na psychice poškozené, kdy z lékařského hlediska se v případě anxiózně depresivního syndromu jedná o ublížení na zdraví.
5. V dovolání nejvyšší státní zástupce též soudům vytkl, že v potřebné míře nevzaly do úvahy všechny skutečnosti plynoucí z výpovědi poškozené, která obviněného z trestné činnosti za vinu mu kladené usvědčovala a jeho chování popsala tak, jak je uvedeno ve výroku obžaloby i usnesení o postoupení věci, zejména, že k eskalaci docházelo zejména v posledních pěti letech. Soudy měly své úvahy vybudovat na této výpovědi, která byla potvrzována znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie i dalšími důkazy, např. matkou poškozené J. H. i dalšími známými poškozené (T. P., M. S. a V. B.), z nichž vyplynulo omezování a kontrolování ze strany obviněného vůči poškozené v konkrétních případech. Z provedených znaleckých posudků a výslechů znalců také vyplynulo, že k následkům spočívajícím v anxiózně depresivním syndromu došlo právě a primárně v příčinné souvislosti s chováním obviněného, bez něhož by předmětný následek nenastal. Poškozená jednání obviněného pociťovala jako těžké příkoří. Soudy nedůvodně neuvěřily poškozené, že si obviněný vynucoval sex s tím, že pokud odmítne, tak nedostane peníze, a podle státního zástupce nebylo správně postupováno ani v posouzení dalších momentů, podle kterých soud prvního stupně hodnotil skutkový stav, protože se nebylo možné spokojit s tím, že bylo nutné jednotlivé výhrady proti chování obviněného posuzovat v celkovém kontextu soužití manželů, a že domácnost nedostatkem peněz nikdy netrpěla, či že se mohla volně pohybovat v době, kdy obviněný, který přicházel z práce domů až večer, doma nebyl. Ani takové úvahy soudů však podle státního zástupce nevylučují, že obviněný, který vydělával dostatek peněž, nepoužíval finanční otázky jako prostředek k projevům své dominace nad poškozenou.
6. Přezkoumávaným rozhodnutím dovolatel vytkl nedostatečné odůvodnění závěrů o tom, proč poškozené zcela neuvěřil. Vnitřní nesoulad shledal i v tom, že i když vzal soud z výpovědi poškozené za prokázané, že obviněný ji kopl, připustil obhajobu obviněného, že to bylo v sebeobraně, aniž by uvedl, jaký útok měl obviněný odvracet, a proč vůbec shledal vyjádření obviněného věrohodným. Státní zástupce nesouhlasil ani s tím, jak soudy vyhodnotily, že obviněný kontroloval výpisy telefonu poškozené a umístění pageru do její kabelky. Nejvyšší státní zástupce sám z provedených důkazů shledal, že obviněný omezoval poškozenou v obvyklém způsobu života, když jí zakazoval setkání s kamarádkami mimo domov z důvodu obav, aby mu nebyla nevěrná.
7. Nedostatek odůvodnění usnesení stížnostního soudu dovolatel spatřoval i v tom, že z něj přesvědčivě nevyplývá, z jakých důvodů se v daném případě nejedná o trestný čin. Zmínil, že ve skutkové větě soud uvádí okolnosti, které lze na podkladě skutkových zjištění pokládat za týrání, které dovolatel shledával v psychickém násilí spočívajícím v kontrole, omezování, urážkách a projevech dominance, např. ve formě využívání její finanční závislosti, a to v intenzitě a závažnosti, že již šlo o trestný čin, nikoli o pouhý přestupek, a to právě s ohledem na následky, které toto jednání zanechalo na psychice poškozené. Diagnóza anxiózně depresivního syndromu má v tomto případě povahu ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Namístě byla právní kvalifikace skutku jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Jelikož bylo prokázáno, že se takového jednání obviněný dopustil, jsou podle dovolatele právní závěry soudů obou stupňů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04), což posouvá hranice dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k přezkumu skutkových zjištění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 357/2009).
8. V závěru dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 61 To 158/2017, jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 4 T 143/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. Podané dovolání bylo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zasláno k vyjádření obviněnému a jeho obhájci, kteří na něj do konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu nereagovali.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř., o něž nejvyšší státní zástupce dovolání opřel, splňují podmínky zákonem vymezené pro jejich uplatnění, a zda jsou opřena o relevantní argumenty, což je předpokladem pro to, aby na jejich základě mohl Nejvyšší soud dovolání přezkoumat.
11. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možné podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání, je zřejmé, že nejvyšší státní zástupce použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tzn. že stížnostní soud stížnost státního zástupce považoval za nedůvodnou i přesto, že státní zástupce v předcházejícím řízení spatřoval vady zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
13. Tato zásada může být prolomena výhradami o porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Taková situace nastane, když je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
14. Nejvyšší státní zástupce na podkladě podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně vytýkal v souladu s povahou uvedeného dovolacího důvodu nesprávné právní posouzení činu obviněnému kladené mu za vinu, jestliže, v něm soudy neshledaly zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř., a tento svůj názor opíral o tvrzení, že soudy nesprávně posoudily intenzitu jednání obviněného a vadně vyhodnotily psychické násilí, jehož se obviněný na poškozené dopouštěl. V této části je dovolání podáno v souladu s kritérii pro jeho řádné uplatnění, a Nejvyšší soud z jeho podnětu mohl posuzovat, zda jsou výhrady o nesprávném právním závěru důvodné.
15. Mimo označený dovolací důvod, a tedy zcela v rozporu se zákonem stanovenými podmínkami pro jeho uplatnění nejvyšší státní zástupce své úvahy opíral o výhrady zaměřené proti tomu, jak soudy v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyhodnotily provedené důkazy (např. o tom, zda si obviněný na poškozené vynucoval sex, či o tom, jaké byly způsoby s financováním domácnosti), a s konstatovanými závěry soudů o tom, jak hodnotily a posuzovaly provedené důkazy, se neztotožnil. Vnitřní nesoulad a nedostatek doprovodné argumentace vytýkal i u dalších momentů, v nichž soud prvního stupně hodnotil skutkový stav a rozvedl, které skutečnosti na základě provedeného dokazování považoval za prokázané. Mimo použitý důvod jsou i výhrady, jimiž dovolatel nesouhlasil s tím, jak soudy některé okolnosti tvrzené obviněným, poškozenou i svědky vyhodnotily (např. zda obviněný poškozenou kopl, jak ji kontroloval výpisy z mobilního telefonu, či umístil pager do kabelky apod.) Zmíněné argumenty dovolatel opíral o existenci extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými právními závěry, který v procesních postupech soudů shledával.
16. Těmito výhrady nejvyšší státní zástupce brojil proti učiněným skutkovým zjištěním a způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, resp. jaké skutkové závěry na nich učinily, což jsou námitky s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani s jiným vymezeným v §265b tr. ř. nekorespondující. Jde o výhrady proti procesnímu postupu soudů založenému na podmínkách stanovených §2 odst. 5, 6 tr. ř., anebo proti způsobu, jakým se soudy v odůvodnění vypořádaly se svými úvahami a závěry, což směřuje proti ustanovením §125 nebo §134 tr. ř. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních, nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Zabývat se jimi Nejvyšší soud může, a přezkumu lze tyto výhrady podrobit, jen s ohledem na porušení pravidel spravedlivého procesu.
a) K extrémnímu nesouladu
17. Nejvyšší soud na podkladě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že zejména soud prvního stupně se obdobnými výhradami a námitkami obžaloby v poměrné velké míře zabýval. Ve stručnosti tak lze poukázat na to, že soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení vyslechl obviněného a poškozenou, ale i celou řadu svědků (P. L., J. L., J. H., T. P., M. S., V. B.), rovněž provedl důkaz protokoly o výpovědi synů obviněného a poškozené svědků M. K. a nezl. „SS“*), znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie vypracovanými znalci MUDr. Vlastimilem Tichým a PhDr. Jiřím Klosem, Ph.D. (č. l. 34 až 60 a 67 až 94), které opakovaně vyslechl i po zrušení a přikázání Nejvyšším soudem (č. l. 552 až 558) provedl všechny zajištěné listinné důkazy včetně lékařské zprávy „SS“*) (č. l. 131), e-mailové komunikace mezi obviněným a poškozenou (č. l. 141 až 142), zprávy centra ROSA (č. l. 189), výpisu z účtu (č. l. 205), e-mailové komunikace poškozené (č. l. 214 až 290, 299 až 308), fotodokumentace lokátoru pageru (č. l. 344 až 348). Rozsah provedeného dokazování lze považovat za vyčerpávající, neboť se zejména soud prvního stupně v opakovaných hlavních líčeních snažil objasnit všechny rozhodné skutečnosti. V tomto směru však dovolatel výtky neshledal, ale spatřoval je především ve způsobu, jakým soudy výpovědi hodnotily a jaká zjištění a závěry ze všech důkazních prostředků učinily.
18. Není možné se ztotožnit s námitkami nejvyššího státního zástupce v tom, že by v postupu soudů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. došlo k takovým nedostatkům nebo vadám, které by mohly založit nepřezkoumatelnost rozhodnutí, svědčily o libovůli, anebo by byly výsledkem neobjektivního posuzování všech zjištěných skutečností. Z uvedeného je tedy zřejmé, že státní zástupce částečné nepřípustně soudy provedené důkazy podrobil vlastnímu hodnocení a rozvedl polemiku s nimi způsobem, který nekoresponduje s tím, co z výsledků provedeného dokazování vyplynulo. Zjištění plynoucí z dokazování byla v dovolání nejvyšším státním zástupcem částečně modifikována, což je postup, který je v rozporu se zásadou, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci obecných soudů, které důkazy provedly, neboť hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je jednou ze základních povinností i výsostným právem obecných soudů [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41), či usnesení ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 269/03, a další].
19. Nejvyšší soud uvedeným výhradám dovolatele nemohl přiznat důvodnost, a jen ve stručnosti zdůrazňuje, že soud prvního stupně uvedené důkazy vyhodnotil v souladu s podmínkami stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř. a dospěl k závěrům, které podrobně rozepsal na stranách 8 až 12 svého usnesení. Stížnostní soud, jenž přezkoumal ke stížnosti státního zástupce, v němž byly uvedeny obdobné námitky jako v dovolání, usnesení soudu prvního stupně rovněž obdobně vytýkané vady neshledal.
20. Za vhodné je v této souvislosti připomenout, že soudy respektovaly pokyny, které pro dokazování vyplývaly i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1417/2016, jimž původní rozhodnutí nalézacího i stížnostního soudu zrušil. Soudu prvního stupně zejména uložil, aby odstranil rozpory v dokazování, dokazování doplnil, svá hodnocení jednotlivých důkazů i v jejich souhrnu důsledně vysvětlil a výsledky jím provedeného dokazování a hodnocení důkazů v podobě jím učiněných skutkových zjištění promítl do výroku o postoupení věci k projednání správního orgánu. Tyto své povinnosti soud prvního stupně v potřebné míře splnil, když oproti původnímu usnesení upravil skutkovou větu do podoby odpovídající skutkovým zjištěním, ke kterým na podkladě jím provedeného dokazování, jež doplnil o výslechy znalců, dospěl. Své závěry a úvahy k nim vedoucí následně vysvětlil v odůvodnění rozhodnutí, neboť rozvedl, jakou váhu konkrétním důkazům přikládal a co z nich dovodil, resp. považoval za prokázané, či neprokázané (srov. zejména strany 9 až 11 usnesení soudu prvního stupně).
21. Uváží-li se tak způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů neshledal vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
22. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod., provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé.
23. Nejvyšší soud s ohledem na námitky nejvyššího státního zástupce k těmto postupům soudů, v nichž nezjistil podstatné nedostatky, považuje za vhodné připomenout, že vycházel ze zásady, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článku 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Soudy dostatečně přihlížely ke své povinnosti důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000), a že v této věci byly nároky na odůvodnění zvýrazněny především proto, že si provedené důkazy vzájemně odporovaly (např. výpověď matky obviněného a poškozených) a šlo i o rodinné příslušníky. V této věci měly soudy na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
24. Skutková zjištění učiněná na základě zákonem předepsaného a ničím nezpochybněného procesu jsou dostatečným základem pro právní závěry na nich vystavěné. Nejvyššímu soudu nic nebránilo, aby za podklad posouzení správnosti právních úvah soudů nižších stupňů vzal skutek v podobě, v jaké byl popsán ve výroku o postoupení věci k projednání přestupku správním orgánem v usnesení soudu prvního stupně.
25. V této souvislosti je vhodné zmínit i to, že soud prvního stupně respektoval, že ve výroku, jímž se podle §222 odst. 2 tr. ř. postupuje věc jinému orgánu, se uvádí skutek, jak byl zjištěn soudem, bez ohledu na to, jak byl popsán v obžalobě. Přitom je třeba zachovat totožnost skutku. Popis skutku, pro který se věc postupuje, musí odpovídat výsledkům soudem provedeného dokazování a zjištěným skutečnostem, protože jen takto vymezený skutek vytváří podklad pro orgán, jenž se má věcí dále zabývat. Takovým podkladem nejsou úvahy a závěry uvedené pouze v odůvodnění rozhodnutí [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1417/2016 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 19/2017)].
26. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů shledal, že v přezkoumávané věci se o porušení pravidel spravedlivého procesu nejedná, neboť rozhodnutí nejsou zatížena vadami, které by bylo možné podřadit pod dovolatelem namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
b) K právnímu posouzení obviněnému za vinu kladeného činu
27. Nejvyšší státní zástupce v dovolání vytýkal i vedle shora uvedených nedostatků nesprávnost právních závěrů, které soudy na podkladě prokázaných skutkových zjištění učinily, neboť se domáhal toho, že v činu obviněnému kladeném za vinu je třeba shledávat naplnění znaků zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a to především z důvodů psychického násilí, které v jednání vůči poškozené shledával. Vzhledem k tomu, že jde o námitky korespondující s podmínkami pro dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval jejich opodstatněnost.
28. Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí a páchá-li takový čin po delší dobu.
29. Soud prvního stupně nejprve v odůvodnění usnesení vysvětlil, že na podkladě provedeného dokazování nezjistil takové formy chování obviněného vůči poškozené, jak byly v podané obžalobě popsány (srov. strany 10, 11), a poté, co upravil skutkový stav podle výsledků provedeného dokazování, shledal, že z něj nevyplynula taková intenzita jednání v podobě týrání, že by zjištěný komplex nevhodného chování naplňoval znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Zejména tento svůj závěr opíral o výsledky znaleckého zkoumání, konkrétně znalce PhDr. Jiřího Kloseho, který uvedl, že anxiózně depresivní syndrom u poškozené byl primárně zapříčiněn poruchovým soužitím poškozené s obviněným, tedy střetem dvou rozdílných světů, přičemž k této primární a hlavní příčině přistoupily asi ze 30% ještě další dva faktory, a to nemoc syna a osobnostní struktura poškozené, tedy dispozice reagovat v zátěži neurotickým způsobem se sklonem k rozvoji depresivních a úzkostných poruch tak, jak poškozená popisovala (strana 11 usnesení soudu prvního stupně). Po zvážení rodinné situace, jak byla zjištěna, povahy vztahů mezi manželi, charakterových vlastností obou partnerů, závažnost a významu nemoci jejich dítěte, jakož i povahy zjištěného chování včetně doby, po níž k týrání mělo docházet, soud neshledal, že by obviněný poškozenou v trestněprávně postižitelném smyslu týral (strana 12 usnesení soudu prvního stupně).
30. Stížnostní soud z podnětu stížnosti podané státním zástupcem věc přezkoumal a se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. Podrobně uvedl, že v psychickém stavu poškozené znalecký posudek konstatuje skutečně závažné psychické následky, ale není možno vidět jen následky na psychice, neboť i samotné objektivní jednání pachatele spočívající v týrání oběti musí být závažné a musí být v přímé příčinné souvislosti s těmito následky. Zdůraznil, že znalec připustil, že na psychiku poškozené mohla mít vliv i nemoc dítěte a dále i její osobnostní struktura. Obecně tak stížnostní soud uvedl, že daný následek může být způsoben i zvýšeně intenzivním subjektivním vnímáním nespokojeného partnerského vztahu, např. v důsledku velkého věkového rozdílu, rozdílnosti povah, apod. Zjištěné následky na psychice poškozené tak pro jednoznačné naplnění skutkové podstaty žalovaného zločinu samy o sobě nestačí (viz strana 2). Z uvedeného je zřejmé, že v jednání obviněného neshledal týrání, které by dosahovalo potřebné intenzity, neboť pro takový závěr nepostačuje zásadně vznik psychických následků, protože lze těžko odlišit, zda v prostředí nevyvážených vztahů se na nedobrém psychickém stavu partnera nepromítalo i více faktorů, např. názorové neshody, vnitřní nespokojenost s partnerem, apod. Proto nelze každé nevhodné méně intenzivní chování muže vůči ženě (občasná facka, urážky apod.) bez dalšího považovat za trestný čin podle §199 odst. 1 tr. zákoníku.
31. Nejvyšší soud, jenž se s těmito závěry soudů nižších stupňů v přezkoumávané věci ztotožnil, k námitkám nejvyššího státního zástupce považuje za nutné uvést, že z obecného hlediska je třeba přisvědčit v souladu s ustálenou judikaturou tomu, že za týrání se ve smyslu uvedené skutkové podstaty považuje zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 20/2006), a že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné, ale může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1983, sp. zn. Tpfj 169/82, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 11/1984, s. 83).
32. Kromě těchto obecných kritérií je však třeba mít na paměti, že není nutné, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 1983, sp. zn. 5 Tz 14/1983, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 20/1984-I.). V přezkoumávané věci jak soudy, tak i dovolatel shledali, že významným způsobem se na nevhodném chování obviněného podílela psychická forma, jíž na poškozenou působil. Pokud jde o fyzické násilí, které obviněný vůči poškozené v průběhu jejich soužití užil, čítá přesně časově neurčitě určené a do časové osy jejich manželství zasazené strkání, jedno kopnutí, když poškozená procházela kolem sedačky, dvě facky, které obviněný dal poškozené s odstupem několika let. Tato podoba lehčích fyzických napadení pojem týrání v této věci nevykazuje, neboť postrádá jak intenzitu, tak potřebnou déle trvající dobu páchání. Chybí konkrétní časové určení a ani z kvantitativního hlediska užité síly vůči poškozené nedosahuje dostatečné intenzity, což vyslovily nejen soudy, ale připustil takový závěr i nejvyšší státní zástupce.
33. Dovolatel však trval na tom, že potřebnou intenzitu mělo psychické působení na poškozenou, které podle něj mělo i déletrvající podobu. K této námitce považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že je obecně známo, že duševní stav osoby, je hůře seznatelný, než je tomu např. u újmy fyzické, a je vhodné intenzitu dosahující hranice trestného činu spatřovat ve srovnání s tělesnými újmami, u nichž se za příklady týrání považuje bití otevřenou rukou i pěstí nebo za pomocí různých předmětů (gumové hadice, důtek, řemene, dřevěné tyče apod.), kopání, pálení cigaretou, doutníkem nebo jinými žhavými předměty, působení elektrickým proudem, bolestivé tahání za vlasy, po dlouhou dobu trvajícího přivazování k radiátorům ústředního topení nebo jiným pevným předmětům, ponechávání týrané osoby v chladném prostředí bez nutného oblečení, nucení k provádění těžkých prací nepřiměřených věku a tělesné konstituci týrané osoby, déletrvající odpírání dostatečné potravy, časté buzení týrané osoby v noci apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1933). Obvykle jsou tím způsobeny u oběti emocionální újmy, např. snížené sebevědomí, pocity méněcennosti, ztráta životní pohody, duševní rovnováhy radosti ze života, ale i strach a vymizení schopnosti samostatně rozhodovat ( Čírtková, L. Moderní psychologie pro právníky. Praha: Grada Publishing, a. s., 2008, s. 10 až 31).
34. V posuzované věci soudy dostály všem svým povinnostem, protože chování obviněného vůči poškozené i následky u ní vzniklé zkoumaly s ohledem na vymezená obecná kritéria i ve věci zjištěné skutečnosti, z nichž žádnou nepominuly a dostatečně je uvážily. I když obviněný na poškozenou vyvíjel psychický tlak tím, že jí psal výhružné a vulgární e-maily, ve kterých ji urážel, že je děvka, kontroloval jí výpisy z mobilního telefonu a její pohyb zjišťoval tím, že jí bez jejího vědomí dal do kabelky pager, je třeba z těchto forem chování posuzovat právě jejich intenzitu. Pro její menší intenzitu svědčí i skutečnosti, které ve svých výpovědích popsali svědci, kteří s poškozenou přicházeli do styku v běžném životě a znali poměry mezi ní a obviněným. Tak lze zmínit výpověď sestry poškozené T. P., která uvedla, že obviněný celou rodinu finančně podporoval, byla tam pravidelnost, ale poškozená si vždy o peníze musela říkat, byl to tradiční kolorit. Dále svědkyně uvedla, že se od sestry doslechla, že poškozenou obviněný sledoval, ale to bylo v době, když už spolu nežili. Poškozená měla funkci manželky, měla se starat o děti, on vydělával peníze, byl to setrvalý stav po mnoho let, jako vývoj vztahu manželů brala, že si časem šli na nervy, od sestry ví, že poškozené byla sledována e-mailová pošta a probírán šatník, co nosí. Obviněný přesně věděl, že jeho moc je ekonomická síla, že na něm závisí zaopatření celé rodiny a fungování rodiny, silnější jako osobnost byla poškozená. Obdobný závěr o osobnosti poškozené vyplývá i z výpovědi svědka P. L., jenž charakterizoval obviněného po svatbě s poškozenou jako „podpantofláka“, ve vztahu byla jeho manželka dominantnější. Stejné zjištění plyne i z výpovědi svědka J. L., podle něhož obviněný chtěl zabezpečit rodinu, ale poškozená jeho snahu dobře nechápala, cokoliv obviněný udělal, ona nevybíravým způsobem kritizovala s tím, že je to špatně, neměla pro něj dobré slovo, vždy na něm našla něco špatného, i když se snažil, jak mohl. Dále svědek uvedl, že poškozená pečovala o děti moc náruživě, obviněný se je snažil přimět ke sportu, ale ona s tím nesouhlasila, v rodině byla jednoznačně dominantnější poškozená (strana 6 usnesení).
35. Z uvedených i dalších výpovědí plyne, že mezi manželi byly, zejména v poslední době, neutěšené vztahy, které se projevovaly různým způsobem, a je zřejmé, že se obviněný chování své manželky snažil limitovat, protože se s ním vždy neztotožňoval. Lze zde poukázat na výpověď svědkyně V. B., kamarádky poškozené, která sice připustila, že ze strany obviněného vůči poškozené docházelo k ovlivňování, neboť uvedla, že své manželce obviněný zakazoval odejít od dětí, a že děti nesměla nechávat v noci samotné. Tato svědkyně rovněž sdělila, že když byly děti ve škole, tak poškozená mohla někam jít. Nikdy nepostřehla, že by poškozená měla nedostatek peněz, vyprávěla jí, že jí manžel kontroluje telefon a že jí dal do kabelky pager, při tom však zdůraznila, že obviněný na ni žárlil (viz strana 5 a 6 usnesení soudu prvního stupně).
36. K těmto výpovědím a z nich plynoucím zjištěním o tom, jak vnímaly osoby mimo manželství obviněného a poškozené jejich vztahy, Nejvyšší soud zmiňuje, že pokud jde o požadavky obviněného, aby se poškozená starala o děti, zůstávala s nimi doma, nenavštěvovala v době jeho přítomnosti doma své kamarádky, lze takové nároky shledávat běžnými v obecném vzorci tradiční rodiny, partnerských vztahů a zabezpečení chodu domácnosti. Žárlivost, která obecně vede k extrémním chováním a velmi nevhodně a nepříznivě ovlivňuje vztahy mezi manželi, byla u obviněného potvrzena, jakož i to, že svou manželku kontroloval a nedovolal jí, aby se bez něho vzdalovala z domu. To plyne i z výpovědí svědkyně M. S., která se s poškozenou rovněž dobře znala, a která uvedla, že obviněný řekl, že chodit mimo domov je nebezpečné, že by mu mohla být poškozená nevěrná a že vdaná žena patří domů. Dále svědkyně vypověděla, že když se s poškozenou setkaly v kavárně na jaře 2013, poškozená byla pod neustálým stresem, že už musí jít domů a že nevím, co bude, až přijde domů (strana 5 usnesení).
37. Nejvyšší soud i podle těchto výpovědí shledal, že byť k uvedeným formám nevhodného chování ze strany obviněného u poškozené docházelo, ani svým dobrým kamarádkám poškozená neuváděla, že by se jednalo o projevy, které by ona sama považovala za týrání a ani z jejich povahy neplyne, že by takový výrazný účinek na poškozenou měly. Dosvědčily však, že byť poškozená byla určitým uvedeným způsobem limitována ve svém volném pohybu, nakládaní s penězi apod., nelze dospět k závěru o výrazné intenzitě tohoto chování obviněného vůči ní, jak je zákonem u trestného činu podle §199 odst. 1 tr. zákoníku i ve smyslu shora uvedené judikatury požadováno.
38. V této souvislosti je též třeba připomenout, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, a proto i z hlediska zavinění musí být spáchaný úmyslně, tzn. že i ve vztahu ke znaku týrání musí být dáno zaviněné jednání obviněného alespoň v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], tedy že obviněný věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Jak se však z výše uvedené podává, obviněný, ač se choval k obviněné nevhodně, neplyne z výsledků provedeného dokazování, že by tak činil byť v nepřímém úmyslu vedoucím k tomu, aby poškozenou týral, tedy způsoboval ji svým jednání útrapy spočívající ve vyšším stupni hrubosti a bezcitnosti. Naopak dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují spíše tomu, že jeho záměrem byla snaha po poslušnosti a oddanosti ze strany poškozené jako jeho manželky a matky dětí.
39. Přestože následkem uvedeného jednání obviněného zejména v posledních pěti letech společného soužití poškozená vyhledala pomoc psychiatra, užívala antidepresiva, a následně vyhledala pomoc organizace ROSA, nelze s určitostí s ohledem na poměry obou manželů uvést, že šlo o reakci pouze na chování obviněného resp. jako důsledek trýznivých dopadů. Výrazný podíl měla i nemoc dítěte a celková povaha vzájemného soužití. Lze se proto ztotožnit se závěry soudů obou stupňů, že pokud uvážily všechny takto zjištěné skutečnosti, dospěly k závěru, že znaky trestného činu podle §199 odst. 1 tr. zákoníku nebyly na základě všech zjištěných okolností jak z objektivní, tak ani po subjektivní stránce prokázány, a proto správně shledaly, že o tento trestný čin, ani žádný jiný, nejde. Společné soužití obviněného a poškozené bylo jednoznačně disharmonické, střetly se v něm dvě rozdílné osobnosti, přičemž dominantní byl i vzhledem ke své fyzické převaze a skutečnosti, že do rodiny přinášel peníze, a tím ji finančně úspěšně zabezpečoval, právě obviněný. Jeho jednání v této trestní věci je však pouze velice vágně časově specifikováno, není tak zřejmé, jak obviněný své jednání stupňoval a v jakém pořadí co činil. Tato nedostatečně popsaná posloupnost společně s tím, že v důsledku fyzických útoků poškozená nevyhledala ani lékařskou pomoc a anxiózně depresivní syndrom se u ní vyvinul pouze z části, ač podle znalců většinově jako následek soužití s obviněným, a to v důsledku střetů dvou rozdílných světů, neboť k jeho rozvoji přispělo také osobnostní založení poškozené a onemocnění jejich syna Aspergerovým syndromem (viz vyjádření znalců u hlavního líčení na č. l. 552 a 555), neumožňuje dovodit, že obviněný poškozenou týral ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku.
40. V této svislosti Nejvyšší soud jen pro úplnost zmiňuje, že jestliže ve svém dřívějším rozhodnutí dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1417/2016, soudům nižších stupňů vytýkal vady, shledával je zejména v tom, že soudy nehodnotily řádně všechny skutečnosti, které z provedeného dokazování vyplývaly, a proto nedostatky rozhodnutí shledával především pro vady v postupu podle §2 odst. odst. 6 tr. ř. Na základě vytknutých nedostatků však soud prvního stupně v nyní přezkoumávaném rozhodnutí, jak bylo výše popsáno, věc řádně po všech stránkách posoudil a svých dřívějších nedostatků se vyvaroval. Rovněž skutkové zjištění upravil podle toho, jak z výsledků provedeného dozování vyplynulo. Taktéž své právní úvahy konstruoval na základě zásadních hledisek užité právní kvalifikace. Ve stručnosti je proto možné zmínit, že se již v nyní přezkoumávaném rozhodnutí vad, nejen soud prvního stupně, ale i stížnostní soud vystříhaly.
V. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
41. Nejvyšší státní zástupce v dovolání užil i důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., jenž lze uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, niž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Tímto dovolacím důvodem je tedy namítána nesprávnost buď rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, o které se jedná v případě postupu podle §222 odst. 2, §231, §257 odst. 1 písm. b), §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Vzhledem k tomu, jak soudy přezkoumávanou věc postoupily k projednání jako přestupek, a též i k v dovoláním uvedeným požadavkům nejvyššího státního zástupce, je patrné, že uvedený dovolací důvod byl v daných souvislostech správně uplatněn.
42. Podle §222 odst. 2 tr. ř. soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat. Podstata takového rozhodnutí spočívá v tom, že soud může postoupit věc jinému orgánu, jen jestliže je prokázáno, že nejde o trestný čin, ale příslušný orgán by ho mohl posoudit jako přestupek nebo kárné provinění . Takový závěr musí mít dostatečnou oporu ve výsledcích dokazování, které bylo provedeno v hlavním líčení řádně a v potřebném rozsahu (§2 odst. 5 tr. ř.).
43. Jestliže se na základě těchto podmínek uváží všechny skutečnosti, které jsou Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí rozvedeny v bodě IV., je třeba zdůraznit, že bylo prokázáno, že čin, jak byl soudem zjištěn, není trestným činem. Za vadné nelze považovat, že soudy volily postup podle §222 odst. 2 tr. ř., protože dospěly k závěru, že v uvedeném činu, jenž zejména nedosahoval intenzity trestného činu, by bylo možné spatřovat přestupek. Za ten by podle soudů mohlo být považováno to, že obviněný podle výsledků znaleckého zkoumání se k poškozené choval nevhodným způsobem ve výroku uvedeným, což u poškozené vedlo v části k anxiózně depresivnímu syndromu a poškozená trpěla poruchou spánku, vyhýbavým chováním, znovuprožíváním úzkosti a obav, kdy následky tohoto syndromu se projevily i v sekundárních souvislostech ovlivňujících psychickou stabilitu, sebedůvěru a ve snížení schopností poškozené efektivně a racionálně řešit nesoulady v manželství.
44. I když o trestný čin nešlo, soudy v činu obviněnému kladeném za vinu spatřovaly chování obecně společensky nepřijatelné či nevhodné, byť v míře podstatně nižší než trestní zákoník požaduje u trestného činu. Působením na psychiku poškozené tím, že jí psal výhružné a vulgární e-maily, ve kterých ji urážel, kontroloval jí výpisy z mobilního telefonu a její pohyb zjišťoval pagerem, jenž jí dal do kabelky, obviněný výrazně narušil manželství s poškozenou a jeho chování je z hlediska pravidel občanského soužití nevhodné. Obviněný takto vybočil zcela mimo přijatelné meze mezilidské, natož manželské interakce.
45. Nejvyšší soud ze všech shora rozvedených důvodů považoval napadená usnesení obou nižších soudů za správná, protože postup podle §222 odst. 2 tr. ř. je v daném případě zcela namístě, a proto bylo správné, že věc postoupily k projednání přestupku Úřadu Městské části Prahy 10, neboť by se mohlo jednat o přestupek na úseku občanského soužití (strana 12 usnesení), mohl podle citovaného ustanovení věc postoupit. Zákon nepožaduje, aby soud zjistil a konstatoval, že žalovaný skutek je skutečně přestupkem nebo kárným proviněním, ale postoupení věci zde váže pouze na odůvodněný předpoklad, že skutek může být příslušným orgánem takto posouzen (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád . Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2757).
VI. Závěr
46. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání posouzené jako celek bylo nedůvodné, protože napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Jelikož tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 10. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym podle zákona č. 45/2013 Sb.