ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1169.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1169/2017-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2017 o dovolání obviněného V. N. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 8 To 114/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 3/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. N. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 43 T 3/2016, byl obviněný V. N. v bodě I. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě II. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil skutky popsanými tak, že
ad I. v přesně nezjištěné době od 19.30 do 22.03 hod. dne 28. 7. 2015 v P., K., v bytě v prvním patře, který obýval společně s poškozenou O. I. M., rozenou D., v úmyslu ji usmrtit ji fyzicky napadl, a tímto jí způsobil krevní výron na horním rtu a na sliznici dutiny ústní vpravo, kožní oděrky na pravém loktu, podkožní krevní výron pod pravým kolenem a nad levým kolenem, dále ji přesně nezjištěným bodnořezným nástrojem, pravděpodobně kuchyňským nožem, způsobil povrchní řeznou ránu na horním víčku pravého oka pokračující šikmo přes obočí do spánkové krajiny délky cca 35 mm, povrchní řeznou ránu na horním rtu vpravo délky 8 mm, povrchní bodnořeznou ránu na špičce nosu pokračující přes hřbet nosu k dolnímu víčku pravého oka, tři povrchní tečkovité kožní oděrky – povrchní bodné ranky na pravé tváři a na horním rtu, povrchní bodnořeznou ránu na levém předloktí délky cca 17 mm, bodnou ránu na zevní straně levé paže zasahující do podkoží, a dále jí velkou silou způsobil hlubokou bodnou ránu na zádech v horní třetině vpravo délky cca 25 mm, kdy bodný kanál této rány pronikl hlubokou dučejí do pravé pohrudniční dutiny, proťal druhý mezižeberní sval a horní okraj třetího žebra, stěnu horní duté žíly a horní lalok pravé plíce, přičemž v přímé souvislosti s hlubokou bodnou ranou do zad došlo u poškozené k intenzivnímu krvácení do pohrudniční dutiny, které vedlo k rozvoji pokrvácivého šoku z nadměrných krevních ztrát, v jejichž důsledku poškozená na balkóně výše uvedeného bytu zemřela,
ad II. v přesně nezjištěné době od 19.30 do 22.03 hod. dne 28. 7. 2015 tamtéž, po usmrcení poškozené O. I. M., odcizil v rozsudku vyjmenované věci, tedy mobilní telefon zlaté náušnice, 3 zlaté prsteny a finanční hotovost ve výši nejméně 3.000 Kč, poté z místa činu i s popsanými věcmi uprchl, čímž odcizením těchto věcí způsobil na majetku poškozené O. I. M., rozené D., škodu v celkové výši nejméně 11.417 Kč.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 8 To 114/2016, o odvolání obviněného V. N. podané proti shora uvedenému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný V. N. podal proti usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti oběma mu za vinu kladeným skutkům, protože se jich nedopustil, a jestliže soudy závěr o jeho vině učinily, založily svá rozhodnutí na extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry při absenci řádného odůvodnění. V přezkoumávaných rozhodnutích shledal kardinální logické rozpory mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a na nich založenými právními závěry. Vady shledával i v opomenutí, neprovedení či nehodnocení stěžejních důkazů, a to navzdory jím uplatněným námitkám, v čemž spatřoval porušení pravidel zajišťujících spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, či nález ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I ÚS 55/04).
5. Proti zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku popsanému v bodě I. obviněný namítal nedostatek důkazů, protože soudy jeho vinu dovodily pouze na základě důkazů nepřímých, které netvořily ucelený, spojitý a na sebe navazující řetěz, a proto měl být v souladu se zásadou presumpce neviny a in dubio pro reo , když nebyly vyloučeny pochybnosti o jeho vině, zproštěn obžaloby. Nebyla nalezena ani vražedná zbraň, a nebylo zjištěno, co se s ní stalo. Doba smrti poškozené byla stanovena jen rámcově a nebyla přesně určena, poškozená tedy mohla zemřít kdykoliv od noci 28. 7. 2015 až do rána 29. 7. 2017, tj. od okamžiku, kdy svědkyně T. R. odešla z bytu, až do jejího návrtu do bytu. Při respektu k zásadě presumpce neviny proto nelze jen z doby smrti poškozené učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněný byl právě tou poslední osobou, která viděla poškozenou na živu, resp. že by po jeho odchodu z bytu do něj nikdo jiný nevstoupil do doby, než byla poškozená nalezena mrtvá. Závěry soudu o tom, že obviněný je pachatelem, považoval za porušení svých práv, protože soudy nezkoumaly, zda po jeho odchodu do bytu nevstoupil někdo další. V té souvislosti poukázal na výsledky odborného vyjádření, podle něhož byly v bytě zajištěny tři trasologické stopy, ač v bytě bydlely čtyři osoby. Pokud svědek Y. M. uvedl, že vlastnil dva páry obuvi, mělo být v bytě nalezeno celkem 5 trasologických stop. Za stávající situace nebylo možné z výsledků tohoto zkoumání vyloučit přítomnost jiné osoby na místě činu, pokud navíc byly v bytě nalezeny nejméně dvě daktyloskopické stopy a pět genetických stop, které se nepodařilo ztotožnit, avšak bylo stanoveno, že nepatřily obyvatelům bytu. Přítomnost jiné osoby v bytě nebylo možné vyloučit, protože se nepodařilo stanovit relevantní DNA profily u pěti zajištěných stop.
6. Za podstatné důkazy vylučující vinu obviněný považoval i pochybnosti o přítomnosti jiné osoby na místě činu i rozpory ve výpovědích svědků T. R. a Y. M., kteří se neshodli v tom, zda dveře při jejich příchodu k bytu byly zabouchnuté či zamčené, což soudy nebraly dostatečně do úvahy a ve svých závěrech se těmito nedostatky řádně nevypořádaly.
7. Odvolacímu soudu obviněný vytkl i to, že vedle vlastního skutkového děje, který nebyl řádně objasněn, posuzoval i další okolnosti týkající se odjezdu obviněného do Rumunska, jež nesprávně považoval za útěk. Pokud však obviněný o smrti poškozené nevěděl a nebyl informován o tom, aby podal vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř., či že je po něm vyhlášeno pátrání, bylo třeba vycházet z jím uváděné obhajoby, že odjížděl do své domoviny navštívit nemocnou matku. Navíc později se svým vydáním do České republiky souhlasil, což svědčí o tom, že se trestnímu stíhání nevyhýbal.
8. Neúplnost skutkového zjištění obviněný spatřoval i ve výpovědích svědků T. R. a Y. M., v nichž shledával rozpory, protože uváděli jiný počet dnů, po které svědek Y. M. v bytě poškozené přebýval, a považoval za neprokázané, že by se svědek Y. M. skutečně v noci z 28. na 29. 7. 2015 nacházel v zaměstnání, jak tvrdil, když tuto skutečnost nepotvrdila ani T. R., v jejíž výpovědi shledal konkrétní nesrovnalosti, na něž poukázal. Závěry odvolacího soudu s poukazem na uvedené okolnosti označil jen za překvapivé spekulace odvolacího soudu.
9. Nesprávnost skutkových závěrů obviněný shledal i u skutku pod bodem II., jímž byl uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, u něhož rovněž tvrdil, že jej nespáchal a soudy rozhodly na základě nepřímých důkazů netvořících ucelený řetězec, aniž by respektovaly pravidlo in dubio pro reo , a proto měl být zproštěn obžaloby. Zdůvodňoval to tím, že jej při údajném odcizení nikdo neviděl, a jeho průběh není nikde zaznamenán, odcizené věci nebyly nalezeny a jeho pachatelství nepotvrzují ani výsledky biologického nebo genetického zkoumání, protože nebylo určeno stáří genetické stopy ani to, zda jde o původní nebo přenesenou stopu z jiné věci, kterou obviněný podal poškozené. Jednalo se o stopu se smíšeným genetickým profilem, když nebylo zjištěno, komu patřily její další složky. Rovněž nebylo zjištěno, že by genetická stopa na peněžence poškozené patřila právě obviněnému. Dále vytýkal, že svědkyně T. R. neznala skutečnou hotovost, se kterou poškozená před smrtí disponovala, ale její výši pouze odhadovala. Navíc z pouhé skutečnosti, že po smrti poškozené byla kabelka nalezena otevřená, nelze činit závěr, že čin spáchal obviněný.
10. Za dostatečně objasněné obviněný nepovažoval ani své finanční poměry, protože nebylo bez rozumných pochybností prokázáno, že vlastní peníze na cestu zpět do Rumunska neměl, když soudy nereagovaly na jeho výhradu, že se na místě činu před příjezdem policie nacházel i svědek Y. M., který si z bytu bral věci, a nelze vyloučit, že sám byl bez peněz a mohl si šperky poškozené přisvojit. Proti hodnotě šperků stanové znaleckým posudkem Renaty Sukové č. 3135/12/16/1 ze dne 15. 1. 2016 (č. l. 224 až 225) obviněný brojil tím, že posudek neobsahoval určitý, srozumitelný a logicky pochopitelný popis skutečností, z nichž znalkyně při tvorbě svých dílčích závěrů vycházela. Odvolací soud nápravu této vady podle §109 tr. ř. nezajistil, ačkoliv znalkyně ani při výslechu při hlavním líčení nebyla schopna vady posudku, zejména jeho nepřezkoumatelnost, odstranit, když sama nezkoumala povahu kovu, a závěr, že byly zlaté a že měly ryzost 585/1000, stanovila jen podle výsledku trestního řízení. Uvedený znalecký posudek obviněný označil za nepřezkoumatelný, neboť z něj není zřejmé, jak znalkyně postupovala při určení ceny nošených šperků, chybí i uvedení konkrétní ceny zlata. Obviněný vytýkal, že znalkyně měla k dispozici pouze nákres šperků vyhotovený svědkyní T. R., který sama označila za nečitelný a z něhož nelze rozpoznat, zda na něm zakreslené obrazce vůbec představují šperky, z jakého kovu a o jaké ryzosti a váze. K vadám znaleckého posudku odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, který ačkoliv vychází z §127 odst. 2 občanského soudního řádu, je použitelný i v trestním řízení s ohledem na srovnatelnost se zněním §109 tr. ř. Odvolací soud tak s ohledem na uvedené nedostatky pochybil, když nevyhověl návrhu obviněného a nenechal vypracovat revizní znalecký posudek.
11. V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 8 To 114/2016, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 43 T 3/2016, včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, podle něhož obviněný jen opakoval svou dříve uplatňovanou obhajobu, s níž se soudy řádně vypořádaly. Zejména však zdůraznil, že šlo o námitky, které na uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod nedopadají, neboť obviněný pouze polemizoval s provedenými důkazy a jejich hodnocením. Neshledal porušení spravedlivého procesu, neboť skutkový stav byl náležitě zjištěn, odůvodnění rozhodnutí obou soudů jsou logická, skutkový stav věci byl dostatečné popsán a veškeré důkazy byly hodnoceny podle zásad §2 odst. 6 tr. ř. v souladu s jejich obsahem a bez známek jakékoli deformace, a to včetně reakce na obhajobu uplatněnou obviněným.
13. Přestože byl obviněný usvědčován výlučně důkazy nepřímými, vinu státní zástupce považoval za dostatečně a pečlivě objasněnu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Taktéž zdůraznil, že oba soudy věnovaly velkou pečlivost jak samotnému procesu dokazování (soud nalézací), tak i řádnému a logickému zdůvodnění svých rozhodnutí (oba soudy), a odkázal na závěry uvedené na stranách 10 až 18 rozsudku Městského soudu v Praze, resp. strany 5 až 9 usnesení Vrchního soudu v Praze.
14. S uplatněným dovolacím důvodem se podle státního zástupce zcela míjí výhrady obviněného proti závěrům znalkyně ve znaleckém posudku, jímž byla určena hodnota odcizených šperků, anebo proti výši finanční hotovosti, kterou u sebe poškozená v době činu měla. Zdůraznil, že znalkyně při oceňování brala v úvahu jak popis šperků svědkyní T. R., tak i fotografie, na nichž byly zachyceny, s tím, že vycházela z hodnoty minimální. Považoval proto za nadbytečné vyhotovovat jiný posudek, jak se obviněný domáhal.
15. Státní zástupce považoval skutková zjištění i závěr o tom, že čin spáchal obviněný, za správné, když provedené na sebe navazující nepřímé důkazy umožňovaly vyloučit z pachatelství jinou osobu. Protože soudy dostály všem svým procesním povinnostem, označil závěr o vině obviněného V. N. jak zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, tak i přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za vzešlý z řádného procesu, a jelikož výhrady obviněného na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani dovolací důvod jiný) nedopadají, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
16. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno právnímu zástupci obviněného, Nejvyšší soud nicméně do konání neveřejného zasedání neobdržel z jeho strany jakoukoliv reakci.
III. K formálním náležitostem dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož obviněný dovolání podal, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů v §265b odst. 1, 2 tr. ř. může být napadené rozhodnutí podrobeno věcnému přezkumu.
18. Obviněný dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
19. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Citovaný dovolací důvod tudíž nelze dovozovat s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto není možné přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu nespočívá v aplikaci právních, ale hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
20. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003, ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
21. Přestože důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, existují případy, kdy tato zásada může být prolomena, avšak jen tehdy, když jde o výhrady spočívající v porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování. Pouze v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Zmíněná situace nastane, když je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. Obecně k námitkám obviněného
22. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání obviněného zjistil, že jím uvedené námitky směřují výhradně proti učiněným skutkovým zjištěním, protože nebrojil proti právnímu posouzení věci, ale svou argumentaci soustředil proti tomu, že skutky v bodech I. i II., jak jsou popsány v rozsudku soudu prvního stupně, byly zjištěny na základě procesu, v němž spatřoval vady v rozsahu provedeného dokazování (§2 odst. 5 tr. ř.), tak i ve způsobu, jakým soud provedené důkazy hodnotil (§2 odst. 6 tr. ř.). Podle obsahu podaného dovolání k oběma činům, které mu jsou kladeny za vinu, obviněný tvrdil, že jej nespáchal, a Nejvyšší soud pro výhradně skutkovou povahu těchto námitek by nebyl z obecného vymezení důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. povinen správnost učiněných skutkových zjištění zkoumat. Proto, že obviněný namítal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, Nejvyšší soud dostál povinnosti „v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. … Jinými slovy, námitky porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“ (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13), a proto posuzoval, zda soudy v rámci dokazování dostály všem svým povinnostem.
23. Nejprve Nejvyšší soud považuje za vhodné k celkovému rozsahu provedeného dokazování uvést, že na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, v jakém rozsahu soudy dokazování provedly, i to, jakým způsobem se s jednotlivými výpovědmi a provedenými důkazy vypořádaly. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soud prvního stupně se zabýval obhajobou obviněného poté, co provedl všechny ve věci se nabízející důkazy, a rozvedl, o které důkazy své skutkové závěry v bodech I. i II. opřel, a jak je hodnotil. Ve stručnosti lze poukázat na to, že soud prvního stupně vycházel nejenom z výpovědi obviněného, který svou vinu po celé trestní řízení popíral (č. l. 723 až 736), ale zejména o výpovědi svědků slyšených v průběhu hlavního líčení [T. R. (č. l. 737 až 745), V. F. (č. l. 746 až 748), N. H. (č. l. 749 až 751), S. H. (č. l. 751 až 754), M. K. (č. l. 754 až 756), A. R. (č. l. 756 až 759) H. D. V. (č. l. 759 až 761)] a v průběhu přípravného řízení [M. N. Z. (č. l. 452 až 473 a 537 až 556), I. D. S. (č. l. 474 až 486 a 557 až 564), Y. M. (č. l. 391 až 397), V. M. (č. l. 444 až 447)]. Podstatné závěry, které mohl soud učinit o průběhu útoku, mimo citovaných výpovědí, vystavěl na závěrech znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vypracovaným znalkyní MUDr. Alenou Cyprianovou ve spojení se závěry znaleckého posudku vypracovaného společně s MUDr. Michalem Beranem, Ph.D. a Ing. Jaroslavem Zikmundem (č. l. 152 až 161), kteří nejenom, že podle výsledků pitvy uvedli, jaká zranění byla na těle poškozené zjištěna, ale rovněž podle nich dovodili možný mechanizmus útoku a přibližný čas smrti. Soudy rovněž posuzovaly výsledky obsažené v závěrech odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví biologie (č. l. 210 až 213), odvětví biologie, genetika, daktyloskopie a trasologie (č. l. 631 až 650). Ve vztahu ke skutku v bodě II., pro jehož spáchání byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže, byl relevantní i znalecký posudek z oboru drahé kovy a kameny, ekonomika, odvětví ceny a odhady drahých kovů vypracovaných znalkyní Renatou Sukovou (č. l. 224 až 226). Soudy vycházely i z řady dalších listinných důkazů, které byly v řízení opatřeny, např. protokolu o ohledání místa činu včetně fotodokumentace (č. l. 96 až 120), fotodokumentace z prohlídky těla a pitvy (č. l. 162 až 176), fotodokumentace poškozené k odcizeným šperkům (č. l. 215 až 217), smlouvy o pronájmu bytu včetně kopie osobních dokladů nájemců (č. l. 376 až 386). Provedly i úřední záznam Policie České republiky – záznamy městského kamerového systému (č. l. 575 až 580), úřední záznam Policie České republiky o vyhodnocení výpisu o uskutečněném telekomunikačním provozu (č. l. 247 až 248). Takto provedené důkazy soud prvního stupně popsal ve svém rozsudku na stranách 3 až 9, kde se zabýval jejich obsahem i způsobem, jak byly tyto důkazy opatřeny. Jejich hodnocení se detailně věnoval na stranách 10 až 18, kde rozvedl, jak tyto důkazy posuzoval, a následně vysvětlil, jaké právní závěry z nich dovodil (srov. strany 18 až 19).
24. Odvolací soud na podkladě odvolání obviněného podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně zkoumal uplatněné námitky (obdobné těm, jež nyní jako dovolatel uplatnil v dovolání a které uváděl již i v řízení před soudem prvního stupně), a shledal soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění správnými a v souladu s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Podrobně rozebral obviněným uplatněné námitky a srozumitelně a logicky vysvětlil, proč je nepovažoval za odůvodněné, resp. opodstatněné, a z jakých důvodů naopak je shledal účelovými, protože se obviněný snažil odvést pozornost od podstaty věci (viz strany 5 až 9 svého usnesení).
V. Konkrétně k výhradám obviněného proti skutku pod bodem I.
25. Podle obsahu dovolání je patrné, že obviněný tvrdil, že skutek v bodě I. posouzený jako zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku nespáchal, protože nebyl pachatelem. Soudům vytýkal, že závěry, které ve skutkových zjištěních uvedly, nemají podklad ve výsledcích provedeného dokazování, provedené důkazy nesprávně hodnotily, že byl odsouzen pouze na podkladě důkazů nepřímých, které přitom netvoří ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec, chybí vražedná zbraň, poškozená mohla zemřít kdykoliv v časovém okně od 19.30 do 9.15 hod. Za chybné považoval trasologické a daktyloskopické závěry, rozpory ve výpovědích svědků a nesprávné úvahy ohledně jeho odjezdu do Rumunska, neboť se neměl snahu vyhnout trestnímu stíhání. K těmto námitkám je třeba uvést následující:
26. K výhradě o její chybějící vražedné zbrani soud prvního stupně správně uvedl, že jeho nenalezení nemá vliv na celkově zjištěné skutkové okolnosti. Podle znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Aleny Cyprianové se jednalo o kuchyňský nůž, což vyplynulo i z dalších okolností případu. Mohlo se přitom jednat o nůž s modrou rukojetí značky Tescoma nalezený na místě činu, ze kterého obviněný mohl precizně smýt krev, jejíž stopy se na něm podle odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví biologie (č. l. 210 až 213) nenašly, nebo nůž, jež se podle výpovědi T. R. z bytu ztratil a jež popsali ve svých výpovědích svědci V. F. (č. l. 746 až 748) a H. D. V. (č. l. 759 až 761) jako nalezený před dveřmi bytu sousedícího s bytem poškozené a od krve. I přes tyto skutečnosti soudy vyšly ze závěru o absenci vražedného nástroje, avšak s tím, že takové okolnosti obviněného trestní odpovědnosti nezbavují, a to s ohledem na další ve věci provedené důkazy. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil s důrazem na to, že absence objasnění této skutkové okolnosti není sto zpochybnit správnost pro věc rozhodujících skutkových zjištění, které jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (strana 6 usnesení odvolacího soudu).
27. K námitce obviněného, že poškozená mohla zemřít kdykoliv v časovém rozmezí od 19.30 do 9.15 hod. následujícího dne a mohl ji tak po jeho odchodu z bytu zavraždit někdo jiný, soud prvního stupně uvedl, že po odchodu svědkyně T. R. z bytu poškozené v 19.30 v něm zůstala pouze poškozená a obviněný, neboť i svědek Y. M. byt již přibližně v 16.00 opustil, a po odchodu obviněného z bytu v 22.03 hod. do obydlí již nikdo jiný nevstoupil. Kladl důraz na to, že v bytě nebyly zaznamenány stopy žádných jiných osob, a ani nebylo zjištěno, že by došlo k poškození zámku na vstupních dveřích. Tělo poškozené bylo druhý den ráno nalezeno svědky T. R. a Y. M., kteří byli oba v rozhodné době na noční směně, a důvodnou motivaci k činu u nich neshledal (strana 15 napadeného rozsudku). Přítomnost obviněného na místě činu je prokázána záznamem o telekomunikačním provozu k telefonnímu číslu užívanému v předmětné době výlučně obviněným, z něhož bylo zjištěno, že dne 28. 7. 2015 se zdržoval v 20.05 hod. v místě bydliště poškozené (strana 10 rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 247 a 248). Soud vycházel i ze záznamů městského kamerového systému, který detailně mapuje pohyb obviněného z domu na adrese ul. K., P., až na autobusové nádraží na F. (podrobně na straně 11 rozsudku a č. l. 575 až 580).
28. Vyhodnocení trasologických, daktyloskopických a genetických stop, jež považoval obviněný za nesprávné, jím vytýkanými vadami netrpí, jak důsledně vysvětlil odvolací soud, který poukázal na to, že se objektivně nedají zajistit daktyloskopické, biologické nebo trasologické stopy všech osob, které se v určitém prostoru pohybovaly, a ne všechny nalezené stopy jsou způsobilé k identifikaci. Zdůraznil však, že poškozená se do bytu s obviněným nastěhovala jen několik dní před svou smrtí (strana 7 přezkoumávaného usnesení), a v bytě před ní pobýval nezjištěný počet osob.
29. Obviněný se nespokojil ani s tím, jak se soudy vypořádaly s rozpory ve výpovědích svědků T. R. a Y. M., a to zejména s ohledem na to, že svědkyně tvrdila, že po jejím příchodu byly zabouchnuté, a svědek, že byly zamčené. Je třeba uvést, že otázka, zda byly dveře zabouchnuté, či zamčené je pro posouzení viny obviněného bezvýznamná. Prakticky není viditelný rozdíl mezi tím, zda jsou dveře zabouchnuté či zamčené, neboť zámek, kterým jsou opatřeny, se otevírá v obou případech klíčem (č. l. 104 a 120). Pro Y. M., který klíče od bytu neměl (strany 4, 6 rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 394 a 740), tak nebyl rozdíl, zda byly zabouchnuté, nebo zamčené, neboť byl odkázán na příchod svědkyně, která klíči vstup do bytu umožnila.
30. Soudy dovodily nepřesvědčivost obhajoby obviněného i z toho, že obviněný odjel do Rumunska, neboť se tímto chtěl vyhnout trestnímu stíhání v České republice. Soud prvního stupně tento závěr opíral o to, že obviněný odjel na nádraží v pozdních večerních až nočních hodinách, bez jakékoliv znalosti jízdního řádu se třemi objemnými zavazadly, ve kterých přepravoval veškeré svoje věci, aniž by měl jistotu, že v dohledné době skutečně odjede a nebude tak nucen na nádraží trávit delší čas. Obviněný sice argumentoval tím, že jel za svou nemocnou matkou, s ní však nebyl podle soudu po svém posledním příjezdu do České republiky v žádném kontaktu, vzal si sebou až na výjimky úplně všechny své věci, včetně zimního oblečení, ačkoliv, jak tvrdil, se chtěl do České republiky zanedlouho vrátit, a ani svědkyně T. R. nepozorovala, že by si obviněný dopředu balil, jak také sám uváděl. Obdobně se vyjádřil i svědek Y. M., který s obviněným sdílel pokoj, podle něhož měl obviněný věci poházeny po bytě, nikoliv připraveny k uložení do zavazadel (strany 11 a 12 rozsudku). Odvolací soud se vyjádřil ve shodě s argumentací soudu prvního stupně a dodal, že obviněný po příjezdu do Rumunska do svého zadržení svou matku ani nenavštívil (strana 6 usnesení). Tyto úvahy soudů lze považovat za racionální, neboť soudy je dostatečně vysvětlily, a nelze jim vytýkat pochybení, pokud neuvěřily verzi obviněného, která sama skýtá logické nedostatky a trpí vnitřními rozpory.
31. Nejvyšší soud shledal, že soudy na základě takto důkladného dokazování učinily správný skutkový závěr, že pachatelem byl obviněný. S ohledem na shora rozvedené, považuje výhrady a obhajobu obviněného za vyvrácené. Závěry soudů o uceleném a na sebe navazujícím řetězci nepřímých důkazů, podle kterého se skutek stal tak, jak je v bodu I) popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, logické a mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování.
VI. K námitkám proti skutku pod bodem II.
32. Obviněný ve vztahu k činu pod bodem II., v němž byl shledán přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, namítal, že posuzovaný skutek nespáchal a soudům vytkl nejasnosti ohledně genetických stop, brojil proti výpovědi svědkyně T. R. a vytýkal i vady znaleckého posudku.
33. Otázce genetických stop ve vztahu ke skutku II. se soud prvního stupně věnoval podrobně na straně 17 rozsudku, a lze jen poukázat na jeho závěr, že na vnitřní straně kabelky poškozené se nacházela stopa DNA obviněného (č. l. 640), kterou sám nedokázal logickým způsobem vysvětlit. Odvolací soud dodal, že skutečnost, že šlo o smíšenou stopu, hodnotu tohoto důkazu nijak nesnižuje, a to obzvláště za situace, že obviněný byl, jak se svěřil své sestře a jejímu manželovi, bez peněz. V rozporu s tím však ve večerních hodinách téhož dne si zakoupil za 1.900 Kč jízdenku na autobus do Rumunska (strana 8 usnesení odvolacího soudu).
34. Jestliže obviněný brojil proti některým nesrovnalostem ve výpovědi svědkyně T. R., tedy že neotevřela ani kabelku ani peněženku poškozené před její smrtí, a nemohla tak mít přesnou představu o tom, kolik peněz poškozená měla, soud prvního stupně dovodil, proč pro své závěry vycházel z této výpovědi, jíž považoval za věrohodnou. Vysvětlil rovněž i to, že hotovost, kterou obviněný poškozené po její smrti odcizil, činila nejméně 3.000 Kč, tedy na spodní hranici odhadu svědkyně, která uvedla, že poškozené byla vyplacena mzda, ze které zaplatila kauci a první nájem, po čemž jí zbyla částka 5.000 Kč, resp. po platbě za internet částka ve výši 3.000 až 3.500 Kč. Skutečnost, že peníze v bytě byly, soud vyhodnotil i z toho, že podle svědkyně neměla poškozená ve zvyku zůstávat zcela bez prostředků. Navíc podle sdělení zaměstnavatele poškozené byl výplatní termín dvacátý den v daném měsíci (č. l. 595), přičemž ke krádeži finanční hotovosti došlo dne 28. 7. 2015 (strana 16 a 17 rozsudku).
35. K výhradám obviněného o nedostatcích znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady drahých kovů a kamenů vypracovaného znalkyní Renatou Sukovou své závěry vyjádřil již odvolací soud, který neshledal důvody pro vypracování revizního znaleckého posudku, protože znalkyně, o jejíž erudici nepochyboval, v hlavním líčení vysvětlila (č. l. 782 až 784), z čeho při odhadu cen vycházela, jak se vyrovnala s neumělými nákresy šperků získanými od neteře poškozené a že cenu stanovila jako nejnižší možnou. Informaci o tom, že šlo o šperky zlaté, znalkyně čerpala z výpovědi svědkyně T. R., které odvolací soud ve shodě s nalézacím soudem uvěřil (strana 8 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud k tomuto poznamenává, že závěry znalkyně doložené odbornými úvahami netrpí vnitřními rozpory, jak správně soudy shledaly, ale současně jsou v souladu s podklady, které měla znalkyně při zpracování znaleckého posudku k dispozici, a to na základě obsahu vyšetřovacího spisu, z něhož čerpala (č. l. 224 až 226).
VII. Závěr Nejvyššího soudu
36. K takto provedenému dokazování považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že soudy v potřebném rozměru zkoumaly všechny rozhodné skutečnosti, a to zejména se zaměřením na to, zda výsledky všech důkazů svědčí pro závěr, že pachatelem činu byl obviněný. Podle obsahu spisu i způsobu, jak soudy v odůvodnění svých rozhodnutí jednotlivé skutečnosti posuzovaly, je zřejmé, že se s konkrétními ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině obviněného a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z pojetí této zásady vyjádřené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran. Z uvedeného rámce dokazování musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy. Existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení ÚS ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 260/06).
37. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. K výhradám obviněného se soud prvního stupně důsledně zabýval věrohodností svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotil jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch.
38. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11).
39. Soudy důkazy pečlivě posuzovaly a měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
40. Po přezkoumání všech námitek obviněného Nejvyšší soud neshledal v procesním postupu, na nějž poukázal výše, vady, a zjistil, že přezkoumávaná rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
41. S přihlédnutím k výše uvedenému lze na závěr souhrnně konstatovat, ve vztahu ke skutkům pod body I. a II., že soudy zjistily skutkový stav věci, který je soudem prvního stupně popsán v přezkoumávaném rozsudku, v němž není extrémní nesoulad ani jiná pochybení, jak jej obviněný v podaném dovolání namítal. Skutková zjištění jak v bodě I., tak i v bodě II. mají obsahovou vazbu na provedené důkazy, protože z nich přímo vyplývají. Rovněž se z přezkoumávaných rozhodnutí podává, že činnost soudů byla soustředěná a plně zachovávající potřebnou objektivitu, logiku při vzájemném posouzení všech rozhodných okolností bez toho, aby byly některé z nich preferovány nebo jiné nehodnoceny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
42. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani nebyla porušena pravidla spravedlivého procesu, Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu