ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.540.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 540/2018-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2018 o dovoláních obviněných V. P. a M. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 11 To 69/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 8/2016, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. o dmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1 . Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 51 T 8/2016, byli obvinění M. K. a V. P. uznáni vinnými v bodě 1) zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 2) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a v bodě 3) pokusem zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl obviněný M. K. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 3, 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné protitoxikomanické léčení v ambulantní formě. Obviněný V. P. byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněných M. V., J. S., J. G., P. L. a T. K. Tímtéž rozsudkem byl obviněný L. G. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 1 KZV 12/2016.
Stalo se tak na základě skutkového zjištění, že:
obvinění M. V., V. P., J. S., M. K., J. G., P. L. a T. K.
v přesně nezjištěné době v letních měsících roku 2015 získal obžalovaný M. V. tip na pěstírnu konopí v objektu stodoly v obci L., kdy se rozhodl předmětné konopí odcizit a toto následně zpeněžit, za tímto účelem oslovil obžalovaného V. P., který s tímto návrhem souhlasil, včetně odpovídajícího podílu na zisku, přislíbil zajistit další osoby a prostředky nezbytné pro úspěšnou realizaci této dohody, když v mezidobí než mělo konopí dorůst, tak si dvakrát obhlédli místo činu, v jednom případě i s obžalovaným S., kterého zajistil obžalovaný M. V., následně obžalovaný M. V. pod příslibem finanční odměny oslovil obžalovaného P. L., kterému nabídl účast na tomto plánu s podmínkou, že si pod svým jménem zapůjčí dodávku, kterou chtěli odcizené konopí z místa činu odvézt, a takto si dne 25. září 2015 na jméno obžalovaného P. L. pronajali motorové vozidlo tovární značky Peugeot Boxer, když náklady na pronájem vozidla hradil obžalovaný V. P., který s vozidlem také odjel,
v době od 22:00 hodin do 23:00 hodin dne 27. září 2015 se na základě společné dohody postupně setkali v prostoru Autoservisu M. v areálu B. v S., ulici K. H. M., kde v tuto dobu přespával obžalovaný J. S., když na místo přijel obžalovaný M. V. společně s obžalovaným P. L., obžalovaný V. P. přijel společně s obžalovaným T. K., kterému nabídl za příslibu finanční odměny účast na tomto jednání, následně ještě vyzvedli obžalovaného J. G., jemuž účast na tomto jednání za příslibu finanční odměny nabídl rovněž obžalovaný V. P. a na místo posléze přišel ještě obžalovaný M. K., kterému nabídl možnost účasti na tomto jednání za příslibu finanční odměny obžalovaný J. S., na místě obžalovaní V. P. a M. V. seznámili všechny ostatní obžalované se svým plánem, který předpokládal, že vniknou do objektu za pomocí žebříku, který si za tímto účelem koupili a předem vyzkoušeli a v pěstírně přítomné osoby vietnamské národnosti spoutají, pokud sami neutečou, současně si rozdělili úlohy tak, že obžalovaný V. P. a M. V. budou v okolí jezdit motorovými vozidly a hlídat, zatímco ostatní vniknou do objektu, zde připraví k odvozu vypěstované konopí, když hlavní slovo měl mít na místě obžalovaný J. S., za tímto účelem pro každého zajistili černé kombinézy, kukly, rukavice, dále zajistili plastové pytle, plastové pásky na spoutání a další nářadí v podobě sekerky a nůžek, pro vzájemnou komunikaci si pořídili vysílačky a mobilní telefony a
následně v přesně nezjištěné době od 00:00 hodin do 01:00 hodin dne 28. září 2015 všichni společně odjeli na místo činu zapůjčenou dodávkou, kterou řídil obžalovaný V. P. a osobním motorovým vozidlem tovární značky Volkswagen Passat, které řídil obžalovaný M. V., v blízkosti místa činu zastavili, všichni ostatní s výjimkou obžalovaných M. V. a V. P. se převlékli do černých kombinéz, společně odjeli dodávkou do obce L., okr. L., kde zastavili na komunikaci u stodoly bez čp., postavené na parcele, všichni s výjimkou obžalovaných V. P. a M. V. vystoupili, vzali si žebřík a všechny ostatní připravené věci, obžalovaní P. a V. se vrátili k vozidlu tovární značky Volkswagen Passat, které nadále řídil obžalovaný V. a oba objížděli v obou vozidlech po komunikacích v okolí a zůstávali v kontaktu s druhou skupinou na místě činu,
když v mezidobí ostatní obžalovaní přistavili žebřík k oknu ve štítu stodoly, u kterého obžalovaný J. S. vytlačil zábranu, všichni vnikli na půdu, kde hledali schodiště, kterým se podle plánu měli dostat do prostoru pěstírny, protože žádné nenašli, tak vypáčili a prokopali otvor do spodní části objektu, a takto vnikli do obytné části objektu, kde vyrušili poškozené M. P. a D. M., tyto přinutili si lehnout na zem, kde je za ruce spoutali připravenými plastovými páskami a dotazovali se jich na konopí,
když v rámci tohoto bez předchozí dohody s ostatními obžalovaný J. S. z peněženky poškozené D. M. odcizil finanční hotovost ve výši 2.000 Kč, za pomocí nalezených klíčů a otevřením garážových vrat se jim poté podařilo vniknout do objektu přilehlé stodoly, kde v samostatné místnosti spoutali shodným způsobem přítomné poškozené A. D. L. a C. T. N., následně začali stříhat a vytrhávat rostliny konopí, které se nacházely v pěstebních nádobách, vytrhané rostliny odnášeli na plachtu v přední části objektu, tyto posléze v okamžiku, kdy se na místo vrátil obžalovaný P. L., který z místa utekl poté, co poškozená D. M. začala křičet, uložili do 17 plastových pytlů, které měl obžalovaný P. L. do této doby u sebe, když se jim takto podařilo do pytlů uložit celkem 508 rostlin, ze kterých by bylo možné další úpravou a zpracováním získat 41.616,2 gramů jemné drtě, obsahující 4.744,3 gramu čistého tetrahydrokanabinolu (s možností odchylky v rámci nejistoty měření 5%),
protože však byli obžalovaným V. P. informováni o tom, že obžalovaný byl kontrolovaný hlídkou Policie ČR a tito se nadále neozývali, tak ze strachu opustili prostor pěstírny, telefonicky se snažili znovu spojit s obžalovanými V. P. a M. V., což se jim nakonec podařilo a všichni společně z místa odjeli, když připravené rostliny konopí v plastových pytlích ponechali v pěstírně,
přičemž k jakémukoli nakládání a zacházení s omamnou látkou v podobě konopí neměli žádné oprávnění, přičemž konopí je považované za omamnou látku, uvedenou v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek a je zařazené do Seznamu IV Jednotné úmluvy o omamných látkách, vyhlášené vyhláškou ministra zahraničí č. 47/1965 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů.
2. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. V., V. P., J. S., M. K., J. G., P. L. a T. K., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 11 To 69/2017 tak, že z podnětu odvolání obviněného P. L. zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně tohoto obviněného napadený rozsudek v celém výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině, ve zrušené části znovu rozhodl tak, že obviněného P. L. odsoudil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 5 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Odvolání obviněných M. V., V. P., J. S., M. K., J. G. a T. K. podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
3. Citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadli obvinění M. K. a V. P. prostřednictvím svých obhájců dovoláními, která shodně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
4. Obviněný M. K. v dovolání namítá, že nebylo prokázáno, že by se dopustil trestného činu loupeže, natož jako člen organizované skupiny, a soud skutek nesprávně posoudil. Nebylo rovněž prokázáno, že se dopustil násilí či pohrůžky násilí, a proto má za to, že jeho jednání mělo být správně kvalifikováno pouze jako krádež ve stadiu pokusu. Rozporuje závěr krajského soudu o jeho srozumění s použitým násilím proti osobám na místě činu se nacházejícím, který soud opřel o výpověď obviněného P. L., která je však osamocená a ani nekoresponduje s žádnou jinou výpovědí. Nebyl tedy prokázán jeho úmysl dopustit se loupeže ani přečinu porušování domovní svobody, neboť nebyl informován o tom, že by měli vniknout do bytu nějakých osob, ani s tím nebyl srozuměn. Zpochybňuje rovněž závěry odvolacího soudu o jeho podílu na spáchané trestné činnosti, k čemuž poukazuje na rozpory ohledně přípravy plastových pásek užitých ke spoutání poškozených. Z rozhodnutí odvolacího soudu dovozuje, že byla připuštěna možnost, že nebyl přítomen dohodě o postupu proti osobám v daném objektu se nacházejícím, z čehož usuzuje, že nemohl být srozuměn s případným násilím vůči těmto osobám a sám se násilného jednání vůči poškozeným nedopustil. Pokud jde o znak spáchání činu členem organizované skupiny, tento znak rovněž nebyl prokázán, o žádné organizované skupině neměl tušení, ani s účastí či podporou takové skupiny nebyl srozuměn. Naopak spolupráce spoluobviněných byla chaotická, neřízená a nekoordinovaná a ani žádná z výpovědí existenci takové skupiny nepotvrdila. Zároveň namítá procesní pochybení spočívající v tom, že se odvolací soud nesprávně vyrovnal s jeho námitkou ohledně tvrzeného konfliktu zájmů v případě obhájce spoluobviněného J. S., Mgr. I. Ž., který současně zastupoval jednoho z poškozených vietnamských občanů. V závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 11 To 69/2017, podle §265k tr. ř. zrušil a tomuto soudu byla věc vrácena k dalšímu řízení.
5. Obviněný V. P. poté, co zrekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů, ve vlastním obsáhlém dovolání pod body ad IX.– XXV. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítá nesprávné právní posouzení jeho jednání trestnými činy, jimiž byl uznán vinným.
6. V bodě IX. namítá, že se soud prvního stupně dopustil pochybení, když jednání obviněných posoudil jako jednání spolupachatelů, aniž rozlišil konkrétní jednání toho kterého z nich, když má za to, že zjištěný skutkový stav neumožňuje ani přisouzenou právní kvalifikaci jejich jednání jako organizované skupiny. Z tohoto naopak vyplývá, že jeho jednání bylo zcela odlišné od jednání ostatních spoluobviněných, neboť bylo nižší intenzity a vedeno odlišným úmyslem. Oba soudy, které založily svá rozhodnutí na výpovědích obviněných a svědků D. M. a M. P., se náležitě nevypořádaly s jeho výpovědí, že neměl vědomost o skutečném obsahu domluvy spoluobviněných jak ohledně plánovaného odcizení rostlin konopí, tak i ohledně užití násilí vůči osobám přítomným v objektu stodoly. Poukazuje na rozpory ve výpovědích spoluobviněných navzájem i s výpověďmi svědků a namítá, že ačkoli pochybnosti o jeho vině nebyly rozptýleny, soudy je nevyložily v souladu se zásadou in dubio pro reo. Rovněž dokazování nebylo provedeno v potřebném rozsahu, když i přes opakované návrhy obhajoby nebyli vyslechnuti poškození A. D. L. a C. T. N.. V bodě X. uvádí, jakým způsobem se aktivitou obviněného M. V. k předmětné věci dostal, jakým konkrétním způsobem jednal, a v jaké míře vyhověl jeho žádosti o pomoc, přičemž poukazuje, že to byl M. V., kdo byl organizátorem a strůjcem celé akce. Na základě jeho žádosti tedy nebyl a nemohl být srozuměn s tím, o jaký konkrétní druh omamné a psychotropní látky, v jakém množství a kvalitě, by se mělo jednat. Zdůrazňuje, že byl pouze pasivním účastníkem, který neměl informace o záměru ostatních obviněných a nemohl tak být srozuměn s tím, co se v objektu stodoly stalo poté, co do něj vnikli. V bodě XI. obviněný dále rozebírá výpovědi spoluobviněných a obsah provedených důkazů, které podrobuje vlastnímu hodnocení. Namítá, že na žádné domluvě a dohodě obviněných před akcí se nepodílel, což koresponduje s doznáním obviněného J. S., z něhož vyplývá, že žádná konkrétní domluva a dohoda mezi obviněnými před akcí nebyla, a že to byl J. S., který na základě informací a pokynů od spoluobviněného M. V. se stal organizátorem a vůdcem celé akce, udílel pak pokyny na místě ostatním obviněným a dopustil se i násilného jednání vůči poškozeným D. M. a M. P. Nedošlo tedy k žádnému společnému jednání obviněných, kterého by se dovolatel aktivně účastnil, čímž byla logicky vyloučena jeho účast v organizované skupině. Na základě původní žádosti obviněného M. V. o pomoc a součinnost tak mohl být maximálně srozuměn, že obvinění jdou do objektu stodoly odcizit „trávu“, rozhodně nemohl mít vědomost o tom, že ostatní obvinění se dopustí násilného jednání. V bodě XII. obviněný opětovně namítá, že „není důkazně podložena“ právní kvalifikace jednání obviněných jako členů organizované skupiny. K tomu akcentuje závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, z nichž vyjímá, že obvinění vzhledem ke svým mentálním schopnostem ani nebyli organizované činnosti schopni. Zdůrazňuje rovněž, že nikdo z obviněných neměl vědomost o tom, že se na místě nacházejí též poškození M. P. a D. M. a srozuměn tak s tím nemohl být ani on. Činí tak závěr, že jediné protiprávní jednání byl záměr odcizení konopí. V bodě XIII. zpochybňuje závěr soudů, za jakým účelem a s jakým záměrem měly být rostliny konopí odcizeny a srozumění obviněných s množstvím těchto rostlin. Poukazuje na pochybnosti o správnosti použité metodiky ohledně odborného zkoumání obsahu účinné látky tetrahydrocannabinolu (THC) v zajištěných rostlinách na základě odborného vyjádření Mgr. Jany Budilové, Ph.D., které shledává procesně nepoužitelné vzhledem k závěrům znaleckého posudku Ing. Martina Černého, CSc. V bodě XIV. obviněný zdůrazňuje, že pokud nebylo zjištěno a prokázáno, že zakázaná látka byla určena pro další distribuci, nedošlo k naplnění znaků trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku a bylo namístě aplikovat ustanovení §285 tr. zákoníku. Zároveň má za to, že nebyl prokázán znak spáchání činu ve velkém rozsahu a k tomu akcentuje tzv. kvalitativní kritéria pro určení rozsahu nedovoleného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. V bodě XV. obviněný předkládá výběr judikatury vztahující se k posouzení spolupachatelství (kupř. R 15/1967, R 34/1968, R 57/1970, R 36/1973), když má za to, že ani tyto požadavky jeho jednání nenaplňuje. V bodě XVI. pak na podkladě předestřené judikatury (kupř. R 46/1963, R 20/1981, R 19/1971, R 92/1951) zpochybňuje naplnění subjektivní stránky ve formě přímého či nepřímého úmyslu, což vylučuje jeho trestní odpovědnost a opětovně zdůrazňuje, že neměl povědomí o skutečné povaze jednání spoluobviněných, neboť jediné, co od obviněného M. V. věděl, že v blíže neurčeném objektu stodoly, na blíže neurčeném místě, se má nacházet pěstírna rostlin konopí.
7. V další části svého dovolání obviněný reaguje na obecně shrnuté odvolací námitky obviněných odvolacím soudem pod body 1) – 8) blíže specifikované na str. 5 odůvodnění jeho rozsudku. V bodě XVII. (k námitce č. 1) obviněný odmítá závěr odvolacího soudu, že nalézací soud správně vycházel z výpovědi spoluobviněného P. L., kterou shledal věrohodnou, což podrobně rozebírá. Má za to, že jeho výpověď jej nemůže usvědčovat, navíc soudy nevysvětlily, z jakého důvodu uvěřily jeho výpovědi, na rozdíl od výpovědi obviněného J. S.. V bodě XVIII. (k námitce č. 2) obviněný rozporuje závěr soudů o nadbytečnosti výslechu poškozených A. D. L. a C. T. N. a poukazuje, že proti nim je vedeno pro totožné jednání trestní řízení před Okresním soudem v Lounech. Bez jejich výslechu přitom nelze zjistit, jaké množství rostlin konopí a v jaké kvalitě se v objektu nacházelo, kdo je vysadil, staral se o ně, a komu a za jakým účelem byly určeny. Stejně tak nelze dovodit, kdo, a za jakým účelem rostliny „sklidil“ do igelitových pytlů, zda obvinění, poškození či třetí osoba, když obviněným je nedůvodně kladeno za vinu množství „sklizených“ rostlin konopí, které byly připraveny v igelitových pytlích. Rovněž není zřejmé, jakým způsobem, a kdo z obviněných v objektu stodoly konal, jak a nakolik protiprávně, vůči komu a z jaké pohnutky, s jakým úmyslem a s jakou intenzitou. Nebyly tak odstraněny pochybnosti vyplývající z rozporů ve výpovědích jednotlivých obviněných, které měly tak být vyhodnoceny v jejich prospěch ve smyslu zásady „in dubio pro reo“. V bodě XIX. (k námitce č. 3) rozporuje závěry obecných soudů o existenci předchozí dohody obviněných ohledně užití násilí a zdůrazňuje odlišnost při užití násilí vůči poškozeným M. P. a D. M., o nichž obvinění předem nevěděli, a vůči poškozeným A. D. L. a C. T. N., o nichž předpokládali, že z objektu utečou. Pokud neutekli, bylo tomu proto, že se sami omezili na pohybu vlastním připoutáním, nebo jinou osobou odlišnou od obviněných. K užití násilí došlo pouze v míře vyžadující zamezení M. P. a D. M. bránit obviněným naplnění jejich záměru vniknout do objektu stodoly a nalézt a odcizit rostliny konopí. Protože nikdo z obviněných neočekával, ani nemohl očekávat jejich přítomnost, je vyloučena i jakákoli předchozí domluva obviněných o užití násilí vůči nim. Navíc faktické užití násilí bylo výlučně ze strany obviněného J. S. V bodě XX. (k námitkám č. 4, 5) obviněný opětovně zpochybňuje závěr soudů o plánovitosti a organizovanosti celého jednání, přičemž zdůrazňuje naopak její chaotičnost a absenci srozumění obviněných s výsledkem jejich jednání. Je přesvědčen, že soudy pochybily, pokud jednání obviněných posoudily jako jednání spolupachatelů a nerozlišily konkrétní jednání jednotlivých osob a rovněž nesprávně kvalifikovaly jejich jednání jako členů organizované skupiny. V bodě XXI. (k námitce č. 6) obviněný opětovně zpochybňuje správnost odborného vyjádření Mgr. Jany Budilové, Ph.D., k obsahu účinné látky THC v zajištěném konopí, když se jedná o nezákonně opatřený důkaz, neboť toto bylo vypracováno na základě zadání policejního orgánu v jiné trestní věci před zahájením trestního stíhání obviněných, přičemž obecné soudy zhojily nedostatky v postupu policejního orgánu s tím, že se jedná pouze o listinný důkaz, u kterého nejsou dány formální požadavky na jeho správnost a zákonnost jako u znaleckého posudku. Zajištění důkazu ve formě odborného vyjádření tak bylo účelovým obejitím zákona policejním orgánem, který byl od počátku srozuměn, že Mgr. Jana Budilová, Ph.D. nesplňuje zákonné podmínky pro její pověření k vypracování znaleckého posudku, což mělo za následek i pochybení v užití nesprávné metodiky, a to v kontextu se znaleckým posudkem obhajoby vypracovaného znalcem Ing. Martinem Černým, CSc. V bodě XXII. (k námitce č. 7) obviněný opakovaně namítá, že zůstalo sporným, jaké množství konopí měli obvinění v úmyslu odcizit. Pokud byly následně v objektu stodoly zajištěny rostliny konopí, ať již částečně sklizené či nikoli, ze skutkových zjištění nevyplývá, že tyto v počtu 508 ks sklidili do igelitových pytlů právě obvinění, kteří za tím účelem do objektu vnikli, neboť to mohli učinit poškození A. D. L. a C. T. N., popř. jiné, s nimi spolupracující osoby. Rovněž nebylo prokázáno, že se tak mělo stát za účelem jejich dalšího prodeje, že by obvinění dojednávali či připravovali prodej rostlin konopí či měli potenciální zájemce o koupi a měli představu o výtěžku z tvrzeného prodeje těchto rostlin. V bodě XXIII. (k námitce č. 8) obviněný odmítá závěry soudů, že při zmocnění se konopí mělo být užito násilí či pohrůžka násilí jako součást skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže, když násilí v souvislosti s úmyslem zmocnit se rostlin konopí užil toliko obviněný J. S. vůči poškozeným M. P. a D. M., který jednal zcela samostatně a svévolně. Jednání obviněných tedy nemělo být kvalifikováno jako loupež, ale pouze jako krádež, když jejich záměr spočíval toliko v „odcizení“ nikoli v „uloupení za užití násilí či pohrůžky násilí“ rostlin konopí. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 11 To 69/2017, podle §265k tr. ř. zrušil v celém rozsahu ve vztahu k jeho osobě, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
8. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podaným dovoláním obviněných vyplývá, že mimo meze uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám dovolatele. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002 ). V dané věci s oudy obou stupňů postupovaly v souladu s požadavky vyplývajícími jak z §2 odst. 5 tr. ř. tak i §2 odst. 6 tr. ř.
9. Pokud jde o dovolání obviněného V. P. státní zástupce má za to, že obsahově směřuje téměř výhradně k přehodnocení skutkových zjištění soudů a k jinému hodnocení provedených důkazů. Zpochybňuje-li obviněný správnost přisouzené právní kvalifikace, činí tak primárně na základě nesouhlasu s podrobně odůvodněnými skutkovými závěry soudů, z čehož nesprávnost právního posouzení dovozuje až sekundárně. Takové námitky však obsahově uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
10. Namítá-li obviněný porušení principu in dubio pro reo, nelze se s ním ztotožnit. Z obsahu rozsudků soudů obou stupňů je patrné, že se obhajobou obviněných řádně a podrobně zabývaly a svá skutková zjištění budovaly na podkladě pečlivého hodnocení všech provedených důkazů v jejich souhrnu, oproti tomu obviněný vyjímá dílčí nesoulady zejména ve výpovědích spoluobviněných, přičemž přehlíží, že soudy se s těmito rozpory pečlivě a pochybnosti nevzbuzujícím způsobem vyrovnaly. Na podkladě skutkových zjištění soudů tak nelze akceptovat námitky obviněného, že neměl povědomí o skutečných záměrech a dohodě ostatních spoluobviněných, naopak soudy zjistily, že obviněný byl jedním z čelných aktérů takové dohody. Z provedeného dokazování rovněž bez pochybností vyplynulo, že obvinění byli srozuměni s tím, že pro získání pěstovaného konopí použijí i násilí k zamezení případného odporu osob, které měly konopí pěstovat. O této skutečnosti svědčí zejména povaha příprav tohoto záměru a zejména prostředky, které si obvinění k jeho uskutečnění opatřovali. Není tedy rozhodné, zda obvinění zcela přesně věděli, které konkrétní osoby a v jakých konkrétních prostorách objektu se budou nalézat a jejichž případný odpor bude zapotřebí pro získání konopí eliminovat, ale je podstatné, že všichni obvinění, včetně dovolatele, byli podle skutkových zjištění soudů srozuměni s tím, že konopí získají i za cenu násilného jednání proti osobám, které se v objektu nalézají, tj. včetně poškozených P. a M., třebaže o nich předem nevěděli.
11. Státní zástupce se neztotožnil ani s výhradami obviněného proti aplikaci znaku „organizované skupiny“ ve smyslu §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že činnost obviněných jednoznačně vykazovala parametry organizované skupiny, když byla zjištěna koordinace činností jednotlivých aktérů směřující jednak k eliminaci osob v objektu, jednak k vlastnímu zamýšlenému zmocnění se rostlin konopí. Na tom nemohou nic změnit znalecké závěry k osobním charakteristikám obviněných, přičemž i přes jisté diletantství vlastního provedení celé akce plán její realizace vykazoval naopak nepřehlédnutelné rysy sofistikovanosti. Na podkladě provedeného dokazování lze vyloučit i právní úvahy obviněného, že měl být pouhým pomocníkem, naopak skutková zjištění soudů spolehlivě nasvědčují tomu, že jednání obviněného nespočívalo v pouhém pasivním „hlídání při činu“, ale jednalo se o jeden z článku řetězu jednání dalších spolupachatelů směřující k dokonání trestného činu. Sám obviněný v dovolání ani nerozporuje, že měl být i beneficientem získaného konopí, což úvahy o jeho pouhém účastenství vylučuje.
12 . Pokud jde o výhrady proti právní kvalifikaci jeho jednání podle §283 tr. zákoníku, když se obviněný domáhá mírnějšího posouzení svého jednání podle §285 tr. zákoníku, je podle státního zástupce tento zdánlivě právní závěr i zde primárně založen na skutkové námitce, že nebylo prokázáno, za jakým účelem mělo být konopí odcizeno, což je opět v rozporu se skutkovými zjištěními soudů. Právní kvalifikace podle §285 tr. zákoníku za daných okolností nepřipadá v úvahu, neboť smyslem jednání obviněných nebylo obsadit prostor dané pěstírny a pokračovat v pěstebním procesu, ale tam pěstované rostliny sklidit, když pokud byly rostliny již sklizeny, je z biologického hlediska v podstatě vyloučeno, aby je obvinění dále pěstovali. Soudy pak podrobně odůvodnily, na podkladě čeho dospěly k závěru, že smyslem jednání obviněných bylo opatření omamné látky „jinému“ (str. 48 – 49 rozsudku nalézacího soudu a str. 21 – 22 rozsudku odvolacího soudu).
13. Uplatněnému dovolacímu důvodu rovněž neodpovídají námitky obviněného směřující proti zjištění obsahu účinné látky THC, neboť jimi pouze polemizuje s užitými odbornými postupy, které byly v konfrontaci se znalcem obhajoby bez zřejmých pochybností odstraněny. Jedná se tak o pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů a hodnocením provedených důkazů, na čemž ničeho nemění ne zcela srozumitelná námitka proti procesní použitelnosti takového důkazu, z níž však nelze relevantně dovodit, že by se o takový procesně nepoužitelný důkaz skutečně jednalo.
14 . Za ojedinělý náznak relevantní hmotněprávní argumentace státní zástupce označil námitku, že zamýšleným jednáním obviněných nebyl naplněn znak velkého rozsahu ve smyslu ustanovení §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný se zde dovolává tzv. kvalitativních kritérií pro určení rozsahu, zároveň však pomíjí, že primární pro určení rozsahu jsou kritéria kvantitativní, tj. množství omamné a psychotropní látky, s níž je neoprávněně nakládáno. Státní zástupce poukázal, že jednání obviněných přitom směřovalo k výraznému, více jak čtyřnásobnému překročení judikatorně stanovené hranice velkého rozsahu, jež činí ve smyslu kvantitativních kritérií vymezených stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013, ve spojení s tzv. metodou desetinásobku podle usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, nejméně 1.000 gramů účinné látky tetrahydrocannabinolu (THC). Za těchto okolností nelze obviněným prosazovaným tzv. kvalitativním kritériím pro určení rozsahu přiznat rozhodující váhu, neboť v daném případě se nejednalo o „nevýznamné překročení“ dané kvantitativní hranice (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012). Pokud jde o další obviněným prosazované okolnosti tvořící tzv. kvalitativní kritéria pro posouzení rozsahu, jde o okolnosti, které nabývají významu právě až v případech hraničních. O takovou situaci se však v nyní předkládané věci nejedná a podpůrné použití dalších kritérií tedy nepřipadá v úvahu.
15. Relevanci nemají ani námitky stran absence subjektivní stránky ve vztahu k rozsahu trestné činnosti, když podle soudů měli obvinění rámcovou představu o objemu pěstovaného konopí v řádu nejméně několika set až jednoho tisíce rostlin. Pro její naplnění přitom nemuseli nutně vědět, jaký konkrétní objem účinné látky byl v rostlinách obsažen a kolik toxikomanicky využitelné sušiny by bylo možno získat, ale postačuje jejich rámcová vědomost o tom, o jak velký objem konopí se jedná. Z provedeného dokazování je patrné, jaký konkrétní objem konopí měl být obviněnými odcizen, když soudy obviněným přisoudily pouze množství, které si již k odvozu připravili do přivezených pytlů. Skutečnost, že se konopí odvézt nepodařilo, nemůže obviněného jakkoli vyvinit, a tato byla řádně zohledněna v právní kvalifikaci jeho jednání jako pokusu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
16. Za relevantní nelze považovat ani námitky obviněného proti neprovedení důkazu výslechem poškozených A. D. L. a C. T. N. Soudy na podkladě pečlivého uvážení všech ostatních zjištění v jejich souhrnu vyhodnotily požadavek na jejich výslech jako nadbytečný a v části dokonce jako důkaz nedosažitelný, přičemž své úvahy dostatečným způsobem odůvodnily, a nejedná se tak o důkaz opomenutý. Pokud by výpověď těchto poškozených mohla blíže objasnit okolnost jejich spoutání na nohou, státní zástupce zdůraznil, že toto nebylo obviněným kladeno za vinu.
17. K hmotněprávně relevantním námitkám státní zástupce s odkazem na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002 dodal, že je obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, které se s těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.
18. Pokud jde o dovolání obviněného M. K. , jeho námitky se podle státního zástupce obsahově rozcházejí s uplatněným dovolacím důvodem, neboť tyto zakládá pouze na svém vlastním tvrzení, že přisouzené jednání mu „nebylo prokázáno“. Nezpochybňuje tak samotnou subsumpci soudy učiněných skutkových zjištění pod konkrétní normu hmotného práva, ale pouze tato skutková zjištění. Z dovolání obviněného přitom nelze ani dovodit, že by skutková zjištění soudů byla v tzv. extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá podíl obviněného na přisouzeném jednání, a to včetně jeho účasti na násilí směřujícím k eliminaci odporu všech osob nacházejících se v objektu, kde se obvinění pokoušeli zmocnit se tam se nacházejícího konopí. Na vlastním právním posouzení jednání obviněného ničeho nemění ani jím akcentované úvahy odvolacího soudu o určitém možném vývoji konkrétní dohody všech obviněných o postupu proti osobám nacházejícím se v objektu. Podstatné jsou závěry soudů, že i obviněný M. K. si na podkladě zjištěných okolností musel být alespoň v hrubých rysech vědom toho, že ke zmocnění se konopí dojde i za cenu násilného jednání proti osobám, které s ním nakládají.
19. Pokud obviněný zpochybňuje naplnění znaku „organizované skupiny“, když primárně namítá, že takový znak nebyl prokázán, tímto tvrzením z mezí uplatněného dovolacího důvodu obsahově vykročil. V tomto směru státní zástupce konstatoval, že organizovanost jednání celé skupiny a vědomost všech obviněných o dělbě úkolů a koordinaci jednotlivých činností je ze skutkových zjištění soudů bez jakýchkoli pochybností patrná.
20. Uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá ani procesní námitka směřující proti údajnému konfliktu zájmů obhájce spoluobviněného J. S., z níž navíc ani nevyplývá, v jakém směru se dotýká osoby dovolatele, když takovou námitku by hypoteticky mohl uplatnit obviněný J. S., nikoli však obviněný M. K., o jehož obhájce se nejednalo.
21. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a dovolání obviněného V. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
24. Na úvod Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
25. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku.
26. Nejvyšší soud je dle ustálené judikatury Ústavního soudu oprávněn a zároveň povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek pouze v takovém případě, kdy v rozhodování soudů předchozích stupňů byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
27. Ohledně dovolání obviněného V. P. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že převážná část námitek obviněného neodpovídá požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod uplatněným dovolacím důvodem, neboť jimi zpochybňuje rozsah dokazování a hodnocení důkazní situace soudy nižších stupňů, čímž uplatnil námitky skutkové povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že z provedených důkazů nijak nevyplývá, že by se dopustil přisouzené trestné činnosti, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jsou zaměřeny výlučně do procesu dokazování (konkrétně kupř. tvrzením, že se soudy nevypořádaly s rozpory mezi výpověďmi obviněných a svědků, že dokazování nebylo provedeno v potřebném rozsahu, zpochybňováním závěrů soudů o účelu odcizení rostlin konopí a správnosti použité metodiky ohledně odborného zkoumání obsahu účinné látky THC v zajištěných rostlinách, dále námitkami, že soudy nesprávně vycházely z výpovědi spoluobviněného P. L., že nebylo zjištěno, kdo z obviněných a jakým způsobem v objektu stodoly konal, že nebylo prokázáno, jaké množství konopí měli v úmyslu odcizit atd.). Ačkoliv obviněný uplatňuje i hmotněprávní námitky, značná část jeho argumentace směruje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a do hodnocení důkazů, které obviněný zpochybňuje ve všech částech dovolání. Nabízí tak svou verzi průběhu skutkového děje učiněnou na základě vlastního hodnocení důkazů, přičemž teprve až na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo dojít i ke změně právního posouzení jeho jednání. Je tak zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, ze které pak, podle obviněného, vyvstávají pochybnosti o jemu přisouzené právní kvalifikaci.
28. Nejvyšší soud připomíná, že hodnocení důkazů spadá do kompetence soudu prvního stupně, případně soudu odvolacího (provádí-li dokazování) a Nejvyšší soud není zásadně oprávněn k jeho revizi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 892/2014: „ Shromážděné důkazy soud – pozn. myšleno soud prvního stupně – hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence …. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.“, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 940/2016: „ …je podstatné, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily … skutečnost, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.“, a dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017).
29. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. pravidlem in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
30. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
31. Nejvyšší soud ve shodě s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
32. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Průlom do uvedených principů je možný jen v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, resp. když skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoliv případ, kdy má obviněný za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje. Jak vyplývá z bohaté judikatury, extrémní nesoulad přichází do úvahy jen tehdy, jestliže je řízení zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. Musí proto v průběhu dokazování či hodnocení důkazů nastat exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a potažmo §125 tr. ř. Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, postupují v souladu se zákonem. O případ extrémního nesouladu jde proto jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).
33. Obecně hmotněprávní námitkou je výhrada obviněného V. P. zpochybňující spáchání činu členem organizované skupiny ve smyslu §173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, nicméně ačkoli tato námitka typově spadá pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolatel svou argumentaci vystavěl pouze na skutkových okolnostech případu a polemice s hodnocením důkazů nalézacím soudem, když namítá, že nebylo prokázáno, že existoval mezi obviněnými vztah plánovitosti a organizovanosti celého jednání, že o žádné organizované skupině neměl tušení, a naopak zdůrazňuje její chaotičnost, když nadto poukazuje na závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, že někteří obvinění vzhledem ke svým mentálním schopnostem ani nebyli organizované činnosti schopni.
34. K tomuto lze odkázat na dosavadní ustálenou a nadále použitelnou judikaturu, od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat ani v nyní posuzované věci (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1976-II. Sb. rozh. tr., případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 313/2014). Podle ní se organizovanou skupinou rozumí sdružení více osob, ve kterém je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností, což usnadňuje spáchání činu a zvyšuje pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle, a tím se zvyšuje i škodlivost spáchaného trestného činu a jeho závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože v rámci ní lze spáchat i jen ojedinělý či jednorázový trestný čin. Přitom se nevyžaduje nějaké výslovné přijetí za člena organizované skupiny ani formalizované přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo za popsaných okolností o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání: Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1604).
35. Na polemice se skutkovými závěry soudů je založena rovněž námitka, že jednání obviněných bylo nesprávně posouzeno jako jednání spolupachatelů, když soudy nerozlišily konkrétní jednání toho kterého z nich, přičemž obviněný poukazuje, že jeho jednání bylo nižší intenzity, a tedy zcela odlišné od jednání ostatních spoluobviněných. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se jedná tehdy, byl-li trestný čin spáchán společným úmyslným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá osoba odpovídá tak, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
36. V kontextu výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě se závěry obou soudů konstatuje, že v daném případě se obvinění dohodli, že se zmocní rostlin konopí, přičemž jejich jednání spočívalo v naplánování trestné činnosti, zajištění osob pro její uskutečnění, rozdělení úkolů spočívající v opatření dopravního prostředku, nástrojů a prostředků ke vniknutí do objektu a k případnému překonání odporu osob, které by se mohly nacházet na místě činu (kupř. černé kombinézy, kukly, plastové pytle, plastové pásky na spoutání, nářadí, vysílačky, mobilní telefony), v přípravě prostředků na odvoz věcí, kterých se chtěli zmocnit, v rozdělení úloh před samotným protiprávním jednáním. Ze skutkových zjištění, zejména shodných výpovědí obviněných M. V. a P. L., které jsou částečně podpořeny výpověďmi ostatních obviněných, a které i Nejvyšší soud považuje za přesvědčivé a logické, když úloha obviněných T. K., J. G. a M. K. je doložena i jejich doznáním, jež koresponduje i s ostatními provedenými důkazy, lze učinit závěr o tom, že formální počet obviněných, kteří se protiprávního jednání účastnili, naplňuje předpoklad sdružení více osob. Oba soudy se ve svých rozhodnutích výslovně zabývaly i postavením a rolí jednotlivých obviněných na přisuzované trestné činnosti, přičemž shodně dospěly k závěru, že se na této všichni dílčím způsobem podíleli, přičemž jednali ve vzájemné shodě, a toto jejich jednání bylo vzájemně provázáno a vedeno totožným (zištným) záměrem, přičemž si byli vědomi i toho, že se tak děje jejich společným jednáním. Rovněž byla prokázána dělba úkolů mezi jednotlivými obviněnými, na osoby, které budou hlídat, pomocí komunikační techniky činnost skupiny koordinovat a odvezou odcizené konopí (obvinění M. V. a V. P. projížděli okolí, kdy takto hlídali a zajišťovali ostatním možnost včasného varování pro případ nějaké nenadálé situace s tím, že posléze měli všechny obviněné odvézt z místa činu, a to včetně odcizených rostlin konopí), a osoby, které provedenou samotné vniknutí do objektu (obvinění J. S., P. L., M. K., J. G. a T. K.), včetně určení osoby, která bude zajišťovat komunikaci mezi jednotlivými skupinami a usměrňovat jednání skupiny na místě činu (obviněný J. S.). Zřejmá je i plánovitost a koordinovanost jednání obviněných, když se nejednalo o spontánní nápad, ale o jednání, které nejméně obvinění M. V., který byl iniciátorem akce, ale i V. P. a J. S. dlouhodobě připravovali, kdy obhlíželi objekt a zajišťovali prostředky potřebné pro úspěšné spáchání jejich záměru. Není tak sporu o tom, že jde o jednání všech obviněných jako členů organizované skupiny.
37. V tomto ohledu nutno konstatovat, že pro právní posouzení trestní odpovědnosti obviněných není rozhodné, jakými konkrétními úkony či jakým přesným podílem se každý z nich na trestné činnosti podílel (k tomu srov. např. č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 11 Tdo 482/2011, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 712/2017, a další). Tvrdí-li tedy obviněný V. P., že se na vniknutí do objektu a na následném použití násilí vůči poškozeným nepodílel, že jeho účast se omezila toliko na roli řidiče zajišťujícího pouze dovoz a odvoz pachatelů a hlídání okolí, ze skutkových zjištění naopak vyplývá, že jeho jednání nespočívalo v pouhé roli řidiče a hlídače, ale bylo jedním z článků řetězu jednání dalších spolupachatelů směřujících k dokonání trestného činu. Na podkladě obou dovoláními obviněných zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že soudy věnovaly odůvodnění namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že všichni obvinění spáchali předmětnou trestnou činnost v duchu shora vymezených obecných zásad jako členové organizované skupiny, přičemž jejich jednání lze rovněž posuzovat jako jednání spolupachatelů. Stejný závěr lze uplatnit i ve vztahu k obviněnému M. K., když ze skutkových zjištění je zcela nepochybná rovněž jeho vědomost o dělbě úkolů a koordinaci jednotlivých činností (viz dovolání tohoto níže). Též závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie svědčí o tom, že pro všechny zkoumané obviněné byla povaha protiprávního jednání zcela srozumitelná a umožnila jim se tohoto odpovídajícím způsobem účastnit, o čemž svědčí i závěr, že u všech těchto osob zůstaly rozpoznávací i ovládací schopnosti zachovalé.
38. Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle odst. 2 písm. a) se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo spáchá čin uvedený v odst. 1 jako člen organizované skupiny.
39. Objektem trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku je osobní svoboda a majetek, objektivní stránka spočívá v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí musí předcházet zmocnění se věci. Násilím se pak rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Úmysl ovšem nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcmi, postačí i úmysl směřující k zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo převedení na jiného. Trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn.
40 . Objektem přečinu porušování domovní svobody je domovní svoboda zaručená čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Chráněna je domovní svoboda jak vlastníka, tak uživatele domu, nebo jiné prostory sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející (obydlí). Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je vstup do domu bez souhlasu oprávněné osoby. Překážkou, jejímž účelem je zabránit vniknutí, je jakákoli zábrana pro vniknutí do obydlí, a proto jsou zejména zamčené dveře, plot, zábradlí balkonu, mříže, ale i okno přístupné jen s použitím žebříku. Naplnění znaku nejméně se dvěma osobami je třeba dovodit, jestliže se na činu pachatele aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické osoby (tedy s pachatelem celkem tři).
41. Ve světle soudem prvního stupně provedených a v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů podrobně rozebraných důkazů nutno odmítnout obhajobu obviněného V. P., pokud rozporuje existenci subjektivní stránky ve vztahu k zvlášť závažnému zločinu loupeže, k čemuž v podstatě směřovaly i výše zmíněné námitky skutkové povahy, zakládající se na tvrzení, že pokud se na vstupu do objektu a na následném použití násilí vůči poškozeným nepodílel, když jeho účast se omezila toliko na roli řidiče, zajišťujícího pouze dovoz a odvoz pachatelů a hlídání okolí, mohl být maximálně srozuměn s tím, že obvinění jdou do objektu stodoly odcizit „trávu“. Údajně tedy nemohl mít vědomost o skutečných záměrech a dohodě ostatních spoluobviněných, že při zmocnění se konopí bude použito násilí či pohrůžka bezprostředního násilí. Tato jeho námitka byla podle Nejvyššího soudu spolehlivě vyvrácena provedeným dokazováním, z něhož vyplývá, že se obvinění dohodli, že se zmocní rostlin konopí, přičemž byli srozuměni, že k tomuto může dojít i za použití pohrůžek bezprostředního násilí, případně i za použití násilí, přičemž obviněný byl jedním z čelných aktérů takovéto dohody. Jeho obhajoba je navíc v rozporu nejen s tím, jak jeho úlohu popisují v podstatě všichni ostatní obvinění, ale i s jeho vlastním popisem jeho role učiněné v prvotní výpovědi v postavení obviněného ze dne 20. 1. 2016 (č. l. 725 - 731 spisu). Pokud rovněž obviněný M. K. svými námitkami (viz dovolání tohoto níže), zpochybňuje závěry soudů o jeho srozumění a podílu na uvedeném protiprávním jednání tvrzením, že nebyl prokázán jeho úmysl dopustit se trestného činu loupeže, ani přečinu porušování domovní svobody, ani nebylo prokázáno, že by se sám násilného jednání či pohrůžek násilí vůči poškozeným dopustil, když nebyl informován o tom, že by měli vniknout do cizího bytu, ani nebyl přítomen dohodě o postupu vůči osobám v objektu se nacházejícím, lze jen konstatovat, že provedeným dokazováním byl jeho podíl na trestné činnosti dostatečně konkretizován a prokázán. Z učiněných skutkových zjištění zcela nesporně vyplývá vědomost obviněného M. K. o tom, že ke zmocnění konopí dojde i za cenu násilného jednání proti osobám, které s ním nakládají, a to včetně jeho účasti na násilí směřujícím k zamezení odporu všech osob nacházejících se v objektu, kde se obvinění pokoušeli zmocnit se tam nacházejícího konopí. Nejvyšší soud k námitkám obou dovolatelů bagatelizujících míru jejich účasti na trestné činnosti nadto uvádí, že podstata jednání spolupachatelů a předpoklad rozdělení rolí nevyžaduje, aby každý ze spolupachatelů svým faktickým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu, konkrétně v daném případě není nezbytně nutné, aby tito obvinění vůči poškozeným fakticky užili násilí (k tomu srov. č. 18/1994 a č. 67/1971 Sb. rozh. tr.), přesto s ohledem na jejich faktickou úlohu a na jejich předchozí společnou dohodu lze dovozovat jejich trestněprávní odpovědnost pro zločin loupeže spáchaný organizovanou skupinou.
42. Taktéž je zcela nepochybné, že pokud obvinění poškozené D. M. a M. P. a následně i A. D. L. a C. T. N. s cílem zmocnit se rostlin konopí spoutali na rukou připravenými plastovými pásky, aby jim znemožnili či podstatným způsobem omezili, jejich volný pohyb, případně zamezili jejich odpor, či jim zabránili věc oznámit či přivolat pomoc, bezesporu toto jejich jednání naplňuje zákonný znak použití násilí. Všichni obvinění přítomní při použití násilí na místě činu, ať už jako jeho přímí vykonavatelé nebo jako osoby přihlížející tomuto jednání (konkrétně obvinění J. S., M. K., T. K. a J. G.) se výše uvedeného jednání dopustili v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V případě ostatních obviněných (obvinění M. V., V. P. a P. L.) lze z jejich jednání dovozovat nejméně úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když tito byli od počátku srozuměni s tím, že v objektu, do kterého chtějí vniknout, se budou nacházet další osoby, přičemž předchozí dohoda obsahovala i srozumění všech obviněných s tím, že bude-li to situace vyžadovat, tak dojde k užití násilí vůči všem těmto osobám v podobě jejich spoutání, proto také s tímto jednáním a s takto způsobeným následkem byli všichni pro tento případ od počátku zcela srozuměni. Byť se toto předchozí srozumění primárně vztahovalo k předpokládané přítomnosti poškozených A. D. L. a C. T. N., pak skutečnost, že obvinění nevěděli, že v nemovitosti bydlí i poškození D. M. a M. P., nijak nevylučuje jejich srozumění s tím, že v případě potřeby bude použito násilí vůči všem dalším osobám v nemovitosti se nacházejícím, aby dosáhli svého záměru zmocnit se rostlin konopí. Stejné srozumění v podobě nepřímého úmyslu lze dovozovat i v případě naplnění subjektivní stránky u přečinu porušování domovní svobody. Nejvyšší soud je tak stejně jako obecné soudy přesvědčen, že všechny zmíněné skutečnosti ve svém souhrnu poskytují dostatečný podklad pro závěr o naplnění nejen objektivní, ale i subjektivní stránky těchto trestných činů oběma dovolateli.
43. Ze shora uvedených důvodů opodstatněnost nelze přiznat ani shodné námitce obou obviněných, že jejich jednání nemělo být kvalifikováno jako loupež, ale toliko jako krádež podle §205 tr. zákoníku, když jejich záměr spočíval toliko v odcizení, nikoli v uloupení cizí věci, tj. rostlin konopí, za užití násilí či pohrůžky násilí. V tomto směru lze přiměřeně odkázat na rozhodnutí uveřejněné pod č. 44/1986 Sb. r. tr., podle něhož, jestliže použití násilí obviněných ve smyslu omezení osobní svobody poškozených jejich spoutáním bylo vedené snahou zmocnit se cizí věci, nelze jejich jednání kvalifikovat jako trestný čin omezování osobní svobody podle §171 tr. zákoníku, a to ani v souběhu s případným trestným činem krádeže.
44. Na polemice se skutkovými závěry soudů je založena též námitka obviněného V. P., že nebylo-li prokázáno, za jakým účelem mělo být konopí odcizeno, mělo být jeho jednání kvalifikováno toliko podle §285 tr. zákoníku, namísto právního posouzení podle §283 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Skutková podstata trestného činu nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle §285 odst. 1 tr. zákoníku je naplněna neoprávněným pěstováním rostliny konopí pro vlastní potřebu v množství větším než malém. Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána ve skutkové větě výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nicméně vyplývá, že obvinění: „ ..začali stříhat a vytrhávat rostliny konopí, které se nacházely v pěstebních nádobách, vytrhané rostliny odnášeli na plachtu v přední části objektu, tyto posléze uložili do 17 plastových pytlů, když se jim takto podařilo do pytlů uložit celkem 508 rostlin, z nichž bylo možné připravit celkem 41,616,2 gramů sušiny, v níž bylo stanoveno celkem 4.744,3 gramů čistého THC (s možností odchylky 5%)“ . Nesporně tedy konopí v uvedeném rozsahu nemohlo být určeno k pěstování pro vlastní potřebu obviněných, nýbrž evidentně k dalšímu zpracování a distribuci mezi neurčitý počet osob. Rovněž umístění sklizených a zajištěných rostlin konopí v igelitových pytlech a jejich množství svědčí o cílovém určení k dalšímu zpracování a následnému předání jiným osobám. Zjevně tedy smyslem jednání obviněných nebylo obsadit prostor pěstírny a pokračovat v pěstebním procesu, neboť byly-li rostliny již jimi sklizeny, je vyloučeno, aby je dále pěstovali. Konopí tak nebylo určeno pro další neoprávněné pěstování, ale primárně již pro jeho další zpracování, tedy pro výrobu psychotropní látky. Tento závěr lze rovněž dovodit z toho, že trestný čin byl spáchán ve velkém rozsahu (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012), a proto je nereálná úvaha, že toto množství psychotropní látky by bylo určeno pro jejich vlastní potřebu, když většina obviněných hovoří o tom, že měli dostat peníze, případně předpokládali, že konopí sami zpeněží. Nejvyšší soud zde odkazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, že „ s ohledem na množství vypěstovaných rostlin (např. jde-li o jejich větší množství zjevně přesahující možnou osobní potřebu pachatele), způsob jejich pěstování (např. jde-li o tzv. velkopěstírnu, která umožňuje vypěstovat v určitém období velké množství rostlin a která předpokládá jejich další rychlé zpracování a distribuci jiným osobám) a další okolnosti… “ může pachatel naplnit zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku. Obvinění tak nemohli naplnit skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou a psychotropní látku podle §285 tr. zákoníku.
45. V rozporu se skutkovými závěry soudů je námitka, že nebylo zjištěno, že v objektu stodoly zajištěné rostliny v počtu 508 ks sklidili do igelitových pytlů právě obvinění, kteří za tímto účelem do objektu vnikli, ale že to údajně mohli učinit poškození A. D. L. a C. T. N., popř. jiné s nimi spolupracující osoby. Jak se z odůvodnění rozsudku krajského soudu naopak podává, v podstatě všichni na místě přítomní obvinění doznávají, že jimi vytrhané či ustřižené rostliny nejprve odnášeli na plachtu do vedlejší místnosti a poté, co se vrátil obviněný P. L., tyto postupně uložili do sedmnácti plastových pytlů, které zanechali v prostoru garáže k jejich následnému odvozu, o čemž již informovali obviněného V. P. Tato jejich doznání jsou v souladu i s dalšími provedenými důkazy, zejména s protokolem o provedené domovní prohlídce, v rámci které došlo k zajištění předmětných plastových pytlů, včetně jejich obsahu.
46. Relevanci nelze přiznat ani námitce obviněného V. P. stran absence srozumění ve vztahu k množství odcizených rostlin a k účinné látce v nich obsažené. V tomto směru Nejvyšší soud konstatuje, že pro naplnění subjektivní stránky obvinění nemuseli nutně vědět, jaký konkrétní objem účinné látky byl v rostlinách konopí obsažen a kolik toxikomanicky využitelné sušiny by z nich bylo možno získat, ale postačuje jejich rámcová vědomost o tom, o jak velký objem konopí se jedná. Jak ze skutkových zjištění soudů vyplývá, obvinění nesporně měli představu o objemu pěstovaného konopí v řádu nejméně několika set až jednoho tisíce rostlin. V tomto směru lze odkázat na prvotní výpověď obviněného M. V. z přípravného řízení, že se v létě 2015 od L. G. dozvěděl o pěstírně konopí v obci L., kterou měli provozovat Vietnamci, společně se jeli na místo podívat, přičemž v danou dobu byly rostliny zasazené, mělo se jednat o přibližně 1000 rostlin, které měly dorůst do tří měsíců. Nakonec i z prvotního výslechu obviněného V. P. v přípravném řízení ze dne 20. 1. 2016 (č. l. 725 – 731 spisu) se podává, že mu M. V. řekl, že jeho švagr ví o stodole, kde je asi 1000 kytek, kteroužto skutečnost potvrdil i u hlavního líčení konaného ve dnech 17. 10. 2016 – 21. 10. 2016 (č. l. 2163 – 2164 spisu). Nejvyšší soud dodává, že skutečnost, že se konopí nepodařilo odvézt nemůže obviněné vyvinit, a tato okolnost byla v právní kvalifikaci jejich jednání zohledněna posouzením činu jako pokus zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
47. Pokud obviněný V. P. dále vznáší námitku proti způsobu zjištění obsahu účinné látky THC v zajištěném konopí a vadnému hodnocení důkazů soudy k této otázce, předmětnou námitkou rovněž vybočil z mezí požadavku na hmotněprávní argumentaci pod uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož tímto nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, nýbrž výhradně brojí vůči procesu dokazování. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně přitom jednoznačně vyplývá, že pokud vyvstaly námitky ohledně použitých metod, soud prvního stupně vyšel ze skutečností a ze zjištění vyplývajících z odborného vyjádření Mgr. Jany Budilové, Ph.D., která zdůraznila, že při odběru vzorků na místě vycházela zcela z metodiky Kriminalistického ústavu. Ke stejné otázce byl vyslechnut i znalec obhajoby Ing. Martin Černý, CSc., který zpracoval oponentní znalecký posudek, a který většinu svých výhrad proti postupu vypracování odborného vyjádření vzal zpět s tím, že dodatečně poskytnuté informace a vysvětlení umožňují učinit závěr o tom, že postup a metody použité při zpracování původního odborného vyjádření vedou k objektivním výsledkům. Pokud jde o námitku směřující proti procesní použitelnosti odborného vyjádření, v tomto směru soud prvního stupně správně konstatoval, že provedené důkazy byly opatřeny v souladu se zákonem, a to i namítané odborné vyjádření, které má povahu listinného důkazu, nikoli znaleckého posudku, a nic tedy z pohledu trestního řádu nebrání tomu, aby takový důkaz byl použit. Navíc jeho zpracovatelka byla vyslechnuta jako znalkyně u hlavního líčení, přičemž na své závěry plně odkázala. Soud prvního stupně v tomto ohledu tedy vycházel v otázce hmotnosti sušiny a obsahu THC ze závěrů odborného vyjádření a z obsahu výpovědi znalkyně s tím, že tyto výsledky doplnil o obecně uznávanou nejistotu měření v rozsahu 5 %, která jednak vystihuje nemožnost vyjádření jakéhokoli měření absolutním číslem, včetně toho, že tato odchylka případně pokryje i případné vyšší procento vlhkosti ve zpracovávaném vzorku (str. 37 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
48. Pokud jde procesní námitku týkající se neprovedení výslechu poškozených A. D. L. a C. T. N. a nevyžádání spisu Okresního soudu v Lounech v jejich trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 57/2016, Nejvyšší soud v obecné poloze konstatuje, že tyto nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
49. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v §2 odst. 5, 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které důkazní návrhy mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci naopak jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05), který rozhodnutí soudu prvního stupně v předmětné trestní věci splňuje. Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní posuzovaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 1 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil. Dle názoru Nejvyššího soudu při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy prvního i druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. V předmětné věci jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací postupovaly správně, když ohledně dalších návrhů obviněného V. P. na doplnění dokazování výslechem poškozených A. D. L. a C. T. N. a vyžádání spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 2 T 57/2016, které označily za nadbytečné, zčásti jako důkaz nedosažitelný (poškození jsou cizí státní příslušníci, kteří se již na území České republiky nezdržují, když jejich výslech cestou mezinárodní právní pomoci by znamenal výraznou časovou prodlevu), vzhledem k existenci důkazů již provedených, o těchto rozhodly zamítavě. Takové rozhodnutí je zcela a výlučně v kompetenci rozhodujících soudů, přičemž Nejvyšší soud se s názorem obou soudů nedoplnit dokazování pro nadbytečnost dalších důkazů plně ztotožnil (str. 34 – 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 11 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
50. Na druhé straně za relevantní ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal námitky dovolatele V. P., směřující do oblasti právního posouzení skutku, jimiž rozporoval právní kvalifikaci skutku podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spočívající v tvrzení, že nedošlo k naplnění znaku této kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy spočívajícího v jeho spáchání ve „velkém rozsahu“.
51. Zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li tento čin ve velkém rozsahu.
52. Předně je třeba uvést, že Nejvyšší soud ve stanovisku svého trestního kolegia ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 30l/2013 (uveřejněné pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.), dovodil, že za „množství větší než malé“ ve smyslu trestního zákoníku je obecně třeba považovat takové množství omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které vícenásobně – podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek – převyšuje běžnou dávku obvyklého konzumenta. V příloze k danému stanovisku jsou pak obsaženy orientační hodnoty určující „množství větší než malé“ u jednotlivých omamných látek, psychotropních látek a přípravků je obsahujících. Tato příloha je členěna do pěti sloupců: v prvním sloupci je uveden tzv. typ drogy, v druhém sloupci je uveden mezinárodní nechráněný název v českém jazyce, v třetím sloupci je uvedeno množství větší než malé, ve čtvrtém sloupci je uvedena účinná psychotropní či omamná látka a v pátém sloupci je uvedeno nejmenší množství účinné psychotropní či omamné látky, jež musí obsahovat látka, označená jako droga, aby bylo její zkoumané množství považováno za větší než malé. V případě marihuany je takovou orientační hodnotou „množství většího než malého“ více než 10 gramů sušiny, které současně musí obsahovat alespoň 1 gram účinné látky THC. Stanovení hodnoty považované za „množství větší než malé“ současně tvoří výchozí úroveň pro další trestním zákoníkem předpokládané hranice. „Větším rozsahem“ je pak desetinásobek množství většího než malého, „značným rozsahem“ je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a „velkým rozsahem“ je desetinásobek takto určeného značného rozsahu (srov. č. 44/2013 Sb. rozh. tr.).
53. Určitý rozsah (větší, značný, velký) spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ovšem nelze redukovat jen na množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak nakládal ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku, ale při jeho stanovení se uplatní i další okolnosti (viz rozhodnutí pod č. 1/2006 a 12/2011 Sb. rozh. tr.). Proto v konkrétním případě, pokud to odůvodňují i tyto další okolnosti činu, není vyloučeno, aby byl příslušný zákonný (kvantifikační) znak, který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace a vyjadřuje rozsah spáchání trestného činu, naplněn i tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídalo celému desetinásobku požadovaného množství, ale již se mu dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn, jestliže množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek rozhodný pro daný rozsah. Z relevantní judikatury jednoznačně vyplývá, že primárním kritériem pro určení zákonem vyžadovaného rozsahu je množství účinné látky v předmětné droze. V případě, že toto není možné zjistit, přistupuje se k určení rozsahu pomocí celkového množství drogy, se kterou pachatel neoprávněně nakládal (tzv. sekundární kritérium). U hodnot, jež jsou hraniční, co se týče určení rozsahu, lze potom pro určení, zda byl či nebyl naplněn určitý kvalifikační znak spočívající v „rozsahu“, přistoupit i k posouzení dalších, tzv. vedlejších (terciálních) kritérií, jako jsou především výše peněžní částky, kterou pachatel za distribuci drogy utržil, okruh osob, kterým byla látka určena, intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u konzumentů drog, doba páchání trestného činu, a další (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. l. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1419/2016).
54. Jak uvedeno shora, v případě marihuany je takovou orientační hodnotou „množství většího než malého“ více než 10 gramů sušiny, které současně musí obsahovat alespoň l gram účinné látky THC, při stanovení „velkého rozsahu“ tedy musí jít o více než 10.000 gramů sušiny (sekundární kritérium) s obsahem nejméně 1.000 gramů účinné látky THC (primární kritérium).
55. V posuzované věci soud prvního stupně závěr o naplnění znaku „velkého rozsahu“ mu přisouzeného trestného činu skutkově opřel o východiska vyplývající z protokolu o domovní prohlídce ze dne 29. 9. 2015 v nemovitosti nacházející se v obci L., včetně na něj navazujících závěrů odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, podle nichž bylo ze zajištěných 508 kusů rostlin konopí možné připravit celkem 41 616,2 gramů sušiny, v níž bylo stanoveno celkem 4.744,3 gramů čistého THC (s možností odchylky 5 %) Nelze tedy pochybovat o naplnění judikaturou požadovaného množství pro spáchání trestného činu podle §283 tr. zákoníku ve velkém rozsahu, když toto množství výrazným způsobem (více než čtyřnásobně) přesáhlo zákonnou hranici velkého rozsahu, jako tisícinásobku množství většího než malého (srov. již citované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, ve spojení s usnesením velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012).
56. K výhradám obviněného, že pro existenci velkého rozsahu nepostačovalo zjištěné množství účinné omamné a psychotropní látky, ale teprve až za přispění dalších tzv. vedlejších (terciálních) okolností (kritérií) v podobě výše peněžní částky, kterou by obvinění v případě jejich úspěšného zpracování a následného prodeje získali, popř. okruhu osob, kterým by mohla být upravená psychotropní látka poskytnuta, by bylo možno konstatovat jeho naplnění, nutno zdůraznit, že primárním kritériem pro určení rozsahu je množství účinné látky v předmětné droze. V případě, že toto není možné zjistit, přistupuje se k určení rozsahu pomocí celkového množství drogy, se kterou pachatel neoprávněně nakládal (tzv. sekundární kritérium). U hodnot, jež jsou hraniční, co se týče rozsahu, lze potom pro určení, zda byl či nebyl naplněn určitý kvalifikační znak spočívající v „rozsahu“, přistoupit i k posouzení výše zmíněných dalších, tzv. vedlejších (terciálních) okolností (kritérií), jako například z výše peněžní částky, kterou za takto vyráběnou nebo distribuovanou látku pachatel buď utržil, anebo utržit chtěl či mohl, z délky doby, po niž pachatel neoprávněně nakládal s uvedenými látkami, případně z okruhu osob, pro které byly tyto látky určeny, z intenzity újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u konzumentů vyrobených či distribuovaných drog, případně též z jiných skutečností. V dané věci bylo nicméně prokázáno, že ze zajištěných 508 ks rostlin konopí by bylo možno připravit celkem 41 616,2 gramů sušiny, obsahující celkem 4.744,3 gramů čistého Δ-9-THC (s mo žností odchylky 5%). Za této situace soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že znak velkého rozsahu byl jednoznačně dosažen již samotným množstvím zjištěné účinné látky, které výrazně – více jak čtyřnásobně, překročilo hranici stanovenou pro velký rozsah. Nejednalo se tak o hraniční situaci předestřenou obviněným. V této části se tedy námitky obviněného V. P., byť v rámci uplatněného dovolacího důvodu relevantně uplatněné, jeví zjevně neopodstatněné.
57. S ohledem na všechna výše rozvedená hlediska Nejvyšší soud právní posouzení činů kladených za vinu obviněnému V. P. shledal správným a v souladu se zákonem. Jeho dovolání proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
58. Pokud jde o dovolání obviněného M. K., ze shora uvedeného je zřejmé, že obsahem dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s ohledem na jeho hmotněprávní povahu, nemohou být námitky, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, způsobu hodnocení důkazů a postupu soudu prvního stupně při jejich provádění, které zakládá na tvrzení, že přisouzené jednání mu „nebylo prokázáno“, čímž ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání tak mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci, nabízí vlastní hodnocení provedených důkazů a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkrétně tvrzením, že „nebyl prokázán jeho úmysl dopustit se trestného činu loupeže ani přečinu porušování domovní svobody, ani nebylo prokázáno, že by se sám násilného jednání či pohrůžek násilí vůči poškozeným dopustil, když nebyl informován o tom, že by měli vniknout do cizího bytu, ani nebyl přítomen dohodě o postupu vůči osobám v objektu se nacházejícím, rozporuje závěry soudů o jeho srozumění s použitým násilím, které se opírají o výpověď obviněného P. L., kterou soudy nesprávně hodnotily, tvrdí, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno pouze jako pokus trestného činu krádeže, zpochybňuje závěry soudů o jeho podílu na spáchané trestné činnosti, namítá, že nebyl prokázán znak spáchání činu členem organizované skupiny, že o žádné takové skupině neměl tušení, když naopak spolupráce obviněných byla chaotická a nekoordinovaná, a žádný ze svědků existenci takové skupiny nepotvrdil). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění nalézacího soudu, a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku ovšem v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustil tak, jak mu bylo přisouzeno. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
59. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani procesní námitka, že se odvolací soud nesprávně vyrovnal s jeho námitkou ohledně střetu zájmů obhájce spoluobviněného J. S. Mgr. Ivo Žižkovského, který současně zastupoval jednoho z poškozených. V tomto směru lze poukázat na sdělení Mgr. Ivo Žižkovského ze dne 15. 9. 2016 adresované Krajskému soudu v Ústí nad Labem, z jehož obsahu se podává, že poškozené D. L. A. a L. T. N. nezastupuje, ale v předmětné věci zastupuje obviněného J. S. (č. l. 2109 spisu). Jak již uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, z této neurčité námitky nicméně není zřejmé, jak se toto tvrzené pochybení mělo dotýkat osoby dovolatele, přičemž Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že mu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
60. S ohledem na shora uvedené je tedy patrno, že námitky uvedené v dovolání obviněného M. K. (na něž bylo v podrobnostech reagováno též v rámci podrobné argumentace ke shodným dovolacím námitkám obviněného V. P. v tomto usnesení, na kterou lze odkázat), nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když směřují toliko do sféry skutkových zjištění a nikoliv hmotněprávního posouzení věci. Současně lze konstatovat, že uplatněné námitky nelze podřadit ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod. Dovolání obviněného M. K. tak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a jako takové bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
61. Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Jen pro úplnost tak lze konstatovat, že soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na výsledcích dokazování a přisouzenou právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Řízení není zatíženo vadami, které by měly vliv na správnost či zákonnost vydaných rozhodnutí. Skutková zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Vrchní soud v Praze, byla učiněna na základě rozsáhle provedeného dokazování, které poskytovalo dostatečný obraz o trestném jednání nejen dovolatelů, ale i ostatních spoluobviněných. Při zjišťování skutkového stavu vycházely oba soudy z řady důkazů, a to nejen z výpovědí obviněných, ale i svědků M. P., D. M., M. P., K. P., K. P., P. G., J. M., M. F., O. S., J. D. a dalších, o jejichž věrohodnosti nejsou důvody k pochybnostem. Soud prvního stupně rovněž logicky zdůvodnil, z jakých důvodů uvěřil výpovědi obviněného P. L. oproti tvrzení obviněného J. S. Tyto důkazy nestojí osamoceně, ale jsou podporovány řadou dalších na ně navazujících, zejména listinných důkazů, z nichž lze vyzdvihnout protokol o domovní prohlídce, protokol o ohledání místa činu, a na ně navazující odborná vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, z oboru kriminalistiky odvětví elektrotechniky, fyzikální chemie a chemie, znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, jakož i záznamy telekomunikačního provozu. O zjištěném skutkovém stavu tak nemohou být důvodné pochybnosti. Předmětné námitky obou dovolatelů již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém dovolatelé tyto námitky uplatňovali, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud považuje za nadbytečné a v rozporu s pojetím dovolacího řízení, aby k námitkám, kterými se podrobně a náležitě zabývaly soudy nižších stupňů, opakoval již uvedené závěry, popř. hledal ještě další argumentaci, když na ni bylo již zcela vyčerpávajícím způsobem reagováno u soudů nižších instancí. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 8 –23), a rovněž poukazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 31 – 47). Na podkladě obou dovoláními zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že oba obvinění spáchali předmětnou trestnou činnost.
62. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který představuje určitý průlom do výše již uvedených zásad dovolacího řízení a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdyby byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
IV.
Závěrečné shrnutí
63. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů a obviněnými konkrétně tvrzených dovolacích námitek nedošlo. Obviněný M. K. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. Dovolání obviněného V. P. pro jeho zjevnou neopodstatněnost Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu