ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1694.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1694/2018-347
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Herálec , se sídlem v Humpolci, Horní náměstí 272, IČO: 15060543, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) obci H. , se sídlem v H., zastoupené Mgr. Františkem Málkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, a 3) Lesům České republiky, s.p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČO: 42196451, o určení vlastnického práva státu k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 153/2015, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2017, č. j. 19 Co 213/2017-313, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
První žalovaná, obec H. (dále též jako „dovolatelka“), dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 21. dubna 2017, č. j. 8 C 153/2015-256, ve výrocích pod body I a V, kdy výrokem I bylo částečně vyhověno žalobě církevní právnické osoby o určení vlastnického práva státu [§18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] k pozemkům v kat. území H. identifikovaným ve výroku I rozsudku okresního soudu, zatímco výrokem V bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvními dvěma žalovanými. Změněn byl rozsudek ve výroku VII o povinnosti první žalované zaplatit soudní poplatek (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu a contr. srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť dovoláním vymezené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř.).
Předně, na dovolatelkou položenou otázku, zda je oprávněná osoba (§3 zákona č. 428/2012 Sb.) legitimována k podání určovací žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. i na základě tvrzení, že nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (a kdy je tak obec v rozporu se skutečným stavem zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí) dává judikatura dovolacího soudu jednoznačně kladnou odpověď (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1473/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4751/2017, současně odkazující již na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, či rozsudek ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, v nichž dovolací soud v obecné poloze osvětlil i smysl určovací žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. K otázce účelu určovací žaloby dále srov. např. i nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, zejm. argumentaci pod bodem 293 odůvodnění, přiměřeně pak např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017).
Přitom nejde o závěr, jenž byl by v judikatuře dovolacího soudu jakkoliv rozporný. K argumentaci dovolatelky závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, sluší se připomenout, že jím byla řešena otázka aktivní věcné legitimace církevní právnické osoby k podání obecné určovací žaloby v době absentující restituční právní úpravy. V současně odkazovaném rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015 (jenž byl publikován pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud sice uzavřel, že blokační ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. neznemožňovalo přechod historického majetku církví nacházejícího ve vlastnictví státu na kraje podle zákona č. 290/2002 Sb. (obdobně, jak již dříve uvedl v případě posuzovaného přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí, byly-li k takovému přechodu naplněny všechny zákonem vyžadované podmínky; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod č. 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), avšak nikterak jím nezpochybnil, že v případě sporných přechodů je církevní osobě (je-li oprávněnou osobou dle §3 zákona č. 428/2012 Sb.) k dispozici právě i určovací žaloba podle §18 odst. 1 uvedeného zákona (k tomu aktuálně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5609/2017).
Důvodem k přehodnocení dosavadních závěrů ani v tomto případě nemůže být dovolatelkou vyzdvihovaný institut finanční náhrady poskytované církvím podle ustanovení §15 a násl. zákona č. 428/2012 Sb., jenž svou koncepcí a funkcí (paušální náhrada sloužící – bez ohledu na skutečný rozsah vydávaného majetku – zmírnění některých majetkových křivd a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi) nevylučuje ani nemodifikuje uplatnění práva žalobou podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a posouzení realizovaného převodu (přechodu) prizmatem tehdy platných právních předpisů, když ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další (peněžní či naturální) náhrady oprávněné osobě pro případ, že by jí majetek, jenž byl na jinou osobu převeden (či na ni měl přejít) v rozporu se zákonem, nebyl vydán (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5762/2017, či opětovně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5609/2017).
Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (a Ústavního soudu) se pak odvolací soud nezpronevěřil ani při řešení otázky stran předpokladů vyžadovaných k přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. K nim patří nejenom existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona reálně hospodařily (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 6, č. 131, str. 461). Vycházeje i z citované judikatury Ústavního soudu, vyslovil Nejvyšší soud závěr, že pojem „hospodaření“ je třeba vykládat podobně jako původní pojem „správa“ převzatý do vyhlášky č. 119/1988 Sb., kdy je třeba akcentovat konkrétní využití věcí k plnění úkolů státu, péči o údržbu, opravy atd., a preferuje se proto skutečné hospodaření, tedy fakticita, nikoliv právní konsekvence termínu; požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti cit. zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, rozsudek ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, nebo usnesení ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). Pojem „hospodaření“ podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze pak chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, přičemž „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce tak – i podle výkladu Ústavního soudu – vyjádřil vůli převést do vlastnictví obcí toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07).
Jistě přitom nelze opomenout ani tu judikaturu Nejvyššího soudu, jíž byl opakovaně artikulován názor, že i přenechání věci do nájmu, případně do jiného dočasného užívání může naplňovat znaky pojmu hospodaření tak, jak byly vyloženy shora; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3823/2008, v němž Nejvyšší soud poukázal i na svá dřívější rozhodnutí, a to zejména na rozsudek ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 99/2003, a rozsudek ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, v nichž dovolací soud dospěl k závěru, že za hospodaření s nemovitostmi lze považovat i jejich přenechání jiné organizaci do hospodaření (dle vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem) nebo do užívání; dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006. Rovněž ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 185/96 Ústavní soud uzavřel, že obec s pozemky musí hospodařit a že dočasný institut hospodaření není neřádným hospodařením. Podle interpretace Ústavního soudu rovněž platí, že i když se nepodařilo prokázat hospodaření s nemovitostmi ze strany obce jako takové, nevylučuje se však hospodaření cestou svěření do dočasného užívání (k tomu dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 692/99; rozsudek ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007; rozsudek ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, nebo usnesení ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010).
Ani s touto naposled uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu rozhodnutí odvolacího soudu ovšem v kolizi není, navazuje-li jeho právní posouzení na zjištění, že na předmětných pozemcích reálně hospodařící zemědělské družstvo (a to jak k 23. 11. 1990, tak i k 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb.) tak činilo nikoliv na podkladě dočasného svěření pozemků do užívání (ze strany národního výboru či později obce). Dle zjištění odvolacího soudu v dané věci přitom absentuje nejenom prvek faktický (reálné hospodaření ze strany obce), nýbrž již i samo formální právo hospodaření (uzavírá-li odvolací soud, že od roku 1950 místní národní výbor předmětné pozemky ve své správě neměl).
Argumentace dovolatelky nesoucí se pak v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), v dovolacím řízení (v němž je dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů) není relevantní. K revizi úvah soudů nižších stupňů, jež pohybují se v rovině skutkových zjištění, Nejvyšší soud podle účinné procesní úpravy povolán není, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění). Otázka rozložení důkazního břemene mezi účastníky je pak sice povahy právní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010), dovolací soud nicméně nedospívá k závěru, že by se soud odvolací odchýlil od ustálené judikatury, dle níž je to obec jako procesní strana, jež se dovolává účinků jí příznivé právní normy, kdo nese důkazní břemeno ohledně znaků jednotlivých skutkových podstat přechodu majetku upravených v zákoně č. 172/1991 Sb. (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, usnesení ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4948/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 295/2017; k základnímu pravidlu o dělení důkazního břemene obecně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010).
V rovině zvažovaného právního posouzení tak napadené rozhodnutí odvolacího soudu nekoliduje ani se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 700/2012, a ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, na něž taktéž odkazuje dovolatelka v podaném dovolání a jimiž dovolací soud v žádném směru nepopřel shora citované judikatorní závěry, ať již jde o hmotněprávní otázky týkající se zákonem vyžadovaných předpokladů přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce, či o procesní otázku důkazního břemene k prokázání v tomto směru určujících skutkových okolností. Přípustnost dovolání tak nemůže založit ani dovolatelkou konstruovaná otázka, „zda absence (či nedoložení) platného právního titulu bez dalšího vylučuje faktické hospodaření dovolatelky (obce) s předmětnými pozemky ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.“ [a kdy námitka dovolatelky, že „soud nevzal v úvahu, že dovolatelka vystupovala vůči ostatním osobám s vědomím svého vlastnického práva, což bylo z jejich strany akceptováno“, jde-li o stav v době rozhodné pro zákonem předpokládaný přechod věci dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., tj. k 24. 5. 1991 Sb., se zakládá na tvrzení, jež nekoresponduje odvolacím soudem zjištěným skutečnostem].
Konečně na řešení dovolatelkou položené otázky o povaze návrhu obce na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí (§8 zákona č. 172/1991 Sb.) a na jeho základě provedeného záznamu do katastru nemovitostí (zda jde o právní úkony porušující blokační ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012; dále jen „zákon o půdě“) rozhodnutí odvolacího soudu – v situaci, kdy se uzavírá, že vůbec nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce – objektivně nezávisí. Přitom není pochyb o tom, že při splnění zákonem stanovených podmínek přecházel definovaný majetek státu do vlastnictví obcí ex lege a že samotné podání návrhu ze strany obce pak nelze kvalifikovat jako právní úkon zakládající převod takového majetku, jenž mohl by být posuzován prizmatem blokačního ustanovení §29 zákona o půdě; tato otázka však v kontextu učiněných skutkových zjištění zcela ustupuje do pozadí. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není nikterak v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn 28 Cdo 3200/2016), přičemž obecné konstatování odvolacího soudu, že „žalobkyně se jako vlastník započala chovat až později“ (tj. po účinnosti zákona o půdě, obsahující zmíněné blokační ustanovení), doprovázené odkazem na §29 zákona o půdě, nutno vnímat spíše jako argument okrajovaný a podpůrný (v tom směru, že ani případný právní úkon učiněný po účinnosti zákona o půdě nemohl by mít za následek převod věci na stát), přičemž správnost navazující úvahy odvolacího soudu, že ani případnou držbu pozemku ze strany žalované obce tak nelze kvalifikovat jako držbu oprávněnou (pro absenci dobré víry obce, že jí pozemky po právu patří, tedy že obec – se zřetelem ke všem okolnostem – byla v dobré víře, že v případě předmětných pozemků byly naplněny všechny podmínky tvrzeného přechodu dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), pak dovolatelka již ani nenapadá.
I z takto uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (přičemž proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o poplatkové povinnosti účastníka a o náhradě nákladů řízení, je dovolání vyloučeno již podle §228 odst. 1 písm. h/ a i/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků, neboť dovolání první žalované bylo odmítnuto a žalobkyni, jež se k dovolání nevyjádřila, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu